Úvod – Ježíšova nadřazenost, svrchovanost a jinakost

Když se díváme na tu první kapitolu jako celek, a přečteme si ji od začátku, tak jako to děláme běžně, když si čteme nějaký celek písma, možná nám zůstala jedna otázka tak trochu nezodpovězená. Proč se autor svým adresátům nepředstavil na začátku tohoto dopisu? Proč je nezdraví způsobem všem dobře známým, skrze přání pokoje a milosti?

Jedinou dobrou odpovědí je, že autor je natolik soustředěný na téma toho vrcholného Božího zjevení, že chce pozornost adresátů okamžitě strhnout tímto směrem. Toto zjevení je autorem dáváno do protikladu s tím postupným, po krůčcích předkládaným zjevením, které Bůh skrze proroky odhaloval po celá staletí. Autor tím zdůrazňuje téma osoby, úřadu a úlohy samotného Ježíše, jakožto Božího syna. Ten začátek připomíná trochu Judu a jeho list, kde Juda píše: Velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení…, ALE teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. To je přesně, o co tady jde. Vypadá to totiž, jako by osoba Pána Ježíše Krista byla neustále v pochybení. Kdo to vlastně je nebo kdo to vlastně byl ten Ježíš, ptají se i křesťané sami sebe, bez ohledu na to, jak dlouho jsou ve víře. Můžeme Ježíše téměř začít litovat, že dochází k takovému nepochopení jeho role, jeho pozice, postavení a totožnosti. Jak ale uvidíme, nemusíme mít strach, že by si v tom On sám neudělal mezi pouhými lidmi, navíc těmi svými, pořádek. Je to stále stejné. Ježíš se stále ptá každého z nás na tu samou otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“

Autor listu, ten lidský autor, vědom si tohoto problému, proto v žádném případě nestrhává pozornost na sebe, ani na adresáty, ale jde přímo k věci, k tomu podstatnému, k Ježíši, Bohu, k tomu pravému a jedinému skutečnému autorovi tohoto listu, který svým vtělením a službou naplnil a zároveň dovršil a slavně korunoval Boží zjevení určené lidem. Bůh jako ten pravý autor v duchu svatém strhává naši pozornost na sebe v osobě Ježíše Krista. On ztělesňuje to všechno, co se o sobě Bůh ve své moudrosti rozhodl nám lidem zjevit.

To zjevení, které Bůh dal věřícím lidem ve starozákonní době, bylo v době novozákonní završeno a naplněno v Božím Synu. Nemáme tu dvě různá zjevení, jedno pro starozákonní věřící a druhé pro novozákonní. Boží zjevení je jedno, ovšem odhalené ve dvou krocích. V prvním kroku Boží zjevení přicházelo mnohokrát a mnohými způsoby. Druhý krok spočívá v naplnění těchto předešlých zjevení v osobě Božího Syna narozeného z ženy. Starý zákon je slib, že přijde Syn. Nový zákon je splnění tohoto slibu. Jednota Božího zjevení se dá proto vyjádřit takto: Nový je ve starém zahalen. Starý je v novém odhalen.  

Autor listu Židům potvrzuje Božské autorství celé bible tím, že Bohu přičítá veškerá tato zjevení, která přicházela po mnohá století starého zákona. A stejně jako Bůh promlouval v minulosti, tak promluvil I nyní ve svém Synu. A proto by nikdo neměl pochybovat o pravdivosti žádného z těchto zjevení od samého počátku až doposud.

Autor nám představil Božího Syna jakožto proroka, skrze kterého Bůh promluvil, jakožto stvořitele všeho a všech, jakožto dědice všech věcí, jakožto dokonalou reprezentaci – vyjádření Boží podstaty, jakožto Pána prozřetelnosti, který všechno nese svým slovem, jakožto úspěšného Velekněze, jehož služba trvale očišťuje od hříchu a jakožto krále, který usedl na svém vyvýšeném místě, odkud všemu vládne. Ta trojí role proroka, velekněze a krále je nám jasně předložena v pár úvodních verších.

Tématem prvních třech veršů je jednoznačně Kristovo Božství, a tudíž Jeho nadřazenost a svrchovanost nad stvořením. Nyní, od 4. verše do konce kapitoly se autor chystá tyto pravdy rozvést a dokázat prostřednictvím citací z řeckého překladu starého zákona, tak aby navodil novozákonní atmosféru a dodal těmto pasážím na příchuti a celistvosti ve světle toho finálního Božího verdiktu a zjevení v osobě Pána Ježíše Krista.

I. Ježíšovo jméno

Nyní se proto autor chystá srovnat syna s anděly, těmi stvořenými bytostmi, které neustále obklopují Boží trůn. Ze všech bytostí jsou to právě andělé, kdo se neustále nachází v Boží blízkosti a slouží mu jako poslové. To slovo anděl znamená „posel“ a tím přesně jsou. Mají za úkol zvěstovat a zprostředkovat lidem Boží úradek jakožto poslové zpráv a mají jistou úlohu i ve spasení člověka – chci o tom víc mluvit později. V mnoha ohledech jsou andělé postaveni výše než lidé; než člověk, který byl ovšem Bohem od stvoření korunován slávou a důstojností (Ž 8:6), jakožto král nad stvořením a jakožto obraz Boží. O andělech nic takového nikde nečteme. I když jsou tedy andělé v jistém slova smyslu od stvoření postaveni nad člověka, nejsou v žádném případě nadřazení Synu člověka, jak se Ježíš pro svůj lidský původ nazýval, jelikož, jak se teď dozvídáme, jemu bylo dáno za dědictví jméno, které je andělům nadřazené.

Pro většinu židů byly andělé vyvýšené bytosti, které si zasluhovali zvláštní úctu, jelikož se podíleli na předání desatera Mojžíšovi. Jejich prostřednictvím Bůh dal Izraeli desky zákona na Sinaji. Můžeme se o tom dozvědět např. v Dt 33:2, Ž 68:17, Sk 7:38 a 53, Ga 3:19, Sk 7:53, Žd 2:2 A je nutné mít na paměti, že pro mnohé židy byl právě zákon tím Božím vrcholným zjevením. Musíme se vžít do té jejich situace. Židovství je v podstatě náboženstvím, které uctívá anděly, jako po Hospodinu, tu nejvyšší formu bytí. Svitky z mrtvého moře ukazují na to očekávání, které židé měli. Totiž, že v té nadcházející Mesiánské říši by měl být Archanděl Michael onou ústřední postavou. Ježíš se pro ně ukázal být jen dalším prorokem, který jim říkal věci, které slyšeli stále dokola a které slyšet nechtěli, a možná ještě horší, které slýchávali dřív. Byl to pro ně jenom člověk a navíc nepohodlný. A to je problém, který autor Židům nyní adresuje.

Jestli byly adresáti listu Židům v pokušení přiřazovat andělům místa, která jim nejsou určena, která sesazují Krista z jeho trůnu, to nevíme. Víme jen, že Jméno, o které se autor opírá, znamenalo pro Židy mnohem víc, než jen jak mají komu říkat, aby se jim nepletl ten a onen, vyjadřovalo celý charakter oné osoby ve všem, čím je a co kdy udělal. Vzpomeňte si na Abrama, jak ho Bůh přejmenoval na Abrahama a řekl mu: „Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za Otce hlučícího davu pronárodů“ (Gn 17:5) Šimona Pán Ježíš přejmenoval na Petra, tj. skála. A potom mu říká „A já ti pravím, že ty jsi Petr, a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Vidíme znovu, jak jména mají význam a smysl. Popisují úkol a podstatu jejich nositelů v celé bibli. Nebo když Andělé navštívili Samsonovi rodiče v Sd 13, Manoach, otec Samsonův se ptal posla: „Jaké je tvé jméno? Rádi bychom tě poctili, až se splní tvá slova.“ Šlo mu o to, jak ho má příště oslovit, aby trapně nemlčel? Nebo ho zajímalo, s kým má tu čest? Co se týče Ježíšova jména, víme, že kořen tohoto jména je Jozue, což znamená „Bojuje Bůh“. A jak uvidíme, Ježíš je po právu nositelem tohoto jména. Stejně tak můžeme vykládat pasáže z knihy Zj (2:17 tam jde o nová jména svatých, které jim Bůh jednoho dne dá. A 3:12 – tady Pán dokonce mluví i o svém novém jméně – které nezná nikdo.)

Říká se, že jméno předchází člověka. Nebo že největším bohatstvím člověka je jeho jméno, ideálně dobré. Jeho pověst. Můžeme se tedy logicky ptát: Jaké je tedy to jméno, které je myšleno zde? Faktem totiž je, že zatím nám nebyl tento Syn představen jménem, ani jako Ježíš, ani jako Kristus, ani jakkoliv jinak. Je tím jménem „Syn“? – Je to to jméno, na které si žádný z andělů nemohl klást nárok? Pokud to tak je, tak jméno Syna potom nepoukazuje na žádné specifické jméno, ale na jeho podstatu jakožto Syna. Je nám tedy představen jakožto Boží Syn, jediný a prvorozený syn. Z jiných textů je nám znám také jako Pán a Spasitel. Izajáš ho nazývá “Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje” Iz 9:5 Zatímco andělé jsou nazváni posly. Žd 1:14

Jméno Syna mu bylo dáno za dědictví, protože ho Otec ustanovil dědicem Žd 1:2 Andělé byly stvořeni jako služebníci a nemají podíl na dědictví. Andělé slouží těm, kdo mají dojít spasení Žd 1:14, ale oni sami nemají na dědictví/zaslíbení podíl. To my jsme dědici Božími a spoludědici Kristovými Ř 8:17 Je jasné, že tím dědictvím pro nás je spása, což je něco, co se andělů netýká.

I andělé jsou nazváni Božími Syny Jb 1:6, mocnými Ž 29:1 nebo svatými Ž 89:6 nebo dokonce hvězdami, ale to nic nemění na jejich přirozenosti. Zůstávají stvořenými bytostmi ve srovnání se Synem, který sám je jejich stvořitelem. Faktem zůstává, že Kristus dostal za dědictví jméno, které bylo věčně předzvěděno v Božím úradku a které nám zde není odhaleno, a když Pán dokončil svou službu na Zemi, kde byl postaven nakrátko níže než andělé, přijal toto jméno za dědictví, takže mohl po svém vzkříšení prohlásit: Byla mi dána veškerá moc na nebi I na zemi. Mat 28:18.

Permanentnost tohoto dědictví, mohli bychom říct, je poté dobře popsána Pavlem, který mluví o ukřižovaném, vzkříšeném a vyvýšeném Kristu v listu Efezským Ef 1:20-21 „Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak I v budoucím.“

Plnost nabytí tohoto dědictví jde totiž ruku v ruce s úplným podrobením si Božích nepřátel. Zj 21:4 popisuje ten blažený stav, který je připravený od stvoření světa. A skutečně taky byl připravený v Boží zahradě v Edenu. Až na to, že zde ta sláva a blaženost bude navíc k poznání Boha stvořitele umocněna poznáním Boha – Vykupitele. To je plnost toho dědictví, na kterém máme podíl s Kristem.

Ježíšova nadřazenost andělům a vůbec všemu stvoření je nám nyní autorem předložena v sedmi citacích ze SZ, které ukazují, že On je jediný Boží Syn v tom pravém slova smyslu, že je uctíván anděly a že, i když je sám Bohem, není jednou a toutéž osobou se svým Otcem.

II. Ježíšovo synovství

1:5 a „Komu kdy z andělů Bůh řekl: Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!“

Je citací z Ž 2:7 Autor zde navazuje na verš 4, kde završil popis Syna tím, že ho porovnal s anděly a nasazuje tak korunu těm pevním třem veršům celého listu. Tento verš je Davidovým nebo spíš Davidovským přednesením Hospodinova rozhodnutí, které následuje po přímém Božím výroku z Ž 2 verše 6. Bůh tam říká: „Já jsem ustanovil svého krále na Sionu, na své svaté hoře.“ Tady bychom si ještě mohli myslet, že jde o Davida nebo Šalamouna... jenomže v tom verši 7 promlouvá právě sám tento Král a mluví o sobě jako o Synu (tudíž nemůže jít ani o jednoho z nich).

Proč by se zde, ve verši 7 mluvilo o Synu, pokud by šlo pouze o přímého následníka Davidova trůnu, ten by byl při své korunovaci přeci nazván jednoduše Králem a nebylo by potřeba zmiňovat, že je i Jeho synem.

Ž 2 Je citován Pavlem v Pisidské Antiochii, když promlouvá k místním Židům v synagoze ve Sk 13:33, aby jim zvěstoval Pána Ježíše Krista. V Ř 1 hned na začátku Pavel mluví o evangeliu, evangeliu Syna, který tělem pocházel z rodu Davidova, ale duchem svatým byl ve svém zmrtvýchvstání uveden do moci Božího Syna. Nejde zde ani o Ježíšovo narození, že by se v ten moment stal synem, ani že by se až při vzkříšení Bůh stal jeho Otcem. Znovu tady jde o obrat, který potvrzuje předešlý 4. verš, kdy Ježíš ve svém zmrtvýchvstání přijal dědictví, nikoliv však synovství. Když se bavíme o synovství, jde o celou Ježíšovu službu, ať na věčnosti, ať na zemi tak i znovu nyní v nebi. On je věčně zplozený. Tak když čteme „Já jsem tě dnes zplodil“, jak můžeme vysvětlit to DNES? Jde o obrat, který vyjadřuje momentální stav v každém okamžiku. Není v jedné konkrétní chvíli stvořený, jako andělé, nýbrž věčně zplozený z Otce, a je stále, každý den, v každou chvíli znovu plozen, mohli bychom říct, protože z Otce neustále vychází, vycházel a vždy bude vycházet. Jen On může nazvat Boha svým Otcem, protože je Jeho jediným Synem.

1:5 b „Já mu budu Otcem a on mi bude Synem“ 2 Sa 7:14 jako bychom se vrátili zpět v čase a díváme se teď do budoucnosti. Nátan zde žehná Davidovi v proroctví, které jde zjevně dál než k Šalamounovi. Vysvětlení najdeme v Lk 1, tam vidíme, že anděl Gabriel ohlašuje dvě narození. Jednak Alžbětě narození Janovo, o kterém čteme, pouze to, že „bude veliký před Pánem“ Lk 1:15 a vidíme taky, že Gabrielova služba nabírá na obrátkách a graduje a ohlašuje i druhé ženě, Marii, podobnými slovy: „Hle, počneš a porodíš Syna a dáš mu jméno Ježíš.“ A teď říká totéž, co o Janovi: „Ten bude veliký“ a navíc dodává: „a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“

Ž 89:27-28: „On mě bude vzývat: ‚Tys můj Otec, můj Bůh, moje spásná skála, a já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nad králi země.‘“ To nás přivádí k dalšímu bodu.

III. Ježíš je uctíván a obsluhován

1:6 „A když chce uvést prvorozeného do světa, praví opět: „Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!“ Bytostem, se kterými je srovnáván, je tady přikázáno ho uctívat, a to slouží jakožto proklamace jeho nadřazenosti a Božství.

O Ježíšově narození čteme v Lk 2:8-14 a Lukáš píše, že ne jenom mudrci, poutníci, a místní rolníci, nejen jeden anděl, ale byly tam přítomny celé zástupy andělů, co se mu přišly poklonit. „A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Bůh v lidech má zalíbení, proto přišel mezi ně a andělé, vědomi si toho, o koho jde, ho zde na zemi uctívají a chválí ho za to, že sestoupil z nebe na zem.

A andělé, na rozdíl od většiny lidí ve městě se tak klaní Ježíši, který se právě rodí v chlívě v Betlémě, andělé potom slouží Ježíši po 40 dnech na poušti, anděl posiluje Pána v zahradě Getsemane a legie andělů jsou připraveny na jediný povel, zazní-li, přijít Pánu na pomoc proti Římským vojákům, kteří ho přišli zatknout a odvléct před Piláta. Je to tím, že oni dobře vědí, o koho jde. Lidé to neví. Většina lidí to neví.

Mnoho lidí vidělo anděly a reakce byly vždy: úžas, strach, bázeň, často i padají na kolena nebo k zemi a uctívají je pro jejich ne-lidskou/vyšší formu bytí. A vypadá to proto, jako by andělé nedokázali ovládnout to, jak na lidi zapůsobí. Chybí jim totiž lidství. Na druhou stranu na cestě do Emaus apoštolové Ježíše ani nepoznali. Krásný kontrast je např. na konci Matouše. Anděl Páně tam v 28. kapitole sestoupil z nebe, aby odvalil kámen od hrobu. Od verše 3: „Jeho vzezření bylo jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strážci byli strachem z něho bez sebe a strnuli jako mrtví.“ A víme, že to nebyl Ježíš, protože anděl promluvil k oběma Mariím: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde.“ A ženy rychle opustily hrob se strachem i s velikou radostí. A nyní, verš 16:“Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali.“ To nevypadá, jako že by tady Ježíš nějak zastínil slávu toho anděla, který se zjevil u hrobu a který svou slávou přestrašil všechny kolem. Je to jeho lidství, právě to, proč o Ježíši tolik pochybujeme, co ale pokud ho poznáme, zároveň zasahuje naše srdce ještě hlouběji než Jeho Božská sláva.

Mimochodem, když budeme mluvit o nevěřících lidech, o všemožných náboženstvích, které vyznávají, zjistíme, že většina z nich slouží právě andělům a uctívají je, vždyť i ďábel je jenom andělem a stvořenou bytostí. Vzpomeňte si na Egyptskou ránu, kobylky z knihy Exodus, jak sežraly všechny plody země, tak že na stromech už vůbec nic nezůstalo. Ve Zjevení jsou jiné kobylky. Ozbrojené kobylky děsivého vzhledu. Jsou to padlí andělé, démoni, kteří přesně tak ožírají a trápí lidskou duši, tak, že v člověku nezbude nakonec nic dobrého, učiní ho navíc neplodným, takže už nikdy neponese žádné dobré ovoce, neudělá už nic dobrého. Takoví lidé potom budou jako ty mraky bez deště, divoké vlny mořské, bludné hvězdy, podzimní stromy bez ovoce, dvakrát mrtvé a vykořeněn, o kterých mluví Juda (Ju 1:12-13).

Ž 97:7 proto vyzývá všechny lidi: „Lidské čeledi, přiznejte Hospodinu, přiznejte Hospodinu slávu a moc“ protože Ž 96:7 „Budou zahanbeni všichni, kteří slouží modlám, kdo se chlubí svými bůžky; jemu se všichni bohové (andělé) klanějí.

Chcete důkaz, že každý anděl se jednou pokloní, včetně ďábla? Fp 2: 6-11

IV. Ježíš tvoří a tomuto stvoření vládne

1:7 Ž 104:4 mluví o vichrech a plamenech (někde hromy) jako o Božích služebnících. Autor tak ukazuje, že Bůh má celé stvoření pod kontrolou a používá je ke svým účelům, včetně andělů. A i když jsou andělé silní jako vichřice a ničiví v moci jako plameny, tak to, co dělají je stejně tak pomíjivé jako střídání počasí a ročních období. A když je jejich dílo hotové, navracejí se jako pokorní služebníci ke svému Pánu. Tento verš nás odkazuje zpátky na začátek kapitoly, do verše 2, kde vidíme Syna, skrze kterého Bůh všechno tvoří. V Kralickém překladu čteme: „A o andělích zajisté dí: Kterýž ČINÍ anděly své duchy, a služebníky své plamen ohně.“ Autor používá řecký překlad starého zákona, který byl známý jeho čtenářům, aby vyzdvihl tu proměňující se doktrínu andělů mezi SZ a NZ a která pro mnohé posouvá anděly, právě skrze správné pochopení těchto starozákonních textů, na jejich pravé místo, tj. do stvoření.

1:8-9 je citací z Ž 45, který je nadepsán jako slavnostní řeč, píseň lásky. Od verše 4-8 jde o popis tohoto vládce, bohatýra, který vychází do boje. Je to něco, co uvidíme trochu dál v našem textu. Zde se potýkáme s verši 7-8: „Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy, tvým žezlem královským je žezlo práva. Miluješ spravedlnost, nenávidíš zvůli; proto tě, božský, pomazal Bůh tvůj olejem veselí nad tvoje druhy.“ Spravedlností a právem v Božím království není nic jiného než evangelium, které je jednou mečem (verš 4 v Ž 45), nyní žezlem, Žezlem král, jakožto autorita, buďto dá najevo, že k němu může dotyčný přistoupit anebo si jím např. vyžádá ticho. Obojí ukazuje na totéž. Tímto žezlem evangelia Ježíš obnovuje každým dnem Boží království v srdcích právě uvěřivších i již věřících a tím prosazuje právo a spravedlnost před Bohem tak, že nás hájí. On také pevně vládne svým žezlem v životech věřících tak dlouho a až do doby, kdy On sám bude všechno ve všem v každém jednom z nás. Ano, do toho máme daleko. Tak se ale projevuje Ježíšova vláda. Dokud v nás nebude úplný klid a ticho – zkrátka duchovní pokoj. Ž 122: 6-8 Pavel v Ef 6:15 vyzývá k obutí bot pro pohotovou službu právě evangeliu pokoje. Pokoj není nečinnost. Uvěřit většinou neznamená už nic nemuset. Třeba lotr na kříži už toho moc stihnout nemohl, ale často je to tak, že Bůh volá lidi ke službě. Přeci jenom, jsme nabádáni k pohotové službě, evangeliu pokoje. Možná to zní jako oxymóron, ale není. I kdybychom ten čas ke službě tady na zemi už mít neměli, i v tom můžeme mít pokoj. Uvěřit evangeliu je dokonce ten jediný způsob, jak kdy můžeme dosáhnout pokoje v tomhle světě. Otázka: Na co se potom v pokoji hodí všechna ta duchovní zbroj, kterou si máme podle apoštola Pavla oblékat, včetně těchto? Pokoj a zbroj? Proč je vůbec sám Pán Ježíš nazván Božím bohatýrem? Odpovědi se nám dostane později. Pojďme nyní k 9. verši.

Ježíš miloval spravedlnost a nenáviděl nepravost za své pozemské služby, jak můžeme vidět v evangeliích. Můžeme vzpomenout, jak ve vzteku zpřevracel stoly obchodníků u chrámu. Taková je jeho dokonalá povaha.

V žalmech se píše, že: “Bázeň před Bohem znamená nenávidět zlo“

On chce po každém z nás, abychom dospěli k tomu samému. Křesťané jsou v jistém smyslu jako ovce, ale to není všechno. Pán dodává v Mat 10:16 „Hle, já vás posílám jako ovce -> mezi vlky“! Proto… „Buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice. Mějte se na pozoru před lidmi atd. To abychom někomu mohli povědět o Kristu, má dvě prerekvizity. První je láska je spravedlnosti, tj. té Boží a druhá – nenávidět nepravost – a to tu lidskou. Někdy je to těžké, protože rádi o lidech smýšlíme jen v tom dobrém, jen v tom nejlepším. A čím víc je známe a milujeme, tím více máme s tímto problém.

Spravedlnost je pilířem jeho království a nabádá nás všechny např. v Mt 6:33, abychom hledali nejprve jeho království a jeho spravedlnost, což je totéž. Jelikož Pán miloval Boží spravedlnost a nenáviděl lidskou nepravost, sestoupil na zem a podrobil se smrti. A po nás chce totéž. Abychom se jednak upnuli k jeho spravedlnosti a stejně tak pojali nenávist ke zlu, které v nás všech stále je.

Každopádně, i když my v tom selháváme, jsme ujištěni tím, že On v tom neselhal. Proto ho Bůh pomazal ‚olejem radosti‘, což je podobná slovní hříčka jako „žezlo práva“.

Stejně tak olej radosti zde nepředstavuje Pánův křest v Jordánu, nýbrž jeho neustálou, spravedlivou vládu. Vykonávání takovéto vlády mu působí radost a představuje tak jeho pomazání. Je to právě Syn, který postaven nad své druhy, s nimi sdílí svou radost. Iz 61:3 Máme mít podíl nejen na jeho spravedlnosti ale i z toho plynoucí radosti. Mluví se tu o těch, kteří mají, slovy tohoto listu (Žd3:1), účast na nebeském povolání. Nebo (2:11) – Ježíš se nestydí nás nazývat svými bratry. Nemluví se tu o andělech. Myslím, že v dnešní době, kdy se psychologům roztrhl pytel s pacienty, je toto jejich největším nepřítelem. Tajemství radosti je v podílu na Kristově spravedlnosti a prosazování a milování spravedlnosti a také, v nenávisti hříchu. A obě tyto touhy vychází ze zdroje, kterým je Ježíš, protože taková je jeho přirozenost a charakter. Opak těchto věcí zarmucuje Božího ducha a navíc, ukazuje na to, že nemáme bázeň před Bohem. Neznamená to, že Bůh nebude radostný, že můžeme změnit jeho celkové rozpoložení nebo mu svým jednáním něco ubrat na jeho radosti nebo štěstí, pokud budeme jednat špatně. Ale my sami a pouze my sami budeme trpět, protože Bůh se nikdy nepřizná ke špatnému jednání, a navíc ho stíhá hněvem. A jestliže naše radost vychází z něho a na jeho radosti máme podíl, takže ta radost není z nás a nemůžeme si ji uchovat sami pro sebe; tak když nám odejme svého ducha, už s ním tu radost nesdílíme, a nakonec propadáme smutku, zoufalství, a nakonec i strachu. Proto musíme myslet na to, že naše myšlení i skutky mají dohru, vážnou duchovní dohru. Víra není jen teorie, je to o tom, o čem přemýšlíme a co děláme dnes a denně.

K tomu přesně nabádá Jan v 1.J.2:20, 27. Je tu zjevné, že nikdo něco podobného nemůže chtít po neobráceném a neproměněném člověku. Jan tu mluví o těch, kteří tyto křesťany v Efezu matou, překrucují pravdu a kteří nejsou z nich. Píše jim:“ Vy však máte zasvěcení od svatého a znáte všechno. Zasvěcení, které jste vy od něho přijali, zůstává ve vás, takže nepotřebujete, aby vás někdo učil; jeho zasvěcení vás učí všemu, a je pravé a není to žádná lež; jak vás vyučil, tak zůstávejte v něm.“ Jinak skončíte jako oni. Přeříznete si větev.

„On je Kristus a my Kristovci – tudíž z něho vycházíme, stejně jako paprsky vody tryskají z nádrže fontány.“ Bez zdroje tu žádné paprsky nejsou. Je tam pouto, i když prozatím neviditelné. Tak to ale nezůstane. Pavel píše Koloským křesťanům: “Zemřeli jste a váš život je skryt spolu s Kristem v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě.“ Kol 3:3-4

Ž 97:11-12a: „Pro spravedlivého je zaseto světlo, radost pro ty, kteří mají přímé srdce. Radujte se spravedliví z Hospodina, vzdejte chválu tomu, co připomíná jeho svatost.“

1:10-12 Ž 102 26-28

Začíná slovem „Pane“ – toto bylo přidáno v řeckém předkladu SZ jakožto oslovení, které s úctou k Ježíši používali apoštolové. Duch svatý zde znovu používá Septuagintu, aby vztáhl tyto pasáže na Krista a obhájil jeho Božství pro tyto židovské adresáty a pro celou církev všech věků, která stejně tak jako oni, má s tímto stále problém a šíří pochybnosti.

Na počátku – stvoření – nikoliv na Pánově počátku – tady je odkaz do Genesis. Celý věk stvoření je zde shrnut ve třech verších – to skutečně nevypadá, že by to pro Pána byl nějak dlouhý časový úsek, ani že by to ve srovnání s Boží mocí byl nějaký závratný stvořitelský počin. Navíc to ani nevypadá, že by byl pro Pána nějaký problém všechno zničit a jednoho dne stvořit všechno nové, všechno znovu a mnohem lepší. Bůh ve své moudrosti shrnuje dílo stvoření do několika krátkých vět a na tomto místě je znovu připisuje na vrub svému Synu. Jednak On je všemohoucí a zadruhé, my jsme omezení. Proto pro nás je nejlépe, když přijmeme tyto stručné pravdy ve víře a s pokorou, a teprve potom v duchu uslyšíme ten Jeho hlas, který to všecko tvořil a pojme nás bázeň. Vypadá to tak jednoduše, jako když si vyměníte tričko. Můžeme se ptát: A co teda ten můj život teď a tady? Má vůbec něco smysl? Jak se můžeme vyrovnat s existencí, s tím, že každý člověk umírá a nic si odsud nebere s sebou? Marnost, lopota všude kolem. I jako křesťan se můžu s takovou krizí potýkat. Čeho se mám chytit? Co mám dělat? Iz 51:6: „Pozvedněte své oči k nebi, pohleďte dolů na zem! Nebesa se rozplynou jako dým a země zvetší jako roucho, rovněž tak (jako mouchy) její obyvatelé pomřou. Ale má spása bude tu věčně, má spravedlnost neztroskotá.“ A o andělech čteme v Iz 34:4 “Rozkladu propadne všechen nebeský zástup: nebesa se svinou jako kniha a všechen jejich zástup bude padat, jako opadává listí z vinné révy a padavče z fíkovníku.“ Proto, pokud u Ježíše je vysvobození z toho všeho, pokud u něho je odpověď a řešení všech otázek časnosti, potom tento všemohoucí, neměnný a věčný Syn rozhodně nemůže být Bohem stvořenou loutkou, za koho Ho mnozí mají, a už vůbec ne jedním z andělů. Ne, autor nám tady jasně vykresluje Syna, který už rozhodně není součástí tohoto stvoření, i když se jím na nějakou chvíli stal. U něj je vysvobození z této strany stvoření.

V. Ježíš dobývá a soudí

1:13

Jako by nás to hodilo zpět to verše 5 ale ne úplně. Oba verše začínají podobnými slovy, tady je to: „Kterému z andělů kdy řekl:“ Tento verš je vyvrcholením těch přechozích šesti citací.

Jediné pocty, které se kdy andělům dostane je uctívat a být v Boží přítomnosti. Nikdy za svou službu nedostávají žádný dar ani podíl, nikde jim není dáno žádné zaslíbení ani uznání či hodnost. Anděl zkrátka zůstává andělem. Syn, oproti nim, když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech (verš 3.) Syn přijal toto čestné místo na pozvání Otce, jehož vybídnutí vidíme zde ve verši 13. „Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu!“ Andělům se nikde nenabízí možnost usednout. Ti stojí kolem trůnu připraveni splnit každý povel a to proto, aby posloužili těm, kdo mají dojít spasení, čteme tady.

Znovu, je to citace z Ž 110, který je připisován Kristu skrz naskrz List židům, je zmíněn minimálně 12x v celém listu. Je to vůbec nejvíce citovaný žalm v NZ. Tento Žalm je chválou, oslavou a poctou válečníku, který vyjíždí do boje (výrok Hospodinův mému Pánu). A úkolem tohoto válečníka není žádné velké taktizování ani vedení nějaké šarvátky ani vyjednávání (diplomacie), to vůbec ne. Jeho úkolem je slovy Žalmu doslova „rozdrtit“ své nepřátele. Ž 110 Verš 5: Panovník ti bude po pravici, rozdrtí v den svého hněvu nepřátelské krále.“ A verš 6 totéž: „Bude soudit pronárody – plno mrtvol všude -, on rozdrtí hlavu velké země.“ To nezní jen jako nějaké šolíchání, prázdné zastrašování. Ž 103 říká: „Bůh nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně“ – a to platí jak v tom dobrém, tak i ve špatném slova smyslu. Prvně přišel Pán, aby hledal a spasil, co zahynul – to ukončil svůj hněv, přestal vést spor s jednou skupinou lidí. A nyní, po svém korunování vyjíždí tento bohatýr do boje, aby vedl válku a ve svůj vítězný den, v jeho druhý příchod, započal soud, kdy vyleje svůj hněv na tu druhou skupinu všech lidí.

Ježíš je tím pravým Davidovým potomkem. V knize Zj o sobě prohlašuje. „Já jsem potomek z rodu Davidova“. A v té samé knize je Ježíš vyobrazen jako válečník s pláštěm zbroceným krví. Je to náhoda? I David byl válečník. Naopak Šalamoun, Davidův Syn, nikdy žádnou válku nevedl.

Ježíš sám cituje tento 13. verš v (Mt 22:44), když dává farizeům hádanku, jak může David nazvat Mesiáše Pánem, jestliže je jeho synem. Petr o letnicích vylučujíc možnost, že jde o Davida, cituje tento verš. (Sk 2:36) Pavel v sekci o vzkříšení těla 1K 15 Štěpán, než ho odvlekli ze soudu, říká: Sk 7:56 „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“

Nemělo by nás to tedy vést k myšlence, že Pán sedí anebo stojí, že je nečinný a čeká, posedává nebo postává, až mu budou nepřátelé položeni za podnož jeho trůnu. Miloše Zemana chtějí zbavit funkce. Protože nedokáže vykonávat svoje povinnosti. Být v čele je namáhává a zodpovědná práce. Stejně jako Ježíš říkal, že odchází, aby nám připravil místa, což vyjadřuje aktivitu a práci, stejně tak si aktivně podrobuje své nepřátele. Bůh pracuje v trojici, proto to není, že Otec se postará, aby všichni poslouchali Syna, kterého dosadil na trůn. Vidět Otce na trůnu, Syna po pravici a někoho dalšího, možná ducha svatého po levici, je nesmysl. Je to symbolika, o které jsme mluvili už minule. Matka synů Zebedeových žádala místa pro své syny po Ježíšově pravici a levici – odpověď byla jaká? Oni neví, co žádají, protože jde o symboliku. Mat 20:21 (Možná i proto Ježíš matce synů Zebedeových neodpověděl, protože mu to Otec nezjevil, nevíme.)

Podnož trůnu, to víme, co znamená – Jde tu o symboliku z Joz 10:24. Iz 51:23 – položit svou nohu na krk nepřítele je symbolem vítězství. Co ale znamená to „dokud“? 1.Ko 15:25 mluví o lhůtě Ježíšova kralování. O lhůtě jeho funkce jakožto válečníka. Jeho služba pokračuje i teď, poté co už zvítězil na zemi. Ježíš v nebi pokračuje v tom, co započal zde na zemi. Podrobuje si své nepřátele. Víme totiž, že Pán porazil smrt, toho posledního nepřítele, ale i přesto nám zde písmo říká, že ne všichni přátelé byly zatím zcela viditelně poraženi, a proto Ježíš musí vládnout. Dnes a tady. Není to tak, že se mu to nedaří, a proto to trvá už 2000 let. Nezapomeňme, že On sedí na trůnu. To znamená, že vše řídí a vše má pod kontrolou. Slovy listu Židům: „Všechno nese svým mocným slovem“. Myslím, že je dobré učit se takovéto verše nazpaměť a připomínat si je. Víme, že Bůh si ve své moudrosti ponechal lhůtu všeho pouze a jenom pro sebe, ani Syn neví o tom dni. Víme jistě jen to, že až ten den nastane, Syn předá vládu Otci. Syn vládne, jen dokud je válka, mohli bychom říct. Proto je nazván Božským bohatýrem. Je to jeho pověření od Otce, které přijal spolu s Královským žezlem, aby vládnul a vedl válku ve věku církve, dnes a denně. A není to v žádném případě studená válka, my jsme toho i v dnešní době svědky. Není to něco fiktivního.

Boží trůn je také Ježíšovým trůnem a on vládne, dokud nezvítězí. Proto Ježíš předá vládu Otci, jakmile jeho služba jakožto válečníka, bude u konce. Vidíme to v 1K 15:24 – tam, obrazně řečeno, Ježíš už viditelně a plně dokončil svůj úkol, pro který byl po svém vzkříšení dosazen na trůn. On nepřinesl na zem pokoj. Za jeho vlády nebude pokoj, dokud se neozve hlas archanděla, toho mocného a svatého posla a služebníka, který bez otálení splní ten v celé historii země ojedinělý a veliký Boží rozkaz. Další andělé na Jeho povel shromáždí věrné ze všech koutů světa, protože to přesně je jejich úkol. Jsou to služebníci vyslaní na pomoc těm, kdo mají dojít spasení. Mat 24:31 A opět máme zde symboliku, jedny bude mít po pravici, druhé po levici, velice obrazně řečeno. „Bůh nepovede pořád spory, nebude se hněvat věčně“ Ž 103:9 – protože Bůh poslal svého Syna, na kterého už všechen svůj hněv vylil a kdokoliv v Něho uvěří, postaví se v tento den po Jeho pravici a nebude odsouzen. Mat 25:34

Tedy: Verš 14.“Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“

Andělé jsou posly zpráv Lk 1:18-19, Iz 6:6-7 Dan 8:18-19, 9,10

Jsou vysíláni na pomoc Sk 7:38, 12:15, Mt 18:10, Ž91:11-12

Jsou ustanovení jakožto ochránci a strážci měst i národů Ez 9:1, Dan 10,11,12

Andělé se učí o Bohu skrze církev, nikoho neučí ani nikomu nic nepřikazují. Nevládnou nikomu ani nikoho neovládají. (možná až na padlé anděly, kteří se nedrželi svých povinností) Nic neřídí ani nespravují. I když jsou v Boží přítomnosti a sdílí jeho plány Zach 1:12-13. Na druhou stranu víme, že Otec si některé věci ponechal jen a pouze pro sebe. O těchto věcech neví ani Syn.

Proto andělé musí být v pohotovosti, protože nikdy neví, kdy Bůh zavelí.

Jsou andělé vrcholem stvoření? Pán říká v evangeliích, že Jednou budeme jako nebeští andělé. To ale znamená jen to, že budeme bez přestání v Boží blízkosti, bez narušení radosti, naplno v jeho službě, nikoliv že bychom se přiblížili jejich podstatě. Pán tohle říká na konto otázky, která se týkala manželství bratrů s jedinou ženou. Apoštol Pavel mluví o tom, že mezi manžely je to tak, že jeden chce potěšit druhého a snaží se zalíbit tomu druhému v první řadě. O svobodných je řečeno, že se chtějí líbit Bohu – jsou naplno v Jeho službě – plní si mysl Božími věcmi – jako andělé. Jejich život se točí jenom kolem jejich Boha.

Na jednu stranu je nám řečeno, že jsou to andělé, kteří jsou vysláni na pomoc, ale je to často sám Pán, který jak pro své Božství, tak lidství, což ani jedno ani jeden z andělů nemá, nám jediný dokáže a může skutečně pomoct. To je ale něco, k čemu nás vede až druhá kapitola tohoto listu.

Závěr

Shrnutí první kapitoly: ústřední postavou je Boží Syn, který nám není představen jménem, nýbrž jakožto Stvořitel, Spasitel a Král. Autor dále pracuje s těmito tématy a rozvíjí je ve zbytku dopisu. Boží Syn je nadřazený andělům, tvrdí autor. Ne proto, aby shodil anděly, kteří mají za úkol “pouze sloužit vyvoleným ke spasení”, které jim Syn získal, ale aby nasměroval pozornost na vyvýšené místo, které zaujímá Syn. Když chcete na něco ukázat, potřebujete to s něčím srovnat. Nejčastěji s něčím, co je diametrálně jiné, tak abyste získali ten správný kontrast. Říká se, že když má být vidět světlo, musíte mít tmu. Při malování obrazů je to tak, že pokud chcete, aby vyniklo světlé na povrchu, musíte mít tmavý podklad a naopak. Tuto jeho nadřazenost potvrzuje sedmi citacemi ze SZ, především z Žalmů. Autor ukazuje, že Syn je věčný a neměnný a slavně vládne po pravici Otce, dokud jednak, nebudou všichni nepřátelé položeni k jeho nohám a za druhé, dokud všichni jeho andělé nesplní svůj úkol a nebudou všichni lidé, kteří kdy měli uvěřit, přivedeni k víře a zachováni ve víře až do této doby.

1)      Proto musíme s dobrou myslí skrze tyto pravdy zakotvit v Boží blízkosti, v jeho radosti a naplno v jeho službě, dokud nepřijde plnost a duchovní válkou nepřerušená realita toho všeho. Tím cílem v jistém smyslu není onen den, protože už nyní můžeme ať skrytě a zahaleně, mít díky Kříži všechno to, co bude v plnosti zjevené a všem naprosto zjevné tam u něj, na věčnosti. Tím cílem nemá ovšem být ani to, abychom zde byli sto let. Tím cílem je život v Kristu, který žiji ať tady, ať tam.

2)      Proto nemusíme pochybovat o svém spasení. To, že Pán sedí na trůnu, znamená, že zde na zemi zvítězil. A to, že zvítězil zde na zemi, znamená, že nyní sedí na trůnu. Tyto dvě věci jdou ruku v ruce. Naše dědictví spasení, na kterém máme podíl s Kristem, na nás čeká a obdržíme ho v plnosti v ten poslední den, až bude Jeho vítězství všem naprosto zjevné a nenajde se už ani jeden jediný odpůrce.

Na začátku nám autor pokládá rétorickou otázku, na kterou předpokládá zápornou odpověď. Komu kdy z andělů Bůh řekl? Nikdy nikomu, ani jednomu z nich. Podobně Jako Pavel, který se ptá: Nevíte snad, že budeme soudit anděly?

Budeme soudit anděly? Nejsou svatí, důstojní a nemají vyšší hodnotu, než člověk? Anděly Bůh sice střeží v okovech a ve tmě pro den soudu, ale i přesto jsou aktivní. Není tu žádná milost, žádná spása pro anděly. Andělé všech řádů a hodností slouží těm, kdo mají dojít spasení a pokud ne, budou od nich pro svoji vzpouru souzeni. Ne, Ježíš tudíž rozhodně není andělem, nespadá do této kategorie, to vůbec ne. To on sám nás přece bude soudit podle našich skutků. Mohl by tak být pouhým andělem? Na samém konci kapitoly se proto ptá znovu, jako by se ujišťoval, že jsme pochopili, o co mu šlo – totiž vysvětlit nám Synovu jinakost, nadřazenost a svrchovanost nad stvořením. A to nejen na této straně stvoření včetně světa duchovního, ale i v tom budoucím věku, který nás teprve čeká. Kdo tam bude hrát prim? Na tuto otázku autor očekává kladnou odpověď. Nejsou všichni andělé jen...? Ano, všichni, do jednoho. A není vlastně všechno stvoření a celá historie a svět pouhým vánkem a v tom vánku plápolajícím ohněm, který musí jen a pouze dohořet a poté vyhasnout? Ano, je. A to proto, aby mohl vzplanout nový oheň, o kterém mluví Izajáš. Iz 62: 1 Až budete znovu pochybovat, znovu se ptát, Jestli Pán přeci jenom není slabý, jestli má smysl ho dál následovat. Jestli byste se přeci jenom neměli obrátit, asi ne k andělům, ale prostě někam jinam, vrátit se prostě zpátky ke svému starému dobrému způsobu života. Zkrátka, kdo to vůbec ten Ježíš je? Můžete si Ho představit sedícího na trůnu, neúnavně vedoucího válku a připravujícího příbytky těm svým, moudře nakládajícím a pracujícím jak s Božím hněvem, tak s milostí, odpovídajícího na Izajášovu otázku: „Kdo to přichází z Edomu, kdo v rouchu rudém jde z Bosry? Kdo je ten v úboru velebném, hrdě kráčející ve své velké síle?“ – „Já, který právem vyhlašuji, že na vítězství stačím.“ Iz 63:1