Nebuďte jak kůň či mezek bez rozumu!

Jaroslav Kernal, Praha 14. června 2020

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí, milí hosté. Před nějakým časem jsem oznamoval, že budeme společně studovat list Filipským. A také jsem vás povzbuzoval, abyste se ho společně se mnou učili zpaměti. Vím, že někteří z vás začali, a i když stále ještě nejsme v listu Filipským, věřím, že to je pro vás požehnání a radost, i když je to také těžká práce. V tuto chvíli jsme jako sbor v situaci, kdy nemohu jít do listu Filipským a stále ještě se obracím do knihy Žalmů, abych z ní jak já sám, tak také my všichni přijímali užitek, čerpali povzbuzení, potěšení i napomenutí. Jsou to právě tři měsíce, kdy Daniel Adamovský na tomto místě kázal o Božím hlasu, který probouzí a zdvihá bouři a žene ji z prostředka moře, přes cedry zalesněné stráně Libanonu a horu Sirjón až do pouště Kádéš, kterou Hospodinův hlas nutí svíjet se v křeči (Ž 29,3-8). Pán Bůh zvedl bouři, která zasáhla celý svět a zasáhla také nás. Ta bouře ještě trvá. Bůh soudí zemi. Ale z Písma dobře víme, že soud začíná od Božího domu (1Pt 4,17). Petr říká, že začíná od nás. A jedinou správnou reakcí na Boží soud je pokání. Proto dnes budeme v Žalmu 32.

V Žalmu 32 David popisuje požehnání pokání. Je dost možné, že tento žalm napsal potom, když činil pokání z cizoložství s Batšebou a z vraždy jejího manžela Urijáše. O tom více mluví v žalmu 51, ve kterém je také prosba za obnovení a očištění.

• Ž 51:15 Budu učit nevěrné tvým cestám a hříšníci navrátí se k tobě.

Žalm 32 je přesně tímto vyučováním.

My se dnes podíváme na několik věcí z tohoto žalmu. Uvidíme blaženost odpuštění hříchů (v. 1-2), ukážeme si trýzeň hříchu a vysvobozující úlevy vyznání (v. 3-5), všimneme si Boží laskavé výzvy, která nás všechny volá k pokání (v. 6-7) a podíváme se na Boží zaslíbení ve v. 8 a nakonec si připomeneme dobrou radu, kterou Bůh skrze Davida dává svému lidu (v. 9-11).

I. Blažené odpuštění (v. 1-2)

David začíná žalm proklamací, prohlášením, blahoslavenstvím:

• Ž 32:1-2 Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.

David začíná evangeliem. Ačkoliv nezná evangelium, jak ho známe my, dobře ví, že Bůh odpouští. Chápe princip odpuštění, chápe vykoupení, očištění od hříchů, nepočítání nepravosti. Kdo může říci taková slova? Kdo může mluvit o tom, jak blažený je člověk, jemuž Bůh odpustil jeho hříchy? To může říci jenom ten, kdo poznal závažnost, hořkost, pachuť a ohavnost hříchu a kdo také zakusil radost z odpuštění. Mohlo by tady být, že blaze je tomu, který se nedopustil hříchu, který nepoznal hřích. Ale nevinnost není v tomto smyslu spojená s blažeností. Andělé jsou svatí, ale nejsou blahoslavení pro svou nevinnost. Adam s Evou byli nevinní po svém stvoření a zakusili veliké množství Boží dobroty. Když se Bůh podíval na své stvoření, prohlásil, že je velmi dobré (Gn 1,31). Ale blaženost je spojená s odpuštěním hříchů. Ž 32 je teprve druhý žalm, který začíná blahoslavenstvím – v prvním žalmu je blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači (Ž 1,1). I tady je blahoslavený postavený do kontrastu s hříšníky. V našem textu David mluví o tom, blahoslavený je člověk, který zakusil odpuštění hříchů. Proto také v žalmu 130 mluví o tom, že když Bůh odpouští, vzbuzuje bázeň. Vždyť kdyby měl na zřeteli nepravosti, neobstojí nikdo. Ale blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata.

David v prvních dvou verších popisuje hřích třemi různými způsoby. První slovo je nevěrnost nebo přestoupení (vina B21). V originále je slovo, které mluví o vědomé vzpouře, odmítnutí autority, kterou je Bůh, kterou je jeho Slovo. Je to zatvrzelé směřování od Boha ve vzdoru proti Bohu. A David dobře ví, že to je něco, co musí Bůh ze člověka sejmout, co musí odpustit, od čeho musí člověka oprostit. Je to něco, čeho se žádný člověk nemůže zbavit sám. Problém je totiž v srdci, v nitru, ve vnitřním, duchovním člověku. Bible používá obraz kamenného a masitého srdce. Bůh musí odejmout to kamenné, vzdorovité a dát srdce masité. To je milost, požehnání a blahoslavenství.

Druhé slovo, které tam je, je obecné slovo pro hřích, které nese význam minutí se cílem, což se dneska často používá. Problém je, že se to používá se v tom smyslu, že se sice dost snažíte, ale nakonec se netrefíte a minete cíl. Ale to není význam toho slova. Minuli jste cíl, protože jste schválně šli na druhou stranu. To je hřích. Bůh stvořil člověka jako korunu stvoření, aby člověk uctíval Boha a byl jeho obrazem, ale člověk chce být sám sobě pánem, uctívá stvoření a neposlouchá Boha. Bůh musí přikrýt jeho hřích. To nejde jinak než skrze prolití krve. Bůh je svatý a spravedlivý a nemůže nechat vzpouru ani minutí se cílem bez potrestání. Proto poslal svého Syna, aby byl naším spasitelem, aby se stal člověkem a na lidském těle odsoudil hřích, zaplatil za hřích a přikryl ho svou prolitou krví. Ježíš Kristus se stal obětí smíření za naše hříchy – díky jeho kříži nám Bůh nepočítá naše nepravosti – to je třetí slovo, které popisuje hřích.

Bůh už se nedívá na naše zlé skutky, nepočítá nám je. Rozumějte mi dobře – pořád jsme schopni dělat zlé skutky a děláme je. Ale když je vyznáváme Bohu, on je věrný a spravedlivý a všechny hříchy nám odpouští (1J 1,9). Ale o lidech, kteří nejsou v Kristu, Písmo říká, že jsou neschopní jakékoliv dobrého skutku. Cokoliv takový člověk dělá, dělá ve své vzpouře proti Bohu, i kdyby to byl skutek sebectnostnější. Ti, jejichž hříchy byly odpuštěny, jsou obnoveni Božím duchem, mají přímý přístup k Bohu, v jejich duchu není záludnosti, lsti, klamu, nesnaží hledat svou cestu, ale jdou po Boží cestě, jako blažený muž z prvního žalmu.

Zakusili jste toto blahoslavenství. Byly vaše hříchy odpuštěny? Dosvědčujte to, že jste blahoslavení, radujte se z Hospodina a děkujte Bohu za odpuštění hříchů. Pokud jste nezakusili odpuštění hříchů, musíte spěchat ke Kristu a prosit ho o milost, o slitování, o odpuštění hříchů. A to je druhý bod kázání:

II. Vysvobozující vyznání (v. 3-5)

Podívejte se na Davida – dobře ví, co je hřích. Nejenom tíha hříchu v obecném slova smyslu, ale také tíha konkrétního hříchu – zde šlo o cizoložství a vraždu. David tady mluví jako spasený člověk, který ale žije pod tíhou nevyznaného hříchu:

• Ž 32:3-4 Mlčel jsem a moje kosti chřadly, celé dny jsem pronaříkal. Ve dne v noci na mně těžce ležela tvá ruka, vysychal mně morek jako v letním žáru.

Tady je popis trápení, které působí hřích v nitru člověka. Je jako balvan, který leží člověku, takže se člověk nemůže ani pohnout. Je jako spalující vnitřní žár, který ničí kosti a vysušuje nitro člověka. Když Bůh probudí svědomí člověka, člověk se chvěje. A vzdoruje Bohu. Ze všech těch důvodů, o nichž jsem mluvil před chvílí: protože je vzbouřenec, je hříšník a přestupník. Ale Bůh svou mocí dovádí člověka k pokání a k vyznání hříchů. Čím častěji vyznáváme své hříchy Bohu, tím snáze a tím rychleji obvykle k Bohu přicházíme. Ale vždycky je to Boží dílo, když hříšník činí pokání. Bůh má své prostředky, jimiž ho k pokání dovede. Někdy to mohou být nadpřirozené věci, jako v případě proroka Jonáše, který utíkal od Hospodina. A Bůh poslal nejprve bouři (a všimněte si, že Jonáš v tu chvíli neprožíval neklid, ale tvrdě spal, i když věděl, že ta bouře je tu kvůli němu) a potom Bůh nastrojil velikou rybu, která Jonáše spolkla. Co dělal Jonáš? Hned činil pokání? Ne. Tři dny a tři noci byl Jonáš v břiše ryby. Teprve potom se modlil (viz Jon 2,2-11). Nebo si vzpomeňte na Nebúkadnesara – Bůh ho varoval a potom ho nechal být sedm časů podobnému zvířeti. Teprve když Bůh zasáhl, pozdvihl Nebúkadnesar oči k nebi a dobrořečil Hospodinu. Nebo Menaše – král, který se dopouštěl toho, co bylo zlé v Hospodinových očích. Bůh na něj přivedl Asyřany, kteří ho odvedli do zajetí:

• 2Pa 33:12-13 V nouzi prosil Hospodina, svého Boha, o shovívavost a hluboce se před Bohem svých otců pokořil. Modlil se k němu a on přijal a vyslyšel jeho prosbu a přivedl jej zpět do Jeruzaléma, aby dál kraloval. Tak poznal Menaše, že jenom Hospodin je Bůh.

Bůh má své prostředky, které používá. Za Davidem přišel prorok Náthan s Božím slovem. Myslím, že Davidův hřích byl všem zjevný, jenom Davidovi samotnému ne. Ležela na něm Boží ruka a David věděl, co udělal, ale dokud Bůh neuvolnil svou milost, David neotevřel svá ústa. Kdyby Bůh nepohnul Davidovým srdcem, mohl by Náthan chodit za Davidem každý den a ukazovat na těhotnou Batšebu a mávat mu před očima medailí za statečnost, kterou určitě dostal po své smrti její manžel Urijáš, ale nic by to neudělalo. Ale když přišel Boží čas:

• Ž 32:5 Svůj hřích jsem před tebou přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti.“ A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj.

David vyznal svůj hřích Bohu a Bůh mu odpustil. Pokud se dopouštíme hříchu proti člověku, máme jít za člověkem a prosit ho o odpuštění. Ale nakonec každý hřích, i ten, jehož se dopustíme proti člověku, je vždycky především hříchem proti Bohu samotnému. David se provinil proti Batšebě a jejímu manželovi, proti své rodině, svým ženám a svým dětem, proti svému národu, ale podívejte se, co říká na prvním místě:

• Ž 51:6 Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích.

Bůh je věrný, a když vyznáváme své hříchy, odpouští nám a očišťuje nás od každé nepravosti. Kvůli této Boží věrnosti, kvůli tomu, jak je Bůh ochotný a rychlý odpustit, nás David vede dál:

III. Laskavá výzva (v. 6-7)

• Ž 32:6-7 Proto ať se každý věrný k tobě modlí v čas, kdy lze tě ještě nalézt. I kdyby se vzdulo mocné vodstvo, k němu nedosáhne. Tys má skrýše, ty mě chráníš před soužením, nad tím, že jsem vyvázl, zaplesá všechno kolem.

Tady je kontrast k tomu, co David říká ve třetím verši. Když na něm ležela Boží ruka, David mlčel. A nebylo to zbožné mlčení. Mlčení v Bibli může někdy znamenat zbožnost, někdy moudrost (Př 17,28), může znamenat bázeň před Bohem, jako když si Job klade ruku na ústa, ale může znamenat také vzdor, jako je to v tomto žalmu. Davidovi vysychal morek v kostech, ale on mlčel, nevolal k Bohu, nemodlil se, nevyznával své hříchy, neprosil o odpuštění, neprosil o slitování, o milost. Mlčel! Proto teď volá každého věrného, aby se modlil k Bohu. Aby nikdo nepromeškal čas milosti. Je to stejná výzva jakou najdeme v listu Židům:

• Žd 3:7-8 Proto, jak říká Duch svatý: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti.‘

Bůh promlouvá a volá nás, abychom se k němu přiblížili, abychom se na něj spolehli, abychom ho hledali ještě dnes. Dnes je den milosti, proto máme hledat Boha. Můžeme říci, jak se zpívá v jedné písni, že každý den, je den milosti. A dokud Pán Ježíš nepřijde, bude to skutečně tak, ale každý den nemusí být dnem milosti pro nás. Vzpomeňte si na Ezaua:

• Žd 12:17 Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal.

Volejte k Pánu, modlete se, dokud ho lze ještě nalézt. Ta slova jsou velmi vážná a varovná, protože mluví o tom, že přijde doba, kdy Pána už nebude možné nalézt. Přijde doba, kdy skončí čas milosti. Objektivně to znamená, že to je okamžik Pánova druhého příchodu, ale subjektivně mohou být dveře Boží milosti zavřené už za okamžik. Jsme jenom pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí. V Žalmu 39,5 David prosí Boha, aby mu ukázal, kolik dnů mu je vyměřeno, aby věděl, kdy ze světa sejde.

• Ž 39:8 A tak jakou mám naději, Panovníku? Moje očekávání se upíná jen k tobě.

Proto ať se každý věrný k tobě modlí. David nás povzbuzuje k tomu, abychom hledali Pána a spěchali k němu, protože jenom u Boha je bezpečí. Jenom on je pevnou skrýší. Jenom Bůh chrání před soužením. A je to paradox, protože Bůh chrání před soužením i uprostřed soužení. Když jsme v Kristu, můžeme být uprostřed nejstrašnějšího soužení, jako například Pavel a Silas, když byli ve vězení ve Filipech, zbití a spoutaní v kládě, a přece se modlili a zpěvem oslavovali Boha (Sk 16,25), který je chránil před soužením. Můžeme být uprostřed pronásledování, můžeme být v nejhorší bouři na moři, jako byli učedníci, když Ježíš spal na zádi, můžeme být vhozeni do bahnité cisterny jako prorok Jeremjáš a procházet soužením jako svatí z Židům 11,38, kteří byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, zabíjeni mečem a přece budeme skryti před soužením, protože Bůh bude naším hradem. Proto ať se každý věrný k tobě modlí! Proto ať každý věrný utíká k Pánu Ježíši Kristu, který nám dává svůj pokoj. Učedníkům řekl:

• Jan 16:33 To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.

Bůh k nám promlouvá i dnešního dne – mluví skrze své Slovo, ale mluví také v tom, co se děje v našich životech, v našem sboru, v naší zemi. A volá nás k sobě, volá nás k modlitbám, volá nás k pokání. Nemáme udělat stejnou chybu, jako David, a mlčet, místo volání k Bohu mít zavřená ústa. Nesmíme promeškat Boží milost jako Ezau. Modlili jsme se za to, aby Bůh s námi jednal, a Bůh s námi jedná. Možná se nám to nelíbí, ale o to víc musíme volat k Bohu. Bůh dopouští těžké věci, přicházejí zkoušky, jako je ta, ve které se nacházíme jako sbor, a proto se musíme modlit. Potřebujeme prosit Boha o bázeň a o moudrost – a on to dává. To nás vede k dalšímu verši a k dalšímu bodu dnešního kázání, kde promlouvá sám Bůh – poprvé v tomto Žalmu, pokud odhlédnu od toho, že celý je vdechnutý Bohem. Je tu:

IV. Boží slib (v. 8)

• Ž 32:8 Dám ti prozíravost, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko.

Bůh slibuje čtyři věci, které těm, kdo se k němu budou modlit a budou ho hledat, kdo ho budou nalézat v čase, kdy se dává nalézt. Bůh dá porozumění, prozíravost, moudrost, ukáže cesta nebo vyučí cestě, po které má věrný Boží jít, na té cestě mu bude radit a bude ho na ní chránit, bude na něm spočívat jeho oko. Jinými slovy tady Bůh slibuje, že udělá všechno. Je to znovu zaslíbení evangelia – Bůh dá nové srdce, prozíravé srdce, tedy srdce, které zná Boha a miluje ho. Bůh ukáže cestu – když Bůh dá nové srdce, vede to srdce jediným směrem, a to k Pánu Ježíši Kristu, k jeho kříži a ke všemu, co kříž znamená. Pán Ježíš je ta cesta, pravda i život. Kdokoliv k němu přijde, toho nevyžene ven. Když k němu lidé volají, když se k němu modlí a chtějí ho nalézt, dává se nalézt. Není to automatické – neexistuje žádná pilulka spasení ani modlitba spasení, ale je tady jasné zaslíbení, které říká, že když se člověk bude věrně modlit k Bohu, Bůh se mu dá poznat. Král Šalomoun v knize Přísloví říká:

• Př 2:1-5 Můj synu, jestliže přijmeš mé výroky, uchováš-li mé příkazy ve svém nitru, abys věnoval pozornost moudrosti a naklonil své srdce k rozumnosti, jestliže přivoláš porozumění a hlasitě zavoláš na rozumnost, budeš-li ji hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem, a dojdeš k poznání Boha.

A Pán Ježíš v evangeliu opakuje skoro totéž, když říká:

• Matouš 7:7-8 Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno.

Proto ať se každý věrný k tobě modlí! Milá sestro, milý bratře, procházíš soužením? Volej k Pánu, modli se k němu. On ti odpoví a bude tvou skrýší. Procházíš těžkostmi a nevíš si rady? Volej k Pánu a pros ho o moudrost. Dá ti prozíravost a ukáže ti cestu. Zápasíš s hříchem a s pokušením? Pros Pána a modli se. Ukáže ti cestu, bude ti radit a spočine na tobě jeho oko. Jeho oko je jako oko starostlivé matky, která bedlivě sleduje své batole. Kamkoliv se hne, tam je matčino oko s ním. A často malé dítě kontroluje svým pohledem, jestli na něm spočívá oko jeho rodiče. Někdy je to i kvůli tomu, že chce dělat něco, co nemá, ale jindy je to proto, aby se to dítě ujistilo, že rodič nad ním skutečně bdí. A Boží slovo, resp. Bůh sám nás tady ujišťuje, že on nad námi doopravdy bdí. Jestliže je naší skrýší, jsme v naprostém bezpečí. Není nic, co by nás mohlo ohrozit, není nic, co by nám mohlo vzít víru, lásku nebo naději, co by nás mohlo připravit o pokoj nebo radost z Ducha svatého. Ale vidíme, že to není samozřejmost, že nejdřív musíme na kolena a vydat Pánu svůj život a své srdce. To je stav blaženosti, o kterém David mluví v úvodních verších tohoto žalmu. Nyní je tady zaslíbení Boží přítomnosti. Viděli jsme, jaké je to požehnání, když jsou nám odpuštěny naše hříchy, viděli jsme dále, jak trpké to je, když nevyznáváme Bohu své hříchy a místo toho mlčíme. Byli jsme povzbuzeni k tomu, abychom se modlili a hledali Boha, který nás odmění svou přítomností, svou moudrostí i pokojem. A nakonec je:

V. Moudrá rada (v. 9-11)

• Ž 32:9-10 Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.

Moc se mi líbí poetičnost ekumenického překladu, který mluví o ozdobě v podobě ohlávky a uzdy. Nerozumím koním, ale stačí to, co říká ten žalm – ohlávka a uzda slouží ke zkrocení koně, slouží k tomu, abyste koně mohli ovládat, abyste ho udrželi u sebe. Jsou to nástroje, které nejsou příjemné, i když mohou být často ozdobené a vypadat moc pěkně. Přesto způsobují koni bolest a tak ho nutí dělat přesně to, co chce jezdec.

Co ale říká tento žalm? Nebuďte jak kůň či mezek bez rozumu! Nejednejte jako ti, kdo potřebují bolestivé nástroje k tomu, aby je Bůh udržel u sebe. Takovým nástrojem byl pro Izraelce zákon. Odděloval je od pohanů a držel je u Boha. Byl bolestivý, protože je odsuzoval na každém jejich kroku. Proto je Nový zákon nazývá syny otrokyně, proto mluví o otroctví zákona a o otroctví hříchu. Divoký kůň nebo mezek může být zkrocen uzdou nebo ohlávkou, ale v okamžiku, kdy mu tyto nástroje odstraníte, stane se znovu divokým. Kdo je bez rozumu, musí být z vnějšku sevřen ohlávkou a uzdou, potřebuje hůl, aby stále viděl hrozbu. Proto ten text říká, že mnoho bolesti postihne svévolníka. Ale kdo doufá v Hospodina, toho obklopuje milosrdenství, je sevřen milosrdenstvím. Kdo doufá v Hospodina, je věrný a modlí se k Bohu, vyznává Bohu své hříchy a nachází v něm své útočiště. Je to člověk, který má nové srdce, jeho pohnutky jsou nové, je to člověk, který miluje Boha. Už není z vnějšku nucen milovat Boha, což ostatně nelze vynutit, ale miluje ho svým novým srdcem. Je tady nové stvoření, které je stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy (Ef 4,24).

Otázka, kterou si můžeme klást, je, zda takové nové srdce také někdy nepotřebuje ohlávku a uzdu. Příklad Davida nám ukazuje, že někdy je to potřeba i u nového stvoření. Ale pokud se bez ohlávky a uzdy člověk neobejde, potom to nejspíš ukazuje na to, že tady chybí nové srdce, že tady chybí nové stvoření. Proto může David napsat v závěru tohoto žalmu:

• Ž 32:11 Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce!

Jenom nové srdce se může radovat z Hospodina. Jenom ten, komu jsou odpuštěny jeho hříchy, může sloužit Bohu s radostí a vděčným srdcem (Dt 28,47). Takový člověk už není závislý na lidech kolem sebe ani na tom, co přesně se děje, ale má svou radost v Bohu samotném. V Žalmu 5 David vyznává:

• Ž 5:12-13 Ať se zaradují všichni, kdo se k tobě utíkají; věčně budou plesat, když je budeš chránit, jásotem tě budou oslavovat ti, kdo milují tvé jméno. Spravedlivému, Hospodine, žehnáš, jako pavézou ho obklopuješ přízní.

Moji milí, zakoušíte radost z Hospodina? Radujete se z toho, že vám Bůh odpustil? Chci vás povzbudit, abyste si často připomínali, že vám Bůh odpustil. Abyste rozjímali nad tím, co všechno vám Bůh odpustil. Když byl Augustin starý, nechal si naproti svému lůžku napsat tento žalm, aby si připomínal, kým je před Bohem – že je hříšníkem, jemuž Bůh odpustil, takže je vlastně blahoslavený a může se radovat z Boží milosti.

A když si budete připomínat odpuštění hříchů, mluvte o tom také s dalšími a ukažte jim, že Bůh v Kristu odpouští každému, kdo věří v Krista a činí pokání ze své vzpoury proti Bohu. Kéž jste ozdobeni nikoliv ohlávkou a uzdou zákona, ale Božím milosrdenstvím, které vede druhé ke Kristu, a Boží láskou, láskou k Bohu, která se raduje z Hospodina. Amen.