Charakter Božího království V.

Jaroslav Kernal, Praha 5. června 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Jsme ve čtrnácté kapitole listu Římanům a dneska máme před sebou poslední část naší série na téma charakteru Božího království, verš 19. Mluvíme o křesťanech v Římě, kteří postavili některé věci, které se týkaly teologie nebo praktického křesťanského života na příliš vysoké místo, což vedlo k nevyváženosti v jejich životech. Neuchopili celý obraz toho, co nám Písmo předkládá a nedokázali z něj vyčíst a následně uspořádat, co je naprosto zásadní, co je méně důležité a co je ve světle toho zásadního v podstatě nepodstatné. To je známka křesťanské zralosti. To je jeden z významných rysů duchovního rozlišování – na základě Písma pochopit, co je důležité hodně a co je důležité méně. Tak jsou uspořádané všechny věci v našem životě – malé děti tomu nerozumí a musí se učit tomu, co je důležité více a co méně, musí se učit trpělivost ve věcech málo důležitých. Proto Pavel mluví o bratrech slabých a silných. Ti slabí jsou ti, kteří nedovedou rozlišit a všechno staví do jedné roviny, takže když někdo nezachovával dny, bylo to pro ně podobně vážné, jako kdyby se rouhal nebo se dopouštěl smilstva.

Z jiného úhlu pohledu bychom ale také mohli říci, že postavili sebe sama nad Písmo. Ono to nebylo tak úplně zjevné a na první pohled to nejspíš vypadalo přesně opačně, protože trvali na Božím slově. Ale nedovedli rozlišit, co je důležité a neuměli správně rozdělovat Boží slovo, vykládat ho v jeho kontextu, vykládat Písmo Písmem, takže Písmo samo zůstává tou nejvyšší autoritou, místo toho sami sebe povýšili na tu autoritu, která říká, co je v Písmu důležité. Proto je Pavel vede k podstatě Božího království, což jim má pomoci srovnat všechny věci a dát je na správné místo. Pojďme přečíst ty tři verše a potom půjdeme k našemu textu.

Ve  v. 17 je takové hlavní prohlášení: co není a co je království Boží. A následující dva verše jsou praktickou aplikací. Protože Boží království je ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého, znamená to, že kdo takto slouží Kristu, je milý Bohu a lidé si ho váží. A je-li tomu tak, potom „usilujme o to, co slouží pokoji a společnému růstu.“ Pavlík to hodně doslovně překládá takto: „Tak se tedy žeňme za věcmi pokoje a za věcmi vzájemného budování.“ Dnes se tedy podíváme velmi jednoduše jednak na to usilování – co tím Písmo myslí a co za tím stojí, za druhé se podíváme, o jakých věcech pokoje se tu mluví a za třetí na to, co si máme představit pod společným budováním.  

I. Usilujme

Boží slovo tady používá zajímavé sloveso – je to sloveso διώκω, které se většinou překládá jako pronásledovat a může mít význam také běžet, utíkat, pospíchat, vyhnat, zapudit nebo usilovat – vždy je tam určitá představa pohybu, tedy jít nějakým způsobem dopředu, hnát se, jak to překládá Pavlík. Je jasné, že usilovat neznamená být pasivní. Usilovat znamená jít něčemu vstříc, jít za něčím, skoro to pronásledovat, nenechat to být. To skoro vypadá, jako kdyby to bylo v protikladu k tomu, co bylo řečeno i k tomu, co následuje: usiluj o pokoj. Co toto úsilí znamená?

V našem kontextu to velmi jednoduše znamená několik věcí – podívejte se spolu se mnou do čtrnácté kapitoly, k čemu Pavel vede křesťany, co mají nebo nemají dělat v té napjaté situaci, v níž se nacházejí. Hned v prvním verši čteme, že se mají přijímat navzájem – bratra slabšího ve víře přijímejte mezi sebe (Ř 14,1). Co to znamená? Znamená to zapřít sám sebe. Tady je slabý bratr, který má divné názory, které jdou proti svobodě v Kristu, kterou mám. Nejjednodušší věc, kterou mohu udělat, je, že se mu vyhnu. Ale usilovat o pokoj a vzájemné budování znamená, že ho přijmu a budu s ním mít společenství, i když to není úplně příjemné.

Je v naší přirozenosti, že se sdružujeme s lidmi, kteří jsou nám v mnoha ohledech podobní, nebo jsou nám blízko, s nimiž si máme co říct, kteří nám „sednou“ a je nám s nimi dobře. A spíš se vyhýbáme lidem, u nichž je to opačné. Ale Kristova církev je společenství lidí, které povolal Bůh svou milostí skrze víru do jednoho společného těla. Tak, jak jsme tady shromážděni, bychom se asi nikdy neměli šanci v běžném životě potkat. Ale přesně to je církev. A v církvi máme přijímat i ty, s nimiž se necítíme úplně nejlépe – přesně to je úsilí, o němž je v našem textu řeč. A ačkoliv je první verš čtrnácté kapitoly určen silným, devatenáctý verš je řečen všem – slabí i silní mají usilovat. „Ale ten bratr nebo ta sestra mají tak divné názory na některé věci …“ Přesně tak to je – a, moji milí, přesně tohle platí o každém z nás, i když si to obvykle o sobě vůbec nemyslíme, protože „moje názory jsou přeci vždycky správné a biblické.“

A tady najdeme hned to druhé úsilí, které je v prvním verši: nepřete se s ním o jeho názorech. Tady už je to komplikovanější, protože někdy to prostě vypadá, že ten druhý musí o tom „svém“ mluvit pořád. Jakmile začnete hovor, nakonec dojdete vždycky na to samé místo – jedení a nejedení nebo svěcení dnů v našem textu, tisícileté království nebo duchovní dary v současné církvi, podřízenost hygienickým opatřením nařizovaným státem nebo očkování v posledních dvou letech nebo aktuálně postoj k válce na Ukrajině … Pokud se vždycky dostanete na stejné místo, ke stejnému tématu, ke stejné kritice jiných názorů, potom se vší pravděpodobností nemáte před sebou slabého bratra, ale sektáře – a o takovém Písmo říká, že ho máme jednou nebo dvakrát napomenout, a pak se ho zříci. Pavel říká, že je jasné, že takový:

• Tt 3:11  … člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud.

Slabý i silný bratr mají usilovat o to, aby spolu mluvili o spravedlnosti, kterou nám Bůh zajistil v evangeliu, o pokoji s Bohem, který máme skrze Ježíše Krista a o radosti z odpuštění hříchů a z života s Bohem, kterou nám dává Duch svatý.

O jakém dalším úsilí je tady řeč? Nemám zlehčovat ani odsuzovat druhého. Silní snadno zlehčují slabé – on nejí maso obětované modlám, jako kdyby to něco znamenalo, jako kdyby se tím znečistil … hahaha … on prohledal všechny knihy v knihovně, jestli v nějaké není náhodou obrázek s modlou … čtvrt hodiny čekal na přechodu na zalenou, i když za celou dobu nepřejelo ani jedno auto … aby se nenakazil, nosil respirátor i do lesa … měl takový strach, že se raději nechal naočkovat … – to všechno a mnoho dalšího může být a často je zlehčování slabšího bratra. A to je hřích! Ale podobně ti slabí odsuzují silné – jí maso obětované modlám … je to hříšník, protože se takhle poskvrňuje a měl by činit pokání … přešel silnici na červenou a to je porušení vyhlášky, to je hřích a musí činit pokání … A to je způsob, jak slabý odsuzuje silného. Proto Pavel říká:

• Ř 14:4 Kdo jsi ty, že soudíš cizího služebníka? O tom, zda obstojí či ne, rozhoduje jeho vlastní pán. A on obstojí, neboť Pán má moc jej podepřít.

 Ještě jedno úsilí bych rád zmínil, které je ve verši třináct:

• Ř 14:13 Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení.

Posuďte, jak jednat … Je to jenom pár věcí, které jsou v našem textu, které nás učí, o co máme usilovat – přijímat bratra, nehádat se s ním o jeho názorech, nezlehčovat druhého ani ho neodsuzovat a nakonec sám posuzovat nebo rozsuzovat, jak jednat, abychom sami nebyli pohoršením pro druhé. Což znamená tři věci: 1. Přemýšlet o tom, co sám dělám, jak jednám, jak se chovám, jak mluvím. 2. Přemýšlet o druhých a brát na ně ohled. To je, co napsal Pavel církvi do Filip:

• Fp 2:4 … každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.

3. Přemýšlet o tom, co říká Boží slovo a učit se z Písma, co je pravda a co je lež, co je důležité více a co méně. To hlavní v Božím slově je pravda – proto musíme jít do Bible, abychom poznali pravdu, abychom byli osvobozeni pravdou, abychom zakořenili v pravdě, abychom nesli ovoce pravdy. Pavel se takto modlil za církev ve Filipech:

• Fp 1:9–11 A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Tohle je popis toho, jak vypadá život pro Boží království, jak vypadá služba spravedlností, pokojem a radostí – je to úsilí zaměřené na druhé, které vede k tomu, že zapíráme sami sebe a následujeme Pána Ježíše Krista. A nyní jsou tu dvě oblasti úsilí:

II. Věci pokoje

Mám usilovat o to, abych přijímal bratra slabšího ve víře, nepřel se s ním o jeho názorech, nezlehčoval ho ani neodsuzoval a abych posuzoval své vlastní jednání. A tohle všechno mám dělat s ohledem na dvě věci – pokoj a vzájemné budování. Prkeně doslovný překlad by byl: Proto tedy usilujme o věci pokoje a věci vzájemného budování. Které jsou to ty věci pokoje nebo jinak řečeno, co slouží pokoji? Pořád musíme mít na mysli, že mluvíme o napětí mezi slabším a silnějším bratrem. Nesmíme ovšem zapomenout, že nejsou jenom silní a jenom slabí. Řekl bych dokonce, že z hlediska toho, jak vnímáme realitu, z hlediska osobního pohledu jednoho každého z nás, jsou jenom ti silní. Jen málokdo se považuje za slabého bratra. Řekl bych dokonce, že ve skutečnosti se nikdo nepovažuje za slabého. Proto to Pavel tak jasně vymezuje na začátku kapitoly – ti, kdo nerozumí svobodě v Kristu, jsou slabí, ti kdo žijí ve svobodě v Kristu, jsou silní. Ale ve skutečnosti se obě ty skupiny považovali za silné, proto jedna odsuzovala druhou a druhá zlehčovala tu první. A pravda je taková, že všichni křesťané jsou v některých věcech silní a v některých věcech slabí – to platí o nás všech, platí to i o těch „velkých kazatelích“, moderních i dávných celebritách křesťanského světa. Ať už vezmete velkého starověkého učitele církve Augustina nebo reformátory, Luthera, Kalvína a další či současné „hvězdy“ křesťanského nebe, uvidíte nepochybně velmi mnoho silných stránek, ale vedle nich vždycky najdete v také slabosti a slepá místa. Protože to byli a jsou jenom lidé, stejně jako my všichni, byli to lidé své doby stejně jako my. Ale vraťme se zpátky k věcem pokoje – co přesně slouží pokoji?

Opět to jsou věci, které nacházíme v této kapitole – na prvním místě je tady přijetí – přijímat jedni druhé navzdory rozdílům, které mezi námi jsou. Jsou tady omezení z Božího slova – pokud někdo přináší falešné učení, nemáme ho přijímat (2J 10). Falešné učení, o němž mluví Písmo, se týká těch zásadních doktrín – učení o  Bohu, dnes nejčastěji otázka Boží trojice, učení o Pánu Ježíši Kristu, jde o jeho lidství a jeho Božství, učení o spasení, tedy evangelium o spasení pouze z milosti jenom skrze víru a jedině skrze Pána Ježíše Krista, učení o Písmu, o jeho inspiraci a dostatečnosti. Falešné učení v tomto smyslu není jiný pohled na eschatologii, jiný pohled na duchovní dary, jiný pohled na uspořádání církve, na církevní členství nebo učednictví či způsob výkladu Bible.

Pokud někdo kompromituje evangelium životem v hříchu (1K 5,5; 2Te 3,6), máme se od něj oddělit nebo spojením s bezbožnou aliancí, dnes typicky ekumenické hnutí – i to je důvod oddělení se, nepřijímání druhých. Ale musíme se ujistit, že rozumíme tomu, co je to hřích, že se jedná o hřích, jak ho definuje Písmo. Potřebujeme být v těchto věcech pečliví, protože jsme Bohem povoláni k jednotě a k tomu, abychom se přijímali navzájem. Ale pokud má někdo jiné politické názory nebo si jinak vykládá některá místa v Písmu – a můžeme si myslet, že chybně a může to být dokonce pravda, že si je vykládá chybně, přesto se máme navzájem přijímat a ne se oddělovat na základě takových věcí.

S tím je spojené to, co následuje – abychom se nepřeli o rozdílných názorech. Už jsem zmínil sektáře – to jsou lidé, kteří působí rozvrat, rozkol, kteří rozdělují církev svým mluvením i jednáním. To jsou lidé, kteří se chtějí pořád dohadovat, pořád musí dokazovat svou pravdu, předkládat svůj názor, jde o člověka, který nikdy nesleví, neuhne a vždycky bude vyvolávat problémy. Takových se máme zříci, ale se slabšími bratry se nemáme přít o jejich názorech.

Sem můžeme zařadit například to, co se dělo v uplynulých dvou letech. Za svůj krátký život jsem nikdy nezažil, že by křesťané tolik zdůrazňovali, jak moc je potřeba poslouchat vládu – a to i tehdy, když vám vláda zakazuje to, co vám Bůh přikazuje nebo vám přikazuje to, co vám Bůh zakazuje. Vláda zakazovala shromažďovat se, zpívat, podávat si ruce, mít společenství, navštěvovat nemocné, umírající a trpící, což všechno Bůh přikazuje a mnoho křesťanů poslouchalo vládu. Vláda přikazovala diskriminovat lidi, kteří neměli papír od hygieny nebo od lékaře a křesťané to akceptovali, navzdory tomu, že Bůh říká, že nesmíme dělat rozdíly mezi lidmi. A tady se dostáváme k našemu textu, protože není na nás, abychom soudili postoje druhých křesťanů nebo je kvůli jejich postojům snižovali, a není ani správné, abychom se nyní – když už to vypadá (i když zdání často klame), že už je to za námi – pouštěli s těmi, kteří to viděli jinak do nějaké debaty a řešili, kdo to viděl správně, jak to bylo a co bylo – přesně o tom mluví náš text a říká, že to dělat nemáme.

Trochu jiná je situace, když na základě těch věcí, které jsem zmínil, došlo k hříchu, ke špatnému jednání, k odsouzení bratra nebo ke zlehčování – tam je bezesporu na místě omluva za takové jednání. Ale ani potom bychom se neměli pouštět do nějakých debat o tom, jak to kdo viděl. Takové věci nepřinášejí pokoj, neslouží pokoji a nejsou to věci pokoje. Když Pavel mluví o touhách hříšné lidské přirozenosti, jmenuje celou řadu takových, které nepřináší pokoj – rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist (Ga 5,20). Přesně to jsou věci, kterým se musíme vyhýbat, protože neslouží pokoji.

Co pokoji slouží? Zaměřit na spravedlnost Boží, která se zjevuje v evangeliu, na pokoj, který nám přinesl Pán Ježíš Kristus, když nás smířil s Bohem a na radost, kterou nám dává Duch svatý, radost z Kristova dokonaného díla, z odpuštění hříchů, z přijetí Bohem atd. Tohle jsou věci, které budou přinášet pokoj – to jsou věci, které přináší pokoj do našich vlastních životů a budou přinášet pokoj do životů druhých. Je to o našem společenství s Pánem Ježíšem Kristem, o trávení času v jeho blízkosti s myslí upřenou na něj samotného, je to o rozjímání nad Božím slovem, o modlitbě. To jsou věci pokoje, o něž máme usilovat. Tento pokoj totiž musíme mít nejdřív my sami, abychom se o něj mohli dělit s druhými, abychom působili pokoj.

III. Věci vzájemného budování

Jestliže máme pokoj s Bohem, můžeme tímto pokojem sloužit druhým lidem a usilovat o to, co slouží vzájemnému budování. Viděli jsme věci, které nevedou k pokoji, ale k rozdělení – těch se máme vyvarovat, protože co nevede k pokoji, nevede ani k budování, nevede ke společnému růstu. Ale Písmo nás tady vede k tomu, abychom hledali, abychom usilovali, abychom se hnali za věcmi vzájemného budování. Co buduje? Kdykoliv zazní tato otázka, měli bychom hned vystřelit: „Láska buduje“ (1K 8,1). Láska, která je „trpělivá, laskavá, nezávidí, která se nevychloubá a není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy“ (1K 13,4–6). Jsem přesvědčený, že stojí za to naučit se tyto verše zpaměti, protože nám mohou hodně pomoci ve vzájemném budování.

Láska se bude projevovat praktickým způsobem, jak o tom mluví Jan ve svém listě, když říká, že Pán za nás položil život:

• 1 Janův 3:16–18 A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.

Láska dává, tedy se zaměřuje na druhé. Bůh miloval a dal … (J 3,16). Ale láska také říká, čímž opět buduje.

• Ef 4:29 Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

Stojí tu, jednak co nemáme dělat (ani jedno špatné slovo), dále co máme dělat (ale vždy jen dobré), a za třetí je zde motivace (které posluchačům přinese milost). Je tady nové přikázání, které je podobné tomu starému, ale je s novou motivací, novým cílem, novou mocí – mluvíme o Duchu svatém, který nám byl dán, který v nás přebývá a působí v našich srdcích.

Zákon napsaný prstem Božím na kamenných deskách říkal, nevydáš křivého svědectví (Ex 20,16). Nový zákon říká totéž, ale jde ještě mnohem dál – jde o lásku. Nechci lhát nikoliv proto, že to říká zákon, ale proto, že miluji svého bližního. Přesně to je potom obsahem 29. verše. Ukazuje to na lásku, vysvětluje nám, jak přesně máme milovat své bratry a sestry v Kristu, jak je máme budovat. Ani jedno špatné slovo – v originále je použité slovo, které bychom mohli přeložit také jako shnilý, zkažený, nepotřebný, ošklivý. Je to slovo, které je použité o špatném ovoci, které roste na špatném stromě (Mt 7,17–18). Žádná taková slova nemají vycházet z úst křesťanů. A pokud taková slova vycházejí, potom to dost možná ukazuje na špatný kořen.

• Matouš 12:34 Čím srdce přetéká, to ústa mluví.

Ústa jsou oknem do srdce člověka. Proměněné srdce je naplněné láskou a milostí. Přetéká Boží milostí a přináší milost, kamkoliv přijde. Slova, která vycházejí z takového srdce, jsou jako lahodný pokrm pro uši posluchačů.

• Př 16:24 Pláství medu je řeč vlídná, lahodou duši a uzdravením kostem.

Milovaní, jaká jsou vaše slova? Jsou to slova, která přinášejí milost? Víte, nejde jenom o lež, ale jde o zkažené, shnilé mluvení. To nejsou jenom vulgární slova, ale každé mluvení, které je manipulativní, agresivní, tón řeči, který zraňuje, slova, která ubližují, pomluvy, urážky, utrhání, posměch, nelaskavá, zlá slova, tvrdá řeč. Nic z toho nepřináší posluchačům milost. Nic takového nebuduje. Žádné takové slovo není projevem Kristovy lásky k bratrům a sestrám, žádné takové slovo nepřivede druhého člověka ke Kristu. Nestačí jenom říkat pravdu, ale musíme jí říkat v lásce a musíme jí říkat s milostí. Podívejte se na Pána Ježíše Krista – jeho slova byla plná milosti a pravdy. Nejinak to musí být s námi. Všechno má sloužit společnému budování – všechno co máme, všechno co umíme, všechno čím jsme obdarovaní, všechno, čím nás Bůh učinil.

A tady je obrovské pokušení, které vyplývá ze situace, která popsaná v našem textu – vzájemné odlišnosti a různost, jinakost druhých mohou snadno vést k tomu, že slabý i silný křesťan nechce mít s těmi druhými nic společného. Bude se jich stranit. Ale křesťan tady není sám pro sebe, je součástí Božího lidu, Kristova těla a jako takový má usilovat o to, co slouží společnému růstu. To není možné bez společenství. Boží slovo tady jasně zdůrazňuje vzájemnou službu, vzájemné budování. Abychom se mohli budovat navzájem, musíme být přítomní – to nejde na dálku, nejde to on-line. Věřím tomu, že Bůh dal církvi některé lidi jako dar, kteří mohou sloužit např. psaním knih, které potom budují křesťany. Ale i tito lidé mají své místo v místním sboru, kde mají prokazovat lásku jedni druhým, kde mají mluvit věci, které vedou k pokoji a ke společnému růstu.

Místní sbor je hmatatelným vyjádřením Kristova těla. Pán přišel v těle a byl ustanoven hlavou těla, církve. I jeho církev je hmatatelná – to vylučuje on-line církev, to vylučuje církev na dálku. Jsou výjimky, kdy křesťané nemohou mít fyzické společenství – například pokud jsou uneseni jako ta dívka, o níž jsem mluvil minulý týden nebo pokud nemají v dosahu žádnou zdravou místní církev. Ale pokud je tady nějaký sbor a křesťan nechce být jeho součástí, jak může usilovat o to, co slouží pokoji a společnému růstu? Jak může být Božím nástrojem k budování Kristova těla? Jednoduše nemůže. Zakopal své hřivny, vystavil na odiv své sektářství, protože žádná církev pro něj není dost dobrá, odmítl Boží lásku, která se dává a vede nás, abychom se my dávali druhým, abychom přinášeli Bohu sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou (Ř 12,1–2). Dáváme se na prvním místě Bohu, což nás vede k tomu, abychom se dávali druhým. Krok za krokem a den za dnem v tom rosteme, a tak oslavujeme našeho Pána Ježíše Krista.

• 2K 3:18 Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.