Evangelium je ostrý dvousečný meč

Jaroslav Kernal, Praha 22. srpna 2021

Pokoj vám a milost, milí v Kristu, milovaní svatí. Znovu jsme se sešli k uctívání našeho Pána Ježíše Krista. Znovu jdeme do Božího slova, abychom viděli, jak Bůh jedná se svým lidem, abychom se učili, kdo je Bůh, a jaký je, kdo jsme my, a jací jsme. Jsme v knize Skutků, kterou krok za krokem procházíme. Jsme skoro na konci a trochu jsme zrychlili a i dneska půjdeme poměrně rychle – projdeme celé dvě kapitoly. Tohle je něco, co patří do našeho života, do naší zbožnosti, do našeho vztahu k Božímu slovu – čteme ho rychle, čteme dlouhé oddíly, čteme ho v celé jeho šířce, chceme přečíst Boží slovo znovu a znovu, chceme znát celou radu Boží, celé Boží slovo od Genesis po Zjevení. Je to Boží slovo, chceme se jím sytit a být jím naplněni. Ale Boží slovo čteme také pomalu, zůstáváme na jednom místě, v jednom verši, jdeme do hloubky, promýšlíme každičké slovo, rozjímáme o něm, aby v nás zůstalo, abychom jím byli prostoupeni, abychom poznali Boží hlubiny i výšiny, abychom se zakotvili v Boží moudrosti a zůstávali v Boží přítomnosti.

• Ž 119:11.15.16.47.99.105 Tvou řeč uchovávám v srdci, nechci proti tobě hřešit. … O tvých ustanoveních přemýšlím, na zřeteli mám tvé stezky. … Nařízení tvá jsou pro mne potěšením, nezapomínám na tvé slovo. … Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. … Jsem prozíravější než všichni moji učitelé, neboť přemýšlím o tvých svědectvích. … Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.

Teď už ale pojďme k našemu textu ve Skutcích. Přečteme kapitoly 25-26 a potom je společně projdeme. Sk 25-26.

V posledních kapitolách sledujeme Pavlův příběh – jeho příchod do Jeruzaléma, napadení Židy v chrámu, vysvobození římskými vojáky, jeho uvěznění, svědectví před Židy i Římany. Viděli jsme povzbuzení, které dostal od Pána ve vidění:

• Sk 23:11 Neztrácej odvahu! Jako jsi svědčil o mně v Jeruzalémě, tak musíš svědčit i v Římě.

A dnes uvidíme, jak se Pavel věrně drží Božího slova, což vyvolává zmatek v mysli římského místodržitele Festa, který hledá pomoc u krále Agrippy, který sice zná proroky, ale přesto nakonec odmítá Pavlovo svědectví o Kristu.

I. Pavlova věrnost (25,1–12)

Je úžasné sledovat, jak Lukáš v knize Skutků pracuje s časem. Jak chvilku popisuje detaily, aby vzápětí prostě a jaksi mimochodem prohlásil, že uplynuly dva roky (viz Sk 24,27). Pavel strávil dva roky omezený na osobní svobodě – byl vězeň. Ty dva roky ale nebyly naplněné marnými věcmi v jeho životě – Pavel sloužil Pánu. Často mluvil s Félixem a svědčil mu o Kristu, scházel se s přáteli, s křesťany (Sk 24,23), svědčil vojákům, kteří ho měli hlídat. V Cesareji nebo v Římě – nevíme to úplně jistě, ale bylo to během doby jeho uvěznění – napsal listy Efezským, Filipským, Koloským a Filemonovi. V těch dopisech opakovaně píše, že je vězněn kvůli Pánu Ježíši Kristu, dokonce v Efezským 3,1 říká, že je vězněm Ježíše Krista pro pohany. Ve Filipským 4,22 dává pozdravovat od bratrů, zvláště od těch, kteří jsou z císařského domu – je dost pravděpodobné, že to byli lidé, kteří uvěřili skrze Pavlovo svědectví o Kristu. Jeho pobyt „v poutech“, jak to nazývá na konci svého svědectví před Agrippou, tedy ve vězení, nebyl ani neplodný, ani marný. Pavel byl naplněný Duchem svatým a byl svědkem Pána Ježíše Krista od Jeruzaléma, přes Judsko a Samařsko až na sám konec země.

Nyní je Pavel v Cesareji. Víme o dvou významných osobách, o křesťanech, kteří žili v Cesareji. S první z nich jsme se setkali už v první části Skutků a před nedávnem znovu, ta druhá se vší pravděpodobností už v Cesareji nebyla. Vzpomenete si, o kom je řeč? Filip a Kornélius. První diákon jeruzalémské církve, o němž je psáno, že na svém putování přišel až do Cesareje a podle všeho se tu usadil, pokud odtud přímo nepocházel, druhý byl první obrácený pohan, u něhož strávil několik dní Petr. Ale tyto události se odehrály bezmála před čtvrt stoletím. Nyní zde bylo mnohem více učedníků a Pavel byl s nimi jistě v kontaktu.

Když došlo k výměně místodržitelů, nový správce provincie, de facto vládce a současně také soudce, zdědil nějaké kostlivce ve skříni. Jedním z nich byl i Pavel. Félix nevěděl, co s Pavlem a myslel si, že od něj získá nějaké peníze výměnou za svobodu. Ale také se chtěl zavděčit Židům – možná i od nich čekal nějaké peníze – takže Pavla nechal ve vězení. Festus k tomu přišel jako slepý k houslím. Byl to Říman, který neznal židovské zvyky, nevěděl asi nic o jejich náboženství a připadalo mu to zvláštní. Hned při jeho první návštěvě Jeruzaléma za ním přišli židovští představitelé a chtěli Pavla. Chtěli, aby ho poslal do Jeruzaléma. Nicméně jak říká třetí verš, jejich cílem bylo Pavla na cestě zabít. Ale Bůh ve své prozřetelnosti nedovolil Židům uskutečnit tyto plány a použil Festa k tomu, aby je zmařil. Židé museli znovu do Cesareje. A skoro do písmene se tu opakuje scéna z předchozí kapitoly – vznášejí proti Pavlovi nejrůznější obvinění, a Pavel jenom konstatuje, že nemohou dokázat nic z toho, z čeho ho obviňují. Je to stále stejná písnička. A úplně stejnou muziku slyšíme také od Festa (v. 9) – chtěl se zavděčit Židům.

Na jedné straně je tady snaha líbit se Bohu a na straně druhé snaha zalíbit se lidem. To je napětí, kterému nejsou vystaveni jenom lidé ve vysokém postavení nebo lidé nevěřící, ale čelímu mu my všichni. Stále bojujeme s tím, jestli se budeme líbit lidem a ustoupíme od věrnosti Kristu a zjevené pravdě nebo budeme následovat pravdu, spravedlnost, budeme věrní a budeme mít problémy s lidmi – s těmi, kdo jsou v moci postavení, se svými přáteli, s blízkými, doma, v rodině, v práci a někdy dokonce i mezi křesťany. Pán Ježíš o tom mluvil vícekrát – ať již když řekl, že nepřinesl pokoj, ale meč (Mt 10,34), nebo když mluvil o úzké cestě (Mt 7,13–14), o tom, že si máme spočítat náklad, než ho budeme následovat (Lk 14,28), nebo o tom, že kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží (Lk 9,62). Nejde sedět na dvou židlích, nejde sloužit dvěma pánům, nejde mít to nejlepší z Boha a současně mít lásku světa.

Pavel je věrný tomu povolání, k němuž ho Pán povolal před čtvrt stoletím. Je věrný Pánovým slovům a povzbuzení, které mu Pán Ježíš dal v Jeruzalémě, když ho o dva roky dříve, než došlo k těmto událostem, vysvobodili římští vojáci z rukou rozlíceného davu, který ho chtěl zabít. Pavel je věrný evangeliu. Je věrný pravdě. Je věrný spravedlnosti. Požadoval spravedlnost po Félixovi, nyní žádá tutéž spravedlnost po jeho nástupci Festovi. I po dvou letech chce Pavel stále naplnit Pánovo slovo, že bude svědčit v Římě tak, jako svědčil v Jeruzalémě. Zatím má dvouletou pauzu v Cesareji. Ale je to Bůh, kdo má v rukou náš čas. My máme sice hodinky, ale nemáme čas. Bůh je Pánem nad časem. Nikdy nechodí pozdě a nikdy nepřichází předčasně. Všechno dělá přesně podle svého načasování.

Po dvou letech se Pavel odvolává k císaři. Nemáme žádnou odpověď na to, proč to neudělal dříve. Jediné, co nám zbývá, je prohlášení, že se jednalo o Boží načasování. Znovu ho chtějí zabít, znovu ho křivě obviňují, znovu se musí hájit, znovu vede všechny k pravdě, k právu a spravedlnosti a znovu je na tom bit. A všimněte si jeho odvahy – jestli jsem udělal něco, za co si zasloužím smrt, nezdráhám se zemřít. Ale pokud není pravda, z čeho mě žalují, nikdo mě jim nemůže vydat. A odvolává se k císaři. Pavlova odvaha inspirovala mnohé v historii církve – Jan Hus se odvolal ke Kristu, protože nebyl nikdo vyšší, k němuž by se mohl odvolat. Martin Luther se odvolával na Písmo: „Zde stojím a nemohu jinak. Mé svědomí je vázané Božím slovem.“ Pavel se odvolává k císaři a Festus to vidí jako dobrou cestu, jak se zbavit tohoto břemene, s nímž si vůbec neví rady.

II. Festův zmatek (25,13–27)

Evangelium dává sílu těm, kdo se ho drží, kdo na něm staví. Pán Ježíš posiluje každého, kdo ho následuje. Mluvil jsem o tom, že někdy v této době Pavel napsal list Efezským a v něm známá slova:

• Ef 6:10 A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci.

To byla Pavlova niterná zkušenost. Nehledal svou sílu ve světě, nehledal svou sílu v lidech kolem sebe, nehledal svou sílu v sobě samotném, ale v Pánu a v jeho veliké moci. A Koloským napsal:

• Koloským 3:1 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží.

Odtud pramení síla křesťana, odtud pramení naše vytrvalost a věrnost. Tohle je často to největší svědectví, které křesťané v tomto světě vydávají – jejich konzistence, věrnost pravdě. Jdou stále stejným směrem, říkají stále stejné věci, stále se odmítají podílet na některých věcech – na hříchu, lži a kompromisech. To je něco, co nakonec přitahuje lidi a vede je to k otázkám. Petr napsal křesťanům, že mají být připraveni vydat svědectví o naději, kterou mají, kdykoliv by se jich někdo ptal. Už jste si někdy říkali, že byste byli rádi, kdyby se někdo zeptal? Nevídáme to často, že by lidé přicházeli a ptali se na naši naději. Ale to jsou věci, které se mohou snadno změnit. Viděli jsme to několikrát v knize Skutků, že Bůh otevřel lidská srdce a na lidi padla bázeň, což je nakonec vedlo k tomu, že se ptali po naději křesťanů a chtěli slyšet evangelium o Boží milosti. Bůh musí jednat s člověkem. To je jedna stránka věci. Ale je tu i druhá stránka – a tady má svoje pevné místo křesťanská vytrvalost a věrnost.

Na druhé straně – a to je případ Festa v našem textu – taková věrnost mnohdy vyvolává zmatek v myslích nevěřích lidí. „O co tomu člověku jde?“ „Proč tak zatvrzele odmítá udělat ústupek?“ „Proč je pro něj takový problém udělat to, co dělají všichni okolo něj?“ Co si musel myslet Festus, když se Pavel odvolal k císaří? Podívejte se do Sk 26,31 – tento člověk nedělá nic, za co by zasluhoval smrt nebo vězení. Tak proč je už dva roky ve vězení? Protože se nejprve jeden a po něm druhý místodržitel chtěl zalíbit Židům. Teď má trochu problém, protože musí Pavla poslat k císaři, ale neví, co by k tomu napsal. Vůbec nechápe, co se tady děje. A nemůže chápat, protože jeho mysl je tělesná, nevěřící. A Boží slovo velmi jasně říká, že přirozený, tělesný člověk nemůže chápat věci Božího ducha (1K 2,14). Takové věci jsou mu bláznovstvím. To je přesně reakce krále Agrippy v následující kapitole, když říká Pavlovi, že se zbláznil. I pro Festa byl Pavel oříšek a myslím, že si o Pavlovi myslel totéž, co Agrippa, i když to náš text nikde neříká.

Jaký je to kontrast s tím, když Bůh otevře člověku srdce. Vzpomeňte si na jiného místodržitele – Sergia Paula z Kypru. Ten, když slyšel, že Pavel s Barnabášem kážou evangelium, dal si zavolat k sobě, aby mu řekli Boží slovo. A když potom viděl tu konfrontaci moci s kouzelníkem Elymasem, „uvěřil, pln údivu nad učením Páně“ (Sk 13,12). I předchozí místodržitel Félix si dával zavolat Pavla, aby slyšel Boží slovo (jeho žena byla židovka) – ale tím hlavním důvodem bylo, že chtěl od Pavla peníze. Festus zase vypadá jako člověk, který se chce co nejjednodušším způsobem vypořádat se zděděným problémem. Odvolal se k císaři, tak půjde. A Židé nebudou moci nic namítat – já jsem se jim snažil vyjít vstříc, ale Pavel se odvolal k císaři a je to římský občan a já jsem tady proto, aby se zachovávalo římské právo, takže jsem ho poslal k císaři. Pavel sice zjevně nic neudělal, takže ještě budeme muset vymyslet nějaký důvod, proč ho posíláme k císaři, ale bude pryč a bude od něj pokoj. Tak mi připadá Festus – tak trochu jako Pilát. Já s tímhle člověkem nemám nic společného. Já si myju ruce.

Nejde mu o spravedlnost, nejde mu o právo, nejde mu o pravdu a už vůbec mu nejde o Boží slovo. Mysl takového člověka bude v mnoha ohledech otupělá a zmatená. A na druhé straně – podívejte se na to, o co mu jde – to je velmi dobře vidět na tom, co se děje v závěru 25. kapitoly. Festus uspořádal divadlo. Král s královnou vešli s velkou okázalostí (v. 23). Vstoupili s vysokými důstojníky a předními muži města do přijímací síně. Tam je nepochybně se stejnou nebo s ještě větší okázalostí vítal římský místodržitel, Festus. A na Festův rozkaz byl přiveden Pavel. Na jedné straně je pozlátko a vnější okázalost, důraz na vnější věci, ale vnitřní prázdnota. Na druhé straně je vnější prostota, pokora a poddanost, a s ní vnitřní hloubka a život.

Festus chce být považován za spravedlivého soudce, chce být zadobře se Židy, chce se trochu ukázat před králem Agrippou. Agrippa strávil své mládí v Římě. Byl odebrán od rodiny a dělal takovou pojistku proti tomu, aby se jeho rodiče nebouřili. Dobře věděl, jak to v Římě chodí, ví, jak vypadá dobré a efektní entreé. A navíc už je patnáct let králem. Jsou tu muži, kteří si libují v okázalosti, v ohromování lidí vnějšími věcmi, ale oba jsou prázdní, duchovně mrtví a chladní. Oba hrají před druhými hru – jeden na spravedlivého soudce a druhý na náboženského znalce. Ale oba jsou úplně mimo. Je to přehlídka lidské marnosti a prázdnoty. Porcius Festus nebyl ateista, byl Říman a uctíval celou řadu model. Zde chce být považován za dobrého a spravedlivého soudce – je dokonce tak „pokorný“, že si nechá poradit o judského krále. Agrippa byl židovský král – měl pravomoc ustanovit velekněze v chrámu. Ale ani jednomu z nich nešlo o pravdu, o právo nebo spravedlnost. Šlo jim jenom o sebe. Dávali na odiv vnější věci a chtěli se líbit lidem. Ani jeden z nich se nechtěl líbit Bohu.

Přesto se oběma z nich dostalo té milosti a té výsady, že mohli slyšet evangelium, a to dokonce od přímého svědka Kristova vzkříšení, od Pánova apoštola, od Pavla. Tady můžeme vidět, jak moc je Bůh milosrdný. A také jak je věrný. Pán Ježíš zaslíbil Pavlovi v popisu práce, který mu dal při jeho obrácení, že bude vydávat svědectví před králi. Agrippa je první král, kterému Pavel vydává svědectví. Nevíme z Písma o žádném dalším králi, ale viděli jsme tři další římské vládce, místodržitele, kterým Pavel osobně vydal svědectví o Kristu. Bůh dodržel své slovo a Pavel zůstal věrný jeho evangeliu. Jak bychom obstáli my na Pavlově místě? Kde bychom hledali svou pomoc? David nehledal svou pomoc na výšinách hor, ale v Pánu – v žalmu 121 říká, že pomoc mu přichází od Hospodina, který učinil nebesa i zemi (Ž 121,2). A protože je Bůh věrný, pomoc přichází vždy v pravý čas. Bůh dal Pavlovi moudrost, aby se hájil.

III. Agrippova nevěra (26,1–32)

Dvacátá šestá kapitola už potřetí v knize Skutků popisuje Pavlovo svědectví o jeho setkání s Pánem Ježíšem Kristem a jeho obrácení se k němu. Pavel znovu popisuje svůj život farizea v Jeruzalémě, svou horlivost i své obrácení na cestě do Damašku. A všimněte si, jak hned od začátku mluví o zaslíbeních, která Bůh dal otcům. A také si všimněte, jak je specifikuje – nemluví o zaslíbení země, nemluví o národu, ale mluví o vzkříšení z mrtvých. A nemluví o vzkříšení lidí, i když i o tom by mohl mluvit, protože mrtví vstanou – spravedliví k věčnému životu v Boží přítomnosti, nespravedliví k věčnému utrpení daleko od Pána a jeho slávy na místě, kde je pláč a skřípění zubů. Pavel mluví o vzkříšení Pána Ježíše Krista. To je naplnění zaslíbení, které Bůh dal otcům – že jim pošle Mesiáše, které bude trpět, zemře a vstane z mrtvých. Ten Mesiáš je Ježíš Kristus. Pavel o něm vydává svědectví hned od začátku. Už má zkušenosti s tím, že ho můžou kdykoliv umlčet, takže neotálí s tím, aby jim řekl o Kristu. Jenom skrze Kristovo evangelium může být člověk zachráněn pro věčnost. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení. Z Pavlových slov, že Agrippa zná všechny sporné otázky, bychom dokonce mohli usuzovat, že i Agrippa už dříve slyšel evangelium. Už mu ho někdo kázal. Nyní ho slyší znovu.

Je to neuvěřitelné, že Bůh křísí mrtvé? Pavel vydává svědectví o tom, jak se sám setkal s Ježíšem, který byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých podle Písem (1K 15,3–4). Mluví o tom, jak ho Pán Ježíš zastavil na cestě do Damašku, kdy chtěl pronásledovat křesťany a z toho, kdo pronásledoval druhé, udělal pronásledovaného, nyní vězně. 

• Sk 26:17–18 Budu tě chránit před izraelským národem i před pohany, k nimž tě posílám, abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými.

Pavel staví na Božích zaslíbeních. Boží ochrana neznamenala, že nestráví čtyři roky ve vězení, ale znamenala, že Pavel naplní všechno, k čemu ho Bůh povolal. Pavel měl kázat evangelium, které otevírá oči slepým, což na prvním místě znamená, duchovní oči duchovně mrtvým. Jenom evangelium má tuto moc. Jenom evangelium je světlem, které probouzí duchovně mrtvé a dává jim život, ve kterém jim září Kristus. Jenom evangelium je mocí, která je schopná obrátit člověka od tmy do světla. Každý člověk se rodí jako hříšník, který miluje tmu.

• J 3:19 Lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.

Ale evangelium o Pánu Ježíši Kristu je světlem, které zahání temnotu. Evangelium vysvobozuje z moci satana. Satan zatemňuje, působí zmatek, zaslepuje, ochromuje strachem, chce zabíjet a ničit. Ale Bůh vysvobozuje. Kde se káže evangelium, tam jsou lidé vysvobozováni z moci ďábla, ze strachu, ze smrti. Tam přichází Bůh se svou milostí a probouzí lidská srdce a dává život. Dává víru, která je duchovní rukou, kterou se držíme Pána Ježíše Krista. Skrze víru v Pána Ježíše jsou nám odpuštěny naše hříchy, jsme zbaveni viny, jsme skutečně vysvobozeni z moci hříchu a z viny hříchu. Skrze evangelium se stáváme Božími dětmi a je nám dán podíl mezi posvěcenými, protože evangelium – a nic jiného než evangelium – kromě spasení také posvěcuje. Obětí Pána Ježíše Krista jsme zachráněni, vykoupeni, ospravedlněni a toutéž obětí jsme také posvěceni. Skrze víru v Pána Ježíše Krista rosteme ve svatosti, protože rosteme v lásce k Bohu a v lásce k bližním. To je moc evangelia. Takové svědectví vydává Pavel před mocnými tohoto světa. Jaká je jejich reakce? Je stejná jako reakce mnoha lidí dneska:

• Sk 26:24 Když se Pavel takto hájil, zvolal Festus. „Jsi blázen, Pavle, mnoho vědomostí tě připravuje o rozum!“

Pro přirozeného člověka je evangelium bláznovstvím. Kdybyste mu předložili náboženství, kde si může spasení zasloužit, kde se může blýsknout svými skutky, svými zásluhami, vnějšími věcmi, chňapne po tom všemi deseti. Ale evangelium o spasení z milosti skrze víru? To je bláznovství!

Pavel se obrací na Agrippu, aby ukázal Festovi, že není blázen. A podívejte se na to, jak blízko byl Agrippa, jak moc na něj zapůsobila Pavlova slova – Pavel ho málem přesvědčil, aby se stal křesťanem. Co ho zadrželo? Co ho odvrátilo? Jak to, že „málem“? Co se stalo? Můžeme vidět jenom to, co máme před očima, a to je povrchnost Agrippy. Přece by se nesnížil na úroveň tohoto vězně. Přece by před římským místodržitelem nevyznal, že také věří těmto bláznivým věcem. Tady byli shromážděni důležití lidé a on sám byl důležitý člověk, byl král. Ale člověk nemusí být králem, aby si o sobě myslel, že je důležitý. To je něco, co je vlastní každému z nás. Ale evangelium znamená odložit svou důležitost, padnout k nohám vzkříšeného Mesiáše, prosit Boha o milost a slitování, vyznat své hříchy Bohu, vyznat, že si jako hříšník zasloužím jenom Boží odsouzení a nikoliv milost. Znamená to spolehnout se na to, že Ježíšova oběť na kříži, úplně utišila Boží hněv proti všem mým hříchům a jeho prolitá krev mě očišťuje a je jediným základem, na kterém mohu stavět a díky čemu také mohu přicházet do Boží blízkosti. A to je kámen úrazu pro každého přirozeného člověka. Proto Pavel znovu odkazuje na dílo Boží milosti – kéž by Bůh dal … I my se takto modlíme.

Kéž by Bůh dal, aby naše duše v bezpečí došla věčného pokoje a naplnění v Pánu Ježíši Kristu. Kéž by Bůh dal, aby naši blízcí byli také tím, čím jsme my – následovníky Pána Ježíše Krista. Kéž by Bůh dal, aby se lidé v této zemi odvrátili od svých hříchů a obrátili se k Bohu. Kéž by Bůh dal, aby se evangelium šířilo jako povodeň v tomto městě, v této zemi, z domácnosti do domácnosti, od srdce k srdci. Kéž by Bůh dal!

Festus s Agrippou dohráli svou hru až do konce. Shledali, že Pavel je nevinen, ale protože se odvolal k císaři, zůstane ve vazbě a půjde k císaři. Bylo odvolání k císaři tak zásadní? Nemyslím. Spíš si myslím, že šlo o to, aby se zbavili tohoto nepohodlného kazatele a zachovali si tvář před lidmi a před Židy. To je tragédie lidské pýchy, která pro to, aby získala svět, je ochotná ztratit vlastní duši. Pán Ježíš řekl:

• Matouš 10:32 Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi.

Amen.