Zákon Kristův (Ga 6,1-5)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Každý bude odpovídat sám za sebe

Jaroslav Kernal, Praha 13. ledna 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí. Máme před sebou další oddíl Pavlova listu církvím do Galacie. Bůh je věrný a vede nás svým slovem krok za krokem, otevírá nám Písma, naplňuje nás svým Duchem, oslavuje svého Syna mezi námi a v nás. Před námi je šestá kapitola listu Galatským a text, který je aplikací Pavlových slov z páté kapitoly:

  • Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.
  • Ga 5:13 Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.

Pavel popisuje život vedený Duchem svatým, život proměněný Duchem svatým, život naplněný ovocem Ducha svatého. Pojďme nyní do šesté kapitoly a budeme číst v. 1-10 a potom se budeme zabývat první polovinou tohoto textu.

Pavel v tomto oddíle ukazuje, jak má vypadat křesťanský život. Jedná se o život, který je naplněním Kristova zákona. Podíváme se dnes na to, kdo jsou ti, kteří naplňují Kristův zákon, podíváme se na to, co to vlastně Kristův zákon je a nakonec si ukážeme, jaké jsou důsledky Kristova zákona v životě člověka. Pojďme tedy k prvnímu verši:

I. Účastníci Kristova zákona (v. 1)

  • Ga 6:1 Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.

Znovu Pavel oslovuje křesťany v Galacii slovem bratři.

Tímto oslovením vyjadřuje, že patří Kristu, že jsou Božími dětmi, ujišťuje je, že skutečně uvěřili evangeliu a povzbuzuje je, aby na evangeliu také stavěli. Jsou to bratři, protože je spojuje Kristova prolitá krev. Byli vykoupeni Pánem Ježíšem, byli vysvobozeni z tohoto zlého věku, byli zachráněni před Božím soudem, Bůh z nich učinil svůj chrám a nevěstu pro svého Syna, jsou součástí jednoho těla, církve, a proto jsou bratři. Spojuje je pokrevní pouto, ale není to pouto tělesné krve, jaké spojuje sourozence, ale je to duchovní pouto, i když krev, která tekla, byla skutečná. Byla to krev Božího syna, která smývá naše hříchy a očišťuje nás od každé nepravosti. Díky této krvi máme jednoho Otce v nebesích a jsme bratři, sourozenci v Kristu, a toto pouto, na rozdíl do všech tělesných, přetrvá na věčnost. 

Kristova krev nás zachraňuje a dokonale posvěcuje. Ale i když byla Kristova oběť dokonalá, její dobrodiní ještě nezakoušíme v plnosti. A to nám ukazuje náš text, když mluví o tom, že někdo upadne do nějakého provinění. Doslova se tam mluví o člověku, který byl přistižen při hříchu nebo byl stržen k hříchu, upadl do hříchu. V originálním textu je podmínka, která vyjadřuje velkou míru jistoty. Máme počítat s tím, že se to stane. Ještě žijeme v těle, které je propadlé hříchu a v němž nevejdeme do Božího království. Toto tělo budeme muset nejdříve odložit, nebo pokud přijde náš Pán za našeho života, oblečeme přes toto tělo tělo nové, nepomíjitelné. To tělo, které nyní máme, patří ke staré hříšné přirozenosti.  O té jsme četli:

  • Ga 5:17 Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.

Toto tělo bojuje proti Duchu. Je tu nesmiřitelný protiklad, trvalý duchovní boj. Dokud budeme v tomto těle, budeme bojovat. A tento text je toho důkazem, protože mluví o tom, že budeme svědky toho, jak nějaký člověk upadne do hříchu. Na tomto místě používá Pavel slovo člověk v obecném slova smyslu, ale zároveň mluví ke křesťanům, k bratřím, k těm, kdo mají život z Božího Ducha. Když tedy mluví o člověku, který upadl do provinění, nebo byl přistižen při nějakém provinění nebo stržen k nějakému provinění (to jsou všechno legitimní možnosti překladu slova, které Pavel používá), mluví se tu o jednom z bratrů. Nemluví se tu o člověku obecně, nemluví se tu o nevěřícím, protože ten je mrtvý ve svých vinách a přestoupeních (Ef 2,1-3). Ale jde o křesťana, o jednoho z bratří.

Máme tady text, který je určen všem křesťanům. Co ten text říká? Tento text přikazuje účastníkům nové smlouvy, bratřím Kristova zákona, jak mají jednat, co mají dělat v konkrétní situaci, kdy někdo z bratrů upadne do hříchu. Křesťané mají jít a napravit takového člověku, přivést ho zpátky na cestu pravdy. A všimněte si důležité věci v našem textu – kdo přesně má uvádět bratra nebo sestru na pravou cestu? Kdo ho má konfrontovat, napomenout? V textu je, že to mají být ti, kdo jsou vedeni Božím Duchem. Doslova je tam „vy, kteří jste duchovní“ nebo bychom mohli říci jenom „vy, duchovní“. Podstatné je, že Pavel mluví k bratrům, k věřícím, ke křesťanům obecně, a i když ekumenický překlad nám zde nabízí spíše výklad než překlad, je to ten nejlepší výklad, jaký můžeme najít. Odkazuje na předchozí verše, kde jsou křesťané popsáni jako ti, kdo žijí z Ducha a dají se Duchem řídit, žijí v souladu s Duchem svatým. V tomto smyslu jsou všichni, kdo takto žijí, ti duchovní. A v ideálním případě to bude platit o všech křesťanech, doslova o každém Božím dítěti.

Každé Boží dítě je zapečetěné Duchem svatým a naplněné Duchem svatým. To nutně neznamená, že žije v plnosti Ducha svatého, ale mělo by tak žít. Boží dítě může dokonce upadnout do nějakého hříchu a o tom je řeč v našem textu. Co je zodpovědností ostatních Božích dětí? Pomoci takovému člověku obnovit vztah s Bohem.

Pavel nepochybně znal Pánova slova z Matouše 18, kde je řeč o káznění hříšníků v církvi. V Matoušovi 18 Ježíš vyučuje učedníky, jak se mají zachovat, když jeden proti druhému zhřeší. Týká se to bratrů, jde o společenství a cílem je, aby žádný z maličkých nezahynul (Mt 18,14). Cílem je obnova, ne potrestání, obnovené společenství církve s Kristem, které můžeme mít, když jako jednotlivci naplno žijeme s Pánem. Když bratr (nebo sestra) proti tobě zhřeší, jdi a napomeň ho mezi čtyřma očima. A totéž platí, když tvůj bratr nebo sestra upadne do nějakého provinění. Když tě poslechne, získal jsi bratra, uvedl jsi ho zpátky na pravou cestu, napravil jsi ho. Ale když tě neposlechne, přiber ještě jednoho nebo dva a pokárej ho znovu před svědky. Když hříšník neposlechne ani napomenutí před svědky, oznam to církvi. Nyní má být veřejně napomenut před celou církví. Když neposlechne ani církev, má být označen za nevěřícího, protože to je člověk, který má tvrdé, nepokorné a nepoddajné srdce, což je důkaz toho, že není obrácený (Mt 18,15-17). Takový člověk má být křesťanům jako celník nebo pohan, tedy člověk, který potřebuje slyšet evangelium, činit pokání a obrátit se ke Kristu. Ať takový člověk dál chodí do shromáždění, ale všichni musí být seznámeni s tím, že je nevěřící, ať už si o sobě myslí cokoliv. Jako nevěřící potřebuje evangelium. Snad Bůh dá, že pozná pravdu, vzpamatuje se z ďáblových nástrah a obrátí se (2Tm 2,25-26).

Pavel v našem textu přidává dvě důležité věci: První z nich je, že se máme napomínat navzájem v duchu mírnosti, pokory, tichosti. Je tady slovo, které je v předchozím textu (Ga 5,23) uvedené jako součást ovoce Ducha – jemnost, tichost, pokora. Tady to však není ovoce Ducha, ale je to příkaz pro křesťany, jak mají jednat s bratry a sestrami, kteří upadnou do hříchu. Máme jednat s pokorou, v tichosti, v bázni Boží. Jakub ve svém dopise sice popisuje trochu jinou situaci, ale jeho slova platí obecně:

  • Jk 1:20 … vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.

Jednej s bratrem a sestrou pokorně, laskavě, v bázni Boží, protože takové je Boží jednání s námi. Každý z nás by si po právu, spravedlivě zasloužil věčné odsouzení, ale Bůh se nad námi slitoval a vylil svůj hněv a své rozhořčení na svého Syna na kříži Golgoty. Je to jenom naše pýcha, která nás vede k tomu, že jednáme tvrdě s ostatními. Je to důkaz, že ve skutečnosti nejsme vedeni Duchem svatým, nejsme duchovní, ale sami potřebujeme napravit. Proto Pán Ježíš říká, abychom nejprve vyjmuli trám ze svého vlastního oka, a teprve potom se snažili vyjmout třísku z oka svého bratra (Mt 7,3-5).

Tou druhou věcí je, že máme dávat dobrý pozor, abychom sami neupadli do pokušení a následně do hříchu. Mimochodem zde je další důvod, proč bychom měli jednat pokorně a laskavě s bratry a sestrami, kteří zhřešili – protože za chvíli budeme my na jejich místě a budeme toužit po tom, aby i oni s námi jednali pokorně a laskavě (Mt 7,12). Když jednáte s bratrem, který se dopustil nějakého přestoupení, dejte si dobrý pozor, abyste se sami neposvrnili. Juda v podobném kontextu říká:

  • Judův 22-23 S těmi, kdo pochybují, mějte slitování; zachraňujte je z hořícího ohně. Mějte slitování i nad jinými, ale s obezřetností, ať se vám oškliví i jejich plášť, poskvrněný hříchem.

Kristova církev je svatá a má se uchovávat ve svatosti. To nepůjde, když budeme lhostejní jeden k druhému, když nebudeme napomínat jeden druhého, když nebudeme mít zájem jeden o druhého. Proč přišel Pán Ježíš? Kvůli sobě? Ne! Aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Přišel kvůli nám, aby nás vykoupil z hříchu a ze smrti, abychom my z jeho díla čerpali požehnání, užitek, sílu i moc ke zbožnému životu. A to nás vede ke druhému bodu našeho kázání:

II. Obsah Kristova zákona (v. 2)

  • Ga 6:2 Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.

Někdy se tento verš vytrhuje z kontextu a jeho obsahem se stává praktická pomoc druhým. Určitě je to jedna z aplikací tohoto textu, ale tento verš následuje hned po tom, o němž jsme nyní mluvili. Mluvili jsme o tom, že zodpovědností každého křesťana je pomáhat bratrům a sestrám žít svatým životem k Boží slávě, povzbuzovat, napomínat, napravovat, uvádět na pravou cestu. A to je na prvním místě obsahem nesení břemen druhých. Břemena, o nichž je řeč v tomto textu, jsou na prvním místě břemena hříchu. Podobná slova napsal apoštol také křesťanům do Říma:

  • Římanům 15:1 My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě.
  • Koloským 3:13-14 Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

Nést břemeno druhého znamená sebrat odvahu a mluvit s dotyčným. Znamená to znát jeden druhého, zajímat se jeden o druhého, mluvit otevřeně jeden s druhým. Víte, někdy může místní církev vypadat jako shromáždění dokonalých. Všichni mají spokojené masky a drží si ostatní pěkně od těla, aby se nikdo za tu masku nedostal a nezjistil, jak se věci doopravdy mají. Ale jak je možné nést břemena těch, kteří vypadají, že žádná nemají? Být křesťanem, znamená jít se svou kůží na trh. Je to tak v mnoha ohledech, a to, o čem mluvíme, je jenom jeden z dalších aspektů této pravdy. Chci vás povzbudit, moji milí, abyste byli odvážní a pokorní, abyste měli odvahu jít za bratrem nebo sestrou, kteří se dopustili hříchu a s pokorou takového člověka uváděli na pravou cestu. Jakub napsal, že máme vyznávat hříchy jedni druhým, abychom byli uzdraveni a dodal:

  • Jk 5:19-20 Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.

To je opravdové nesení břemen druhých, milovaní. Chci vás znovu povzbudit, abyste byli pokorní a odvážní, abyste v bázni Kristově odložili svou pýchu a dovolili bratrům a sestrám nést vaše břemena. Ano, znamená to pokořit se před druhými, a znamená to také sebrat odvahu a otevřít se druhému. Přesně k tomu nás Boží slovo volá. Tak naplníte zákon Kristův! Tak budete proměňováni do podoby Pána Ježíše Krista, který na sebe vzal břemena svého lidu. Kvůli nám se stal slabým, kvůli nám se pokořil a šel na kříž. A jinde Písmo říká, že kvůli nám se stal chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli (2K 8,9).

Pán Ježíš Kristus už zaplatil za každý náš hřích. Takže to k čemu nás tady volá, není o tom, že bychom mu nějak pomáhali nést hříchy jeho lidu. Je to mnohem více o vzájemné vykazatelnosti, o pokoře, o lásce k druhým a službě druhým. Je to o posvěcení. My nemůžeme zbavit bratra nebo sestru hříchu, ale můžeme mu pomoci uvidět, že Pán Ježíš už to udělal. A že jeho dílo kříže je ten důvod, proč už dál nezůstávat v hříchu, ale místo toho žít svatě. Bůh nám ohromně požehnal skrze místní církev, jsme nástrojem v jeho ruce.

A všimněte si také, že toto nesení břemen není možné mimo společenství, mimo vztahy s dalšími křesťany, tedy mimo místní církev. Musíte jít za bratrem nebo sestrou, musíte s nimi mluvit tváří v tvář. Proto je společenství Kristovy církve pro křesťana tak zásadní.

  • Židům 10:24-25 Mějme zájem jeden o druhého a povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům. Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův.

Láska je naplněním zákona. Láska je zaměřením se na druhé, je to prokazování dobra druhým, je to zájem o to, aby se druhým dařilo lépe, aby duchovně rostli. Láska nemůže být nikdy obrácena do sebe, k sobě samotnému. To je sebeláska, a s láskou to nemá kromě názvu vůbec nic společného, protože se jedná o čiré sobectví. Skutečná láska se zajímá o to, co slouží druhým, o to, jak co nejlépe naplnit jejich skutečné potřeby. Proto je láska naplněním Kristova zákona.

Kristův zákon je zjednodušeně řečeno morální normou nové smlouvy. V samotné podstatě je to Kristus sám – jak v jeho božské, tak v jeho lidské přirozenosti. Obě tyto přirozenosti jsou v jednotě, ale nepromíšeně v jedné osobě. Proto je Kristus nejenom naší vykupitelem a zachráncem, ale je také naším dokonalým vzorem. Proto se u něj můžeme učit, jak máme žít svatým životem, jak máme sloužit druhým, jak máme prokazovat lásku. Kristus sám je naším zákonem, naší nejvyšší normou. Proto Jan napsal:

  • 1J 2:6 Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.

Pán Ježíš Kristus je naším dokonalým zákonem. V tomto smyslu byl Mojžíšův zákon jenom odrazem skutečnosti a byl jenom velmi nízkou normou, i přes to, že odrážel Boží svatost a dokonalost. Ale žádný zákon nemůže vystihnout a vyčerpat plnost božství, které je v Kristu Ježíši. V něm je dokonalost. V něm je plnost.

  • Koloským 2:10 … v něm jste i vy dosáhli plnosti.

To je ta nejlepší zpráva, kterou můžeme slyšet, milovaní. Židé nemohli unést břemeno Mojžíšova zákona, ale s břemenem Kristova zákona je to jiné. V čem je to jiné? Je to jiné v tom, že toto břemeno neneseme my, ale nese ho ten, který žije v nás skrze Ducha svatého, Pán Ježíš Kristus. Není možné žít podle Kristovy normy – toho není schopen žádný člověk. Nikdo nemůže žít dokonalým křesťanským životem, kromě jednoho jediného – kromě Krista samotného. A on žije v nás. Když jsme uvěřili, ukřižovali jsme starého člověka spolu s Kristem a nyní vyznáváme spolu s apoštolem:

  • Galatským 2:19-20 Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Jenom v jeho síle mohu nést břemena druhých. Jenom z jeho milosti mohu svá vlastní břemena vkládat na druhé, které on mi dal, aby spolu se mnou nesli má břemena. To je život Kristova těla, církve. To je život těch, kdo jsou obřezáni uvnitř, na srdci, Duchem svatým, kdo žijí z moci Ducha svatého. Ale protože to není úplně samozřejmé, připojuje Pavel ještě další výzvu, která je skoro varováním:

III. Důsledky Kristova zákona (v. 3-5)

  • Galatským 6:3-5 Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.

Pavel zjevně navazuje na to, o čem mluvil na konci páté kapitoly, když přikazoval křesťanům, aby nehledali prázdnou slávu, nebyli k sobě navzájem vyzývaví a nezáviděli si navzájem. Celý ten oddíl nás vede k tomu, že mluvíme o duchovních věcech, v duchovní rovině, nikoliv ve fyzické rovině. Ano, další místa Písma nám ukazují, že je hříchem závidět druhým hmotné statky, jednat s druhými vyzývavě v každodenním životě nebo se honit za světskou slávou. Člověk, jehož život je ovládán takovými věcmi, nepoznal Boha a není v něm láska Otcova (1J 2,15). Ale Pavel všechny tyto věci vztahuje k náboženskému životu, ke zbožnosti. Na jedné straně je pravá zbožnost, která je založená na Kristu, jenom na něm samotném, na díle jeho kříže. A na druhé straně je zbožnost, která je založená na zákoně, na poslušnosti zákona, na skutcích, a tedy na těle. To je falešná zbožnost, která vede k pýše, vyvyšování se nad druhými. Je to druh náboženství, který vede k sebeklamu.

Vidím, že se můj bratr dopustil nějakého přestoupení, ale místo abych za ním šel a mluvil v duchu mírnosti, pokory se svým bratrem a snažil se ho přivést zpátky, pohrdnu jím ve svém srdci. Mohu si snadno říci, že je tak slabý (zatímco já jsem tak silný), že je tak nevybudovaný a nezralý (zatímco já jsem tak duchovní), že je tak nerozumný, nerozvážný, hloupý a možná vůbec není obrácený a není to vlastně bratr v Kristu, takže za ním ani nemusím jít. Ale já … Co na takový způsob smýšlení říká Boží slovo?

  • Ga 6:3 Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe.

Lidská pýcha je tak odporná, ale zároveň je tak vlezlá, zpočátku velmi nenápadná a podmanivá. Pýcha zavírá člověku oči, zaslepuje, ochromuje, a nakonec zabíjí. Je tak snadné začít si myslet, že jsem něco – zvlášť ve srovnání s těmi všemi hříšníky, kteří jsou kolem mne. Každý týden stojím za kazatelnou, každý den otevírám Písmo a pilně ho studuju, modlím se za tolik lidí, pravidelně chodím do sboru, ochotně přispívám na církev, mluvím s lidmi o Kristu, nejsem jako tamten bratr nebo tahle sestra …

  • Lukáš 18:9 O těch, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství …

Je to podobenství o celníkovi a farizeovi v chrámu. Je to podobenství o pýše lidského srdce, o pohrdání druhými, které je v přímém rozporu s Kristovým zákonem, se zákonem lásky. A přitom je to tak snadné … Proto Pavel připojuje příkaz:

  • Ga 6:4 Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými.

Každý zkoumej své vlastní dílo! Máme tady dvě výzvy, které vedou opačnými směry a potřebujeme obě dvě podržet ve správném vztahu – na jedné straně je tu výzva k nesení břemen, k napravování těch, kdo se dopouštějí přestoupení. Zde se má projevovat Kristova láska. Vedle toho je zde druhá výzva, která nás vede ke zkoumání sebe. Všimněte si, že Pavel neříká, abychom zkoumali život bratrů a sester, nevede nás k tomu, abychom vyhledávali, kde a za co bychom mohli druhého chytit. Ale pokud je nějaký člověk přistižen, máme ho napravovat. Nemáme tedy strkat nos do životů druhých lidí, což s oblibou rádi děláme a potom s pocitem jisté duchovnosti přemýšlíme nad motivy druhých a vysvětlujeme jejich jednání. Ale k ničemu takovému nás Písmo nikde nevede. Naopak. Když Pavel píše o těch, kteří jsou slabí v Kristu a silní by je mohli snadno a rychle odsoudit, říká:

  • Ř 14:4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.

Kdo jsi? Za koho se pokládáš? Myslíš si, že jsi něčím? Zde je tedy to, co máš zkoumat – své vlastní jednání, své činy, své skutky. Nemáme zkoumat své motivy, ale své dílo, své skutky. Jsou to skutky, které obstojí před Bohem? Jsou to skutky, které jsou vykonané ke slávě Boží, ke cti Pána Ježíše Krista? Jsou to skutky, které Bůh připravil nebo jsou to skutky, které jsem si sám vymyslel, abych uspokojil své náboženské cítění? Pýcha zaslepuje. Pán Ježíš varoval církev v Sardách:

  • Zj 3:1-2 Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev. Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem.

Na první pohled může všechno vypadat docela dobře. Ale může to být taková Potěmkinova vesnice. To byla vesnice postavená jenom pro oči, mnohdy jenom namalovaná na prknech, ale zdálky to vypadalo jako opravdová vesnice. Proto také náš text zdůrazňuje skutky – zkoumej své skutky, své jednání. Proč? Protože falešné vyznání poznáš po ovoci, tedy podle skutků. Náš text říká, abychom prozkoumali své vlastní jednání, a pak se budeme mít čím chlubit. Ale pozor, nejsme tady vedeni k tomu, abychom se chlubili svými skutky – taková chlouba by na Pána stejně žádný dojem neudělala, ale jsme vedeni k tomu, abychom se nesrovnávali s druhými. Abychom nebyli jako ten farizeus v chrámě, který se díval na celníka, který se neuměl ani pomodlit a pohrdl jím ve svém srdci. Ale Pavel říká:

  • Galatským 6:5 Každý bude odpovídat sám za sebe.

Každý bude stát před Pánem sám za sebe. Ne jako církev, ne jako rodina, ale každý sám za sebe. A to jediné, co může obstát před Pánem, jsou jeho skutky – skutky, které on připravil, ke kterým on dal sílu, ke kterým on motivoval, na kterých on bude oslaven.

V křesťanově životě jsou to skutky lásky k bližním, jsou to skutky vzájemného napravování svatých, jsou to skutky nesení břemen druhých. Takovými skutky je naplněn Kristův zákon, tím je oslaven náš Pán, takové jednání nepřináší žádné odsouzení, ale jenom ta sladká slova z úst našeho Pána:

  • Matouš 25:21 Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.

Amen.

Osnova kázání: