Žalm Davidův, když utíkal před Abšalómem

Karel Trnka, Praha, 23. srpna 2020

Požehnané ráno bratři a sestry, potkáváme se znovu u Božího Slova; tentokrát máme před sebou 3. žalm. 

Pojďme rovnou přečíst náš dnešní text: 

„Žalm Davidův, když utíkal před svým synem Abšalómem. Hospodine, jak mnoho je mých protivníků! Mnozí povstávají proti mně. Mnozí o mé duši říkají: Není pro něj záchrany v Bohu. Sela. Ty, Hospodine, jsi štítem vůkol mě. Má Slávo, pozvedáš mi hlavu. Můj hlas zní k Hospodinu, volám a on mi ze své svaté hory odpovídá. Sela. Ulehl jsem a usnul. A probudím se, neboť Hospodin mě podepírá. Nebojím se desetitisíců lidu, které se kladou kolem mě. Povstaň, Hospodine! Zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, ničemům vyrazíš zuby. Spása náleží Hospodinu. Na tvém lidu je požehnání! Sela."

Některé žalmy byly sepsané u určité příležitosti, u jiných můžeme o jejich pozadí pouze spekulovat. Můžeme si však být jisti, bratři a sestry, že pokud nám Boží Slovo prozrazuje okolnosti, které vedly k sepsání daného textu, měli bychom nad nimi hloubat.

A toto je i náš případ, neboť v 1. verši čteme tato slova: „ Žalm Davidův, když utíkal před svým synem Abšalómem.” 

Máme před sebou Žalm, který nás vyučuje o důvěře v Hospodina. Ukazuje nám velmi zřetelně na Davidův intimní vztah s Pánem. Odhaluje nám především jeho modlitební život. A vede nás, bratři a sestry, abychom i my, prohloubili náš vztah s Pánem.

Abychom se však mohli s ještě větší gravitací ponořit do našeho textu a mít z něho maximální užitek, musíme se podívat na to, co předcházelo 1. verši.

Pojďme tedy hledat příčiny Davidova pronásledování. Pojďme se podívat do jeho minulosti a hledejme kořen jeho dnešních problémů.

První bod našeho kázání zní: Hříchy minulosti.

Hříchy minulosti (verš 1).

Bratři a sestry, chtěl bych na úvod vyvýšit jednu skutečnost. To, že můžeme spolu jít hledat příčiny současných problémů v Davidově životě, je obrovské privilegium, které patří pouze nám křesťanům, neboť věříme, že Bůh má ve všem svůj záměr.

Připomeňme si slova apoštola Pavla: „V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle.“ (Ef. 1:11). 

To je velmi důležité! Pokaždé, když se ptáme na otázku proč, říkáme tím, že tento svět není neuspořádaným proudem iracionálních příčin a následků; otázkou proč odhalujeme, že fundamentálně věříme, že tento svět je racionální, a že existuje i racionální příčina pro každý důsledek. Když se ptáme: „proč zrovna já,“ odhalujeme, že věříme v existenci vyššího záměru v našem životě.  

Říkám to proto, že na otázku: „proč se něco děje," dokáže konzistentně odpovědět pouze křesťan. Když svět hledá příčiny lidských problémů, nemůže poskytnout adekvátní radu, poněvadž neví, kdo je člověk a ani nerozumí, že tento svět je v rukou osobního Boha.

A tak když se podíváme na život Davida a jeho současné problémy, jsme to my, bratři a sestry, lidé víry, kdo mají větší vhled do reality a mohou spolehlivě říct, že nic se neděje bez Hospodinova záměru. Navíc máme Boží Slovo, jež nám na tuto otázku odpovídá!

Proč Abšalóm pronásledoval krále Davida? Odpověď k nám přichází z Božího trůnu, skrze ústa proroka Nátana. Ten konfrontoval Davida přibližně rok poté, co zcizoložil s Batšebou a úkladně naplánoval smrt jejího muže. Hospodin nad Davidem vyhlásil následující rozsudek: 

„Toto praví Hospodin: Hle, já dám povstat proti tobě zlu z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému bližnímu. Bude s tvými ženami spát za denního světla. Ty jsi to sice spáchal tajně, já však to učiním před celým Izraelem a za denního světla.“ (2 Samuelova 12:10-12).

A zde spatřujeme hlavní příčinu Davidova pronásledování: Boží soud! Tím bližním, o kterém zde čteme, bratři a sestry, není totiž nikdo jiný než právě jeho syn Abšalóm, jak si za moment ukážeme.

Podívejme se ještě krátce na to, co následovalo dále: „David řekl Nátanovi: Zhřešil jsem proti Hospodinu. Nátan Davidovi odpověděl: Hospodin také odňal tvůj hřích, nezemřeš. Ovšem protože jsi touto věcí tolik znevážil Hospodina, syn, který se ti narodí, jistě zemře.“ (2 Samuel 12:13). Davidův syn, kterého měl s Batšebou, zemřel. Tak moc vážný byl králův hřích. Netrvalo dlouho a předchozí text, jež zasliboval, že proti němu povstane zlo z jeho vlastního domu, se začal postupně naplňovat. Ďábel se dočkal svého dne! 

A tak se, přibližně po 2. letech, stalo, že se jeho syn Amnón zamiloval do své nevlastní sestry Támar (vlastní sestra Abšalóma), až z toho onemocněl. Na popud hadí rady Jónadaba, o němž Písmo prohlašuje, že byl mužem velmi chytrým (zde se používá stejné slovo jako u hada ze zahrady Eden), přiměl pak krále Davida a ten požádal Támar, aby navštívila svého nemocného bratra a připravila mu pokrm. Amnón se jí však, pod vlivem své hříšné žádostivosti, zmocnil a znásilnil jí. Jeden hřích plodí druhý a krátce nato Abšalóm naplánoval lest, aby pomstil svou sestru: Zavraždil Ámnona a následně utekl ke svému dědečkovi do Gešúru. 

Zde je třeba zdůraznit, že král David nijak zásadně neřešil znásilnění Támar; nejednal podle Mojžíšova zákona a ani nehledal pomoc u Hospodina. To, ve svém důsledku, vedlo k tomu, že Abšalóm vzal věc do svých rukou. Hřích plodí hřích!

Po 3. letech se ale vrátil zpátky do Jeruzaléma, avšak vztah Davida a Abšalóma přetrvával ve velmi špatném stavu, neboť jej David ve skutečnosti nepřijal zpět (odmítal se s ním setkat). Písmo nám vysvětluje: „Abšalóm pobýval v Jeruzalémě dva roky, avšak královu tvář nezahlédl.“ (2 Sam. 14:28). 

Zřejmě díky kombinaci Davidových selhání (ať už v případě Amnóna a Támar nebo svým odměřeným a chladným „přijetím" Abšalóma), začal Abšalóm plánovat spiknutí. Chtěl svého otce sesadit z trůnu! Později se mu podařilo pomocí intrik strhnout část Izraele a donutit Davida pod nátlakem vojenské převahy k exilu z Jeruzaléma. David byl zrazen! A mezi těmi, kdo se přidali na stranu Abšalóma, byl i Achítofel, bývalý dvorní rádce a blízký přítel krále Davida. Jeho rada se později stala prostředkem k naplnění předchozího Nátanova proroctví. 

Achítofel byl také s největší pravděpodobností dědečkem Batšeby (2 Sam. 11:3; 23:34), jak se mnozí komentátoři domnívají na základě rodokmenu (otec Batšeby i syn Achítofela se jmenují Elíam). To by dobře vysvětlovalo, proč Davida zradil. David k němu měl blízký vztah. A je o něm mimo jiné psáno, že „ rada, kterou dal Achítofel, bývala v oněch dnech, jako když se někdo doptává na Boží slovo.“ (2 Samuelova 16:23). 

A jaká, že to byla rada, kterou dal Abšalomovi, bratři a sestry? V Písmu čteme toto: „Vejdi ke konkubínám svého otce, které ponechal, aby pečovaly o dům. Když celý Izrael uslyší, že ses znelíbil svému otci, posilní se ruce všech, kteří jsou s tebou. Postavili Abšalómovi na střeše stan a Abšalóm vešel před očima celého Izraele ke konkubínám svého otce.“ (2 Sam. 16:20-22).

A tak vidíme, bratři a sestry, jak se nám naplňuje Boží slovo. A nacházíme odpovědi na některé otázky. Davida totiž nepronásledoval pouze člověk, ale i důsledky jeho hříchů. Ano, přátelé, smrt Davidova dítěte, tragické události v jeho domě (znásilnění dcery, bratrovražda), zrada jeho vlastního syna Abšalóma a nakonec i důvěrného přítele Achítofela (a dalších) a následný Davidův útěk z Jeruzaléma, to vše, je důsledkem Davidových hříchů. 

Byl to Boží soudný dekret, který vnesl do jeho života soužení. A David, jak si ukážeme dále, si toho byl vědom. Věděl, že jde o Boží soud a přijal ho, bratři a sestry. A uprostřed té výhně zkoušek, kde by přirozený člověk nemohl ani porozumět, co se děje, natož správně reagovat, nereptal, nestěžoval si, ale hledal pomoc u Hospodina zástupů!

Dostáváme se k 2. bodu našeho kázání: K volání zkroušeného ducha!

Volání zkoušeného ducha (verše 2-3)

A tak přistupujeme do nitra našeho Žalmu, kde vidíme ve verších 2 - 3 Davidovo úpění k Hospodinu: „Hospodine, jak mnoho je mých protivníků! Mnozí povstávají proti mně. Mnozí o mé duši říkají: Není pro něj záchrany v Bohu. Sela.“

Bratři a sestry, spatřujeme krále Davida, který si je plně vědom závažnosti své situace. Vidí, že svět okolo se vůči němu vzbouřil. 

Část Izraele je proti němu. Jeho vlastní syn je proti němu. I Achítofel, jeho důvěrný přítel, je proti němu. O něm máme záznam ve 41. žalmu, kde David napsal: „I můj důvěrný přítel, jemuž jsem důvěřoval, který jídal můj chléb, proti mně vyvýšil patu.“ (Žalm 41:10). Ano, spatřujeme zde zradu krále a také starozákonního Jidáše!

V Davidově úpění se odhaluje další věc: Lidská omezenost a nedostatečnost. „Jak mnoho je mých protivníků!“ Čteme zde. David vlastně říká: „Jsem v zoufalé situaci. Je to nad mé síly!“ Jde o uvědomění si vlastní nemohoucnosti. 

Bratři a sestry, vezměme si z Davida příklad. Co David nedělá? Nesnaží se nacházet sílu v sobě. Nehledá ani pomoc u člověka. Nevidíme ho reptat, stěžovat si. Ani to, že by se nějakým způsobem snažil ospravedlnit…

David je správně označen jako muž podle Božího srdce, neboť jeho srdce volá k Hospodinu. David zná Pána a ví, že „je blízko těm, kdo jsou zkroušeni v srdci, zachraňuje ty, kdo mají zdeptaného ducha.“ (Žalm 34:19).

V Davidově volání je cosi opravdového. Není zde přetvářka, ani mechanická formalita, ale naléhavost zkroušeného ducha. David ví, že Hospodin má zalíbení v niterné opravdovosti (Žalm 51:8). A tak mu předává své srdce bez obalu. 

Říká mu: „Mnozí o mé duši říkají: Není pro něj záchrany v Bohu.“ Úžasné! Jaký to paradox! Představte si to, bratři a sestry, mnozí o něm říkají, že jej Bůh nezachrání. A co dělá David? Věří jim? Lituje se? Proklíná den, kdy se narodil?

Kdepak! Jde za Hospodinem a svěřuje se mu! Mnozí si myslí, že Bůh s Davidem již skončil. Že je to jako s králem Saulem, kterého Bůh definitivně odstřihl. 

V historických knihách nacházíme jeden zajímavý moment, který tuto domněnku potvrzuje. David je v exilu na útěku a potkává zde několik lidí. Jedním z nich byl Síba, služebník Mefíbóšetův (Saulova chromého syna, nad kterým se David smiloval), který obvinil svého pána, že se postavil na stranu Abšalóma. A také zde potkává Šimeího, muže z čeledi domu Saulova, syna Gérůova, jenž začal na Davida házet kamení a proklínat jej. 

Čteme zde:

„Když přišel král David k Bachurímu, právě odtamtud vycházel muž z čeledi domu Saulova jménem Šimeí, syn Gérův. Šel a přitom pronášel kletby. Házel kameny na Davida a na všechny otroky krále Davida, ačkoliv všechen lid a všichni hrdinové byli po jeho pravici i levici. Při proklínání Šimeí volal toto: Táhni, táhni, krvelačný ničemníku. Hospodin ti odplatil za všechnu krev domu Saulova, na jehož místě kraluješ. Hospodin dal království do ruky tvého syna Abšalóma. Zde jsi ve svém trápení, protože jsi krvelačný člověk.Abíšaj, syn Serújin, řekl králi: Proč by měl tento mrtvý pes proklínat mého pána a krále? Půjdu a srazím mu hlavu. Král odpověděl: Co je vám do mě, synové Serújini? On proklíná, protože mu Hospodin řekl: Proklínej Davida, a kdo se může ptát: Proč to děláš? David řekl Abíšajovi a všem svým otrokům: Vždyť i můj syn, který vzešel z mého nitra, usiluje o můj život. Čím spíše tento Benjamínec. Nechte ho být, ať proklíná, když mu to řekl Hospodin. Snad Hospodin pohlédne na mé soužení a odplatí mi za jeho dnešní kletbu.“ (2 Sam. 16:5-12).

Bratři a sestry, všimněme si toho, jak David vystupuje nad své okolí. Když jde o krále Davida, jeho rozhodnutí jsou často velmi překvapivá. Vzpomeňme na mnohá milosrdenství, která prokázal králi Saulovi, jenž jej pronásledoval. Mnohokrát měl příležitost ho usmrtit, ale nikdy jí nevyužil. Prokazoval mu stále milosrdenství a tím vystupoval nad své okolí! 

A zde vidíme znovu krále Davida, který rozpoznal Boží ruku a je si plně vědom toho, že je souzen, a Boží trest pokorně přijímá!

Vidíme muže, který je ochoten snášet Boží soud a má naději v Pánu, že po soudu přijde i milosrdenství! Při pohledu na Davida se probouzejí slova z listu Jakubova: „Neboť soud bez milosrdenství je pro toho, kdo neprokázal milosrdenství; milosrdenství přemáhá soud.“ (Jakubův 2:13).

Připomeňme si také slova 103. žalmu: „Soucitný a milostivý je Hospodin, pomalý k hněvu a velkého milosrdenství. Nebude se pořád přít a nebude se hněvat věčně. Nenakládá s námi podle našich hříchů, neodplácí nám podle našich provinění. Vždyť jak vysoko jsou nebesa nad zemí, tak mocné je jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí.“ (Žalm 103:8-11).

Viděli jsme Davida, který Hospodinu odhalil své zkroušené srdce a nyní spatříme Davida, jenž se plně spolehne na Hospodina. 

Dostáváme se ke 3. bodu: Ke spolehnutí se na Hospodina!

Spolehnutí se na Hospodina (verše 4-5)

Text pokračuje ve verších 4 - 5: „Ty, Hospodine, jsi štítem vůkol mě. Má Slávo, pozvedáš mi hlavu. Můj hlas zní k Hospodinu, volám a on mi ze své svaté hory odpovídá.“

Z úpěnlivého volání pronásledovaného Davida, přecházíme tak k jeho spolehnutí se na Hospodina. David nachází ujištění v tom, kým je pro něj Bůh.

Všimněme si také, jak se jeho předešlá soustředěnost na svou bezvýchodnou situaci a nepřátelé, přesunula k oslavě Hospodina a jeho velikosti. 

Vzpomeňme si na to, když Mojžíš vyslal zvědy, aby prozkoumali keenanskou zemi. Vzpomeňme na kontrast mezi věrným Jozuem, Kálebem a jejich malověrnými bratry. Co říkali, když se vrátili z průzkumu? „ Země, kterou jsme procházeli, abychom ji prozkoumali, je země požírající své obyvatele a všechen lid, který jsme v ní viděli, jsou obrovití muži. Viděli jsme tam obry — synové Anákovi totiž pocházejí z obrů — a připadali jsme si jako kobylky a takoví jsme byli i v jejich očích.“ (Numeri 13:32-33). 

A jak reagoval Jozue a Káleb? „Jozue, syn Núnův, a Káleb, syn Jefunův, z těch kteří prozkoumali zemi, roztrhli svá roucha a říkali celé pospolitosti synů Izraele: Země, kterou jsme prošli, abychom ji prozkoumali, je převelice dobrá země. Jestliže v nás Hospodin najde zalíbení, přivede nás do této země a dá nám ji — zemi, která oplývá mlékem a medem.“ (Numeri 14:6-8).

Vidíte ten rozdíl? Nevěrné srdce vždy odhlédne od velikého Boha a vidí každého člověka jako obra. Zatímco to věrné uzří nakonec velikého Boha a zapomene na velikost člověka.

David takto odhlédl od sebe, svých problémů, nepřátel, ke svému nebeskému Otci!  A to by mělo být vzorem i pro naše modlitby, bratři a sestry. Neměli bychom končit zoufalým voláním, ale, tak jako David, učinit z Hospodina svou nedobytnou tvrz. Stejně jako on bychom měli nakonec odhlédnout od sebe a svého stavu, k velikosti našeho nebeského Otce. 

Podívejme se ale na první slova Davidova smělého zvolání: „Ty, Hospodine…“ To jsou slova muže, který si je plně vědom své závislosti na Bohu. Jde o vyznání důvěry směrem k Hospodinu. Říká mu tím: „Pouze v tobě, můj Bože, nacházím vysvobození!“

Jde o vyznání člověka, jenž Pánu plně důvěřuje a je s ním v blízkém obecenství. A ve svém srdci má ono poznání: „Vím, kým je pro mě můj Bůh!“ 

Víme i my, kým je pro nás Bůh, bratři a sestry? V Kristu Ježíši se stal naším nebeským Otcem! Nejsme nadále odcizeni, bez účasti na smlouvách, bez naděje na světě a bez Boha (Ef. 2:12). Ale co říká apoštol Pavel v listu Efezským? „Ale nyní v Kristu Ježíši vy, kteří jste byli kdysi daleko, stali jste se blízkými v krvi Kristově.“ (Ef. 2:13). A pak pokračuje: „neboť skrze něho jedni i druzí máme přístup k Otci v jednom Duchu. Proto již nejste cizinci a přistěhovalci, nýbrž spoluobčané svatých a patříte do Boží rodiny.“ (Ef. 2:18-19). 

Tuto skutečnost musíme uchovat jako drahou perlu v našich srdcích. Nesmíme zapomenout na to, jak se na nás dívá náš nebeský Otec, abychom věděli, jak se máme dívat my na Něj. A to vše jen díky tomu, co pro nás udělal Pán Ježíš na kříži. Boží slovo říká: „Toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností.“ (2. Kor. 5:21).

David ví, kým je pro něj Bůh. A tak čteme v mnoha dalších textech slova, jež toto zobrazují. V 18. Žalmu čteme ve 3. verši: „Hospodin je má skála, má tvrz, můj vysvoboditel. Můj Bůh je má skála, v něm hledám útočiště; je můj štít a roh mé záchrany, můj nedobytný hrad.“ (Žalm 18:3). Obdobně pak ve 28. Žalmu: „Hospodin je má síla a můj štít, v něho doufá mé srdce. Dostalo se mi pomoci, proto mé srdce jásá, proto mu budu vzdávat chválu svou písní.“ (Žalmy 28:7).

Ať už se dostanete do jakékoliv situace, vězte, že tato Davidova slova platí pro vás zrovna tak jako platila pro něj! Bůh je vaším nedobytným hradem!

David v našem textu pokračuje s ještě větší adorací! Skoro jako by hledal vhodná slova a žádná nebyla dost svatá či nebeská, a tak Hospodina oslovuje: „Má slávo,“ a říká mu: „pozvedáš mi hlavu.“

Hebrejské slovo pro slávu v sobě zahrnuje představu veliké tíhy (váhy), ale i bohatství a reputaci. Hospodin má v Davidově životě výsadní postavení - je jeho chloubou!  

Je tím, kdo jej podepírá a pozvedá jeho hlavu uprostřed nepřátel. Je tím, kdo jej nenechá padnout, ale dává mu vítězství. Je tím, kdo za něj vede boje! 

To vše David ví v situaci, kdy je část Izraele proti němu spolu s jeho vlastním synem i přítelem Achítofelem. A lidé okolo něj navíc útočí na jeho důvěru vůči Bohu, když říkají, že v Něm nemá naději!

A tak David volá k Hospodinu, neboť v Něm má zaslíbení pomoci. V 5. verši čteme jakési shrnutí Davidova modlitebního života (i našeho Žalmu): „Můj hlas zní k Hospodinu, volám a on mi ze své svaté hory odpovídá.“ 

Nádherné! Jednoduché! Jak hezky se tato slova doplňují se zaslíbením Pána Ježíše ohledně modlitby. „Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí? Bude s pomocí pro ně otálet?“ (Lukáš 18:7). 

Je toto naše zkušenost, bratři a sestry? Umíme volat uprostřed soužení k Hospodinu? Snášíme jako David  s pokorou Boží výchovnou metlu nebo reptáme stejně jako bloudící Izrael na poušti? 

Když odhlédneme od sebe a spolehneme se na Hospodina, najdeme v něm i následný pokoj!

A to je 4. bod našeho textu: Pokoj v Hospodinu!

Pokoj v Hospodinu (verše 6-7)

Nás text pokračuje v 6 - 7 verši: „Ulehl jsem a usnul. A probudím se, neboť Hospodin mě podepírá. Nebojím se desetitisíců lidu, které se kladou kolem mě."

Hle - veškerá obava z člověka je pryč! Kde jsou všichni ti nepřátelé? A kde jejich výhružky? David od nich odhlédl k Hospodinu zástupů a jeho srdce nalezlo pokoj.

Je zde obraz pokojného spánku. David měl zřejmě na mysli slova z 26. kapitoly knihy Leviticus, jež zaslibují mnohá požehnání jako odměnu za poslušnost. Čteme zde: „Dám v zemi pokoj, ulehnete a nikdo vás nevyděsí. Způsobím, že ze země zmizí divá zvěř a meč nebude procházet vaší zemí.“ (Leviticus 26:6). To je obraz Božího požehnání!

Není pochyb o tom, že David okouší požehnání svého nebeského Otce. Není to však odměna za poslušnost v rámci Mojžíšovy smlouvy,  jde o projev Božího milosrdenství. 

Vzpomeňme si, bratři a sestry, dobře to známe, když máme starosti a trable, které nám jednoduše nedají zamhouřit oka. Člověk stráví celou noc v otrockém přemítání a jeho duše jakoby nenalézá pokoje. Možná i reptáme a stěžujeme si. A to vše i přesto, že nám Boží Slovo zaslibuje následující: „O nic nebuďte úzkostliví, ale ve všem oznamujte Bohu své žádosti v modlitbě a prosbě s děkováním. A pokoj Boží, který převyšuje všechno porozumění, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“ (Fil. 4:6-7). A dále: „Všechnu svou starost uvrhněte na něho, neboť mu na vás záleží.“ (1 Petrův 5:7). Úžasná zaslíbení, přátelé, umíme se jich ale zmocnit? 

Jak moc se podobáme Davidovi, který neposlechl zlé hlasy okolo sebe a uvrhl své starosti do rukou Hospodina? Problémům se nevyhneme, ale můžeme rozhodnout o tom, jak na ně budeme reagovat…

Umíme přijít k Bohu a vytrvat v modlitbě, dokud naše problémy nezmizí v poznání Boží velikosti? V poznání toho, kým je Bůh pro nás? Nejde však jen o rozumové poznání, jde více o duchovní ujištění, které se dostává pouze Božím dětem. Nakonec, jak vidíme bratři a sestry, našel David v Bohu spočinutí, a tak v důvěře usíná i vstává, neboť jej Pán podepírá.

David pokračuje odvážně a s horlivostí: „Nebojím se desetitisíců lidu, které se kladou kolem mě.“ Bratři a sestry, kdyby toto prohlásil někdo ve světě, byl by rázem označen za blázna či megalomanského egomaniaka. A právoplatně!

Nicméně toto je důsledek víry v Hospodina. Toto je důsledek Davidova pokoření se před Pánem, na kterého uvrhl své starostmi obtížené srdce. A nalezl víru, pokoj a teď vidíme i odvahu!

Obdobná slova nacházíme i ve 27. Žalmu, kde David říká: „Kdyby se proti mně položilo vojsko, mé srdce se nebude bát. Kdyby se proti mně zvedla bitva, i tehdy budu doufat.“ (Žalmy 27:3). Verš, který následuje, moc dobře známe! „O jedno jsem Hospodina žádal, to jedno jsem hledal: Abych přebýval v domě Hospodinově po všechny dny svého života, abych mohl hledět na Hospodinovu nádheru a abych mohl přemítat v jeho chrámu.“ (Žalmy 27:4).

Paul Washer v jednom kázání řekl, že problém v dnešních církvích není v nedostatku horlivosti pro misii (a my můžeme směle doplnit „pro službu“), ale v nedostatku horlivosti pro Boha a Boží slávu! 

Velikým vzorem pro nás může být i David Brainerd, americký misionář mezi indiány v New Jersey, který žil v 18. století. Ve svém krátkém životě, zemřel ve 29. letech na tuberkulózu, viděl ovoce evangelia a mnoho indiánů přišlo a uvěřilo Pánu Ježíši Kristu. 

Nám se zachoval jeho deník, který si psal, a jenž nebyl určen nikomu dalšímu. Před svou smrtí však na popud přátel dovolil jeho publikaci. Nakonec se dostal do rukou Jonathana Edwardse, který jej zpracoval a zařídil jeho vydání.

Jedna věc, která inspirovala mnohé zbožné muže v historii, byl Brainerdův vztah s Bohem. Z textů deníku vidíme, že byl mužem, který kráčel s Kristem každý den a žil pro Jeho slávu.

Rád bych přečetl malý kousek - část jednoho dne v životě tohoto misionáře, abychom dokázali nahlédnout do jeho vztahu s Bohem a něco si z něj vzít. 

„Středa 28. dubna. Uchýlil jsem se na své obvyklé místo s velkým pokojem a tichostí v duši. Strávil jsem zde asi dvě hodiny soukromým rozjímáním a cítil jsem se velmi podobně jako včera ráno, jen o něco slabší a zmoženější. Připadalo mi, že jsem zcela závislý na svém drahém Pánu, zcela zproštěný ode všech ostatních závislostí. Nevěděl jsem, co Bohu říci, a tak jsem Mu jen spočíval na prsou a šeptal Mu svou touhu dokonale se Mu ve všem podobat. Mé duše se zmocnila žíznivá a neukojitelná touha po dokonalé svatosti. Bůh mi byl tak vzácný, že svět se všemi svými radostmi mi připadal nekonečně ničemný. Nezáleželo mi na lidské přízni více než na oblázcích. Pán byl mé VŠECHNO a velmi mě těšilo, že vládne nade všemi. Myslím, že má víra a závislost na Bohu byla sotva kdy větší. Vnímal jsem Ho jako pramen dobra, až se mi zdálo nemožné, že bych Mu měl někdy opět přestat důvěřovat nebo se nějak znepokojovat tím, co by se mohlo stát.“ (Deník Davida Brainerda, str. 85).

I David Brainerd uměl nacházet v Hospodinu svou sílu, byť byl člověkem se sklony k melancholii. Když se však ponořil do hlubin Krista Ježíše, všechno ostatní zaniklo v Boží slávě!

Lidé, kteří zanedbávají svůj vztah s Bohem, hledají pak různé aktivity, kterými by doplnili nebo nahradili nedostatek, jenž vnímají. Ten nedostatek je skutečný, ale opravdové řešení není v lidských skutcích. Není ani ve službě Bohu. Ale je v Davidových slovech: „O jedno jsem Hospodina žádal, to jedno jsem hledal…"

Bratři a sestry, všechno čím král David byl, a co dobrého vykonal, vycházelo z jeho vztahu s Pánem. Všechny bitvy vybojoval, protože Hospodin bojoval s ním. Všechna pronásledování a soužení přečkal, neboť se vrhnul do náruče svého nebeského Otce! To samé platí zrovna tak pro Davida Brainerda!

Jakákoliv služba, jakákoliv změna v našem životě, se musí narodit tady! Nechceme lidem sloužit pouze z našich sil, nechceme hledat pouze vnější řešení pro naše různorodé problémy. Chceme realitu! Chceme opravdovost! Chceme to, co může nakonec způsobit jen Bůh! A proto musíme vytrvale hledat pomoc u Něj, dokud nenajdeme stejný pokoj a jistotu v Hospodinu jako získal David, a potom jsme připraveni jednat! A můžeme táhnout do bitvy!

Dostáváme se k poslednímu bodu našeho kázání: Spása náleží Hospodinu!

Spása náleží Hospodinu (verše 8-9)

Náš text pokračuje: „Povstaň, Hospodine! Zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, ničemům vyrazíš zuby. Spása náleží Hospodinu. Na tvém lidu je požehnání!“

Bratři a sestry, před ponořením se do našeho Žalmu, jsme si připomněli, co předcházelo Davidovu pronásledování. Nepronásledoval jej pouze člověk, ale i jeho hříchy z minulosti. 

David se ocitl uprostřed mnohých nepřátel a lidí, kteří ho sráželi. Přesto však - a co je pro nás opravdu důležité, nevidíme Davida ani reptat, stěžovat si nebo rychle bojovat, vidíme jej ale na kolenou, jak volá k Hospodinu, svému Bohu!

A co se stalo? David odhlédl od svých problémů, spolehl se na svého Pána, našel jistotu v tom, kým je Bůh pro něj, nalezl pokoj pro svou duši a i odvahu, a nyní vidíme člověka, který je připraven vyrazit do bitvy. 

Nevidíme již utrápeného, vystrašeného muže, vidíme Božího válečníka, který se smělostí volá: „Povstaň, Hospodine!“ 

Všimněme si, že náš text začíná i končí voláním k Hospodinu. Přesto je zde jiná autorita. Jen se podívejte na Davidovo zoufalé: „Hospodine, jak mnoho je mých protivníků! Mnozí povstávají proti mně.“ A na druhou stranu pak na jeho smělé (až skoro rouhavé): „Povstaň, Hospodine! Zachraň mě, můj Bože! Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, ničemům vyrazíš zuby."

To je autorita víry, kterou je David zmocněn skrze Ducha svatého! Jde o důsledek horlivého hledání Hospodina! A jde také o první zvolání tohoto druhu, které můžeme v Žalmech nalézt. 

V 7. Žalmu čteme: „Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, pozdvihni se proti zuřivosti mých nepřátel, postav se za mou věc, vynes rozsudek!“ (Žalm 7:7). Obdobně v 9. Žalmu, kde David říká: „Povstaň, Hospodine! Ať člověk nenabude moci! Ať jsou národy souzeny před tebou!“ (Žalm 9:20). 

David volá Hospodina, aby povstal a bojoval za něj! Všimněme si také, že David nemá zalíbení v pyšné náboženské skromnosti. Nežádá svého Boha o něco malého, co mu bude stačit, aby mu pak mohl říct: „To je dobré, Bože. Toto mi stačí.“

Jeho modlitba rozhodně není nudná a mechanická: Je plná života a dynamiky! Je plná vnitřní opravdovosti a prostoty. Žádná trapnost a umělost lidské přetvářky. 

David volá po záchraně a vítězství; a záchranu a vítězství dostane! Vše ostatní by bylo příliš nízké a ubohé na to, aby to předkládal Bohu. To jen falešná pokora míří nízko, aby náhodou nebyla vytržena ze svého komfortu, a tak by se odhalila nahota její nevíry! 

David znovu žádá Hospodina o záchranu a pokračuje opravdu expresivním zvoláním: „Rozbiješ čelisti všem mým nepřátelům, ničemům vyrazíš zuby.“ Studijní překlad nabízí vtipnou alternativu: „Všem mým nepřátelům rozbiješ hubu.“

Pro někoho mohou tato slova působit rozporuplně vzhledem k novozákonnímu učení našeho Pána Ježíše. Připomeňme si, co řekl v kázání na hoře: „Já však vám pravím: Milujte své nepřátele, ^[žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí,^] a modlete se za ty, kteří vás ^[urážejí a^] pronásledují, abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ (Matouš 5:44-45).

Uvědomme si však následující:

Za prvé, David se nesnaží vzít spravedlnost do svých rukou, ale hledá záchranu v Hospodinu. 

Nedává tedy prostor svému hněvu a je v souladu s dalším novozákonním učením: „Nemstěte se sami, milovaní, nýbrž dejte místo Božímu hněvu, neboť je napsáno: ,Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.“ (Řím. 12:19).

Za druhé, slova našeho Pána nejsou nutně v rozporu s tímto a dalšími žalmy, kde se volá po vyhlazení Božích nepřátel. 

Totiž můžete se modlit způsobem, kde žádáte Boha ať obrátí nepřátele evangelia (např. falešné učitele) nebo ať je odstraní. Nejde vyloženě o dvě vylučující se věci. Nesmíme tolik stát na liteře slova, ale musíme umět rozlišovat i ducha. 

Ježíš i Pavel citovali podobné proklínající Žalmy. Připomeňme si verše z 11. kapitoly listu Římanům: „Co tedy? Oč Izrael usiluje, toho nedosáhl, ale dosáhli toho vyvolení. Ostatní byli zatvrzeni, jak je napsáno: , Bůh jim dal ducha otupělosti, oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli, až do dnešního dne.‘ A David praví: ,Ať se jim jejich stůl stane léčkou a pastí, kamenem úrazu a odplatou. Ať se jejich oči zatmějí, aby neviděli, a jejich záda sehni navždy.’“ (Řím. 11:7-9).

Za třetí, podobné texty nesmíme chápat pouze jako Davidův apel, nýbrž jako Duchem svatým inspirované Boží soudní prohlášení.

Nejde tedy primárně o Davida, ale o Duchem svatým vdechnutá slova, která zvěstují zaslíbení Božího soudu. Ostatně předchozí verše z listu Římanům přistupovali k danému prokleti jako k Božímu soudnímu výroku. A tak bychom se na to měli dívat i my…

Docházíme tedy k poslednímu verši, kde čteme: „Spása náleží Hospodinu. Na tvém lidu je požehnání!“

Kdyby se někdo ptal, proč byl Bůh Davidovi tak milostiv, odpověď nalezne právě v tomto verši. David si nemohl nijak zasloužit Boží přízeň. Jediný důvod, proč vidíme tolik milosti v jeho životě, je ten, že byl součástí Božího vyvoleného lidu.  

A tak zde vidíme rezonovat slova z dalších Žalmů. „Blahoslavený je národ, jehož Bohem je Hospodin; lid, který si vyvolil za dědictví.“ (Žalm 33:12). Čteme ve 33. Žalmu. A znovu dále: „Blahoslavený je ten, koho vyvolíš a komu dovolíš, aby přebýval na tvých nádvořích. Sytíme se dobrem tvého domu, tvého svatého chrámu.“ (Žalm 65:5).

Bratři a sestry, veškerému požehnání (a nejvíce ze všeho spasení) předchází Boží milostivé vyvolení. Bůh má svůj lid, jenž je příjemcem nezasloužené Boží přízně (tj. požehnání). Připomeňme si slova Pána Ježíše, jež pronese svým ovcím při svém příchodu. Co jím říká? V Matoušovi 25 čteme: „Potom řekne Král těm po své pravici: ,Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte do dědictví království, které je pro vás připraveno od založení světa.“ (Matouš 25:34). 

Bratři a sestry, i my jsme příjemci nezasloužené Boží přízně zrovna tak jako David. I na nás, kteří věříme v Ježíše Krista, leží toto požehnání. Ale dokud jsme žili ve světě a bez Boha, nic z toho jsme nevěděli. I my jsme předtím žili, jak napsal apoštol Pavel, „podle věku toto světa, podle vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti.“ (Ef. 2:2). Naše srdce byla v nepřátelství vůči Bohu, dokud jsme neslyšeli evangelium a Bůh se nám nedal poznat osobně.

Jsi-li dnes bez Krista, příteli, všechna zaslíbení v Písmu jsou zavřenou pečetí a čeká tě jenom Boží soud. Nemůžeš mít s Bohem vztah, nemůžeš se k němu modlit, ne, dokud jsi ve své vzpouře. 

Nezouvej však! Bůh tě volá k pokání, abys k němu přišel, vyznal své hříchy a uvěřil v Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš přišel na tento svět, aby usmířil člověka s Bohem skrze svou oběť. On vzal hříchy světa a zaplatil za ně svou krví. I ty můžeš být usmířen a okusit Boží požehnání. Neváhej a vyznej Pána Ježíše Krista, neboť Boží Slovo říká: „Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: ,Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben.’“ (Řím. 10:9-12).

A tak se Bůh nakonec Davida zastal, zachránil ho a zjednal mu vítězství. A byla to smrt Abšalóma, jenž byl zavražděn Joábem, Davidovým vojevůdcem, která přinesla konec pronásledování, války a rozdělení Izraele. Po Božím soudu přišla skutečně milost, ale nebyla zadarmo - stála život Davidova syna. 

Jak můžeme shrnout aplikaci našeho dnešního textu, bratři a sestry? Žádný problém v našem životě není větší než Hospodin zástupů. Jsou problémy, které jsou větší než my. A je to Bůh, který je na nás přivádí, tak jako v případě Davida. 

Proč? Aby nás připodobnil obrazu svého Syna a aby se oslavil ve svém milosrdenství, když vysvobodí ty, kteří k Němu volají. A také, aby budoval náš vztah s Ním. Není naším úkolem úplně všemu porozumět, bratři a sestry, vzpomeňme si na Jóba a jeho soužení: naší zodpovědností i výsadou je spolehnout se na Hospodina zástupů!

Musíme pamatovat na Boží svrchovanost a nesmíme zapomínat na naší zodpovědnost. Boží Slovo říká, že: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí.“ (Řím. 8:28). Nejvyšší Boží cíl v našem životě nacházíme v dalším verši: „Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna.“ (Řím. 8:29).

Otec chce, abychom rostli do podoby Jeho milovaného Syna, bratři a sestry, a tak dopouští v našem životě různé zkoušky. A dělá přesně to, co řekl náš Pán v Janově evangeliu, v 15. kapitole: „Každou ratolest ve mně, která nenese ovoce, odstraňuje, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.“ (Jan 15:2).

Bratři a sestry, v tomto světě budeme mít soužení, ale pamatujme na to, že Pán Ježíš přemohl svět. Vezměme si příklad z krále Davida a učme se chodit pro vysvobození k Bohu - našemu Otci.

Učme se z našeho textu vytrvalosti v modlitbě, učme se vytrvat a nalézat v Pánu pokoj. Neboť Boží slovo říká: „Je vám totiž třeba vytrvalosti, abyste vykonali Boží vůli a obdrželi zaslíbení.“ (Židům 10:36).

Amen.