Jste dědici požehnání

Jaroslav Kernal, Praha 27. února 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, sestry a bratři, milí v Kristu. Žijeme v neklidné době. V posledních letech – a nejenom v těch dvou – probíhá informační válka, boj o lidskou mysl, nyní je také fyzická válka nedaleko našich hranic. Není to něco, co by nás mělo úplně překvapit – Boží slovo mluví o tom, že uslyšíme o válkách i katastrofách v době před druhým příchodem Ježíše Krista. Ježíš o tom mluvil se svými učedníky:

• Lukáš 21:9 Až uslyšíte o válkách a povstáních, neděste se: neboť to musí nejprve být, ale konec nenastane hned.

Chtěl bych vás upozornit na to slovo „neděste se“. To slovo znamená „nenechte se vyděsit, nestrachujte se“. Tohle slovo použil Pán Ježíš, když se zjevil učedníkům v horní místnosti v den svého vzkříšení a oni byli vyděšení, protože si mysleli, že to je duch. Marek k popisu těch událostí ohledně válek použil jiné slovo, které znamená „nelekejte se“ (Mk 13,7). Ježíš dává svým učedníkům pokoj, který převyšuje každé lidské pomyšlení. Je to jeho pokoj, který pramení z toho, že jsme smířeni s Bohem, že Bůh je náš Otec a my k němu máme neomezený přístup skrze víru v dokonanou oběť Pána Ježíše Krista. Můžeme být po právu znepokojeni vším tím, co se děje, ale mělo by nás to vést jenom blíž k Pánu a k tomu, abychom hledali jeho království a jeho spravedlnost a s nimi pokoj a radost z Ducha svatého. 

I dnes budeme pokračovat ve studiu knihy Genesis, ale bude to trochu jiné, než jindy. Dneska zůstaneme jenom u dvou slov ze začátku deváté kapitoly. Čteme tam o tom, že Bůh požehnal Noemovi a jeho synům a já bych chtěl, abychom se u toho zastavili a zamysleli se nad Božím požehnáním. Není to poprvé, co se s ním v knize Genesis setkáváme a rozhodně to není naposledy. Tak bude dobré, když tomu více porozumíme. Než půjdeme k samotnému výkladu, pojďme se ještě pomodlit.

• Genesis 9:1 Bůh Noemovi a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“

Máme tady Boží požehnání. Noe po roce vystoupil na Boží pokyn z archy, přinesl Bohu oběť chvály a Bůh mu požehnal. Vysvětlíme si, co to je požehnání a podíváme se na to, co to znamená, když Bůh žehná. Všimneme si toho, že Bůh žehná fyzicky – jak to v našem textu a potom si ukážeme, že Bůh žehná také duchovně, a to v Pánu Ježíši Kristu.

I. Bůh žehná

Požehnání v tom nejširším slova smyslu znamená udělení dobra. Odpovídá tomu jak herbejské slovo, tak řecké slovo. Řecké slovo je eulogeó, což je složené slovo z předpony ‚eu‘, která znamená dobrý a ‚logos‘, což je slovo. Proto se mnohdy také překládá jako dobrořečení. Často je to právě v Žalmech, kde se toto slovo vyskytuje více než sedmdesátkrát. Známe to dobře z písně, kterou zpíváme, je to začátek Žalmu 103: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu, a celé nitro mé, jeho svatému jménu“ (Ž 103,1–4). Nový zákon nás vyzývá k tomu, abychom žehnali:

• Neodplácejte zlým za zlé ani urážkou za urážku, naopak žehnejte; vždyť jste byli povoláni k tomu, abyste se stali dědici požehnání. (1Pt 3,9)

S tím souvisí také další výzva z listu Efezským:

• Ef 4:29 Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

To je popis požehnaného jazyka, požehnané mluvy, slov, která přinášejí milost, a tedy požehnání. Dobré slovo, které pomůže a přinese milost. To je požehnání slov. Stejně tak je požehnání věcí a skutků, je požehnání materiální i duchovní. Požehnání může přicházet od Boha i od člověka. Uvidíme v Genesis, jak Izák žehná Jákobovi a potom i svému prvorozenému Ezauovi. Jákob požehnal synům Josefa a celá 49. kapitola je věnovaná Jákobovu požehnání, které dává svým synům. Mojžíš před svou smrtí požehnal synům Izraele (Dt 33). Izraelci se měli po vstupu do zaslíbené země postavit na dvou horách – polovina z nich na hoře Gerizím, aby žehnali a druhá polovina na hoře Ébal, aby zlořečili (Dt 27–28). Bylo to požehnání a zlořečení, které se týkalo smlouvy s Hospodinem, té smlouvy, kterou nazýváme starou smlouvou, kterou Bůh uzavřel s Izraelem na hoře Sínaj, a jejímž zjevným dokumentem bylo Desatero. Byla to smlouva poslušnosti, smlouva požehnání (v případě poslušnosti) a prokletí (v případě neposlušnosti). O smlouvách ještě budeme mluvit v této deváté kapitole, takže jenom připomenu, že nová smlouva není založená na poslušnosti, ale na víře, tedy na novém narození a není zapečetěná obřízkou těla, ale Kristovou krví a je aplikovaná Duchem svatým, který provádí obřízku srdce, což znamená, že dává srdce, které miluje Boha a poslouchá ho.

A v tom nejširším slova smyslu můžeme chápat veškeré dobrodiní, jehož se nám dostává od lidí i od Boha, jako požehnání. Je to požehnání, že máme co jíst, máme co na sebe, máme kde bydlet, máme práci, která nás živí, máme rodinu, přátele, církev a nad to vše máme mnoho dalšího. Máme a skutečně také musíme tomu rozumět tak, že toto vše je skutečně požehnání, které máme od Boha. Je to požehnání, které v nějaké míře může zakoušet naprostá většina lidí na této zemi. Je to požehnání Božího milosrdenství. Někdy se také mluví o obecné Boží milosti, ale já bych se raději tomuto obratu vyhnul, protože mám za to, že Boží slovo používá slovo milost víc s odpuštěním hříchů a tedy se spasením člověka. Proto myslím, že je lepší mluvit o požehnání, nebo Božím dobrodiní či milosrdenství.

Požehnání v tomto smyslu vyplývá z Božího charakteru. Bůh je dobrý. Bůh je láska. Proto Bůh vylévá své požehnání, poskytuje celému svému stvoření své dobrodiní. I když lidé žehnají, žehnají tím, co Bůh dává – viz Gn 27,27–29, Gn 49. Požehnání znamená svolávání dobra na druhou osobu. Je to dobro, které se projevuje ve všech ohledech – jak fyzickém, tak duchovním. A to je stejně něco, co člověk sám ze své moci nemůže dát – to může dát jenom Bůh. A protože požehnání dávají často, nebo obvykle ti, kteří jsou Bohem požehnaní, nelze se divit, že Bůh často k takovým požehnáním přiznává.

Ale musíme také rozumět tomu, že požehnání je darem. Není to něco, co by mohl kdokoliv vymáhat, co by si mohl někdo nárokovat. Může si požehnání vybojovat – Jákob zápasil s Bohem celou noc a nevzdal se, řekl tomu, s kým zápasil – a zdá se, že s ním někdo zápasil v lidské podobě – Písmo ho nazývá jednou andělem Hospodinovým a podruhé Bohem samotným (Gn 32,25nn; Oz 12,4–5) – a Jákob řekl, že ho nepustí, dokud mu nepožehná. A obdržel požehnání (Gn 32,30). Bůh mu dal jméno Izrael, což znamená „Zápasí Bůh“.

A na druhé straně je Jób, kterému Bůh žehnal, ale dovolil satanovi, aby Jóbovi škodil, a když nakonec Jób kapituloval před Bohem, Bůh mu požehnal dvakrát tolik, co předtím. Boží požehnání je dar, není to zaslíbení. Bůh dává své požehnání, komu chce, a jak chce, a v jaké chce míře. A často, přinejmenším ve Starém zákoně, je toto požehnání také zjevné na životě člověka. Už jsme to viděli v předchozích kapitolách knihy Gn.

Když Bůh stvořil živé tvory, požehnal jim, když stvořil člověka jako muže a ženu, požehnal jim (Gn 1,22.28), když dokončil své dílo a odpočinul sedmého dne, požehnal a posvětil sedmý den (Gn 2,3). Bůh žehná. Za veškerým dobrodiním, které se k nám dostává – a je to jedno jakým způsobem, můžeme vidět Boží ruku, Boží dílo, Boží prozřetelnost a rozumět mu, jako Božímu požehnání. Nemáme nic, co by nám Bůh nedaroval.

Bůh požehnal živým tvorům i lidem, aby se plodili a množili. Totéž požehnání vidíme i v našem textu. Bůh jako kdyby tvořil znovu. Je to nový začátek a ruku v ruce s ním jde staronové Boží požehnání. Po ohromném soudu, po potopě, Bůh zachoval Noema a jeho rodinu spolu se všemi druhy zvířat a nyní jim žehná stejně, jako to bylo na počátku. Minule jsme viděli slib, kterým se Bůh zavázal, že už nebude zlořečit zemi kvůli člověku a zaslíbení trvalosti Boží přízně a Božího způsobu nakládání se zemí i s člověkem. Nyní vidíme Boží požehnání. Dobrý Bůh se dává poznat lidem v tom, jak se o ně stará a jak se bude starat. Ve svých vlastních životech můžeme vidět Boží dobrotu, Boží požehnání – a každý člověk to může vidět.

• Ř 2:4 Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomysl-nosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?

II. Bůh žehná fyzicky

Bůh žehná zjevně. Od samotného počátku se to projevuje v požehnání plodnosti. Bůh požehnal lidem tím, že se budou plodit a množit. Zde můžeme říci, že když se lidé neplodí a nemnoží (a totéž platí o zvířatech), když dochází k úbytku lidí (nebo živých tvorů) – a je jedno, z jakého je to důvodu, je to důsledek Božího soudu. Je to dobře vidět na Izraeli. Do Egypta vešlo sedmdesát dva duší. Potom je Bůh rozhojnil, požehnal jim, takže na poušti jich bylo šest set tisíc mužů. O několik století později, když král David nechal sečíst lid, bylo jich třikrát tolik. Ale potom Izrael často vzdoroval Bohu a o čtyři století později to byla jenom hrstka, několik tisíc lidí, které Nebúkadnésar odvedl z dobytého Jeruzaléma do Babylóna. Ostatní byli rozptýleni a vybiti. To byl Boží soud. Podobně jako potopa.

Bůh žehná zjevně. Žehná hojností. Požehnal Adamovi a Evě tím, že jim dal celou zemi, kterou měli naplnit, měli si ji podmanit, měli na ní vládnout a měli z ní žít. To je Boží požehnání. A na tomto místě jsou to také Boží dary, které Bůh daroval celému lidstvu, a nikdo nemá právo tyto věci lidem brát nebo v nich lidi omezovat – dokonce, ani když přijde pandemie.

Bůh žehná svou hojností. Požehnal Abrahamovi množství stád, hojností zlata, stříbra a služehníků. Je zajímavé, že mu nepožehnal zjevnou hojností potomků, i když mu slíbil, že jeho potomstva bude jako hvězd na nebi a písku na mořském břehu. Přesto Bůh toto požehnání a zaslíbení dané Abrahamovi naplnil, i když ho Abraham neviděl fyzickýma očima. Už to v knize Genesis ukazuje, že požehnání má ještě další, duchovní rozměr a nemusí nutně být zjevně fyzické. Z Abrahama vzešel národ – a dokonce ne jeden, ale hned několik, takže se ty věci naplnily i fyzicky, ačkoliv se toho Abraham nedožil. Jákobovi Bůh žehnal – potomstvem i majetkem, stády. Přišel k Lábanovi jenom s holí v ruce, a odcházel se čtyřmi ženami, jedenácti syny, jednou dcerou a množstvím stád i služebníků. Lában viděl, jak Bůh žehná Jákobovi během jeho dvacetileté služby u Lábana. Uvidíme také, jak mocně Bůh požehnal Josefovi – i když byl otrokem, všechno, na co sáhl, se změnilo v požehnání. I když ho neprávem zavřeli do vězení, Bůh mu požehnal, takže mu velitel vězení svěřil správu věznice a o nic se nestaral. Bůh žehnal Josefovi, takže se nakonec stal správcem celého Egypta a byl po faraónovi mužem číslo dvě v celé egyptské zemi.

Podívejte se do Dt 28 – tam je množství fyzických požehnání, která se týkala Izraele. Když budou poslouchat Boha, Bůh jim bude žehnat ve všech situacích jejich života – doma i na poli, v obchodě i ve válce, bude dávat v pravý čas déšť a v pravý čas slunce, bude je chránit před nemocí, morem, neúrodou, hladem, divokou zvěří i nepřáteli. Není nic, co by bylo vyňato z Božího požehnání. Ale tady už musíme zbystřit a začít dávat pozor. Mluvili jsme o požehnání ve všeobecném slova smyslu, které platí pro všechny lidi a každý v něm může vidět Boží dobrotu. V zákoně Mojžíšově je požehnání, které je určené specificky Izraeli pod zákonem – je neoddělitelnou součástí staré smlouvy. Je to tom, že buď budeš poslouchat a Bůh bude žehnat, nebo nebudeš poslouchat a budeš prokletý, budou na tebe dopadat Boží soudy. A znovu můžeme říci, že tady je princip, který platí všeobecně – Židé byli pod zákonem a tato slova o požehnání a prokletí se na ně vztahovala velmi jasně a můžeme to vidět v celém Starém zákoně. Nicméně národy, které nemají zákon, jsou zákonem samy sobě – a je možné na ně odvozeně vztahovat tento princip požehnání a prokletí.

Ale v Kristu přichází nová smlouva a s ní i vysvobození z tohoto prokletí zákona. Život křesťana už není o tomto principu požehnání při poslušnosti a prokletí při neposlušnosti. Život křesťana je postavený na úplně jiném základě.

• Ez 36:27 Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Křesťan je ten, kdo žije v poslušnosti vůči Bohu, protože dostal nové srdce. Křesťan je ten, za něhož bylo zaplaceno výkupné – Kristus podstoupil smrt místo něj a na kříži na sebe vzal všechna prokletí zákona. Všichni, jak jsme tady, kdo vyznáváme Pána Ježíše Krista, víme, že nežijeme v dokonalé poslušnosti Bohu. Ale byli jsme ospravedlněni, byli jsme očištěni, naše hříchy – všechny hříchy, tedy ty minulé, které jsme spáchali, ty přítomné, jichž se dopouštíme právě v tuto chvíli ve své mysli, i ty budoucí, kterých nejspíš dopustíme svými ústy, svým jednáním, svým postojem, svým smýšlením ještě dříve, než opustíme tuto místnost, i všechny další, které po nich budou následovat – nám byly odpuštěné. Ježíš Kristus za ně zaplatil. Bylo nám odpuštěno, jsme posvěceni jeho krví, a v Kristu jsme přijali všechno zaslíbené požehnání. Už ho v něm všechno máme.

Na to ukazuje už Starý zákon. Smlouva, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, která v sobě nese jak něco z té staré, tak i něco z té nové. Boží požehnání je v Boží přítomnosti v životě člověka. Bůh byl s Henochem a Henoch byl požehnán tím, že ho Bůh vzal k sobě. Noe byl požehnaný – Noe chodil s Bohem. Abraham byl požehnaný – Bůh s ním mluvil tváří v tvář a nazval ho svým přítelem. Jákob byl požehnaný, protože zápasil jako kníže s Bohem. S Davidem byl Bůh – to bylo jeho požehnání. Áronští kněží dostali příkaz žehnat Izraeli – vkládat na ně Boží jméno:

• Nu 6:24–26 Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

To nás vede od zjevného fyzického požehnání k duchovnímu požehnání a k poslednímu bodu dnešního kázání.

III. Bůh žehná duchovně

Samotná Boží přítomnost je známkou Božího požehnání. Často jde ve Starém zákoně ruku v ruce s fyzickým požehnáním. Nový zákon to uvádí do správné rovnováhy a ukazuje nám, že někdy Bůh fyzicky žehná také bezbožným lidem – mimochodem velmi dobrým textem ze Starého zákona je k tomu Žalm 73, v Novém zákoně Lk 16, kde čteme příběh boháče a Lazara. Žádný z izraelských králů nebyl chudý, ale nejeden z nich byl bezbožný. A naopak Nový zákon mnohokrát ukazuje, že mnozí zbožní a svatí byli chudí – Jan Křtitel, prorokyně Anna, která v chrámu požehnala právě narozenému králi, žebráci, kteří byli chromí nebo slepí a uvěřili, otroci, kteří byli uzdraveni a byli skrze víru zachráněni. Církev v Jeruzalémě a církve v Judsku na tom byli při hladomoru – který zasáhl celý svět – tak špatně, že jiné církve na ně dělaly sbírky, aby jim pomohly. Mnozí křesťané byli kvůli své víře připraveni o majetek (Žd 10,34), ale současně byli mezi věřícími i lidé bohatí, kterým Pavel, ale i ostatní připomínali, jak mají žít v tomto věku – že nemají doufat v nejisté bohatství, ale v Boha, který nás štědře opatřuje vším, co potřebujeme (1Tm 6,17–19). Podobně psal Pavel o sobě (Fp 4,12). Takže nemůžeme říct, že by se ta starozákonní hmotná požehnání jednoduše přelévala do novozákonních duchovních požehnání. Ale už tady nevidíme tak těsné spojení duchovního s fyzickým a je naprosto zjevné, že fyzické požehnání má vždycky sloužit tomu duchovnímu. Asi nejlepší text je (ČSP):

• Ef 1:3 Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských [věcech] v Kristu.

Bůh je požehnaný. On je zdrojem všeho požehnání. Proto je také hoden veškeré naší chvály. Jak se toto požehnání projevuje? Není nikde jinde než v Kristu. Bůh Otec nám požehnal ve svém Synu a toto požehnání nepřichází do našich životů nijak jinak než skrze Ducha svatého. Duch svatý ho přináší do našich životů. Duch svatý nás usvědčuje z hříchu, Duch svatý nám otevírá oči, abychom viděli nádheru Krista, k němuž nás Otec přitahuje, Duch svatý nám dává nové srdce a nový život, takže můžeme vyznat své hříchy, činit pokání a věřit v Pána Ježíše a tak v něm nacházet plnost všeho Božího požehnání. Bůh stojí na začátku evangelia, Bůh stojí na začátku našeho fyzického i duchovního života, Bůh stojí uprostřed našeho života, Bůh stojí za vším co, máme a čím jsme, Bůh bude také na konci našeho života a bude to Bůh sám, kdo bude tímto životem oslaven.

Toto požehnání se týká jenom křesťanů, protože jen křesťané jsou v Kristu. A jenom v Kristu je toto požehnání. Mnohdy i křesťané hledají požehnání ve věcech tohoto světa, ve věcech, které nejsou v Kristu, ve zkušenostech, které jsou oddělené od Krista – ale žádné pravé a ryzí požehnání není mimo Krista. Bez něj dojdeme jenom k práznotě a k marnosti.

Jedná se o duchovní požehnání v nebeských věcech. To je něco, co musíme zdůraznit zvláště v dnešní době. Dnes je velmi rozšířené falešné učení, které říká, že křesťan má nárok na to, aby byl zdravý a bohatý zde na zemi. Ale apoštol zde mluví o nebeských věcech, o duchovním požehnání. Přijde den, a nikdo z nás neví, kdy to bude, kdy budeme odvoláni z tohoto světa a budeme už navždy v přítomnosti Krista. V onen den, mluvím o dni smrti, si s sebou před Boží tvář nevezmene ani své bohatství ani své zdraví, ani své vzdělání, ani svou knihovnu, ani iPad, ani své bankovní konto, své zlato nebo šperky. Nevezmeme si s sebou nic z tohoto světa. Nejmoudřejší král, který kdy žil, Šalomoun, řekl:

• Kazatel 5:14 Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo.

Proto nám Ef 1,3 říká, že požehnání, které v Kristu máme, je požehnáním nebeských věcí. Týká se především našeho spasení, ale nesmíme tomu rozumět příliš úzce. Nejde jen o naši duši, ale o všechno, co s tím souvisí. Pavel se modlil za to, aby křesťané:

• Efezským 1:18 …osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu…

Duchovní požehnání nebeských věcí to je všechno, o čem je list Efezským, co popisují poslední dvě kapitoly (ale nejen ony) knihy Zjevení. Požehnaný Bůh nám v Kristu požehnal ve všem. Boží slovo tady mluví o veškerém duchovním požehnání. Není nic, co by nám Bůh nedal. Není nic, co by Bůh jedněm zatajil a jiným odhalil, co by jedněm odepřel a jiným dal. Každému, kdo je v Kristu, je dáno všechno duchovní požehnání nebeských věcí. Dokonce je tady napsáno, že Bůh nám už v Kristu tyto věci dal, už nám požehnal. Není to něco, co by bylo před námi. Není to něco, co bychom si museli nějak zasloužit. Bůh to udělal.

Někdy lidé přistupují k Bohu na základě zákona, jak jsme o tom mluvili, tedy s tím, že když budou dělat to a to, tak získají Boží požehnání, když budou dostatečně svatí, když budou dost zbožní, když budou správně uctívat Boha, když se budou hodně modlit – můžete si dosadit cokoliv. Ale je to přesně obráceně: Bůh nám v Kristu požehnal vším duchovním požehnáním, abychom ho mohli uctívat, abychom mohli být svatí, abychom žili zbožně, abychom se modlili a oslavovali Boha. Bůh to už udělal. Když stvořil člověka, požehnal mu – a udělal to dřív, než mohl člověk cokoliv udělat. Když zachránil Noema, požehnal mu – a na konci deváté kapitoly uvidíme Noemův pád. Kdy nám Bůh Bůh požehnal? Boží slovo je v tom naprosto jasné!

• 2Pt 1:3 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.

Takto je Bůh oslaven. Nejsme to my, kdo přinášíme něco Bohu, ale je to on, kdo nám přináší své požehnání, abychom ho mohli oslavovat. Bůh zachraňuje! Bůh odpouští! Skrze Pána Ježíše Krista nám odpustil všechny naše viny. Přibil je na kříž spolu s Kristem. Všichni, kdo věří v Pána Ježíše Krista, budou při jeho druhém příchodu vzkříšeni a dostanou nová těla, která už nebudou podléhat zkáze a smrti ani žádné nemoci. V jeho věčné přítomnosti už nebude ani žalu, ani nářku ani bolesti, protože Bůh sám setře každou slzu z očí. To je Boží požehnání, kterým nás Bůh ve své lásce mocně požehnal. Ať jste i vy požehnáním.