Ježíš, Pán slávy

Adam Vondruška, Praha, 29. srpna 2021

Před několika nedělemi jsme se dívali na tento text (potažmo na celý list) jako na Boží dokonale načasovanou reakci na situaci jedné malé skupiny křesťanů židovského původu, která se pro mnohá utrpení ocitá na pokraji odpadnutí od své po dlouhá léta vyznávané víry v Ježíše Krista a navrácení se k víře svých Otců, k Židovství. A to skutečně nejen tak pro nic za nic, ale pro takové pronásledování, které pro ně nebylo jen učebnicovou definicí jako pro mnohé z nás, ale stalo se jim živoucí hrůzou, která je obklopovala a svírala stále těsněji, zažívali nepřetržitý strach a úzkost od chvíle, kdy se ráno probouzeli až, než se opět chystali ulehnout, pokud se jim vůbec dařilo usnout. Měli strach o svoje vlastní životy, životy svých rodin včetně malých dětí. Možná, že věděli, že Bůh totiž nezachraňuje pro věčnost věřící rodiče a jejich děti, ale pouze věřící. Dost možná, že v té době začali převažovat na vahách svůj vlastní věčný život na jedné straně a budoucnost a životy svých dětí zde na zemi na straně druhé. Po roce 68 následovala doba politického klidu a náboženské svobody, která pro ně po tom všem, čím si prošli, představovala neméně těžkou zkoušku ve formě lákadel jako jsou blahobyt, uznání a postavení, kterých by jakožto Židé mohli v Římské říši jednoduše dosáhnout. Jde jejich věrnost Ježíši až tak daleko? Slovy Ježíše: „Jsou Ho hodni“?

A dnes bychom se měli podívat dále, jak ten text pokračuje, co je vlastně tím, nebo co činí toto poslední slovo od Boha, o kterém autor mluví, tento Boží finální verdikt tak neodolatelným, tak nadřazeným tomu všemu, co kdy v historii židovského národa předcházelo. Proč by se tito křesťané neměli vrátit k židovství a opět se pro jednou necítit v bezpečí před okolním světem? Proč by neměli opět jednou zase zapadnout do společnosti, získat prestiž a užívat si života plnými doušky?

Chtěl bych vám dnes ráno předložit, ne náhodou, 7 charakteristik definujících v tomto našem textu onu nepřekonatelnou velikost a nadřazenost Božího Syna, která si klade za cíl vrátit těmto křesťanům ze Židů, právě skrze tyto předložené pravdy, chuť a touhu vytrvat. Autor pro ně charakterizuje a vykresluje jim Božího Syna následovně.:

1. On je dědicem všeho

Podívejte se do verše 2. Ve světle toho, co autor dosud napsal, to dává docela dobrý smysl. Je přece Božím Synem. Jednorozeným, to znamená jediným Synem. A synovství sebou přirozeně přináší dědické právo. Víme, že Ježíš je druhá osoba věčného trojjediného Boha a proto, vzhledem k tomu, kým ve své přirozenosti je, tak všechno, co je, mu stejně patří. Ale abychom to lépe chápali, totiž jakožto důsledek jeho skutku dovršení spasení, jakožto odměna za to, že opustil slávu nebes, ke svému božství přidal lidství a sestoupil na zem v naprosté poslušnosti svému Otci, a to až na smrt; byl vzkříšen, vystoupil na nebesa a když se ocitl až tam, dle Žalmu 2 mohli bychom říct, na své velkolepé korunovaci, teprve tam byl označen a ustanoven 'Dědicem všeho'.

Není to jen prosté konstatování faktu, je to titul, něco jako hodnost. Podtrhuje to jeho důstojnost. Ukazuje to na to, že zaujímá přední místo v celém stvoření.

A co to znamená prakticky? Možná, že si neuvědomujeme, že všechno, co bylo kdy stvořeno, bylo stvořeno pro Ježíše. Hvězdy byly stvořeny pro jeho potěšení. Obloha byla navržená a stvořená pro jeho radost. Když se díváme tam nahoru, nám samým se také líbí to, co vidíme. A Boží slovo říká, že nebesa (i nám) vypravují o Boží slávě. To všechno ovšem nebylo stvořeno primárně pro naši potěchu, ale pro potěchu Ježíše samotného. Všichni andělé byli stvořeni pro Něho. Zvířecí říše byla stvořena také pro Něj. Každá hora, oceán i propast, on má potěšení z toho všeho. Planeta Země včetně jejích obyvatel, včetně každého z nás. Pro Jeho potěšení. Co je ale nejdůležitější je to, že jednoho dne bude každá z těchto věcí vědomě sloužit tomuto účelu. Říkám vědomě, protože i nyní lidé, kteří vědomě odmítají Ježíše, slouží přitom jeho účelu. Nejspíš si to neuvědomují, ale je to tak. Jsou to loutky v jeho rukách. Da 4:32: ''Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země.'' Všechny lidi Bůh používá, aby dosáhl svých cílů a uskutečnil své záměry.

Příklad? Jan, kapitola 11. Nevěřící člověk ve vysokém náboženském postavení, velekněz Kaifáš, kterého nakonec už tak dopálí celé tohle pojednání o nějakém Ježíši, že svolá radu a prohlásí, že bude lepší, když zemře jeden člověk za lid. A Kaifáš promluvil líp, než sám tušil. To, co pro něj byla politická účelovost, se stalo tím, co nám zajistilo spásu. Dokonale to zapadalo do toho, co Bůh naplánoval. Stejně tak i všichni lidé, co dnes a denně neúnavně pokračují v zapírání Ježíše, tak nevědomky dokonale plní jeho vůli a nakonec, v ten veliký a poslední den, to budou činit vědomě.

Vybavuje se mi na tomto místě Žalm 110, kde Bůh mluví k Synu. ''Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.'' ''Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Siónu. Panuj uprostřed svých nepřátel!'' Jednak je to něco, co viditelně teprve nastane, ale v jistém smyslu je to realita už dnes a tady. Sbory fungují, křesťané se schází, Ježíš panuje i v tomhle světě uprostřed svých mnohých nepřátel. Ten Žalm pokračuje: ''Tvůj lid přijde dobrovolně v den, kdy pohotovost svoláš.'' Tvůj lid přijde dobrovolně. Zbytek se přijde v soudný den ukázat nedobrovolně, ale přesto přijde; a navíc se bude klanět až k zemi.

Ježíš je dědicem všeho. Je přední osobou v celém stvoření. Proč bychom se od Něj měli chtít odvracet?

2. Je tvůrcem všeho

Opět verš 2. '‘...a skrze něho stvořil i věky.'' Takže je dědicem toho, co sám stvořil. Je to dokonce něco, co je součástí vyznání víry, ale asi něco, nad čím nijak víc nepřemýšlíme. Je to něco, z čeho kdekoho začne snadno bolet hlava, protože my lidé ani se vším vědeckým pokrokem nedokážeme stvořit ani smítko prachu. Je pro nás těžko pochopitelné, že Syn Boží promluvil a povstalo všechno, co jest, tak jak to popisuje Jan na začátku svého evangelia. Nebo můžeme připomenout chvalozpěv Kristu ze začátku listu Koloským.: ''On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. Je tu jeden Pán Ježíš Kristus, skrze kterého povstaly všechny věci. Ch. Spurgeon pronesl následující: ''Vidím ho, jak stojí u kovadliny všemohoucnosti a jak při každém úderu jeho majestátní paže do vzduchu vylétají jiskry, které se stávají hvězdami, zavěšenými na svých místech v prostoru.''

Všechno je stvořeno skrze Něho. Odvrátit se od Něho fakticky znamená odvrátit se od Toho, kdo vám dal život. Ten, kdo svolil k vaší existenci. A bratři a sestry, ten, který pouhým slovem dokáže uvést v bytí sta tisíce milionů hvězd, a to asi mluvíme jen o té naší jedné galaxii; potom také jedním jediným slovem vyšlým z jeho úst může velice jednoduše stvořit v nás lidech čisté srdce a nového ducha. Proč bychom se měli chtít odvrátit od toho, který nemá sobě rovného?

Bůh stvořil člověka přímého, ale nejsem to já, nikdo z nás, žádný člověk, ani ten první Adam nedostál svému úkolu být takovým, jakým ho Bůh stvořil, ke Jeho obrazu. To až ten druhý Adam. Ježíš je jediným člověkem, který kdy naplnil Boží záměr. On je dokonalým Božím obrazem. A On je naší jedinou nadějí, že jednou i my dostojíme tomu záměru, který s námi Bůh má a od počátku měl – nejen být obrazem neviditelného Boha, ale být také podobní Ježíši samotnému.

3. Je odleskem Boží slávy

Co to znamená? Zabýváme se věcmi, o kterých jsem minule mluvil, že mi tak trochu přerostli během přípravy přes hlavu a troufám si říct, že jsou to věci, kterým plně nerozumíme. Jak je tedy toto možné vysvětlit tím nejjednodušším způsobem? Máme záznam starého zákona, který nám tu může pomoct.

Boží viditelná sláva, viděl ji Mojžíš v keři, který nehořel. Respektive hořel, ale oheň ten keř nestrávil. Hlas z keře mu řekl: ''Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.'' Boží sláva byla zjevná v ohnivém sloupu, který vyváděl Izraelce ven z Egypta. Viditelná Boží sláva sestoupila na horu Sinaj, kde Bůh dával Mojžíšovi desky zákona. Pamatujete si, co to asi bylo za podívanou, lidé se k té hoře nesměli přiblížit, jinak by zemřeli a prosili Mojžíše, aby už k nim Bůh nemluvil, protože se to nedalo vydržet. Mojžíš sám říkal: „Třesu se hrůzou a děsem.“

Viditelná Boží sláva se také snesla na stan setkávání, když putovali pustinou. Viditelná Boží sláva naplnila i chrám v Jeruzalémě. V obou případech, když se viditelná sláva zjevila, kněží se nemohli věnovat své službě, jinak by byli pohlceni. Avšak tím úhlavním místem přebývání viditelné Boží slávy ve starozákonní době se stala krychle. Místo uvnitř chrámu, za oponou, které se nazývalo nejsvětější svatyní. Uvnitř ní se nacházela truhla smlouvy. Víko té truhly se nazývalo slitovnice nebo příkrov a po každé její straně ji zastiňovali cherubové Boží slávy přidělaní na obě strany příkrovu, to jsou andělé, se kterými souvisí Boží přítomnost. A nad slitovnicí, mezi cheruby, to bylo místo té viditelné Boží slávy, to nejsvatější místo na zemi. Bůh mluvil k Mojžíšovi takto: ''Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.'' (Ex 25:22) Nedotknutelnost té schrány bych shrnul asi takto: Dotkneš se té truhly, zemřeš. Nahlídneš dovnitř, zemře jich 50,000. Viditelná manifestace Boží slávy.

Dokážete si potom představit tu senzaci židovského čtenáře Janova evangelia, když čte následující: ''A slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.'' Co mu v tu chvíli, možná s trochou zděšení, běží hlavou? To, co následuje. ''Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn'' To, co se nám tím autor snaží říct je, že pokud chceme spatřit viditelnou Boží slávu, máme hledět na tvář Ježíše. Tím úžasným kontrastem je to, že se můžeme dívat na jeho slávu a nezemřít, ale naopak, dosáhnout tak života. To je nádhera nové smlouvy. List Koloským: ''On je obrazem Boha neviditelného.'' Ta viditelná sláva Pána Ježíše Krista natolik zastrašila Petra, Jakuba a Jana na hoře proměnění, že když se octili v oblaku, který je zastínil, zmocnila se jich bázeň. Lukáš dodává: ''Umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.'' Můžeme jen hádat, jestli ten zážitek pro ně byl natolik děsivý a nevyložitelný. Tatáž viditelná sláva Ježíše se ukázala Pavlovi na cestě do Damašku a ten byl poté tři dny slepý. Ta samá viditelná Boží sláva vzkříšeného Krista byla zjevena apoštolu Janovi na ostrově Patmos a ten se skácel k zemi jako mrtvý. To je Ježíš, přátelé. To poslední slovo od Boha, které k nám přišlo, je tím pravým a nefalšovaným odleskem Boží slávy. Proč bychom se od něj odvraceli?

4. Je výrazem Boží podstaty

Syn je odleskem Boží slávy, to už víme a teď se dozvídáme, že je i dokonalou reprezentací jeho bytí, jinými slovy, výrazem podstaty, v originále je použité jen jedno slovo.

V tehdejším světě, když docházelo k vypořádání obchodu, zhotovil se dokument nebo lejstro a na spod toho dokumentu, namísto podpisu se rozpouštěl vosk a do toho vosku se vtiskávala něčí pečeť. Ten obrázek na té pečeti je potom přesnou reprezentací toho obrazu, který se nachází na něčím prstenu/pečetidle. Možná, že to není nejšikovnější ilustrace. Když se ale díváme na Ježíše, vidíme tak Boží vlastní přirozenost. Je to důležité z toho důvodu, že mnozí lidé tvrdí, že milují Boha, ale příliš je nezajímá to všechno kolem Ježíše. Řeknou: 'Boha mám rád, ale nelíbí se mi to, co vidím v Ježíši.' Faktem je, pokud se někomu nelíbí, co vidí v Ježíši, potom je ten jejich Bůh pouhým výplodem jejich představivosti. Nebo naopak je tu člověk, který má rád Ježíše, ale nepozdává se mu Bůh, o kterém čte ve zbytku Bible. Mám rád Ježíše Nového Zákona, ale s Bohem toho Starého Zákona nechci mít nic společného. Potom znovu i v tomto případě, je ten Ježíš, kterého máte rádi, pouhým produktem vaší vlastní fantazie. Koloským 2:9: ''V něm je přece vtělena všechna plnost Božství''. Je roven Otci. V Otci není nic, co byste nenašli taky v Ježíši a naopak. Ježíš není nejvyšším andělem, není jen tou nejvyšší stvořenou bytostí, je to věčný Bůh, který k nám přišel v lidském těle. Proč bychom se od něj odvraceli pro cokoliv menšího?

5. Všecko nese svým mocným slovem

Připadlo mi to trochu jako chyták. Bůh promluvil ve svém Synu a ten je teď tím vtěleným slovem od Boha a teď Syn zase svým mocným slovem všecko nese? Nazval bych tento pátý bod spíše tak, že Ježíš je Pánem prozřetelnosti. Říkali jsme, že je stvořitel všeho, že skrze něho bylo vše stvořeno, ale musíme se mít na pozoru, abychom neskončili u Boha, jakého mají tzv. ''Deisté''. Velmi populární názor i dnes. V 18. století také byl. 'Deistův’ Bůh natočí hodiny a udělá krok zpátky a nechá je bez dalšího zásahu běžet. Ježíš je ovšem důvěrně zapojen v běhu svého stvoření, otisky jeho prstů jsou všude kolem. On udržuje všechny věci v chodu. To slovo ''nese'' je možná lehce zavádějící. Nemáme si Ježíše představovat jako řeckého Boha Atlase, možná jste viděli nějaké grafiky nebo náčrty, kde s vypětím všech sil podpírá nebesa na svých ramenou. To slovo ''nese’ ‘nemá význam statický, nýbrž dynamický, to znamená, že navozuje myšlenku pohybu, nést něco odněkud někam, k nějakému předem danému cíli. A to je to, co máme na mysli, když mluvíme o prozřetelnosti. A musíme zde zároveň zamítnout jakoukoliv existenci náhody, jinými slovy štěstí anebo smůly. Z té Boží perspektivy nic takového neexistuje.

Ježíš nejenom vše stvořil, nejenom vše udržuje v chodu, ale všechno nese, lépe řečeno, přenáší na předem určené místo svého finálního spočinutí, ke svému cíli. Každý živý tvor, který na světě zahyne či zemře, je manifestací jeho prozřetelné vlády, a to včetně všech maličkostí v našem vlastním životě. A co víc, On to vše činí bez vypjetí sil. Činí to svým mocným slovem. Žádný pot, stres, úzkost, žádný pokus – omyl, žádné zaváhání, žádné břemeno, žádné žaludeční vředy, žádná námaha. Otočíte se zády k Pánu prozřetelnosti?

6. Je úspěšným veleknězem

''Když dokonal očištění od hříchů, usedl’. ‘Hřích nám způsobuje množství problémů, asi bychom dokázali mluvit celé dopoledne o nežádoucích důsledcích hříchu. Ale tím nejzávažnějším, který Bible zmiňuje je, že hřích nás poskvrňuje. Musíme chápat, že v Božích očích nás hřích znečišťuje a špiní. A tou potíží je, že cokoliv Božího je čisté. Dokonce zářivě čisté. V jeho blízkosti se nesmí objevit nic, byť jen trochu nečistého. Pokud si, byť i jen pohráváme s hříchem ve své mysli, nemůžeme počítat s Boží blízkostí ve svém životě, bude to mít neblahý vliv na nás samotné a skrze nás i na druhé lidi. Proto potřebujeme očištění. Ale jak se očistíme?

Ve SZ čteme, že bez prolití krve není odpuštění hříchů, a proto kněží přinášeli oběti. Vlastně oběť za obětí a další a další oběti, každé ráno, každý večer a jednou v roce (na Židovský svátek Jom Kippur) vešel ten muž do nejsvětější svatyně, tedy velekněz; a krví pokropil příkrov, což bylo víko truhly. Mělo to za následek jakési vnější očištění, ale ani tak to zcela nesplnilo účel, zkrátka na dokonalé a trvalé očištění před Bohem to nestačilo. A tak znovu a stále dokola kněží přinášeli oběti. Možná jste tomu nikdy nevěnovali žádnou pozornost, ale je zajímavé si povšimnout vybavení, myslím teď nábytku, který se nacházel v Jeruzalémském chrámě. Uvnitř té krychle, svatyně svatých, byly jen dvě věci, truhla smlouvy a zlatý kadidlový oltář. Ale, když jste prošli skrz oponu nazpět do přední části, tam byl stůl na překladné chleby, deset svícnů se zlatými nádobami pro pomazávání olejem, dva ozdobné sloupy s řetízkovými ozdobami a granátovými jablky. Zajímavé a asi i pěkné, řekneme si. Ale uvnitř chrámu byla i velká spousta práce. Kněží tam chodili, co den, každé ráno a každý večer, při slavnostech a novoluních statisíce rodin přinášelo oběti, samce bez vady z ovcí nebo z koz.

Když o tom přemýšlím, získávám dojem, že jistý kus nábytku v tom chrámu scházel. Místo k sezení. Nějaká lavice. Ale když Bůh dával pokyny ke zhotovení vnitřku chrámu, o žádné židli se nezmínil. Proč? Protože by pro kněží nikdy nebylo patřičné si sednout. A proč ne? Protože si nikdy nemohli a ani nesměli od své práce odpočinout. Je to podle mě normální, když člověk přijde domů po práci, když má všechno hotové, tak se posadí. Já například při práci sedím a naopak vstanu, když si chci odpočinout nebo když mám všechno hotové, ale to je pro starého Izraelitu asi nenormální. Nepřipadalo v úvahu, za žádných okolností nebylo přípustné, aby kněz v chrámě odpočíval, jelikož jeho služba očišťování lidu nebyla nikdy hotová. Všechny oběti dohromady nemohli skutečně očistit od toho nejmenšího hříchu ani toho nejmenšího z nich.

Ale v tomto posledním čase Bůh promluvil znovu ve svém Synu, tom úspěšném veleknězi, Ježíši Kristu. A když byl obětován tento beránek, tak ze stejného důvodu, totiž, že Je odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty, mohl z kříže vykřiknout něco, co ještě předtím nikdo nikdy od žádného velekněze neslyšel: ''Je dokonáno!''. Byl pohřben, vzkříšen z mrtvých, vešel do té skutečné svatyně svatých v nebi a poprvé v celé historii spasení mohl velekněz usednout. Jak to? Protože očištění bylo dokončené. Ta zdánlivě nekonečná služba očišťování od hříchu byla u konce. Vrátíte se teď zpátky ke svému dřívějšímu způsobu života? Budete se dál snažit najít očištění pro vaše svědomí a hříchy kdekoliv jinde? Jak se můžete vrátit. Jak se může ta malá skupina Židů toho všeho vzdát. Udělat to, znamená ne-li jen ohrozit, tak spíše zatratit svou vlastní duši.

Takto Bůh promlouvá znovu i k nám, toto je vrchol Božího zjevení a je to jeho poslední slovo k nám, lidem. Ježíš, který je pro nás neodolatelný, protože je Bohem a člověkem zároveň. Jen On je tím jediným úspěšným veleknězem, navěky. Měl lidské tělo, byl plný pocitů, emocí, cítil bolest, to vše proto, aby na plnosti svého lidství mohl odsoudit naši tělesnost a hřích.

Jsou naše srdce natolik zatvrzelá, že nás tohle všechno může zanechat chladnými, že to s námi ani trochu nepohne? Můžeme pokračovat v životě (i jako ''křesťané'') tak nějak apaticky, děj se, co děj, mouchy snězte si mě, já nevím, co ještě, naprosto bez emocí. Měli bychom buď plakat anebo se radovat, ale pokud to s někým ani nepohne, je ve velkém nebezpečí, protože být naprosto bez emoční je totéž jako být duchovně mrtvý. Aby mě někdo špatně nepochopil, neproklamuji nějaké charismatismy, ale i ve víře mají duchovní emoce své místo. To, co teď prožívala ta skupinka Židů, kdy se nejspíše tísní u někoho doma, ty emoce, které v nich teď vzbudila tato slova, to je posílilo a utvrdilo v tom, o čem začali ve svém utrpení pochybovat, či vůbec stojí za to, se Ježíše dál držet. V poslední době neznali nic jiného, než úzkost a strach a teď zažívají konečně něco jiného, něco příjemného, a to při čtení tohoto dopisu.

Pokud by Ježíše neznali, museli by se mimo jiné rychle začít shánět po způsobu, jak znovu očistit své svědomí z nevěry tomu Bohu svých otců, když uvěřili nějaké bláznovské zvěsti o Ježíši – a pravděpodobně by je uspokojil nějaký ten beránek nebo kozel. Koneckonců je tento dopis napsán s největší pravděpodobností v době, kdy Jeruzalémský chrám stále stojí a kněžská služba a oběti ještě normálně probíhají, to zn. před dobytím a zničením Jeruzaléma. Autor toto přirozeně zohledňuje a v tomto duchu je přesvědčuje o pravdivosti evangelia, kterému uvěřili. Právě proto, že Ježíše už znali, nemohli by naopak unést břemeno toho, že zradí Jeho a zároveň, jak vyplývá z toho, co nyní čtou, i Boha svých Otců. Jednoduše řečeno, oni vědí, jak se zachovat, aby byli věrní Bohu svých Otců, vědí, že to znamená držet se Ježíše Krista za jakoukoliv cenu.

Autor jim nyní ve světle jejich vlastní židovské historie jasně ukazuje to, že Bůh ve svém zjevení pokročil dál. A že to, co se odehrává v Jeruzalémském chrámě, je nyní irelevantní a Bůh s tím nemá už nic společného. Jejich svědomí jim nedovolovalo couvnout zpátky. Oni to dobře vědí, rozumí tomu, nejsou to nevzdělanci, netrpí nedostatkem znalostí, ani nepochybují o Ježíši, ale co teď potřebují, je dodat si odvahy v tom všem, co na ně doléhá. A k tomu Bůh používá autora listu Židům. Ukazuje nám Ježíše v takovém světle, v jakém ho ztrácíme tak často ze zřetele; že je dědicem všeho, stvořitelem věků, odleskem Boží slávy a výrazem Boží podstaty, je Pánem prozřetelnosti, který nese všecko svým mocným slovem, je úspěšným veleknězem a konečně, je také králem, který vládne.

7. Je králem, který vládne

''Když dokonal očištění od hříchů, usedl (... a kde usedl?) po pravici Božího majestátu na výsostech. Usedl na tom nejvyvýšenějším místě, které existuje. Ve starém světě byla vladařova pravice symbolem moci, neomezené autority a nebývalé slávy. Skutečně zde nejde o orientaci, o to, na jaké straně vzhledem ke komu Ježíš usedl, zda nalevo či napravo od svého Otce.

Bratři a sestry, poté co Ježíš dokončil očištění od našich hříchů, vstal z hrobu, vystoupil na nebesa a usedl po pravici svého Otce pro nic menšího než pro to, aby vládnul. A jednoho dne svůj trůn opustí znovu. Vrátí se na tohle místo, nikoliv pouze 'jako' král (jako vyslanec krále), nýbrž jakožto král – a bude soudit. Ta naprostá nadřazenost Božího Syna je v tom, že v Něm Bůh promluvil nejen znovu, ale také naposledy. Už není, co by mohl Bůh dodat. Co více by o sobě mohl nám lidem zjevit. Ježíš je tím králem, který vládne.

Shrnutí

Ježíš – Je dědicem všeho – patříte mu. Je stvořitelem všeho – udělal vás. Je odleskem Boží slávy – odvrátit se od něj na jakoukoliv stranu znamená udělat krok směrem dolů do propasti, sestoupit do stínů a do temnoty. Je to nikoliv sestup o schod níž, ale vzhledem k Ježíšově naprosté nadřazenosti je to naprostý propad a nepochopení Božího záměru ve spasení, který je nám tak zjevně předkládán v jeho slově. On Je výrazem Boží podstaty – všechno co můžete chtít vědět o Bohu, najdete v Něm. Je Pánem prozřetelnosti – všechny vaše cesty byly vymezeny podle jeho plánu. Je úspěšným veleknězem – trvalé očištění od hříchů není možné nalézt nikde jinde. A On je také vladařem, kterému nakonec dlužíte svoji neochvějnou věrnost, ten, před kterým se každý člověk jednoho dne skloní. Nesmíte odejít. Nesmíte se vrátit. Nesmíte. Pokud nevěříte, ale pokud k vám Duch svatý promlouvá o Ježíši, který se pro vás nyní skutečně začíná zdát být neodolatelným, tak vězte, že to je pouze z jeho milosti, a ne ze samozřejmosti, ne jenom proto, že jste dnes tady. Je to výsada, nikoliv samozřejmost. Neotáčejte se zády k té výsadě, kterou vám Bůh daruje. Je to Jeho poslední slovo. Až se Ježíš vrátí, bude už pozdě na to si to rozmyslet. Protože to je už to jediné, co zbývá a co je teprve před námi. Bůh promluvil jasně a nebude k tomu nic víc dodávat. Je pouze na nás, jak s jeho poselstvím naložíme. A Bůh neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, naopak ve své velkorysé, avšak konečné trpělivosti vyčkává, jelikož „si nepřeje, aby někdo zahynul, ale aby všichni dospěli k pokání“. (2.Pe 3:9) Bůh je tak dobrý. Lidé vůbec nemají tušení, s kým mají tu čest, s kým se snaží zápasit. „Jsi nepřemožitelný, Bože!“ je výrok žalmisty, nad kterým se nezbývá, než pozastavit a žasnout. Jak marný a politováníhodný je jakýkoliv vzdor. Ten vzdor ovšem přichází a my mu často musíme čelit i ve svých vlastních srdcích. Jako by nestačilo to, co přichází zvenku. Je proto potřeba dívat se dál.

Hřích ani zlo nemají budoucnost. Kdo si to nemyslí, jde to s ním stále k horšímu (2. Tm 3:13). Ve víře chápeme, že minulost i budoucnost i věčnost patří Bohu, ne člověku, ne ďáblu. Chápeme, že to, co bible nazývá světem pomíjí, svět pomíjí i jeho chtivost, chtivost zla, zlá touha. (1.J 2.17)

Musíme mít stále na paměti, že tohle ještě není konec, to, co vidíme kolem sebe a s čím se každý den potýkáme zdaleka není naplněním toho všeho, co Boží slovo zaslibuje těm, kdo uvěří. Víra, co to je ale víra? Je to jen nějaká myšlenka? V Žd 11:1 o víře čteme, že Víra znamená spolehnout se na to, v co doufáme, že to je základ poznání toho, v co doufáme, a navíc věřit znamená být si jist tím, co nevidíme – je to důkaz pro to, co nevidíme. To spolehnutí se vede k jistotě a to poznání, které máme už teď je důkazem pro to, co má přijít. A Bůh udělal člověka tak, že má v moci se nejen rozhodnout, ale i spolehnout a věřit. Proto může žalmista zvolat: „V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků“

Do jakých důsledků? Pronásledování a nenávist světa. Ta cesta víry není jednoduchá, to Pán na druhou stranu nikde neříká. Říká, že není složitá, není spletitá, takže každý, dokonce i kdyby neměl rozum, může tou cestou jít, ale ta cesta je bezpochyby náročná. Jeho pronásledovali a nenáviděli Ho jako prvního. A budou i Vás, dodává Ježíš. Svět Boha vždycky nenáviděl. Už dlouho předtím, než přišel v těle. A boží lid na tom nebyl, není a nebude jinak.

Ježíš říká ne nadarmo v Lk 14:28-30 ‚Chce-li někdo z vás stavět věž, což si napřed nesedne a nespočítá náklad, má-li dost na dokončení stavby? Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí. To je ten člověk, řeknou, který začal stavět, ale nemohl dokončit.‘ Bůh to dělá záměrně. To, čím procházíme, nikdy není náhoda. Staví nás na rozcestí, aby vyzkoušel naši víru. Zda se ohlédneme zpátky, tak jako Lotova žena. Zatoužíme-li, zasteskne-li se nám po světě, který nás kdysi konejšil. Anebo jestli se ještě mnohem těsněji přimkneme k Bohu a pochopíme, že opravdu není cesty nazpět; protože On pro mě udělal přece mnohem víc než svět, a proto stojí za to, nemohu jinak než ho následovat. On přeci naopak odčinil to, co mi svět způsobil. Vždyť Ježíš říká, že přemohl svět! Proč by přemáhal něco vlastně docela dobrého? Svět není Božím přítelem. Proč by David volal: „Bože mstiteli!“ kdyby nás Ježíš nepomstil? Anebo „Bože předej své soudy Králi?“ kdyby Ježíš nesoudil svět? Člověk může uvěřit, že je zde na zemi cizincem a přistěhovalcem bez domovského práva, jen tehdy, když uvěří, že svět není něco docela dobrého a že, Ježíš přišel proto, aby svět přemohl. A i když se mi zrovna ztratí Pán z dohledu a nevidím ho jasně, takže vlastně váhám mezi světem a Ním, mezi dobrem a zlem, tmou a světlem, tak pokud obstojím a zvolím správně, tak za tím kopcem se nakonec rozbřeskne a přijde den. Není bible plná takových případů? Situací, ze kterých lidé víry neviděli žádné východisko? Díky Bohu nakonec nikdy opravdu nemáme více možností než ty dvě. To je jednak veliká výzva, ale měl by to být i zdroj pokoje, že nic z toho, co nás potkává, jednak není náhoda a zadruhé, není slepou uličkou, ze které by nevedla jiná cesta, než zpět. Proto musíme být vytrvalí, a proto je naše bible plná povzbuzení i napomínání, abychom neochabovali a mohli dokončit, k čemu nás Bůh povolal teď v 21. století, ať už se bude dít cokoliv. Povzbuzení pro ty, kteří jsou zkrušení v srdci a slabí ve víře a napomínání pro ty, kteří jsou si příliš jistí sami sebou, jak řekl jeden nejmenovaný kazatel. (mluvil tak o svém úkolu kazatele)

Na závěr můžeme zakončit známým veršem, ve kterém apoštol Pavel z Římského vězení posiluje mladšího a náchylnějšího Timotea, který je ponechán v Efezu: ‚Proto také všechno snáším a nestydím se vydávat svědectví, neboť vím, komu jsem uvěřil. Jsem přesvědčen, že on má moc chránit, co mi svěřil, až do onoho dne. ‘2. Tim 1:12. Tak bratři a sestry, kéž i my víme, že se za Pána Ježíše nemusíme stydět, i když se nám v očích druhých zrovna ne zcela daří, když máme ve světě soužení. Pokud je něčí teologie taková, že koho Pán miluje, ten nikdy netrpí a nikdy nezakusí těžkosti a pronásledování, potom nevíme, komu jsme uvěřili. Ježíšův vlastní život totiž svědčí o něčem jiném a víme, že svého Syna Bůh miloval nade všechny. Kéž víme, komu jsme uvěřili, protože On má moc, my sami ne, ale On má tu moc chránit, co nám svěřil, až do onoho dne. Nehledejme tedy slávu ani veliké věci teď a tady, dokud (slovy Sk 2:20) „nepřijde den Páně, velký a slavný; a kdy každý, kdo vzývá jméno Páně, bude zachráněn.“ Amen.