Realita duchovního boje v životě křesťana

Jaroslav Kernal, Praha 2. prosince 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Také dnes budeme pokračovat v našem výkladu listu Galatským. Jsme v páté kapitole a mluvíme o tom, jak žít ve svobodě, kterou nám Kristus vydobyl svou zástupnou smrtí na kříži Golgoty. Pavel vyzýval křesťany, aby stáli pevně a nedali se připravit o tuto svobodu (Ga 5,1). Ale vedle toho je vedl také k tomu, aby tuto svobodu neměli za příležitost pro tělo, pro tělesnost, pro hřích (Ga 5,13). Svoboda v Kristu je vzácná a drahá, ale je také křehká a snadno zneužitelná. Je to o to horší, že se jako křesťané nacházíme uprostřed duchovního boje. A o tom je náš dnešní text. Budeme číst Ga 5,16-26, a potom se budeme zabývat první polovinou tohoto textu do verše 21.

Pavel vysvětlil křesťanům v Galacii, jakou svobodu mají v Kristu. Ukázal jim, jaká byla role zákona, a snažil se je dovést k tomu, že vracet se k zákonu znamená vracet se k životu v hříchu. Zákon vede jenom k tělesnosti, a tedy k odsouzení. Ovšem křesťan není bez zákona. Jeho zákonem je Kristus (1K 9,21). Křesťan má svým životem naplňovat zákon – ale nikoliv tím, že se bude soustředit na jednotlivá přikázání zákona a bude se je snažit naplnit, ale tím, že se nechá vést Duchem svatým a svobodu, kterou v Kristu má, použije ke službě svatým, ke službě bližním. Jestliže člověk neslouží svým bližním – a tato služba musí začínat doma, mezi těmi nejbližšími, v rodině, v manželství, mezi rodiči a dětmi – jestliže tam není služba v lásce, potom není žádné naplnění zákona, protože chybí samotná podstata – a to je dílo Ducha svatého v životě člověka. Kde člověk neslouží svým bližním, tam beze vší pochybnosti chybí obřezané srdce, tam není nové narození, tam není skutečný život z Krista. Může tam být hodně náboženských skutků, může tam být morálka i pokrytecké jednání „na oko“, ale chybí tam život. A přesně o tom je náš dnešní text. Začíná tím, že nám ukazuje realitu a trvalost duchovního boje v životě křesťana. Ukazuje nám demarkační linii tohoto boje – skutky těla, které zjevují, že tady chybí život z Ducha. A nakonec nás vede k důsledkům těla, tělesnosti, hříšnosti – a to je věčné odsouzení daleko od Pána a jeho slávy. Pojďme teď k prvnímu bodu.

I. Boj tělesnosti (v. 16-18)

Začneme tam, kde jsme skončili minule – u života v Duchu:

• Galatským 5:16 Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.

Žijte Duchem a nedokonáte žádost těla. To je křesťanská svoboda – svoboda od moci hříchu. Křesťan není otrokem hříchu, ale mocí Ducha překonává hříšné touhy své přirozenosti. Žít Duchem znamená žít ve svatosti, odděleně od hříchu. Pavel tady nechce říct, že křesťan už nikdy nezhřeší, ale říká, že křesťan má moc nehřešit. Dříve byl otrokem hříchu a nemohl nehřešit. Jeho srdce bylo ovládané hříchem, bylo v temnotě, pod mocí ďábla a pod vlivem světa. Podívejte se, jak Pavel popisuje nevěřící lidi:

• Ef 4:18-19 Mají zatemnělou mysl a odcizili se Božímu životu pro svou nevědomost a zatvrzelé srdce. Otupěli, propadli bezuzdnosti a s chtivostí dělají hanebné věci.

Jejich mysl je temná a jejich srdce je zatvrzelé. A to se projevuje na způsobu jejich života, který je marný a prázdný, který je naplněný hanebnými věcmi, ovládaný chtíčem a bezuzdností. To se projevuje nejenom v myšlení člověka, kdy člověk přemýšlí o marnostech, o hloupostech, kdy sní o nereálných věcech, místo aby se věnoval reálným, místo aby sloužil v lásce. Projevuje se to také v mluvení, které je hanebné, rouhavé, tvrdé, zlé, reptavé a zraňující, projevuje se to v postojích, které jsou stejné jako srdce – tvrdé, sobecké, nepoddajné, neochotné podřídit se, arogantní a agresivní. Úplně tam chybí moc Ducha svatého, takže takový člověk je doslova vláčen a unášen všemi těmito věcmi.

Nechci tvrdit, že nevěřící člověk není schopen nějakého morálního zápasu, ale tvrdím, že není schopen přemáhat hřích. Dokonce i když v srdci souhlasí s Božím zákonem, jak to popisuje Pavel v Římanům 7, nemá žádnou moc, aby hřích překonal a nachází ve svých údech jenom moc hříchu. V padlé lidské přirozenosti není moc překonávat hřích a tato moc není ani v zákoně. Zákon je schopen ukázat na hřích, pojmenovat hřích, nastavit hranice, které říkají, co hřích je a co není, ale nemá žádnou schopnost dát člověku moc hříchu se vzepřít. Tato moc jenom v Kristu. Je to moc Ducha svatého. Proto Pavel přikazuje křesťanům, aby žili Duchem, z moci Ducha svého.

Slovo, které tam Pavel používá, a které možná najdete v některých překladech, je slovo, které řečtina používá pro popis každodenního všedního způsobu života – je to sloveso, které se dá přeložit také jako „chodit“. Choďte Duchem. Ale to slovo vyjadřuje každodenní rutinu života, proto je lepší překládat ho tím slovem žít. Žijte Duchem, žijte v realitě Ducha svatého, což znamená, že budete upnuti na Pána Ježíše Krista a budete se každý den podřizovat jeho Slovu, Bibli. Není jiný způsob, jak žít Duchem. Naplnit se Kristovým slovem, které nám Duch bude připomínat a tak bude v našem životě svědčit o Kristu, soustředit se na Ježíše Krista a Duch ho bude vyvyšovat, bude na něj ukazovat a svědčit o něm a tak bude den za dnem proměňovat náš život do podoby Božího Syna. Tohle je jediný způsob, jak je možné přemoci hřích. Toto je způsob, jak se nechat vést Duchem a nedokonat to, k čemu nás táhne naše přirozenost.

• Ga 5:17 Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.

Tělo žádá proti Duchu a Duch proti tělu. Je tady protiklad přirozeností a jejich nesmiřitelnost. Pokud se nenecháte vést Duchem, pokud nežijete Duchem, děláte to, co dělat nechcete. Znovu a znovu a znovu a znovu. Pořád dokola. Na jedné straně je tělo, tedy naše padlá lidská přirozenost, hříšná přirozenost, hřích, který přebývá v naší padlé přirozenosti a je spojen s fyzickým tělem, v němž žijeme. A na druhé straně je Duch, Boží Duch, Duch svatý, Duch Kristův, který v nás přebývá, který obnovil našeho vnitřního, duchovního člověka, který nám zpřítomňuje Krista, který nás vede ke svatosti, k lásce k Bohu a k lásce k lidem. Co se narodilo z Ducha svatého, je duch, je to svou podstatou duchovní a svaté (J 3,6).

Než jsme se narodili z Ducha svatého, než bylo naše srdce obřezáno duchovní obřízkou, než jsme byli zapečetěni Duchem, byl v nás jenom hřích. Měli jsme svědomí, které nám svědčilo o Bohu i o hříchu, a které jsme otupovali a umlčovali, Židé měli ještě navíc zákon, který jim svědčil o Boží spravedlnosti a který neposlouchali a obcházeli. Ale veškerá moc, která v nás přebývala, byla moc hříchu. Proto Písmo mluví o tom, že jsme byli otroky hříchu a v naší moci nebylo nic jiného než schopnost hřešit. Byli jsme svobodní od spravedlnosti (Ř 6,20). Nebyl tu žádný rozpor, žádný boj Ducha a těla, žádný protiklad. Tím neříkám, že tu není žádné morální pnutí, že by nevěřící člověk neřešil morální otázky, ale může přemáhat tělo jenom tělem, vnějšími prostředky, případně duchovními prostředky, které jsou svou podstatou démonické, ďábelské.

Ale křesťan má ducha, který byl obnoven Duchem svatým. Tento duch, vnitřní podstata člověka, je v souladu s Duchem svatým. Duch svatý mu dosvědčuje, že daný člověk je Božím dítětem (Ř 8,16). Tento obnovený duch má žít v Duchu svatém, z jeho moci a tak přemáhat žádosti těla. Žádosti těla, vedou k soudu, k odsouzení, protože jsou svou podstatou hříšné, ale Duch Boží nás vede ke svatosti. Proto čteme:

• Ga 5:18 Dáte-li se však vést Božím Duchem, nejste už pod zákonem.

Duch Boží člověka nikdy nepovede k odsouzení, k hříchu, takže člověk, vedený Duchem není pod zákonem. Duch svatý působí lásku v životě křesťana, takže křesťan miluje – Boha na prvním místě a bratry a sestry hned v těsném závěsu. A láska je naplněním zákona.

II. Skutky tělesnosti (v. 19-21a)

Ovšem skutky těla, skutky lidské tělesnosti, hříšnosti, jsou zřejmé. Je tady zjevný protiklad a originální text tento rozdíl ještě zdůrazňuje a vypichuje, protože klade zjevnost na první místo. Boží slovo tady chce ukázat, že se pozná, kdo je v Kristu a kdo ne, kdo následuje vedení Ducha a kdo se honí za skutky zákona. Je tady jasná hranice mezi křesťanem a nekřesťanem a tato hranice bude viditelná na životě člověka. Nikdo nevidí do srdce druhého člověka, ale přesto můžeme rozsoudit mnohé. Nikdo nevidí do vlastního srdce, a přece můžeme dobře zkoumat svůj vlastní život. Podívejte se, co říká náš text:

• Ga 5:19-21 Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci.

Skutky těla jsou zjevné a jsou z úplně jiného soudku, než jsou skutky Ducha. Skutky těla jsou hříšné skutky, které pojmenovává zákon. Zákon odsuzuje skutky těla. Do Kristova příchodu plnil tuto funkci v životě Židů zákon Mojžíšův, po Kristově příchodu je to zákon Kristův, který usvědčuje hříšníky a přivádí je ke Kristu. Ale kde je člověk veden Duchem, tam naplňuje zákon Kristův, protože láska je naplněním zákona (Ř 13,10). Ale skutky těla jsou zjevné a dříve nebo později se ukážou na životě člověka.

Je zajímavé, že Pavel napsal tyto věci křesťanům – vede je k tomu, aby používali Boží slovo k rozlišování a zkoumali sami sebe, zda skutečně stojí ve víře. Člověk má obdivuhodnou schopnost klamat sám sebe i druhé. To je podstata hříšné lidské přirozenosti. Je to vidět na Adamovi s Evou – první věc, kterou udělali po pádu, bylo, že se zakryli fíkovými listy a potom se schovali do stromoví v zahradě. Snažili se zakrýt svůj hřích. A když je Bůh konfrontoval, co udělali? Adam se to snažil svést na ženu, potažmo na Boha samotného, žena se to snažila hodit na hada. Je to pořád stejné. Přirozený člověk se pořád snaží zakrýt své skutky, aby je nikdo neviděl, nebo aby je viděli jenom někteří lidé, o kterých si myslí, že je ovládá. Ale i kdyby naše hříšné skutky neviděl vůbec žádný člověk, Bůh je vidí.

Podívejme se teď na skutky těla, skutky lidské svévole, které jsou tak zřejmé. První věc, které si musíme všimnout, je, že se všechny ty věci, které jsou vyjmenované – a je to jenom reprezentativní výčet, nikoliv úplný a dokonalý – týkají lidských vztahů. Skutky těla budou vidět na vztazích! Možná je to pro někoho překvapivé, ale nemělo by být. Skutky těla nebudou na prvním místě zjevné ve vztahu k Bohu – Bůh dobře zná všechny naše skutky. Ale před druhými lidmi jsme schopni mnoho zakrýt – proto měřítko naší zbožnosti je ve vztazích k druhým lidem. Moc dobře o tom mluví apoštol Jan ve svém prvním listu, který bychom mohli také označit jako nástroj k rozlišování:

• 1J 4:19-21 My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás. Řekne-li někdo: „Já miluji Boha“, a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A tak máme od něho toto přikázání: Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Člověk je schopen mít plná ústa Boha, říkat Pane, Pane, je schopen se vzletně vyjadřovat o Božích věcech, diskutovat o hlubokých teologických tématech, ale pokud nemiluje svého bližního, lže sám sobě i druhým. Opravdová zbožnost se bude na prvním místě projevovat v těch nejbližších vztazích, které jsou obvykle skryté očím ostatních lidí. Je to místo, kde si hříšník myslí, že je v bezpečí, kde si myslí, že může jednat s druhými špatně, je to místo, kde se nemusí tolik kontrolovat. Muž, který ve shromáždění nebo na internetu vede teologické debaty, ale doma bije svou ženu nebo je na ni a na své děti hrubý, žena, která se ve společenství horlivě modlí, ale doma znevažuje svého muže nebo s ním rafinovaně manipuluje, zaměstnanec, který v církvi slouží druhým, ale v práci pomlouvá svého zaměstnavatele, zaměstnavatel, který štědře podporuje svou církev, ale v práci se vozí po svých zaměstnancích … a mohli bychom pokračovat dál a dál. Zbožnost se pozná na lidských vztazích.

První skupina skutků těla se týká sexuálních hříchů – smilstvo, nečistota, bezuzdnost. Navzdory obecně přijímaným romantickým názorům se jedná o hříchy lidského sobectví a bezohlednosti. Týkají se všech sexuálních aktivit mimo manželství a jsou důkazem zrádného a převráceného charakteru člověka. Opakem je láska, která se vydává druhému a slouží druhému a věrnost. Tyhle hříchy byly celkem běžné v řecko-římské společnosti. Ř 1,18-32 vysvětluje, že jsou důsledkem popření Boha, popření pravdy a jsou Božím soudem nad lidmi. I v dnešní společnosti jsou stále více rozšířené a pronikají do Kristovy církve. Homosexualita, změny pohlaví, předmanželský sex, život na hromádce, pornografie, sebeuspokojování se stávají přijatelnými pro mnoho těch, kdo se nazývají křesťany. Takoví lidé lžou sami sobě a obelhávají druhé, když jim tvrdí, že jsou zachráněni, zatímco Písmo jasně ukazuje opak.

Kořenem těchto sexuálních hříchů je modlářství, které v našem seznamu následuje ruku v ruce s čarodějnictvím. Jsou to náboženské hříchy, které mohou mít v naší společnosti i sekulární podobu. Modloslužba je doslova uctívání obrazů, soch, předmětů, uctívání čehokoliv jiného, než Boha samotného. Největší modlou naší současné společnosti je lidské ego. Většina lidí u nás dnes neuctívá obrazy nebo sochy, ale uctívá sebe sama. Všechno, co dělají, má uspokojit jejich touhy, jejich potřeby, jejich zájmy, je samotné na prvním místě. Proto například Písmo mluví o lakomství nebo hrabivosti jako o modloslužbě (Ko 3,5). S tím souvisí čarodějnictví, řecky farmakeia, což doslova znamená užívání omamných látek za účelem zjištění osudu, ovlivnění osudu, manipulace s druhým člověkem. Jde o to mít moc nad druhým, ovlivnit život druhého člověka způsobem, kterým chci já. To jsou skutky těla, které jsou důkazem, že ten, kdo je dělá, není křesťan.

Nyní následuje dlouhý výčet hříchů, které bychom mohli označit jako společenské hříchy, hříchy namířené proti druhým lidem, hříchy, které ničí lidské vztahy úplně stejně, jako sexuální a náboženské hříchy. Jedná se o rozbroje nebo nepřátelství, hádky, žárlivost, vášeň nebo hněv, podlost, rozpory, rozkoly, závist.

Možná bychom některé z těchto věcí ani neoznačili za hřích. Možná nám některé z nich připadají „jenom“ takovým nedostatkem jiných věcí, jako je radost, pokoj, trpělivost, laskavost nebo dobrota, ale Písmo říká, že se jedná o skutky těla. Když Pavel popisuje sexuálně zvrácené modláře v Římanům 1, používá podobný seznam – poslouchejte:

• Ř 1:29-31 Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.

Jak zvrácený charakter je tady popsán! A přitom by to někdo mohl označit za takové „nevinné“ věci jako zlomyslnost, chlubivost, neposlouchání rodičů, nebo to, že se někdo nedovede s nikým snést. V našem textu je nepřátelství, což je nesnášenlivost, jsou tam hříchy jazyka i srdce, které jsou namířené proti bližním, působení roztržek, hněv, závist. Co vy na to, moji milí? Přemýšlejte o tom, jestli to nejsou skutky, které charakterizují váš život! A pamatujte na to, že nejde o to, jak se chováte, když jste mezi ostatními, ale na prvním místě jde o to, jak to vypadá, když si myslíte, že vás nikdo nevidí.

Na samotný konec potom Pavel zařazuje opilství a hýření nebo také nestřídmost, či orgie nebo hodokvasy (Pavlík). Opíjení se vínem je prostopášnost, hřích. U Pána Ježíše Krista nenajdeme žádný ze skutků popsaných na tomto místě – jako dokonalý vzor člověka, se vrátil z pouště v moci Ducha svatého a ve všem se nechal vést Duchem. Tím nám ukázal, jak máme žít i my. Ne se nechat unášet skutky těla, ale naplňovat se Duchem svatým, žít z moci Božího Ducha, nechat se vést Duchem. Prakticky to pro nás znamená, že se bude soustředit na Pána Ježíše Krista, bude rozjímat nad jeho Slovem, budeme na prvním místě hledat především jeho království a jeho spravedlnost. To je naplňování se Duchem svatým.

• Koloským 3:1 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.

Proti Duchu, proti vedení Duchem, proti ovoci Ducha se zákon neobrací. Ale obrací se proti skutkům těla a odsuzuje je. Podívejte se na závěrečnou větu našeho dnešního textu, která popisuje:

III. Důsledky tělesnosti (v. 21b)

• Galatským 5:21 Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.

Ze všeho nejdříve si musíme ujasnit jednu důležitou skutečnost – když mluvíme o tom, že ti, kdo takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím, nemluvíme o tom, že se člověk dopustí skutku popsanému na tomto místě. Ale jde o to, že je to životní styl člověka. Že ten člověk tak žije pořád. V jeho životě není vidět žádný růst. Jeho ústa mluví stejně špatné věci nebo je stejně hrubý, žárlivý, hádavý jako byl před rokem, před dvěma, třemi, deseti. Není tam žádné ovoce pokání, tedy změna. Pokání znamená litovat svého hříchu, znamená to vyznat svůj hřích Bohu, a pokud jsem ublížil druhému, vyznat ten hřích také tomu člověku, omluvit se za něj Bohu i člověku, prosit o odpuštění a – a teď to nejdůležitější – změnit své chování. Usilovat o to, abych už se podobného jednání dále nedopouštěl, jinými slovy opustit ten hřích. A myslím, že je jasné, že taková změna se nestane mávnutím kouzelného proutku, ale často to bude zápas a běh na dlouhou trať. Ale právě o tom je náš dnešní text:

• Galatským 5:16 Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.

Dejte se vést Duchem a nejste pod zákonem. Dokažte, že patříte Kristu svým jednáním vůči svým bližním. Ukažte, že vaše srdce je proměněné láskou, že milujete své bližní a že to nejsou jenom prázdná slova, ale že za nimi stojí skutečné činy.

Moji milí, chci vás povzbudit, abyste prozkoumali své životy, zda skutečně žijete z Duchu, zda stojíte ve víře, zda milujete Pána Ježíše Krista. Láska ke Kristu se pozná na lásce k bližním. Ne na tvrdosti k bližním, ne na hněvu, křiku, hádkách nebo jiných věcech, které jsou v našem textu. Zkoumejte své srdce a proste Pána, aby vás den za dnem proměňoval. Aby – slovy Jana Křtitele – Pán Ježíš rostl ve vašem životě a vaše já aby se zmenšovalo (J 3,30). Chtěl bych vás povzbudit k tomu, abyste o těchto věcech mluvili se svými nejbližšími nebo se svými přáteli. Zeptejte se jich, zda vidí, jak rostete do podoby Krista. Poproste je, aby byli upřímní a řekli vám, které skutky těla přetrvávají ve vašem životě. A potom spěchejte ke Kristu a proste ho, aby vás změnil. Proste ho o moc Ducha svatého, o plnost Ducha, ponořte se do Písma, ne do novin nebo televizních seriálů či počítačových her, do Písma a nasávejte z Písma pravdu o Kristu.

Přemýšlejte o jeho království. Boží slovo nám tady říká, že ti, kdo žijí z těla, nebudou dědici Božího království. Zdědí jenom pláč a skřípění zubů na temném místě a osamění a ve věčném spalujícím žáru. Jak moc se to liší od království, které pro nás Bůh připravil a které nám Pán Ježíš zajistil na kříži Golgoty! Jeho království není z tohoto světa, je jiné, je dokonalé, nádherné. Je to místo, kde Bůh přebývá uprostřed svého lidu, kde svým svatým setře každou slzu z očí, kde nebude pláč ani nářek, kde nebude nemoc a zoufalství, kde nebudou starosti ani obavy, kde nebude boj hříšné tělesnosti proti Duchu, protože budeme mít nová těla, která budou proměněna a budeme mít podíl na Boží svatosti a slávě Kristově. A budeme tam ve věčném společenství nejenom s Bohem, ale také se všemi svatými, které budeme milovat dokonalou Kristovou láskou a budeme jim v lásce sloužit. Ale pokud se se svými bližními nesnesete nyní, pokud jim nesloužíte už nyní, potom se prokazujete skutky těla a nebudete mít podíl na tomto nádherném království.

Byli jsme vykoupeni jako jednotlivci, ale byli jsme vykoupeni do společenství. V Ježíši Kristu jsme se stali dědici Božího království. To je téma, které se opakuje stále dokola v listu Galatským. Ti, jimž byl před oči postaven ukřižovaný Kristus, ti, kdo zakusili proměňující moc Ducha svatého ve svém životě, to jsou děti Abrahama, to jsou synové a dědicové království.

Ale ti, kteří se snaží Bohu zalíbit svými skutky, dílem svých hříšných rukou, jsou stále ještě v moci ďábla – a je jedno, že třeba vyznávají Krista, nebo si myslí, že jsou spaseni. Jejich ovoce je prozrazuje a ukazuje, že nebudou dědit Boží království.

Koho následujete? Jdete za Pánem Ježíšem a učíte se od něj tichosti a pokoře? Nebo jdete za svými vlastními touhami a žádostmi? Čím naplňujete svůj život? Naplňujete ho zbožnými a svatými věcmi, myšlenkami, jednáním nebo ho naplňujete marností a prázdnotou, hříšnými skutky těla? Čím je váš život charakteristický? Jste světlem, které svítí v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném, nebo se podílíte na skutcích tmy? Milí přátelé, ať je to jakkoliv, mám pro vás řešení – pojďte ke Kristu. Pojďte k Pánu slávy, který dal svůj život za bezbožné, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale stal se dědicem Božího království. Věřte v Krista a budete žít. Následujte Krista a budete proměňováni mocí Ducha svatého. Amen.