Kdo chce jít za Kristem, musí za něj dát i svůj život!

Jaroslav Kernal, Praha 22. listopadu 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, sestry a bratři, milí v Kristu. Dnes zaměříme svou pozornost na nejdelší kapitolu v knize Skutků a půjdeme do sedmé kapitoly. Minule jsme byli v nejkratší kapitole Skutků, kde začíná náš dnešní příběh – a my se k němu krátce vrátíme, a potom půjdeme do nejdelší kapitoly z celé knihy Skutků. Pojďme přečíst náš dnešní text z Božího slova. Sk 6,8-7,60.

Štěpánova řeč před radou je kázáním, takže to nejlepší už dneska máme za sebou. Přesto bych chtěl k tomuto textu dodat ještě pár slov. První verš sedmé kapitoly nás vrací do šesté kapitoly, protože velekněz se ptá Štěpána, jestli je pravda, co o něm říkají falešní svědkové. Připomeňme si nejprve, co se vlastně stalo a potom také to, z čeho že to Štěpána obvinili. Teprve potom půjdeme do sedmé kapitoly a podíváme v rychlosti na Štěpánovu řeč, na jeho smrt a zastavíme se na chvíli u jeho víry, která ho dovedla před židovskou radu a kterou zaplatil tu nejvyšší cenu: za svou víru v Ježíše Krista zaplatil svým životem.

Štěpán byl jedním ze sedmi diákonů, které vybrala církev, aby sloužili řecky mluvícím vdovám v jeruzalémském sboru a které apoštolové k této službě ustanovili. Ale Štěpán se zjevně nestaral jenom o to, aby se těm vdovám dostalo spravedlivého dílu jídla, ale byl obdařen Boží mocí a činil veliké znamení a divy mezi lidmi. To vzbudilo nelibost mnoha Židů a začali se dohadovat se Štěpánem. Těžko říci, jak to vypadalo, ale čteme o tom, že nebyli schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil (Sk 6,10). Velmi jednoduše bych řekl, že Štěpán se odkazoval na Písmo. Totéž dělal Pán Ježíš, totéž dělali apoštolové (viz např. 2Pt 1,16-21 nebo 1K 4,6). Štěpán šel do Písma a vykládal ho ve vztahu k Pánu Ježíši Kristu. A to byl důvod, proč mu nemohli čelit. Proto udělali jednoduchou věc (viz v. 11): navedli několik mužů, aby Štěpána pomlouvali, že mluví rouhavě. A to je ten důvod, proč nyní stojí před radou – kvůli tvrzení, že se rouhá proti Mojžíšovi a proti Bohu. Vybrali si některé věci, které Štěpán říkal a vysvětlili je takovým způsobem, že to působilo jako rouhání – řeči o zboření chrámu, možná řeči o finální oběti, o novém kněžství, o nové smlouvě, možná řeči o tom, že Ježíš je Syn člověka z Daniela 7,13. To všechno Štěpán nepochybně říkal, ale tito lidé to obrátili proti němu. Proto se Štěpán nijak nebrání, proto neříká, že ta obvninění jsou nesmyslná nebo lživá. Místo toho znovu káže, jde do Božího slova a vysvětluje ho. 

I. Štěpánova řeč

Štěpán začíná u Abrahama, tedy v Genesis. Je to ve zkratce podobné tomu, když Pán Ježíš po svém vzkříšení šel se dvěma učedníky do Emaus. Začal u Mojžíše a vysvětloval, co se na něj vztahovalo ve všech částech Písma (Lk 24,27). Štěpán dělá totéž. Jde do Písma. Jde na začátek, ke kořenům židovského národa, jde k praotci víry, k Abrahamovi. Abraham nebyl první, kdo věřil – s jistotou to můžeme říci o Ábelovi, který byl synem Adama. O něm Písmo říká, že věřil, a proto přinesl lepší oběť než jeho bratr Kain (Žd 11,4), který nepřinesl oběť z víry, ale z povinnosti (proto byla ta Ábelova oběť lepší, a proto ji také Bůh přijal, zatímco Kainovu nikoliv). Možná, kdyby Štěpán věděl, jak to dopadne, že by začal u Ábela. Ale začíná u Abrahama, který je praotcem židovského národa a také otcem věřících (Ř 4,16; Ga 3,7). A o víru jde Štěpánovi především. Mluví o zaslíbeních, která Bůh dal Abrahamovi, mluví o smlouvě, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, mluví o znamení smlouvy, o obřízce. Jde dál k Izákovi, Jákobovi, jeho synům, k sestoupení do Egypta, k Mojžíšovi a vyvedení z Egypta. Tady začíná směřovat k Pánu Ježíši Kristu, když mluví o prorokovi, kterého Bůh povolá, a který bude jako Mojžíš (v. 37). Stejně jako se Židé zřekli Mojžíše (v. 35.39), zřekli se také Ježíše.

Štěpán tady mluví k představitelům Izraele a mluví s velikou moudrostí. Musím zdůraznit, že mluví k Židům. Kdybychom my měli mluvit k představitelům našeho národa, nedávalo by to smysl, kdybychom jim říkali stejné věci, jako říká Štěpán, protože by o těchto věcech věděli pravděpodobně jen velmi málo nebo vůbec nic. Když mluvíme s lidmi, musíme mít na paměti, s kým mluvíme. Když Pavel mluvil s Řeky v Athénách, začal z úplně jiného konce. Začal mluvit o neznámém bohu, jehož oltář našel tam, kde v Athénách uctívali všechny možné bohy. Tohoto Boha jim zvěstoval a vysvětloval, že to je stvořitel nebe i země, že je všudypřítomný a všemohoucí, že je naprosto spravedlivý a potrestá každý hřích. Svou moc prokázal na Kristu, kterého určil jako soudce a potvrdil ho tím, že ho vzkřísil z mrtvých. Takto Pavel mluvil k lidem, kteří nevěděli nic o Bibli ani o Bohu. Když mluvil k Židům např. ve Skutcích 13, mluví skoro stejně jako Štěpán. Začíná u Abrahama, pokračuje k Mojžíšovi, a nakonec jde k Davidovi. Je tady zjevná jednoduchá linie, po které, jak Štěpán, tak Pavel, jdou.

Štěpán připomíná Boží slávu, Boží svatost, Boží velikost na straně jedné a lidskou vzpouru, konkrétně vzpouru Izraelců na straně druhé. Odmítli Mojžíše – nejprve na samotném začátku (v. 35) a potom znovu, když Bůh vyvedl skrze Mojžíše svůj lid a oni na poušti reptali. Štěpán mluví o zlatém teleti, o modle, kterou si udělali a které obětovali, kterou nazývali bohem, který je vyvedl z Egypta. Tady se musíme na okamžik zastavit, protože tohle je velmi důležitá věc – Mojžíš byl na hoře v oblaku a ohni a Bůh s ním mluvil tváří v tvář. Hospodin byl s Mojžíšem. Dole pod horou byl lid, který si odlil zlaté tele a mluvil o něm jako o Hospodinu a možná ho tak i nazýval. Ne všechno, co se nazývá Bohem, je Bůh. Ne každý Ježíš, který je označován za Ježíše, je doopravdy Ježíš Kristus zjevený v Písmu. Na tohle musíme dát velmi dobrý pozor. Svědkové Jehovovi mluví o Ježíši, ale je to Ježíš, který nemá Boží vlastnosti a není cele Bohem. A to znamená, že to je jiný Ježíš. Mormoni mluví o Ježíši, ale ani jejich Ježíš není Ježíšem zjeveným v Písmu. Římští katolíci se klaní před soškou Pražského Jezulátka a říkají, že to je Ježíš, ale ani to není Pán Ježíš Kristus zjevený v Písmu – je to jiný Ježíš a my nemůžeme takové lidi přijímat jako bratry a sestry v Kristu. Proto musíme být bdělí a zkoumat, když někdo mluví o Bohu nebo o Kristu, zda je to Bůh, jehož zjevuje Bible. Zpět do Skutků.

Štěpán jde do Písma a připomíná slova proroka Amose (Am 5,25-27) podle řeckého překladu Starého zákona. Izraelci na poušti neobětovali Hospodinu, ale nosili schránu smlouvy a spolu s ní stánek Molocha a hvězdu Remfana. Byli svou podstatou modláři. Spojovali různá náboženství. Přijímali to, co jim říkal Bůh, ale ve svém srdci a i navenek jednali podle toho, co jim říkal svět kolem nich. To je něco, s čím se potýkáme dodnes. Pán nás nevzal ze světa, ale ponechal nás ve světě, abychom byli svědectvím o jeho milosti a lásce, abychom v moci Ducha svatého nesli dobrou zprávu až na sám konec země. Učinil nás světlem světa a solí země, ale jak snadno a rychle jsme ochotni schovat jeho světlo pod postel a sůl nechat, aby ztratila svou slanost. Boží slovo, modlitba, svědectví o Kristu – to jsou základní prvky světla a slanosti. Když je opouštíme a nahrazujeme věcmi tohoto světa, nebudeme svítit, nebudeme solit, nebudeme svědectvím. Pak hledáme jiné způsoby, jak oslovit svět – pomocí zábavy, koncertů, besed, používíním manažerských metod k růstu a fungování církve. V naší zemi chce vláda vést stát jako firmu, jiní chtějí vést církev jako firmu. Můžeme přizpůsobit své svědectví i svůj život světu, a přestat mluvit o tom, že homosexualita je hřích, přijmout způsoby světa v otázkách vztahů a pohlaví, třeba v tom, že lidé spolu mohou žít a nebýt manželé (hlavně, že se mají rádi, ne?), nebo v otázkách změn pohlaví nebo duchovního vedení ženami, ačkoliv muž byl ustanoven jako hlava ženy. To jsou věci, které jsou konfrontační. A když na ně dojde, bude to problém. Dokud budeme mluvit o lásce a o tom, jak to společně zvládnem, svět nás bude milovat. Kdyby Štěpán mluvil o tom, že Bůh je láska, asi by ho neukamenovali. Ale on mluvil o hříchu. A mluvil o Bohu, který je svatý, nekonečný, je stvořitel a Pán. A to se zcela zjevně nelíbilo členům rady. Mohli bychom si dobře představit tu scénu, jak to začíná pomalu vřít, jak se někteří z nich začínají mračit a začínají brunátnět, protože se jim hněvem rozbušilo srdce a krev se jim vehnala do obličeje. A Štěpán to musel vidět (neměli zakryté obličeje), ale přesto pokračoval ve svém kázání a nakonec přímo konfrontoval tyto náboženské vedoucí:

• Sk 7:51-53 Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové. Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili. Přijali jste Boží zákon z rukou andělů, ale sami jste jej nezachovali!

Když budete mluvit o hříchu, musíte být připraveni na to, že lidé se obrátí proti vám. Ať už to budou hříchy jednání nebo hříchy učení – obojí obvykle přináší stejnou reakci – útok: 

II. Štěpánova smrt

• Sk 7:54-56 Když to členové rady slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby. Ale on, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“

Tady vidíme veliký kontrast. Na jedné straně rozzuřené tváře a zaťaté zuby členů rady a na druhé straně andělsky rozzářená tvář Štěpána. Už jsme to viděli na konci předchozí kapitoly, že jeho tvář byla jako tvář anděla. A to je něco, co Bůh zamýšlel pro každého křesťana, protože „na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně“ (2K 3,18). Štěpán byl plný Ducha svatého, protože jeho pohled byl upřený na Krista, jeho víra se upínala cele ke Kristu a byla živena živým Božím slovem – slovy Mojžíše a proroků. Celý jeho život se soustředil na Pána Ježíše Krista. Předtím byl připravený vydat svědectví o Kristu – to svědectví vydával svou službou řecky mluvícím vdovám, když jim nosil jídlo a staral se o to, aby nehladověly a každý den dostaly to, co je spravedlivé. Když takto sloužil, povzbuzoval je Božím slovem, mluvil s nimi o Pánu Ježíši Kristu a vedl je ke Kristu a spolu s nimi všechny, kteří byli kolem nich – to byl důvod, proč se s ním někteří začali přít. Ale on jim kázal Pána Ježíše Krista z Božího slova – používal slova proroků, aby promlouval k lidským srdcím. A oni ho pomlouvali a falešně ho obvinili z rouhání – ale Štěpán byl připraven stále kázat Krista – proto jeho tvář byla jako tvář anděla (Sk 6,15). Ještě neotevřel ústa a už svědčil. Jeho tvář byla ohromným svědectvím pro všechny ty muže, kteří zasedali v radě. Jeho předchozí život byl svědectvím pro ty, kdo ho pomlouvali. A jeho kázání je nyní zvedlo ze židlí – ale nebylo to k potlesku …

Štěpán pohlédl k nebi a viděl nebesa otevřená, viděl Boží slávu i Ježíše na pravici Boží. A znovu odkázal členy rady do Písma – tentokrát do knihy Daniel, kde je Syn člověka, který na oblacích přichází k Božímu trůnu, na němž sedí Věkovitý – tahle Štěpánova poznámka musela být členům rady velmi jasná a ukazovala jim, kdo je Pán Ježíš Kristus. My nejsme Židé a známe jenom velmi povrchně Starý zákon. Ale oni ho znali velmi dobře a žili v době, kdy bylo velké očekávání, že přijde Mesiáš a vysvobodí je z moci Říma. A přišel Ježíš a mluvil o vysvobození z moci Říma, a nejenom Říma, ale světa vůbec, a také hříchu a smrti. Mluvil o tom, že kdo v něhu uvěří, bude zachráněn. Bude vysvobozen z pout hříchu, nedopadne na něj Boží hněv a nepřijde na Boží soud. Mluvil o sobě jako o Synu člověka – a tím odkazoval právě na text Daniela. A ti Židé v radě to všechno zažili, pamatovali si Ježíše, protože to všechno se stalo nedávno, jen před několika měsíci, maximálně před rokem, rokem a půl. Ježíš stál před nimi na stejném místě, jako teď stál Štěpán – a kdo by si nepamatoval ta slova, která řekl, když se ho velekněz zeptal, jestli je Boží syn: „Vy sami říkáte, že já jsem“ (Lk 22,70). Nyní tady stojí Štěpán, o kterém nikdy předtím neslyšeli, ale který tady je kvůli tomu Ježíši, kterého nechali ukřižovat. A Štěpán je obviňuje, že nechali zabít proroka stejně, jako jejich otcové zabíjeli proroky, kteří přišli v jejich době. A odkazuje do Daniela:

• Daniel 7:14 A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.

Ten text měli všichni ve své hlavě. Takže když Štěpán řekl, že vidí Syna člověka, jak stojí na pravici Boží, ta slova se jim zákonitě vybavila a bylo rozhodnuto. Podívejte se na jejich reakci:

• Sk 7:57-58 Tu začali hrozně křičet a zacpávat si uši; všichni se na něho vrhli a hnali ho za město, aby ho kamenovali. Svědkové dali své pláště hlídat mládenci, který se jmenoval Saul.

Už nebylo místo pro žádná další slova – křičeli jeden přes druhého, zacpávali si uši, nechtěli nic slyšet, už to byl konec. Ten člověk už jim neměl co říct. Možná se hezky staral o vdovy, ale tímhle je opravdu naštval. Tímhle si podepsal rozsudek smrti – i když žádný rozsudek nepadl, nedošlo ani k žádnému soudu, byli tu jenom křiví svědkové a bylo tady jedno kázání Štěpána, které vycházelo především z citátů z Písma a potom z jednoduché konfrontace. Pro radu to znamenalo konečnou. S tím člověkem už nechceme nic mít, musí skončit – a skončí jednou provždy! Nebyl čas na žádné diskuze, na žádné vysvětlování – prostě ho chytili, odvlekli ho za město a kamenovali ho. Postavili ho někam k hradební zdi a házeli na něj kameny tak dlouho, dokud ho těmi kameny neutloukli k smrti. Ale i ve chvíli své smrti je Štěpán věrným následovníkem Pána Ježíše Krista. Podívejte se do textu:

• Sk 7:59-60 Když Štěpána kamenovali, on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Pak klesl na kolena a zvolal mocným hlasem: „Pane, odpusť jim tento hřích!“ To řekl a zemřel.

Štěpán se modlil stejnými slovy jako Pán Ježíše. I když je tam malý rozdíl – Pán Ježíš volal Otci, aby přijal jeho Ducha (Lk 23,46), Štěpán mluví k Pánu Ježíši. To nám ukazuje nejenom na Štěpánovu zbožnost a jeho víru v Kristu, ale také na Božství Pána Ježíše Krista. Přijímá své služebníky, kteří pokládají život pro jeho jméno. Zde přijal prvního, který byl kvůli Kristu zabit. Ale neměli bychom se tomu divit – pronásledovali Pána a budou i nás. Zabili Pána Ježíše a budou chtít zabít i nás. Bůh nám v této části světa dopřál desítky let pokoje. Ale už teď vidíme, že se tato doba pokoje pomalu schyluje ke svému konci. Na mnoha místech světa jsou křesťané pronásledováni – a dokonce i tam, kde se mluví o křesťanské zemi, jako ve zprávě, kterou jsem vám dával minulý týden z Ugandy. Většina skutečné církve byla po většinu historie až dodnes vždycky více nebo méně pronásledovaná.

III. Štěpánova víra

Štěpána ukamenovali. Pána Ježíše ukřižovali. Jakubovi nechal Herodes ve vězení useknout hlavu. Pavel byl od Židů pětkrát odsouzen ke čtyřiceti ranám bez jedné, třikrát byl trestán holí, jednou kamenován (2K 11,24). Vládce Damašku Aréta ho chtěl zabít, takže ho museli spustit z hradeb v koši, aby unikl. Proč to ti lidé museli zakusit? Kvůli své víře v Pána Ježíše Krista. V listu Židům je seznam svědků víry a ta kapitola končí těmito slovy:

• Žd 11:37-40 Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země. A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.

Pokud by byl autorem listu Židům Lukáš, což je jedna z možností, možná mezi ty kamenované řadil právě Štěpána. A v tom slavném seznamu svědků víry bychom mohli vedle Ábela, Henocha, Noema, Abrahama nebo Mojžíše číst také: „Štěpán věřil, proto odvážně vydal svědectví o Pánu Ježíši Kristu a byl přijat do nebeské slávy.“ Vložil svůj pozemský život do Pánových rukou a dostalo se mu té výsady, že mohl ten život položit pro Krista. Ježíš říkal svým učedníkům poměrně často, že musí trpět a že bude muset zemřít. Současně je ujišťoval, že také musí třetího dne vstát z mrtvých (Lk 9,22). A všem lidem říkal:

• Lukáš 9:23-26 Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne, zachrání jej. Jaký prospěch má člověk, který získá celý svět, ale sám sebe ztratí nebo zmaří? Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů.

Ježíš mluví o tom, že následovat ho není snadné. Na konci deváté kapitoly jsou příklady lidí, které pozval k následování, nebo kteří ho sami chtěli následovat a on je odrazoval.

• Lukáš 9:58.60.62 Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil. … Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží. … Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.

Dát život Kristu znamená vzdát se svého života. Už mi nepatří. Patří jemu. A já jsem jenom správce, který tento život spravuje. Je mým úkolem spravovat ho věrně a s vědomím, že se nestarám o své vlastní, ale o cizí, že se starám o Pánovo vlastnictví. A tohle jsou věci, které se dobře říkají, když se nic neděje, když jde všechno tak, jak má, když se nám daří nebo prostě jen tak životem proplouváme (nebo ho jen konzumujeme). Ale ve chvíli, kdy přijdou těžkosti, začne se projevovat opravdovost víry. Někdy stačí i to jednoduché vyznání, přiznání se ke Kristu před lidmi. Setkal jsem se s mladým mužem, který se hlásil ke Kristu, ale za žádnou cenu nechtěl svým nejbližším říci o své víře. Nakonec jsem ho musel konfrontovat právě tímto textem a udělat něco, co dělám s velikou bázní – zpochybnit pravost jeho víry, protože se nechtěl přiznat k Pánu před lidmi. Ještě jsme nemuseli pro Pána prolít krev.

Milí křesťané, na pronásledování není možné se připravit. Ale je možné budovat svůj vztah s Pánem Ježíšem Kristem, poznávat ho z jeho Slova, rozehřívat svou duši modlitbami a chválami, a posilovat se víře odvážným svědectvím o Pánu. Jestli bude váš vztah s Kristem pevný, budete stát na skále, budete mít v Kristu pevně zapuštěné kořeny a nic vás od Pána neoddělí. Ve světě narůstá ďáblova zlost proti Kristově nevěstě a církev je stále více pronásledována. A nemluvím jenom o muslimských zemích, kde je pronásledování křesťanů běžné. Miliony křesťanů v Číně jsou pronásledovány čínskými komunisty. Podobně jsou křesťané v Indii pronásledováni hinduisty. Ve Střední Americe jsou to komunistické guerilly nebo drogové kartely, kterým vadí, když se lidé obracejí ke Kristu a přestávají jednat nezákonně a nechtějí poslouchat mafii. V Evropě a v Africe (nejenom v severní) se stále více rozmáhá islám. Ale ruku v ruce s ním jde militantní ateismus s genderovou agendou, s evoluční teorií, s vědou jako novým náboženstvím. A běda křesťanům! Ve Francii jsou útoky na křesťany a na křesťanské symboly na denním pořádku. A USA je to podobné. Uvěřili jsme na takovém místě a v takové době, kdy nám žádné pronásledování nehrozilo. Ale to se nyní mění. Z Boží milosti ta změna nemusí přijít. Nebo z Boží milosti tato změna přijde, protože musí přijít. To je cele v Božích rukou. Už nyní zakoušíme Boží soudy, protože církve se nemohou v naší zemi svobodně scházet, křesťané nesmějí uctívat Boha společným zpěvem a je jim přikazováno, aby se k Bohu modlili se zahalenou tváří. Můžeme říci, že to jsou jenom opatření pro boj s nemocí. Možná to tak je. Ale nikdo nemůže říci, že to tak bude i dál.

Štěpán uvěřil v době, kdy všechno vypadalo dobře. Církev rostla. Byla plná nadšených lidí. Lidé si křesťanů vážili a měli pro ně pochopení. Byli rádi, že je tu mají, protože Bůh skrze ně působil mocné věci. Církev úspěšně vyřešila vážný problém a rozkol v církvi. Byli ustanoveni noví služebníci a díky jejich práci se služba církve ještě rozrostla. Kněží přijali víru. Všechno vypadalo nadějně. Byly sice nějaké náznaky, protože apoštolům zakazovali mluvit o Kristu, ale to nebylo nic nepřekonatelného a apoštolové se modlili spolu s církví a Bůh odpověděl, jednal. Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že někdo kvůli Kristu přijde o život. A pak se to sneslo jako blesk z nebe. Bylo to rychlé, nečekané, impulsivní a velmi kruté. A dějiny církve nám ukazují, že to tak je často. Jaká je vaše víra, moji milí? Chci vás povzbudit, abyste se ještě více přimkli k Pánu Ježíši Kristu:

• Ko 3:1-2 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

Amen.