Moc Ducha svatého v životě křesťanů a církve

Jaroslav Kernal, Praha 12. září 2021

Pokoj vám a milost, milí v Kristu, milovaní svatí. Z Boží milosti jsme se dostali na konec knihy Skutků a dneska bych chtěl, abychom se na tuto nádhernou knihu podívali z nadhledu. Text dnešního kázání obsahuje celou knihu, dvacet osm kapitol, které společně projdeme a pokusíme se podívat se na nejdůležitější věci a hlavní poselství knihy Skutků. Pro mě osobně to bylo velmi inspirativní studium a můžu říci, že jsem načerpal strašně moc a přijal mnoho Božího požehnání. Pojďme teď přečíst prvních devět veršů první kapitoly a pak se pomodlíme na úvod.

Než se pustíme k těm věcem, které mám na srdci, pojďme udělat takový rychlý přehled knihy Skutků, alespoň kapitolu po kapitole, abychom si zopakovali celý děj té knihy a připomněli si nejvýznamnější události a postavy. Chtěl bych, abyste nyní reagovali a vždycky řekli alespoň hlavní postavy každé kapitoly a hlavní události. Četli jsme část první kapitoly, jaké dvě důležité události jsou ve zbytku? Smrt Jidáše a volba Matěje. Církev se modlí. 2. Letnice. Vylití Ducha svatého. Petrovo kázání. Obrácení tří tisíc. Vznik církve. 3. Uzdravení od narození chromého u Krásné brány (Petr a Jan), kázání v chrámu. 4. Zatčení kvůli kázání, věznění, výslech, modlitby církve, Barnabáš. 5. Ananiáš a Safira. Růst církve. Zatčení apoštolů a jejich zázračné vyvedení z vězení andělem a jejich potrestání. 6. Volba diákonů (Štěpán, Filip). Obvinění Štěpána. 7. Obhajoba Štěpána a jeho ukamenování. 8. Saul pronásleduje církev. Filip v Samaří (Petr a Jan vs. Šimon Mág). Filip pokřtil etiopského dvořana. 9. Obrácení Saula a skutky Petra. 10. Petr v Kornéliově domě. 11. Petrův návrat do Jeruzaléma a vznik církve v Antiochii. 12. Smrt Jakuba a vysvobození Petra z vězení. 13. Pavel s Barnabášem jsou Duchem vysláni na misijní cestu. Kázání evangelia na Kypru a v Pisidské Antiochii. 14. Ikonium, Lystra, Derba a návrat do Antiochie. 15. Setkání v Jeruzalémě. 16. Další misijní cesta – Filipy. 17. Tesalonika, Beroa, Athény. 18. Korint. 19. Efez. 20. Troada. Setkání se staršími z Efezu v Milétu. 21. Pavlův příchod do Jeruzaléma a jeho zatčení. 22. Pavlovo svědectví Židům v Jeruzalémě. 23. Pavlův výslech před radou a jeho přesunutí do Cesareje. 24. Výslech před Félixem, dva roky v Cesareji. 25. Výslech před Festem a odvolání k císaři. 26. Pavlovo svědectví před Agrippou. 27. Ztroskotání na moři cestou do Říma. 28. Pavel na Maltě a v Římě.

Do dvanácté kapitoly se děj točí kolem Petra, od třinácté kapitoly se Lukáš zaměřuje na Pavla. Můžeme sledovat osnovu, kterou Lukáš vytyčil v osmém verši první kapitoly – moc Ducha skrze svědectví v Jeruzalémě, Judsku, Samařsku a na sám konec země. To je postup děje, jak ho vidíme ve Skutcích. Je tu popsáno třicet let historie první církve. Jde především o popis – a popis není předpis. To je důležité pravidlo výkladu Písma, které platí v celé Bibli – jestliže Bible něco popisuje, neznamená to, že to nutně předepisuje. Někdy ano, ale potom je to obvykle přímo zmíněno v pasážích, které vysvětlují, co mají křesťané dělat. V Jeruzalémě se křesťané scházeli každý den v chrámě, prodávali svůj majetek, v Efezu veřejně pálili magické knihy a nosili šátky na posedlé, v Troadě se sešli v neděli večer a měli shromáždění až do rána, v Jeruzalémě byli horlivými ctiteli Mojžíšova zákona a přinášeli oběti v chrámu. To je popis toho, co církev dělala, ale ne předpis toho, co dělat má. Pojďme tedy k prvnímu bodu, který jsem nazval:

I. Skutky Ducha svatého

Máme před sebou knihu, kterou tradičně nazýváme Skutky apoštolů. Je zajímavé, že v knize jsou popsány v podstatě jenom skutky dvou apoštolů – Petra a Pavla. S Petrem občas vidíme Jana, s Pavlem Barnabáše, ale jejich skutky popsané nejsou. Ale možná bychom mohli mnohem lépe knihu nazvat Skutky Ducha svatého skrze apoštoly. Ještě lepší by bylo v duchu prvního verše knihy nazvat tuto knihu „Skutky vzkříšeného Pána Ježíše Krista skrze jeho apoštoly“. Nejvýstižnější název by byl: Skutky vzkříšeného Pána Ježíše Krista působícího prostřednictvím svého Ducha skrze své apoštoly a ostatní věřící v prvních dnech církve. Protože přesně o tom je kniha Skutků. I když se Lukáš zaměřuje především na dvě hlavní postavy, na Petra a Pavla, mluví především o církvi, tedy o křesťanech. Petr byl apoštol Židů, ale jako první kázal pohanům a napsal listy církvím z pohanů do Pontu, Galacie, Kappadokie, Asie a Bithynie, což byly církve, které vznikly působením Pavla. Pavel byl apoštol pohanů, ale kamkoliv přišel, kázal evangelium nejprve Židům. Nejde o Petra ani o Pavla, ale jde o evangelium, jde o Pána Ježíše Krista, jde o jeho osobu a jeho dílo. Jde o jeho smrt na kříži Golgoty, která vysvobozuje z moci hříchu a smrti. Každý, kdo v něho věří, bude zachráněn. To je zvěst, kterou slyšíme od začátku až do konce Skutků. Jde o nový život, který pramení z Krista, jde o osobní vztah s Pánem Ježíšem Kristem, který byl ukřižován, zemřel, ale třetího dne vstal z mrtvých a žije. Tuto zprávu Duch svatý používá v životech jednotlivců, aby je obnovil, proměnil a vytvořil z nich Kristovu nevěstu, církev.

Duch svatý byl vylit v Jeruzalémě. Ale odtud se rozlévá ruku v ruce se zvěstí evangelia dál a dál. Viděli jsme, jak sestoupil na obrácené Samařany a potom na pohany v Cesareji v Kornéliově domě. A ve Skutcích 19 sestoupil na učedníky Jana Křtitele v Efezu. Krok za krokem se šířilo evangelium a krok za krokem se šířila církev. Na všech místech, kam se dostalo evangelium – ať už skrze apoštoly nebo skrze ostatní věřící – vznikaly místní církve. Přesto až do začátku osmé kapitoly čteme jenom o jedné jediné církvi – o církvi v Jeruzalémě. Teprve když Saul začal pronásledovat křesťany v Jeruzalémě, rozprchli se po Judsku a Samařsku a začali kázat evangelium všude, kam přišli. Teprve potom čteme o jiných církvích. Filip šel do Samaří a kázal tam, Petr s Janem kázali v mnoha samařských vesnicích (Sk 8,25). Na začátku Skutků osm je jedna církev v Jeruzalémě. V deváté kapitole se obrátil Pavel a začal kázat v Damašku a v Arábii (Ga 1,17) a po třech letech přišel do Jeruzaléma (v polovině deváté kapitoly), kde se ho ujal Barnabáš a Pavel kázal v Jeruzalémě, ale řecky mluvící Židé ho chtěli zabít a bratři ho poslali do Tarsu.

• Skutky 9:31  A tak církve v celém Judsku, Galileji a Samaří měly klid, vnitřně i navenek rostly, žily v bázni Páně a vzrůstaly počtem, protože je Duch svatý posiloval. (podle orig. – církve v pl. x E – sg.)

V druhé polovině deváté kapitoly se už mluví o církvích v Judsku, Galileji a Samaří. To je dílo Ducha svatého. Na jedné straně Skutky konzistentně dosvědčují, jak Židé odmítají evangelium, ale na druhé straně vidímě mnoho Boží milosti mezi Židy a vznik mnoha církví mezi Židy i Samařany. Desátá a jedenáctá kapitola ukazuje, jak se evangelium dostává skrze Petra k pohanům – a Bůh ho použil stejně jako v Samaří proto, aby tu byla zachovaná kontinuita apoštolského svědectví a jednota církve z Židů a z pohanů – aby nevznikly dvě církve nebo tři církve (židovská, samařská, pohanská) nebo dokonce nějaké národní církve, ale aby bylo jasné, že je jenom jedna církev, kam patří jenom ti, kterým Bůh dal nové srdce, bez ohledu na národnost, rasu nebo jejich předchozí náboženství. A potom začíná masivní šíření evangelia – kdo ho šíří?

• Sk 11:19-21 Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům. Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům. Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.

Křesťané ze Židů zvěstovali Pána Ježíše pohanům! Duch svatý jednal v životech těch lidí a vznikla církev v Antiochii, odkud byli po pár letech Duchem svatým vysláni Pavel a Barnabáš na cestu mezi pohany. A k časovým souvislostem – obrácení Pavla proběhlo někdy kolem roku 34, o osm let později byl Petr vyveden z vězení, což byla doba, kdy byl Pavel znovu v Jeruzalémě společně s Barnabášem. A o nějakých pět až šest let později Pavel s Barnabášem odjíždějí na Kypr kázat evangelium. Osmnáct let po ukřižování a nanebevstoupení Pána Ježíše Krista, po vylití Ducha svatého vznikají církve mezi pohany – v Antiochii a v Malé Asii. O nějakých deset let později byl Pavel uvězněn v Jeruzalémě, ale to už existují církve v Makedonii, v Řecku i v Itálii. Do konce prvního století se křesťanství rozšířilo do celého řecky mluvícího světa, což zahrnovalo na jedné straně hranice Indie a na druhé straně Španělsko, na severu Alpy a na jihu severní Afrika. Duch svatý jednal skrze jednotlivé křesťany a zvěst evangelia se šířila jako lavina nebo povodeň celým tehdejším světem. Skutky jsou toho důkazem. Na konci Skutků je Pavel v Římě a celá oblast od Jeruzaléma po Illyrrii, tedy dnešní Chorvatsko (Ř 15,19) je naplněná Kristovým evangeliem. Jak to Duch svatý udělal? Podívejme se na druhý bod dnešního kázání, který jsem nazval:

II. Svědectví Ducha svatého

Pán Ježíš přikázal svým učedníkům, aby počkali, až se naplní Otcovo zaslíbení a budou vyzbrojeni mocí z výsosti (Lk 24,49) a jako svědkové Ježíše Krista ponesou evangelium až na sám konec země. Chci zdůraznit několik věcí, které jsme viděli ve Skutcích.

Především, že Duch svatý přišel, aby svědčil o Kristu (J 15,26). Na prvním místě vydává toto svědectví těm, v nichž přebývá. Duch svatý dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti (Ř 8,16). Duch svatý vyučuje každého křesťana o Pánu Ježíši Kristu. Dělá to ruku v ruce se slovem evangelia, s Božím slovem, které svědčí o Ježíši. To je naplnění starozákonního zaslíbení, že všichni budou vyučeni od Otce a nebudou muset říkat jeden druhému: „Poznej Boha!“, protože ho budou znát, malí i velcí. Proto jsou ti, v nichž Duch svatý přebývá, nazýváni učedníky Pána Ježíše Krista. Každý křesťan je učedníkem Pána Ježíše Krista, protože každý křesťan přijal Ducha svatého a má vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho (Ř 8,9). Každý křesťan má nové srdce, které miluje Pána Ježíše Krista a roste v poznávání pravdy. Takže každý křesťan je učedníkem Ježíše. Učedníka Pána Ježíše z vás neudělá žádný člověk, ale jenom Duch svatý.

Jako učedník Pána Ježíše Krista je každý křesťan také svědkem Pána Ježíše Krista. To není něco, co ze sebe musí křesťan udělat, ale je to něco, čím je svou podstatou. V Janovi 15 Ježíš přirovnává křesťany k ratolestem, které vyrůstají z kmene vinné révy. Ta větvička ze sebe nemusí dělat větvičku vinné révy. Jestli vyrůstá z kmene, je větvičkou vinné révy a dříve nebo později na ní najdete hrozny. Pokud na ní najdete trny nebo smrkové šišky, můžete si být naprosto jistí, že to není větvička vinné révy a že nevyrůstá z kmene. Ani křesťan ze sebe nemusí dělat svědka Pána Ježíše Krista – na jeho životě se ukáže, jestli nese ovoce Ducha nebo jestli je to život plný skutků tělesnosti (viz Ga 5,19-23).

Chtěl bych se na chvilku zastavit u tohoto ovoce – křesťané jsou svědky Pána Ježíše Krista svou podstatou – protože v nich přebývá Duch Kristův. Toto svědectví můžeme vidět na jejich životě. Jedním z typických znaků křesťanů ve Skutcích je radost.

• Římanům 14:17-18 Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého. Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží.

První křesťané se radovali. S radostí se dělili o jídlo, s radostí snášeli utrpení pro Krista, radovali se z evangelia (Sk 8,8 – v tom městě, Samaří, nastala veliká radost, Sk 13,48 – dokonce nevěřící pohané se radovali, že Bůh se rozhodl zachránit pohany skrze víru v Pána Ježíše Krista!), uzdravený chromý skákal radostí (Sk 3,8), učedníci se radovali, když slyšeli, jak Bůh jedná mezi pohany (Sk 15,3), žalářník ve Filipech se s celou rodinou radoval, že uvěřili v Boha. Pokoj, radost a spravedlnost z Ducha svatého jdou spolu a přináší požehnání do širokého okolí – v Jeruzalémě byli křesťané všemu lidu milí (Sk 2,47). Tato radost se projevovala chválou (dokonce i v temném žaláři) a odvážným svědectvím.

Křesťané svědčí o Kristu svými ústy. V knize Skutků je mnoho slov, která se používají pro svědectví – svědčit, kázat, vyhlašovat, zvěstovat, evangelizovat, dokazovat, vykládat (Písma), učit (Boží slovo), přesvědčovat (důkazy z Písem), ale zdaleka nejčastěji je použito prosté a jednoduché slovo „mluvit“. V ekumenickém překladu se překládá různě, takže ho nenajdete tak často, ale je to skutečně slovo, které se nejvíce používá. A používá se také v nejširší míře, protože mluvit může každý, kdo není němý. A každý svědek mluví. Každý jinak, každý svým způsobem, každý podle svého obdarování, ale skutečně každý. To naprosto odpovídá tomu, co kázal Petr v den letnic, když mluvil o tom, že Duch svatý bude vylit na celé tělo a „vaši synové a vaše dcery budou prorokovat“. Svědectví a služba už nebudou jenom pro některé služebníky, ale všichni budou svědky a všichni budou služebníky. To je dobře vidět ještě před letnicemi, když se zárodek církve, sto dvacet učedníků, mužů i žen, schází v horní místnosti a společně se svorně a vytrvale modlí (Sk 1,14-15). Nebo dále:

• Sk 4:31  Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.

Všichni byli naplněni Duchem a všichni s odvahou mluvili Boží slovo. Tohle je důvod, proč mohlo evangelium doslova expandovat do celého tehdy známého světa. Všichni křesťané byli svědky Pána Ježíše Krista a mluvili o něm. To neznamená, že stáli na rohu ulice, ale že se bavili s lidmi kolem sebe a mimo jiné mluvili o své víře a o naději na věčný život, o Pánu Ježíši Kristu a jeho díle. To znamená být svědkem Pána Ježíše. A to také znamená prorokovat:

• Zj 19:10 Kdo vydává svědectví Ježíšovi, má ducha proroctví.

Proto také Pavel napsal do Korintu (1K 14,23-25), že než aby všichni mluvili v jazycích a nikdo jim nerozuměl, bude mnohem užitečnější, když budou všichni prorokovat. A nemyslel tím něco nějak zvláštního, protože o pár veršů dál říká, že prorok ovládá svůj dar (1K 14,32). A v Ef 5,19 je doslova, abychom k sobě navzájem mluvili v žalmech, duchovních písních a chvalozpěvech a tak budovali jeden druhého. Mluvte Boží slovo, moji milí. Duch svatý z vás udělal svědky Ježíše Krista a svědčí skrze vás tomuto světu! A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Síla Ducha svatého

Dostanete sílu, moc Ducha svatého a budete mi svědky (Sk 1,8). Křesťanský život, který je popsaný v knize Skutků, není možné žít z lidské síly. Nikdo nemůže žít křesťanský život. Je jenom jeden, který je schopen žít křesťanský život, a to je Pán Ježíš Kristus. A ten skrze Ducha svatého přebývá v těch, kdo se narodili shůry, v Božích dětech. Tohle je nejdůležitější svědectví knihy Skutků. Ta jiskra musí být zapálená v srdci křesťana – tam to začíná. Proto Pavel napsal křesťanům do Efezu:

• Ef 5:14 Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

Ze srdce směřuje ten oheň k ústům a k rukám, k mysli a k postojům člověka, k celému životu a v životech jednotlivých křesťanů se potom spojuje v jeden velký plamen, ve světlo, které svítí do temnoty a vydává svědectví o pravdě, spravedlnosti, radosti a pokoji z Ducha svatého. To je moc Ducha, to je dílo Ducha svatého. Duch svatý proměňuje Boží děti do podoby Pána Ježíše Krista. Jejich láska, víra i naděje rostou, když Boží děti chodí Duchem a ne tělem. To je svědectví knihy Skutků!

Znovu a znovu vidíme, jak jsou lidé vedeni Duchem svatým. Co to znamená? Jak se to projevuje prakticky? Jak toho dosáhnout v každodenním životě? Není to nic komplikovaného. Boží slovo říká, že následování Pána Ježíše Krista je jednoduché. Není snadné, je těžké a stojí člověka všechno, ale není nijak složité nebo problematické. Izajáš mluví o cestě, po které může jít i ten nejhloupější a přece na ní nezabloudí:

• Iz 35:8 Bude tam silnice a cesta a ta se bude nazývat cestou svatou. Nebude se po ní ubírat nečistý, bude jen pro lid Boží. Kdo půjde po této cestě, nezbloudí, i kdyby to byli pošetilci.

Je to silnice – upravená cesta. Nejsou tu žádné nástrahy nebo překážky. Je to cesta víry. Je to každodenní spolehnutí se na Pána Ježíše Krista, na jeho dokonané dílo, na jeho očišťující krev, na jeho přehojnou milost, na jeho přítomnost v našich životech. Mnozí lidé, kteří dnes vyznávají Krista, v praxi žijí, jako materialisté, jako kdyby Bůh vůbec nebyl. Nijak s Bohem nepočítají. Bůh je daleko. Ale křesťan chodí s Bohem, žije s ním, počítá s ním, připomíná si jeho přítomnost, jeho moc, jeho lásku, jeho dobrotu, jeho velikost, jeho krásu i jeho svatost.

A ta cesta je svatá. Je to cesta světla, cesta pravdy, spravedlnosti, cesta poznávání Pána, cesta následování jeho lásky a ne hříchu. Je to cesta Božího lidu – je jenom pro Boží lid. A Bůh zaslibuje, že i kdyby po této cestě šel úplný hlupák, jakmile na ní vejde, nezabloudí, nesejde, ale dojde do cíle. To neznamená, že neklopýtne, že neupadne, neznamená to, že uvidí daleko před sebe. Na té Boží cestě často vidíme jen pár kroků a mnohdy jenom jeden krok před sebe. Vzpomeňte si, jak se Pavel plavil po moři – Bůh mu řekl, že ztroskotají, že doplují k nějakému ostrovu, ale neřekl k jakému, neřekl kdy. Posvítil na cestu, dal naději, povzbudil víru a vedl Pavla dál. A přesně takhle vede i nás. My bychom chtěli mít nalajnované životy, ideálně až do konce. Ale kde by zůstala naše víra? Kde by byla naše závislost na Pánu? Kde by byly naše modlitby? Proč bychom se ještě modlili? Takto jsme nuceni den za dnem volat k Pánu, hledat jeho tvář, prosit ho o jeho blízkost, o jeho přítomnost, o jeho slitování, ochranu, milosrdenství. A když to děláme, potom také děkujeme za všechno, co nám Bůh dává. To je chození Duchem.

Učíme se lásce a dobrým skutkům. Učíme se milovat Boha z celého srdce a z celé duše, z celé mysli a ze vší své síly a učíme se milovat své bližní – prakticky, svými skutky, odpouštěním všeho, čím se proti nám provinili. To je způsob, jak žijeme z moci Ducha svatého. Znamená to, že jdeme do jeho Slova, že ho poznáváme skrze Bibli a na modlitbách.

Učedníci dostali moc Ducha svatého, Pán Ježíš otevřel jejich mysl, aby rozuměli Písmům (Lk 24,45), a když porozuměli, jejich srdce hořela a svými ústy odvážně vyznávali Pána Ježíše. Už nebyli závislí na lidech, ale na Pánu samotném. Mohli jít kamkoliv, protože rozuměli tomu, že je Pán s nimi, že je provází. Chtěli být tam, kde je on. Proto byl Pavel uprostřed bouře tak klidný, proto mohl Petr ve vězení tak tvrdě spát, že ho anděl musel udeřit do žeber, aby ho probudil. Oba věděli, že jsou na místě, kde je Bůh chce mít, takže byli naplněni pokojem. Proto mohli přinášet naději druhým lidem.

Moji milí, tohle je zásadní otázka pro každého z nás – jestli žijeme z moci Ducha svatého. Jestli se dáváme řídit Duchem nebo jednáme podle těla. To ovoce, podle kterého se to pozná, už jsme viděli. A zde ve Skutcích je mnohé další ovoce – Boží slovo se šíří, počet učedníků narůstá, lidé rostou v poznání Pána Ježíše Krista, jejich víra je stále pevnější a evangelium se šíří dál a dál. Víra jde vždycky o kousek dál, než jsou hranice možného nebo dosažitelného. Jaká je vaše víra? Jste na místě, kde vás Bůh chce mít? Pro náš život s Bohem nejsou důležitější otázky.

Chodit Duchem a v moci Ducha svatého znamená zaměřit svůj život cele na Pána Ježíše Krista. Není to o soustředění se na sebe, nejde o zkoumání sebe, nejde o sebepozorování, jestli nesu nějaké správné ovoce, ale jde o zaměření se na Pána. Když se zaměříme na něj, nezůstaneme bez ovoce. Je dost možné, že ho sami neuvidíme, ale to neznamená, že nebude vidět. Bůh ho rozhodně vidí a obvykle ho vidí i druzí lidé. „Byli všemu lidu milí.“ Kdo slouží Kristu z moci Ducha svatého, je milý Bohu a lidé si ho váží. Náš život je zaměřený na něj a naše služba směřuje na prvním místě k němu – jako když ho Marie pomazala vzácným olejem. Nikdo to nechápal, nikdo tomu nerozuměl, nikdo to neoceňoval, spíš ji odsoudili. Ale Pán to ocenil.

• Př 16:7 Líbí-li se Hospodinu cesty člověka, vede ku pokoji s ním i jeho nepřátele.

To je moc Ducha svatého v životě křesťana. Žije tak, aby se líbil Pánu. Pavel napsal křesťanům do Kolos:

• Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.