Bůh vytrhuje ze soudu

Jaroslav Kernal, Praha 6. února 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Stále ještě jsme v šesté kapitole knihy Genesis. Minule jsme mluvili o hrůzné hříšnosti člověka. Viděli jsme jeho zkaženost do té míry, že Bůh řekl, že každý výtvor lidského srdce i mysli je v každé chvíli jen zlý. To je velmi všeobecný výrok. A důležité je, že to neskončilo potopou, ale Bůh po potopě říká o těch, kdo vystoupili z archy totéž (Gn 8,21). Dneska zase posuneme o kousek dál a z hlubin potopy, z té otřesné hrůzy hříšnosti člověka se přesuneme do výšin Boží milosti. Dnes naposledy projdeme šestou kapitolou knihy Genesis a ukážeme si úžasné  věci, které se týkají Boží milosti. Uvidíme trpělivost Boží milosti, když Bůh vyčkával se soudem, dokud se stavěla archa, uvidíme Boží milost, která zachraňuje, a ukážeme si, jak je důležité číst Boží slovo tak, jak je zapsané, a nakonec uvidíme, jak Boží milost proměňuje srdce, mysl a celý život člověka. Přečteme 6. kap.

Budeme se dnes zabývat tématem Boží milosti. Co je to milost? Z biblického pohledu je milost nezasloužená laskavá přízeň, kterou Bůh prokazuje člověku. To je asi nejjednodušší definice milosti. Není postavená na žádných zásluhách, není to propuštění za dobré chování ani za množství vykonaných dobrých skutků. Milost je laskavá v několika ohledech – projevuje se v ní Boží láska k člověku, je také milá a příjemná, plná milosrdenství a dobroty, protože z Boží dobroty vychází. Je to přízeň, náklonnost, přijetí. Svatý Bůh přijímá hříšného člověka. Bůh prokazuje milost člověku. Není to člověk, který prokazuje milost Bohu, třeba tím, že Boha pustí do svého života, nebo se pro Boha rozhodne, nebo Bohu dovolí, aby ho zachránil atd. Mnoho podobných nesmyslů dnes můžete slyšet mezi lidmi, kteří tvrdí, že jsou křesťané. Ale pokud někdo tvrdí něco podobného, musím si klást otázku, jak to s jeho křesťanstvím je. Zásadní text Písma, který v tom dělá naprosto jasno je:

• Ef 2:8–10 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Spasení je z milosti, není z člověka, je to Boží dar, takže je vyloučena jakákoliv lidská chlouba. V člověku není nic, kvůli čemu by ho Bůh chtěl zachránit. V Bohu je plnost všecho, kvůli čemu Bůh zachraňuje. Bůh uděluje milost. To je spasení. Jsme spaseni milostí Pána Ježíše (Sk 15,11), jsme ospravedlněni milostí (Ř 3,24; Tt 3,7), milost nejenom zachraňuje, ale také vychovává, tedy posvěcuje a přináší naději (Tt 2,11–14). Bůh je Bohem veškeré milosti (1Pt 5,10), pro jeho přebohatou milost jsou nám odpuštěny naše hříchy (Ef 1,7) a tuto milost nám udělil ve svém Nejmilejším, v Pánu Ježíši Kristu (Ef 1,6). Každý, kdo věří v Ježíše Krista, získal skrze víru přístup k této zachraňující a proměňující milosti (Ř 5,2). Milost zjevená v Pánu Ježíši Kristu – milost a pravda se staly skrze Ježíše (J 1,17) – je jedno z největších témat celé Bible a mělo by hýbat naším srdcem. Bůh se nad námi smiloval a dal do našeho srdce víru, abychom měli přístup k jeho milosti a byli jí zadarmo ospravedňováni. Chvála Bohu za tento jeho nevýslovný dar! Pojďme nyní do našeho textu.

I. Boží milost je trpělivá

Tady se dostáváme k textu ze začátku našeho oddílu, o němž jsme už trochu více mluvili ve středu a který budí řadu otázek:

• Gn 6:3 Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“

Co znamená tento text? Co znamená těch sto dvacet let? Někdo by si mohl myslet, že to je doba, na kterou Bůh zkrátil lidský věk. V páté kapitole jsme viděli, že lidé před potopou žili velmi dlouho – průměrně devět století. Po potopě se jejich věk razantně zkrátil. Ale … kdybychom se chtěli dostat na tento věk, potom by to Bohu trvalo nějakých třináct generací, protože první člověk, u něhož po potopě zaznamenáváme přibližně takový věk, je Jákobův syn Josef, který se narodil šest století po potopě a dožil se 110 let. Jeho otec žil 147 let, jeho dědeček Izák 180, Abraham 175, Abrahamův otec 205 let. A čtyři generace Noemových potomků po potopě se dožívaly kolem čtyřset let. Kromě toho později Bůh říká – skrze muže, který se dožil přesně sto dvaceti let, skrze Mojžíše, že lidský věk je 70 let, a u člověka při síle 80 (viz Ž 90,10). Což platí i pro většinu známé historie v případě, že lidé měli nějaké optimální podmínky pro život a nebyli postiženi nějakou epidemií moru nebo hladu nebo válkou.

Já bych navrhoval trochu jiné vysvětlení oněch 120 let. Petr ve svém listě psal o dnech Noemových, kdy „Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí“ (1Pt 3,20). Mám za to, že těmito slovy Petr vysvětluje oněch 120 let z Genesis 6. Bůh ve své milosti dával světu čas k pokání. Bůh trpělivě vyčkával, dokud se stavěla archa. Znamenalo by to, že se archa stavěla sto dvacet let. Je to možné? Nejspíš ano. Noe žil podobně jako všichni ostatní lidé – když odešel od svých rodičů, postavil si nějaký dům, možná měl nějaké pole nebo nějakou jinou práci, oženil se, měl děti, musel se starat o manželku a děti, kromě toho byl kazatelem spravedlnosti (2Pt 2,5), takže strávil také nějaký čas kázáním a tím, že volal lidi k pokání. Myslím si, že později se součástí jeho „kázání“ stala stavba archy. Dostaneme se k tomu podrobněji ve třetím bodu kázání, kde je, že Noe udělal všechno tak, jak mu Bůh přikázal.

Bůh mu zjevil, co má udělat a jak to má udělat. Nevíme, jak přesné zjevení Noe měl, ale nejspíš nebyl profesionální stavitel lodí. Je dokonce možné, že se žádné lodě do té doby nestavěly. Ale Noe musel udělat nějaké plány – nejde totiž vzít nějaké prkýnko a někam ho přibouchat a pak přemýšlet, kam dám druhé a třetí. Musel mít plán – podrobný plán na ohromnou a v mnoha ohledech komplikovanou stavbu. Musel sehnat ohromné množství materiálu. A potom to musel všechno postavit.

• Žd 11:7 Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.

Noe pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět. To je popis víry. Uvěřil ve svém srdci, pokorně přijal, co mu Bůh řekl – ne to, co viděl, co bylo jeho zkušeností, co znal. To je víra – spolehnout se na to, co Bůh říká, protože to, co on říká, je pravda, zatímco to, co já vidím nebo cítím, pravda vůbec být nemusí. Ale Boží slovo je pravdivé (Ž 119,160). Noe pokorně nebo jak říká Jakub v tichosti (Jk 1,21) přijal, co mu Bůh řekl, i když nikdy předtím země nebyla zaplavena potopou, i když nikdy předtím ani potom svět neviděla tak ohromné plavidlo, i když nikdy předtím Bůh nevynesl tak silný soud nad celým světem. Noe se spolehl na Boží slovo a udělal, co mu Bůh řekl. Svou vírou vynesl soud nad světem – nad bezbožným světem, jak jsme o tom mluvili minule.

Můžeme si představit, jak si lidé kolem klepali na čelo, když Noe začal shromažďovat ty obrovské hromady dřeva a smůly. Jak si říkali, že se zbláznil, jak asi žasli, když k Noemovi přišla všechna zvířata po párech a všichni nalezli do archy. Jak je asi zamrazilo, když poslední živý tvor vešel do archy a Bůh zavřel dveře. A potom přišel soud. Ale předtím tady bylo sto dvacet let, kdy Noe kázal Boží spravedlnost, volal lidi k pokání, kdy se Bůh rozhodl počkat se svým soudem, aby se ta zpráva o soudu mohla rozšířit a lidé začali litovat svého bezbožného života, své nevěry, odvrátili se od svých hříchů, od všeho toho násilí a vší zkaženosti a obrátili se k Bohu. Bůh trpělivě dával milost.

Se stejnou trpělivostí Bůh vyčkává i dnes. Platí to v obecném a nejširším slova smyslu – ještě nepřišel konečný soud na zemi. Ale přijde. Tehdy Bůh vyčkával sto dvacet let. Nyní trvá jeho milost už dva tisíce let. To je trpělivost Boží milosti. Petr o tom napsal:

• 2Pt 3:9–10 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.

Ale platí to také v individuálním slova smyslu. Každý den je den milosti. A každý den může být ten náš poslední na tomto světě. Proto nás Boží slovo volá k tomu, abychom nepromeškali Boží milost, ale dokud trvá tento den, abychom volali k Bohu a prosili ho o smilování a záchranu. Duch svatý vybízí k tomu, aby nikdo nepromeškal Boží milost. Pán Ježíš říká, že kdo k němu přijde, toho nevyžene pryč od sebe, ale každý, kdo v něho věří, má život věčný a už přešel ze smrti do života. To už je zachraňující milost.

II. Boží milost zachraňuje

Tady se dostáváme ke klíčovému verši našeho textu. Začátek šesté kapitoly mluví o tom, jak ohavně zkažená byla celá země – ve svých motivech, ve svých nápadech i ve svých činech. Každý výtvor lidského srdce i mysli byl v každé chvíli jen zlý. A Bůh řekl: „Dost! Už se nebudu zaneprazdňovat s člověkem.“ Přesto Bůh dal lhůtu lidstvu a tím prokázal lidem hojné milosrdenství. Našel se někdo, kdo by toho chtěl využít? Myslím, že nikdo takový nebyl, protože Písmo říká, že nikdo není spravedlivý, není, kdo by hledal Boha, není ani jeden (Ř 3,10–12). A jinde čteme, že se zpronevěřili všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo (Ž 14,3). To jsou velmi silná slova, ale opakují jenom to, co jsme četli o lidech před potopou. Duch svatý to opakuje skrze Davida devět století před Kristem a znovu to opakuje skrze Pavla v polovině prvního století. Země byla před Bohem zkažená – a je pořád. Byla plná násilí – a je pořád. Všechno tvorestvo na zemi zkazilo svou cestu – a je to pořád stejné. Ale vzpomeňte si, co říká apoštol: „Kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila i milost“ (Ř 5,20). To rozhodně platí dnes, ale úplně stejně to platilo tehdy. Náš text říká:

• Genesis 6:8 Ale Noe našel u Hospodina milost.

Myslím, že by někdy bylo úžasné, kdybychom měli aspoň jedno kázání na tento jediný verš. Každé slovo v tomto verši, včetně jména Noe, má svůj hluboký význam, který by stál za vysvětlení. Už jenom to první slovíčko „ale“ patří k těm velkým biblickým „ale“, které jsou v Božím slově. Země byla naprosto zkažená, ale! Ale Noe našel … Ale Bůh dal … Noe našel u Hospodina? Doslova je tam „nalezl milost v očích Hospodina (JHVH)“. Bůh se díval a Bůh dal milost. Bůh se smiloval. Bůh zachránil. Boží milost zachraňuje. Apoštol krásně říká:

• Tt 2:11 Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem …

Ukázala se Boží milost, která přinesla spásu Noemovi a jeho rodině. Nalezl milost v Božích očích. Co je milost? Nezasloužená laskavá přízeň. Noe nebyl jiný, než ostatní. Ničím se nezasloužil o to, že mu Bůh udělil svou přízeň, že se k němu zachoval laskavě – to je spasení z milosti. Nebylo v něm nic, co by nějak pohnulo Bohem, že by se rozhodl ho zachránit. I o něm platilo, že každý výtvor jeho mysli a jeho srdce byl v každé chvíli jen zlý. Bůh se rozhodl, že ho zachrání. To je milost. To je Boží zachraňující milost. To je ta nezasloužená laskavá, milosrdná přízeň.

Na mně nebylo vůbec nic, skutečně vůbec nic, kvůli čemu by se Bůh mohl nade mnou smilovat. Bylo to jenom jeho dobré rozhodnutí, že před stvořením světa řekl, že tenhle odporný hříšník, z přelomu 20. a 21. století bude zachráněn. Ani na jednom z vás nebylo vůbec nic, kvůli čemu by vás Bůh mohl milovat a kvůli čemu by vás Bůh chtěl zachránit. Byli jsme mrtví ve svých vinách a hříších, ve kterých jsme žili. Byli jsme děti hněvu. Boží nepřátelé svým smýšlením i zlými skutky. To jsme my. Já i vy! Co na to Bůh? Nejkrásnější texty Písma říkají:

• Tt 3:4–5 Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.
• Ef 2:4–5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

Přesně tohle je milost. Bůh udělal všechno a my jsme nalezli milost v jeho očích. Jeho oči prozkoumávají celou zemi, jeho oči vidí všechno a znají všechno. V jeho očích znamená před svořením světa, protože když jsme přišli na tento svět, byli jsme mrtví ve svých hříších a zatvrzelí ve svých srdcích. Spasení z milosti znamená, že na naší straně je jenom mínus – a ve vztahu k Bohu je nekonečné mínus, protože náš hřích je urážkou nekonečného Boha, tedy nekonečnou urážkou, a na Boží straně je jenom plus, nekonečné plus. Bůh udělal všechno a to jediné, čím jsme přispěli my sami, je hřích. Nebyly to naše skutky, nebylo to naše rozhodnutí nebo naše vůle, nebyly to naše motivy ani naše touhy – to všechno bylo padlé, hříšné, zvrácené, bezbožné. Ale Bůh … Bůh nám dal milost. Nalezli jsme milost v Božích očích, Bůh se nad námi smiloval ze svého rozhodnutí, ze své dobroty a lásky. Přesně tohle je popis zachraňující Boží milosti.

Když se vrátíme zpátky do našeho textu, můžeme si všimnout, že je velmi důležité, abychom na tomto místě (ale nakonec nejen zde) četli Bibli tak, jak je napsaná a abychom viděli, že verš osm je před veršem devět. Nejprve přichází milost a teprve potom přichází spravedlnost. Někdy to lidé obracejí a říkají, že Noe byl ten spravedlivý, a proto nalezl u Boha milost. To je ale převracení Boží milosti ve skutkaření, v záslužnictví. Je to nepochopení Boží milosti. Noe našel u Hospodina milost, a proto byl Noe spravedlivý. Byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Bůh udělal všechno a ze své milosti zachránil Noema. Noe byl ospravedlněn z milosti skrze víru – tedy úplně stejně, jako jsme ospravedlněni my. Spasení nikdy nebylo jiné – nikdy nebyla doba, kdy by lidé mohli být spaseni na základě svých dobrých skutků nebo jakkoliv jinak, ale vždycky byli lidé spaseni z milosti skrze víru. A ta víra se týká Pána Ježíše Krista. V době před jeho příchodem to byl zaslíbený Spasitel, v době po jeho příchodu je to zjevený Spasitel. On zaplatil za naše hříchy. Mzdou hříchu je smrt a on šel na smrt – místo nás, na našem místě. Byl nevinný, ale vydal se smrti, zemřel, protože vzal na sebe naše, moje, vaše hříchy. Ale protože byl nevinný, třetího dne vstal z mrtvých a žije! To je Boží milost zjevená v Ježíši Kristu, která zachraňuje bezbožné. A to nás také vede k poslenímu bodu našeho kázání:

III. Boží milost proměňuje

Bůh ve své milosti trpělivě vyčkával. Bůh ve své milosti laskavě pohlédl na Noema a zachránil ho, vytrhl ho z pokolení pokřiveného a zvráceného. Noe našel milost v očích Hospodina. Evangelium Kristovo je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří (Ř 1,16). Toto evangelium je evangeliem Kristovy milosti. A stejně tak je evangeliem Boží moci. Boží zachraňující milost, je milostí, která proměňuje, obnovuje, posvěcuje, vychovává (Tt 2,12). Boží milost není bezzubá, není neúčinná, není bezmocná. Boží milost je Boží moc! Je mocná, aktivní, účinná, zachraňující a proměňující. Už jsme četli Ef 2,10, kde je napsáno, že z Boží milosti jsme my, kteří jsme vykoupeni, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, Božím dílem. Spasení není z nás – jsme Božím dílem. Není z našich skutků, ale Bůh v nás působí svou mocí, abychom konali dobré skutky, které pro nás Bůh připravil. Znovu – je tu něco, co je z nás? Co je naše? Bůh nás vytvořil, vytvaroval nás jako nádobu, jsme jeho dílo, a učinil nás s konkrétním účelem – v Kristu Ježíši máme svůj smysl, nejsme nesmyslně vytvořený tvar, výrobek moderního umění, něco jako banán přilepený na zdi a prodaný za 120 tisíc dolarů z galerie v Miami. Jsme Boží dílo, které má svůj účel, které Bůh stvořil pro něco – a tím jsou skutky, které pro toto své dílo připravil. Bůh stvořil dílo, připravil skutky a tomu svému dílu – nám – dává chtění i činění (Fp 2,12). Boží plán je naprosto dokonalý. Nikdo z nás by nebyl schopen postavit archu, protože nikdo z nás nebyl stvořen pro to, aby jí stavěl. Noe byl. Noe ji postavil. Bůh ho zachránil mocí své milosti a Bůh ho také proměnil, aby v této milosti vytrval a jednal. Podívejte se na poslední verš kapitoly:

• Genesis 6:22 Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal.

Mimochodem tohle je vysvětlení poslední věty verše 9 – Noe chodil s Bohem. Chodit s Bohem znamená jednat podle toho, co Bůh říká, podle jeho Slova, znamená to nechat se vést Bohem k jeho slávě, znamená to zapřít sám sebe a volat k Bohu s bázní a pokorou, aby se děla jeho vůle. Chodit s Bohem znamená „ne jak já chci, ale jak ty chceš, Bože“. A to je dílo Boží milosti v těch, kdo našli u Hospodina zalíbení. Noe postavil archu.

Sto dvacet let Noe stavěl archu. Lidé, kteří se zabývají stavěním lodí, mají představu, jak asi musela archa vypadat, aby vydržela rok na rozbouřeném oceánu, který pokryl celou zemi. Sto padesát metrů dlouhá, dvacet pět metrů široká a patnáct metrů vysoká dřevěná krabice, která měla tři patra uvnitř. Naše paneláky mají obvykle dvanáct metrů na šířku, takže si můžete představit dva paneláky napláclé na sebe, patnáct metrů výšky to je nějakých pět pater pater a sto padesát metrů, to je v případě, že jsou na patře dva byty, deset vchodů. Je těžké představit si takovou stavbu. Je gigantická. A celá ze dřeva. Stavitelé lodí tvrdí, že aby takové plavidlo obstálo, musí být trámy pospojované destičkami – ve dvou trámech, které navazují na sebe, jsou drážky, kam jsou vložené dřevěné destičky spojené s oběma trámy čepy, které jdou skrz trámy i destičky. Kdyby takové destičky měly 25 × 25 cm, byly by jich potřeba na stavbu archy víc než tři miliony. Kdybyste na výrobu jedné destičky potřebovali jednu minutu, strávili byste výrobou všech destiček – a to nemluvíme o trámech a čepech a dalším potřebném materiálu – šest let čistého času. Šest krát dvacet čtyři hodin týdně 365 dní v roce. To jen pro představu, kolik asi času to mohlo trvat postavit takovou archu. Už asi začínáme chápat, že sto dvacet let není úplně dlouhá doba.

Další věc, kterou nemohu pominout, je význam slova archa. To slovo se nachází jenom na dvou místech v Bibli – v Gn 6–9 (26×) a Ex 2 (2×), kde se mluví o tom, jak Mojžíše vložili do schránky a poslali po vodě. Slovo archa znamená truhla, nebo bychom mohli říct krabice. Je to slovo, které bychom mohli použít pro rakev. Pravoúhlá krabice, která v sobě skrývá nějaký obsah. Přesně to je archa. Noe vešel do archy, aby tam zemřel starému předpotopnímu světu a povstal k životu v novém světě. Bůh mu dal milost a on povstal z Boží milosti v novotě života.

Bible říká, že když jsme byli nevěřící, nebyli jsme schopní žádného dobrého skutku (Tt 2,15–16). To neznamená, že bychom nemohli udělat nic dobrého v tom relativním slova smyslu, ale nemohli jsme udělat nic takového, co by přineslo slávu a potěšení samotnému Bohu. Všechno bylo poskvrněné hříchem. Když jsme nyní očištěni od hříchu, děláme skutky, které nám Bůh připravil, a všechny tyto skutky jsou k jeho slávě. Někdy mohou být podobně divné a zdánlivě nesmyslné, jako mohla být stavba archy. Nad čím asi Noe přemýšlel během těch sto dvaceti let svavění archy? Bude to fungovat? Bude opravdu pršet? Bude fakt celá země pod vodou? Fakt se zachrání jenom ti, kdo budou uvnitř týhle krabice, která vypadá jako rakev? Noe vytrval. Proč? Protože věřil! Věřit Bohu znanená spolehnout se na to, v co doufáme a být si jisti tím, co nevidíme (Žd 11,1). K takové víře se hlásíme, takovou vírou žijeme své každodeenní životy, k takové víře voláme všechny ostatní. Spolehněte se na Pána Ježíše Krista a věřte v jeho zástupnou smrt a slavné zmrtvýchvstání a budete spaseni. To je celé. Bůh bude pracovat ve vás a skrze vás. Bůh vás promění mocí evangelia.

Pán Ježíš Kristus je tím hlavním předmětem naší víry. Věříme v něj, spoléháme na jeho dílo, uctíváme ho, protože on je hoden veškeré chvály. Sestoupil ze slávy nebe a stal se člověkem. Na lidském těle odsoudil hřích a zaplatil za všechny hříchy svého lidu. Tím nás vysvobodil z hříchu i ze smrti, z moci, která zotročuje. Zaplatil za nás a je naším Pánem. Nyní je jeho vůle naší vůlí, jeho život naším životem. Nyní s radostí vyznáváme, že Ježíš Kristus je Pán. Jemu patří všechna chvála a sláva. Ve své milosti čekal, až se narodíme, až přijde čas našeho spasení a zachránil nás z milosti skrze víru, a svou milostí nás proměňuje do své podoby, takže nežiju už já, ale žije ve mně Kristus. Amen.