Otec, Syn a Duch svatý v životě křesťana

Jaroslav Kernal, Praha 9. prosince 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Dnes možná zklamu některé z vás – ne proto, že bychom nepokračovali v našem studiu listu Galatským, ale proto, že jsme se znovu dostali na místo, kde musíme trochu přibrzdit. Vím, že někteří z vás se již těší, až se dostaneme na konec tohoto listu a potom se vrhneme na další knihu Písmu – i já se na to těším, ale dneska musíme udělat hloubkovou sondu do Božího slova a podívat se na krátký text z oddílu, který studujeme. Jsme na konci páté kapitoly a mluvíme o důsledcích života podle skutků zákona na straně jedné, nebo života podle Ducha na straně druhé. Minule jsme viděli, co přináší život podle zákona – hříšné skutky těla, které vedou jenom k odsouzení. Pavel potom pokračuje vysvětlením toho, jak vypadá dílo Ducha svatého. Budeme číst Ga 5,22-23 a zůstaneme jenom u části tohoto textu.

• Ga 5,22-23 Plod Ducha však je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Jak se to může stát, že někdo uvěří v Ježíše Krista? Jak se může člověk znovu narodit? Jak může člověk činit pokání? Jak může zatvrzelý hříšník – a to jsme skutečně všichni, jak jsme tady, byli, a někteří možná ještě jsou – změnit své srdce? Jak se může ze vzbouřence proti Bohu stát Boží dítě? Jak může ten, kdo je mrtvý v hříchu obživnout a být živý Bohu? Jak může někdo žít křesťanský život? Jak může někdo růst ve svatosti a v poznání Boha? Všechny tyhle otázky mají jedno společné – a to je odpověď, která říká, že to není v lidských silách. Nic z toho není možné z lidské síly. To všechno je dílem Božím, to všechno je dílem Ducha svatého v životě člověka.

V den letnic byl Duch svatý vylit, jak Bůh zaslíbil. Syn poslal Ducha, jiného Přímluvce, stejného podstatou, odlišného od Syna, Ducha, který vychází od Otce i Syna. Třetí osoba Boží trojice, Duch svatý, nyní přebývá na zemi, přebývá v životech vyvolených a buduje z nich svatý chrám, nevěstu pro Božího syna a místo, kde navěky bude přebývat Bůh ve své slávě. Tento Duch svatý usvědčuje hříšníky, skrze zvěstované evangelium, skrze Slovo Boží je přitahuje ke Kristu, dává jim nové srdce, tedy nové narození a s ním také schopnost věřit v Krista, činit pokání, milovat Boha, žít ve víře, posvěcovat se, atd.

Minule jsme viděli, že kde není tato proměna, toto posvěcení, které je postavené na víře v Ježíše Krista, tam není ani život z Boha. Dnešní text jde ještě dál a popisuje, jak bude tato proměna vypadat. A mluví velmi konkrétně, specificky. Mluví o díle Ducha svatého a vysvětluje toto dílo, jako plod, ovoce, produkt. A tady musíme začít.

I. Dílo Ducha svatého

Duch svatý přebývá v životech křesťanů a podle slov Pána Ježíše s nimi bude navěky (J 14,16). Ale Boží duch není na dovolené v našich životech, ani na odpočinku – je to třetí osoba Boží trojice, živý Bůh, který jedná, který nejenom že dává nové narození, ale také svědčí o Kristu, oslavuje Krista, vyvyšuje ho v našich životech, obdarovává nás ke službě Kristu i svatým, k budování Kristova těla, církve, zmocňuje nás ke svědectví o Kristu, proměňuje nás do podoby Ježíše Krista, chrání poklad víry a evangelia, který byl do nás vložen, dává nám sílu překonávat pokušení, vysvobozuje nás z hříchu, uvádí nás do pravdy Božího slova, zpřítomňuje nám Krista – prostě kompletně mění životy křesťanů, připravuje svatou nevěstu pro ženicha, pro Božího syna, našeho Pána Ježíše Krista. Jsme cele závislí na Duchu. A náš text říká, že Duch savý v nás něco plodí, něco z něj vyrůstá.

Nejedná se o umělé dílo, ale je to plod, je to ovoce. Je to něco, co přirozeně vyrůstá z přebývání Ducha svatého v životě člověka. Možná bychom tento přirozený růst mohli přirovnat například k růstu vlasů. Jak moc jste se tento týden snažili, aby vám rostly vlasy? Jak moc jste vůbec kdy snažili, aby vám rostly vlasy? Nijak. To prostě nejde. Nemůžete to nijak udělat, aby vám rostly vlasy. Můžete být trochu úspěšní v tom, abyste zabránili zdravému růstu vlasů, ale nemůžete přikázat, aby vám rostly nebo nerostly – je to přirozený proces, který zde prostě od útlého mládí je. A pokud vlasy máte a nevypadají vám, tak vám prostě porostou. 

Podobně je to s ovocem Ducha svatého. Pokud v životě člověka přebývá Duch svatý, objeví se jeho ovoce. Přirozeně a celistvě, jak uvidíme za chvíli. Máme nějakou schopnost omezit zdravý růst tohoto ovoce – třeba svou neposlušností, tvrdohlavostí, hříchem, nevěrou, pýchou, hloupostí, atd., ale pokud Duch přebývá v životě člověka, objeví se ovoce. Přesněji řečeno, objeví se plod.

A to je další věc, kterou musím zmínit. V našem textu je jeden plod Ducha, který obsahuje devět součástí. Je to jako mandarinka. Na žádném mandarinkovníku nenajdete vyrostlý tu jeden dílek mandarinky, tu tři, tu skoro celou mandarinku – nic takového. Najdete jenom celé mandarinky. Tak je to i s dílem Ducha v životě člověka, jak je popsané v našem textu – je to jenom jeden plod. Není to devět kousků, které by se objevovaly tu jeden, tu dva, tu sedm – u těch svatějších, nebo devět u naprosto dokonalých. Nic takového! To celé je jeden plod! Možná bude malinký, možná nebude úplně zralý, ale objeví se celý. A pokud ne, potom to není plod Ducha. Kde je špatné ovoce, je špatný celý strom, říká Pán Ježíš (Mt 7,17-21).

Vlastnosti, které se nacházejí v našem textu, jsou důsledkem přebývání Ducha svatého v životě křesťana. Ty důsledky, to ovoce, ten plod Ducha, to nemůže být jiné, protože to cele odpovídá charakteru Ducha svatého, Božímu charakteru. Je to také důvod, proč se na životě člověka nemůže projevit jenom něco a některá z těch devíti vlastností se neprojeví vůbec. Duch svatý totiž přebývá v plnosti v křesťanovi. V křesťanovi nepřebývá jenom láska z Ducha svatého, ale věrnost ne, nebo radost a sebeovládání ne. Duch Boží není rozdělen – je to Bůh sám, a pokud přebývá v životě člověka, bude to zřejmé díky jeho atributům. A skutečně, tyto vlastnosti jsou v podstatě Božími atributy, vlastnostmi Boha samotného. Všech devět vlastností zde popsaných bychom mohli snadno shrnout do jednoho slova, kterým náš seznam začíná – láska. Podívejte se se mnou do Pavlova listu Korintským, kde popisuje křesťanskou, Kristovu lásku a srovnejte to, co budu číst s naším dnešním textem:

• 1 Korintským 13:4-7 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.

Skutečná láska, tedy láska, která je z Boha, zahrnuje všechny vlastnosti, které nacházíme vyjmenované a označené jako plod Ducha. Nechybí tady vůbec nic. Je to pochopitelné z těch důvodů, které už jsem řekl. Pavel vypsal jednotlivé charakteristiky lásky a poukázal na ně jako na něco nezbytného, co nemůže chybět v životě křesťana.

Zastavme se teď na chvíli u těch jednotlivých vlastností. Ukázali jsme si, že jsou dílem, působením nebo možná ještě lépe skutečným důkazem přebývání Boha Ducha svatého v životě člověka, který uvěřil v Krista. Chtěl bych, abychom se nyní podívali na to, že se opravdu jedná o Boží vlastnosti, je to součást božského charakteru, do kterého jsou křesťané proměňováni. Ukážeme si to charakteru Boha Otce a na charakteru Božího Syna, především na tom, jak se nám zjevil v těle, když se stal člověkem a ukázal nám, jak vypadá dokonalé lidství. Pojďme tedy k druhému bodu kázání:

II. Charakter Otce a Syna

Když se díváme, jaký je Bůh, když studujeme jeho vlastnosti, když vidíme jeho nádheru, když žasneme nad jeho dokonalostí, jsme proměňováni mocí Ducha svatého do stále větší podoby Božího syna. Podívejme se tedy na všech devět vlastností z našeho seznamu – nejprve u Otce a potom u Syna.

Láska. Bůh je láska (1J 4,8). Jenom v Bohu je skutečná láska. Cokoliv jiného označovaného za lásku je jenom hříšná karikatura Boží lásky. Bůh je láska – jak se to projevuje?

• 1 Janův 4:9 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
• Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Koho že to Bůh tak miloval? Prach ze země, do kterého vdechl dech života. Pouhé stvoření, které se vzbouřilo proti němu! Co je na nás tak milování hodného? Vůbec nic! A přece dal svého Syna za nás, abychom v něm měli život. Milovaní, pohleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval! S jakou láskou a péčí se stará o všechny, které adoptoval do své rodiny. Bůh je láska! Jak je to s naším Pánem Ježíšem Kristem? Boží slovo nás o jeho lásce nenechává na pochybách ani vteřinu:

• Jan 13:1 Ježíš … miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.

Jak jim prokázal lásku? Sloužil jim. Přišel, aby sloužil. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Přišel, aby vysvobodil zajaté. Přišel, aby položil svůj život za svůj lid, spravedlivý za nespravedlivé. Přišel a myl svým učedníkům nohy. Proč to všechno dělal? Protože miloval své až do konce, do krajnosti, až na smrt. A stále nás miluje:

• Zj 1:5-6 Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc navěky. Amen.

Radost. Jak je to s radostí? Raduje se Bůh? Radost je taková lidská vlastnost a možná je pro nás těžké si představit, že se Bůh může radovat. Ale možná je to jenom tím, že dobře nerozumíme tomu, co to je opravdová radost a máme radost spojenou spíš s nějakými vtipy nebo hloupostmi, se smíchem a veselím. Co říká Písmo?

• Žalm 104:31 Hospodinova sláva potrvá věčně! Hospodin se bude radovat ze svého díla.

Hospodin se raduje! Raduje se ze svého díla – co je tím dílem?

• Sof 3:17 Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.

Bůh přebývá uprostřed svého lidu a raduje se z toho.

V Lukášovi 15 je podobenství, v němž se mluví o veliké radosti v nebi, kdykoliv dobrý pastýř najde ztracenou ovečku a dovede ji zpět ke stádu, kdykoliv hříšník činí pokání a věří v Krista (Lk 15,7.10). Ježíš se také radoval – radoval se z Otce, radoval se z jeho díla. A modlil se za své učedníky, aby i oni měli plnost jeho radosti (J 15,11; J 17,13). Bůh se raduje – patří to k jeho charakteru stejně jako láska.

Pokoj, další vlastnost v našem seznamu. Pětkrát je v Novém zákoně Bůh nazván Bohem pokoje (Ř 15,33; Ř 16,20; Fp 4,9; 1Te 5,23; Žd 13,20). Většina Pavlových listů začíná nebo končí přáním pokoje od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Křesťanům v Korintu v souvislosti s bohoslužbou, se společným shromážděním, Pavel připomíná, že všechno má mít svůj řád, protože Bůh není Bohem zmatku, ale pokoje (1K 14,33). Bůh žehná svůj lid pokojem.

Trpělivost. Kdo by pochyboval o Boží trpělivosti! David vyznává:

• Ž 7:12 Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem.

Proč by měl Bůh vzplanout hněvem? Kvůli hříchu! Kvůli našemu hříchu, kvůli mému hříchu! A přece je Bůh trpělivý a odpouští nám, jedná s námi a proměňuje nás. Na Pánu Ježíši Kristu můžeme dobře vidět trpělivost, když musel snášet toto pokolení zlé a zpronevěřilé, když musel žít mezi hříšníky, uprostřed hříchu, obklopen démony a lidmi malé víry. Jeho trpělivost s námi se projevuje stejně jako trpělivost Otcova – další vlastností.

Laskavost. Je tam slovo, které bychom mohli přeložit také jako dobrota, dobrotivost, mírnost. Bůh je laskavý. Sklání se k nám a pokojně s námi jedná. Až příliš často s námi jedná v rukavičkách. Kdybychom se zamysleli nad tím, jak by bylo správné, aby s námi jednal, více bychom si uvědomovali Boží laskavost. Podívejte se znovu na Ježíše – nikdy nejedná arogantně, hrubě, nevrle, naštvaně, tvrdě, nikdy se na nikoho neutrhuje, neštěká ani nekřičí. Je laskavý a trpělivý. A to souvisí s další vlastností.

Dobrota. Bůh je dobrý. To je refrén Božího slova. Mladý bohatý židovský vládce oslovil Ježíše: „Mistře dobrý.“ Vzpomínáte, co mu na to Ježíš řekl? Proč mi říkáš dobrý? Nikdo není dobrý, jedině Bůh (Mk 10,18). Ježíš neodmítl myšlenku, že je dobrý, protože je dobrý, ale zároveň ukázal, že je Bůh, protože jenom o Bohu je možné říci, že je skutečně dobrý, že je zdrojem veškerého dobra. On je také věrný.

Věrnost. Bůh je věrný, protože je svatý. Bůh nemůže být nevěrný. Každé jeho slovo je věrné, každý jeho slib je věrný. Bůh vždycky dostojí svému slovu, protože je věrný. Ježíš byl věrný až na smrt. Neuhnul ani na okamžik, ale naplnil to, kvůli čemu přišel.

Další vlastností je tichost nebo také pokora. Můžeme ale o Bohu přemýšlet v tomto kontextu? Je Bůh pokorný? Naprosto. Pokora je jednání motivované přesným vědomím toho, kým daná osoba je. U člověka to znamená pochopení pravdy o tom, kým jsem před Bohem, nebo jinými slovy, kdo jsem já a kdo je Bůh. Z toho pramení pokora. Jenom Bůh může sám o sobě říci: „Jsem, který jsem.“ Nebo prostě „Já jsem“. On je. A z toho vychází všechno jeho jednání. Jak často jedná tiše a mírně, nepostřehnutelně a neviditelně? A jak jednal Ježíš?

• Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Ježíš nás zve, abychom se u něj učili tichosti a pokoře.

Poslední v našem seznamu je sebeovládání. Bůh nikdy nejedná v afektu. I když se hněvá, má svůj hněv a své jednání plně pod kontrolou. Kontroluje a ovládá každý atom v celém vesmíru, jak by tedy neovládal sebe. A i když v Písmu čteme, že se Bůh rozlítil (jako když Izraelci odlili zlatého býčka – Dt 9,19), je to spíš popis intenzity Božího hněvu, nikoliv afektovanosti. Když Bůh vzplanul proti Uzovi, když vyšlehl oheň proti Nádabovi a Abíhúhovi, když se rozlomily zemské desky a vyvalilo se magma při potopě, nebo když „Hospodin dštil na Sodomu a na Gomoru sírou a ohněm od Hospodina s nebe“ (Gn 19,24 KRAL) nikdy to nebylo v afektu nebo bez kontroly. A Pán Ježíš žil v neustálé poslušnosti a podřízenosti. On, Pán a vládce, Král, Stvořitel vesmíru se dobrovolně poddal svým tělesným rodičům, hříšným pozemským vládcům, velekněžím a zákoníkům, nechal se dokonce odsoudit a popravit na kříži. Kdykoliv mohl sestoupit z kříže a přece vytrval až do konce, aby pro svůj lid zajistil spasení.

Když nyní vidíme, jaký je náš Bůh, nemělo by nás překvapovat, že Duch svatý v životě křesťana působí přesně tyto věci. Žijte ve víře v Krista, soustřeďte se na Krista a budete naplňováni Duchem svatým a on ve vás bude působit Kristův charakter. Jak to bude vypadat?

III. Proměna křesťanova charakteru

Co tedy bude Duch svatý v životě křesťana působit? Na prvním místě to bude láska. Je to jasné – Bůh je láska! Máme nové přikázání, abychom se milovali navzájem, protože podle toho všichni poznají, že jsme jeho učedníci (J 13,34-35), a je tady Duch svatý, který nám byl dán, abychom žili podle jeho přikázání. Bůh sám to učiní, že budeme poslouchat jeho přikázání a řídit se jeho řády. Proto v nás Duch svatý na prvním místě působí lásku. Lásku, která se vydává bratrům a sestrám, lásku, která slouží, lásku, která má druhého přednějšího než sebe, která nehledá svůj prospěch, ale to, co slouží druhým. To je láska, která buduje společenství, která stmeluje Kristovu církev, je to láska, která je sycena pravdou Božího slova, láska, která není laciná ani povrchní.

• 1Pt 1:22 Když jste nyní přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte.

Kdo nemiluje bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. Kde není láska, není žádné dílo Ducha svatého.

Kde není láska, není ani radost. Radost má být typickým znakem křesťana. Radostná zpráva je naším pokrmem, radostnou zprávu zvěstujeme, radostnou zprávu žijeme, k radosti jsme vybízeni, k radosti jsme puzeni Duchem, je nám přikázáno radovat se v Pánu vždycky a nikde nám Bůh nepřikazuje, abychom byli zasmušilí, studení čumáci, chladní nebo koženě vážní. Nebo snad nerozumíme tomu, co Bůh v Kristu udělal na kříži? Že nás smířil se sebou samým? Že odpustil naše hříchy? Že z nás udělal své děti? Že nás miluje nekonečnou láskou? Že nám odkázal své království? Nebo snad už Duch svatý nepůsobí radost v životech křesťanů? Křesťan miluje, křesťan se raduje a působí radost druhým. Křesťan, který zarmucuje druhé, který působí zranění, bolest, trápení, rozpory a sváry, zarmucuje také Ducha svatého, jehož pečeť nese pro den vykoupení (Ef 4,30). Křesťané, radujte se v Pánu, znovu říkám, radujte se.

A ve své radosti přinášejte druhým také pokoj, protože Duch ve vás působí pokoj. Byli jste smířeni s Bohem a Bůh vás usmiřuje i s lidmi. Křesťan je služebníkem evangelia pokoje. K tomu jsme byli povoláni, ne k hádkám a rozbrojům, ale k pokoji. Evangelium samotné, dobrá zpráva o ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše Krista působí jako meč na obě strany ostrý, jako oheň, který hřeje i spaluje. Evangelium samotné je zprávou, která vyvolává pohoršení a rozvrat, rozděluje dokonce i nejbližší příbuzné. Kristovo evangelium je samo o sobě dostatečně výbušné, proto vy, moji milí, musíte být činiteli pokoje.

A s tím souvisí další vlastnost – trpělivost. Netrpělivý křesťan by měl být protimluv. Přesto všichni víme, jak je to snadné být netrpělivý. Jak je jednoduché rozzlobit se, vybuchnout nebo odseknout zraňující slovo. Ale je tady dobrá zpráva, milovaní – máme skvělého učitele – Pána Ježíše Krista. Učte se z jeho trpělivosti s námi. A je tady ještě lepší zpráva – pokud věříte v Pána Ježíše, ve vašich životech přebývá Duch svatý a jeho dílem je trpělivost. On jí působí v našich životech:

• Ga 5:25 Jsme-li živi Božím Duchem, dejme se Duchem také řídit.

Potom půjde trpělivost ruku v ruce s laskavostí, s citlivostí, soucitem a něhou. Duch Boží nás nikdy nepovede k tomu, abychom byli hrubí nebo lhostejní k druhým. Nepovede muže k tomu, aby jednat tvrdě se svou ženou nebo své děti provokoval ke vzdoru, nepovede ženu, aby zlehčovala svého muže, ale povede jí k tomu, aby s ním vždycky jednala laskavě. Písmo přikazuje křesťanům, aby byli vlídní a vždycky se ke všem chovali vlídně (Tt 3,2). A dokonce říká, že naše mírnost, která souvisí s laskavostí, má být známá všem lidem (Fp 4,5)! To není břemeno, které by nás Bůh uvalil, ale to dílo Ducha svatého, který v nás přebývá. Když se soustředíme na Krista, když se spolehneme na jeho kříž, Duch svatý nás bude proměňovat od slávy k slávě a budeme zářit jako hvězdy v tomto pokolení pokřiveném.

Ruku v ruce s laskavostí půjde dobrota. To neznamená být dobrákem od kosti, tedy tak trochu hlupákem, na kterém by se dalo dříví štípat, ale znamená to smýšlet dobře o druhých i s vědomím toho, že to jsou hříšníci, kteří nás zklamou, jednat dobře s druhými, a to i přes to, že si to vůbec nezaslouží. Znamená to nečekat satisfakci.

O tom je věrnost. Vždycky za všech okolností jednat správně. Být věrný Bohu i lidem, být věrný Božímu slovu i tehdy, když by to šlo jednodušeji a možná by nás při tom ani nikdo neviděl.

Věrnost se neobejde bez tichosti, pokory. Jak moc potřebujeme pokoru. Jak moc se potřebujeme ztišit. Kéž bychom mohli stále vyznávat společně s Davidem:

• Ž 131:1-3 Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.

Tichost souvisí s věrností, s čekáním na Hospodina, s vložením vlastního života a všeho v něm do Božích rukou. Tichost je bázeň před Hospodinem a to je počátek moudrosti. Tichost je o pokoji i trpělivosti, tichost se přátelí s laskavostí a dobrotou.

Tichost učí člověka sebeovládání. Kde není tichost, nebude ani sebeovládání, kde není sebeovládání, nebude ani trpělivost, laskavost, ani dobrota, kde není dobrota, nemůže být radost ani pokoj a kde chybí tyto vlastnosti, tam zcela určitě není žádná Kristova láska.

To je plod Ducha, to je Boží dílo v křesťanovi, to je proměňující moc evangelia Kristova. Kdo věří v Pána, nebude zahanben (Ř 10,11), ale ve víře v Krista poroste do podoby Božího syna a celý jeho život bude oslavou evangelia v tomto světě. Kéž nás Pán takto promění!