Vloudili se totiž lidé zapsaní k odsouzení

Pavel Borovanský, Praha 9. února 2020

Pokoj vám a milost Pražané! Neviděli jsme se již delší dobu. Byl jsem tady prvního prosince 2019. Takže je to něco málo přes dva měsíce, co jsme se viděli naposledy. Od té doby se stalo mnoho věcí. Zmíním Zimní konferenci, která jistě přinesla, a ještě přinese mnoho dobrého ovoce. Také Bůh povolává ke službě slova v tomto pražském sboru další bratry. Chtěl bych, abyste se za ně modlili a povzbuzovali je. Aby oni i celý sbor dobře rozpoznávali a měli jistotu v povolání k této službě.

Z toho se můžeme myslím všichni radovat a být vděční Pánu za Jeho plnou a laskavou péči. Bůh neponechává prosby a potřeby svého lidu nevyslyšené. Ale jak praví Písmo, vše, co potřebujeme k následování Krista ve zbožném způsobu života a k růstu ve zbožnosti, daroval nám Bůh v nesmírné štědrosti a bohatství. 2Pt 1,3

Koneckonců to, že Bůh se stará o svůj lid naprosto dokonale. I to, že tak činí také prostřednictvím jednotlivých lidí v církvi, vidíme i v listu, který společně studujeme. V listu Judově. Juda měl v srdci velikou touhu. Chtěl psát církvi o evangeliu. O spáse, která patří všemu Božímu lidu. To je ta radostná zpráva. Nejdůležitější a nejlepší, co svět světem stojí. Ale Boží lid měl v tu dobu jinou potřebu. Naléhavou, nezbytnou a má ji i dnes. Nebyl čas se pouze a jenom radovat nad krásou a láskyplnou štědrostí daru spásy. Přestože spása je tím nejvzácnějším darem, proti němuž je nejen celý svět, ale i celý vesmír jen pouhou hračkou a kratochvílí. Pán Ježíš říká:

• Marek 8:36 Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?

Pokud ztratím svůj život, svou duši, potom i kdybych byl vlastníkem světů je to lejnem ve srovnání se spásou darovanou Božím dětem. Proč? Protože otrok hříchu propadlý věčné záhubě nemá vlastně ve své moci ani sám sebe, svou duši. Možná je tady a teď na vrcholu. Ale bude to jen okamžik, po němž jistojistě přijde velmi tvrdé probuzení!

A tak Juda toužil po slovech plných lásky, povzbuzení a obdivu a místo toho kárá a napomíná. Je třeba bojovat a zápasit o víru jednou provždy odevzdanou církvi. Je totiž ohrožená. Čím? Na to se podíváme v dnešním textu. Je jím verš čtvrtý. Jen ještě, než to učiníme, připomenu jednu nádhernou skutečnost. Juda díky Boží prozřetelnosti a dobrotě splnil i ten svůj původní záměr a psal slova plná povzbuzení i o nádherné spáse. O drahocenném daru, za který stojí bojovat. Judův list, čtvrtý verš.

I. Infiltrace nevíry a bezbožnosti!

A. Co se stalo?

Poslouchejme slova Judy:

• Judův 4 Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista.

 Co se tedy stalo tak vážného, že Juda mění svůj záměr pro napsání svého listu? Podle Judy se vloudili mezi Boží lid někteří bezbožní lidé. Jak chápeme význam slova „vloudili se“. Proč Juda nepíše např. „přišli mezi vás“; „jsou mezi vámi“; „přijali jste mezi sebe“. Juda píše: „vloudili se mezi vás“. To slovo má svá synonyma, podle kterých lépe poznáme jeho význam. Například vkrást se, vplížit se, vetřít se do přízně. Vidíme tedy, že termínem „vloudili se mezi vás“ Juda popisuje jednání, které není morálně v pořádku. Ti lidé, o kterých Juda mluví, jednali pokoutně, s postranními úmysly. Očekávali nějaký osobní prospěch a výhody. Což koresponduje s následujícími výroky Písma od apoštolů Petra a Pavla.

• 2 Petrův 2:1-3 V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení. Ve své hrabivosti budou vám předkládat své výmysly, aby z vás těžili. Soud nad nimi je už připraven a jejich zhouba je blízká.
• 2 Timoteovi 3:5-6 budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. Patří k nim ti, kdo vnikají do rodin, aby nalákali lehkověrné ženy plné hříchů, ovládané rozličnými touhami,

Oba dva, Petr i Pavel mluví o lidech v církvi. O lidech, kteří mají zdánlivě vnější podobu zbožnosti, ale jejich skutky to vyvracejí. První jsou ovládáni hrabivostí svých srdcí, a to neznamená jen a jen peníze, finanční prospěch. Může to znamenat touhu po obdivu lidí. Nebo touhu po závislosti lidí na falešném učiteli. Patří sem i touha po moci nad lidmi, nebo teplé a jisté místečko, dobře placené. A tak vystuduji teologii stejně tak jako můj spolužák z gymnázia vystuduje biologii. Nejsem vůbec obrácený, nerozumím evangeliu. Mé srdce není nové. Nejsem usvědčený z hříchu a nečinil jsem pokání. Přesto stojím na místě kazatele v církvi. Všimněte si také, že Petr používá stejné slovo. Mluví o nezřízenosti těchto falešných učitelů.

Ti druzí z listu 2 Tm jsou na tom podobně. A zájem, který sledují, ten prospěch je získat lehkověrné ženy plné hříchů. Jistě se každý z nás setkal s termínem sekta. A víme, co se děje v takových sektách. Sekty jsou velmi extrémním důsledkem toho, když místní církev nezápasí o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. A i v srdci těchto lidí je bezbožnost a nezřízenost.

Co si tedy můžeme říct o bezbožných lidech, co se vloudili mezi nás. To první je, že se to prostě stává a týká se to v průběhu času všech církví. To druhé je, že mají na první pohled a někdy i na další vnější zdání zbožnosti. Další věcí je, že vždy sledují své sobecké zájmy a svádějí Boží lid od pravdy. A nemusí to být vždy jenom vědomé a cílené jednání, i když i to se stává. Někdy je to podvědomé a je to proto, že ti lidé prostě nejsou nová stvoření a celé jejich bytí se točí sebestředně jen kolem nich a jejich vlastních zájmů. Neznají pravdu a nejsou usvědčeni ze své bezbožnosti. A poslední věcí, kterou zmíním je to, že je potřeba sledovat a zkoumat na základě Písma dlouhodobé ovoce lidí, kteří přicházejí do sboru, protože při pečlivém zkoumání se dá po čase vidět, kde je zbožnost jen zdánlivá, vnější, protože skutky takového člověka popírají jeho vyznání. Ukázali jsme si, co se stalo. Nyní se podíváme nato, co charakterizuje tyto lidi. Jaká je jejich podstata.

B. Jací jsou ti lidé?

Juda označuje lidi, kteří se vloudili do církve za bezbožné. Jsou to bezbožníci. A myslím, že nenajdeme lepší výraz, který by charakterizoval jejich podstatu. Apoštol Pavel píše křesťanům z pohanů toto:

• Efezským 2:11-12 Pamatujte proto vy, kteří jste svým původem pohané a kterým ti, kdo jsou obřezaní na těle a lidskou rukou, říkají neobřezanci, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě.

Každý z nás, kdo je křesťanem z pohanů byl před obrácením bez Krista, tedy bez Boha na světě. Byli jsme bezbožní! Ale Mojžíšův zákon a celá stará smlouva ukazuje jen na vnější viditelné věci, na stíny duchovních skutečností. A tak musíme jít ještě dál, abychom pochopili, co znamená být bezbožník. Pravá podstata bezbožnosti se nedá vyjádřit tím, že jsme stáli mimo Mojžíšův zákon a nenarodili jsme se jako Židé. Bezbožnost je vnitřní stav, ne vnější. A problém je v tom, že jsme v Adamovi všichni padli a rodíme se v bezbožnosti a dokonce, když nás Bůh tvoří v lůnech našich matek, tak již vznikáme s podstatou bezbožnosti a jako bezbožní. To platí o pohanech, ale i o Židech. Když král David vyznává svůj hřích poté, co ho Bůh usvědčil prostřednictvím proroka Náthana, co dělá? Netvrdí, že je hříšník, protože zhřešil. Vyznává opak, že zhřešil, protože je hříšník.

• Žalm 51: 6-7 Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu. Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.

Všimněte si, že tam nestojí „v hříchu mě má matka porodila“, ale počala. Již to sémě, které je zaseté a je prvotní silou nového lidského života, je padlé a hříšné. A tak tito lidé, kteří se vtírají do církve, aby ji sváděli, jsou hříšní a bezbožní ze stejného důvodu. Byli tak počati. A to i přesto, že jsou uprostřed Božího lidu, mají svým způsobem světlo evangelia, protože jsou vystaveni moci Božího slova. A svým způsobem tak zakoušejí požehnání a moc budoucího věku. Žd 6,5

Můžeme si na tom všem znovu dobře ukázat to, že jsme absolutně závislí na Bohu a jeho vůli nejen při svém tělesném narození. Naprosto stejně absolutně jsme závislí na Boží vůli ve věcech spásy, při svém druhém narození z Boha! Milostí jsme spaseni skrze víru. Každá lidská snaha o to zalíbit se Bohu je tedy naprosto marná. Jde totiž o snahu bezbožníka. Člověka, který je odříznut od Boha silou hříchu. Silou, které otročí tak tragickým a plným způsobem, že je dokonale obelhán. Tu sílu hříchu nejen, že sám nepřekoná. Kúšijec nezmění barvu své kůže, ani levhart svou skvrnitost Jr 13,23. Nejenom, že si své otroctví nepřipouští a nevidí ho. Ale pokud mu o jeho otroctví povíte, bude se s vámi do krve přít a bít, že tomu tak není.

Taková snaha bezbožníka v tom lepším případě končí formou vnější podoby zbožnosti. Člověk se stane obíleným hrobem. Který je postaven možná v líbivém slohu, jeho bílé stěny září. Ale když vstoupíte do nitra, je tam hniloba, smrt a zápach. Proto se nemůžeme divit tomu, že tito bezbožní lidé mezi námi jsou vždy velkým nebezpečím. Vždy svádějí Boží lid z cesty pravdy. Ať to konají vědomě, či nikoli. Jsou totiž ze své podstaty s pravdou neslučitelní! Apoštol Pavel o tom píše do Korintu.

• 2 Korintským 6:14-15 Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím?

Stejně tak i Juda napomíná Boží lid, aby zápasil o víru, protože…

Judův 4 Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista.

Proto buďme střízliví a bdělí, vše zkoumejme a dobrého se držme 1Te 5,21. Nepřiznávejme někomu synovství jen proto, že vyznává Krista. Každý, kdo Krista vyznává, musí žít tak, jako žil On 1J 2,6. Každý musí být vykazatelný církvi svým životem. A Juda říká, proč máme vše zkoumat. Ukazuje to na těch bezbožných lidech. Poslouchejte.

C. Boží hněv na nich zůstává!

Judův 4 Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení,

Ti lidé jsou podle Judy co? Nejen bezbožní, ale jsou podle Judy zapsání k odsouzení. A to dokonce už dávno. To je tvrdé slovo! Víte, neustále poslouchám v nepřeberném proudu všech těch, co se hlásí ke křesťanství, že ti, co věří ve svrchovaného Boha, který od věků určil, kdo bude spasen, a kdo ponechán pod Božím hněvem k soudu, jsou bludaři. Dnes z mnoha směrů zní hanlivé urážky k těm, co jsou nazývání kalvinisté. Ale co Bůh říká o bezbožných lidech od počátku věků? Proč se celým Písmem jako varovná rudá linie vine varování před bezbožností? Protože před Bohem není nikdo spravedlivý, nikdo není zbožný a zachráněn bude pouze ten, kdo dostane od Boha milost! Kdo tedy nebyl v Kristu Bohem zamilován a vyvolen před stvořením světa, jak stojí v Ef 1,4. Ten od věků směřuje k odsouzení! A to v souladu s Boží vůlí. Bůh ví, že tomu člověku nedal a nedá milost. Ví to od věků. Jak jinak by mohla platit následující slova?

• Exodus 33:19 Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“

Bůh říká slova, která musí být hrozivá pro každého, kdo mu vzdoruje. Říká: „ Já jsem Hospodin! Slituji se, nad kým Já sám chci!“ On je prostě Pánem a Vládcem. Tak to je. Je to jen Jeho věc. A pokud Franta bude zachráněn, je to dokonalé a nejlepší rozhodnutí Boha. A pokud tentýž Franta nebude zachráněn, je to dokonalé a nejlepší rozhodnutí Boha. Potopa je jasným předobrazem toho všeho. Jen osm lidí bylo v arše. A z nich jen jeden byl před Bohem shledán spravedlivým. Dalším varováním nám je soud na Sodomou a Gomorou. Jen spravedlivý Lot a jeho rodina byla zachráněna.

Takže ti bezbožní lidé jsou již dávno zapsáni k odsouzení. Všichni ti, kteří vnikají do církve a svádějí církev od pravdy. Boží hněv na nich spočívá. To je to, co čteme v Ř 1,18.

• Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

Oni nemohou jinak než svým životem potlačovat pravdu. Jejich podstatou je přeci bezbožnost. Tak byli počati a v tomto stavu setrvávají! Nic na tom nezmění, že jsou v církvi. Nemohou jinak, než každou myšlenkou i činem vzdorovat pravdě. Proto máme být pozorní a vše zkoumat pečlivě podle Písma. Máme udělat vše proto, aby v našich sborech nebyli takoví lidé. A jednat máme na základě velikého Božího zaslíbení. Poslouchejte:

• Žalm 1:5 Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých.

Tou nejlepší ochranou před svodem církve je má vlastní zbožnost. Je to tvá vlastní zbožnost bratře a sestro! Milovat Krista a Jeho slovo. Znát Krista a Jeho slovo dobře. Být ponořen a koupán v Kristu a v Jeho slovu. Žít v Kristu a podle Jeho slova. To přinese veliké světlo do tvého života i do života celého sboru. A v takovém světle nemá šanci obstát žádný bezbožný člověk. Žalm 1. Když to nebudeme činit, hrozí náš pád, hrozí i odklon celého sboru od pravdy. A máme potom podíl na špatném díle těch bezbožných dělníků. Oni jsou satanovi padělky a nástroje. Kdo z nás chce mít podíl na jejich službě Zhoubci, na rozbíjení církve? A tak nejen Juda varuje. I Pavel velí.

• Efezským 5:9-11 Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem.

II. Záměna milosti!

A. Neznají milost našeho Boha!

Ukázali jsme si hlavní charakteristiku lidí, kteří pronikají do církve, vloudili se do ní. Oni do církve prostě nepatří svým původem. Jsou v ní nelegálně. Proto nemohou do církve vstoupit jinak než pokoutně, neprávem. Jejich podstata a určující charakter je bezbožnost. Nemají Boha. Nejsou Jeho děti. To je absolutně klíčové pro jejich životy. Myšlení, jednání i společenství, které tvoří je myšlení, jednání a společenství bezbožnosti! Oni prostě kvůli své podstatě nemohou patřit do církve a být její součásti, dokonce ani tehdy, kdyby to církev chtěla. Kdyby jim sama církev řekla, pojďte a buďte s námi!

 Bohužel mnoho dnešních církví přesně toto dělá. Jedna z největších evangelikálních církví v ČR se chlubí a chválí svou teologickou nevyhraněností a tím, že se v ní každý najde. Církve umožňují tento stav tím, že nejsou ostražité, nezkoumají. Ztratili důraz na to, co říká Písmo i na svatost v osobním životě a v životech celých sborů. A tak to v mnoha církvích vypadá, hůře než v následujícím podobenství. A je to zjevné, jen ty církve samotné to nechtějí slyšet. A to je právě to, před čím i nás Juda důrazně varuje.

• Matouš 22:11-13 Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: `Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu? ´ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: `Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů. ´

Musíme střežit a zkoumat. Ale pozor. Čistota sboru začíná od čistoty jednotlivce. Svatost sboru začíná od svatosti každého jednotlivce. Zkoumám sám sebe, zda ke Kristu a Jeho stolu přicházím správně oblečen? Jsem čistý? Každý ať sám sebe zkoumá, zdali žije z pravé víry. Zdali není sám bezbožný. Pravá víra nese s sebou vytrvalé a plné úsilí o posvěcení a svatost. Bez ní nikdo nespatří Pána. Žd 12,14. A tak se dobře prohlížejte ve světle Božího slova, zda nepřicházíte ve špinavých hadrech vlastní domnělé spravedlnosti, nebo ještě hůře se šaty zamazanými zjevným hříchem!

 A když prozkoušíte sami sebe Božím slovem a vaše víra i úsilí o svatost v Kristu obstojí, potom se rozhlédněte kolem sebe a můžete střežit ostatní. Protože pak máte na základě Božího slova jistotu, že jste v Kristu zbožní. A to je ta chvíle, kdy můžete před bezbožnými ilegály chránit celý sbor. Znáte totiž to, co oni neznají. Znáte Boží milost v Kristu Ježíši! Máte víru i jistotu, že ji znáte. Oni ne. Oni ji znát prostě nemohou. To je první ovoce jejich bezbožnosti. Neznají milost našeho Boha. Pavel to potvrzuje v listu do Korintu.

• 1 Korintským 2:14-15 Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem. Člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen.

Nejlepší ochrana církve před bezbožnými je moje vlastní zbožnost. Znám dobře Boží milost v Kristu Ježíši, je přítomná a roste v mém životě? Potom budu dobře rozpoznávat bezbožníky vnikající do církve.

Prvním viditelným ovocem bezbožníků uprostřed Božího lidu je, že neznají milost našeho Boha. Víte, mohou si myslet, že znají milost. Ale juda je kategorický. A tak tito lidé, i kdyby se snažili poznat, co to je milost našeho Boha, jsou odsouzeni k nezdaru. Jejich „milost“ nikdy nebude milostí našeho Boha. Nikdy nebude stát v pravdě. Proto mohou vytvářet různé paskvily milosti. Mohou vytvářet vnější dojem, že milost znají. Ale člověk, který je zbožný, má Ducha Kristova a roste v poznání pravdy to dříve, nebo později pozná. Protože uvidí, jak ti lidé zaměňují milost našeho Pána, kterou neznají za nezřízenost. Co znamená, že místo Boží milosti znají jen svou nezřízenost?

B. Znají jen svou nezřízenost!

Pojďme se do Janova evangelia podívat na příběh o milosti našeho Boha.

• Jan 8:3-11 Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed a řeknou mu: "Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: "Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!" A opět se sklonil a psal po zemi. Když to uslyšeli, zahanbeni ve svém svědomí vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!"

Jak odlišíme ty, kdo znají Milost Krista od těch, kdo ji neznají? Co charakterizuje ty první, kdo znají Boží milost? Ty bezbožné, co ji neznají, charakterizuje to, že ji zaměňují za nezřízenost. Zbožné charakterizují pouhá poslední čtyři slova z J 8,11! Jdi a už nehřeš!“

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo J 14,23. Takže zatímco zbožný člověk bude jako ústřední pravdu svého života mít následující slova: „Dostal jsem od Boha milost. Ježíš zemřel na kříži a zaplatil za mé hříchy. Nechci už proti Bohu hřešit, protože znám Jeho milost!“

Bezbožník bude v prvním případě směřovat naprosto převráceně pryč od této pravdy. „Mám od Boha milost, všechny mé hříchy, tedy i ty budoucí jsou mi odpuštěny. Proto mohu Boží milost zneužívat. Mohu dál pokračovat v hříchu, a ještě tím dávám prostor milosti!“ (Ř 6,1)

Další formou bezbožné nezřízenosti je, když lidé spoléhají na své vlastní skutky. Nábožensky založení lidé. Katolíci usilující o spásu ze skutků a jim podobní. Snažící se Bohu zalíbit ze svých sil a skutků. I ti zaměňují milost našeho Boha za nezřízenost své vlastní bezbožnosti. To první neznají, to druhé je jejich podstatou.

Proto Juda o nich všech říká o kousek dál ve svém listu následující slova:

• Judův 10 Tito však se rouhají tomu, co neznají; a co pudem jako nerozumná zvířata znají, v tom propadají zhoubě.

Neznají Boží milost. Proto ji zneužívají k nezřízenosti, což je žádostivost, nenasytnost sobeckých tužeb. Tu dobře znají. Je jejich podstatou! Pokračují v hříchu, nemohou jinak. A omlouvají to tím, že jim to umožňuje právě Boží milost, o které nemají ani ponětí. A to je rouhání, jak píše Juda. Tím propadají zhoubě. Pro kterou jsou dávno zapsáni.

Ještě bych měl říct, že bezbožná nezřízenost, o které mluvíme, není v tomto případě zjevná na první pohled. Nám to z toho textu CEP trochu vystupuje a mate nás to. Nemluvíme ale o těch, co pijí, berou drogy, lžou, cizoloží, a to všem na očích, a proto to všichni vidí. To jsou také bezbožníci. Ale ti z Judova listu se pokoutně vloudili do církve a mají vnější zdání zbožnosti. Pomněte na obílené hroby. Ohavnost hrobky zvenčí nepoznáte. Musíte hlouběji, dovnitř. Tato forma nezřízené bezbožnosti je pro svou skrytost a přítomnost v církvi velmi nebezpečná. A před ní Juda varuje. Jak je v praxi rozeznáme?

C. Jak je poznat v praxi?

Několik rad. Řekli jsme si, že jejich nezřízenost omlouvá a toleruje hřích. Spoléhá na sebe. Proto je nejspíše nikdy neuvidíte, že by sami sebe zkoumali, aby rozpoznávali dobré a špatné. Milost podle nich znamená o hříchu nikdy nemluvit, nebudou ho vyznávat před bratry Jk 5, 16. Pokud ho u sebe rozpoznají, budou ho pečlivě skrývat před ostatními.

Nikdy u nich neuvidíte zármutek nad jejich hříchem, usilovný zápas s hříchem ani zápas o víru. Jejich milost znamená nepoukazovat na hřích, tolerovat ho. A když tak nejednáte, jste ten, kdo všechny soudí.

 Také budou mít problémy s chápáním Boží lásky, která stojí na Boží pravdě. Jejich láska bude parodií, opičí láskou vedoucí ne k růstu v posvěcení, k zodpovědnosti a kázni ve všech oblastech života. Bude to benevolentní láska, která vám všechno dovolí a nikdy vás nenapomene.

Jejich moudrost bude totožná s moudrostí světa, nebo bude jen drobně, kosmeticky upravená. Maximálně možná bude násilím navléknutá do „křesťanského“ kabátu. Budou vám radit naprosto pragmaticky ve stylu „účel světí prostředky“. A stejně, nebo hodně podobně jako lidé ze světa. 1 K 3,1. Budou mít pohled na ostatní lidi a jejich život po lidsku, světský. Budete od nich posuzováni ne podle biblických, ale podle lidských měřítek. Podle toho vás i povedou. 2K 5,16

 Nebudou mít poznání zhoubnosti a strašlivé moci hříchu. Ve svém životě, ani v životě ostatních. Bude chybět přísná Boží výchova v jejich životě, protože nejsou synové! Žd 12,6-8; Jejich rady vás nikdy nepovedou k opravdové bázni před Bohem. Jejich Bůh zůstává bohem jejich představ. Není třeba se ho bát. Je to dobrý dědeček na obláčku z pohádky, který to vždy nějak udělá a použije si to, aby to bylo pro vás dobré a bez vážných důsledků ať ve svém životě děláte cokoli a rozhodujete se jakkoli špatně, či dokonce hříšně!

Když je budete kárat, či napomínat kvůli hříchu. Nebo je jen budete chtít upozornit na špatné, nemoudré jednání a jeho důsledky. Nebudou poslouchat, budou to odmítat a snesou na svou obhajobu spoustu výmluv. Budou vás zároveň s výmluvou důrazně přesvědčovat, jak je musíte přijímat takové, jací jsou. Ale kdo nenávidí domluvy, je tupec, protože domluvy a kárání jsou cesta k životu. Př 6,23; 12,1;

Jejich vyznání mohou být biblicky správná, ale jejich jednání v praxi bude popírat jejich vyznání. Nebudou konzistentní v dogmatech víry a ve svém následném jednání, v praxi. Budou mluvit a tvářit se jako zbožní, ale jejich skutky s tím nebudou v souladu. 2Tm 3,5; Tt 1,16; Tímto všemožným jednáním svádějí církev z cesty pravdy, protože mají zákonitě vliv na své okolí!

Dost často se také takříkajíc jen vezou. Do církve přicházejí jako do obchodního domu s jedinou otázkou a touhou. Co zde mohu pro sebe získat. Co mi církev může nabídnout a dát.

Biblická cesta bude díky nim nepopulární. 2Pt 2,1-2; Zapírání sama sebe, odpírání hříchu, nesení kříže. Zkoušky, utrpení a všemožné negativní věci tohoto padlého světa do jejich života nepatří, protože to přináší stres. A jejich evangelium je a bude vždy evangeliem klídku a pohody a pouze pozitivní za každou cenu a za všech okolností. Budou se chtít zalíbit všem a všem vyhovět. Vždy a za všech okolností mít jednotu se všemi i za cenu opuštění pravdy!

Pokud v životě kohokoli ve sboru převažují výše popsané věci, je třeba se o něho bát, zda mu vůbec patří synovství a tím i spasitelné poznání Ježíše Krista a milosti našeho Boha! I s takovými lidmi máme mít slitování, říká Juda ve verši 23, ale s velikou opatrností. Má nám být odporný i jejich šat poskvrněný hříchem.

III. Zapírání Krista, jediného vládce, znamená odmítání evangelia!

Dostáváme se pomalu a jistě k závěru našeho dnešního textu a tím i kázání. Juda končí náš čtvrtý verš slovy o tom, že tím vším, co bezbožníci infiltrovaní do církve dělají a konají: zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista. Tato slova obsahují dvě mocné, mohutně nádherné skutečnosti.

První, o které budu mluvit, zní: „Jediný vládce je Ježíš Kristus!“ Zde je jasně dosvědčená a vyvýšená výlučnost a jedinečnost Ježíše Krista. Není žádný další prostředník mezi Bohem a lidmi 1 Tm 2,5. Není žádné jiné jméno pod nebe dané lidem, ve kterém by byla spása a moc odpuštění hříchů Sk 4,12. Nikdo nikdy nemůže v pravdě spatřit a poznat Boha, pokud nehledíme a nepoznáváme v pravdě biblického Ježíše Krista J 14,9. A konečně není žádný jiný Pán, Bůh, Stvořitel a Vládce. Jestliže odpíráte Kristu. Odmítáte evangelium, záchranu. Odpíráte svému Stvořiteli, bez Něhož byste neexistovali. Odpíráte svému vládci, který vám vdechl život. Má nad ním úplnou moc a vládu. Rozhodl a rozhoduje o každém vašem nadechnutí. O každé vteřině vašeho bytí. Má moc vám dát vše potřebné k životu ale i volat vás k zodpovědnosti tím, že vás vystaví hladu, zimě, žízni a mnoha dalším strastem a strádáním. Má moc vám život dát a má moc vám život vzít. Vzdorovat někomu takovému není jen bláhovost. Je to šílenství, neskutečná pýcha a hřích, který nebude odpuštěn nikdy! Ani v tomto věku, ani v budoucím. Poslouchejte apoštola Jana, jak popisuje Krista.

• Zjevení Janovo 1:12-18 Obrátil jsem se, abych viděl, kdo se mnou mluví. A když jsem se obrátil, spatřil jsem sedm zlatých svícnů; uprostřed těch svícnů někdo jako Syn člověka, oděný řízou až na zem, a na prsou zlatý pás. Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle. Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl: "Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu.

Takový je jediný Vládce a Stvořitel všeho, co jest! Takový je náš Pán! A to je druhá věc, kterou bych chtěl v závěru zdůraznit a ukázat nám všem. Vrátím se nejprve trochu zpět v našem kázání. Juda mluví o lidech, kteří neznají milost našeho Boha, proto ji zaměňují za svou bezbožnou a života prázdnou nezřízenost. Všimněte si, že tam stojí velmi podobná, v podstatě totožná slova. Juda říká: „Neznají milost koho? Našeho Boha!“ a nyní Juda ukazuje na koho? Na vládce a našeho Pána Ježíše Krista. Ježíš Kristus je Bůh. Věčný, svrchovaný, všemohoucí vládce a Pán. Náš Pán! Vykoupil nás. Zaplatil za nás. Očistil nás. V Něm nám jsou odpuštěny všechny hříchy pro přebohatou Boží milost.

 Kvůli nám se On, který hříchu neučinil a nepoznal, v Jehož ústech nebyla nalezena lest, ztotožnil s našimi hříchy. Vzal je na sebe. Obdržel hrozivý trest plnosti Božího hněvu Boha Otce místo nás. A nám daroval svou dokonalou a svatou spravedlnost. Nestojí nám On sám za kříž, za odříkání? Za tvrdý boj s hříchem, který podstupujeme? Za všechny pády, strasti a těžkosti? Nestojí nám i za smrt, zde a v tomto světě, bude-li to Jeho vůlí? Není nám On sám tou největší službou i odměnou zároveň?

Stojí nám za mnohem více. Je naší službou i odměnou! Proto mu buďme blízko. Zůstávejme vrostlí v Něm, a ponoření do Jeho slova. Ať jsme jako okurka v láku Božího slova. Tak ho budeme znát i Jeho milost. Tak budeme nejlépe připravení bránit církev před bezbožníky určenými od věků k soudu a záhubě, kteří do ní podloudně vnikají. A to je i naše jediná aplikace, veliká a nádherná. Amen!