Úvod

Hezký dobrý den přeji vám všem. Je mou výsadou promluvit na tak mocný námět jakým je Boží sláva.

Bůh si mne na věčnosti, bezpodmínečně, vyhlédl, ačkoliv jsem jej nehledal. Přivedl mne k Sobě na podzim roku 1978.  Jeho neomezenou Slávu, jež náleží jenom Jemu, jsem však chabě počal chápat teprve po 18 letech někdy v roce 1996. Dodnes mi je, a troufám si říci, že i vám, Jeho opravdová, celá sláva skryta. Nikdy ji plně neobsáhneme! Bible se zmiňuje o Jeho slávě asi ve 300 verších. To jistě není zanedbatelné.

Čtení z Písma k dnešnímu tématu

1. (Izajáš 48:8-13) Nic jsi neslyšel, nic jsi nepoznal, tvé ucho předtím nic nezaslechlo. Vím, že jsi věrolomník věrolomný, říká se ti přece nevěrník už ze života matky; zdržoval jsem svůj hněv pro své jméno, pro svou chválu jsem se kvůli tobě krotil, nevyhladil jsem tě. Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavící peci utrpení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám. Poslouchej mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný. Já, já jsem ten první, já jsem i poslední. Ano, moje ruka založila zemi, má pravice nebesa rozvinula; zavolám-li na ně, stanou tady spolu.

2. (Ex 33,18-23) I řekl: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“ Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ Dále pravil: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“ Hospodin pravil: „Hle, u mne je místo; postav se na skálu. Až tudy půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. (23) Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo.“ (Ex 33,18-23)

I. Co slovo sláva představuje filologicky (jazykozpytně)

Co slovo sláva vlastně znamená? Obyčejně, když dva řeknou totéž — není to totéž. Jazyk je plný idiomů a obrazů, proto je tak nepřesný a křehký, proto dochází tak často k nedorozumění.  Kromě toho většina jazyků vyjadřuje tutéž ideu (podstatu) jiným obrazem, jiným jazykovým odstínem. Např. čeština otvoru ve stěně říká okno, aby se okem dalo oknem vidět ven. Angličtina otvoru ve stěně říká window, aby mohl procházet vítr (wind), aby otvor sloužil větrání. Španělština už otvoru ve stěně přímo říká ventana, nebo-li „ventilátor“ … Stejný otvor ve stěně, přesto jiný filozofický pohled na vyjádření téhož. Tu křehkost a nedoslovnost jazyka dobře uvidíme např. v tom, že anglické jméno pro operační systém Windows je svým způsobem logický nesmysl, protože z obrazovky na vás žádný vítr (wind) nefouká. České slovo Okna by bylo nesrovnatelně logičtější, protože okny na obrazovce se okem dívám do různých počítačových aplikací. Navzdory jazykové nelogičnosti všichni uživatelé, ať mluví kterýmkoliv jazykem, jménu Windows dobře rozumí. Proto v jazykových obratech nehledejme logiku ale vnitřní pochopení.

Podobné je to i se slovem sláva.  „Progůgloval“ jsem se v několika jazycích na tolik jazykových obratů základního principu pojmu sláva, až jsem se začal obávat, že slovu sláva přestávám naprosto rozumět.

Ve Starozákonné hebrejštině je sláva kabod — toto slovo je odvozeno od váhy. Tedy česky znamená vážnost, tíha, tíže, velikost, síla, hustota, hmotnost atd. Úplně stejné slovo jinde ve Starém zákonu znamená důležitost, čest nebo výsost. 

Řecký text překládá kabod slovem doxa — toto slovo původně znamená posouzení, úsudek, rozsudek, tedy rozšířeně dobrou pověst, dobré jméno nebo čest. Ortho je pravý, tedy ortodoxie je pravé posouzení, pravá pověst nebo pravá sláva atp.  Augustin shrnul tyto slovní koncepce slávy do latinského clara notitia cum laude — jasné, slavné, hlasité, zvučné poznání s chválou.

C.S. Lewis vymezil pojem sláva na dvě anglická slova (1) fame a (2) luminosity.

(1) Lewisovo anglické fame je z latinského fama což znamená řeč, pověst jména, zpráva, úsudek, vážnost, úcta. Famózní znamená skvělý nebo proslulý, ten o kterém se povídá, zkrátka slavný, o kom se povídají slova. (Když letí fáma tak jde o řeči — spíše nepravdivé). Anglické fame se do češtiny překládá jako sláva, proslulost, věhlas. A jsme u kořene věci.  Česká sláva má kořen ve slově slovo. Kdo je slavný, o tom věhlasně hlasem vydáváme slova, proto je proslulý, má jméno, je famózní, a slovutný. Famózní znamená skvělý nebo proslulý, ten o kterém se povídá. Všimněme si:

• Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.  (Jan 1:1)

Slovanské jazyky mají mezi výrazy slovo a sláva kořenovou příbuznost — to je úžasné! Navíc, slova se vyslovují hlasem. Slovanský hlas, hlasovat atd. nebo golos je spřízněn s řeckým glossa což znamená jazyk. Od toho máme nejen anglické slovo glossary, což je slovníček, ale také všechno co se jako vlhký jazyk leskne; třeba ledovec – glacier, nebo česká glazura. To jsou výrazy velmi blízké zářivosti. 

(2) Lewisovo anglické luminosity znamená svítivost, zářivost, a pochází z latinského luminosus což znamená světlý, jasný, zářivý. V angličtině je toto slovo pro svou lesklost, podle Webstera, blízce spřízněno se slovem glorious, což je latinská gloria nebo-li sláva.

II. Jedině Bohu sláva, Soli Deo Gloria

Nyní, když jsme si již dostatečně objasnili nebo spíš zamlžili pojem sláva, přistupme k našemu tématu: „Jedině Bohu sláva.“ Písmo jasně učí, že Bůh je ve všem, ve viditelném i neviditelném vesmírném stvoření, naprosto svrchovaný. On je počátek i konec všeho co je. Nic nestojí mimo Jeho svrchovanou vůli. Všechno ovládá svou mocí. Smyslem lidského bytí, není soustředěnost na uspokojování pěti smyslů. Smyslem života je oslavovat Boha:

• Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11:36)

Když jsem své tetě řekl, že Bůh tvořil pro sebe, aby byl navěky oslavován, tak mi řekla: „To je tedy pěkný sobec!“  Teta nechápala, že sobectví je podmíněno nejméně dvěma padlými jedinci stejného druhu, aby jeden mohl uzurpovat dobré věci druhému, k nimž jistě patří sláva a zásluhy. Bůh „technicky“ nemůže být sobecký, protože je svatým, výhradním, tedy svrchovaným jedincem jednoho druhu, bez vymezení počátku a konce všech vlastností Svého výlučně svébytného, proto jedinečného, věčného Božství:

• Kromě mne jiného Boha není! Bůh spravedlivý a spasitel není mimo mne. (Iz 45:21b)

Proto všechno co tvoří a dává tvorstvu je kvůli Němu, pro Něho a pro Jeho slávu. Vždyť přece:

• Všechno povstalo skrze ně [=Slovo – Ježíše Krista] a bez něho nepovstalo nic, co jest.  (J 1:3)

Už jen z důvodu exklusivního, neomezeného bytí Boha; a díky Jeho výhradní tvořivé práci, včetně stvoření nového, spaseného člověka v Ježíši Kristu, by se měl následující odkaz Ducha svatého:

• Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží. (1 Korintským 10:31)

stát přesvědčením a smyslem života každému kdo opravdově věří, že jej Kristus na kříži očistil od hříchu, uloupil ze Satanova domu otroků a vykoupil Bohu (Ef 2:1-2; Mk 3:27; Zj 20:1-3; atd.). Věřím, že si při každém jídle a pití máme v Duchu Božím připomenout poslední Pánovu večeři. Abychom žili tělesně – aby naše duše byla propojena s tělem, musíme jíst a pít. Téměř všechno jídlo pochází ze smrti organizmů, které stvořil Bůh – zvířat a rostlin. Abychom žili duchovně – aby náš duch byl propojen s Duchem Božím, musíme jíst tělo a pít krev Pána Ježíše Krista, musíme se jím duchovně, bez přestání živit, musíme jíst, pít a duchovně trávit Jeho biblické Slovo k Jeho slávě: 

• Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. … Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.  (J 6:54,56)

Ať tedy jíme či pijeme či cokoli jiného děláme, všechno činíme k slávě Boží, protože nejsme svébytní ani tělesně, ani duchovně. V obou oblastech sajeme svůj život ze smrti jiných.  Tak hrozné jsou důsledky našeho hříchu, tak úžasná je spása, kterou máme v našem jediném Bohu, Ježíši Kristu. Tak úžasná je jeho sláva, pro kterou jsme si výše uvedli tato synonyma (souznačná slova):

vážnost, tíha, tíže, velikost, síla, hustota, hmotnost, důležitost, čest, výsost, posouzení, úsudek, rozsudek, dobrá pověst jména, zvučné poznání s chválou, řeč, zpráva, úcta, proslulost, věhlas, slovutnost, skvělost, jasnost, zářivost, světlost, famóznost, prostě hlásání slov –
ano to všechno zahrnujeme do českého slova sláva. 

III. Boží sláva v Izajášovi: 48:8-13

Podívejme se na jeden z nejúžasnějších úseků starozákonního Písma. Nejprve si jej přečteme v celku:

• (Izajáš 48:8-13) Nic jsi neslyšel, nic jsi nepoznal, tvé ucho předtím nic nezaslechlo. Vím, že jsi věrolomník věrolomný, říká se ti přece nevěrník už ze života matky; zdržoval jsem svůj hněv pro své jméno, pro svou chválu jsem se kvůli tobě krotil, nevyhladil jsem tě. Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavící peci utrpení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám. Poslouchej mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný. Já, já jsem ten první, já jsem i poslední. Ano, moje ruka založila zemi, má pravice nebesa rozvinula; zavolám-li na ně, stanou tady spolu.

Izajáš je opravdu velký prorok. Pojďme a podívejme se na text trochu blíže:

• (8) Nic jsi neslyšel, nic jsi nepoznal, tvé ucho předtím nic nezaslechlo. Vím, že jsi věrolomník věrolomný, říká se ti přece nevěrník už ze života matky;

Zde Hospodin mluví k celému Abrahámovu, Izákovu a Jákobovu potomstvu. Potažmo i k nám, protože jsme duchovním Abrahamovým potomstvem. My, kdo jsme v Kristu, bez ohledu na etnický původ, jsme ti praví židé, ti praví Jákobovi potomci:

• Pravý žid je ten, kdo je jím uvnitř, s obřízkou srdce, která je působena Duchem, nikoli literou zákona. Ten dojde chvály ne od lidí, nýbrž od Boha. (Římanům 2:29)

Než jsme se stali pravými židy, nic jsme neslyšeli, nic jsme neznali, naše ucho bylo hluché, ze života matky jsme byli věrolomníci, odrodili jsme se hned při početí v matčině lůně (viz Ž 58:4). O spasení skrze jedinou, zástupnou oběť Boha samého – Ježíše Krista – se nám nemohlo ani zdát, ani na mysl nemohlo přijít:

• Ale jak je psáno: `Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.´ (1K 2:9)

Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, byl Spasitel Ježíš Kristus! Co může být vážnější, větší, důležitější, čestnější, co může mít lepší pověst, proslulost, zář, lesk, o čem se mají více pronášet slova, než o Boží slávě ve spasení, o stvoření nového člověka v Kristu.

• (9) zdržoval jsem svůj hněv pro své jméno, pro svou chválu [=slávu] jsem se kvůli tobě krotil, nevyhladil jsem tě.

Zde si musíme uvědomit, že Bůh, kdyby nezdržoval svůj svatý hněv, mohl padlé lidstvo vyhladit hned po Adamově pádu. Mohl vyhladit celý Židovský vyvolený národ, aby se v něm nemohl narodit Spasitel — a bylo by to spravedlivé a svaté. Bůh ale tvoří tak, aby mu celá historie přinesla co nejvíce slávy. Ustanovil Spasitele, Sebe, pro své jméno, pro svou chválu.

• Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu.  (Izajáš 43:25)

Prorokům bylo jasné, že zaklad Boží milosti stojí jen a jen na Jménu Boha, na Jeho slávě a na nikom jiném. Naše spása nebyla podmíněna nějakou naší „pomilováníhodnou“ vlastností, kterou bychom se Bohu zalíbili; jsme spaseni, protože nás Bůh spasil kvůli sobě.

• (10) Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavící peci utrpení.

Bůh svůj lid, což jsou dnes všichni v Kristu, zoceluje utrpením, které má nejrozličnější formu a intensitu. Žádný pevný křesťan se nemůže výchovnému utrpení vyhnout.

• Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.´ (Žd 12:6)

Proč nás nebeský Otec spasil a proč nás přísně vychovává utrpením? Odpověď je jednoznačná:

• (11) Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám.

Samozřejmě, jsou různé slávy, nebeská tělesa mají jinou slávu než pozemská. Sláva přirozeného těla je propastně jiná než sláva duchovního těla atd. Toto jsou všechno „stvořené slávy“ a jsou ve všem naprosto závislé na jedinečné a původní Boží slávě. Boží sláva, o kterou se Bůh nebude s nikým dělit, je naprosto jiné kvality, než všechny slávy stvořených viditelných a neviditelných těl a těles. Jeho sláva není ničím podmíněna. Je svébytná a nestvořená. Proto se nebude s nikým dělit o svoji slávu, která je viditelná v celém stvoření, především ve stvoření nového duchovního, spaseného člověka v Pánu Ježíši Kristu:

• Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!  (2 Korintským 5:17)

K našemu duchovnímu vzkříšení, spasení, jsme nepřispěli ničím.  Je to Jeho jednostranná (monergická) práce, jeho sláva. Tu dokazuje a potvrzuje největší dar, dar víry v Ježíše Krista.

• Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.  (Římanům 4:4-5)

Víra není příčina spasení, víra je důsledek spasení. Kdyby byla i jen částečnou příčinou spasení, potom by se Bůh o slávu spasení, o slávu stvoření nového člověka v Kristu, musel dělit s člověkem. Izajáš, nás ale dále utvrzuje ve svrchované Boží slávě, Bůh je alfa i omega a všechna písmena mezi nimi:

• (12) Poslouchej mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný. Já, já jsem ten první, já jsem i poslední. 

Bůh je zdroj všeho, co jest. On má přece prvenství ve všem.

• Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno [=viditelné i neviditelné] a tvou vůlí všechno povstalo a jest. (Zjevení 4:11)

Je to přece On, kdo má slavné prvenství v našem spasení; je to On, kdo ustanovil na věčnosti slavnou spásu skrze oběť Pána Ježíše Krista; je to Jeho slavné rozhodnutí, které nás přitahuje ke kříži:

• A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. (Jan 6:65-66)

Je to On kdo v nás působí, že konáme takové skutky, které se mu líbí.  Nemysleme si, že dobré skutky vyvěrají z nás: 

• Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.  (Filipským 2:13)

Myslíme si někdo, že máme tak pevnou vůli, abychom se po zbytek života udržovali ve víře? Na to nemá nikdo z nás. Boží sláva je v Ježíši Kristu, skrze něhož je naše spasení:

• Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře podle mého evangelia a podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství [Kristus], které od věčných časů nebylo vysloveno, nyní je však zjeveno prorockými Písmy a z příkazu věčného Boha stalo se známým mezi všemi národy, aby je poslušně přijali vírou. Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen.  (Římanům 16:25-27)

Boží nejvyšší sláva je ve stvoření nového člověka, Bůh je nejvíce oslaven ve svém těle, chrámu, církvi. Pán Ježíš před ukřižováním se modlil:

• Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji;  a všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven.  (Jan 17:9-10)

Boží absolutní, mocná sláva není jen v neviditelném světě; Jeho moc a sláva se projevuje ve fyzikálním, viditelném světě.  Těšíme se přece na nová, oslavená těla:

• Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (Jan 6:54)

Těšíme se na novou zemi, na nové nebe, celý vesmír:

• (13) Ano, moje ruka založila zemi, má pravice nebesa rozvinula; zavolám-li na ně, stanou tady spolu [v pozoru naráz musí stát; B21].  (Izajáš 48:8-13)

IV. Boží sláva je Jeho dobrota: Ř 9:15-19; Ex 33:18-23

• Mojžíšovi řekl: `Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.´ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Římanům 9:15-16)

Pravdu Božího vyvolení musíme přijmout s pokorou a podlamujícími se koleny. Apoštol Pavel zde nepředstavuje nějaký nový Boží princip; ale cituje z 2. Mojžíšovy knihy. Jak může spravedlivý, milující, dobrý Bůh něco takového vyslovit? Podívejme se na kontext a širší souvislosti. Pavel cituje Ex 33:18-23:

•  (18) I řekl [=Mojžíš]: „Dovol mi spatřit tvou slávu!“

Mojžíš, v tomto 18. verši touží spatřit Boží slávu. Na to Bůh, Hospodin, ztotožnil svojí slávu se vší svojí dobrotou, kterou projevuje slitováním nad svými vyvolenými.

• (19) Hospodin odpověděl: „Všechna má dobrota přejde před tebou [=ponesu na kříži tvé hříchy, Mojžíši] a vyslovím před tebou jméno Hospodin [=Já a Otec jsme jedno]. Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji [=má smrt zahladí hříchy jen těch, nad kterými jsem se smiloval a slitoval].“

Smilování a slitování nad kým chce (Ex 33,19b; Ř 9,18a), a zatvrzení koho chce (Ř 9,18b), zahrnuje jak milosrdenství a lásku těm, nad nimiž se smiloval, tak soud nad hříšníky, kteří propadli Jeho hněvu (Ř 9,22-24). To je v očích přirozeného a nábožného člověka nespravedlivé. Aby Bůh svoji vůli naplnil, vydal svého jednorozeného Syna, aby zemřel na místě těch, nad kterými se smiloval a slitoval. Tím Bůh definuje, vymezuje, svoji dobrotu potažmo slávu! Nemusel se totiž smilovat ani slitovat nad nikým, a bylo by to naprosto spravedlivé. Nejúžasnější věc je, že se Bůh svrchovaně vůbec rozhodl někoho zachránit. Proč s lidstvem neskoncoval již po Adamově pádu nebo před potopou? Proč lidstvo trpělivě snáší až do dnešních dnů? Jediný důvod je Jeho dobrota, Jeho sláva; že si z celého padlého lidstva vyvolil, vykoupil a znovu stvořil pro sebe svůj lid, aby se z něj těšil, aby Jej tento lid velebil a oslavoval. Nábožensky založenému a humanisticky smýšlejícímu člověku je něco takového proti srsti. Bůh ale může nakládat se svým stvořením, se svým vlastnictvím jak chce (Mt 20,14-15). Co dělá Bůh je vždy dobré a svaté, On je Míra spravedlnosti.

• (20) Dále pravil: „Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.“

Hříšný člověk v přirozeném těle se nemůže postavit před spalující svatost Boha. Proto spasení a ospravedlnění budou vzkříšeni do oslavených těl, aby mohli pohledět na Krista.

• (21) Hospodin pravil: „Hle, u mne je místo; postav se na skálu [=na Ježíše Krista].
• (22) Až tudy půjde moje sláva [=až bude můj Syn za tebe umírat Mojžíši], postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní [=můj Duch tě vloží do Ježíše Krista], dokud nepřejdu [=dokud nedokonám tvé vykoupení].
• (23) Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo [=tvoje spasení je jen část mé slávy, úplnou mou slávu nikdo nikdy nemůže spatřit].“ (Ex 33,18-23)

Zopakujme si verše 21-23. Hospodin Mojžíšovi říká: „…postav se na skálu.“Skála představuje Boha. Právě na tu se má Mojžíš postavit. Až půjde kolem tebe Moje sláva, až bude Můj Syn za tebe umírat na kříži, až ponese tvé hříchy, Můj Duch tě do té Skály, do Mého Syna skryje. Budeš přikryt Mou dlaní, budeš do Krista vnořen, pokřtěn. Až přejdu, až Můj Syn dokonale dokoná tvoje spasení, poznáš, že jsi viděl pouhá záda Mé dobroty a slávy. Celou mou slávu nespatříš nikdy ani ty, ani nikdo jiný!

Bůh je ve své slávě, dobrotě a spravedlnosti nevyčerpatelná, bezedná studnice. Na věčnosti Jej budeme poznávat v Osobě Ježíše Krista nekonečné věky, přesto nikdy nedohlédneme konce Jeho slávy, dobroty a spravedlnosti. Takový je náš Bůh!

Závěr

Předmět Boží slávy je doslova nekonečný. Nevím ani, kde přestat. Je jen Jeden, kdo zasluhuje slávu, Ten, kdo stvořil všechno, včetně těch, kteří Jej oslavují.

• Všechny pronárody, tvoje dílo, se ti přijdou klanět, Panovníku, budou oslavovat tvoje jméno, protože jsi veliký a konáš divy; jedině ty jsi Bůh.  (Žalmy 86:9-10)

Proč Bůh tvořil?  Proč stvořil vesmír a nás? Přece kvůli sobě, pro sebe a svou slávu! Pro koho jiného, když kromě něho nebylo nikoho jiného:

• Lid, jejž jsem vytvořil pro sebe, ten bude vyprávět o mých chvályhodných [slavných] činech.  (Izajáš 43:21)

Víte, že existujeme proto, že si nás Bůh stvořil pro sebe?  Víte, že jsme Jeho nevěstou? Víte, jaký je smysl našeho života? Pro toto žije zamilovaný v manželském svazku:

• My, tvůj lid - ovce, jež paseš, budeme ti navěky, po všechna pokolení, vzdávat chválu [=slávu] a vyprávět o tvých chvályhodných [=slavných] činech.  (Žalmy 79:13)

Zamilovaný žije až k smrti pouze pro milovanou osobu. Jeho smysl bytí není on sám, ale ten, koho miluje:

• Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. (Římanům 14:7-8)

Ti co žijí sami sobě, ti také umírají sami sobě, ti nemohou tušit, proč jsou na světě, nikdy smysl života nenaleznou, protože: 

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu.  (Římanům 8:7)

Na závěr kousek osobního svědectví.

Když mi bylo dáno, někdy ke konci roku 1996, abych si začal uvědomovat naprostou Boží svrchovanost, že všechna sláva za všechno viditelné i neviditelné, a především, za naše spasení, patří pouze Bohu, byl jsem vnitřně puzen postupně měnit svoji teologii. To nebylo pro vydavatele Zápasu o duši snadné. Tehdy jsme vydávali totiž 15.000 výtisků. Jak vysvětlím tisícům čtenářů, že opravdu věřím, v absolutního Boha? Dva roky jsem se modlil a prosil Boha o moudrost a odvahu jak na to! Každý den odkladu ve mně umocňoval pocit zbabělosti. Byly to dlouhé dva roky. Nakonec jsem tlak nevydržel a 60. číslem, počátkem roku 1999 jsem se „prozradil“. Během jednoho roku náklad ZODu klesl z 15.000 na 8.000 výtisků. Dodnes se ustálil na nějakých 5.000 v Česku a 1.000 na Slovensku. Byl jsem i pozván do vyšších míst na kobereček. Mnoho lidí mne vyslýchalo:

Kdy zase změníš svoji teologii? Kdy se z Tebe stane katolík?  Atd …

Katolíkem jsem již byl, ministroval jsem do svých 12 let.  Všichni, kdo jsou opravdu vrostlí do Krista, rostou ve víře; proto musí být připraveni na změnu. Změna je jediná konstanta. Neměnný je pouze Bůh. On je ta slavná, věčná, neměnná, ale dynamická, skála. Ano, jsem vždy připraven změnit chápání Písma, změnit svoji teologii, jestliže uslyším, nebo si přečtu, nějaký nový výklad, nějaký nový pohled, jenž

• více oslaví a vyvýší Boha Otce, Syna a Ducha svatého;
• nebo vyvýší Písmo svaté;
• nebo mi zvýrazní vlastní hříšnost a tím mne učiní pokornějším a závislejším na slavném Bohu;
• nebo mi ukáže, že nedostatečně miluji Boha a sourozence v Kristu;
• nebo mě povzbudí, abych se s hynoucím světem ještě více podělil o Krista;
• nebo mi ještě více znechutí to, na čem si svět zakládá;
• anebo, konečně, ve mne posílí můj odpor k hříchu.

Buďme vždy připraveni opustit svoji teologii, jestliže ji nahradíme jinou, která dá více slávy Bohu a méně slávy člověku.

SOLI DEO GLORIA, POUZE BOHU SLÁVA