Křesťanská zralost VIII.

Jaroslav Kernal, Praha 8. prosince 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí. Pokračujeme v našem studiu křesťanské zralosti v sedmnácté kapitole Janova evangelia a máme před text, který mluví o Kristově slávě a spolu s ní také o jeho Božství. To je důležitá součást křesťanské zralosti. Pokud lidé nepřijímají Kristovo Božství, velmi jednoduše to znamená, že nerostou v poznání Boha, a tedy nemohou ani růst ve zralosti a zbožnosti. Náš dnešní text je velmi jednoduchý (v. 1-5):

• Jan 17,4-5 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. A nyní ty, Otče, oslav mě u sebe slávou, kterou jsem u tebe měl dříve, než byl svět.

Někdy lidé poukazují na slova ze třetího verše, kde se mluví o poznání Boha a Ježíš mluví o Otci jako o jediném pravém Bohu. Zvláště Svědkové Jehovovi na tom hodně staví a říkají, že Ježíš nazývá Otce jediným pravým Bohem, takže Ježíš nemůže být Bůh. Veškerý problém takového výkladu je v tom, že vytrhuje tento verš, resp. jeho část, z kontextu, a to jak z bezprostředního, tak z kontextu Janova evangelia. Od prvního verše Jan mluví o Ježíši Kristu jako o Bohu („Bůh byl to slovo“ – J 1,1). Janovo evangelium, aniž by jakkoliv snižovalo Ježíšovo lidství, neustále zdůrazňuje jeho Božství. Ježíš byl od počátku v náruči Otcově a jako jediný nám Otce ukázal. Kdo chce přijít k Otci, musí jít k Ježíši, protože nikdo nepřichází k Otci než skrze něj (J 14,6). Kdo chce vidět Otce, musí jít k Ježíši, protože kdo vidí Ježíše, vidí Otce (J 14,9). Kdo chce poslouchat Otce, musí poslouchat Syna, protože Syn mluví tak, jak ho naučil Otec (J 8,28), mluví o tom, co viděl u Otce (J 8,38) a mluví tak, jak mu pověděl Otec (J 12,50). Abychom znali Boha, musíme dobře znát Pána Ježíše Krista a soustředit celý svůj život na něj. Proto tady také dneska jsme. Pavel napsal církvi do Kolos, která zápasila s moudrostí světa na straně jedné a s náboženským zákonictvím na straně druhé:

• Ko 3:1-2 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

Dneska se na základě Ježíšovy modlitby podíváme na Ježíšovo dokonané dílo, kterým oslavil svého Otce a na slávu, kterou měl před stvořením světa, a která mu byla dána jako dokonalému Zachránci a prostředníkovi věčného života. Nakonec uvidíme, jak můžeme skrze Pána Ježíše Krista a díky jeho příkladu růst ve zbožnosti a zralosti. Pojďme nyní k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Kristovo dokonané dílo

• Jan 17,4 Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal.

Ježíš je na samotném konci své mise. Ještě není dokonáno, ještě není neděle vzkříšení, ještě nevystoupil k Otci do slávy, ale už zbývá jenom jeden jediný krok. Ježíš se modlí tuto modlitbu v horní místnosti, kde před malou chvílí ustanovil Památku Páně. S učedníky lámal chléb a dával jim ho, aby jedli se slovy, že toto je jeho tělo, které se za ně vydává. A podal jim kalich s vínem s tím, že to je krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé. To tělo ještě nebylo zkrušeno smrtí, tak krev ještě nebyla prolita, ale Ježíš už věděl, že klíčový okamžik se přiblížil. O nějakých patnáct hodin později ho přibíjeli na kříž za hradbami Jeruzaléma. Zde se modlí, jako by bylo hotovo a navazuje tím na slova z prvního verše – přišla ta hodina. Ta hodina je hodina jeho smrti. Svou poslušností Ježíš oslavil svého nebeského Otce. Před stvořením světa spolu s Otcem připravil plán spasení, jehož součástí bylo vtělení. Slovo se stalo tělem. Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy. Boží syn se stal člověkem. Už v samotném vtělení můžeme vidět ohromnou velikost Boží slávy. Není to přímo vyřčené v našem textu, ale Boží syn odložil slávu, kterou měl u Otce a přijal tělo, jako má člověk. Z náruče dokonalého věčně milujícího a svatého Otce sestoupil nejprve do lůna a potom do náruče hříšné lidské matky. Lukáš píše o tom, jak se Boží sláva rozzářila u Betléma, a zástupy nebeských andělů zvěstovaly pastýřům, že se jim narodil Spasitel. Proto Ježíš říká, že oslavil Otce na zemi.

Oslavoval ho celým svým životem. V každém okamžiku svého pozemského života cele a plně miloval svého nebeského Otce – celým svým srdcem, celou svou duší, myslí i ze vší své síly. Vždycky všechno konal ke slávě Otce. Nehledal svou slávu, ale toužil vyvýšit Otce. Nikdy nehledal svůj prospěch, ale všechno, co kdy dělal, dělal pro Boha a pro lidi. Ačkoliv byl Boží syn, zapíral sám sebe, neprosazoval sám sebe. Byl král, ale žil jako služebník. Přišel mezi ty, kdo ho nepřijali, ale neustále je přijímal. Sloužil těm, kdo ho neuctívali, uzdravil i ty, kdo byli úplně nevděční, jako třeba těch devět malomocných z deseti, kteří ani nepoděkovali za své uzdravení. Jenom jeden z nich přišel k Pánu, a to byl Samařan (!), padl mu k nohám, klaněl se mu a děkoval.

Když uzdravil jiného malomocného, poslal ho za knězem, aby obětoval za své očištění, aby to svědčilo o Bohu a Boží moci, nikoliv o něm samotném (Mk 1,43-45). Sloužil lidem, kteří jím ve svém srdci pohrdali, jako byl farizeus Šimon, který ho pozval do svého domu, ale spíš jako celebritu, se kterou se chtěl vytahovat on sám, než aby to bylo kvůli Pánu (Lk 7,36-50). Sloužil lidem pyšným a zatvrzelým jako byl ten mladý bohatý vládce, který žil pro svůj majetek a nalhával si, že od mládí zachovával všechna přikázání zákona. S jakou láskou a soucitem na něj Ježíš pohleděl (Mk 10,21)! A pak ho konfrontoval výzvou evangelia – zapři sám sebe a následuj mě. V tom konkrétním případě tomu muži řekl:

• Marek 10:21 Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!

Když za ním přišly zástupy se svými nemocnými a on byl unavený a jeho učedníci také, nevyhnal je pryč, ale sloužil jim. Uzdravil jejich nemocné, vyučoval je o Božím království a nakonec je nasytil chlebem a rybami. A to i přes to, že dobře věděl, že jim jde hlavně o ten chleba (J 6,26). Tím vším, každým dnem svého pozemského života, oslavil Ježíš Otce na zemi.

I tady, v horní místnosti, vysvětluje učedníkům, kdo je, ale současně jim slouží jako otrok. Říkal jim, že on je Pán a Mistr (J 13,14), a dal jim příklad, aby myli nohy jeden druhému. I tomu, o kterém věděl, že ho za pár hodin svým polibkem zradí, umyl nohy. To je Kristova láska. To je Kristovo ponížení. To je dílo, které mu Otec svěřil, aby ho na zemi vykonal, tedy aby byl dokonalým člověkem, aby byl druhým Adamem. V plnosti svého lidství Ježíš oslavil svého nebeského Otce na zemi. Ale kdyby zůstalo jenom u toho, byli bychom ztracení!

Ten Ježíšův úkol, dílo, které mu Otec svěřil, to bylo ještě mnohem víc, než stát se dokonalým člověkem. Samotným vrcholem jeho díla byl kříž. Dokonalý Boží syn, dokonalý člověk, druhý Adam, neobětoval někoho jiného, aby sám sebe vyvýšil, ale obětoval sám sebe, aby vyvýšil druhé – aby zachránil ty, které mu Otec daroval, aby jim dal život věčný a vyvýšil je z hříšné vzpoury do nebeské slávy. Stal se obětí smíření – to je oběť, která usmiřuje Boží hněv. Nikdo jiný než svatý Boží syn, nikdo jiný než věčný Bůh sám, nikdo jiný než dokonalý člověk nemohl takovou oběť přinést. Jenom takovouhle obětí mohl být usmířen Boží hněv. Jenom takto dokonalá, svatá a nekonečná oběť mohla utišit bouři svatého Božího hněvu. Jenom takhle vysoká cena mohla zaplatit také za naše hříchy. Proto mohl Ježíš o dvacet hodin později zvolat: „Je dokonáno!“ (J 19,30).

Vzal na sebe naší smrt, poddal se smrti místo nás, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Tohle byla podstata jeho díla, aby zaplatil za hříchy všech vyvolených a dokořán jim otevřel přístup k Otci. Mezi těmi, kdo věří v Pána Ježíše Krista a svatým Bohem už není žádná překážka hříchu. Ježíš ji odstranil. Zbořil zeď, která nás oddělovala od Boha. Proto můžeme směle přicházet před Boží tvář. Už nepotřebujeme žádného lidského prostředníka, žádného kněze nebo proroka nebo svatého muže, protože v Kristu má každé Boží dítě přístup k Bohu. Stačí jít ke Kristu, vyznat svou vzpouru proti Bohu, odvrátit se od svých hříchů a věřit v tuto dokonanou oběť Pána Ježíše Krista. Ježíš už udělal všechno a my se musíme spolehnout na něj samotného. Kdo v něj věří, má život věčný. Tak Ježíš oslavil Otce na zemi, když dokonal vše, co mu Otec svěřil.

A to nás vede dál v našem textu, ke druhému bodu dnešního kázání, k pátému verši, který nám ukazuje, jaká je:

II. Kristova dávná sláva

• Jan 17,5 A nyní ty, Otče, oslav mě u sebe slávou, kterou jsem u tebe měl dříve, než byl svět.

Ježíš oslavil Otce na zemi. Nyní se obrací k Otci a prosí ho, aby ho oslavil slávou, kterou měl u něj, dříve než byl svět. Všimněte si, že Ježíš zde mluví o svém původu. Mluví o tom, kým je. Mluví o slávě, kterou měl u Otce dříve, než byl svět. To nebyla sláva, kterou měl schovanou u Otce, aby mu ji Otec jako nějakému stvoření dal, až ho stvoří, ale byla to sláva, kterou měl vždycky u Otce. V desátém verši říká, že všechno, co je jeho, Ježíšovo, je Otcovo, a všechno, co je Otcovo, je jeho, Ježíšovo. A ve v. 24 říká, že chce, aby jeho vyvolení hleděli na jeho slávu, kterou mu Otec dal, protože ho Otec miloval již před založením světa. V první kapitole Jan říká, že skrze Krista povstalo všechno, co je (J 1,3).

Bůh ústy Izajáše ve Starém zákoně velmi jasně prohlašuje, že svou slávu nikomu nedá, že ji nepostoupí modlám (Iz 42,8). A o něco dále říká, že všechno, co dělá, dělá jenom kvůli sobě samému, kvůli své vlastní slávě a o tuto slávu se nehodlá s nikým dělit, protože by tím znesvětil sám sebe (Iz 48,11). Jestliže tedy Ježíš mluví o tom, že měl u Otce slávu před stvořením světa, říká tím velmi jednoznačně, že je Bůh. Je to docela přímé a jasné prohlášení. Není nijak komplikované ani na něm není nic obtížného k pochopení. Ježíš říká, že Boží sláva je jeho vlastní sláva. O něco dříve o tom mluvil v Janovi 12, když tvrdil, že prorok Izajáš psal o jeho slávě. Těžko říci, zda mluvil konkrétně o Izajášovi 6, kde Izajáš viděl Panovníka Hospodina sedícího na vysokém a vznešeném trůnu a celá země byla plná jeho slávy (Iz 6,1-3), nebo mluvil obecně o tom, jak Izajáš psal o Mesiášovi a jeho slávě. Ale to není podstatné, protože Izajáš mluvil o tom, že Bůh svou slávu nikomu nedá a jestliže Ježíš tvrdí, že Izajáš mluvil o jeho slávě, je zcela zřejmé, že Ježíš je Bůh.

Pro Židy to bylo šokující prohlášení, protože v jejich chápání existoval jenom jediný jednoosobní Bůh. Ale bylo to jejich chápání, které nebylo založené na pravém poznání, protože Písma od samého počátku dosvědčují pluralitu osob v Bohu. Nechci se tím teď do podrobna zabývat, ale stačí, když se podíváme na stvoření člověka na začátku Genesis, kde Bůh říká:

• Gn 1:26 Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.

A nejenom že Bůh mluví v množném čísle a mluví o jejich obrazu, ale také tvoří člověka v pluralitě osob – tvoří člověka jako muže a ženu. V knize Genesis i jinde ve Starém zákoně se často objevuje Hospodinův anděl, který se zjevuje jako anděl, ale mluví jako Bůh. Když Hagar utekla od Abrahama, potkala se s Hospodinovým poslem, který jí řekl, že jí požehná a rozmnoží její potomstvo. A potom jí poslal zpátky k Abrahamovi.

• Gn 16:13 I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, ‚Bůh vševidoucí‘, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“

Abrahama navštívil Bůh v podobě tří mužů (Gn 18) – z dalšího vyprávění jasně vyplývá, že dva byli andělé, protože vyvedli za ruce Lota ze Sodomy, třetí byl Bůh sám – Abraham před ním padl na tvář a oslovil ho jako Boha. Později s ním mluvil o zkáze Sodomy a přimlouval se za záchranu spravedlivých. Když spolu domluvili, Abraham se vrátil zpátky do svého stanu, a když začalo svítat, na Sodomu se začala valit zkáza. A Písmo říká:

• Gn 19:24 (KRAL) A Hospodin dštil na Sodomu a na Gomoru sirou a ohněm od Hospodina s nebe.

Hospodin, což je český výraz pro hebrejské JHVH, který byl Abrahamovým hostem a mluvil s Abrahamem na zemi, dštil na Sodomu oheň a síru od Hospodina (JHVH) z nebe.

Ještě poslední příklad – před časem jsme procházeli knihou Daniel, kde se v sedmé kapitole objevuje osoba Syna člověka. Syn člověka má božský zjev, má božské atributy a přichází k Bohu sedícímu na trůnu. Znovu je tu Bůh ve více osobách. Mohli bychom pokračovat mnoha dalšími příklady a někdy bychom to měli udělat, abychom si ukázali doktrínu Boží trojice ve Starém zákoně. Ale teď se vrátíme k našemu textu.

Pán Ježíš ukazuje, kým je. Byl u Otce od počátku (J 1,1), což znamená od věčnosti, vždycky. Dokonce Jan mluví o tom, že spatřil slávu jediného Božího syna, který je v náruči Otcově. Ježíš, jako druhá osoba Boží trojice, ve své Boží podstatě, byl, je a stále bude v dokonalém a plném spojení s Otcem. Tady jsme na samotné hranici našeho pochopení toho, kdo je Boží syn, protože je plně Bůh a plně člověk. Jako Bůh byl vždy v plném spojení s Otcem. A přece odložil svou slávu a stal se člověkem. Sestoupil na zem a vzal na sebe tělo. Jako člověk byl ve své smrti na kříži na krátký čas oddělen od Otce, ve svém lidství zemřel a vstal z mrtvých. A přece jeho Božství zůstalo nedotčeno a nezměněno vtělením, smrtí a vzkříšením. Otec ho oslavil v jeho lidství, když na něj vylil svůj hněv na kříži Golgoty, a opět ho oslavil, když ho třetího dne vzkřísil z mrtvých. Nakonec se Pán znovu vrátil do slávy, kterou měl u Otce. Matouš i Lukáš popisují Ježíšovo nanebevstoupení. Přijal zpátky svou slávu, kterou měl před stvořením světa. Jeho vzkříšení je důkazem toho, že dokonal dílo spasení. Jeho nanebevstoupení je důkazem, že všechno jeho vyučování bylo pravdivé. Je to důkaz toho, že se znovu vrátí ve slávě a bude soudit svět. Je to důkaz toho, že i my budeme spolu s ním tam, kde je on.

Učedníci dostali zaslíbení této slávy, když byli s Pánem na hoře proměnění, kde se jim na okamžik zjevil v té slávě, kterou měl vždycky u Otce. Jan viděl jeho slávu ve vidění, které mu Bůh dal, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát (Zj 1,1).

• Zj 1:13-16 … uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.

První kazatel lidstva, Henoch, sedmý od Adama, prorokoval, kázal o Pánu, který přichází s desetisicíci svých svatých, aby vykonal soud a usvědčil bezbožné z jejich skutků (Ju 14-15). Pán přijde, a přijde ve slávě, kterou měl u Otce před založením světa.

Viděli jsme Kristovo dokonané dílo, viděli jsme jeho dávnou a věčnou slávu a nyní se musíme podívat na:

III. Kristův dokonalý příklad

Tady se dostáváme k aplikaci toho, co jsme viděli v našem textu. Co s tím uděláme v našem křesťanském životě? Jaký vliv a dopad to bude mít na náš život? Chtěl bych zmínit alespoň pár věcí.

Na prvním místě je tady víra v Pána Ježíše Krista, víra v jeho Božství, víra v jeho dokonané dílo na kříži. Kdo chce poznat Otce, musí přijít k Synu. Kdo věří v Pána Ježíše, má život věčný, nepodléhá soudu a přešel už ze smrti do života (J 5,24). Skrze víru jsme se znovuzrodili k novému životu, vírou žijeme, vírou v Krista jsme byli ospravedlněni, skrze víru jsme proměňováni od slávy k slávě. Skrze víru poznáváme dále Pána Ježíše Krista. Tato víra začíná pravdou o Kristu. Jednoduchou pravdou o tom, kdo je Pán Ježíš – že je Boží syn, tedy celé Bůh a Syn člověka, tedy cele člověk. Tato víra stojí na historické pravdě Kristova ukřižování a vzkříšení. Boží syn v lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu a tak nám získal spasení. Kdo v něj věří, je spasen, kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil v Božího syna.

Kdo nevěří, dělá z Boha lháře a tak se dál rouhá Bohu. Bůh dal to nejvzácnější, co měl, svého Syna, za nás, za hříšníky, abychom ve víře v něj měli život věčný. To je to jediné, co Bůh žádá, abychom věřili v Ježíše Krista. Aby nás Bůh přijal, nežádá nejdřív hromadu dobrých skutků, ani nežádá změnu života nebo charakteru, ale žádá jediné, abychom ve svém srdci uvěřili, že vzkřísil Ježíše z mrtvých a abychom svými ústy vyznali Ježíše jako Pána, tedy jako vládce svého života. On má absolutní nárok na náš život. Jestliže ho vyznáváme jako Pána, říkáme tím, že mu patříme a že s naším životem může dělat všechno, co se mu zlíbí. A on to dělá. Dal nám svého Ducha a proměňuje nás ke své slávě.

To je další věc, kterou se učíme z našeho textu. Ježíš dokonal dílo, které mu Otec svěřil, aby ho na zemi vykonal. Když jsme vyznali Ježíše jako Pána, zavázali jsme se poslušností jeho slovu. Ne poslušností svým představám, ne vlastnímu sobectví, ale poddanosti Kristu. Patříme Kristu, a proto máme z jeho ruky přijímat všechno, co nám dává. Jan to popisuje takto:

• 1 Janův 2:6 Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on.

Už jsme mluvili o jeho životě, o tom, jak sloužil druhým, kteří toho vůbec nebyli hodni. Jak se namáhal kvůli těm, kteří ho odmítali. Jak usilovně pracoval pro ty, kteří ho chtěli využívat a opovrhovali jím. Jeho život byl životem lásky k bližním. A o tom je i křesťanský život. Možná tě štvou kolegové v práci, kvůli své bezohlednosti, nezodpovědnosti nebo lajdáctví. Ale Bůh tě tam postavil, abys jim sloužil – abys jim sloužil svým příkladem, abys jim sloužil svým laskavým chováním, abys jim sloužil jeho Slovem, evangeliem, které je Boží mocí ke spasení. Často chceme sloužit Bohu podle svých vlastních představ, ale jak sloužil Pán Ježíš? K čemu se upínal během svého života na zemi? Při proměnění na hoře s ním Mojžíš a Elijáš mluvili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě (Lk 9,31). O něco později:

• Lukáš 9:51 Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma.

Ježíš se cele soustředil na kříž. Proto přišel. A to je i náš úkol. Nemáme hledat vlastní prospěch, ale soustředit se na kříž, na jeho kříž, na jeho dokonané dílo. I my se musíme soustředit na to, k čemu nás Bůh povolal. Povolal nás na prvním místě ke společenství s ním samotným a to máme skrze jeho Slovo, tím, že zůstáváme v Písmu a na modlitbách. Povolal nás k tomu, abychom žili svatě a posvěcovali se v tomto světě. Znovu to neznamená nic jiného, než že zůstáváme v jeho Slově a v modlitbách:

• Jan 17:17 Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.

Bůh nás povolal ke společenství se svatými, a toto společenství znamená, že sloužíme jeden druhému, že si navzájem prokazujeme lásku praktickým způsobem. Společenství znamená, že máme zájem jeden o druhého, přesně jako to dělal Pán Ježíš Kristus. Společenství znamená, že jeden druhému „myjeme nohy“, že neseme břemena druhých, nehledáme svůj vlastní prospěch, ale ve všem dáváme přednost druhým, i kdybychom sami měli být škodní. To je dorůstání a proměna do podoby Pána Ježíše Krista.

A konečně poslední věc: když vytrváme až do konce – a Boží slovo říká, že v kom Bůh začal své dobré dílo, v tom ho také dovede až do úplného konce (Fp 1,6) – budeme s Pánem Ježíšem sdílet jeho slávu v Otcově přítomnosti. Jinými slovy, budeme oslaveni Boží slávou a budeme mít podíl na Boží svatosti. Ježíš přijal slávu, kterou měl u Otce dříve, než byl svět. A tuto slávu dal nám:

• J 17:22-23 Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.

Když vytrváme až do konce, Bůh nás oslaví. Oslaví nás jako Kristovu nevěstu, jako Kristovo tělo, budeme proměněni do svaté nádhery a vznešenosti. Tuto slávu a vznešenost můžeme už nyní zakoušet v Kristově církvi. Je narušovaná jenom naším vlastním hříchem, ničím jiným. Je pošpiňovaná jenom naší tělesností a naším sobectvím. Ale když jdeme k Pánu Ježíši Kristu, když mu vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpuští a očišťuje nás od každé nepravosti (1J 1,9). Potom nám také otevírá oči a my z jeho milosti vidíme „jak bohaté a slavné je naše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme“ (Ef 1,18-19). Milovaní, pohleďte na Krista, původce a dokonavatele naší spásy, pohleďte na beránka, který snímá hříchy světa, pohleďte na ženicha, který očišťuje svou nevěstu, pohleďte na Pána slávy, velikého Boha a našeho spasitele Ježíše Krista. Pojďte k němu, a budete zachráněni. Amen.