Apoštol Pavel jako duchovní sirotek

Jaroslav Kernal, Praha 7. února 2016

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Jsem moc vděčný za to, že se po delší době znovu vidíme. S některými z vás jsem se viděl průběžně, ale s dalšími nikoliv a tak jsem znovu povzbuzen tím, že jsme se dnes společně sešli, abychom uctívali našeho Boha skrze výklad Jeho slova.

Budeme dnes pokračovat v našem výkladu prvního Pavlova listu do Tesaloniky. Máme před sebou závěr druhé kapitoly – 1Te 2,17-20.

Pavel napsal do Tesaloniky povzbuzující dopis. Napsal ho mladé církvi, která procházela soužením a pronásledováním. Pavel jistě toužil zůstat déle v Tesalonice – nepochybně nebylo jeho přáním uprostřed noci opouštět město (viz Sk 17,10). Náš dnešní text ukazuje, že se několikrát chtěl vrátit do Tesaloniky, ale nebylo mu to umožněno. Pavel ukazuje svůj pastýřský zájem o tesalonickou církev. Nebyl takovým učitelem, nebo možná bychom mohli spíš říct šarlatánem, jakých tehdy – a dneska také – bylo mnoho, který by někam přišel, získal si nějaké učedníky, kteří by podporovali jeho názory a také jeho život a potom by zase šel dál s postojem „po nás potopa“. Pavel byl pastýř. Byl věrný pastýř, a o tom je celý náš text. Ukážeme si z něj na hloubku Pavlovy lásky k církvi, na Pavlovo horlivé úsilí, na zmařené plány a na budoucí slávu. Pojďme tedy do našeho textu:

I. Srdce plné lásky

• 1 Tesalonickým 2:17 Bez vás, bratří, byli jsme jako sirotci, i když to bylo nakrátko a jen tělem, ne srdcem;

Od začátku listu do Tesaloniky vidíme Pavlovu lásku k tesalonické církvi. V předchozích verších psal o tom, že s nimi jednal tak laskavě, jako když kojící matka chová své děťátko (1Te 2,7). A v jedenáctém verši mluví o tom, že je napomínal, povzbuzoval i vychovával jako otec (1Te 2,11-12). Pavlovo srdce bylo skutečně naplněné láskou k tesalonické církvi, ke křesťanům v Tesalonice. Nebylo to něco výjimečného, ale bylo to něco přirozeného v Pavlově životě. Se stejnou láskou přistupoval i k dalším sborům a k dalším křesťanům. Když byl Pavel ve vězení a napsal dopis církvi do Kolosis, čteme tam:

• Koloským 2:1 Rád bych, abyste věděli, jak těžký zápas tu podstupuji pro vás, pro Laodikejské i pro ty, kteří mě ani osobně neznají.

To byl Pavlův postoj ke Kristově církvi obecně. A k těm, které sám přivedl ke Kristu, byl jeho vztah ještě vroucnější, jak to vidíme i v našem textu. To je Kristova láska, která takto působí. Pavel mluví o tom, jak moc mu Tesaloničtí chybějí. Je jako sirotek. To neznamená, že by Pavel byl sám – nebyl. Ale byl odloučen od společenství křesťanů, kde měl své místo.

Když Pavel psal list do Tesaloniky, byl v Korintě, kde kázal Boží slovo, takže mnozí Korinťané uvěřili. V Korintě vznikla velká církev. A Pavel byl uprostřed této církve. Ale duchovně, nebo jak píše, srdcem, byl také s Tesalonickými. Nemohl být fyzicky přítomen, přesto byl s nimi srdcem. Podobně byl s Korinťany, když měli vyloučit muže, který žil s ženou svého otce. Napsal jim:

• 1 Korintským 5:3-5 Neboť já, ač tělem vzdálen, duchem však přítomen, vyslovil jsem již soud nad tím, kdo se toho dopustil, jako bych byl s vámi – a to ve jménu Pána Ježíše Krista. Až se shromáždíte - já budu duchem s vámi a bude s námi i moc našeho Pána Ježíše – vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně.

Ve 2K 11,28 potom píše, že na něj denně doléhá starost o všechny církve. To je obrázek srdce, které bylo proměněno Duchem svatým. Láska ke Kristově církvi je charakteristickým znakem křesťana. Ježíš o tom mluvil se svými učedníky v horní místnosti ten večer před svým ukřižováním:

• Jan 13:35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Láska se potom projevuje nejenom tím, že se na sebe usmíváme a jsme na sebe milí, když se zrovna náhodou nebo jednou za čas sejdeme, ale projevuje se oddaností a touhou po společenství s ostatními křesťany, jak to vidíme právě na příkladu apoštola Pavla. Je to jeden ze znaků nového narození. Proto můžeme říct, že dobrým indikátorem našeho vztahu ke Kristu bude náš vztah k Jeho církvi, k místnímu společenství, kde máme svůj duchovní domov.

Samozřejmě zde hraje svou roli také naše vlastní přirozenost, takže u extrovertního člověka se bude mnohem více projevovat radost ze společenství, zatímco uzavřený introvert bude muset mnohem více bojovat a mocí Ducha svou uzavřenost překonávat. Ale jak rosteme v Kristu, Duch svatý bude stále více proměňovat naše srdce a povede nás do stále těsnějšího společenství s bratry a se sestrami, povede nás k oddanosti domácímu sboru a k hlubšímu porozumění důležitosti místní církvev v kontextu šíření evangelia.

Bylo to povzbuzující, když Pavel s Klárou minulý týden vstali brzo ráno, aby mohli jet co nejdříve z Brna a byli včas ve shromáždění zde v Praze. Je velmi povzbuzující, když mladý bratr, který potřebuje zajistit svou existenci, řekne, že má sice možnost pracovat i přes víkend, ale nechce, protože je pro něj důležité být v neděli ve sboru. Je to velké potěšení a radost, když Pavel s Markétou a dětmi přijedou z Ústí, resp. z Telnice, aby mohli být s námi ve shromáždění a potěšit a povzbudit nás svou přítomností. To je touha být s církví a sloužit Kristovu tělu. Písmo nás správně napomíná:

• Židům 10:24-25 Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Apoštol Pavel měl velikou touhu být s tesalonickou církví. Tato touha se neprojevovala jenom v jeho slovech, ale vidíme ji také v:

II. Horlivé úsilí

• 1 Tesalonickým 2:17-18 Bez vás, bratří, byli jsme jako sirotci, i když to bylo nakrátko a jen tělem, ne srdcem; tím usilovněji jsme vás toužili spatřit. Proto jsme vám chtěli přijít, já Pavel víc než jednou…

Skoro doslovně překládá osmnáctý verš Pavlík:

• … byvše od vás nakrátko osiřením odloučeni – tváří, ne srdcem – jsme ve veliké touze vyvinuli [tím] usilovnější snahu uviděti vaši tvář.

Pavel ve veliké touze vyvinul usilovnou snahu spatřit církev v Tesalonice. Pavel nepíše o tom, co konkrétně to znamenalo, jaké přesně podnikl kroky, ale je zjevné, že nezůstal jenom u slov. Jeho touha po křesťanech v Tesalonice se promítla do praxe, do života a hledal způsoby, jak je znovu spatřit. Jedním z těchto způsobů bylo nakonec vyslání Timotea, aby přinesl zprávy o tom, jak se daří křesťanům v Tesalonice.

V dnešní době máme, na rozdíl od doby apoštola Pavla, komunikaci velmi usnadněnou – můžeme bez problémů komunikovat s lidmi na druhém konci zeměkoule. Nejenom, že jim můžeme psát dopisy, jako Pavel napsal tento dopis, ale naše dopisy, ty elektronické, jsou doručeny takřka okamžitě potom, co je odešleme. Pavel psal z Korintu, to je nějakých 450 km od Tesaloniky a jeho dopis nesl některý z jeho přátel. A to znamenalo, že se k Tesalonickým dostal nejdříve za dva týdny, ale spíše za 20-30 dní. Dnes můžeme zvednout telefon a mluvit s druhým člověkem na druhém konci republiky nebo dokonce na druhém konci světa. Můžeme použít videohovor, takže můžeme druhého dokonce vidět. Můžeme mít konferenční hovor, takže můžeme diskutovat s druhými, plánovat, povzbuzovat se, modlit se, můžeme si psát sms, nebo komunikovat prostřednictvím sociálních sítí. Máme ohromné množství komunikačních prostředků. Jako křesťané bychom měli usilovat o to, aby tyto prostředky sloužily Božím cílům.

Nejenom sociální sítě, ale všechny komunikační nástroje, které používáme, mohou být velmi dobrým a užitečným nástrojem, ale vedle toho se mohou také stát nepohodlným svědkem. Netrávím příliš mnoho času na sociálních sítích, ale čas od času se podívám profil nějakého člověka například na facebooku. A musím říct, že leckdy jsem sklamán, zvlášť když je to člověk, který o sobě prohlašuje, že je křesťan, ale na svých stránkách má v lepším případě jenom zábavu, vtipy, kulturní akce nebo podobné věci. Je zjevné, co je smyslem života takového člověka. Ačkoliv Pán Ježíš neřešil sociální sítě, ukázal nám princip, kterým se můžeme podívat pod pokličku.

• Lukáš 6:45 Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.

Ježíš mluvil o ústech, ale principiálně můžeme tato slova vztáhnout na celou prezentaci člověka – čím se prezentujeme, co ukazujeme navenek, co stavíme na odiv, čím se snažíme zaujmout druhé, co jim chceme představit, co patří mezi hlavní témata našich hovorů… Čím přetéká naše srdce, to se projeví na povrchu – bude to slyšet v našich slovech, bude to vidět v našich činech, bude se to dát poznat v našich postojích, bude to zjevné na našem facebookovém profilu, pozná se to dokonce i na našem vzhledu. Apoštol Petr připomínal ženám (a o mužích jeho slova platí úplně stejně):

• 1 Petrův 3:3-4 Pro vás se nehodí vnější ozdoba - splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.

Podobně Pán Ježíš mluvil o tom, jak se pozná, co se doopravdy skrývá v lidském srdci, když vyprávěl příběh o dvou synech:

• Matouš 21:28-31 Jeden člověk měl dva syny. Přišel a řekl prvnímu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici!‘ On odpověděl: ‚Nechce se mi.‘ Ale potom toho litoval a šel. Otec přišel k druhému a řekl mu totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane.‘ Ale nešel. Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?

Ten první. Ačkoliv se mu nechtělo, byla v jeho srdci touha jednat podle slov svého otce. A ukázalo se, čím srdce přetéká. Právě tak apoštol Pavel v našem textu ukázal, čím přetéká jeho srdce – láskou po křesťanech v Tesalonice, a prakticky tuto lásku prokazuje tím, když vyvinul usilovnou snahu navštívit církev v Tesalonice.

A chtěl bych, abyste si všimli těch slov „usilovná snaha“. To nejsou slova, která by dnes mezi křesťany byla populární. Velká část současných křesťanů se vzdala jakéhokoliv úsilí a chtějí, aby všechno šlo samo – říkají, že to musí vycházet ze srdce, což podle nich znamená, že nás to vlastně nebude nic stát, žádné úsilí, žádnou snahu, žádné sebezapření, žádné sebeovládání, žádnou námahu, žádný těžký boj. A pokud něco takového jenom zmíníte, hned dostanete nálepku tvrdý člověk, zákoník. Ale o čem je následování Krista?

• Matouš 16:24 Ježíš řekl svým učedníkům: ‚Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.‘

A autor listu Židům, Lukáš, říká:

• Židům 12:4.14 Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. … Usilujte o pokoj se všemi a o svatost, bez níž nikdo nespatří Pána.

To je skutečné úsilí. A apoštol Pavel ho v našem textu vztahuje k místní církvi. Náš domácí sbor musí být tím místem, kam budeme napínat své úsilí, kde budeme vyvíjet ještě usilovnější snahu. Nejde jenom o to být ve shromáždění, ale znamená to také přicházet s tím, že budeme sloužit druhým, znamená to modlit se jedni za druhé a hledat další věci, jak můžeme posloužit, prospět, jak můžeme mít druhé přednější než sebe.

Pavel svým vlastním životem ukazuje, že domácí církev, místní sbor, je tím, do čeho máme investovat své úsilí, svou námahu. Církev není kino, kam se přijdeme pobavit, není místem zábavy, kam můžeme nezávazně přijít a zase odejít, ale život v církvi vyžaduje závazek, odevzdanost, odhodlání, vůli i ochotu obětovat – svůj čas, majetek, peníze, talenty, svůj život. To je způsob, jak Pavel chce, abychom rozuměli církvi. Na jeho usilovné snaze můžeme vidět, že církev pro něj byla skutečnou prioritou.

Přes všechnu svou usilovnou snahu se Pavel do Tesaloniky nedostal. A hned vysvětluje proč – to je třetí bod dnešního kázání. Apoštol nám odhalil své srdce a ukázal nám, jak velikou lásku měl k tesalonické církvi a jak moc toužil být s těmito mladými křesťany ve víře. Připadal si bez nich jako sirotek a vynaložil velké úsilí na to, aby je mohl spatřit. Přesto k tomu nedošlo.

III. Zmařené plány

• 1 Tesalonickým 2:18 Proto jsme vám chtěli přijít, já Pavel víc než jednou, ale satan nám v tom vždy zabránil.

Poslouchejte, co Pavel říká! Satan nám v tom vždy zabránil. To jsou vážná a těžká slova. Apoštol Pavel tady ukazuje na vážné nebezpečí, které přichází od satana. Tady se musíme na chvilku zastavit, abychom si to vysvětlili.

Apoštol Pavel tady říká, že satan jemu a jeho přátelům zabránil navštívit Tesaloniku. Znovu nám tady Pavel neříká nic konkrétnějšího. Nevíme víc o tom, jak to probíhalo. Můžeme se jenom domnívat.

Je dost možné, že když Pavel v noci opustil Tesaloniku a šel do Beroje, tak myslel na to, že až se situace v Tesalonice uklidní, vrátí se v klidu zpátky do Tesaloniky. Ale vzpomeňte si na to, co zapsal Lukáš:

• Sk 17:13 Jakmile se však Židé v Tesalonice dověděli, že Pavel káže slovo Boží i v Beroji, vypravili se tam a začali podněcovat a pobuřovat lidi.

Myslím, že to bylo právě zde, kdy Pavel usiloval o to, aby se dostal do Tesaloniky. Ale Satan použil ničemné lidi – podobně jako předtím v Tesalonice, aby Pavlovi znemožnil kázat evangelium a zabránil mu vrátit se do Tesaloniky. A tohle je místo, kde si musíme ujasnit pár věcí.

Především musíme rozumět tomu, že Písmo nám ukazuje, že satan je jenom stvořenou bytostí. Je to anděl, který se vzbouřil proti Bohu. Anděl, který se ve své pýše chtěl rovnat Bohu, a proto byl smeten a svržen. Je to mocná duchovní bytost, která svými schopnostmi i mocí daleko převyšuje člověka. Ale přes to vše je satan jenom nástrojem v Boží ruce. Není ničím víc než nástrojem. Je nepochybně strašlivým nástrojem – a příběh Jóba nám to velmi dobře ukazuje.

Když Bůh dal satanovi svolení, aby Jóba zkoušel, vzpomeňte si, co se stalo:

• Jób 1:14-19  Právě orali s dobytkem a při něm se popásaly oslice. Vtom přitrhli Šebovci, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. … Z nebe spadl Boží oheň, zachvátil ovce a čeleď pozřel. … Kaldejci rozdělení do tří houfů napadli velbloudy, pobrali je a čeleď pobili ostřím meče. … Od pouště se zvedl silný vítr a opřel se ze všech čtyř stran do domu. Ten se na mladé lidi zřítil a oni zahynuli.

To je dílo satana. To ukazuje na velikost jeho moci. Ale je to moc, která je cele a do posledního puntíku kontrolovaná Bohem. Boží slovo nám ukazuje, že satan je vrah a lhář, satan a jeho démoni jsou původci mnohého falešného učení, které proniká do církve, satan se snaží rozvrátit církev nemorálností, zlými lidmi, pomocí falešných křesťanů – takových, kteří se – ať již záměrně nebo nezáměrně – vydávají za křesťany, ale ve skutečnosti jimi nejsou, satan se pokouší vyvolat pronásledování ze strany ničemných lidí nebo i úřadů, aby zničil Kristovu církev a zabránil kázání evangelia. Ale potřebujeme vědět, že to není něco samoúčelného, ale vede to k oslavě Boha a ke zjevení Jeho slávy. O tom pak svědčí samotný závěr knihy Jób. Podobně mluví i apoštol Pavel:

• 2K 12:7 Abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.

Bůh používá moc toho zlého k tomu, aby nás vedl po svých cestách a vychovával nás ke svatosti. Ne vždy tomu rozumíme, ale jednoho dne, dá-li Bůh, porozumíme a pochopíme.

Skutečnost, že satan zabránil Pavlovi vrátit se do Tesaloniky, vedla k tomu, že vznikl malý sbor v Athénách a následně velká církev v Korintě. Bůh použil satana k tomu, aby Pavla vedl dál.

Další věc, kterou nutně potřebujeme vědět, je, že satan sice obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil (1Pt 5,8), ale Jan nám dosvědčuje:

• 1 Janův 5:18 Víme, že nikdo, kdo se narodil z Boha, nehřeší, ale Syn Boží jej chrání a Zlý se ho ani nedotkne.

V Kristu jsme v naprostém bezpečí. Satan nám může zabránit v nějaké věci, může nás zastrašovat nebo utlačovat, ale bez Božího svolení se nás nemůže ani dotknout. A i tehdy, když dostane od Boha svolení, je stále pod Boží kontrolou a Boží dítě je stále pod Boží ochranou. Satan si vyžádal učedníky těsně před ukřižováním Pána, aby je směl tříbit – a poslouchejte, co říká Pán:

• Lukáš 22:31-32 Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici. Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala.

Kristus se za nás přimlouvá, Kristus nás posiluje svou milostí, v Kristu jsme v naprostém bezpečí. A tak tady máme tři důležité věci, které nám pomáhají udržet všechno ve správné rovnováze.

1. Satan je mocný a snaží se škodit křesťanům i Kristově církvi.

2. Křesťan je v bezpečí, protože je v Kristu.

3. Bůh používá satana jako svůj nástroj.

Pokud budeme mít na paměti tyto tři věci, tak nebudeme dílo satana ani přeceňovat – neuvidíme démona za každým kamenem a každým kýchnutím, jak se některým křesťanům stává, ale zároveň nebudeme práci satana ani podceňovat a budeme si vědomi toho, že stojíme v duchovním boji a škůdce se snaží ze všech sil, aby nám uškodil. Víme, že potřebujeme růst ve zralosti v Kristu, musíme obléci plnou Boží zbroj, protože svůj boj nevedeme proti lidem, ale proti démonským silám. Proto máme růst v pravdě, ve spravedlnosti, odvaze, víře, v pravdě, v jistotě v Kristu a v Božím slově, které je mečem Ducha svatého (Ef 6,10-17). Potom si můžeme být jistí slovy Písma:

• Římanům 16:20 Bůh pokoje brzo srazí satana pod vaše nohy.

Když se vrátíme do našeho textu, můžete si všimnout, že Pavel nepíše tato slova Tesalonickým proto, aby je vyděsil nebo proto, aby nějak zlehčil situaci nebo se vymluvil, ale prostě to konstatuje jako fakt. Je to něco, s čím máme počítat, ale čeho se nemusíme bát. A o tom svědčí také poslední dva verše druhé kapitoly. Pavel v nich přináší křesťanům ujištění o:

IV. Budoucí sláva

• 1 Tesalonickým 2:19-20 Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.

Všimněte si určitého kontrastu, který tady máme hned na začátku verše. Některé překlady ho vynechávají nebo ho přesunují až do dvacátého verše, ale v originálním textu je tento kontrast jak v devatenáctém, tak ve dvacátém verši. V obou verších je drobné slůvko, které navazuje na předchozí text, ale zároveň funguje jako určitý kontrast, nebo zdůraznění, vypíchnutí.

Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby… Pavel mluvil o satanovi a o tom, jak jim zabránil vrátit se do Tesaloniky, ale zároveň křesťanům říká, že to není něco, čeho by se museli bát nebo něco, kvůli čemu by měli být připraveni o klidný spánek. A aby to pochopili, přináší jim toto veliké ujištění. Jste nadějí, radostí, slávou a vavřínem chlouby.

Tady můžeme dobře vidět sepjetí těch, kdo vedou s těmi, kdo jsou vedeni. Zbožní, pokorní a duchovně silní vedoucí církve jsou v jistém slova smyslu ozdobou místního sboru. Jsou to podpastýři, kteří svým životem a učením ukazují druhým na Krista. A Písmo o tom mluví docela dost, jak si jich lidé mají vážit, jak je mají poslouchat, následovat jejich příklad, jak je mají podporovat a starat se o ně, jak je mají ctít tím, že se jim postarají o živobytí, aby se starší mohli starat o Boží stádo. V tomto smyslu jsou starší chloubou a výkladní skříní místního sboru. Ale tentýž vztah platí i obráceně. Církev je chloubou, slávou svých starších. Poslouchejte, co řekl autor listu Židům:

• Židům 13:17 Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.

Jinými slovy – jednejte tak, abyste byli tou slávou, radostí, nadějí a vavřínem chlouby pro své starší. Tady vidíme hlubokou sounáležitost, vzájemnost místního sboru, jak potřebujeme jedni druhé navzájem a jak musíme věrně zachovat, co nám Písmo říká o struktuře a vedení sboru, aby církev skutečně správně fungovala. Petr připomíná starším:

• 1 Petrův 5:1-4 Starší mezi vámi napomínám, sám také starší, svědek utrpení Kristových i účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.

Pán odmění věrné služebníky a jejich věrnost bude zjevná na jejich díle, tedy na lidech, na církvi. Nebude to jediné kritérium – Noe byl věrný a sto dvacet let věrně kázal o přicházejícím Božím soudu, ale jeho sbor zůstal sborem o osmi lidech. Izajáš byl povolán k tomu, aby svým kázání zatvrzoval srdce Izraelců. Noe i Izajáš i tak byli věrní v tom, k čemu je Bůh povolal a dostane se jim nevadnoucího vavřínu slávy. Ale vztah služebníků a církve má fungovat tak, jak to vidíme v našich dvou verších.

Jak Pavel, tak i Petr rozumí tomu, že veškerá tato sláva církve a jejich pastýřů bude zjevena při příchodu Ježíše Krista. Slovo, které je v originálním textu, je slovem parúsia, příchod (ve slávě nebo k soudu), zjevení, přítomnost. Kristus se zjeví a bude soudit zem. To slovo se používalo, když měl přijet nějaký král nebo třeba velekněz – a to slovo v sobě nese jak význam slávy příchodu této významné osoby, tak také bázeň z tohoto příchodu, protože mluví také o příchodu soudce. Tyto dvě věci jdou obvykle ruku v ruce.

Až přijde Pán ve své slávě, budeme shromážděni před Ním, budeme mít oslavená těla a zjeví se sláva a nádhera Kristovy církve. Zazáří ve své skutečné slávě – a to je způsob, jak se na církev máme dívat už nyní. Tehdy bude také odměněna věrnost – věrný správce bude odměněn a věrná církev bude mít prospěch z toho, že jednala správně se svými pastýři.

Každá kapitola v listu Tesalonickým je zakončena odkazem na Kristův druhý příchod. Křesťané v Tesalonice ho toužebně vyhlíželi, očekávali a my bychom neměli být pozadu. Je to už druhá výzva, která se vztahuje k příchodu Pána. Poprvé se jednalo o toužebné vyhlížení nově obráceného srdce:

• 1 Tesalonickým 1:10 … abyste očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu.

V našem textu se jedná o slavný příchod, který bude spojený s radostí a s udílením odměn, mluví se tu o vavřínu chlouby. Při druhém příchodu Krista budeme učiněni vavřínem chlouby těch, kdo nás vedli v našem křesťanském životě. To znovu ukazuje, jak důležitou roli musí hrát církev, tedy místní sbor v životě křesťana.

Není o tom, kde se dva nebo tři sejdou, není to ani o všeobecné Kristově církvi, ale je to místním těle, místním společenství, kde máme svůj duchovní domov, kde rosteme v poznání Krista, kdy se s radostí podřizujeme evangeliu Ježíše Krista. Je to místo, kam směřuje naše oddanost, oddanost Kristu, která se bude projevovat oddaností Kristovu tělu.

Viděli jsme Pavlovo srdce, viděli jsme Pavlovo úsilí, viděli jsme i překážky, které musel překonávat a s nimiž se musel potýkat. A nakonec je tady tento slavný výhled, slavná naděje, ke které směřovala církev v Tesalonice. Modlím se za to, abychom i my byli církví, která má stejnou naději – že jednoho dne bude vavřínem chlouby svých starších. Modlím se za to, aby nás Bůh proměnil a zformoval do nádherné nevěsty Ježíše Krista, který už nyní bude svým světlem přitahovat zástupy lidí k evangeliu.

Amen.