Jaroslav Kernal, Praha 21. února 2021

Pokoj vám a milost, milovaní v Pánu Ježíši Kristu. V naší zemi se noříme do temnoty totalitního režimu, který chce pod záminkou ochrany několika lidí zničit všechny a minimálně příští měsíc všechny lidi zavřít do domácího vězení. Toto ďábelské zlo – a nelze to nazvat jinak, protože dobrého v tom všem, co se děje, najdete opravdu jen velmi málo – se vzmáhá už rok nejenom v naší zemi, ale po celém světě. Proto si musíme připomínat, že nebojujeme proti tělu a krvi, „proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12). Tohle je něco, co potřebujeme mít neustále na paměti. K tomu nám může dobře pomoci také náš dnešní text – procházíme knihou Skutků a dostali jsme se do čtrnácté kapitoly. Kapitoly 13 a 14 popisují první misijní cestu apoštola Pavla, kterou bychom mohli nazvat „cesta tam a zase zpátky“. Pojďme teď přečíst Sk 14.

Pavel s Barnabášem prošli napříč Kypr a potom se přeplavili zpátky na pevninu, do Malé Asie. Šli asi sto kilometrů do vnitrozemí do Pisidské Antiochie. Netušíme, proč právě tam, ale viděli jsme, že Bůh měl pro ně připravené veliké věci – Boží slovo působilo jako meč na obě strany ostrý a došlo k tomu, co se bude opakovat stále dokola skoro v každé kapitole knihy Skutků – budou kázat evangelium Židům, kteří se naštvou a kazatele vyženou. Ten potom půjde k pohanům a bude se věnovat obráceným Židům a pohanům mimo synagogu. To je církev. Církev je tělo Kristovo složené z obrácených Židů a pohanů. Církev jsou jenom ti, kdo se narodili z Ducha svatého, kdo milují Pána Ježíše Krista, kdo byli vykoupeni jeho obětí na kříži.

• Ga 6:15 Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

Nové stvoření je dílem Boží moci a Božího slova – kdekoliv se káže evangelium, Bůh obrací lidská srdce a zachraňuje pro věčnost. Kdekoliv jsou obrácená lidská srdce, Bůh je spojuje dohromady, aby bylo zjevné, že je tady tělo Kristovo, církev. Přesně to vidíme ve 14. kapitole Skutků. Chtěl bych z ní dnes ukázat tři věci, které souvisí s evangeliem – 1. evangelium je Boží mocí, takže uvidíme zázraky evangelia, 2. je mocí a s tou jsou vždy spojené nějaké nástrahy a 3. evangelium je mocí ke spasení, takže uvidíme také radosti, které z evangelia vyplývají – a jednou z nich je Kristova církev, vytvářená a budovaná evangeliem.

I. Zázraky evangelia (v. 1-10)

Pavel s Barnabášem museli odejít z Pisidie. Nejenom že se naštvali Židé, kteří ze závisti začali odporovat slovům evangelia (všimněte si, jak málo stačí lidskému srdci, aby vzdorovalo Pánu), ale tito Židé také podnítili vznešené ženy a představitele města, aby apoštoly vyhnali. Oni opustili Aniochii i Pisidii a šli do sousedního kraje, do Lykaónie, do města Ikonia. Lukáš říká (Sk 14,1), že v Ikoniu se opakoval stejný scénář jako v Pisidské Antiochii – Židé zase pobouřili pohany a vyvolali nenávist vůči bratřím. Mimochodem je to vzorec, který známe od stvoření světa a najdeme ho hned u druhé generace lidí – Kain zabil svého bratra Ábela. A proč ho zabil? Protože Ábel byl spravedlivý, byl dítětem Božím, zatímco Kain byl dítětem ďáblovým (1J 3,12). Oba byli nábožensky založení, oba přinášeli oběti Bohu, ale jenom jeden z nich věřil a jeho víra ho dovedla k mučednické smrti.

Když se vrátíme zpět k apoštolům, najdeme přece jenom nějaký rozdíl oproti tomu, co se dělo v Pisidské Antiochii:

• Sk 14:3  Přesto tam Pavel a Barnabáš dost dlouho zůstali a přes všechny překážky mluvili o Pánu; a Pán dosvědčoval svou milost tím, že jim dával moc konat znamení a zázraky.

Pavla a Barnabáše nevyhnali hned, ale dost dlouho je snášeli. A Pán dosvědčoval svou milost skrze zázraky a znamení. Bůh konal veliké věci, a přece lidé byli naštvaní na apoštoly. Je to stejné i dneska – někdo uvěří v Pána Ježíše Krista a jeho nejbližší se naštvou. Proč? Když člověk uvěří, začíná proces posvěcení, mění se jeho hodnoty, už nechce dělat špatné věci, ale chce dělat dobré – opilec už se nechce opíjet, zloděj krást, smilník honit ženské, kdo si pořád stěžoval, začíná děkovat, kdo nenáviděl, začíná milovat. Přesto lidé říkají, že ten člověk se zbláznil nebo se stal fanatikem a není s ním k vydržení. A je to tak. Písmo to dosvědčuje, že kdo se stal světlem, nemůže mít dál podíl na tmě:

• 1Pt 4:3-4 Dost dlouho už jste dělali to, v čem si libují pohané: žili jste v nevázanosti, vášních, v opilství, v hodech, pitkách a v hanebném modlářství. Když se již spolu s nimi nevrháte do téhož proudu prostopášnosti, dráždí je to a urážejí vás.

Je to stejné dneska jako před dvěma tisíci lety. Proto došlo k tomu, co popisuje Lukáš, že obyvatelé Ikonia se rozdělili. A ti, kteří byli proti apoštolům, se je chystali ztýrat. To zní dost nepříjemně, že? Apoštolům to znělo taky nepříjemně, takže na nic nečekali (v. 6) a utekli z Ikonia. Pavel už měl zkušenosti s takovými útěky – utíkal z Damašku, kdy ho spouštěli v koši z hradeb, potom utíkal z Jeruzaléma, kdy ho chtěli řecky mluvící Židé zabít. Přesto Pavel nepřestal kázat evangelium. I když musel utéct, nebyla to tragédia – prostě šel jinam a tam kázal dál. Tady šli do měst Lystry a Derbe a do okolí. A všude tam kázali Boží slovo a Bůh jednal ke své slávě.

• Sk 14:8-10 V Lystře žil jeden člověk, který měl ochrnuté nohy; byl chromý od narození a nikdy nechodil. Ten poslouchal Pavlovo kázání. Pavel se na něho upřeně podíval, a když viděl, že věří v Boží pomoc, řekl mocným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A on vyskočil a chodil.

Do jedenácté kapitoly Skutků popisoval Lukáš skutky apoštola Petra – ne výlučně, ale hodně. Jedním z Petrových skutků, které Lukáš zapsal, bylo uzdravení chromého muže v Lyddě. Ten muž byl chromý už osm let a Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko!“ (Sk 9,34). Předtím společně s Janem uzdravili chromého od narození u chrámu u Krásné brány v Jeruzalémě. Od třinácté kapitoly se Lukáš zaměřuje na Pavla a popisuje podobné věci, které dělal Petr. I když Pavel nebyl jedním z dvanácti učedníků Pána Ježíše Krista a nesetkal se s Pánem během jeho života na zemi, přece byl apoštolem stejně jako ostatní apoštolové, stejně jako Petr. A setkal se se vzkříšeným Kristem – i když to bylo až po jeho nanebevstoupení – jako všichni ostatní apoštolové. Takže jedním z důvodů, proč nám Pán dal knihu Skutků, je také potvrzení Pavlovy apoštolské autority, abychom mohli pokojně přijímat jeho listy tak, jak jsou nám dané, tedy jako Boží slovo.

Pavel viděl, že ten muž v Lystře věří v Boží pomoc. Nevíme, jak viděl, že věří – Pán mu to musel ukázat – to je jediné rozumné vysvětlení. Ukazuje to na Boží vedení, na to, že Pavel nemohl jen tak přijít k jakémukoliv chromému a říct „postav se“. Ale Bůh ho vedl, a když ho dovedl tam, kam chtěl, pak ho i zmocnil. Totéž jsme viděli v předchozí kapitole s kouzelníkem Elymasem na Kypru, který z Boží moci oslepl. Také nemohl Pavel jednat, jak se mu zlíbilo a na každého odpírače Pána přivolat takový soud. Vzpomeňte si, že Pavel byl v tu chvíli naplněn Duchem svatým (Sk 13,9) a teprve potom jednal v moci. Totéž vidíme i tady (viz v. 10). Pavel mluví v moci Ducha svatého a ten muž, který byl chromý od narození, vyskočil a chodil. To je moc evangelia. Vysvětlit to můžeme úplně stejně, jak to vysvětlil Petr:

• Sk 3:16 Protože tento člověk … uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila před vašima očima.

To jsou zázraky, které působí Bůh skrze evangelium. Úplně stejně je to se zázrakem nového narození. Byli jsme duchovně chromí od narození. Ale z Boží milosti jsme slyšeli evangelium a Ježíšovo jméno v nás vzbudilo víru, která nás zachránila a která nás někdy i fyzicky uzdravuje. Chvála Bohu za takovou milost!

II. Nástrahy evangelia (v. 11-19 )

Tato Boží moc, která se projevuje skrze lidi, se snadno může stát pro někoho léčkou. Možná si vzpomenete, že už jsme to také viděli v knize Skutků. Vzpomínáte si, jak Filip kázal evangelium v Samaří? Byl tam kouzelník Šimon, který také uvěřil – tak to říká Písmo. Ale Samařané nepřijali Ducha svatého, když uvěřili. My přijímáme Ducha svatého, když uvěříme. Boží slovo nám to potvrzuje – Pavel napsal křesťanům do Efezu:

• Ef 1:13-14 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

Když jste uslyšeli slovo pravdy a uvěřili mu, přijali jste zaslíbeného Ducha svatého. Přesně tak to bylo také s pohany v Cesareji, když jim kázal Petr evangelium. Ještě když kázal, sestoupil na ně Duch svatý – uvěřili a přijali Ducha svatého.

Se Samařany to bylo trochu jiné a vysvětlovali jsme si, proč. Museli přijít apoštolové a skrze ně museli přijmout Ducha svatého. A dělo se to zjevným způsobem. Když to viděl Šimon Mág, nabízel apoštolům peníze, aby měl také tu moc, jako oni. To bylo veliké pokušení – mít moc nad druhými lidmi. V našem textu je jiné pokušení – a to je oslava od lidí, být chválen a obdivován lidmi. To je stejně velké pokušení, jako je pokušení moci. Pán Ježíš o tom mluvil, když varoval učedníky před kvasem farizeů, protože to bylo něco, co často dělali farizeové:

• Lukáš 6:26 Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

Proto farizeové stáli na rohu ulice nebo na náměstí a hlasitě se modlili, proto na sebe upozorňovali, když nakupovali koření a z každé špetky oddělili desátek, když měli dlouhé třásně na oblečení nebo krabičky s biblickými verši na čele. Někteří nosili fakt velké krabičky, aby ukázali, jak hodně jsou zbožní.

V našem textu je trochu jinak – Pavel ani Barnabáš neudělali nic kvůli lidem, kvůli obdivu druhých. Ale Bůh použil Pavla, aby ten chromý muž byl uzdraven – a potom to přišlo! To bylo skoro, jako když Češi vyhrajou mistrovství světa v hokeji:

• Sk 14:11 Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: „To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!“

Zástupy lidí se seběhly a začaly apoštoly oslavovat. Dokonce kněží z Diova chrámu začali připravovat oběť, aby jí obětovali apoštolům. Ale apoštolové to neviděli jako svých pět minut slávy – dobře věděli, kdo je Bůh a kdo jsou oni.

• Sk 14:15 Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich.

Pavel napsal v listu do Korintu, jak to vidí, když říkal, že on a Apollos jsou jenom spolupracovníci na Božím díle. On rozséval, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst (1K 3,6). A dodává:

• 1K 3:7 … a tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst.

Jenom Bůh něco znamená. Resp. Bůh znamená úplně všechno. Co je člověk ve srovnání s Bohem? Ano, člověk je Boží stvoření, dokonce je stvořen k Božímu obrazu, a i v padlém stavu pořád zrcadlí něco z Boží slávy, ale ta sláva patří Bohu, ne nám. Pavel s Barnabášem byli zděšení, když zjistili, že jim lidé chtějí obětovat býky. Nevedlo to jejich ego k pýše, ale vedlo je to do prachu, do pokory, do pokání (to je roztržený oděv). Vedlo je to ke kázání pravého Boha, stvořitele nebe i země. Ukazují těm lidem, kdo Bůh je, jak se o ně stará a chtějí je přitáhnout k Pánu Ježíši Kristu. Ale dav je dav. Nejenom tady, ale i na dalších místech ještě uvidíme, jak snadno se zvrtne nálada davu. Efezu byli lidé naštvaní na Pavla, a sešli se v divadle, protože Bůh dal probuzení a jim klesly příjmy z prodeje zlatých a stříbrných model, a když tam vystoupil jeden z Židů – ani to nebyl křesťan, ale oni věděli, že ten člověk uctívá jednoho Boha, začal ten dav volat: „Veliká je Artemis Efezská!“ A volali to dvě hodiny (Sk 19,34) V Jeruzalémě chtěli Pavla zabít, už ho pomalu trhali na kusy, když ho vysvobodili římští vojáci. A když Pavel promluvil hebrejsky, všichni zmlkli a poslouchali. Ale jenom dokud neřekl, že ho Bůh poslal k pohanům. Pak měli i vojáci co dělat (Sk 21,40; 22,23-24), aby Pavla odvedli do pevnosti.

V Lystře se pro změnu objevili Židé z Ikonia – ti, kteří chtěli apoštoly ztýrat a ukamenovat. Nyní strhli lidi na svou stranu – najednou Pavel nebyl bůh, ale místo toho ho začali kamenovat. A když si mysleli, že je mrtvý, vyvlekli ho za město a tam ho pohodili. Během krátké chvíle se všechno obrátilo.

To jsou nástrahy evangelia, jak jsem to nazval. Moc evangelia může přinést velké pokušení. Je to skutečně vábivé myslet si, že mohu lidem říkat, jak mají žít a co mají dělat. Nejeden služebník byl tímto pokušením sveden, takže místo aby vedl lidi k Pánu a do jeho Slova, vedl je k sobě. Jan napsal o Diotrefovi, který si osoboval právo být první mezi ostatními. To je duchovní pýcha. Jinou nástrahou může být touha zalíbit se lidem, přijímat chválu a slávu od lidí. A současně je tu další nástraha – to je hrozba smrti nebo pronásledování. A každý Boží služebník zápasí s těmito pokušeními a občas upadne do těchto nástrah. A i když jsem to nazval nástrahy evangelia, není to problém evangelia, ale je to cele problém lidského srdce, našeho srdce, mého srdce. A to nás vede zpátky k Bohu, k závislosti na něm, protože jenom on je ten, kdo nám může dát sílu obstát, kdo má moc podepřít svého služebníka (Ř 14,4). Chtěli bychom vidět veliké věci Boží, ale jsme schopni unést veliké věci Boží? Někdy stačí jen malá známka odporu a my hned couváme a jindy stačí jen maličká chvála a my se nadýmáme jako pávi! Kéž nám Pán dá milost, abychom rostli v poznání pravdy evangelia a v pochopení toho, kdo je Bůh a kdo jsme my.

III. Radosti evangelia (v. 20-28)

V těch několika málo verších v závěru čtrnácté kapitoly, je mnoho radostí a požehnání, které přímo vyplývají z evangelia. První věc vidíme hned ve dvacátém verši – Bůh zachraňuje. Bůh dává obstát, Bůh pozvedá. Smrt ukamenováním je strašná (mimochodem dodnes se používá v Saudské Arábii, Súdánu, Somálsku, Bruneji a dalších muslimských zemích). Pavel byl považován za mrtvého. Ale učedníci ho obstoupili, on vstal a vrátil se do města. Bůh ho pozvedl. Byl schopen odejít a dokonce druhý den jít do dalšího města a znovu kázat evangelium. Někdy si představujeme, jak vypadal Jonáš po třech dnech, které strávil, ač sám nestráven, v břiše velké ryby. Možná se ho tak báli v Ninive, že z hrůzy činili pokání! Jak vypadal Pavel, když ho skoro ukamenovali k smrti? „Jakou zprávu asi přináší ten člověk s rozbitou hlavou a s podlitým obličejem a modřinami na celém těle?“

Pavel s Barnabášem kázali v Derbe a Bible říká, že tam získali mnoho učedníků. Minimálně jednoho z nich známe jménem – Timoteus (Sk 20,4 – z Derbe). Je pravděpodobné, že právě v této době uvěřil skrze Pavlovu službu. Byl to mladý muž, jemuž bylo kolem třiceti let. O dvě kapitoly dále uvidíme, že mu bratři v Lystře a Ikoniu vydávali dobré svědectví (Sk 16,2) a Pavel ho vzal s sebou. Nazývá ho svým vlastním synem ve víře (1Tm 1,2) a milovaným synem (2Tm 1,2). To je radost evangelia. Lidé se obracejí k Pánu. Bůh Pavlovi a Barnabášovi otevřel dveře, takže zůstali v Derbe nějaký čas a kázali evangelium. Zjevně tam vznikla církev, kterou Pavel o rok+ znovu navštívil. To je nakonec cílem kázání evangelia a to je další radost evangelia. Boží slovo se nevrací s prázdnou, ale mění lidské životy a vytváří nové stvoření – jak u jednotlivce, tak z jednotlivců – a to je církev Kristova. Ve verši 21 čteme, že učedníci se v Derbe zastavili a potom se otočili na cestu zpátky. Kam šli? Do Lystry! Tam Pavla kamenovali. A do Ikonie, kde je chtěli ztýrat a do Pisidské Antiochie, odkud je vykázali. Přesto se tam vrátili.

• Sk 14:22 Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“

Ve všech těch městech viděli, co to znamená trpět pro evangelium, takže tomu mohli dobře porozumět. Hned od samotného začátku víry byli pod tlakem a zakoušeli výsměch a pronásledování. O dvacet let později to Pavel připomínal Timoteovi, když mu psal, že byl svědkem všech útrap, které Pavla postihly v Antiochii, Ikoniu a Lystře (2Tm 3,11). A dodal:

• 2Tm 3:12 A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.

Ještě před rokem bychom si něco takového dovedli představit jen ve formě posměšků a možná nějakých ústrků ze strany našeho okolí. Jak rychle se situace změnila! Znovu si musíme připomenout, že se máme modlit za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1Tm 2,2). K tomu nám může pomoci také to, když se budeme více soustředit na evangelium, na Pána Ježíše Krista, na jeho příchod, na jeho království, než na věci tohoto světa. Ano, nemůžeme z nich uniknout, ale nemusíme se jimi nechat svázat. Pán Ježíš nám slíbil, že ve světě budeme mít soužení. Ale ujišťuje nás, že je s námi:

• Jan 16:33 To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.

Takže i když budeme procházet mnohým utrpením, můžeme mít pokoj v Kristu, můžeme být silní, protože budeme zakotveni v Pánu a budeme skrze víru v Pána Ježíše přemáhat svět. To nás nakonec dovede k radosti a ke chvále. Naše naděje není v tomto světě, ale ve světě, který přichází. Takže i když budeme mluvit o utrpení, může to být také radost – a často to tak je:

• Žd 10:34 Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé.

A ještě tu je několik dalších radostí. Ve 23. verši čteme, že všude tam, kde kázali evangelium, vznikla církev. Všude, kde kázali evangelium, zůstali alespoň tak dlouho, aby z učedníků zformovali církev. Na všech těch místech to byla církev, která byla oddělená od Židů, od synagogy. A ve všech těch církvích ustanovili starší. To je zajímavá informace. Kolik času uplynulo od chvíle, kdy se ti lidé obrátili? To bylo jenom několik týdnů! A přece ustanovili starší. Jak je to možné? Bůh ve všech těch městech způsobil probuzení a mnoho lidí se obrátilo k Pánu. Byli tam Židé, kteří znali svatá Písma od svého mládí (jako Timoteus – viz 2Tm 3,15), byli tam i pohané, kteří se už dříve obrátili k židovství, takže také znali Písma a nyní se obrátili ke Kristu. Protože uvěřilo mnoho lidí, byli tam lidé mladší (jako Timoteus, kterému bylo kolem třiceti) i starší, což obvykle znamenalo lidi nad padesát. Takže tam jistě byli lidé, kteří už byli zbožní a vybudovaní a znali Boží slovo a byli schopní sloužit, a měli touhu sloužit jako starší, což je nezbytný předpoklad. A v originále je (v češtině to nevynikne), že v každé církvi ustanovili starší, a to slovo starší je v množném čísle. V každé jednotlivé církvi bylo více starších. I toto je veliká radost, která vychází z evangelia, když vidíte lidi, kteří mají touhu sloužit Pánu, kteří mají touhu vést Boží lid, vyučovat, kázat evangelium, sloužit Božím slovem, starat se o Boží stádo a chránit ho, povzbuzovat ve zdravém učení i usvědčovat odpůrce (Tt 1,9). Pavel s Barnabášem to dělali – vraceli se přes Perge a tam zase kázali evangelium.

• Sk 14:27 Po svém návratu shromáždili církev a vypravovali, co všechno skrze ně Bůh učinil a jak i pohanům otevřel dveře víry.

Tady je, co dělají misionáři – jsou vysláni, vyjdou a vrací se zpátky. Shromažďují církev a vypravují o Božím jednání. To byla radost pro celou církev. Celá církev v Syrské Antiochii měla podíl na této misii – celá církev za ní stála a nyní celá církev přijímala užitek a radost z díla evangelia. Oni už věděli, jak Bůh pohanům otevřel dveře víry, protože mnozí z těch křesťanů v Antiochii byli pohané. Ale znovu se radovali z té dobré zprávy a byli povzbuzeni svědectvím bratrů. A ještě poslední radost, kterou chci zmínit.

• Sk 14:28 A zůstali tam s učedníky delší dobu.

To je zajímavý verš. To skoro vypadá, že už nebyli úplně součástí antiochijské církve. Byli a nebyli. Byli odděleni k jinému dílu. Ale zůstali tam a jistě sloužili ostatním. Ale za ten rok nebo dva (nebo jak dlouho byli pryč) se mnoho změnilo – museli být ustanoveni další vedoucí, přibyli další učitelé. A tak Pavel s Barnabášem mohli také odpočívat, prostě jenom zůstat s učedníky a těšit ze společenství Božího lidu a načerpat sílu k dalšímu dílu. Kéž i my můžeme vidět zázraky evangelia, odolat nástrahám spojeným s evangeliem a radovat se z Boží milosti.