O tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet!

Jaroslav Kernal, Praha 11. října 2020

Pokoj vám a milost, sestry a bratři, milovaní svatí. Dneska dopoledne zaměříme svou pozornost opět do knihy Skutků, do čtvrté kapitoly. Na začátku jsme četli druhý žalm, který je z části citovaný ve druhé části této kapitoly. Přečteme celou kapitolu, abychom viděli všechny souvislosti, včetně toho, jak apoštolové a první církev používali žalmy k modlitbám a jak je dokázali zasadit do situace, která není nepodobná té naší současné. Pojďme tedy přečíst čtvrtou kapitolu Skutků.

Dneska zůstaneme v první části čtvrté kapitoly, ve v. 1-22 a všimneme si toho, kdo koho poslouchá, kdo koho má poslouchat a kdo koho neposlouchá. Příště se v druhé části čtvrté kapitoly podíváme na mluvení – kdo mluví, jak a jaké to má důsledky. V našem textu uvidíme zástupy, které poslouchaly apoštoly, a mnozí z těch, kdo poslouchali, byli díky tomu spaseni. Naproti tomu velerada neposlouchá apoštoly, ale hledá jen cestu, jak je umlčet. A nakonec vidíme apoštoly, kteří kladou otázku, koho je třeba poslouchat na prvním místě: Boha nebo lidi?

Než půjdeme do našeho textu, připomeňme si, co jsme viděli ve třetí kapitole – Petr s Janem šli do chrámu k odpoledním modlitbám a u Krásné brány se setkali s chromým mužem, který po nich chtěl almužnu. „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Vstaň a choď!“ To jsou slova Petra, který následně pomohl chromému muži vstát. Jeho svaly se vytvořili, klouby a vazy se zpevnily, v jeho se zázrakem utvořila schopnost chodit a skákat (ten muž byl od narození chromý, takže nikdy nechodil ani neskákal), a v srdci toho muže došlo k největšímu zázraku – moc Ježíšova jména v něm vzbudila víru, která ho uzdravila a zachránila pro věčnost. Proto ten muž oslavoval Boha. A Petr kázal evangelium užaslým lidem, kteří se kolem shromáždili. Na to navazuje náš text ve čtvrté kapitole:

I. Zástupy poslouchaly apoštoly (v. 1-4)

• Sk 4:1-3 Když Petr a Jan ještě mluvili k lidu, přišli na ně kněží s velitelem chrámové stráže a saduceji, rozhořčeni, že učí lid a hlásají, že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých. Násilím se jich chopili a vsadili je na noc do vězení, neboť už byl večer.

Židovská velerada byla uvnitř rozdělená – byli v ní farizeové a saduceové. Farizeové byli takovými fundamentalisty, trvali na Písmu a jeho pravdivosti a závaznosti, i když ne všichni si ho vykládali dobře. Bylo mezi nimi mnoho takových, kteří měli vedle Písma nějakou tradici a tu stavěli na roveň Písma. Nicméně byli to lidé, kteří věřili v aktivního Boha, v duchovní svět, v anděly i ve vzkříšení. Vedle nich tu byli saduceové, což byli zjednodušeně řečeno takoví liberálové, racionalisti. Popírali vzkříšení z mrtvých, takže byli naštvaní, když slyšeli, že v chrámu někdo učí o vzkříšení, které je v Kristu. Proto přišli se strážemi a vsadili apoštoly – a s nimi asi také toho uzdraveného muže – do vězení. Čteme, že se to neobešlo bez násilí – vztáhli na ně ruce, použili nějaké policejní chvaty a v našem kontextu by to možná znamenalo, že jim nasadili želízka. Bůh skrze apoštoly uzdravil od narození chromého, apoštolové kázali Krista a vzkříšení z mrtvých, což znamená, že také nejspíš kázali o posledním soudu, o tom, že Bůh bude soudit lidi skrze muže, kterého k tomu určil – skrze Pána Ježíše Krista. Dokazovali z Písem, jak jsme to viděli ve třetí kapitole, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš a král, potomek Davida, který ujal svého úřadu a už nyní je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud znovu přijde a bude soudit živé i mrtvé. Je jasné, že takové kázání bude vždycky vyvolávat nějakou reakci. Zde to bylo násilí a uvěznění.

Ale všimněte si, že obyčejní lidé poslouchali kázání a svědectví apoštolů a chválili Boha za to, co se stalo (Sk 4,21). Byli to ti, kteří měli vládu a autoritu, kdo se proti kázání apoštolů obracel. Ale nemůžeme říci, že to tak platí vždycky. V církvi v Antiochii byl mezi učiteli Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda – Bůh ho zachránil a udělal z něj jeden ze sloupů církve v Antiochii. Nebo když Pavel a Barnabáš připluli na Kypr, kázali evangelium místodržiteli Sergiu Paulovi, který uvěřil v Krista. A naproti tomu to byl zástup, který začal kamenovat Pavla v Lystře (Sk 14,19). Byl to zástup, který málem roztrhal Pavla v Jeruzalémě (Sk 21,30-31). Ale faktem je, že to často bývají obyčejní lidé, kteří jsou ochotní naslouchat dobré zprávě o Pánu Ježíši Kristu. Pavel napsal:

• 1K 1:26-29 Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených; ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic – aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.

Je to jenom Boží milost, že máme mezi sebou i vzdělané a moudré, dokonce i vznešené v tomto světě. Ale není to nic, čím by se kdokoliv mohl chlubit – ani před lidmi, natož před Pánem. Bůh ze své milosti povolává ty, které vyvolil k věčnému životu a nedělá rozdíli mezi lidmi. V našem textu jsou na jedné straně autority, které neposlouchají apoštoly, dokonce je chtějí umlčet a na druhé straně lidé, kteří apoštolům naslouchají. Ti lidé v chrámu slyšeli Petrovo kázání, slyšeli Boží slovo, evangelium, viděli toho uzdraveného muže, a pohleďte, jaký to mělo dopad:

• Sk 4:4 Ale mnozí z těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili, takže jich bylo již na pět tisíc.

V den letnic uvěřilo tři tisíce lidí. Potom Pán přidával každý den k církvi ty, které povolával ke spáse. Nyní mnoho dalších uvěřilo. Nevíme, kolik času uplynulo mezi druhou a třetí kapitolou Skutků. Asi to nebyly roky, a asi ani měsíce, ale spíš to bylo tak několik týdnů. A Bůh mocně pracoval. Včera jsem četl něco málo o životě jednoho amerického kazatele z druhé poloviny 19. století, Jamese Russella Millera. Byl redaktorem presbyteriánského nakladatelství a jako kazatel pracoval v několika sborech. Bylo zajímavé vidět, jak ho Bůh používal, protože v každém sboru, kde kázal, počet lidí obvykle během několika měsíců vzrostl deseti až dvacetinásobně. Bylo to od začátku jeho služby až do konce (byl kazatelem až do své smrti). Bůh používá své Slovo, aby zachraňoval lidi. V každém národě má ty, které před stvořením světa zapsal do knihy života a povolává je v určeném čase skrze kázání evangelia ke spasení. I tady to byly nejspíš stovky lidí, které se obrátily skrze jedno kázání evangelia. To je fascinující zpráva. Mělo by nás to vést k tomu, abychom se modlili, aby Bůh připravoval srdce lidí. Možná by se mohlo zdát, že nyní je taková situace, kdy lidé budou ochotnější slyšet evangelium, protože to vypadá, jako že kolem nás probíhá válka, i když není válka. Ale pozor! Pokud Bůh nepřipraví srdce lidí, budou se jenom zatvrzovat. Když skončila druhá světová válka, byli v naší zemi křesťané, kteří kázali evangelium, a přece se srdce lidí přiklonila k budování komunismu, nikoliv k evangeliu. Proto se musíme modlit, aby Bůh naklonil srdce lidí k Pánu Ježíši Kristu. A proto máme kázat Krista a evangelium stejně jako Petr a Jan, stejně jako křesťané v první církvi, kteří odvážně vydávali svědectví:

• Sk 4:31 Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.

Ale ne všichni poslouchali apoštoly, což nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Velerada neposlouchá apoštoly (v. 5-14)

Saduceové zavřeli Petra a Jana, protože nechtěli slyšet kázání o vzkříšení z mrtvých a o ukřižovaném Mesiáši. Místo toho:

• Sk 4:5-7 Druhý den se shromáždili jeruzalémští představitelé židů, starší a znalci zákona, velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a ostatní z velekněžského rodu, dali předvést Petra a Jana a začali je vyslýchat: „Jakou mocí a v jakém jménu jste to učinili?“

Každé duchovní vítězství má svou duchovní opozici a obvykle to znamená, že je třeba přinést nějaké oběti. Ne nadarmo se říká, že církev je vybudovaná na krvi mučedníků. Je to jedna z pravd, kterou můžeme vidět v knize Skutků. Autor listu Židům (Lukáš) povzbuzuje své čtenáře, aby si vzpomněli na to, jak trpěli:

• Žd 10:32-35 Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé. Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna.

Židovští vůdci se ptají, jakou mocí a v jakém jménu apoštolové kázali a uzdravili toho člověka. To byla nahrávka na smeč. Petr znovu mohl kázat Slovo Boží. Podívejte se do osmého verše – Petr byl naplněn Duchem svatým a mluvil, kázal evangelium. Ve druhé kapitole sestoupil Duch svatý a učedníci mluvili o velikých věcech Božích a Petr mocně kázal evangelium. Zde je Petr naplněn Duchem svatým a mluví. Ve v. 31 byli všichni naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží. Štěpán byl plný Ducha svatého a vydával svědectví o Kristu (Sk 7,55-56). Když byl Pavel na Kypru, byl naplněn Duchem svatým a mluvil s mocí slovo Boží (Sk 13,9). Když Duch svatý naplní život člověka, člověk mluví s odvahou o Pánu Ježíši Kristu. Petr kázal Krista:

• Sk 4:8-12 Vůdcové lidu a starší, když nás dnes vyšetřujete pro dobrodiní, které jsme prokázali nemocnému člověku, a ptáte se, kdo ho uzdravil, vězte vy všichni i celý izraelský národ: Stalo se to ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého vy jste ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Ježíš je ten kámen, který jste vy stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni."

Máme zde zkrácený záznam Petrova kázání před veleradou. Co je centrem? Pán Ježíš Kristus! Kristovo ukřižování a jeho vzkříšení. Vy jste ho ukřižovali, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých! Petr vysvětluje Boží moc, která působila v Kristu a skrze Krista a z Krista samotného. Mocí jeho jména stojí tento člověk před vámi zdráv. Je to jméno nad každé jméno, jméno Ježíš. Petr říká ty nejméně populární věci, které mohl říkat. Kdyby mluvil o Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, oni by ho poslouchali. Když budete s lidmi mluvit o Bohu bez nějakého bližšího určení, budou vás také poslouchat. Sice se říká, že Češi jsou ateisti, ale není to tak. Mnohem lepší označení je, že jsou „něcisti“, tedy věří, že něco duchovního je, ale nechtějí přemýšlet o tom, co to je. Vedle toho se celá řada našich sousedů, kolegů, nebo dokonce příbuzných zabývá nejrůznějšími duchovními aktivitami, jako je jóga nebo různé jiné okultní aktivity. Češi nejsou ateisti. A s mnoha z nich se dá mluvit o Bohu. Ale běda, když začnete mluvit o Kristu. On je ten kámen, který stavitelé odmítli. Petr o tom mluví stále znovu. Ve svém listě napsal o Ježíši Kristu:

• 1Pt 2:6-8 V Písmu stojí: ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘ Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným‘, ale i ‚kamenem úrazu a skálou pádu‘. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni.

To souhrn citátů z Písma: Iz 28,16; Ž 118,22; Iz 8,14. Petr jde do Písma, ve svém listě i před veleradou a z Písma ukazuje na Pána Ježíše Krista. Z Písma ukazuje na to, kdo je Ježíš. Mluví o Kristu a vyhlašuje jeho jedinečnost. Kdyby o něm Petr mluvil jako o jedné z cest k Bohu, možná by veleradu přestal zajímat a jenom by mávli rukou a zařadili křesťany mezi jednu z mnoha židovských sekt. Ale Petr říká, že v nikom jiném není spásy než v Ježíši Kristu. To byla Pánova slova, která vyučoval učedníky v horní místnosti tu noc před svým ukřižováním (J 14,6), když jim řekl, že nikdo nepřichází k Otci než skrze něj. Petr vysvětluje veleradě, že není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, v němž bychom mohli být spaseni.

Jako evangelikální křesťané, křesťané, kteří se drží evangelia a kteří staví na Písmu, věříme ve výlučnost spasení skrze Krista. To není něco samozřejmého. Žijeme v době, která se ohání tolerancí a růzností, ale přes všechnu toleranci je výlučnost tím, co se netoleruje. Věříme a vyznáváme, že jenom z milosti Boží, jenom skrze víru a jenom skrze víru v Krista samotného může být člověk spasen. Tato pravda je zjevená v Písmu, které je jedinečným a konečným zjevením pravdy a vede k Boží slávě. Přesně tyto věci kázal Petr před veleradou. Vystačil si s Kristem, s vírou, s Písmem, s mocí Boží, která zachraňuje a uzdravuje, tedy s milostí, protože spasení ani uzdravení se neděje na základě našich vlastních zásluh nebo našim úsilím, našimi skutky. Jenom mocí Kristova jména zde stojíme a věříme v něj. Bůh to učinil navzdory naší naprosté duchovní ochromenosti. Byli jsme na tom v duchovním slova smyslu úplně stejně, jako na tom byl ten chromý muž ve fyzickém slova smyslu. Byli jsme od narození neschopní chodit s Bohem, žít s ním. Byli jsme schopní žít náboženským životem, ale bez poznání skutečné pravdy. Právě tak na tom byli ti lidé z velerady, saduceové a farizeové, kněží a starší, muži z velekněžské rodiny. Mnozí z nich byli velmi nábožensky založení. A naprostá většina z nich měla o sobě velmi vysoké mínění. Podívejte se dál do našeho textu:

• Sk 4:13 Když viděli odvahu Petrovu i Janovu a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali, že jsou to ti, kteří bývali s Ježíšem.

Tady byl výkvět Izraele, židovský sanhedrin, velerada, velekněží, starší lidu, farizeové i ctihodní saduceové, lidé vzdělaní a vznešení, lidé bohatí, kteří stavěli na svém původu. Zakládali si na věcech tohoto světa podobně jako učedník jednoho z těchto mužů, Saul z Tarsu, učedník Gamaliela – podívejte se, co o sobě napsal:

• Fp 3:4-7 Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc: obřezán osmého dne, z rodu izraelského, z pokolení Benjamínova, Hebrej z Hebrejů; jde-li o zákon – farizeus; jde-li o horlivost – pronásledovatel církve; jde-li o spravedlnost podle zákona, byl jsem bez úhony. Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.

Přesně takhle přemýšleli ti muži, kteří tam seděli a vyslýchali apoštoly, místo aby je poslouchali. Oni vůbec neposlouchali, co říkají. Jako kdyby neslyšeli evangelium. Oni přemýšleli o tom, jak je to možné, že tito nevzdělaní rybáři znají zákon a proroky. Jak je možné, že je citují. Kde se v nich bere ta odvaha? Není to spíš drzost? Žasli nad tím. A zdá se, že byli také umlčeni:

• Sk 4:14 A když viděli, že ten uzdravený člověk tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli.

Na evangelium není co říci! Jsou jenom dvě reakce: první jsme viděli ve čtvrtém verši, kde mnozí uvěřili. Slyšeli o Boží moci v Kristu, slyšeli o vzkříšeném Mesiáši a činili pokání ze své vzpoury proti Bohu a uvěřili v Ježíše. Druhá reakce je odmítnutí. To je ve skutečnosti cokoliv jiného kromě té první. Lidé mohou žasnout a neudělat nic, jako ti zde – ale ve skutečnosti je to odmítnutí. Mohou mávnout rukou nebo říci, že jde jenom o jeden z mnoha názorů – ale ve skutečnosti je to odmítnutí. Není tak zjevné, není tak razantní jako když vás kamenují, přesto je to odmítnutí. To odmítnutí se nakonec vždycky nějak projeví – a to je poslední bod kázání:

III. Apoštolové poslouchají Boha (v. 15-22)

• Sk 4:15-17 Poručili jim, aby opustili zasedání; pak se mezi sebou radili: „Co s těmi lidmi uděláme? Bůh skrze ně způsobil zřejmý zázrak. Všichni, kdo bydlí v Jeruzalémě, to vědí, a my to nemůžeme popřít. Aby se to však příliš nerozneslo v lidu, pohrozíme jim, že už Ježíše nikomu nesmějí zvěstovat.“

Kdyby šlo celou věc ignorovat, ti muži by to udělali. Ale byl tady zjevný zázrak, o kterém se dozvěděl celý Jeruzalém. A to už nešlo úplně ignorovat. A tak začali vyhrožovat. A tady se dostáváme k jádru celé kapitoly – a to je reakce apoštolů:

• Sk 4:18 Zavolali je tedy a přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili.

Apoštolové se nesetkávají s něčím úplně novým. Už když chodili s Pánem, zakusili něco podobného. Marek říká, že hned na začátku své služby Pán Ježíš uzdravil jednoho malomocného a nařídil mu, aby se ukázal knězi, ale nikomu jinému, aby nic neříkal. Ale ten muž Pána neposlechl a všude o tom mluvil:

• Marek 1:45 … takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstal venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad.

Později se chtěli Ježíše zmocnit a nakonec ho pronásledovali až do té míry, že když vyzval učedníky, aby s ním šli za Lazarem, a bylo to krátce před velikonocemi, kdy byl Ježíš ukřižován, Tomáš řekl: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ (J 11,16). Když byl Ježíš ukřižován, učedníci byli v horní místnosti a byli zamčeni ze strachu před Židy (J 20,19). Už věděli, co je to pronásledování kvůli Kristu. A křesťanská církev to až na vzácné výjimky zakouší po celou dobu své existence. V našem textu vládcové zkouší hrozit. Mají před sebou muže neučené, prosté, takže jim hrozí, aby už nekázali o Kristu. Jakou dostali odpověď?

• Sk 4:19-20 Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.“

Koho máme poslouchat? Co je správné? Koho jako křesťané musíme poslouchat? Odpověď není: Buď a nebo. Bylo by to příjemné a jednoduché, kdybychom vždycky měli před sebou černou nebo bílou. Buď je to takto, nebo takto. Ale obvykle to tak není. Když Bůh použil Asýrii jako svou metlu na neposlušný Izrael, přitáhl asyrský král také k Jeruzalému. Bůh vydal severní Izrael a Samaří asyrskému králi. Nyní stál před hradbami Jeruzaléma. A nejvyšší číšník asyrského krále volal na Izraelce:

• 2Kr 18:25 Cožpak jsem vytáhl bez Hospodina proti tomuto místu, abych je zničil? Hospodin mi nařídil: Vytáhni proti této zemi a znič ji!

To jsou silná slova. Měl se král Chizkijáš podřídit? Boží vůlí bylo, aby se nepodřídil – a Bůh ho zázračně vysvobodil.

• 2Kr 19:6  Izajáš jim řekl: „Vyřiďte svému pánu: Toto praví Hospodin: Neboj se těch slov, která jsi slyšel, jimiž mě hanobili sluhové asyrského krále.“

O sto let později přitáhl k Jeruzalému Nabúkadnesar, král babylónský. A poslouchejte, co řekl Bůh skrze proroka Jeremjáše:

• Jr 27:8-9 Ale pronárod či království, které by nesloužilo jemu, Nebúkadnesarovi, králi babylónskému, a které by svou šíji nesklonilo pod jho babylónského krále, ten pronárod postihnu mečem a hladem a morem, je výrok Hospodinův, až je úplně vydám do jeho rukou. Neposlouchejte své proroky ani své věštce ani své sny ani své mrakopravce ani své čaroděje, kteří vám říkají: ‚Králi babylónskému sloužit nebudete!‘

Petr a Jan měli jasno a do jisté míry to bylo jednoduché: zakázali jim kázat Krista, což nemohli poslechnout. Ne vždycky je to tak jednoduché a ne vždycky i to, co je jednoduché je možné jednoduše poslechnout. Když nezávislé, a tedy nelegální církve v Číně nutí stát zaregistrovat se, aby nad nimi měl kontrolu, není to o kázání evangelia – a přece věřím, že je správné, že to křesťané nechtějí udělat. Když komunisté v padesátých letech zakázali církvím dělat evangelizační aktivity, věřím, že nebylo správné, že se církve podřídily, ale rozumím tomu, proč to bylo tak těžké. Když dnes stát nařizuje (údajně kvůli zdraví občanů), aby církve neuctívaly Boha společným zpěvem, o čemž Bůh říká, že to dělat máme (např. Ef 5,19; Ko 3,16, Žalmy), nebo nám přikazuje, že můžeme uctívat Boha maximálně v deseti lidech, co je před Bohem správné? Koho máme poslouchat? To jsou těžké otázky a já vám na ně nedám odpověď, protože odpověď musí každý křesťan hledat sám. Chápu, že je mnohem jednodušší, když mi někdo řekne, co mám dělat, protože tím ze mne sejme zodpovědnost a tíhu hledání Boha a jeho vůle. Ale Bůh nás volá k tomu, abychom hledali jeho samotného, jeho vůli a jeho tvář a jednali na základě vlastního přesvědčení a ne podle toho, co nám někdo řekne. To je skutečná svoboda a výsada Božích dětí, tohle je význam toho, že jsme královské kněžstvo a nepotřebujeme jiného prostředníka než toho, kterého máme – Pána Ježíše Krista. A podívejte se, jak se Bůh přiznal ke svědectví a jednání apoštolů:

• Sk 4:21-22 A tak jim pohrozili a propustili je, protože nenašli nic, zač by je mohli potrestat; také měli obavy z lidu, neboť všichni chválili Boha za to, co se stalo. Tomu chromému, který byl zázračně uzdraven, bylo totiž už přes čtyřicet let.

Nyní je propustili, protože se báli. V další kapitole uvidíme, že je chtěli zabít, nakonec je sice také propustili, ale dali je zbičovat. Proč? Protože dělali, co bylo správné: kázali Krista, jeho kříž a vzkříšení, tedy evangelium. Ale Bůh se na nich mocně oslavil:

• Sk 5:41-42 A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Dále učili den co den v chrámě i po domech a hlásali evangelium, že Ježíš je Mesiáš.

Dostanete sílu Ducha svatého a budete mi svědky, nebudete jako svět, ale budete mými svědky, budete kázat Krista v Jeruzalémě a celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8). A počítejte s tím, že vás to bude něco stát: celý váš život!