Požehnání Abrahamovo (Ga 3,10-14)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.

Jaroslav Kernal, Praha 2. září 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, bratři a sestry, milí hosté. Znovu dnes otevíráme Boží slovo a budeme pokračovat v našem studiu Pavlova listu církvím do Galacie. Jsme v první části třetí kapitoly. Minule jsme mluvili o požehnání víry a zaslíbeném potomstvu Abrahama – tímto potomstvem jsou lidé víry. Dnes budeme pokračovat k požehnání Abrahamovu. Budeme číst Ga 3,6-14a potom se budeme věnovat veršům 10-14.

Bůh zaslíbil Abrahamovi, že skrze něho dojdou požehnání všechny čeledi země. Zaslíbil Abrahamovi potomka, který bude tímto požehnáním, který bude Požehnaným i Pomazaným. Zaslíbil vykupitele, který vysvobodí svůj lid z jeho hříchů, a tohoto lidu bude jako písku na břehu moře, jako hvězd na nebi, bude to nespočetný zástup složený ze všech národů, jazyků, kmenů i ras (Zj 7,9). Jedná se o všechny, kdo byli před stvořením světa vyvoleni k vysvobození z hříchu a k záchraně před přicházejícím Božím hněvem. Jak bylo odhaleno v posledním čase skrze svaté apoštoly a proroky, jedná se o lid víry, tedy o církev, svatou nevěstu našeho Pána Ježíše Krista.

Zatímco v předchozím textu (Ga 3,6-9) jsme se více zabývali původem Abrahamových dědiců a způsobem, jak se někdo může stát Božím dítětem a synem Abrahamovým, náš dnešní text se více zabývá požehnáním, které z víry vyplývá. V první části ve dvou bodech uvidíme, v čem není požehnání, ale naopak prokletí a v dalších dvou bodech se zaměříme na to, v čem naopak požehnání je a co vlastně máme tím požehnáním rozumět.

I. Požehnání není ze skutků (v. 10)

  • Galatským 3:10 Ti však, kteří spoléhají na skutky zákona, jsou pod kletbou, neboť stojí psáno: ‚Proklet je každý, kdo nezůstává věren všemu, co je psáno v zákoně, a nečiní to.‘

Předchozí verš říká, že lidé víry docházejí požehnání spolu s věřícím Abrahamem (Ga 3,9). Ale lidé skutků jsou pod prokletím. Devátý a desátý verš tvoří v originálním textu paralelu, která se obtížně přenáší do češtiny. Jsou tam dvě vyjádření, kolem kterých se následně všechno točí – v devátém verši je to vyjádření „z víry“ a v desátém „ze skutků zákona“. V obou případech se mluví o lidech – jedni jsou z víry (v. 9) a ti docházejí požehnání s věřícím Abrahamem, druzí jsou ze skutků (v. 10) a ti jsou pod kletbou, pod prokletím. Když mluvím o tom, že je těžké to převést do češtiny, je to o tom, že řecký text mluví doslova o „těch ze skutků zákona“, což je pro řečtinu typické, protože v tomto případě nemusí použít sloveso, ale v češtině to nedává smysl. Proto si překladatelé Písma si pomáhají slovesem „spoléhají se“ – ti, kdo se spoléhají na skutky zákona, což je skutečně význam toho, co je tady napsáno. V předchozím verši se mluví o víře, o lidech „z víry“, a víra je spolehnutí se na Krista. V tomto verši se mluví o skutcích zákona a o lidech, kteří se spoléhají na skutky zákona.

Kdo jsou tito lidé, kteří spoléhají na skutky zákona? Jak to souvisí s tím, co Pavel napsal Galatským v předchozích kapitolách? Jak toto spoléhání na skutky zákona vypadá? Tyhle otázky nás znovu vedou k podstatě problému, který vytvořili falešní učitelé, kteří přišli do církví v Galacii. Učili, že křesťané se musí nechat obřezat, protože jinak nemohou být považováni za potomky Abrahama. Zákon jasně říká, že kdo se nenechá obřezat, musí být vyloučen z Božího lidu. Abyste mohli být součástí Božího lidu a tedy skutečně Božími dětmi, musíte se nechat obřezat. Ale jestli se hlásíte k Božímu lidu, k lidu Abrahamovu, zavazujete se také, že budete žít podle Mojžíšova zákona. Že se tento zákon stane normou a měřítkem vašeho křesťanského života. Není to jenom o tom, že musíte něco udělat, abyste byli spaseni, ale je to také o tom, že stále musíte něco dělat, abyste se Bohu líbili a nepropadli odsouzení, pokud nebudete zachovávat skutky zákona. Jinými slovy, vaše spasení i vaše posvěcení je do jisté míry závislé také na tom, co děláte. Dobře je to shrnuto na začátku Skutků 15, kde se Pavel potýká s podobnou skupinou lidí.

  • Sk 15:1.5 Tu přišli do Antiochie někteří lidé z Judska a začali bratry učit: „Nepřijmete-li obřízku, jak to předpisuje Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni.“ … „Pohané musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.“

Tohle je důležitá věc, kterou musíme pochopit a podržet ve své mysli. Nejde jenom o způsob spasení. Někdy se list Galatským vykládá, jako by šlo o spasení samotné, o samotný způsob, jak se můžeme stát křesťany, jak můžeme vstoupit do Božího království. Ale všimněte si dobře toho, co jsme četli na začátku třetí kapitoly:

  • Galatským 3:3 To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?

Začali dobře, ale pokračovali špatně. Jde o život Božího dítěte! O evangelium jde také, o ten vstupní bod, o způsob, jak se stáváme křesťany, ale nejde jenom o něj. V otázce evangelia je problém, kterému čelíme v listu Galatským celkem jednoduchý – jde o to, že k evangeliu nesmí být přidáno vůbec nic – žádná lidská zásluha ani skutek. Evangelium je o spasení z milosti skrze Bohem darovanou víru v Pána Ježíše Krista. Jenom toto je evangelium, jenom takovou milost můžeme nazývat milostí. Cokoliv jiného je něco jiného – jakýkoliv přídavek k Bohem darované víře v Pána Ježíše, nemůžeme nazývat milostí, protože to už není milost. Jenom evangelium o Boží milosti je Boží mocí ke spasení. Žádná jiná zpráva nemá moc zachránit hříšníka. Každá zpráva, která se liší od evangelia o Boží milosti, je jiným evangeliem, které ve skutečnosti není evangeliem, ale prokletím – jak pro toho, kdo takové evangelium káže (Ga 1,8-9), tak také pro všechny, kteří se takovou zprávou řídí, protože je vede k falešnému pocitu, že je všechno v pořádku a jejich věčnost je do jisté míry zajištěná tím, co pro to udělali – v případě křesťanů v Galácii to byla obřízka. Uvěřili v Krista a obřezali se, takže teď už mají přístup k Bohu a patří k Božímu lidu. Ale to nestačí – musí jít ještě dál. Teď je potřeba žít podle zákona.

Všimněte si, že Galatští přijali pravé evangelium. Přijali to evangelium, které jim Pavel zvěstoval. Teprve potom, později, k němu začali přidávat lidské výmysly. Tím z něj ale udělali jiné evangelium. Začali dobře, pokračovali špatně. Začali milostí skrze víru, ale chtěli pokračovat tím, že budou plnit skutky zákona. Uvěřili, že víra v Ježíše Krista je přesně to, co potřebují, aby jim byly odpuštěny jejich hříchy. Ale potom už chtěli žít sami ze svých sil. Tím ale změnili skutečnou podstatu evangelia. V tu chvíli, kdy přidali k evangeliu skutky zákona, už nestačila pouhá víra. Když v tu chvíli začali svým pohanským sousedům kázat toto „evangelium“, už to nebylo evangelium o Boží milosti, ale jiné evangelium.

A co říká Pavel v našem textu? Pavel jim ukazuje, že vůbec nepochopili, o čem je zákon! Kdo chce plnit zákon, je pod prokletím, protože musí zachovávat všechno, co zákon říká. Nelze si vybrat nějakou část zákona a plnit jenom tu. Co by mi bylo platné, kdybych se rozhodl, že budu pečlivě dodržovat rychlost, kdybych jezdil v protisměru? Je správné dodržovat rychlost, ale je nutné také jezdit v pravém jízdním pruhu. Nelze oddělit jedno od druhého. Proto Pavel píše, že je nutné zachovávat celý zákon. Přesně totéž, ještě důrazněji, píše Jakub:

  • Jakubův 2:10 Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.

Protože zákon je celek, který Bůh dal Izraelcům, aby ho zachovávali. Ale nebylo to požehnání, bylo to prokletí. V jistém slova smyslu to bylo požehnání, protože Bůh si je vybral, aby na nich ukázal svou slávu a udělal to. Žádnému jinému národu nedal zákon ani s ním nevešel ve smlouvu. Přesto skrze zákon nemohlo přijít požehnání věčného života. Zákon sám nemá moc dát život. Pavel cituje slova zákona (Dt 27,26) – Proklet je ten, kdo neplní slova zákona. Jakub se v citovaném textu negativně odkazuje na následující verš (Dt 28,1), který mluví o bedlivém dodržování všech Božích příkazů. Kdo by je neplnil, kdo by je 100% neplnil, proviňuje se proti celému zákonu a spočívá na něm prokletí. To nám ukazuje, že ze skutků zákona nemůže přijít požehnání. Snaha plnit skutky zákona povede jenom jedním jediným směrem – k prokletí! A nezáleží na to, jestli si tím chcete získat přístup k Bohu nebo jeho přízeň, jinými slovy, jestli jde o ospravedlnění nebo o posvěcení. Ti, kdo chtějí plnit skutky zákona, staví na sobě, na svých zásluhách a samotný zákon je odsuzuje. Abrahamovo požehnání není založené na plnění skutků zákona, ale víře. A nenajdeme ho ani:

II. Požehnání není v zákoně (v. 11-12)

  • Galatským 3:11-12 Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ‚Spravedlivý bude živ z víry.‘ Zákon však nevychází z víry, nýbrž praví: ‚Kdo bude tyto věci činit, získá tím život.‘

Pavel neustále staví proti sobě dvě koncepce, dva způsoby života – život postavený na skutcích zákona a život víry. Před Bohem není nikdo ospravedlněn na základě zákona. Proč? Protože zákon nebyl dán k našemu ospravedlnění. Zákon nikdy neměl nikoho ospravedlnit. Vždycky byla pouze jedna jediná spravedlnost, která mohla obstát před Bohem – a to je spravedlnost z víry, tedy Bohem darovaná spravedlnost z milosti. V listu Římanům, kdy Pavel mluví o své touze po spasení Židů, to vysvětluje takto:

  • Římanům 10:2-4 Vždyť jim mohu dosvědčit, že jsou plni horlivosti pro Boha, jenže bez pravého poznání. Nevědí, že spravedlnost je od Boha, a chtějí uplatnit svou vlastní; proto se spravedlnosti Boží nepodřídili. Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří.

Nechápou, nerozumí tomu, že spravedlnost je od Boha. Proto se té Boží spravedlnosti nepodřídili. Spravedlnost je z víry. Spravedlnost vždycky byla jenom z víry. Ačkoliv je zákon svatý, spravedlivý a dobrý, není možné skrze něj dosáhnout svatosti, spravedlnosti ani dobroty. Zákon nikdy nebyl dán jako cesta ke spasení. Někteří lidé si mylně vykládají Pavlova slova ze dvanáctého verše (kde Pavel cituje Lev 18,5) – „kdo bude tyto věci činit, získá tím život“ – jako kdyby tady byla ještě nějaká další cesta ke spasení. Ale zákon nebyl dán k tomu, aby přinesl život. Zákon nemá moc přinést život. Proto v zákoně samotném nemůžeme hledat požehnání. Není v něm, ani nebylo. Ospravedlnění, odpuštění hříchů, přijetí u Boha, spasení a s ním všechno pomyslitelné požehnání vždycky bylo a vždycky bude jenom z víry a skrze víru. Proto v zákoně samotném není možné najít požehnání, ospravedlnění ani život. Zákon není z víry. Zákon je založený na skutcích!

  • Exodus 19:5 Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.

Když Mojžíš předal vedení Božího lidu Jozuovi, těsně před tím, než ho Bůh povolal k sobě na věčnost, řekl mu Bůh:

  • Dt 31:16-17.20-21 Hle, ty ulehneš ke svým otcům a tento lid povstane a bude smilnit s cizími bohy země, do níž vstupuje, opustí mě a poruší mou smlouvu, kterou jsem s ním uzavřel. V onen den vzplane proti němu můj hněv. Opustím je a skryji před nimi svou tvář. Bude za pokrm svým nepřátelům a stihne ho mnohé zlo a soužení. … Já ho totiž uvedu do té země, oplývající mlékem a medem, kterou jsem přísežně slíbil jeho otcům, ale on bude jíst, nasytí se a ztuční a obrátí se k jiným bohům. Jim budou sloužit, mne zneváží a mou smlouvu zruší. … Znám výtvory jeho mysli, vím, co udělá dnes, ještě dřív, než ho uvedu do země, kterou jsem mu přísežně slíbil.

A když Izraelci po vstupu do zaslíbené země slibují věrnost a chtějí si zvolit, že budou poslouchat Hospodina, říká jim Jozue:

  • Jozue 24:19-20 Nebudete moci sloužit Hospodinu, neboť on je Bůh svatý. Je to Bůh žárlivý, nepromine vám vaše nevěrnosti a hříchy. Jestliže opustíte Hospodina a budete sloužit cizím bohům a odvrátíte se, zle s vámi naloží a skoncuje s vámi, ač vám předtím učinil mnoho dobrého.

Bůh nedal Izraelcům zákon k tomu, aby z něj měli život, ale aby ukázal hloubku lidské nevěry, odpornost hříchu. Bůh vyžaduje naprostou dokonolast. Zákon skutků vyžaduje 100% dokonalost. A na zákoně se zjevně zrcadlí velikost lidské hříšnosti. Proto také zákon uvádí do prokletí. Mohli bychom se na to dívat také tak, že Boží spravedlnost a jeho svatost jsou nekonečná, ale člověk není schopen jim porozumět. Proto Bůh dal lidem zákon, který byl jenom nízkým měřítkem spravedlnosti, aby lidem ukázal – na svém vyvoleném národě, že skrze žádný skutek nelze dojít spravedlnosti. Člověk není schopen zachovat ani to nízké měřítko, kterým je Mojžíšův zákon. Proto potřebuje lepší spravedlnost. Ne lidskou, ale Boží. Ne spravedlnost ze skutků, ale spravedlnost z víry. Ale zákon svou podstatou nemůže pocházet z víry. V zákoně je dosvědčená víra a spravedlnost z víry, ale ze zákona samotného pochází jenom poznání hříchu, které nemůže dát život ani spravedlnost, ale vede jenom k prokletí. Tím, že zákon zjevuje náš hřích, ukazuje nám, že jsme pod prokletím, vždyť:

  • Římanům 6:23 Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

A to nás vede k dalšímu verši v našem textu, k dalšímu bodu kázání:

III. Požehnání je v Kristu (v. 13)

  • Ga 3:13 Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě‘.

Kvůli hříchu jsme my všichni byli pod prokletím. Zákon jasně mluví o tomto prokletí. Zákon ukazuje na hřích a všichni, kdo se narodili pod zákonem, byli zákonem konfrontováni se svým hříchem. Pohané, kteří neměli zákon, byli konfrontováni přirozeným zákonem, zákonem svědomí, když nebyli schopni žít ani v souladu se svým svědomím. A to mluvíme o svědomí, které je pokřivené hříchem. K tomu přistupuje svědectví Izraelců, které je důkazem toho, že i tam, kde je Bohem daný zákon, není nikdo schopen podle zákona žít. O tom mluví Pavel:

  • Ř 3:19 Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.

Izrael tady slouží jako modelový příklad pro celý svět. Není to ale důvod pro to, aby se kdokoliv vracel k zákonu, který byl dán Izraeli. Ale je to důvod k tomu, aby každý hledal Boží milost, která je v Kristu Ježíši. Jenom v něm je skutečné požehnání, protože nás vykoupil z prokletí zákona, a v tomto kontextu musíme mluvit o prokletí, které přináší hřích. Milí svatí, Kristus, věčný Boží syn, věčný Bůh, stvořitel, vládce a Pán, na sebe vzal omezení lidského těla a ke svému Božství připojil také lidství beze změny podstaty Božství. Stal se jedním z nás, aby nás vykoupil. Na lidském těle Bůh odsoudil hřích. Ježíš přinesl oběť, která nemohla být nikým jiným přinesena. Když Kristus přichází na svět, říká:

  • Židům 10:5-6 Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení.

Ale Kristus naplnil vůli svého Otce a dal sebe za nás, spravedlivý za nespravedlivé, abychom byli vysvobozeni z prokletí zákona, ze mzdy hříchu, tedy ze smrti. Jak nás vysvobodil z tohoto prokletí? Vzal toto prokletí na sebe. Tohle je způsob, jak za nás Pán Ježíš naplnil zákon. Tím, že vzal prokletí na sebe, že byl popraven jako zločinec, pověšen na dřevo kříže. Zákon se na nás vztahoval v rovině hříchu, v poznání a skrze to, co z toho vyplývá, skrze prokletí. Ale Kristus se stal zástupnou obětí za naše hříchy. Jako druhý Adam na sebe vzal naše prokletí a tak nás vykoupil z kletby zákona. Bůh se vypořádal s naším hříchem na smrtelném těle Pána Ježíše Krista. Jako Boží syn, Bůh, který přišel v těle, přinesl oběť, která byla svou hodnotou odpovídající velikosti našeho hříchu. Dal v oběť své tělo, nechal se pověsit na kříž, nesestoupil z něj, ale dokonal dílo spasení a nesl Boží hněv místo nás. Podstoupil smrt.

Ježíš Kristus je tím Abrahamovým potomkem, v němž jsou požehnány všechny čeledi země. Nespočetný zástup lidí ze všech národů, kmenů, jazyků i ras dochází požehnání skrze víru v Ježíše Krista spolu s věřícím Abrahamem. Tady není místo pro žádné lidské skutky, pro žádné lidské zásluhy, pro žádnou lidskou chloubu. Všechno vykonal Pán Ježíš Kristus, když vytrval až do konce a svou obětí nás vykoupil. A v Ježíše Krista lze jenom věřit, nebo v něj nevěřit. Není možné se k němu doskutkovat, není možné se k němu dopracovat skrze skutky zákona. Je možné se na něj pouze spolehnout. To je jediná cesta, jak se člověk může dostat k požehnání Abrahama, jak mu mohou být odpuštěny jeho hříchy, jak se může stát duchovním potomkem Abrahamovým a Božím dítětem.

Boží slovo tady ukazuje, že z hlediska spasení a posvěcení zákon nemá žádné místo v životě křesťanů. Zákon je o skutcích, a skutky znamenají spoléhání na sebe. Víra je o Kristu a znamená vložit všechnu svou důvěru v Pána Ježíše Krista. Když tomu rozumíme, potom ještě lépe chápeme Pavlova slova ze začátku třetí kapitoly Galatským:

  • Galatským 3:1 Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!

Jak můžete být tak pošetilí a myslet si, že skrze skutky zákona dojdete zalíbení u Boha? Jak si můžete myslet, že obřízka vás přiblíží k Bohu, když jedinou cestou k Bohu je víra v Pána Ježíše Krista? Spoléháte na Krista? Věříte v něj? Chápete, že víra v Krista vylučuje všechny lidské snahy dosáhnout Boha jiným způsobem? Vložte svoje životy do jeho rukou a budete zachráněni. Žalářníkovi ve Filipis Pavel se Sílasem řekli: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty, i celý tvůj dům“ (Sk 16,31). To je všechno! To je celé. To je evangelium, které je mocí ke spasení i mocí ke zbožnému životu. Zde je ukrytá celá pravda, která se týká našeho ospravedlnění stejně jako našeho posvěcení. Kristus vzal na sebe prokletí hříchu a tím nás vysvobodil z moci hříchu i z moci zákona. Zemřel na kříži Golgoty a my, kteří jsme v něj uvěřili, jsme zemřeli spolu s ním. Proto Pavel může napsat:

  • Galatským 2:19-20 Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Život, který zde nyní žiji, nežiji podle zákona, nežiji ho na základě skutků zákona, ale žiji ho ve víře v Božího syna, protože je psáno, že spravedlivý z víry bude živ. V Kristu jsme požehnáni veškerým duchovním požehnáním nebeských darů. V Kristu skrze víru získáváme Abrahamovo požehnání. Víra v Pána Ježíše Krista z nás snímá břemeno hříchu, břemeno smrti i břemeno zákona. Jako pohané jsme nikdy toto břemeno nenesli, přesto jsme byli pod prokletím, které ze zákona vyplývá kvůli svému hříchu. Ani pohané ani Židé, kteří břemeno zákona nesli, a nyní uvěřili v Pána Ježíše, už nejsou pod prokletím hříchu, a s ním spojeného prokletí zákona, a s ním spojeného Božího hněvu. V Kristu Ježíši jsou mrtvi hříchu i zákonu a jsou vysvobozeni z přicházejícího Božího hněvu (1Te 1,10).

To je požehnání, které máme v Abrahamovu potomku, Ježíši Kristu. Ale Pavel jde ve své argumentaci ještě dál a vede nás k praktickému naplnění tohoto Abrahamova požehnání.

IV. Požehnání je z víry (v. 14)

Kristus nás vykoupil z prokletí zákona:

  • Ga 3:14 To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru.

Abraham dostal od Boha zaslíbení a požehnání. Zaslíbení syna a potomka, který bude požehnáním. Tímto zaslíbeným potomkem je Ježíš Kristus, syn Davidův, syn Abrahamův. Tím vlastním požehnáním je třetí osoba Boží trojice, Duch svatý, který byl zaslíben a když se naplnil stanovený čas a Pán Ježíš byl vztah vzhůru, byl Duch svatý vylit na všeliké tělo, jak říká Písmo. Duch svatý je důkazem, že přišel Mesiáš, že se naplnilo Boží slovo, že Mojžíšův zákon došel svého cíle, Duch svatý je důkazem toho, že začala poslední doba, že je tady léto Hospodinovy milosti, že nyní všechny národy mohou přicházet, a také přicházejí k Hospodinu.

Co oddělovalo pohany od Židů? Co oddělovalo obecně člověka od Boha? Zákon! Zeď zákona stála jako neproniknutelná hradba mezi Židy a pohany. Prokletí zákona stálo jako jako nepřekročitelná propast mezi člověkem a Bohem. Ale Bůh v osobě Ježíše Krista zbořil zeď, která rozděluje (Ef 2,14-15) a z Žida a pohana utvořil nového člověka – křesťana, tedy člověka, v němž přebývá Duch svatý. Bůh v osobě Ježíše Krista odstranil prokletí zákona, hřích, když Kristus vzal toto prokletí na sebe a učinil z nás, kteří jsme v něj uvěřili, své milované děti a zapečetil nás svým Duchem, takže nikdo a nic nemůže vytrhnout z Boží ruky. Duch svatý je důkazem našeho synovství, naší adopce do Boží rodiny.

Pavel tady ukazuje, že Duch svatý byl zaslíben nejenom Židům, ale také pohanům a že zaslíbení dané Abrahamovi, se netýká primárně tělesných potomků Abrahama, ale týká se duchovních potomků, lidí víry, Židů i pohanů, kteří uvěřili zvěsti evangelia a byli zachráněni. Kristus zaplatil na kříži za hříchy svého lidu, aby toto požehnání mohly obdržet i pohanské národy. Teprve když se dílo kříže stalo zjevným, teprve když bylo dílo kříže potvrzeno Kristovým vzkříšením, bylo možné volat všechny, Židy i pohany k víře. Teprve po svém zmrtvýchvstání posílá Ježíš učedníky do celého světa, aby činili učedníky ze všech národů a kázali evangelium všemu stvoření, protože teprve poté, co se tyto události staly skutečností, bylo zjeveno evangelium. Do té doby bylo skryté očím lidí, a to i přes to, že Bůh skrze toto skryté evangelium zachraňoval. Ale v Kristu Ježíši se evangelium stalo zjevné a proto může a musí být hlásáno do celého světa.

Každý, kdo uvěří této dobré zprávě o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, je zapečetěn Duchem svatým. Jak se to děje? Jak křesťané přijímají Ducha svatého? Tady se dostáváme na místo, kde potřebujeme hodně Boží moudrosti, protože dnes zde panuje velký zmatek. Tento zmatek je způsobený tím, že lidé nestudují Boží slovo pečlivě a často také tím, že místo aby výklad Písma byl základem pro lidskou zkušenost, stává se lidská zkušenost základem pro výklad Písma. Lidé zaměňují popis za předpis. Čtou Skutky apoštolské a vidí, jak lidé něco prožívali, když na ně sestoupil Duch svatý a tento popis vydávají za předpis. A potom pomíjejí jasná místa Písma, jako je náš text, kde je vyjádřená teologická pravda. Jak lidé přijímají Ducha svatého podle 14. verše? Skrze víru!

Není skrze zkušenost, není to skrze pocity, není to skrze skutky, není to žádný tělesný způsob, ale je to duchovní způsob – skrze víru. Podobně Pavel na jiném místě napsal, že nežijeme na základě toho, co vidíme, ale vírou (2K 5,7). Nežijeme z vnějších věcí – a sem nepatří jenom to, co vidíme, ale také to, co cítíme, prožíváme, jaké jsou naše zkušenosti. Ale to všechno jsou vnější věci, které se v ničem neliší od obřízky a zachovávání zákona v listu Galatským. Falešní učitelé v Galacii nutili křesťany, aby se dali obřezat, protože se chtěli chlubit tím, co bylo vidět na jejich těle (Ga 6,13), chtěli vyzdvihnout vnější věci. Ale na čem záleží? Jenom na novém stvoření (Ga 6,15). Jak se člověk stává novým stvořením? Stejně, jako přijímá Ducha svatého – skrze víru v Pána Ježíše Krista.

Nové stvoření, to vlastní dílo Ducha svatého, který v nás přebývá, nezůstane nepovšimnuté. Duch dává nové srdce, nové touhy, nové city, obnovuje mysl Božím slovem, dává nám lásku, která nemůže zůstat nečinná. Duchem vypůsobená láska jedná. Duchem vypůsobená láska staví druhého do popředí, je to Kristova láska, která se obětuje za druhého. Dílo Ducha se stane zjevným skrze ovoce Ducha – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání (Ga 5,22-23). A tak nejde o to, jestli jste měli nějaké zážitky, když jste uvěřili, když jste přijali Ducha svatého – někdo možná ano, jiný zase ne, ale jde o to, zda jste uvěřili v Ježíše Krista a zda v něj stále věříte.

Je Pán Ježíš Kristus dostatečný pro vaše vykoupení a vaše posvěcení? Pokud je vaše odpověď ano, potom jste Hospodinovi požehnaní, jste spoluúčastníci Abrahamova požehnání, skrze víru ve vás přebývá Duch svatý a jste Božím chrámem a Kristovou nevěstou. Ale pokud ne, pokud se chcete zalíbit Bohu tím, že budete dělat skutky zákona, potom jste pod prokletím a slovy apoštola: „Kristus vám nic neprospěje!“ (Ga 5,2). Vaší jedinou nadějí je odložit veškerou svou vlastní snahu, a cele se spolehnout na Pána Ježíše Krista. K tomu se musíme vracet každý den, připomínat si to v každé možné chvíli našeho života, protože to tak snadno zapomeneme, tak snadno se vzdálíme, tak snadno začínáme stavět na sobě. Milovaní, připomínejme si evangelium, o kterém Pavel napsal:

  • Římanům 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Amen.

Osnova kázání: