Charakter Božího království IV.

Jaroslav Kernal, Praha 29. května 2022

Pokoj vám a milost, milí svatí v Kristu. Dneska máme před sebou druhou polovinu osmnáctého verše čtrnácté kapitoly listu Římanům. Je to předposlední část naší minisérie o charakteru Božího království ze čtrnácté kapitoly listu Římanům, kterou jsem vložil do našeho studia knihy Genesis. Takže za čtrnáct dní se zase vrátíme k Abrahamovi a budeme sledovat jeho života a život jeho potomků a celý ten příběh spasení, jak se začíná pomalu rozvíjet a rozbalovat na osudech jednotlivců. Chci vás povzbudit k tomu, abyste si přečetli knihu Genesis, protože budeme postupovat úplně jiným způsobem, než to děláme nyní. Teď máme pět kázání na tři verše, za čtrnáct dní budeme mít – dá-li Pán – jedno kázání na tři kapitoly. Ale nyní jsme i smyslem textu na opačné straně než je Genesis – v Genesis se díváme na původ a dějiny spasení, v listu Římanům máme zralý plod spasení a mluvíme o křesťanech z Židů i pohanů, kteří řeší nějaké těžkosti mezi sebou, respektive – jak ukazuje Pavel – spíš sami v sobě, těžkosti, které se týkají jejich vlastních životů. Je to taková hloubková sonda, která má co říci i nám. Pojďme přečíst ty tři verše a potom půjdeme k našemu textu.

Mluvíme o Božím království, o jeho charakteru, o podstatných věcech Božího království, jimiž jsou Boží spravedlnost, Kristův pokoj a radost z Ducha svatého. Jinými slovy mluvíme o díle vykoupení, v němž se zjevuje Boží spravedlnosti (Ř 1,16–17) skrze víru v Pána Ježíše Krista, které přináší nám pokoj s Bohem (Ř 5,1) a radost z nového života v Pánu Ježíši Kristu, což je život ve spravedlnosti Kristově, v jeho pokoji a v jeho radosti. To jsou věci, které jsou podstatné pro život křesťané, na ty se  máme soustředit a ty ostatní neopomíjet. Pokud ale z těch ostatních uděláte ty podstatné, potom se budete míjet se samotnou podstatou Božího království a budete jako křesťané v Římě – budete se srovnávat s druhými, přít se o nepodstatné věci, ve vašich životech bude pýcha a pohrdání druhými místo lásky, která je naplněním zákona (Ř 13,8), místo lásky, která dokonce přikrývá hříchy druhých (1Pt 4,8; Př 10,12; Př 17,9).

Takže to byla zásadní věc – porozumění, pochopení podstaty.

• Př 19:2 Bez poznání nemůže být nikdo dobrý, kdo je zbrklý, hřeší.

Pavel to v listu Římanům potvrzuje, když mluví o svých tělesných bratrech, o Židech, kteří byli plni horlivosti pro Boha, ale bez pravého poznání (Ř 10,2), což je vedlo ke vzdoru proti Bohu. Z pravého porozumění vychází pravé jednání. A o tom je první polovina osmnáctého verše – o pravé službě Bohu, která vychází z pravého poznání podstaty Božího království (v. 17). Druhá polovina osmnáctého verše na to navazuje a jde ještě o krok dál, protože mluví o motivaci ve službě. Můžete sloužit Bohu navenek správně, ale může to být ve skutečnosti špatně, protože to bude vedeno špatnými důvody. Písmo takto mluví například o modlitbě (Jk 4,1–3), kdy nedostáváme, protože nám jde o naše vášně. Šalomoun takto mluví o oběti, která je Hospodinu ohavností a tím více, když se přináší se špatným záměrem. A v listu Filipským Pavel mluví o zvěstování evangelia ze špatných důvodů. V našem textu jde přímo do srdce lidí i problému křesťanů v Římě a ukazuje jim, jak mají sloužit Bohu.

I. Snaha zalíbit se Bohu

• Ř 14:18  Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží.

Je milý Bohu, je příjemný Bohu, líbí se Bohu. Křesťané v Římě se chtěli líbit Bohu. Na tom nemusí nutně být nic špatného, ale může to být také úplně špatně. Ta zásadní otázka je, proč se chcete líbit Bohu? Pavel ale tuto otázku svým čtenářům neklade – umí klást otázky a nebojí se klást těžké otázky, a v listu Římanům jich najdeme celou řadu (Ř 2,3–4.21–23; 3,1–5 atd.). Otázka motivů je něco, co je mezi Bohem a člověkem a právě sem Pavel vede své čtenáře – aby konečně přestali řešit to, co dělají druzí, a aby šli sami k Bohu a předkládali mu své vlastní životy. Když Pavel mluví o zvěstování evangelia ze špatných důvodů, říká, že je mu to jedno, že někdo káže ze špatných důvodů, protože podstatné je, že káže skutečné evangelium. A podobně to řeší také v našem textu – podívejte se na závěr kap.:

• Ř 14:22–23 Tvé přesvědčení ať zůstane mezi tebou a Bohem. Blaze tomu, kdo sám sebe neodsuzuje, když se pro něco rozhodl. Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.

A tady se vracíme k té snaze zalíbit se Bohu. Je správné chtít se líbit Bohu, ale je nanejvýš důležité, ptát se proč se chci líbit Bohu. Jsou lidé, kteří se chtějí líbit Bohu, aby … Toto „aby“ je zásadní – aby je Bůh přijal, aby je Bůh miloval, aby to u Boha měli lepší, aby získali větší odměnu v nebi, aby … můžete dosazovat dál podle libosti. Za tímto aby je problém záslužnictví. Je to snaha získat Boha, zasloužit si spasení – tím, že budu rozlišovat čisté a nečisté jídlo, tím, že budu rozlišovat dny, tím, že nebudu slavit nějaké svátky, nebudu se dívat na televizi nebo chodit do kina, nebudu pít alkohol, budu hodně dávat na Boží dílo, nebudu nosit žádné šperky, budu nebo nebudu dělat to či ono … Přesně tady jde o ty naše motivy. Tady jde o mé srdce. A tady musíme dávat velmi dobrý pozor, protože naše srdce není tím, komu bychom měli naprosto bezvýhradně důvěřovat. Boží slovo nás často varuje před sebeklamem. Nejenom, že to je snadné klamat sebe sama, ale často je to něco, co sami chceme. Mnozí lidé rádi žijí v sebeklamu, protože je to pohodlnější, než být konfrontován pravdou. Raději zavřou oči nebo se spokojí s nějakým polovičatým nebo i nesmyslným vysvětlením.

• Ga 6:3–5 Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.

„Neklamte sami sebe, milovaní bratří“ (Jk 1,16). Obávám se, že příliš mnoho křesťanů potřebuje slyšet: „Přestaň řešit životy druhých lidí a začni řešit ten svůj vlastní!“ Je to tak lidské a tak přirozené porovnávat se s druhými. Ale to není to, co bychom měli dělat. Naším vzorem je Pán Ježíš Kristus. On je ten, koho máme následovat, s kým se máme srovnávat, kdo je měřítkem plného a zralého lidství, z plnosti jeho života máme čerpat.

Proto Pavel zdůrazňuje, v čem tkví Boží království. Proto nás vede k těm důležitým věcem a chce, abychom na ně upřeli svou pozornost, abychom se jimi nechali vést. Protože Kristova spravedlnost, pokoj Boží a radost z Ducha svatého není něco, co by bylo z nás a co bychom mohli dělat, abychom … co bychom mohli zaměnit za nějakou zásluhu nebo to nějak převrátit ve svém srdci. Zaměření se na Pána Ježíše Krista a jeho dílo, jeho kříž je bezpečné s ohledem na naše vlastní srdce. A když se zaměříme na lásku k Pánu Ježíši Kristu, potom ty další věci z toho budou vyplývat. Potom můžu zase toužit po tom, abych se líbil Bohu, ale nyní to bude proto, že … že jsem Boží dítě, že mě Bůh miluje, že mě Bůh přijal a já mu cele patřím. 

Proč se ale lidé zaměřují na okrajové věci a dělají z nich něco velkého? Boží slovo nám dává odpověď. V listu Galatským mluví Pavel o lidech, kteří nutili křesťany, aby se obřezali. Byl to o něco horší krok, než to, co čteme v našem textu – ale na druhé straně princip, který za tím stojí je stejný. Pavel ty lidi označuje za falešné učitele, kteří se vloudili mezi křesťany. V Římě se jednalo o spory a napětí mezi bratry. Ale podstata věci byla stejná. Víte, ti lidé nepřišli ke křesťanům s tím, že se musí nechat obřezat, protože to říká Mojžíšův zákon, protože jinak nebudou spaseni – víme, že někteří z nich přišli i s tímhle (Sk 15,1), ale myslím, že to častěji vypadalo trochu jinak: Vy chcete být spaseni? Vy chcete být součástí Božího lidu? Vy se chcete líbit Bohu? Vy chcete být Bohem přijati? To je skvělé! Ale víte co? Jestli se chcete opravdu líbit Bohu, potom bude správné, když dělat to, v čem má Bůh zalíbení – a on říká, že nepřijme nikoho, kdo není obřezaný, protože „neobřezanec bude vyobcován z Božího lidu“ (Gn 17,14). Bůh také chce, abychom rozlišovali jídlo na čisté a nečisté a zachovávali určité dny? To je způsob, jak se budete líbit Bohu. Když to postavíte takhle, tak to vypadá úplně jinak, že? Není divu, že mnoho křesťanů se dalo svést? A není divu, že tam, kde se to nestalo svodem v otázce spasení, jako to bylo v Galácii, se to stalo svodem v otázce posvěcení, jako to bylo v Římě nebo v Korintu. Co na to ale říká Písmo? Písmo říká, že ti, kteří nutí druhé, aby dělali podobné věci, to dělají proto, aby se mohli chlubit před lidmi (Ga 6,12), aby dobře vypadali a přineslo jim to slávu v Božích očích.

Proto jsem tolik zdůraznil motivaci a proto Pavel mluví o těch zásadních věcech, kterých je třeba se držet a na které se mají křesťané soustředit: na kříž Pána Ježíše Krista. Na tom skutečně záleží, na novém stvoření v Kristu. To už nás vede k:

II. Úsilí získat úctu lidí

Pavel mluví o tom, že kdo slouží Kristu v Duchu svatém, tedy v těch zásadních věcech Božího království, které nám Duch Boží zprostředkovává, je milý Bohu a lidé si ho váží. Pavel ve své odpovědi odkrývá pozadí jednání slabých i silných bratrů v Římě – ti první odsuzovali druhé a druzí zlehčovali ty první. Ale v pozadí jejich jednání se skrývalo záslužnictví před Bohem a snaha líbit se lidem. Přesně to je důvod, proč Pavel odpovídá právě takto – je milý Bohu a lidé si ho váží. Chcete se zalíbit Bohu a získat úctu lidí? To nezískáte světskými způsoby ani tělesným jednáním – to získáte jenom tehdy, když budete v moci Ducha a v pravdě Ducha sloužit Kristu. A všimněte si toho důrazu – kdo takto slouží Kristu, toho si lidé váží. Chcete získat úctu lidí? Zaměřte se na Krista a ne na lidi! Služte Kristu samotnému! Chcete se zalíbit lidem? Potom přestáváte být služebníky Pána Ježíše Krista, protože není možné sloužit dvěma pánům, není možné se chtít zalíbit lidem a přitom se líbit také Kristu.

• Ga 1:10 Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Je tady určitý nepoměr – snaha líbit se lidem vede k tomu, že člověk přestává být služebníkem Kristovým, zatímco služba Kristu vede k tomu, že člověk slouží také lidem a získává si jejich úctu. Ale je to velmi pochopitelný nepoměr, protože zatímco služba Kristu je službou věčnému a nepomíjejícímu Bohu, služba lidem je službou pomíjivému stvoření. Služba Kristu vede ke službě lidem, ale služba lidem odvádí od služby Kristu.

Pavel slouží evangeliu. Nesnaží se používat evangelium jako nástroj pro své vlastní oslavení, pro svůj úspěch nebo svou slávu, ale je oddaný evangeliu. Svět chce evangelium přizpůsobit hříšníkům. Mnozí „křesťané“ dnes zkoumají a učí to, po čem touží lidé – proto, aby mohli žít v pokoji a v bezpečí. Chtějí se líbit lidem! Učí všechno, co je přijatelné pro člověka bez ohledu na to, že je to v protikladu s Božím Slovem nebo s jejich svědomím. Kdyby chtěl Pavel získat slávu pro sebe, mohl dál pokračovat v kariéře, kterou měl jako farizeus z farizeů, vzdělaný, ambiciózní, který se uměl prosadit a jít si za svým – ale to všechno odepsal, aby získal Krista a byl nalezen v něm. Evangelium bylo mnohem důležitější než cokoliv jiného na tomto světě. Když měl na své straně evangelium, byl Pavel ochotný postavit se sám proti všem. Nešlo mu o to líbit se lidem, ale líbit se Bohu. Jenom tak mohl být služebníkem Kristovým. Vaším úkolem není udělat evangelium příjemné, ani ho upravit pro uši lidí, kteří ho nechtějí slyšet. Vaším cílem není naplnit sály a modlitebny, ani hledět na počty nebo vliv. Máme být věrní. To jediné po nás Bůh žádá. Svěřil nám evangelium a po správcích žádá jediné – věrnost. Žijeme v době, kdy věrnost není v kurzu. V kurzu jsou čísla. Mít hodně znamená znamenat hodně.

Snaha zalíbit se lidem znamená také – v negativním slova smyslu – dělat věci kvůli strachu z lidí. Opět je to opuštění pravdy kvůli lidem, tentokrát ze strachu z lidí. Kolikrát jsem jen slyšel, že někdo kvůli lásce udělal kompromis s pravdou. Je-li to tak, stává se člověk lhářem, který opustil pravdu a nemá ani lásku, protože láska nejedná nečestně a vždycky se raduje z pravdy (1K 13,5–6). To byl případ Petra, který přišel do Antiochie a jedl společně s pohany. Ale zalekl se lidí!

• Ga 2,12–13 Když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky. A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš.

Strach z lidí vede k pokrytectví. A pokrytectví jednoduše znamená rozpor mezi tím, co říkám a tím, co dělám, tím, o čem prohlašuji, že tomu věřím a tím, co ve skutečnosti provádím. Je to rozpor mezi vnitřním a vnějším člověkem, rozpor, který vidíme v našem textu, který zdůrazňuje čisté svědomí, tedy svědomí, které je v souladu s jednáním člověka. Kdo se bojí lidí, nemůže sloužit Bohu, protože slouží jenom svému strachu. Kdo se bojí lidí, chce získat jejich uznání a chválu. Ale Pán říká:

• Lukáš 6:26 Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

Křesťan nikdy nemůže získat chválu ode všech lidí. Tím je omezen dokonce i ten náš dnešní text, který mluví o tom, že si lidé váží člověka, který slouží Božímu království v Duchu a v pravdě. Pokud lidé vidí takového člověka, který je konzistentní a slouží Kristu ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého, budou si ho vážit – tedy alespoň většina lidí. Vedle nich budou vždy lidé – svévolní, zlí, zvrácení – kteří jimi budou pohrdat, kteří je budou očerňovat, jak to jen půjde, kteří budou stát proti nim a budou je hanět a pomlouvat. Jako křesťané musíme počítat s tím, že zbožnost nebude v úctě. Když Bůh dá milost a rozhojní spravedlnost, potom dochází k tomu, co říká:

• Př 16:7 Líbí-li se Hospodinu cesty člověka, vede ku pokoji s ním i jeho nepřátele.

Ale často je to spíš tak, že spolu s pravdou narůstá opozice vůči ní a narůstá počet lidí, kteří se staví proti pravdě evangelia. Proto je to o něm, o Kristu. Kdo takto slouží Kristu …. Když člověk slouží Kristu, přichází duchovní opozice. Když jsem uvěřil, byl jsem přenesen z moci ďábla do království Božího syna. Ovšem fyzická realita je taková, že ačkoliv jsme duchovně už posazeni na nebeských místech, tělesně jsme ještě ponecháni v království temnoty. I když nejsme ze světa, jsme ve světě (J 17,15–16). A jsme tu proto, abychom byli svědky evangelia, abychom sloužili pravdě a hlásali Kristovu spravedlnost, abychom rostli do podoby Pána Ježíše Krista a tak sloužili Kristu.

III. Služba Bohu, která se mu líbí

• Ř 14:18  Kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží.

Je správné, že se chcete líbit Bohu. A tady je popsánu, jak se mu můžete líbit – tím, že budete sloužit Božímu království ne tím, co jíte nebo pijete, ale těmi podstatnými věcmi, tedy spravedlností, pokojem a radostí z Ducha svatého. Tím, že budete správnými služebníky, kteří se zaměřují na to důležité a neopomíjejí to méně důležité. A správný služebník je ten, kdo je svou podstatou služebník, jak jsme o tom mluvili minule. Když se v době Starého zákona narodil muž jako potomek Árona, narodil se jako kněz, byl knězem, musel se stát knězem, protože byl k tomu Bohem určen. Možná by chtěl být něčím jiným, třeba velkým vojevůdcem (a i kněží bojovali v Hospodinových bojích), ale nemohl se stát vojevůdcem, protože musel sloužit u oltáře. To byl tělesný obraz novozákonního kněžství. Každý, kdo je zrozen z Ducha svatého, je služebníkem – svou podstatou, svou přirozeností, svým novým narozením. A jak jsme si ukázali minule, tuto službu bychom mohli nejlépe popsat jako správcovství – spravování toho, co nám Bůh svěřil a čím nás Bůh učinil. Jsme Božími dětmi, velvyslanci na místě Kristově, jsme nositeli Božího obrazu a šiřiteli Boží lásky. A naše služba nespočívá v množství aktivit, ale ve věrnosti tomuto povolání. Kdo je věrný v tom, kým ho Bůh učinili a k čemu ho Bůh povolal, ten je milý Bohu. A nejde o to, jestli udělal ještě tohle nebo tamto, ale jestli je věrný ve své lásce ke Kristu a k bližním. To je člověk, který hledá to, co se líbí Bohu v pravdě Písma. K tomu jsme nakonec Pánem vyzýváni (Ef 5,10): „Zkoumejte, co se líbí Pánu!“ Ti, kdo hledají jenom to, po čem touží Bůh, dráždí a pobuřují samotné peklo. Takoví musí snášet výčitky, urážky, pomluvy a často nakonec smrt. Nesnaží se získat zástupy na svou stranu, ale chtějí získat aspoň některé pro Krista.

• Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. ‚Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.‘ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení.  (Žd 11,5)

Protože věřil, Bůh v něm našel zalíbení (je tam stejné slovo, jako v našem textu). A hned další verš to potvrzuje, když říká:

• Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Žd 11,6)

Chceme se líbit Bohu, takže mu sloužíme ve víře v Krista.

V podstatě totéž říká Pavel v listu Římanům na začátku 12. kapitoly, když skončí výklad evangelia a začíná aplikaci:

• Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. (Ř 12,1–2)

V obou případech je tam použité stejné slovo, jaké je v našem textu. Bible to slovo nepoužívá mnohokrát – je celkem ve 12 verších a jenom jeden z toho mluví o službě lidem – Tt 2,9, kde je popsán charakter otroků, kteří mají poslouchat své pány a být úslužní, tedy milí, příjemní. Ve všech dalších případech je to o službě, která se líbí Bohu. Děti mají poslouchat své rodiče, protože se to líbí Bohu (Ko 3,20), křesťané mají konat dobro a být štědří, protože takové oběti se Bohu líbí (Žd 13,16), což dokládá Pavel ve Fp 4,18, když děkuje církvi za to, že mu poslala podporu, takže má hojnost a plně zaopatřen.

To je přinášení sebe sama Bohu. To je služba královského kněžstva, to je podstata toho, co to znamená být služebníkem Kristovým. Není to o tom, mít nějakou službu v církvi, i když to tuto skutečnost nevylučuje, ale je to především o tom být svou přirozeností služebníkem, patřit Pánu Ježíši Kristu a žít věrně. Žít ve víře a v lásce k němu, s vděčností, s chválou, vyhlašovat jeho spravedlnost a růst do podoby jeho spravedlnosti. Žít v pokoji, který přináší smíření s Bohem a radovat se z Krista, radovat se z jeho díla, z odpuštění hříchů a z nového života, který nám Bůh dal. To je chození s Bohem. To je hledání jeho království a jeho spravedlnosti na prvním místě. A Bůh zaslibuje, že když toto postavíme na první místo, všechny ostatní věci, které potřebujeme – fyzické i duchovní – nám přidá (Mt 6,33). To je služba Kristu, která se líbí Bohu a nalézá úctu u lidí.

19. února 2018 unesli muslimové ze skupiny Boko Haram 110 dívek ze školy v městečku Dapchi v severovýchodní Nigérii. O měsíc později 104 dívek propustili. Pět dívek nepřežilo stres a zemřelo. Ze 110 dívek byla jedna, která byla cele oddaná službě Božímu království ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého, Leah Sharibu. Čtrnáctiletá dívka, která se nevrátila ke svým rodičům, protože odmítla odrecitovat muslimské vyznání víry. Její spolužačky na ní naléhaly, aby to udělal naoko, aby si nasadila na hlavu hidžáb a tak svým únoscům ukázala, že se podřídila. Ale ona odmítla. Poprosila své spolužačky, aby vyřídili její matce, aby se za ní modlila, a trvala na tom, že nemůže zapřít Krista. To je věrnost evangeliu. To je služba Kristu. Tohle je skutečná služba, jak o ní mluví náš text. 14. května 2022 Leah oslavila své devatenácté narozeniny – vše nasvědčuje tomu, že je pořád naživu, ale stále ještě v muslimském otroctví. Její matka stále pláče a modlí se za svou dceru, která nemá žádnou službu v církvi, přesto svou věrností slouží Kristu víc, než mnoho křesťanů po celém světě. Toto je služba, ve které Bůh nachází zalíbení. Tohle je skutečná služba, která se líbí Bohu a vede k tomu, že lidé si takového služebníka nebo služebnice váží.

• A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše,, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen. (Žd 13,21)