Bez Pána zbývá jen marnost

Jaroslav Kernal, Praha 27. září 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Dnes máme další příležitost jít společně do Písma a oslavovat našeho Pána výkladem Božího slova, čtením Božího slova, nasloucháním Božího slova a aplikací Božího slova. To je součást našeho společného uctívání. Občas si to musíme připomínat, že i toto je způsob, jak uctíváme Boha. Kázání není jenom vyučováním, není to totéž, jako ve škole, ale je to skutečně uctívání. Proto zde potřebujeme být nejenom fyzicky, ale především zde mít svou mysl a své srdce a být připraveni uctívat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou duší a ze vší své síly.

Dneska nebudeme pokračovat v knize Skutků, protože budeme mít křest, takže jsem vybral jiný text z Písma, na který dnes budu kázat. Není to text přímo o křtu, přesto se křtem souvisí. A nebojte se, v knize Skutků bude takových míst dost, takže jak budeme procházet celou knihou, budeme mluvit o křtu poměrně často. Dnes půjdeme do knihy Žalmů a podíváme se na začátek jednoho z kratších Žalmů, na první dva verše žalmu Šalomounova, žalmu 127. Je to poutní píseň. Jedná se o žalm, který se zpíval, když Izraelci přicházeli do chrámu na svátky – nedávno jsme mluvili o letnicích, což byl jeden ze tří velkých svátků, během nichž, resp. během putování, při příchodu do Jeruzaléma se zpívaly tyto žalmy. Pojďme nyní přečíst Žalm 127, přečteme ho celý, je to kratičký žalm, a potom se budeme věnovat prvním dvěma veršům.

Máme před sebou žalm, který mluví o tom, že nemůžeme spoléhat na sebe. Ten žalm napsal Šalomoun, který vybudoval Bohu chrám. Velmi dobře věděl, co napsal. Byla to jeho vlastní zkušenost. Bůh mu dal hojnost moudrosti, zahrnul ho svým požehnáním v takové míře, v jaké to neudělal žádnému jinému králi v Izraeli. A Šalomoun dobře věděl, že to není dílo jeho rukou, ale že všechno, co má, všechno, čím je, je darem Boží milosti a dobroty. Nebyl jako jiný veliký král, Nebúkadnesar, který se procházel po střeše svého paláce a díval se na Babylon:

• Dn 4:27 … a řekl: „Zdali není veliký tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“

Na sedm časů z něj Bůh udělal stvoření podobné zvířeti, ale svou milost mu neodňal. Vrátil mu důstojnost i slávu, když se král pokořil pod jeho mocnou ruku a velebil Boha, Krále nebes.

• Daniel 4:34 Všechno jeho dílo je pravda, jeho cesty právo. Ty, kteří si vedou pyšně, má moc ponížit.

Šalomoun byl pokorný před Bohem, ale jeho srdce trpělo jinou slabostí: jeho ženy ho svedly z přímé cesty následování Pána. Přesto Bůh nechal zapsat, že si ho zamiloval jako nikoho jiného, že mu sám Bůh dal jméno Jedidjáš, Miláček Hospodinův, což nedostal nikdo jiný v Izraeli. Podíváme se na tři věci z těch dvou veršů, které dnes máme před sebou: 1. Bůh staví. Nemůžeme čekat, že Bůh bude stavět bez nás, ale pokud bychom stavěli bez něj, můžeme očekávat jenom marnost a prázdnotu. 2. Bůh střeží. Jestliže Bůh nebude střežit, není nikdo, kdo by byl schopen ohlídat. A ani nejlepší zabezpečení nás nemůže ochránit před Bohem. 3. Bůh dává odpočinek. I kdybychom se usnažili až k smrti, usoužili se až k naprosté beznaději, nebude to k ničemu, pokud se nad námi Bůh nesmiluje. Ale pokud spočineme v jeho vůli, dá nám své odpočinutí a pokoj. Spoléhání na sebe, na svou sílu, na své schopnosti, na svou moudrost, na své skutky, na své bohatství, na své stráže nebo zámky, na svou výmluvnost nebo inteligenci – to všechno je jenom cesta k pádu. To všechno vede k pýše, která ničí a zabíjí.

I. Bůh staví

• Ž 127:1 Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.

Skoro to vypadá, že jsme v knize Přísloví, a ne v Žalmech. Ale tento žalm a kniha Přísloví mají stejného autora, takže by nás to nemělo překvapovat. Je tady mnoho lidské moudrosti, která nás vede k tomu, co a jak bychom měli dělat. Ale je tady ještě více Boží moudrosti, která nám ukazuje, co a jak dělá Bůh, jaký je náš Bůh a jak s námi jedná. Vybral jsem tento text záměrně právě ke křtu, protože bych chtěl ukázat, že pokud Bůh nestaví, je marné se namáhat. Pokud Bůh nedá nové narození, je marné namáčení do vody. Pokud Bůh nezapálí oheň v lidské duši, pokud neprobudí lásku v lidském srdci, je všechno ostatní jenom marné a prázdné lidské snažení, je to náboženská snaha člověka uspokojit sebe sama. Jestliže Bůh není zdrojem, jestli není tím skutečným architektem a stavitelem, jestli sám Bůh nedodává stavební materiál a jestliže on sám není i dělníkem na stavbě, potom celá stavba skončí jako babylónská věž. Celá stavba bude jenom snahou lidské pýchy dotknout se nebe a být jako Bůh. Je to stará, skutečně nejstarší ďáblova lež – „budete jako Bůh“, kterou oklamal Evu i Adama v Edenu, a kterou klame lidská srdce dodnes. Srdce nevěřících, stejně jako srdce věřících. Nevěřící lidé chtějí být jako Bůh a chtějí si vybudovat svou vlastní cestu k Bohu. Nechtějí kříž ani Krista. Jeho nárok, že je jedinou cestou k Bohu a nikdo nemůže přijít k Otci jinak, než skrze něj (J 14,6), odmítají jako radikální, dogmatický, úzkoprsý a fundamentalistický. A on takový skutečně je. Je to výlučný nárok. Buď se Ježíš zbláznil, a potom všechno, co říká, je produkt jeho šílenství, nebo je to absolutní pravda a všechno, co říká, je velmi vážné a musíme dávat dobrý pozor na jeho slova.

Buď staví Bůh, nebo člověk. Bůh ve svém Slově říká, že svou slávu nikomu nedá (Iz 48,11). Ale víte co? Člověk, v hloubi své zvrácené přirozenosti, říká úplně stejnou věc – svou slávu nikomu nedám, a už vůbec ne Bohu. Já budu stavět, já budu budovat a uvidíme, kdo bude mít poslední slovo. My dobře víme, kdo bude mít poslední slovo. Člověk je jen vánek. Na okamžik se objeví a už tu není. Je jako pára – ale ta pára bude muset vydat počet svému Stvořiteli. Pyšní lidé říkají, že Bůh bude stát před nimi a oni mu budou říkat, co to dělal a co to dopustil, ale Bůh říká, že pyšní lidé budou stát před ním a nezmohou se ani na slovo, protože budou přemoženi spravedlností, svatostí a slávou jeho majestátu. Jediné, co uslyší, budou tvrdá slova – jděte ode mě, nikdy jsem vás neznal. Moji milí, na čem stavíte? Z čeho stavíte? S kým stavíte? Komu patří všechna sláva, která pramení z toho, co je postaveno? Komu vy sami dáváte slávu? Tohle je o našich motivech, o našem nitru. To je něco, co je těžké pro nás samotné, protože se sami v sobě opravdu jen těžce vyznáme. Platí pro nás jiná Šalomounova moudrost (Př 16,25 a):

• Př 14:12 Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.

Boží slovo to říká hned dvakrát, abychom si to zapamatovali. Na své vlastní srdce se nemůžeme spolehnout. Je to zásadní pravda, která se týká všeho v křesťanském životě. Začíná vírou, obrácením člověka – jestliže na tomto místě nestaví Hospodin, je všechno ostatní marné. Pokud Bůh nedal nové narození, potom jakákoliv lidská snaha o náboženský život je jenom marné namáhání. A jestliže je položen dobrý základ, Pán Ježíš Kristus, záleží na tom, jak na něm kdo staví. Pavel napsal Korintským:

• 1K 3:11-15 Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.

Ale všimněte si tady důležité věci: Bůh nestaví bez nás. To ostatně vyplývá i z našeho textu. Stavitelé se budou vždycky namáhat. Nemůžeme očekávat, že Bůh bude pracovat bez nás. Bůh může pracovat bez nás a někdy to tak dělá (např. Dágon vs. schrána – 1S 5,3-5), ale jeho plánem je pracovat skrze nás, v nás a s námi. Když Bůh volá člověka k pokání a k víře, dává člověku milost činit pokání a věřit, ale Bůh nečiní pokání za člověka, člověk musí, ani nevěří za člověka, člověk musí věřit. Bůh způsobuje chtění i činění (Fp 2,13), ale je to člověk, který chce i koná. Je to naše srdce, naše mysl, naše vůle, naše ústa, naše uši, naše ruce, naše nohy, které se dávají do služby Bohu a jednají tak, jak se Bohu líbí. Není to jednání bez nás, ale je to naše jednání, které vyžaduje naše rozhodnutí, naše úsilí, naší vůli, i naší sílu. Dobře to shrnuje Pavel v listu Koloským:

• Ko 3:17 Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.

Zde je podstata našeho žalmu. Jde o spasení, o křesťanský život, o všechno, co děláme – pokud to neděláme s Bohem, vede to k marnosti. A bude to tak zvlášť u věcí, jimiž chceme Boha oslavit. Pět let se snažíme budovat tento sbor, a teď to vypadá, že se všechno hroutí. Lidé odcházejí, důvěra je otřesená, sbor vypadá jako písek, který protéká mezi prsty. Modlím se za to, aby mi Bůh ukázal, zda je to dílo lidské nebo jeho. A pokud je lidské, ať ho Bůh zboří, protože je to pomíjivost, samá pomíjivost (Kaz 1,1 – tedy opět Šalomoun). Bůh nebude pracovat, jestliže nepřiložíme ruku k dílu. Když se Izraelci vrátili z Babylónu, usadili se v Jeruzalémě, postavili si domy, ale ne chrám. Říkali si, že není čas budovat Hospodinův dům (Ag 1,2). Bůh je přísně napomínal skrze Agea:

• Ag 1:9 Pachtíte se za mnoha věcmi a máte z toho málo. Co přinesete domů, já rozvěji. Proč se to děje? je výrok Hospodina zástupů. Protože můj dům je v troskách, zatímco vy se staráte každý jen o svůj dům.

Nebo když Nehemjáš přijel do Jeruzaléma a našel jeho hradby v troskách, protože se nikomu nechtělo je stavět. Ale když začali stavět, Bůh jim požehnal a přes odpor nepřátel postavili hradby za 52 dnů. Přesně o tom mluví Pavel, když zmiňuje svou práci:

• 1K 15:10 Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou.

Jestliže nebude pracovat Bůh, nadarmo se budeme namáhat, ale jestliže nebudeme pracovat my, Bůh nebude pracovat za nás. Naší zodpovědností dělat to, co nám Bůh říká a spoléhat na něj, že on bude jednat a prosit ho, aby jednal ke své slávě. 

II. Bůh střeží

• Ž 127:1 Nestřeží-li město Hospodin, nadarmo bdí strážný.

Je to krásný příklad hebrejské poezie, kdy ve dvou řádcích je různými způsoby řečeno totéž. Jestli Bůh nestaví, je marné stavět, jestli Bůh nestřeží, je marné střežit. Je tady popis marného, zbytečného lidského jednání, pokud je to jednání bez Boha. Chtěl bych ale rozvést tuto druhou větu, jako jsem rozvedl tu první. Tu jsem vztáhl na spasení člověka, na křesťanský život obecně i na službu Bohu. Pokud tyto věci nepůsobí Bůh sám, je marné lidské namáhání. Proto mimochodem máme jako první podmínku pro službu starších v církvi touhu po krásném úkolu (1Tm 3,1). Musíme tuto touhu odlišit od vlastní lidské touhy být důležitý, být první, být vidět, mít svou slávu, mít moc nad druhými nebo autoritu nebo touhu něco udělat podle sebe, ale tohle se obvykle ukáže v průběhu času – touha daná Bohem, touha po krásném úkolu, vytrvá a bude se projevovat.

Druhou polovinu verše můžeme vztáhnout také na mnoho věcí z křesťanského života – a na prvním místě opět na spasení. Pokud by Bůh nestřežil naši duši, my sami to nikdy nezvládneme. Znovu nás to vede k tomu, že se potřebujeme cele spolehnout na Boží dílo, spočinout u Krista, u jeho nohou, v jeho blízkosti, protože jenom tam jsme skutečně v bezpečí. On je tím nejlepším strážcem. A my jsme v bezpečí, pokud jsme tam, kde je on nebo tam, kam nás on sám postavil. Všimněte si, že ten verš nás nevede k lehkomyslnosti. Neříká nám, že jestliže město střeží Hospodin, strážné už nebudeme potřebovat. Nic takového. Znovu a znovu nás Bůh ve svém Slově volá k tomu, abychom byli bdělí, abychom dávali pozor, abychom se vyhýbali hříchu i pokušení, abychom střežili svůj jazyk, svou mysl, i své srdce:

• Př 4:23 Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.

Jestliže nebude mé srdce střežit Hospodin, neuhlídám ho. Ale nemohu si říci, Bůh střeží mé srdce, proto nemusím hlídat já, proto nemusím řešit, na co se dívám, co čtu, co poslouchám, proto se klidně mohu naklánět přes okraj propasti – vždyť Bůh mě střeží. Nebo ne? Když Jakub ve svém listě píše o zkaženosti lidského srdce a o tom, jak se to projevuje na hříšném mluvení, v modlitbách a ve snižování bratrů, říká tato vážná slova:

• Jakubův 4:5 Bůh žárlivě touží po duchu, kterého do nás vložil.

Jakub nám připomíná naši zodpovědnost: nebýt přítelem světa, odvrátit se do ďábla, přiblížit se k Bohu. To je bdělost, ke které jsme povoláni, to je naše zodpovědnost. Bůh bude dělat svou práci: bdít nad námi a střežit nás. Nikdo není lepší strážce než on sám. Pán Ježíš říká, že nás nikdo nemůže vytrhnout z jeho ruky ani z ruky Otce (J 10,28-29). Jsme jeho ovce, jsme jeho lid, nikdy se nás nevzdá a nikdy se nás nezřekne. Ale nikdy nás také nepovede k tomu, abychom přestali bdít, abychom přestali střežit své vlastní srdce i svůj život. On v nás začal své dílo a dovede ho až do konce (Fp 1,6), ale stejně jako v případě stavění se ani toto neobejde bez nás. Bůh staví a Bůh také střeží. Není lepšího strážce, než je Bůh sám.

Procházíme knihu Skutků a v páté kapitole (a znovu ve 12.) uvidíme, jak Bůh vyvedl apoštoly (a potom Petra) z vězení. Anděl Páně otevřel v noci dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a přikázal jim, aby znovu kázali lidem evangelium. Když byl potom Petr ve vězení, byl spoután řetězy, připoután k vojákům, další střežili dveře, a Petr spal. Když k němu přišel anděl, musel ho nejdřív vzbudit, musel ho udeřit do boku (Sk 12,7) a říct mu, aby se obul a oblékl. Bůh střeží svůj lid a nadarmo se namáhají ti, kdo chtějí střežit bez Boha nebo dokonce proti Bohu. Znovu se můžeme podívat na Nehemjáše. Nepřátelé Izraelců se proti nim smlouvali, aby se jim nepodařilo dostavět hradby Jeruzaléma. Ale Nehemjáš se modlil a vyzýval šlechtice i lid, aby pamatovali na Hospodina, který budí bázeň (Neh 4,8). A podívejte se do textu Neh 4,9-17. Pracovali a bděli. Drželi stráž a sloužili Bohu. Nehemjáše chtěli zavraždit hned několikrát, pomlouvali ho, že se chce vzbouřit proti králi, chtěli ho všemožně znectít, rozhlašovali o něm, že se chce prohlásit za judského krále, ale on se stále obracel k Bohu o pomoc a prosil ho, aby posiloval jeho ruce, aby mohl dokončit to veliké dílo, které začal. A podívejte se, jak to Nehemjáš shrnul v šesté kapitole:

• Nehemjáš 6:15-16 Hradby byly úplně dostavěny dvacátého pátého dne měsíce elúlu, za dvaapadesát dní. Jak o tom uslyšeli všichni naši nepřátelé a spatřili to všichni pohané z okolí, velice zmalomyslněli. Poznali totiž, že toto dílo bylo vykonáno s pomocí našeho Boha.

Bůh stavěl! Bůh střežil! Když Bůh nebude střežit, naše námaha bude marná. Nebo si vzpomeňte na Davida, který se svými přáteli pronikl do tábora Saula a vzal jeho kopí a džbánek na vodu. Abíšaj, který byl s ním, chtěl přibodnout Saula k zemi, ale David mu to nedovolil. Vydal všechno do Božích rukou. Bůh střežil Davida, a strážní Saula se nadarmo namáhali.

• 1 Samuelova 26:12 Nikdo nic neviděl, nikdo nic nevěděl, nikdo se neprobudil, všichni spali; padla na ně mrákota od Hospodina.

To je o spolehnutí se na Pána, o spočinutí v jeho blízkosti. Bez Pána zbývá jenom marnost. A to nás vede k poslednímu bodu:

III. Bůh dává pokoj

• Ž 127:2 Nadarmo časně vstáváte, dlouho vysedáváte a jíte chléb trápení, zatímco Bůh dopřává svému milému spánek.

Znovu je tady marnost, úsilí i trápení, které je s úsilím spojené a znovu je tady vyvýšení Boha, který dopřává svému milému spánek, který se stará o své vyvolené, který staví své dílo, svůj chrám, Kristovu nevěstu, který střeží ty, které povolal ke spáse. Bůh s námi jedná jako laskavý Otec, Pán Ježíš je dobrý pastýř a Duch svatý je věrný Přímluvce a rádce. Bez Boha sice může být lidský život naplněný – podívejte se do toho verše: časné vstávání, sebekázeň, úsilí, dlouhé vysedávání, práce od nevidím do nevidím, odříkání, chléb trápení, může tady být askeze, nebo náboženské úsilí – to všechno jsou věci, které mohou naplňovat život člověka, takže nevnímá prázdnotu, která se tam skrývá. Když život naplníte dostatečným množstvím aktivit, které vás budou uspokojovat, duchovní prázdnota a marnost se dostane do pozadí. Ale to neznamená, že tam není. A kromě toho, Bůh ji obvykle zase vynese na světlo, probudí ji. Buď přímo, čehož nejsme svědky příliš často, ale Bůh to dělá, když přichází s probuzením, že lidé si bez jakékoliv zjevné příčiny začnou najednou uvědomovat prázdnotu svého života, jeho marnost, nebo přijde strach ze smrti nebo strach ze soudu, nebo prostě strach z toho, co bude. Nebo Bůh používá různé okolnosti v lidských životech – obvykle to jsou těžké věci, ale nemusí to tak být nutně – různé krize, nemoci, bolesti, války, katastrofy, nehody, rozbité vztahy. Bůh má moc zatřást člověkem, aby mu ukázal, že jeho život je úplně prázdný, marný, pomíjivý. A potom přichází se svým světlem. To je světlo evangelia, které nám říká, že jenom Bůh sám může naplnit lidský život, jenom Bůh sám může dát člověku pokoj, jen Bůh sám dává svému milému spánek.

Ten spánek je obrazem lidského svědomí. Nemusí to tak nutně být vždycky, ale obvykle ten, kdo má pokoj ve svém svědomí, může pokojně usínat a pokojně spát. Západní civilizace dnes trpí nespavostí. A tady je jeden z důvodů – lidé odmítají Boha, nemají pokoj s Bohem, takže nemají ani pokoj s lidmi a nemají pokoj ve svém vlastním svědomí. Proto má velkou žeň farmaceutický průmysl, proto se dobře daří psychologům a psychiatrům. Jedna z podstatných změn, kterou evangelium přináší do lidského života, je očištěné svědomí a spolu s ním také pokojný spánek.

• Ž 3:6 Ulehnu, usnu a probudím se, neboť Hospodin mě podepírá.
• Ž 4:9 Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.

Hospodin dává svému milému spánek. Dobrým příkladem může být Pán Ježíš Kristus. Vzpomeňte si, jak byl se svými učedníky na lodi a byla bouře – a Pán na zádi spal. Můžeme říci, že byl unavený, a bude to dobře zapadat do kontextu našeho žalmu – jako stavitel se namáhal a Bůh ho podepíral svou mocí, jako strážce bděl – a mnohdy celé noci na modlitbách, a Otec ho svou mocí střežil – a nyní pokojně spí uprostřed bouře. Byl vyčerpaný? Ano, byl. Ale byl také bez přestání v náruči svého Otce, a proto byl vždycky na tom nejbezpečnějším místě, kde mohl být. Právě tak je to s každým Božím dítětem. Moji milí, Bůh vás miluje. Zamiloval si vás věčnou láskou. Není to dráb, který by nad vámi stál s holí, ale je to milosrdný Otec, který svým milým dopřává spánek. Musíme jenom spočinout v jeho náruči.

Někdy se ze všech sil snažíme, dřeme, strachujeme se, trápíme se, naplňují nás nejrůznější obavy – ať již ohledně přítomných věcí nebo věcí budoucích, ale tento žalm nás volá k pokoji. Volá nás k tomu, abychom šli k Pánu, abychom spočinuli v něm samotném, abychom se ponořili do jeho Slova, abychom strávili pokojný čas na modlitbách a zakoušeli, skutečně zakoušeli jeho přítomnost. A on sám naplní náš život pokojem a smyslem.

Chtěl bych vám připomenout několik zaslíbení, které nám Boží slovo dává, abychom s ještě větší radostí a ochotou rychle utíkali k Bohu a chtěli být s ním. Jsou to zaslíbení, která jsou přesným opakem marnosti, o které čteme v našem dnešním žalmu:

• 1Pt 5:7 Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží.

Připomínejte si, že Bohu na vás záleží. Když bojujete s těžkostmi života a zdá se vám, že Bůh je daleko a neslyší vás, připomínejte si, že Bohu na vás záleží. Nejste cizinci ani přistěhovalci, ale jste Boží děti. Bůh za vás dal svého Syna – jak by vám spolu s ním nedaroval všechno? Záleží mu na vás a miluje vás odvěkou láskou.

• Fp 4:6-7 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

V každé modlitbě a prosbě … Rychle pojďme k Pánu! Nikdy není pozdě na modlitbu. Nikdy není špatná chvíle nebo nevhodný čas. Nyní je čas milosti. Bůh s radostí vyslýchá modlitby svých dětí. Nemáme čekat, ale máme spěchat k němu. A on sám bude jednat.

• Mt 6:31-34 Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Pán nás nevede k nezodpovědnosti, ale k tomu, abychom šli k němu a hledali jeho samotného, jeho osobu, jeho království, jeho spravedlnost. To je náš každodenní zápas. To není samozřejmé, není jednoduché. To je následování Pána Ježíše Krista, nesení jeho kříže, zapírání sebe sama a vyvýšení jeho samotného. Bez Pána zbývá nám jen marnost. Amen.