Ustanovil den, v němž bude soudit celý svět

Jaroslav Kernal, Praha 23. května 2021

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, bratři a sestry, milí v Kristu, domácí víry i vzácní hosté, i když i vy jste domácími víry spolu s námi. Procházíme postupně knihou Skutků a trochu jsme se zastavili v sedmnácté kapitole. Pavel čeká v Athénách, až za ním přijdou Silas a Timoteus, které nechal v církvích, které vznikly v Tesalonice a v Beroji. Jeho duch byl rozněcován tím, jak celé město bylo naplněné modlářstvím. Žádné starověké město nebylo bez modlářství, v žádném nechyběl nějaký chrám nebo oltář pro bohy, kteří bohy nejsou. Ale Athény v tom nejspíš vynikaly. Z vnějšího pohledu asi nebyly Athény tak zkažené, jako třeba Korint (důležitý přístav), kde bylo kromě modlářství také množství nemorálnosti. Přesto Pavla víc dráždilo athénské modlářství, protože modloslužba je srdcem každého hříchu a ve svých projevech může vypadat jak velmi zvráceně, tak také velmi „čistě“ a „ušlechtile“. Vzpomeňte si na modlářství farizeů – oni by nikdy nepřiznali, že jsou modláři, ale Ježíš často odhaloval jejich srdce a ukazoval, že za vnějšími skutky je jenom uctívání sebe sama, tedy náboženské pokrytectví (Mt 23,23–24 – dáváte desátky z máty a kopru, ale nedbáte, na právo, milosrdenství a věrnost … cedíte komára, velblouda spolknete). Vnější náboženská horlivost vede vždycky k pokrytectví – a to byl podle mě ten důvod, proč to Pavla tolik dráždilo. Ti lidé vypadali slušně, žili slušně, chovali se slušně, byli o sobě přesvědčení, že jsou docela dobří, takže nepotřebovali Boha!

Proto s nimi Pavel mluvil – v synagoze s Židy i s pohany, kteří se obrátili k židovství, a na ulicích s každým, kdo byl ochoten naslouchat. Mluvil s nimi o Kristu a o zmrtvýchvstání (Sk 17,18). Na to konto ho požádali, aby jim řekl více o tom Bohu, kterému slouží. Pavel to využil – a to je jeho projev na Areopagu, kdy představuje Řekům Boha Stvořitele, jak jsme viděli minule. Ale nekončí u stvoření, a pokračuje dál. A o tom je náš dnešní text a naše dnešní kázání. Budeme číst verše 22-34.

Dneska projdeme ten text až do konce kapitoly a příště už půjdeme do další kapitoly. Minule jsme mluvili o Bohu Stvořiteli, který se dává poznat lidem. A viděli jsme některé charakteristiky našeho Boha, které Pavel říkal těm lidem na Areopagu, a které pro ně musely být velmi ofenzivní, protože pravdy jako je Boží svrchovanost, Boží nezávislost, Boží vláda útočí na lidské představy o Bohu a jsou smrtelnou ranou lidskému modlářství. Dneska navážeme na to, o čem jsme mluvili a ukážeme si, jak se projevuje Boží láska ve stvoření a jak můžeme o všech lidech mluvit jako o Božích dětech. Podíváme se na Boží soud, protože k tomu Pavel ve své řeči dospívá a nakonec uvidíme Boží slávu, která se zjevila jak ve vtělení Krista, tak v jeho zmrtvýchvstání, tak nakonec v jeho evangeliu, které už nyní soudí a které bude tím úhelným kamenem, na jehož základě bude Bůh soudit svět.

I. Boží láska

Pavel mluví o Bohu, který stvořil svět a všechno, co je v něm (Sk 17,24). Bůh ale nestvořil svět tak, jak to chápali pohané, tedy že by nějakým způsobem zkrotil chaos, což je obvyklá mytologická představa pohanských náboženství, a je to mimochodem také „vědecká“ představa evolučního náboženství, že chaos, který vládl, dostal nějaký řád. Bohové nebo živly (neosobní síly) zkrotily chaos a svět funguje nějak uspořádaný. Ale Bůh netvořil z chaosu, ale z ničeho. Netvořil nahodile, ale cíleně. Netvořil tak, že by postupně vylepšoval nějaké věci, ale stvořil je dobré a v tomto smyslu hotové a dokonalé.

• Sk 17:26–27 On stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel. Bůh to učinil proto, aby jej lidé hledali, zda by se ho snad nějakým způsobem mohli dopátrat a tak jej nalézt, a přece není od nikoho z nás daleko.

Chtěl bych vás povzbudit, abyste zůstali dlouho v první části dvacátého šestého verše a přemýšleli o všech souvislostech. Bůh stvořil všechno lidstvo z jednoho člověka … Co to říká o původu lidí? Doslova je tam z jedné krve! Co to říká o hodnotě lidí?  V tomto smyslu jsme všichni stejní – není lepší krev a horší krev, není lepší barva pleti nebo horší, není lepší původ nebo horší. Jsou různé ekonomické i sociální podmínky – i v tom je Bible naprosto jasná, ale z hlediska hodnoty člověka jsme na tom všichni úplně stejně. Máme jednoho předka a to je Noe, potažmo Adam, z něhož byl i Noe. A můžeme si položit otázku, proč Bůh stvořil člověka? Protože mu bylo smutno a byl sám? Bůh Bible se nám dává poznat ve třech osobách – jako Otec, Syn a Duch svatý. Nikdy netrpěl samotou ani smutkem. Protože potřeboval někoho, kdo mu bude sloužit? Boží slovo v předchozím verši (v. 25) odpovídá, že Bůh není závislý na člověku a nepotřebuje, aby mu kdokoliv sloužil. Asi vás zklamu, protože musím říct, že Písmo nedává jasnou a jednoznačnou odpověď, ale na druhé straně nás nenechává bez odpovědi, protože říká, že Bůh stvořil člověka a svět tak, aby ho lidé hledali – a to ukazuje na něco podstatného v Bohu samotném, a tím je láska. Bůh stvořil člověka, protože Bůh je láska, protože Bůh miluje a láska není něco zaměřeného na sebe, ale něco, co směřuje ven, co se dává – a Bůh se dává poznat. Bůh miluje člověka a chce, aby ho lidé hledali, aby se ho mohli dotknout, aby s ním mohli mít vztah. Tady je úžasná fráze ve v. 27, protože se tam mluví o tom, že Bůh chce, aby se ho lidé mohli dotknout, aby ho mohli doslova jako slepci nahmatat (Pavlík), což je význam toho slova (šmátrat jako slepý). Bůh je duch (J 4,24), ale stvořil svět tak, aby lidé mohli být fyzicky přesvědčeni o Boží přítomnosti v tomto světě.

Podívejte se krátce na v. 26. Kdybychom měli jedním slovem shrnout způsob, jak Bůh stvořil svět, aby ho v něm lidé mohli nalézt, použili bychom slovo řád. Bůh stvořil všechno podle řádu. V tom verši jsou roční období, jsou tam lidské rasy, národy a jazyky, jsou tam vlády, které mají ukazovat na řád daný Bohem. Při stvoření mělo všechno svůj řád – čtěte Genesis 1 a 2 – zvířata i rostliny stvořil Bůh podle jejich druhu (Gn 1,12.24). V zahradě Eden mělo všechno svůj řád. Adam pojmenoval zvířata, aby ve světě, který Bůh stvořil a který mu Bůh svěřil, aby ho Adam spravoval. Pro Adama byl ustanoven řád v zahradě. Adam nenašel pomoc sobě rovnou mezi zvířaty, protože žádné zvíře nepatřilo k jeho druhu – zjevně tu nebylo manželství pro všechny se všemi, ale Bůh mu stvořil ženu, která byla stvořena z něj a pro něj, a vytvořil manželství, a už to slovo samo o sobě ukazuje na muže a ženu. Bůh ustanovil hranice lidskách sídel – ustanovil také vlády, které mají tyto hranice zachovávat a v rámci těchto hranic dbát na Bohem ustanovený řád. A je tady ďábel, který tento řád ničí a přináší do světa chaos, neřád, zlo. Tady můžeme dobře vidět, kdo stojí za vším tím děním v dnešním světě, kdy se převrací spravedlnost a právo, kdy vlády samotné ničí právní stát – nejenom u nás, ale skoro všude, kam se podíváte, kdy se rozvrací ekonomika, rozvrací se společnost, rodina, lidské vztahy – a to nejhorší je, že se to dělá ve jménu lásky k bližnímu. To je skutečně ďábelská lež, která má lidi odvést od toho, aby hledali Boha, jak by se ho mohli dotknout a tak jej nalézt a vede je k tomu, aby se soustředili jen sami na sebe. Ačkoliv je Bůh oddělený od stvoření, není od nikoho daleko.

• Sk 17:28 ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘

Pavel citoval dva řecké básníky. Ta citace nemluví o Božích dětech, ale Pavel ji takto použil, aby přiblížil těm lidem Boha stvořitele. A mluví se tady o Božích dětech v tom nejširším stvořitelském slova smyslu. Nemluví se tady o Božích dětech, které byly přijaty na základě milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista do Boží rodiny. V Ef 3,14–15 Pavel mluví o Bohu jako o Otci, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod. V tomto smyslu je Bůh Otcem všeho stvoření a v tomto smyslu – a jenom v tomto smyslu – můžeme mluvit o každém člověku jako o Božím dítěti. Každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu a i když je člověk padlé stvoření, stále nese něco z Božího obrazu. Stále můžete přijít k člověku a říci, že je Boží dítě, protože Bůh ho stvořil ke svému obrazu, a ať už s tím ten člověk bude souhlasit či nikoliv, můžete mu ukázat, kdo je Bůh a co to znamená pro člověka – tedy k jakému bytí nás Bůh povolal: k věčnému životu ve spravedlnosti, svatosti a radosti v Boží přítomnosti.

II. Boží soud

Přesně to dělá také Pavel – podívejte se do dalšího verše:

• Sk 17:29 Jsme-li tedy Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že božstvo se podobá něčemu, co bylo vyrobeno ze zlata, stříbra nebo z kamene lidskou zručností a důmyslem.

Pavel je konfrontuje zjevnou pravdou. Stejnou logiku můžete používat i dneska – pravděpodobně se setkáte se stejným ohlasem jako Pavel, ale to nic nemění na pravdě samotné. Mnozí dnes věří, že jsme Božími dětmi, protože věří v nejrůznější duchovní bytosti nebo mají nějaký mix náboženství a těm můžete ukázat, že jestli jsme Božími dětmi, nemůžeme si myslet, že se Bůh podobá čemukoliv, co vychází z lidských představ. Jsou i lidé, kteří popírají, že jsme Božími dětmi – a těm zas můžeme ukazat, že nejsme jenom informacemi naplněná hrouda hmoty, ale jsme živé bytosti. A Bůh je živý Bůh. Bůh je ten, kdo dává život, je mnohem živější, než jsme my. Tato konfrontace s pravdou o Bohu vede následně k prohlášení, že Bůh je tím nejvyšším standardem, kterým je potřeba měřit celý lidský život, včetně náboženství a uctívání. Pavel tím otevírá dveře tomu, aby mohl jasně ukázat, že Bůh je soudce a bude soudit zem. Bůh je Stvořitel, Bůh je vládce, je pánem všeho stvoření, a je také soudcem všeho stvoření. Bůh dal do svého stvoření řád, který ukazuje na Boží spravedlnost. A způsob, jakým Bůh jedná se svým stvořením, ukazuje na jeho milosrdenství. Bůh chce, aby ho lidé hledali, protože je laskavý a dobrý a odpouští:

• Sk 17:30 Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit, a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu.

Všimněte si Boží dobroty – Bůh stvořil svět tak, aby ho lidé hledali, aby s ním lidé měli vztah. Lidé to nedělají, protože mají hříšné srdce, jsou zatvrzelí vůči Bohu, nechtějí Boha znát a raději si vytvářejí modly podle svého obrazu. To je odporný hřích. Mimochodem to udělal satan v zahradě, když mluvil s Evou – představil Boha jako někoho jiného – Bůh není takový, jak si to představuješ, on je ve skutečnosti jiný, takže se nemusíš bát, že by splnil, co ti slíbil, protože to ve skutečnosti ani tak nemyslel.

• Gn 3:4–5 Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.

Satan představuje Boha podle svých představ. A to dělá dodnes – snaží se překroutit obraz Boha – ať již jako Stvořitele (Bůh tvořil pomocí neosobních automatických sil evoluce), nebo jako Pána (svrchovaný Pán omezil sám sebe, aby umožnil člověku udělat víc, než může dělat Bůh sám), nebo jako Spasitele (Bůh dává spasení z milosti, ale když nebudete dělat ty správné skutky, nebudete spaseni), nebo jako Soudce (Bůh je soudce, ale on je tak dobrý, že nenechá nikoho navěky trpět v ohnivém jezeře). To jsou satanské lži, ale Boží slovo mluví jasně – musíte činit pokání ze svého ignorantství vůči Bohu, ze své neznalosti Boha a litovat této neznalosti a obrátit se k němu. Proč?

• Sk 17:31 Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil.

Bůh bude soudit. A bude soudit spravedlivě. Dnes je dokonce i v evangelikálních kruzích stále populárnější učení o tom, že Bůh je tak dobrý, že nenechá nikoho trpět navěky. Bez mučení se přiznám, že myšlenka věčného odsouzení není z těch, které bych měl nejraději a o kterých bych mohl říci, že jim beze zbytku rozumím. Je to těžké učení. Nepříjemné. A naprosto biblické a smysluplné. Někteří křesťané se dnes přiklánějí k univerzalismu, což je názor, který říká, že Bůh nakonec zachrání úplně všechny lidi (a někdo tvrdí, že i všechny anděly, včetně satana). To je názor, který naprosto ignoruje mnohá místa Božího slova, takže není třeba se jím příliš zabývat. Ovšem je tady i jiný názor, který se stále více šíří – před 15, 20 lety jste ho mohli slyšet od jehovistů nebo adventistů, dneska se s ním můžete setkat i mezi křesťany, dokonce mezi evangelikály. Je to názor, který říká, že bude sice soud a ti, kdo nevěří, budou odsouzeni, a potom bude druhá smrt, ale tato druhá smrt bude znamenat naprosté zničení člověka, anihilaci. Nebude žádný člověk, žádné vědomí a tedy ani žádné utrpení. Pro moderního citlivého humanistu (za jaké se mnozí křesťané považují) je to velmi přitažlivá myšlenka, ale z hlediska Písma, a dokonce ani z hlediska lidské logiky, nedává smysl. Podívejte se znovu do verše 31. Co tam čtete? Že Bůh bude spravedlivě soudit celý svět. Bůh bude soudit spravedlivě!

• Zj 20:12–13 Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů.

Lidé budou souzeni podle svých činů a budou souzeni naprosto spravedlivě. Lidská spravedlnost je zobrazována jako dáma se zavázanýma očima, což má ukazovat, že nehledí na osoby, ale měří každému stejně – tedy to je ideál, který platí v morální společnosti. Když je společnost nemorální, jako je ta naše dnešní společnost, tak tento ideál bere za své. Ale Boží spravedlnost není slepá, není ani oslněná žádným člověkem, ani lidskými zásluhami, ale je naprosto přesná, což neoddělitelně patří k významu slova spravedlnost. Před nedávnem jsem mluvil s jedním bratrem o knize Přísloví a on zmínil, že se tam pořád mluví o těch vahách a závažích. Zde jsou dva verše z celé řady:

• Př 16:11 Vahadla i správné misky patří Hospodinu, všechna závaží jsou jeho dílem.
• Př 20:10 Dvojí závaží a dvojí míra, obojí je Hospodinu ohavností.

Proč o tom Šalomoun tolik mluvil? Když budete mít falešné váhy, nikdo nic nepozná. Ale Bůh to ví. Bůh je spravedlivý a záleží mu na přesnosti. Je naprosto dokonalý. Nemůže snést žádnou nespravedlnost. Nezametl hříchy svého lidu pod koberec a nedělal, že je nevidí, nebo že nejsou. Je tak spravedlivý, že dal to nejvzácnější, co měl – poslal svého jediného Syna, aby se stal člověkem a vzal na sebe všechny hříchy Božího lidu a zaplatil za ně. Ani jeden váš nebo můj hřích nezůstal nepotrestán. A právě tak nezůstane nepotrestán ani jeden hřích těch, kdo Boha odmítají, kdo mu vzdorují, kdo ho neposlouchají. Zde je zjevená:

III. Boží sláva

• Sk 17:31 [Bůh] ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil. Všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých.

V den, kdy bude v plnosti zjevena Boží spravedlnost, zjeví se v plnosti také Boží sláva. Nicméně tato sláva se zjevuje už nyní v Božích soudech, které Bůh sesílá na tento svět (Ř 1,18). Uprostřed jednoho takového soudu dnes stojíme – Bůh skrze současnou situaci volá lidi k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista. Volá nás, moji milí, k pokání – k pokání z nevěry Bohu, k pokání z lhostejnosti vůči jeho Slovu, k pokání z poskakování na obě strany, jak to řekl prorok Elijáš Izraelcům na Karmelu, k pokání z duchovní vlažnosti, z opuštění první lásky, z nezájmu o to, že lidé kolem nás se řítí do záhuby, k pokání z materialismu, ze sobectví, z náboženského pokrytectví, k pokání z pohodlnosti, z povrchnosti, z koketování s hříchem atd. Bůh chce, abychom skrze pokání a víru viděli Boží slávu, která se také zjevuje z nebe podobně jako Boží soud – zjevuje se v osobě Pána Ježíše Krista, který je hmatatelným důkazem nejenom Boží spravedlnosti, ale také Boží lásky a Boží dobroty a Božího milosrdenství.

Na Kristově kříži vidíme plnost Boží spravedlnosti, protože Pán Ježíš na sebe vzal všechny naše hříchy, ačkoliv byl nevinný, čistý, svatý a neposkrvněný, byl potrestán za každý jeden hřích jednoho každého z nás. Ne nějak paušálně a obecně, ale za každý jeden hřích zaplatil přesně určenou cenu, dostal přesně vyměřenou mzdu – a co je mzdou hříchu? Smrt! (Ř 6,23). Smrt spojená s utrpením – s tím fyzickým, které doprovázelo umučení na kříži, ale především s tím duchovním, tedy s oddělením od Otce. Pán Ježíš Kristus byl jako člověk oddělen od vztahu s Otcem. Jako člověk byl během svého života naprosto závislý na tomto vztahu, chodil s Bohem, žil s ním, čerpal od něj. Ale na kříži zoufale volá slova Žalmu 22 – Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (Ž 22,2). To bylo strašlivé utrpení kříže. A po něm přišlo další utrpení, když byla Pánu vyplacena mzda za hřích – smrt. Původce života (Sk 3,15) se dobrovolně vydal smrti. Přestože byl sám o sobě dokonale svatý, čistý a neposkrvněný, poddal se ničivé moci smrti, vydal se jí napospas. Nejsme schopni dohlédnout hloubky této události. Jenom němě žasneme.

Ale! Ale právě proto, že byl svatý, čistý a neposkvrněný, smrt ho nemohla udržet ve své moci. A to je další důkaz Boží spravedlnosti. Pán Ježíš vstal z mrtvých. Vzal si svůj život zpět, přesně tak, jak to řekl (J 10,18). A tady se zjevuje veliká Boží sláva – to je sláva evangelia. Pán Ježíš vstal z mrtvých, žije, přemohl smrt a vystoupil vzhůru k Otci na nebesa a sedí po pravici Boha Otce všemohoucího. A přijde den, kdy se Pán vrátí zpátky, a bude spravedlivě soudit tento svět podle jeho skutků. Proto volá všechny k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista. Volá nás k tomu, abychom věřili, že za nás zaplatil, abychom se spolehli jenom na jeho Slovo – právě o tom je víra, že se spolehneme na Boha a na jeho Slovo, na jeho sliby. Žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný (J 3,16). Každému, kdo v něho věří, je víra v Krista počítána za spravedlnost, je mu připočtena Kristova spravedlnost, stává se Božím dítětem, Bůh ho přijímá, ujímá se ho jako svého vlastního, dává mu nové srdce, zahrnuje ho svou otcovskou láskou, vychovává ho, stará se o něj, žehná mu, naplňuje ho pokojem a jako nové stvoření ho učí chodit ve spravedlnosti a svatosti lásky (Ef 4,24).

Boží sláva se zjevila v Pánu Ježíši Kristu, v jeho životě, smrti a vzkříšení. To je historická událost, která se stala, která je podstatou evangelia, na které stojí naše víra a ze které vyplývají všechna požehnání, která nám Bůh ve Slově dává. Tato sláva bude zjevena v budoucnosti při druhém příchodu Pána Ježíše Krista v přemáhající plnosti. Ta plnost bude tak ohromná, že se živly žárem té slávy roztaví, nebe se zavře jako kniha a země se všemi jejími skutky bude postavena před soud (2Pt 3,10). Ale kromě toho se tato sláva také zjevuje v nynějším čase – nyní je čas milosti, je čas evangelia, je to čas, kdy se z nebe zjevuje Boží hněv k časným soudům, které mají vést lidi k pokání, a současně se zjevuje Boží milost, která přináší spásu všem lidem (Tt 2,11) – všem, kteří utíkají k Pánu Ježíši Kristu, kteří činí pokání ze své nevěry vůči Bohu a věří v dokonané dílo Pána Ježíše na kříži Golgoty. Už nyní tato sláva rozděluje, už nyní tato sláva soudí – a tento soud můžeme vidět i v našem textu:

• Sk 17:32-34 Jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých, jedni se mu začali smát a druzí řekli: „Rádi si tě poslechneme, ale až někdy jindy.“ A tak Pavel od nich odešel. Někteří se však k němu připojili a uvěřili; mezi nimi byl i Dionysios z Areopagu, žena jménem Damaris a s nimi ještě jiní.

Evangelium Pána Ježíše Krista soudí už nyní – rozděluje lidi na dvě skupiny, na věřící a na nevěřící. Na ty, kdo přijímají tuto dobrou zprávu o Boží milosti a na ty, kdo jí odmítají. Tady jsou lidé, kteří se Pavlovi vysmáli a jiní, kteří ho přímo odmítli – poslechneme si tě jindy. Všimněte si Pavlovy reakce – odešel od nich. Slyšeli všechno, co měli slyšet. Už předtím s nimi mluvil o Pánu Ježíši Kristu, nyní všechno shrnul, mluvil o Stvořiteli, Spasiteli i Soudci a nepotřeboval se dál těm lidem vnucovat. Nyní mohl v klidu odejít z Athén, a přesně to také udělal. Evangelium nezůstalo bez pozitivního ovoce – někteří lidé uvěřili v Pána Ježíše Krista. Asi jich nebylo mnoho, ale byli zde i někteří takoví. Pavel je svěřil Boží milosti a Božímu slovu (viz Sk 20,32) a odešel do Korintu. Svěřili jste i vy své životy Bohu a Slovu jeho milosti? Zakoušíte Boží lásku ve svých životech? Je jenom v Kristu, nikde jinde ji nehledejte. Poznali jste Boha jako spravedlivého soudce? Přijali jste Kristovu spravedlnost, s níž jedinou se můžete před Boha postavit? Žijete pro Boží slávu? Tou slávou je Pán Ježíš Kristus. On je září Boží slávy a vyjádřením Boží podstaty (Žd 1,3). Modlím se za to, abychom si ho zamilovali z celého srdce a toužili po tom znát ho stále víc a zakoušet jeho mocnou blízkost. Amen.