Boží nepodmíněné, svrchované vyvolení I.

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Jen vyvolení mohou přijít k Bohu

Pavel Steiger, 3. června 2018, Praha

Podívejme se nejprve do Písma, jak Eliáš hořekoval nad Izraelem:

  • ‚Pane, tvé proroky zabili, tvé oltáře rozbořili; já jediný jsem zůstal, a i o mou duši usilují.‘ Co mu však řekl božský výrok? ‚Ponechal jsem si sedm tisíc mužů, kteří nesklonili koleno před Baalem.‘ Tak i v nynějším čase [na této straně kříže] zůstal ostatek lidu podle vyvolení z milosti. Jestliže však z milosti, pak již ne ze skutků, jinak by milost již nebyla milostí. Co tedy? Oč Izrael usiluje, toho nedosáhl, ale dosáhli toho vyvolení. Ostatní byli zatvrzeni, jak je napsáno: ‚Bůh jim dal ducha otupělosti, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.‘ (Ř 11:3-8)

Dnes a v příštích dvou kázáních budeme vycházet z tohoto souverší; tj. ze skutečnosti, že v nynějším čase (tzn. na této straně kříže) je tu z každé generace ostatek lidu podle vyvolení z milosti, nikoli podle skutků.

V posledních třech kázáních jsme si podrobně ukázali, že Písmo jasně učí o naprosté duchovní zkaženosti člověka. Přirozený člověk, nejenom že Boha nehledá, ale není ani schopen Jej hledat. Rodem jsme všichni v Adamovi, jsme dětmi toho Zlého; jsme otupělí, slepí a hluší k věcem Božího Ducha. Náš duch je od početí oddělen od Božího Ducha, nemá s Ním spojení, všichni jsme rodem duchovně mrtvi a neschopni zavolat k pravému Bohu.

  • nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. (Ř 3:11-12)

Jak jsme právě četli, nikdo nehledá Boha, proto si také nikdo nemůže Boha ani vyvolit. To je stav přirozeného lidstva. Tím jsme se zabývali v posledních třech zamyšleních. A jak již víme, tento stav je jádrem 1. bodu kalvinismu.

Od přirozeného člověka cesta k Bohu nevede. Cesta vede jen od Boha k člověku. Pouze Bůh může vyvolit člověka. Bůh se z nevýslovné lásky a milosti sklonil, aby si k sobě, pro svoji slávu, kvůli sobě, a pro sebe přitáhl svůj vyvolený lid, své hlasitě vyvolané, svoji ekklésii, tj. církev. Naprostá duchovní neschopnost, zkaženost člověka podmiňuje Boží svrchované vyvolení, které je jádrem 2. bodu kalvinismu. Pouze naprosto duchovně ztracení mohou být ze svrchované Boží milosti vyvoleni a následně znovuzrození z Ducha Božího. Aby ten, kdo je duchovně mrtev Bohu, byl s Bohem duchovně propojen, musí být Bohem přitáhnut, vykoupen Kristovou obětí na kříži z ďáblova otroctví. Musí být duchovně obživen, duchovně vzkříšen, narodit se znovu z Ducha.

  • Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé [Kristovo] slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel [minulý čas] již ze smrti do života. (J 5:24)

Vidíte to, slyšíte to? Jen ten, kdo byl duchovně vzkříšen, kdo byl Duchem Božím přenesen z duchovní smrti do duchovního života, tj. propojen s Bohem, jen ten, a nikdo jiný, již slyší evangelium a věří v Otce i Syna. Toto duchovní narození je nepodmíněné; duchovní mrtvola je slepá a hluchá; proto nemůže vyprodukovat žádné bohulibé skutky ani víru, pro které by ji Bůh mohl spasit. Podívejme se na tělesný předobraz duchovního nepodmíněného vzkříšení. Lazar je náš příklad:

  • Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ sestra zemřelého [Lazara] Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ (J 11:39)

Přirozený člověk je v duchovním i tělesném rozkladu od svého početí. Mrtvola je netečná nemůže se rozhodovat o svém vzkříšení, jak tělesném tak duchovním. Jedině Boží vůle zvenčí ji může probudit k životu:

[Ježíš] zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ (J 11:43-44)

Nejprve definujme význam slova „vyvolení“. Je to rozhodnutí pro jednu nebo několik možností z mnoha, ale nikoli pro všechny. Jestliže by rozhodnutí zahrnovalo všechny možnosti, potom nelze mluvit o vyvolení. „Vyvolení“ všech je protimluv. Když Písmo hovoří o Božím vyvolení Jeho lidu, vždy to znamená oddělení určitých lidí ze všech.

  • Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel [=bachar, tzn., vyvolil, Strongovo č.: 977] jsem tě v tavící peci utrpení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? SVOU SLÁVU NIKOMU NEDÁM. (Iz 48,10-11)

Bible kralická sloveso bachar přeložila: přeberu tě v peci ssoužení. Kralické přebrání odpovídá vyvolení lépe než ekumenické vyzkoušení.

Je to tedy jak vidíme Bůh, nikoli člověk, kdo svrchovaně a jednostranně, monergicky, rozhoduje, v kom bude Jeho Duch svatý přebývat, aby stvořil z hříšníků živé kameny, z nichž staví duchovní dům, Boží chrám, Kristovo tělo. Naše víra musí být stoprocentně Bohostředná nikoli lidskostředná. Veškerá zásluha a nezcizitelná Boží sláva za vyvolení, vykoupení a stvoření nového člověka náleží výhradně jedinému Bohu, Otci (On vyvolil), Synu (On vykoupil) a Duchu svatému (On znovuzrodil).

Boží vyvolení je, jak jsme již řekli, nepodmíněné. Je to Jeho svrchované rozhodnutí, Jeho dekret. Bůh nemůže být omezen žádnou „vnější“ podmínkou. S Bohem nelze provozovat směnný obchod; něco za něco. On tvoří historii podle své svaté vůle, aniž by to konzultoval se svým stvořením. Uvědomme si, kdo je Bůh!

  • Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46:10)

Nic „vně“ Boha, co by nestvořil, nemůže existovat a neexistuje. Proto se podle Písma svrchovaně smilovává, nad kým chce, a koho chce, toho činí zatvrzelým a ponechává jeho hříchu:

  • Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. (Ř 9:18)

Pojďme do Písma, vyložme si některé z mnoha textů, ze kterých vyplývá, Boží svrchované vyvolení. Písmo je výmluvnější než 1000 teologických komentářů:

A. Jedinečnost Boží slávy, dobroty a slitování

1.

  • Nyní jste[vy zaslíbení] však Boha poznali; lépe řečeno: byli jste [vy vyvoleni] od Boha poznáni [pasivní rod]. (Ga 4,9)

Čteme zde, že přirozený člověk ve své naprosté duchovní zkaženosti nemá ani jeden duchovní smysl, kterým by se mohl spojit s Bohem. Proto je jakékoli propojení mezi Bohem a člověkem plně závislé na Boží iniciativě.

2.

  • My milujeme [Boha a bližní], protože Bůh napřed miloval nás. (1J 4,19)

Vidíme, že Bůh svůj lid miluje odvěkou spásnou láskou. Nám, kdo patříme k Jeho lidu, dal nové srdce, a tak nás uschopnil, abychom Jej milovali a současně byli opravdově svobodní v Kristu. Jsme Boží lid, schopni milovat Boha, svého Vykupitele, celým svým srdcem, myslí a silou. V přirozeném adamovském stavu jsme se nemohli pro Boha rozhodnout, protože jsme byli duchovně mrtví. Nebyli jsme schopni Jej milovat ani poslouchat. Přirození lidé milují podmíněně. Volí si za přátele jen ty, kteří jim jsou sympatičtí, přemýšlejí jako oni a sdílejí s nimi podobné hodnoty, v horším případě, jaký by mohli mít z „přátel“ užitek. Z tohoto důvodu, mimo Krista neexistuje opravdová, Písmem vymezená láska ani svoboda.

3.

  • Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil [stvořil] jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo. (J 15,16a)

Nic, nic nemůže být jasnější než toto sdělení. V důsledku naprosté duchovní neschopnosti je přirozený člověk neschopen zvolit si Boha. Proto nás Bůh, svůj lid, vyvolil, znovu nás stvořil, abychom nesli ovoce. On si nás, pouhou hlínu, uhnětl pro sebe a kvůli sobě. Jeho moc stvořit si svoje je mimo naše chápání:

Nemyslete si, že můžete říkat [farizejové]: `Náš otec je Abraham!´ Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení. (Mt 3:9)

My, kdo jsme v Kristu, jsme to pravé zaslíbené Abrahamovo potomstvo (Ř 9:7-8):

4.

  • Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni [pasivní, trpný rod] smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené [vyvolené Boží] zachrání jeho život. (Ř 5:10)

Přirozený člověk žije ve vzpouře, má svobodu od spravedlnosti a svého Stvořitele nenávidí. Proto se nepřítel Boha nemůže, z tzv. svobodné vůle, nikdy pro Boha rozhodnout. Bylo by to totiž pro něj tím nejnepřirozenějším rozhodnutím. Tento stav může změnit jen Bůh:

5.

  • Proto je Kristus prostředníkem nové smlouvy, aby ti, kdo jsou od Boha povoláni [Bohem vyvoleni, pasivní rod], přijali věčné dědictví, které jim bylo zaslíbeno. (Žd 9,15a)

Verš sděluje toto: Biblická dobrá novina je jedinečná, unikátní, výjimečná, exkluzivní. Pouze Bible představuje Boha, který pro záchranu člověka obětoval sám sebe. Pouze v biblické víře Bůh volí člověka a sám ustanovuje dědice.

B. Bůh se smiluje a slituje podle své vůle

  • Slovo zaslíbení zní takto: „V určený čas přijdu, a Sára bude mít syna.“ A nejen to: Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: „Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.“ Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! Mojžíšovi řekl: „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. Písmo přece říká faraónovi: „Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi.“ Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým. Snad mi řekneš: „Proč nás tedy Bůh ještě kárá? Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli?“ Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? Jestliže Bůh chtěl ukázat svůj hněv a zjevit svou moc, a proto s velkou shovívavostí snášel ty, kdo propadli jeho hněvu a byli určeni k záhubě, stejně chtěl ukázat bohatství své slávy na těch, nad nimiž se smiloval a které připravil k slávě – na nás, které povolal nejen ze židů, ale i z pohanských národů. Jak je psáno u Ozeáše: Lid, který není můj, povolám za svůj lid a Nemilovanou nazvu Milovanou. (Ř 9,9-25)

Nejprve si všimněme, jak je Boží rozhodnutí monergické, jednostranné, svrchované, nepodmíněné a neodvolatelné.

Výtka: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu?“ navozuje, že už jen pochybovat o Božím svrchovaném vyvolení je opovážlivý přečin vůči Svatému trojjedinému Bohu. Jeho cesty jsou vždy správné a vyšší než naše. Pravdu Božího vyvolení musíme přijmout s pokorou a podlamujícími se koleny. Apoštol Pavel zde v Ř 9,9-25 nepředstavuje nějaký nový, nečekaný Boží princip vyvolení, nýbrž se odvolává na text z 2. Mojžíšovy knihy a interpretuje jej z hlediska dnes platné Nové smlouvy, a jak se vztahuje na dnešní církev. Zde je Mojžíšův text:

  • … Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji. (Ex 33,19b)

Tento výrok se přirozenému, humanistickému a nábožnému člověku zdá nemilosrdný a hlavně „nelidský“. Jak může spravedlivý, milující, dobrý Bůh něco takového vyslovit? Prostudujme bezprostřední kontext tohoto úžasného předobrazu přímo v Exodu 33,18-23:

  • (18) I řekl [Mojžíš]: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ (19) Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou [ponesu na kříži tvé hříchy] a vyslovím před tebou jméno Hospodin [Já a Otec jsme jedno]. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji [má smrt zahladí hříchy jen těch, nad kterými jsem se smiloval a slitoval].“ (20) Dále pravil: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“ (21) Hospodin pravil: „Hle, u mne je místo; postav se na skálu [na Ježíše Krista]. (22) Až tudy půjde moje sláva [až bude můj Syn za tebe umírat], postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní [můj Duch tě vloží do Ježíše Krista, do té Skály], dokud nepřejdu [dokud nedokonám tvé vykoupení]. (23) Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo [tvoje spasení je jen část mé slávy, mou úplnou slávu nikdo nikdy nemůže spatřit].“
    (Ex 33,18-23)

Mojžíš v 18. verši touží spatřit Boží slávu. Na to Bůh, Hospodin, ztotožňuje svojí slávu se vší svojí dobrotou, kterou projevuje slitováním nad svými vyvolenými. Smilování a slitování, nad kým chce (Ex 33,19b; Ř 9,18a), a zatvrzení, koho chce (Ř 9,18b), zahrnuje jak milosrdenství a spásnou lásku k těm, nad nimiž se smiloval, tak soud nad hříšníky, kteří propadli Jeho hněvu (Ř 9,22-24). Aby Bůh svoji vůli naplnil, vydal svého jednorozeného Syna, aby zemřel pouze na místě těch, nad kterými se smiloval a slitoval; takto Bůh definuje svoji dobrotu a slávu!

To je ale v očích přirozeného, sebespravedlivého a nábožného člověka nespravedlivé. Je to opravdu nespravedlivé? Bůh se přece nemusel smilovat ani slitovat nad nikým a bylo by to naprosto spravedlivé! Boží sláva a dobrota je v tom, že se svrchovaně vůbec rozhodl někoho zachránit. Proč s lidstvem neskoncoval již po Adamově pádu nebo potopou? Proč lidstvo trpělivě snáší až do dnešních dnů? Důvodem je Jeho úžasná štědrost v dobrotě, že si z celého padlého lidstva vyvolil, vykoupil a znovu stvořil pro sebe svůj lid, aby se z něj těšil, aby Jej tento lid velebil, aby se v něm oslavil. Nábožensky založenému a humanisticky smýšlejícímu člověku je něco takového proti srsti. Nejvíce však vadí jeho závidějícímu oku, že si Bůh může se svým stvořením dělat, co chce, a že je vůbec dobrý. Připomeňme si reptající dělníky na vinici:

  • `Tihle poslední dělali jedinou hodinu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne a vedro!´ On však odpověděl jednomu z nich: `Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil jsi se mnou denár za den? Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako tobě; nemohu si se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý?´ (Mt 20:12-15)

Věnujme ještě jednou pozornost posledním citovaným veršům (Ex 33:21-23), protože to je protoevangelium par excelence. Hospodin Mojžíšovi říká: „… postav se na skálu.“Skála představuje Boha. Právě na tu se má Mojžíš postavit. Až půjde kolem tebe Moje sláva, až bude Můj Syn za tebe umírat na kříži, až ponese tvé hříchy, Můj Duch tě do té Skály, do Mého Syna skryje. Budeš přikryt Mou dlaní, budeš do Krista vnořen, pokřtěn. Až přejdu, až Můj Syn dokonale dokoná tvoje spasení, poznáš, že jsi viděl pouhá záda Mé dobroty a slávy. Celou mou neohraničenou, nekonečnou slávu nespatříš nikdy ani ty, ani nikdo jiný!

Bůh je ve své slávě, dobrotě a spravedlnosti nevyčerpatelná, bezedná studnice. Na věčnosti Jej budeme poznávat v Osobě Ježíše Krista nekonečné věky, přesto nikdy nedohlédneme konce Jeho slávy, dobroty a spravedlnosti. Takový je náš Bůh!

C. Předobraz lidské a Boží volby

Ve Starém zákoně máme znamenitý předobraz zotročené, nesvobodné vůle přirozeného člověka v protikladu se svrchovanou, Boží vůlí. Pavel jej interpretuje následovně:

  • Čteme tam [v knize Genesis], že Abraham měl dva syny, jednoho [Izmaela] z otrokyně [Hagar] a druhého [Izáka] ze ženy svobodné [Sáry]. Ten z otrokyně se narodil jen z vůle člověka [Sára navedla Abrahama, aby vešel k Hagar], ten ze svobodné [Izák] podle zaslíbení [podle Božího vyvolení]. (Ga 4,22,23)

Izmael je předobraz, typ přirozeného člověka s vůlí otroka. Izmaelovci jsou všichni, kdo se narodili jen jednou, přirozeně, tělesně z Adama.

Na druhé straně Izák je předobraz, typ člověka, který se narodil (znovuzrodil) z Boží, nikoli z lidské vůle. Izákovci jsou všichni zaslíbení, kteří se kromě přirozeného narození z Adama narodili ještě jednou duchovně, z tvořivé Boží vůle a moci, tzn. na základě Božího vyvolení. Nově stvoření mají nové oči, které už vidí, věří, a novou, stvořenou, osvobozenou vůli v Kristu, která činí Jeho vůli, tak jako Syn činí vůli Otcovu.

Izák se nenarodil z vůle člověka, protože jak Abraham, tak Sára byli již staří na to, aby měli potomka. Teprve nadpřirozený, tvořivý Boží zásah způsobil, že otěhotněla. Izák je předobrazem, typem, Ježíše Krista. Boží zásah do Mariina lůna byl ještě mimořádnější, protože Kristův Otec nebyl člověk, ale Duch svatý (Mt 1,18). Obdobně, ale v žádném případě ne totožně, Boží zázračný, nadpřirozený, tvořivý zásah způsobil, že se všichni od věků Bohem milovaní, zaslíbení a vyvolení, rodí znovu, nikoli tělesně, ale duchovně z Božího Ducha (J 3,6). Toto podobenství má dalekosáhlé důsledky:

  • Je to řečeno obrazně. Ty dvě ženy jsou dvě smlouvy, jedna z hory Sínaj [zabíjející, mojžíšovská smlouva: 2K 3,6-7], která rodí děti [přirozené, z vůle člověka] do otroctví [satanova]; to je Hagar. Hagar znamená horu Sínaj v Arábii a odpovídá nynějšímu Jeruzalému [světu], neboť žije v otroctví [v tělesné přirozenosti] i se svými dětmi. Ale budoucí Jeruzalém [všichni zaslíbení, vyvolení v Kristu] je svobodný, a to je naše matka. Vždyť stojí psáno: „Raduj se, neplodná [Sára je typ neplodné], která nerodíš, jásej a volej, která nemáš bolesti, neboť mnoho dětí bude mít osamělá, více než ta, která má muže.“ Vy, bratří, jste dětmi zaslíbení [narodili jste se znovu z Ducha, byli jste duchovně stvořeni z vůle Boží, byli jste vyvoleni] jako Izák [syn neplodné, ale svobodné Sáry]. Ale jako tenkrát ten, který se narodil pouze z těla [Izmael], pronásledoval toho, který se narodil z moci Ducha [Izáka], tak je tomu i nyní [ti, kteří se narodili pouze přirozeně z těla, pronásledují a nenávidí ty, kteří se narodili znovu z Boha, Ducha svatého]. Co však říká Písmo? „Vyžeň otrokyni i jejího syna, neboť syn otrokyně [přirozený, tělesný člověk] nebude dědicem spolu se synem svobodné [vyvoleným, nově stvořeným člověkem v Kristu].“ A proto, bratří, nejsme syny otrokyně [Hagar], nýbrž ženy svobodné [Sáry]. Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho [jakoukoli podmínku, zákon, dobré skutky atd.]. (Ga 4,24-31; 5,1)

Vykoupení z otroctví hříchu, první vzkříšení z duchovní smrti spolu s Kristem, tzn. znovuzrození (Ef 2,6), je nepoměřitelně větší zázrak, než kdyby byl dnes nějaký přirozený člověk vzkříšen z tělesné smrti. Jeho tělesné vzkříšení, lépe obživení, by bylo jen dočasné a dříve nebo později by musel opět zemřít jako Lazar. Znovuzrozený člověk, i když zemře, bude žít, protože znovuzrozením získal v Kristu věčný život (J 11,25). Tento snad nejmocnější Boží zázrak probíhá denně před našima očima. Bůh tvoří podle své vůle, podle svého rozhodnutí, znovuzrozením zaslíbených svůj milovaný, vyvolený lid.

D. Jen vyvolení mohou přijít k Bohu

  • A řekl [Kristus]: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít [protože je spoután tím Zlým], není-li mu to dáno od Otce [není-li vyvolen Otcem, vykoupen Synem a znovuzrozen Duchem].“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (J 6,65-66)

Zamysleme se nad tímto nepodmíněným rozhodnutím Pána Ježíše Krista, který je přijímán jen těmi, komu Bůh stvořil nové srdce, komu sejmul satanovy okovy. Tento vyvolující Boží výnos odpuzoval již mnohé učedníky, kteří s Kristem chodili v těle, ale nepatřili k Jeho vyvolenému lidu.

Když Ježíš Kristus pronesl toto Otcovo ustanovení o vyvolení, mnoho učedníků ztratilo zájem a přestalo s Ním chodit. Chtěli přijít sami, ke svému manipulovatelnému bohu, kterého si stvořili ve svých kamenných srdcích. Jejich bohorovná sebestřednost jim zastřela naprostou Boží svrchovanost ve všem, i ve vyvolení. Ježíš viděl do srdcí těch, kdo odešli. Petr jistě zneklidněl, když kolem Ježíše zůstalo jen několik málo učedníků. V této vypjaté situaci se na zbylé učedníky obrátil Ježíš slovy:

  • Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života…“ (J 6,67-68)

Z Boží milosti byl Petrovi dán duchovní zrak, víry, aby pokračoval v chození s Kristem. Proto viděl, že není jiné východisko než následovat svého Pána, Ježíše Krista. Neměl se čím chlubit. Že od Krista neodešel, mu nezjevil jeho adamovský úsudek, jeho svobodná vůle se rozhodnout, jeho kamenné srdce zotročené hříchem, ale zjevil mu to Bůh sám jako v tomto případu:

  • Řekl jim [Ježíš]: „A za koho mne pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ Ježíš mu odpověděl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ (Mt 16:15-17)

Jen z Boží milostivé vůle můžeme být, jako Petr, osvobozeni sami od sebe. Zůstávejme v bázni, radujme se z Jeho milosti a podrobme se Jeho posvěcující moci. Konejme dobré skutky pro Jeho slávu. Je to přece On, kdo nás, kteří Mu patříme, v bázni a chvění udržuje v sobě:

  • … s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí. (Fp 2,12-13)

Zaslíbený, vyvolený člověk, kterého v jednom okamžiku Bůh převedl z duchovní smrti do duchovního života, byl v tomtéž okamžiku obdarován darem „spasení & víry“. Duchovně vzkříšený v Kristu je již schopen svobodně, nesouměrně, asymetricky spolupracovat s Bohem (synergismus) a růst v posvěcování skrze víru. Stal se Božím dítětem.

Když Martinu Lutherovi jeho teologičtí vrstevníci vytýkali, že by se učení o Boží svrchovanosti v otázce vyvolení mělo tlumit, protože odrazuje od Krista potenciální, nadějné kandidáty víry, Luther odpověděl: Ať je tomu tak! Věděl, že Boží záměr nelze zmařit lidskou iniciativou ani taktikou. Spasení přirozeného člověka mohou zjednat jen nebesa.

AMEN

 

Osnova kázání: