Vševědoucí, všudypřítomný a všemohoucí Bůh

Jaroslav Kernal, Praha 12. července 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Půjdeme dnes znovu do dalšího textu z knihy Žalmů. Dneska máme před sebou velmi známý žalm, který je oslavou Božích vlastností. Jedná se o žalm 139, který je známý hlavně kvůli svému závěru, který mnozí křesťané často modlí. Ale je to také žalm, který mluví o mnoha Božích vlastnostech, především o těch, které jsou vlastní jenom Bohu, které Bůh nesdílí s žádným stvořením. Protože jsou Boží vlastnosti, které Bůh sdílí se svým stvořením, s anděly i s lidmi – např. láska, dobrota, milosrdenství, hněv, spravedlnost, svatost, slitování atd. To jsou vlastnosti, které můžeme zakoušet a na kterých se také můžeme, máme a dokonce musíme podílet. Bůh nám přikazuje, abychom ho milovali celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly (Lk 10,27). Přikazuje nám, abychom si navzájem odpouštěli (Ko 3,13). Máme být svatí, jako Bůh je svatý (1Pt 1,16). Ale vedle těchto sdělitelných vlastností, jsou jiné Boží vlastnosti, které Bůh nesdílí s nikým. Takovou vlastností je Boží nepodmíněnost (aseita) – Bůh existuje sám o sobě, sám ze sebe a sám v sobě. Nepotřebuje nikoho a nic jiného. Je nezávislý, ale my jsme plně závislí a vždycky budeme. To úzce souvisí s Boží svrchovaností. Další vlastnosti jsou ty, které jsou v tomto žalmu – vševědoucnost, všudypřítomnost, všemohoucnost.

Celý ten žalm je velikou oslavou Boha, je vyvýšením jeho vlastností a vede k oddanosti Bohu a ústí do prosby za Boží věrnost. Na tyto tři věci se dnes společně podíváme a budeme přemýšlet nad tím, jak nám mohou pomoci v  každodenním chození s Bohem, v růstu ve vztahu s Bohem. Pojďme přečíst celý Ž 139 a potom půjdeme k prvnímu bodu.

I. Vyznání Boží velikosti

Od začátku tohoto žalmu David žasne nad Bohem. Jak je dobré znát Boha, který mě zná, který mě zná dobře, který o mně ví úplně všechno. V prvních šesti verších se David zastavuje u toho, že Bůh ví úplně všechno, chválí Boží vševědoucnost a srovnává ji se svou vlastní (ne)vědoucností, tedy s tím, jak málo je schopen o Božích věcech vědět a porozumět jim.

• Žalm 139:1-6 Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. Sevřel jsi mě zezadu i zpředu, svou dlaň jsi položil na mě. Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.

Bůh ví všechno. David sice říká, že Hospodin ho zkoumá, a na řadě dalších míst Písma se používá podobné vyjádření, ale Bůh nás zná dobře. Abrahamovi řekl, když napřáhl ruku s nožem, aby Bohu obětoval svého milovaného syna Izáka:

• Gn 22:12 Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna.

V Dt 8,2 mluví takto o celém Izraeli. A o Chizkijášovi čteme:

• 2Pa 32:31 Jenom tehdy, když k němu byli posláni vyslanci knížat babylónských, aby se dotazovali na zázračné znamení, které se stalo v té zemi, jej Bůh opustil. Tak jej podrobil zkoušce, aby poznal všechno, co je v jeho srdci.

Ve všech těchto případech nejde o to, že by Bůh nevěděl, co je v lidském srdci – nakonec v našem žalmu je to napsané:

• Žalm 139:16 Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.

Bůh zná naši budoucnost, ale vede nás k tomu, abychom si uvědomovali, kdo jsme my, a kdo je on, abychom nakonec my sami viděli, co je v našem srdci. Když dopustil zkoušky na Jóba, ukázalo se, co je v jeho srdci. Byla tam věrnost Bohu, i když se dostal skoro až na hranici rouhání. Ale Bůh se mu skrze to dal poznat v míře, kterou Jób nikdy předtím nezakusil. Jób řekl:

• Jób 40:4-5 Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku. Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat.

My známe začátek toho příběhu, který Jób neznal a víme, že Bůh věděl, jak to s Jóbem je a jak to s ním bude. Bůh nás zná. Ještě nemáme slovo na jazyku, a on už ho ví. Dokonce:

• Přísloví 16:1 Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk.

To neznamená, že nejsme zodpovědní za to, co říkáme, ale znamená to, že Bůh to ví a že řídí všechno. A když o tom David přemýšlel, vedlo ho to k tomu, že nechápal, nerozuměl. Boží cesty a divy byly pro něj nedostupné. A stejně tak jsou i pro nás. Nedokážeme to vtěsnat do své malé hlavy, že Bůh ví všechno, že zná minulost, přítomnost i budoucnost, že rozumí všem hlasům najednou, že se dívá na všechny najednou a o všech ví úplně všechno. Když se člověk zamyslí nad Boží vševědoucností, a chápe, jak moc hříšný, jak skrz naskrz hříchem prolezlý je on sám, má chuť udělat totéž, co David: utéct!

• Ž 139:7-10 Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, tvoje ruka mě tam doprovodí, tvá pravice se mě chopí.

Není místo, kde by Bůh nebyl, kde by bylo možné se před ním schovat. Je zvláštní, že moc hříchu nám tuto pravdu zastírá! Když Adam zhřešil, chtěl se schovat před Bohem doprostřed stromoví v zahradě. Je to naprosto absurdní. Na druhé straně pochopení toho, co je hřích, a jak moc jsme padlí, nás vede k tomu, že bychom nejraději utekli před Bohem, ale chápeme, že to není možné. Jonáš utíkal před Bohem, ale dobře věděl, že uprostřed bouře Bůh jde po něm. Petr, když skrze zázračný rybolov poznal, kdo je Pán Ježíš, padl mu k nohám a prosil ho, aby odešel, protože on, Petr, je člověk hříšný (Lk 5,8). Stejně to prožívá David. Ví, že ho Bůh zná, že ho obklopuje, že ho přikrývá, že před jeho očima je jeho nitro úplně nahé a odhalené – a chtěl by utéct, chtěl by se schovat.

• Ž 139:11-12 Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná: noc jako den svítí, temnota je jako světlo.

Bůh je všude, všechno ví, a dělá všechno, co chce. A David znovu přemýšlí o svém vlastním životě, o svém stvoření, o tom, kde se tady na světě vzal, a žasne nad tím, jak je Bůh velký a mocný.

• Ž 139:13-16 Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. Tobě nezůstala skryta jediná z mých kostí, když jsem byl v skrytosti tvořen a hněten v nejhlubších útrobách země. Tvé oči mě viděly v zárodku, všechno bylo zapsáno v tvé knize: dny tak, jak se vytvářely, dřív než jediný z nich nastal.

David rozjímá – a tento text přesně ukazuje, co to znamená. Přemýšlí o sobě a tom, jak ho Bůh stvořil a žasne nad svým Stvořitelem. Mluví o tom, jak byl utkán, upleten a vidí, jak velký je Bůh, který působí takové věci. A vede ho to k bázni a k úžasu. My dneska dokážeme popsat ten proces technicky, a to nám možná bere něco z toho úžasu, ale kdybychom se jen trochu víc zamýšleli i nad tím technickým popisem toho, když malé děťátko vzniká v lůně matky, jeho tkáň, jeho kosti, jeho kůže, všechno se tam tvoří a hněte a je to Bůh sám, kdo to působí svou mocí.

Přemýšlejte nad Boží velikostí! Nikde není místo, kde by Bůh nebyl. Nikde není místo, o kterém by Bůh nevěděl. Nikam se před ním nemůžeme skrýt – i když si myslíme, že nás nikdo nevidí, a dokonce to může tak být, že nás žádné lidské oko nevidí, a nakonec žádné lidské oko nevidí do naší hlavy a našeho srdce, ale Bůh vidí, Bůh je přítomný. Když marníme svůj čas prázdnými věcmi, Bůh tam je. Když naplňujeme svou mysl, své oči, své skutky hříšnými věcmi, Bůh tam je. Bůh to ví. Když rozjímáme o jeho Slově, Bůh tam je – a dá se nám poznat ještě víc a v ještě větší slávě a velikosti. Podívejte se, k jaké chvále vede Davida jeho rozjímání nad svým vlastním stvořením a životem:

• Ž 139:17-18 Jak si vážím divů, které konáš, Bože! Nesmírný je jejich počet, sčetl bych je, ale je jich víc než písku. Sotva procitnu, jsem s tebou.

Je to nádherné přemýšlet o Bohu. Je vzácné přemýšlet o jeho divech – nejvíce o kříži Pána Ježíše Krista. Nejstrašnější, ale také zároveň nejlahodnější místo, jaké je. Nejdokonalejší předmět našeho rozjímání. Strašlivé místo Božího hněvu, nádherné  místo dokonalé Boží lásky. Trpící Spasitel, Bůh sám a dokonalý člověk. Bůh vylil svůj hněv na svého Syna a usmířil svět se sebou.

Podívejte se na konec 18. verše. Kde David rozjímal o Božích věcech? V posteli, před usnutím! Jeho mysl nebyla naplněna světskými věcmi ani zážitky z dnešního dne, ale obracel se k Bohu. To není samozřejmé, ale je to možné. Můžeme káznit svou mysl a vést ji k tomu, aby přemýšlela o Bohu a vzdávala Bohu chválu. A potom budeme moci vyznat totéž, co vyznává David: Sotva procitnu, jsem s tebou. Nebo jak to říká jinde:

• Ž 3:6 Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá.
• Ž 4:9 Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

David poznává, kdo je Bůh, vede ho to k bázni a ke chvále, a vede ho to také k závazku a k oddanosti Bohu – a to druhý bod:

II. Oddanost Boží svatosti

V tom žalmu, kde David žasne nad Boží velikostí a nádherou, je najednou docela zvláštní zlom – od chvály se David přesouvá k prosbě. A ta prosba je velmi silná ve svém obsahu:

• Ž 139:19-20 Kéž bys, Bože, skolil svévolníka. Pryč ode mne, vy, kdo proléváte krev! Dovolávají se tě při svých pletichách, zneužívají tvé jméno tvoji protivníci.

Nevíme, kdy David napsal tento žalm, ale víme, že jeho život nebyl úplně naplněn pokojem. V mládí ho pronásledoval král Saul, když Saul zemřel, David se stal králem v Judovi, ale válčil s Izraelem. Teprve v jeho čtyřiceti letech bylo jeho království upevněno, ale ještě dál válčil s Pelištejci a s dalšími okolními národy. A když si podmanil okolní národy, jeden z jeho synů zabil druhého. Potom vrahovi odpustil, ale on se chtěl stát králem místo svého otce a rozpoutal další občanskou válku. David se velmi často potýkal se svévolníky a s těmi, kdo prolévali krev. Proto nyní volá k Bohu, aby ho Bůh zbavil takových lidí. Prosí Boha o jeho ochranu a pokoj a zároveň se vydává Bohu, jak to vidíme v těch dalších verších. Bůh nebude do nekonečna trpět svévolníky. Dřív či později je vyhladí. Bůh ví všechno, takže na každého svévolníka jednou dojde. Písmo nám říká, že hříchy některých lidí zůstanou skryté až do dne soudu, takže ani nebudeme schopni rozpoznat, že se jedná o svévolníky. Ale Bůh to ví. A on s nimi naloží podle práva. A David se ztotožňuje s Boží vůlí. Podívejte se, co říká za slova. To jsou tvrdá slova.

• Ž 139:21-22 Nemám nenávidět, Hospodine, ty, kdo nenávidí tebe? S odporem pohlížet na ty, kdo se proti tobě zvedli? Nenávidím je, rozhodně nenávidím, jsou to také moji nepřátelé.

Jak je možné, že David vůbec vypustí ze svých úst taková slova? Je to proto, že to je ve Starém zákoně? Ale copak je Bůh Starého zákona někdo jiný, než je Bůh Nového zákona? Změnil se Bůh? Rozhodně ne! Ale Boží slovo proniklo do hloubky Davidova srdce a proměnilo to srdce podle Božího způsobu. Bůh nenávidí hřích. Dnes křesťané často opakují frázi, že Bůh sice nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Ale v Písmu Bůh nikde neodděluje hříšníka a hřích. Můžeme s naprostou jistotou říci, že Bůh skutečně miluje hříšníky, protože poslal svého milovaného Syna, aby zaplatil za naše hříchy, když jsme ještě byli hříšní (Ř 5,8). A známý verš z Jana říká:

• Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Bůh volá hříšníky k tomu, aby činili pokání a věřili v Krista. Podívejte se do toho verše! Kdo nezahyne? Jenom ten, kdo věří v Krista. To není bezpodmínečná láska, ale to jasně a jednoznačně postavená podmínka: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen“ (Sk 16,31). Samotné Janovo evangelium nás nenechává na pochybách o tom, jak to Bůh vidí s hříchem a hříšníkem:

• Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Bůh nenávidí hříšníky kvůli jejich hříchu, a pokud nebudou činit pokání, odsoudí je i s jejich hříchem. Bude soudit každá jejich zlý čin, bude s odporem pohlížet na jejich vzpouru a odsoudí je proto, že opovrhli tím slavným a jednoduchým spasením z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Nepřišli ke Kristu a nepokořili se před ním. Nevolali ke Kristu a neprosili ho o záchranu. To je to jediné, co máme udělat, abychom byli spaseni. Místo toho lidé používají Kristovo jméno, aby získali vlastní zásluhy, aby mohli říci: „Ve tvém jménu jsme uzdravovali, prorokovali, dělali mocné činy …“ (Mt 7,22-23). Ale co jim řekne Pán? Nikdy jsem vás neznal! Jděte ode mě činitelé nepravosti. Milovaní, to jsou strašlivá slova. Možná jedna z nejstrašnějších v celém evangeliu. A proto si musíme být naprosto jisti, na čem stavíme, zda na evangeliu o Boží milosti, které zachraňuje bez skutků zákona a proměňuje ke skutkům lásky, nebo na falešném evangeliu lidských zásluh, které nezachraňuje, ale odsuzuje. A David se ve svém smýšlení naprosto ztotožňuje s Božím pohledem na svatost, na evangelium a z hloubi svého srdce odmítá ty, kdo nenávidí Boha a jsou jeho nepřáteli. Stejné je to s námi. Máme milovat své nepřátele, ale musíme nenávidět Boží nepřátele. Kdo nemá zalíbení v pravdě, nemá v nenávisti lež. A kdo nemá zalíbení v opravdovosti, nemá v nenávisti zlo.

Chtěl bych, abychom se tady ještě na chvíli zastavili a podívali se už ne na obsah, ale na princip, který je tady popsaný. David uctíval Boha, vyvyšoval ho, obdivoval, kdo Bůh je a jak je nádherný, rozjímal nad Bohem. A z tohoto rozjímání vyrůstá proměněné srdce. Bez rozjímání nemůže dojít k hluboké a trvalé proměně srdce. Bez rozjímání nad Bohem a nad jeho Slovem (nad jeho zákonem, viz Ž 1,2), nemůže dojít k opravdové, ze srdce vycházející aplikaci Božího slova. Bez rozjímání půjdeme jenom po povrchu. Možná si vzpomenete na obrázek ze Základů víry, kde bylo popsaných pět způsobů sycení se Božím slovem – čtení, studium, poslouchání kázání, učení se zpaměti a rozjímání. Každý z těch pěti způsobů byl jako jeden prst na ruce, ale ten nejdůležitější prst, palec, je právě rozjímání. Jenom díky němu můžeme něco uchopit a pevně to držet. Zkuste něco pevně chytit bez palce – nejde to! Právě tak je to s rozjímáním. David na svém lůžku rozjímá nad tím, kdo je Bůh. Je tady osmnáct veršů obdivu, chvály, úžasu, ohromení. Z nich vycházejí čtyři verše aplikace a z nich jenom jeden vede k jednání (v. 22). Na této aplikaci David staví závěrečnou prosbu:

III. Prosba za Boží věrnost

Vyústění celého textu je na jedné straně ohromné, na druhé straně se vejde do pouhých dvou veršů.

• Ž 139:23-24 Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

David začíná doktrínou, učením. Vyznává, kdo je Bůh a vyvyšuje jeho velikost. Ale končí modlitbou. Směřuje k prosbě o smilování. Začíná slovy: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě,“ ale končí slovy: „Bože, zkoumej mě!“ Bůh je centrem Davidova života a David touží po tom, aby Boží světlo prozářilo jeho život. David ví, že Bůh ho zkoumá a zná, a přece se znovu modlí, aby to Bůh dělal ještě víc. To je touha znovuzrozeného srdce. Nové srdce touží po Kristu. Už ho zná, ale chce ho znát ještě víc, chce ho znát znovu, volá k němu a touží po něm. To není jenom samotná doktrína, ale je to skutečný život. To není jenom vědomí o tom, že Bůh je a jaký je. To vědí i filozofové, to vědí i zákoníci a farizeové. I démoni věří v Boha, ale třesou se před ním (Jk 2,19). Ale znovuzrozené srdce volá ke Kristu: „Zkoumej mě!“

David volá k Bohu a prosí ho, aby sestoupil dolů, aby pronikl svým světlem a svým Slovem hluboko do nitra jeho života a aby vynesl na světlo všechno, co zůstává v temnotě, co do nového života nepatří. David prosí Boha, aby napravil jeho cesty:

• Ž 5:9 Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou.

Jako sbor a tedy i jako jednotlivci jsme uhnuli z přímé cesty a vydali jsme se na cestu trápení. Jsme rozdělení, a bojujeme proti sobě. To není cesta pokoje ani cesta Božího požehnání, to není cesta věčnosti. Máme za to, že naše cesta, že moje cesta, je před Bohem ta přímá, zatímco cesta toho druhého je pokřivená a potřebuje napravit. Jsme jako církev v Laodikeji, která si myslela, že nic nepotřebuje a všechno má, všechno je v pořádku.

• Zj 3:17-18 Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.

Každý z nás se potřebuje modlit tuto Davidovu modlitbu. Není ani jeden, který by to nepotřeboval. Každý z nás potřebuje jít ke Kristu a získat od něj mast na potření očí, abychom viděli, protože jsme slepí a nevidíme. Pán Ježíš nás volá k pokání a k víře, ale my pyšně stojíme a ukazujeme prstem na druhého a říkáme, že on potřebuje činit pokání a věřit v Krista. Jak moc se mýlíme. Pán Ježíš jedná s námi, jedná s každým z nás na prvním místě a jedná také s celou církví. Věřím, že všichni se modlíme za to, aby Bůh s námi jednal ještě víc, aby se situace v našem sboru vyřešila k jeho slávě. Ale modlíme se správně? Jakub říká:

• Jakubův 4:1-3 Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů? Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete - a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.

Jak to ale mám poznat, že se modlím dobře, že mi nejde na prvním místě o mé vášně? To je velmi těžké, protože naše vlastní srdce je zrádné (Jr 17,9). Jakub v dalším verši nazývá bratry a sestry v církvi proradnými stvořeními. To je velmi tvrdé označení. Ale současně je znovu a znovu nazývá bratry, aby bylo jasné, že jsou v Kristu a patří Kristu. Jak se tedy modlit? V našem dnešním textu je jasné slovo: „Bože, zkoumej mě!“ A chtěl bych zdůraznit to poslední slovíčko – mě. David se nemodlí za to, aby Bůh zkoumal bratra, aby zkoušel sestru, ale modlí za to, aby zkoumal a zkoušel jeho vlastní život, jeho vlastní víru.

Jeho modlitba je zakořeněná v prvních osmnácti verších toho žalmu – ty znáš mé srdce, ty znáš můj neklid. A každý z nás v našem sboru prožívá neklid a napětí. Proto potřebujeme, aby s námi Bůh jednal. Proto se musím modlit za to, aby Bůh jednal se mnou, a vy se modlete, aby Bůh jednal s vámi. Pán je věrný. Dal nám svého Ducha, a pokud nezatvrdíme svá srdce ve vzdoru, zachová nás ve své milosti a lásce. Můžeme si být jisti tím, že jeho záměry s námi jsou o pokoji, ne o zlu (Jr 29,11). Můžeme si být jistí tím, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha a jsou povoláni podle jeho rozhodnutí (Ř 8,28).

Proto potřebujeme jít ke Kristu. On je tou jedinou přímou cestou, on je pravdou i životem. Jeho život proměňuje náš život, můj život, váš život. Vždyť přesně za to se modlí i David – hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, po cestě věčnosti mě veď. To je modlitba pokorného srdce. Když David vyznával svůj hřích v Žalmu 51, modlil se za to, aby mu Bůh obnovil srdce, aby bylo pokorné, čisté, naplněné Duchem svatým. Dobře věděl, že jde o srdce, ne o vnější věci.

• Ž 51:18 Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží.

I kdyby obětoval stejně jako jeho syn Šalomoun tisíce zápalných obětí, ale jeho srdce by bylo daleko od Boha, bude to k ničemu.

• Ž 51:19 Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!

Kéž by nám Bůh dal zkroušeného ducha a srdce zkroušené a zdeptané, protože vidí vlastní hřích a cenu, která byla zaplacená – cenu kříže Pána Ježíše Krista, cenu jeho smrti.

• Koloským 2:13-14 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Amen.