Bůh se oslavuje ve smrti, vysvobození i v soudu

Jaroslav Kernal, Praha 7. února 2021

Dobré dopoledne, bratři a sestry, pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Pokračujeme ve výkladu knihy Skutků, prošli jsme už jedenáct kapitol a pomalu se blížíme k polovině knihy. Viděli jsme, jak se evangelium pomalu a postupně šíří – z Jeruzaléma skrze celé Judsko až do Samařska a nakonec i za hranice Izraele, k pohanům (Sk 1,8), do Cesareje, kde uvěřil setník Kornélius a jeho rodina i jeho přátelé, a následně do Antiochie, kde vznikla první církev složená z větší části z pohanů. Ruku v ruce s expanzí evangelia a s jeho mocí se stupňuje také tlak, který je proti evangeliu směřován. A o tom je náš dnešní text.

Lukáš nás vede znovu do Jeruzaléma. Už jsme se tam dostali na konci předchozí kapitoly společně s Pavlem a Barnabášem. Vypadá to, že Pavel a Barnabáš byli svědky událostí, které jsou popsané ve dvanácté kapitole, tedy kromě Herodovy smrti, kterou Lukáš vkládá do textu, jako vsuvku, na které ukazuje, že Bůh je svrchovaným Pánem života i smrti. Dokonce bych řekl, i když to nemohu nijak dokázat, že Pavel s Barnabášem byli v domě Marie, matky Jana Marka, a modlili se spolu s církví, když tam přišel Petr. Celá dvanáctá kapitola je krásná a je v ní několik příběhů – je zarámovaná jako uvozovkami příchodem Pavla a Barnabáše do Jeruzaléma v posledním verši předchozí kapitoly a jejich odchodem z Jeruzaléma v posledním verši této kapitoly. Lukáš se ve dvanácté kapitole znovu vrací k Petrovi, kterého na chvíli v jedenácté kapitole opustil, ale na pozadí je příběh Pavla, který začíná mít hlavní slovo, a do konce knihy Skutků už to tak bude pořád. Po dvanácté kapitole je Petr zmíněn ve Skutcích už jenom jednou – když se sejdou zástupci církve s Antiochie s církví v Jeruzalémě a řeší otázku obřízky a zachovávání Mojžíšova zákona (Sk 15). Zbytek knihy Skutků je cele věnovaný tomu, jak Bůh použil Pavla k rozšíření evangelia až na sám konec země.

My dnes ve dvanácté kapitole uvidíme, jak se Bůh různým způsobem oslavuje – oslavuje se skrze mučednickou smrt svých vyvolených (Jakub a další neznámí svatí), oslavuje se mocným nadpřirozeným vysvobozením svých svatých a jejich záchranou z rukou lidí, kteří je chtějí zabít (Petr) a oslavuje se také soudem nad bezbožnými – v našem textu umírají jednak vojáci, kteří hlídali Petra a jednak sám Herodes. Dvanáctá kapitola popisuje narůstající tlak proti evangeliu a klíčem je tu verš 24:

• Skutky apoštolské 12:24 Ale slovo Páně se šířit nepřestalo.

Mohli bychom tento verš vidět jako odrazový můstek do druhé poloviny knihy Skutků, protože od třinácté kapitoly se Slovo Páně šíří jako povodeň – nezadržitelně, mocně a slavně.

I. Bůh se oslavuje mučednickou smrtí (v. 1-4)

Lukáš navazuje na poslední verš předchozí kapitoly, kde se mluví o tom, že Pavel s Barnabášem přišli se sbírkou z Antiochie do Jeruzaléma a předali ji starším.

• Sk 12:1-2 V té době král Herodes krutě zasáhl proti některým bratřím. Mečem dal popravit Jakuba, bratra Janova.

Od doby, kdy Saul pronásledoval křesťany v Jeruzalémě, už uplynulo minimálně nějakých deset let, možná i více. Církev v Jeruzalémě se po Saulovu násilném pronásledování vrátila zpátky do Jeruzaléma – vzpomeňte si, že když začal Saul pronásledovat církev, všichni učedníci uprchli z Jeruzaléma, zůstali tam jenom apoštolové (Sk 8,1). Lukáš popsal ono pronásledování jako kruté, a Pavel o sobě později řekl, že si počínal jako smyslů zbavený (Sk 26,11), snažil se církev vyhubit (Ga 1,13), byl rouhač a násilník (1Tm 1,13). Tehdy šlo o pronásledování motivované náboženským fanatismem, nyní jde o pronásledování od vládce, od Heroda, a je motivované snahou zalíbit se lidem, jak vidíme v dalším verši (v. 3).

Je zjevné, že Jakub nebyl jedinou obětí tohoto pronásledování, že zde byli také další. Ale byl jediným apoštolem, na kterého toto pronásledování dopadlo. Je to zajímavé, přemýšlejme o tom chvilku. Kdo byl Jakub, kterého Herodes popravil?

Jakub byl bratr Jana, tedy Jakub Zebedeus, rybář, jeden ze „synů hromu“ (Boanerges), jak oba bratry nazval Pán Ježíš (Mk 3,17). Jakub s Janem byli bratranci Pána Ježíše Krista – jejich matka Salome byla sestrou Marie, jak vyplývá ze srovnání záznamů o ukřižování Pána z evangelií. Jakub a Jan byli společníci Petra – lovili spolu ryby (Lk 5,10).  Jan byl z nich nejspíš nejmladší a byl Pánův miláček, ale spolu s Petrem a Jakubem tvořili „tvrdé jádro“ Pánových učedníků. Jakub, Jan, Petr (a s nimi Petrův bratr Ondřej, který Petra přivedl k Pánu) byli u toho, když Pán uzdravil Petrovu tchyni v Petrově domě (Mk 1,29). Jenom tito tři byli u vzkříšení Jairovy dcery (Mk 5,37). Jenom oni byli s Pánem na hoře proměnění (Mk 9,2). Tyto tři si Pán vzal stranou na Olivové hoře v zahradě Getsemane a požádal je, aby se s ním modlili (Mk 14,33). Petra a Jakuba poslal Ježíš připravit velikonočního beránka tu noc před ukřižováním (Lk 22,8). Jakub a Jan chtěli seslat oheň na samařskou vesnici, odtud ono „synové hromu“ (Lk 9,54). Jakub a Jan spolu se svou matkou žádali Ježíše, aby jim dal místa po jeho pravici a levici (Mt 20,20; Mk 10,35). V knize Skutků se s Jakubem setkáváme jmenovitě jenom v první kapitole ve výčtu apoštolů a potom zde, kde je zmíněna jeho smrt.

Je to zajímavé – Pán investoval tolik do Jakubova života, a přece nechal Jakuba, aby zemřel jako první ze všech apoštolů. Po třech letech přípravy během Ježíšova života na zemi, pracoval Jakub po Pánově vzkříšení a po naplnění Duchem svatým pro Pána nějakých dvanáct let a potom si ho Pán povolal k sobě. Jakub nebyl první mučedník – to byl Štěpán, diákon, kterého ukamenovali (Sk 7,59-60), ale podle celkem důvěryhodné církevní tradice byl prvním z apoštolů, kterého si Pán vzal. Mimochodem, jeho bratr Jan byl posledním z Dvanácti, který odešel k Pánu, a přestože byl ve vyhnanství, a pravděpodobně byl i mučen (minimálně ze Skutků 4 víme, že byl bičován), zemřel – a opět nejspíš jako jediný z apoštolů – přirozenou smrtí. O půl století přežil svého bratra. Bůh dal Janovi dlouhou a velmi požehnanou službu. Jakubovi dal krátkou, nicméně stejně požehnanou a slavnou službu. Jakubovi dal Pán výsadu, že ho mohl oslavit mučednickou smrtí.

V historii bylo mnoho mučedníků, kteří měli jenom krátký čas na to, aby sloužili Pánu – Jan Hus zemřel mučednickou smrtí ve svých asi 45 letech. Jeho druh a přítel, biblický učenec Jeroným Pražský byl upálen v Kostnici jedenáct měsíců po Husovi (30. 5. 1416) ve věku 36 let. O sto dvacet let později byl popraven uškrcením první překladatel Bible do angličtiny William Tyndale v 41 letech. Z moderní historie – misionář mezi jihoamerickými Auky zemřel ve svých 29 letech po čtyřech letech práce mezi indiány. Bůh se ve své milosti rozhoduje některé ze svých dětí povolat domů po kratičkém soužení na této zemi. A nemusí to být nutně jenom skrze mučednickou smrt. Bůh má naše životy ve svých rukou a každý den je den jeho milosti. Každý den může být náš poslední. Požehnaný skotský kazatel Robert Murray McCheyne vstoupil do služby ve svých 23 letech. Bůh jeho službě mocně žehnal a byl velmi známý svou zbožností i svatostí. Po šesti letech velmi požehnané služby si ho Pán povolal k sobě. Z naší historie bychom mohli zmínit Jana Blahoslava, biskupa jednoty bratrské, který přeložil Nový zákon a připravil českou gramatiku pro překladatele Starého zákona – a Pán ho povolal do své slávy v roce 1571 ve 48 letech. Kolik práce práce mohl ještě vykonat? Kolik kázání mohl odkázat? Jak málo rozumíme Božím cestám!

Tak to bylo také s Jakubem. Pán s ním strávil tři roky. A potom ho po nedlouhé službě v Jeruzalémě povolal k mučednické smrti. Bůh to udělal ke své slávě. Tohle je způsob, jak Boží lid oslavuje Boha. Z lidského pohledu to není lehká cesta ani příjemná. Ale je to cesta, na kterou Pán povolává své věrné a milované. Ježíš slíbil učedníkům, že je budou pronásledovat (J 15,20), dokonce že je budou zabíjet a ten, kdo je zabije, se bude domnívat, že uctívá Boha (J 16,2). To je všeobecný úděl a povolání křesťanů. A když se podíváme do historie i do přítomnosti, není obvykle potřeba mnoho důvodů. A někdy stačí jen snaha zalíbit se lidem, jako to bylo v případě Heroda. Podívejte se do dalších dvou veršů:

• Sk 12:3-4 Když viděl, že si tím získal židy, rozkázal zatknout také Petra. Byly právě velikonoce. Zmocnil se ho, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi strážemi po čtyřech vojácích. Chtěl ho po velikonocích veřejně soudit.

Židovským vedoucím se líbilo, co Herodes udělal, takže se jim chtěl zalíbit ještě víc. Totéž později udělali římští místodržitelé Felix i Festus s Pavlem – nechali ho ve vězení, protože se chtěli zalíbit Židům (Sk 24,27 a 25,9). Petr byl tedy zatčen a čekal na soud – a zdá se, že výsledek měl být stejný jako v případě Jakuba. Ale na Petrovi se chtěl Bůh oslavit jinak – a to je druhý bod:

II. Bůh se oslavuje vysvobozením (v. 5-17)

Bůh se oslavil na životě svého služebníka Jakuba tím, že ho nechal zemřít mučednickou smrtí. Na životě se oslavil mocným a nadpřirozeným vyvedením Petra z vězení. Máme tady další zázrak, který Bůh vykonal uprostřed svého lidu a ve prospěch svého lidu. Ovšem ten příběh začíná modlitbami církve:

• Sk 12:5 Petra tedy střežili ve vězení a církev se za něj stále modlila k Bohu.

Co myslíte, modlila se církev také za Jakuba? Nemáme ani jeden důvod domnívat se, že ne. Myslíte, že se modlili za to, aby ho Bůh vysvobodil? Věřím, že ano. A přece se Bůh rozhodl oslavit se na Jakubovi tím, že ho nechal zemřít. I za Petra se církev modlila. Lukáš používá slovo usilovně, horlivě, v jiném překladu je naléhavě nebo bez přestání. Už jeden apoštol byl zabit rukou Heroda, proto se možná církev modlila ještě horlivěji než předtím. Dokonce uprostřed noci, když byl Petr vysvobozen z vězení, šel do domu Marie, matky Jana Marka, a církev tam byla shromážděná a modlila se. Nebyla tam zjevně celá církev, ale verš 12 říká, že se tam shromáždilo mnoho lidí a modlili se. Zjevně tam nebyl Jakub, bratr Páně a možná ani nikdo další z apoštolů a starších, protože Petr řekl těm lidem, aby vzkázali ostatním bratřím, že ho Pán vyvedl z vězení a on odešel z Jeruzaléma. Ale můžeme vidět modlitební horlivost Kristových učedníků. Ještě se k nim za chvilku vrátíme – teď se podívejme na vysvobození Petra. Petr byl spoután řetězy jako nebezpečný zločinec – možná bylo mezi lidmi stále vědomí toho, že už jednou anděl vyvedl Petra a Jana z vězení (Sk 5,19). Ale copak mohou anděla zastavit nějaké řetězy? Copak mohou anděla zastavit dveře a hlídané brány? Copak mohou anděla zastavit vojáci? Když Bůh pošle anděla, aby něco udělal, není možné, aby to ten anděl neudělal. V Žalmu 103 je výzva andělům:

• Ž 103:20 Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!

Když Bůh dává nějaký úkol, dává také vždycky všechny potřebné prostředky ke splnění toho úkolu. A to se týká andělů i lidí. Když Bůh přikáže andělovi, aby vyvedl Petra z vězení, dám mu k tomu všechny potřebné prostředky a anděl to udělá. Nikdo mu v tom nemůže zabránit. Když Bůh pošle Pavla, aby kázal evangelium před císařem, dá mu k tomu všechno, co Pavel potřebuje – sice stráví čtyři roky ve vězení, ale to je Boží cesta k tomu, aby se splnilo, co Bůh přikázal. Když nám Bůh přikazuje, abychom říkali lidem dobrou zprávu o Pánu Ježíši Kristu, dá nám všechno, co k tomu potřebujeme – jak dobrou zprávu samotnou, tak lidi, kteří budou poslouchat. Na nás je, abychom šli a mluvili. Podobné to je s evangeliem. Člověk je mrtvý ve svých vinách a hříších – rodí se jako hříšník a žije jako hříšník. Nestává se hříšníkem proto, že se dopouští hříchu, ale dopouští se hříchu právě proto, že je hříšníkem. A jako zatvrzelý hříšník není schopen milovat Boha, věřit evangeliu a následovat Pána Ježíše Krista. Ale když ho Bůh začne volat skrze evangelium, když slyší tu výzvu „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen!“ v tu chvíli mu Bůh dá všechno potřebné k tomu, aby uvěřil – dá mu nové srdce, dá mu víru, vleje do jeho srdce lásku, aby mohl milovat Pána Ježíše Krista, a dá mu svého Ducha, aby ho mohl následovat. Augustin to shrnul jednoduchými, nicméně velmi hlubokými slovy určenými Bohu: „Dej, co žádáš a žádej, co chceš.“ Když Bůh zajistí všechno k tomu, co po nás žádá, potom po nás skutečně může žádat úplně cokoliv. Jediná otázka, která zde je, je, zda poslechneme Boží volání.

Petr tu noc před svým soudem tvrdě spal. Anděl ho musel udeřit do boku, aby ho vzbudil. Když se vzbudil, spadly mu řetězy z rukou. Petr by mohl být zmatený a rozespalý, takže anděl s ním jedná jako s malým klukem, kterého ráno vedete do školky – oblíkni se, obuj se, vem si bundu, plášť a pojď za mnou. Petr nevěděl, jestli má vidění nebo je to skutečnost. Teprve když se dostali na dohled od pevnosti do uliček města, anděl zmizel a Petrovi došlo, že to není vidění, ale skutečnost.

• Sk 12:11 Teprve nyní se Petr vzpamatoval a řekl: „Teď už vím, že Pán opravdu poslal svého anděla, vysvobodil mne z ruky Herodovy a uchránil od toho, co si přál židovský lid.“

A Petr šel do domu Marie. Proč právě tam? Možná tam bydlel. Možná ale věděl, že to je místo, kde se schází církev k modlitbám, protože se tam s ostatními scházel, už když Herodes zatkl Jakuba a spolu s nimi se modlil. Nevíme. Nicméně církev tam byla a modlila se. Ale zjevně ne všichni čekali, že Bůh na jejich modlitby odpoví tak rychle a zjevně. Služebná Rhodé Petra nečekala, takže když se šla zeptat, kdo to tluče, a zjistila, že je to Petr, byla v šoku. Lukáš říká, že pro samou radost neotevřela Petrovi, ale běžela to říct ostatním. Ostatní Rhodé nevěřili. Hledali nějaké zvláštní vysvětlení – že to musí být jeho duch, který tak silně tluče na dveře (v. 15). Takže šli otevřít společně a žasli, když viděli Petra. Musela to být přemáhající zkušenost. To je nakonec vždycky, když vidíme, jak Bůh odpovídá na naše modlitby – když odpovídá zjevně, viditelně, rychle. Jsme přemoženi, zaskočeni, překvapeni, usvědčeni z nevěry a z malověrnosti, žasneme a nakonec chválíme Boha. Bůh odpovídá na modlitby svého lidu a tak se oslavuje uprostřed svého lidu, v církvi. Jediný důvod, proč vidíme tak málo odpovězených modliteb, je, že se málo modlíme a že se špatně modlíme (Jk 4,2-3). Jinak bychom viděli ještě více Boží slávy. A je tu třetí bod:

III. Bůh se oslavuje soudem (v. 18-25)

Bůh se oslavil na Jakubovi tím, že nechal Jakuba zemřít mučednickou smrtí. Bůh se oslavil na Petrovi tím, že ho nechal zázračně odejít z vězení, ze kterého už nikdy odejít neměl. Ale to není všechna sláva, která je v našem textu. Lukáš popisuje také lidskou slávu a lidské soudy, ale na nich ukazuje ještě více Boží slávy a Božích soudů. První soud vidíme na strážích:

• Sk 12:18-19 Ráno se strhl mezi vojáky nemalý poplach, kam se Petr poděl. Herodes dal po něm pátrat, ale Petr nebyl k nalezení. Po výslechu tedy dal popravit stráže; potom opustil Judsko, odebral se do Cesareje a nějaký čas tam zůstal.

Vojáci byli zděšení, protože jejich vězeň byl pryč. Římský voják ručil za svého vězně svým životem. Nikdo si nedovedl vysvětlit, co se stalo, a těch, kteří věděli, co se stalo, se nikdo neptal. Proto byli vojáci zděšení. A potom došlo k výslechu, což nebyla příjemná ani laskavá záležitost. Obvykle při tom dostaly slovo důtky. A nakonec byli vojáci ze stráže popraveni. Jak tomu máme rozumět? Copak ti vojáci byli zodpovědní za to, že jim anděl vyfoukl Petra? Copak s tím mohli něco udělat? Byli snad větší hříšnici než ostatní vojáci? Lukáš ve svém evangeliu popisuje podobnou situaci a mluví o lidech, kteří byli popraveni Pilátem. A dále mluví o lidech, na které spadla věž v Siloe (Lk 13,1-4). Ježíš se ptá lidí, zda to byli větší hříšníci než ostatní.

• Lk 13:5 Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete.

Milovaní, každému z nás Bůh vyměřil čas, který nikdo z nás (až na ojedinělé výjimky jako byl král Chizkijáš, jemuž Bůh přidal patnáct let života, 2Kr 20,6) neví, kolik času je mu vyměřeno. Nikdo z nás neví, jestli se dožije večera. To nás nemá vést k hloupostem ani k nezodpovědnému životu, ale má nás to vést k pokání a do Boží náruče. Měli bychom žít tak, abychom byli vždy připraveni na setkání se svým Bohem. Nikdo z nás nemůže ani o píď prodloužit svůj život (Lk 12,25), ale každý z nás může žít tak, aby z jeho života vzešla Bohu sláva.

Dneska žijeme v kultuře, která vytěsňuje smrt. Mluví se o předčasných úmrtích – jako kdyby Bůh nevěděl, kdy má kdo zemřít, mluví se o zbytečných úmrtích – jako kdyby zde někdo měl nárok na to být zde a žít, ne-li věčně, tedy alespoň skoro věčně. Společnost, ve které žijeme je naprosto materialistická, ateistická nebo žije v nějakých náboženských pověrách různých náboženství, a odmítá Boha, který stvořil nebe a zemi, který stvořil člověka, který je tvůrce a dárce života, a který je také soudce všeho stvoření. Jako křesťané jsme natolik ovlivněni touto společností, že jenom málo rozumíme Božím soudům. Někde dokonce křesťané odmítají používat slovo soud nebo soudce ve vztahu s Bohem. Ale Bůh je soudce! A všechen soud dal do rukou svého Syna, kterého vzkřísil z mrtvých. Ježíš na sebe vzal hříchy svého lidu a byl jako jejich zástupce odsouzen na kříži – zaplatil za tyto hříchy svou smrtí. Bůh přijal jeho oběť a třetího dne ho vzkřísil z mrtvých. Potom Pán vystoupil na nebesa a až se naplní čas, až všichni povolaní mučedníci prolijí svou krev, až všichni vyvolení uvěří v Syna Božího, Pán se vrátí – a přijde jako válečník, jako strašlivý soudce, který bude drtit národy ve svém hněvu. To je poselství Písma! A každý pozemský soud, každé úmrtí kolem nás, by nás mělo vést k tomu, abychom přemýšleli nad svým vztahem s Bohem. Co kdybych já byl na místě toho nebohého člověka? Jak je na tom moje duše? Mohl bych nyní stanout před svatým Bohem? Mám v Ježíši Kristu přímluvce, který je na mé straně? To je Boží soud vykonaný skrze krále Heroda. Ale je tady také soud nad Herodem.

Herodes si přivlastnil Boží slávu a Bůh ho za to potrestal. Lukáš neříká, jak rychle se to stalo – nepadl na místě mrtev k zemi jako Ananiáš a Safira, ale ve svých 54 letech zemřel. Podle Lukáše jej postihl anděl a byl rozežrán červy. Byl to Boží soud nad lidskou pýchou, který nás musí vést k bázni Boží. Bohu se nikdo nebude rouhat. Boží spravedlnost dožene nakonec každého člověka. Jedna sestra svědčila jiné ženě na hřbitově a říkala jí – podívejte se na ty hroby. Ti všichni lidé tady byli mezi námi. A už tu nejsou. A my všichni, kteří jsme tu teď, budeme jednoho dne tam, kde jsou oni. Jedinou naší nadějí je Pán Ježíš Kristus, který je vzkříšení i život. V nikom jiném není spásy než v něm. Protože on vstal z mrtvých, také my jednoho dne vstaneme a dostaneme tělo, které je nepomíjitelné. Potom budeme žít navěky v jeho blízkosti ve věčné radosti a blaženosti, budeme na místě, kde není pláč ani žal, kde není nemoc, bolest ani trápení, kde není smrt ani hřích. Budeme poznávat Boží slávu a žít v Kristově lásce. To je naděje křesťanů, ke které nás mají vést všechny Boží soudy, které vidíme v tomto světě, včetně toho soudu současného – ať již medicínského, přičemž ten není tak strašlivý jako ten politický a ekonomický, sociální a morální. Když vidíme, co se kolem nás děje, musíme vzít vážně Pánova slova a činit pokání, abychom nezahynuli.

Dvanáctá kapitola Skutků je velmi vážnou a silnou kapitolou. A je završená nadějí a radostí. Navzdory všem soudům čteme:

• Sk 12:24-25 Ale slovo Páně se šířit nepřestalo. Když Barnabáš a Saul splnili své poslání, vrátili se z Jeruzaléma do Antiochie a vzali s sebou Jana zvaného Marek.

Přes všechny soudy se Boží slovo šířilo dál. A ještě se bude šířit. Pavel a Barnabáš se vydají spolu s Janem Markem na cestu mezi pohany a Bůh se oslaví vznikem mnoha církví v Malé Asii. Bůh řekl, že evangelium se bude šířit, že Boží království prokvasí všechno těsto, že dobrá zpráva o Pánu Ježíši Kristu přijde jednoho dne ke všem národům až na sám konec země. Trvalo to staletí, než evangelium přišlo na naše území, ale nyní je tady. Sice to dnes vypadá, jako kdyby tu nikdy nebylo, ale o to větší příležitost máme, milovaní. Kéž jsme věrní v šíření dobré zprávy, kéž jsme odvážní jako Jakub a jsme ochotní dát svůj život Pánu, kéž jsme plní prosté víry, jako měl Petr a spoléháme na Pána, že nás povede a nakonec nás dovede do své slávy.