Bůh vysvobozuje ze všech nesnází

Jaroslav Kernal, Praha 19. června 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Pán nás znovu shromáždil k tomu, abychom ho společně uctívali, abychom slyšeli jeho Slovo, abychom byli budováni jeho Slovem, protože jeho Slovo je dobré k učení, k usvědčování, výchově a nápravě ke spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu (2Tm 3,16–17). Bůh nám dal své Slovo, abychom se jím napomínali, utěšovali i povzbuzovali. Boží slovo hraje hlavní roli v tom, proč se církev shromažďuje. Můžeme sice říct, že tím nejdůležitějším je Pán Ježíš Kristus, a je to tak, ale pokud zde není pravda jeho zapsaného Slova, nebude tady ani pravda o něm samotném a tedy ani on sám. Písmo svědčí o Kristu (J 5,39) a kdekoliv nebo kdykoliv se křesťané vzdálili od Písma, vzdálili se také od Pána Ježíše Krista samotného. David v Žalmu 119,160 říká, že to hlavní v Božím slově je pravda. Je to pravda, která není postavená na nějakém vědeckém nebo většinovém koncensu, není to výsledek diskuze ani nějaké dohody, ale je to absolutní pravda, která vychází přímo z textu Božího slova. To je důvod, proč například nejznámější český mučedník Pána Ježíše, Jan Hus, jehož výročí upálení si brzo připomeneme, ve svém Vyznání víry říká: „Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, zachovávej pravdu, braň pravdu až do smrti: neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, což je věčné odloučení od Boží milosti.“

Máme před sebou další oddíl z knihy Genesis. Minule jsme poměrně rychle prošli od dvanácté kapitoly až do čtrnácté a ukázali jsme si spory, v nichž se Abraham angažoval, při nichž nakonec vždy došlo k oddělení nebo rozdělení. Abrahama vyhostili z Egypta, oddělil se od něj jeho synovec Lot, a nakonec oddělil Lota od jeho únosců, dobyvačných a mocichtivých králů z dalekého východu, kteří dobyli Sodomu a Gomoru, probrali jmění, jídlo i zbylý lid a spolu s nimi odvedli do otroctví i Lota.

Na konci čtrnácté kapitoly je ještě čtvrtý spor, který jsem si nechal na samostatné kázání na dnešek. Nakonec z toho asi budou dvě kázání, protože si myslím, že by bylo dobré, abychom se samostatně věnovali té velké a tajuplné postavě, která se v tomto textu objevuje a to je král Šálemu, Melchisedech. Překladatelé ekumenické Bible nám to nejspíš chtěli udělat zajímavější, proto používají jinou podobu jmen v Novém zákoně a jinou ve Starém, i když se zjevně jedná o tytéž osoby, proto budu mluvit o Melchisedechovi (z řeč.), i když v našem textu je to jméno psané jako Malkísedek (z hebr.). Pojďme tedy přečíst těch pár veršů na konci 14. kap. (17–24).

Dnes se tedy zaměříme na Abrahama a jeho jednání. Všimneme si, jak ho Bůh sám vyučil a učí rozlišovat, což jsme viděli už v předchozí kapitole, kde Lot se díval tělesnýma očima na tělesné věci, zatímco Abraham se díval očima víry, duchovně. Uvidíme také, jak Bůh vede Abrahama k dávání – Abraham dává desátek Melchisedechovi a nakonec se podíváme na to, jak se Abraham odděluje od sodomského krále a nechce s ním mít nic společného navzdory tomu, že vysvobodil všechen zajatý lid Sodomy a vrátil jim všechno uloupené bohatství. Pojďme tedy to našeho textu:

I. Bůh učí rozlišovat

Abraham dosáhl velikého vítězství. Každé vítězství, kterého dosáhneme, znamená zároveň další zkoušku naší víry. Jde o to, jak s tímto vítězstvím naložíme? Před námi jsou dvě cesty: cesta fyzická, která vede k pýše a nakonec k pádu a cesta duchovní, která vede skrze pokoru, jde cestou uctívání a obětování. Tyto dvě cesty budou neustále soupeřit v našem životě a každá z nich se bude snažit získat naší pozornost. Zpráva o Abrahamově vítězství se rychle rozkřikla po celé zemi:

• Když se vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská. (Gn 14,17)

Podívejte se na to, kdo se objevuje jako první: sodomský král! Jako první se zpravidla vždycky ukáže ta horší cesta. Abraham pronásledoval krále až daleko na sever, na sever od Damašku. Urazil stovky kilometrů při pronásledování těchto králů. Nyní se vrací zpět s početným průvodem vysvobozených sodomských, s  jejich jměním, se všemi uloupenými potravinami (v. 11). A naproti mu vyšel král Sodomy. Sodomský král Béra a gomorský král Berša se propadli do jedné z asfaltových studen, jejich vojsko bylo pobito a ti, co přežili, byli rozprášeni po horách. Hned nato byly Sodoma a Gomora vypleněny Kedorlaómerem. Nevíme, zda se Béra a Berša zachránili, nebo se okamžitě ujali vlády noví králové. Každopádně je tady nějaký král Sodomy, ať již ten původní, nebo nový, který však neudělal vůbec nic pro to, aby vysvobodil svůj zajatý lid. Ale když ho vysvobodil Abraham, jde mu naproti. Dokonce už si přichystal svou řeč, ale na scénu vstupuje někdo jiný, kdo mu vzal vítr z plachet:

• A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. (Gn 14,18)

Objevuje se jedna z nejzáhadnějších postav ve Starém zákoně – král Šálemu, tedy král Pokoje. Šálem je staré jméno Jeruzaléma:

• V judské zemi je znám Bůh, má velké jméno v Izraeli. V Šálemu je jeho stánek, jeho obydlí je na Sijónu. (Ž 76,2–3)

A jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti. Král pokoje a spravedlnosti se z ničeho nic objevuje a přerušuje setkání sodomského krále s Abrahamem. V našem textu to vypadá, jako kdyby najednou vpadl do setkání Abrahama a sodomského krále. Jako kdyby se ti dva již blížili k sobě, když Abrahamovi sodomský král vyšel vstříc v dolině Šáve, a najednou se tu objevil Melchisedech, král pokoje a spravedlnosti, kněz nejvyššího Boha. Zde se poprvé objevuje jedno z Božích jmen, Bůh nejvyšší, El Eljón. Melchisedech znal nejvyššího Boha, živého Boha, Boha Abrahamova. Jeho oltář byl v Jeruzalémě – na hoře Mórija (2 Pa 3,1), kam půjde za nějakých 30 let Abraham obětovat nejvyššímu Bohu svého milovaného syna Izáka. David napsal:

• Volám k Bohu Nejvyššímu, k Bohu, jenž za mě dokončí zápas. (Ž 57,3)

„Bůh nejvyšší“ – to odkazuje na Boží velikost a svrchovanost. Máme si uvědomit, že všechny události, které se zde odehrávají, jsou pevně v rukou Boha nejvyššího, jehož byl Melchisedech knězem. Je to zajímavé, protože když Bůh vyvedl Izraelce z Egypta a dal jim zaslíbenou zemi, jedno z měst, které několik století nedobyli, byl právě Jeruzalém. Obývali ho Jebúsejci až do doby, kdy ho dobyl David, resp. Jóab a David se tam usadil.

Ale zpátky do našeho textu – všimněte si, co se tam děje: Melchisedech přinesl chléb a víno – skoro to vypadá, jako kdyby spolu slavili Památku Páně. Kristus ještě nebyl obětován, takže to tak určitě nebylo, ale měli spolu obecenství, byla tady jednota Ducha, společně uctívali Boha nejvyššího. Abraham tady jedná na základě víry. Neutíká vstříc sodomskému králi, ale zastavuje se a má společenství s knězem nejvyššího Boha.

Abraham umí velmi dobře rozlišovat. Už jsme to viděli v předchozí kapitole, když se od něj oddělil Lot – Lot se díval tělesnýma očima a viděl před sebou zemi, která vypadala jako zahrada Hospodinova. Sice v ní bylo jako zhoubný vřed usazené město Sodoma, o němž sám Bůh vydal svědectví, že jeho muži byli před Hospodinem velice zlí a hříšní, ale to Lota nijak netrápilo. Postavil si stan před branami Sodomy a o pár měsíců později už bydlel v Sodomě (viz Gn 14,13). Abraham upínal svůj pohled k Bohu a díval očima víry – proto nechal Lota, aby si vybral, protože věděl, že kamkoliv půjde, Bůh bude s ním, a i kdyby tam byla poušť, Bůh se o něj postará.

Nyní mu jde vstříc král zvrácenců, vůdce zlých a hříšných lidí, který chtěl velmi poctít Abrahama, chtěl mu nechat všechno jmění, jenom lidi chtěl vrátit – možná se také Abrahama bál a měl to být takový úplatek, aby se zase Abraham vrátil do svého stanu k Mamreho dubům, což bylo jistě pár desítek kilometrů od Sodomy. Chtěl oslavit Abrahama a jeho vítězství, možná ho opěvovat a udělat z něj hrdinu. Ale Abraham rozlišoval!

Před setkáním se zbabělým a modlářským světským králem dal přednost setkání s králem Šálemu, který uctíval stejného Boha jako Abraham. Tenhle král nechtěl vyvýšit Abrahama, ale podívejte se do našeho textu, koho vyvyšuje: „Požehnán buď Bůh nejvyšší, který Abrahamovi vydal do rukou jeho protivníky“ (Gn 14,20). Místo poct přinesl chléb a víno, což mělo nejspíš jen praktický význam a mělo to nasytit Abrahama a jeho družinu i ty vysvobozené zajatce, které vedl Abraham domů. Viděl bych v tom projev milosrdenství od člověka, který sloužil Hospodinu.

Abraham si šel nejdřív pro Boží požehnání a teprve potom se obrací k tomu, který mu nabízí světskou slávu. Odolal tomu pokušení vítěze vyrůst ve světle reflektorů, stát se někým, koho si budou předcházet králové. Je tu zřejmým obrazem Pána Ježíše Krista, kterého vzal ďábel na vysokou horu a ukázal mu všechna království světa i jejich slávu a řekl, že mu to všechno dá, když před ním padne a bude se mu klanět (Mt 4,8–9).

• Mt 4:10 Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“

Abraham rozlišuje, a místo aby přijímal od světa, dává Bohu.

II. Bůh učí dávat

Melchisedech vede Abrahama k tomu, aby vzdal chválu Bohu. Abraham vybojoval ohromné vítězství a snadno by se mu mohlo stát, že propadne pýše – a k tomu ho vede sodomský král, jak za chvilku uvidíme. Abraham musel urazit ty stovky kilometrů, aby dohonil krále z východu, Abraham musel vzít meč, svolat družinu, bojovat a nasadit svůj život. Ale Bůh dal vítězství. A přesně k tomu vede Melchisedech Abrahama. Byla to Boží zásluha, Boží dílo, byl to Bůh, kdo mu vydal do rukou ty krále. Staví jeho vítězství do správného světla a na správné místo.

• Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gn 14,19–20)

Bůh mohl metat balvany z nebe, seslat kamenné krupobití jako když bojoval za Izraelce při dobývání Kenaánu (Joz 10,11), Bůh mohl obrátit ty čtyři krále proti sobě a mohli se pobít mezi sebou navzájem, jako to udělal vícekrát v historii, mohl udělat celou řadu dalších věcí, ale Bůh chtěl, aby Abraham vzal meč a bojoval za svého příbuzného Lota – a Bůh dal Abrahamovi vítězství.

Melchisedech žehná Abrahamovi a chválí Boha. To je to nejlepší, co se mohlo stát po tak velikém vítězství. Tady skutečně vidíme Abrahamovu víru – pokornou a pevnou. Vidíme, jak se ochotně a radostně podřizuje králi a knězi Nejvyššího Boha, jak z jeho rukou přijímá požehnání a společně s ním vzdává Bohu chválu a dává desátek Melchisedechovi. Ve chvíli pokušení, kdy by mohl snadno znovu začít stavět na sobě, na vlastní odvaze a statečnosti, na svém válečnickém umění nebo na svých organizačních schopnostech, na své „taktice“, kterou prokázal v Egyptě, v takto napjaté chvíli přijímá povzbuzení od kněze nejvyššího Boha. Místo aby nechal druhé, aby ho oslavovali, jak mu to nabízí svět skrze sodomského krále, oslavuje Boha a jako důkaz opravdovosti své vděčnosti dává Melchisedechovi desátek. Je to poprvé, kdy je v Bibli zmíněn desátek a nebyl to desátek z kořisti, kterou získal, protože všechnu tuto kořist vrátil zpět králi sodomskému. Dal Melchisedechovi desátek z toho, co mu patřilo – a byl to velmi bohatý muž. I ve čtrnácté kapitole vidíme opět Abrahama, jak uctívá Boha.

Na tomto místě je poprvé v Bibli zmíněn Bůh nejvyšší, poprvé je tu zmíněn kněz a poprvé je tu zmíněn desátek. Ve Starém zákoně se poměrně hodně mluví o desátcích a na základě toho někteří křesťané učí, že by i křesťané měli dávat desátky Bohu, čímž myslí dávat desátky do sboru, jehož jsou součástí. Je to hrubě zjednodušené, silně pokroucené a velmi nepřesné učení. Často je to používané manipulativně, aby se dosáhlo toho, že lidé budou víc dávat do sborové pokladny.

Kromě toho, že je to první zmínka o desátku, a je to současně jedna z mála zmínek v Bibli, kde se mluví o tom, že desátek byl dán do rukou někoho jiného, než byli lévijci. Mojžíšův zákon nařizoval Izraelcům dávat desátý díl své úrody a svých stád lévijcům, protože nedostali dědičně žádnou půdu v zaslíbené zemi. Lévijci byli odděleni ke službě Hospodinu ve stánku a potom v chrámu a ostatní kmeny se měli postarat o to, aby lévijci měli z čeho žít. Dnes mezi sebou nemáme žádné lévijce, ale všichni jsme královské kněžstvo, všichni sloužíme Bohu a přinášíme sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou – to je bohoslužba každého křesťana (Ř 12,1–2). Nejsme ani pod Mojžíšovým zákonem, ale jsme pod zákonem Kristovým, který nás učí prokazovat lásku svým bližním, postarat se o bližní, když mají v něčem nedostatek, postarat se o zbožné vdovy v církvi (1Tm 5,3), ujmout se sirotků (Jk 1,27) a zajistit, aby ti, kdo slouží evangeliem, z něj byli také živi (1K 9,14). Na každém křesťanovi je, aby se ve svém svědomí rozhodl, jak chce Boží dílo podporovat – bez manipulace a nátlaku, ale dobrovolně, ochotně a s radostí, protože radostného dárce miluje Bůh (2K 9,7). 

Abraham čelil pokušení přijmout, místo toho ho Bůh vedl k tomu, aby dal – ne z cizího, ne z vypůjčeného, ale ze svého. Měl obětovat Bohu s radostí, z vděčnosti, k Boží chvále a slávě. Jak jeho, tak i naše dávání je projevem vděčnosti za všechna dobrodiní a požehnání, jimiž nás Bůh zahrnuje a současně je také projevem naší důvěry v Boha, v to, že o nás vždycky postará. Je to známkou nového charakteru, který v nás buduje Bůh. Ve Skutcích 20,35 Pavel cituje slova Pána Ježíše, která nemáme zapsaná nikde jinde: „Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“

Bůh miloval a dal (J 3,16). V tom je láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a dal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy (1J 4,10). Bůh dal ze svého vlastního, obětoval svého Syna za nás. Boží slovo říká, že byl bohatý, ale pro nás se stal chudým, abychom jeho chudobou zbohatli (2K 8,9). Tato slova Pavel napsal v kontextu sbírky pro chudé křesťany v Jeruzalémě a v Judsku a poukazoval na štědrost Pána Ježíše Krista, na Boží štědrost, s níž Bůh zahrnuje své děti.

Pán Ježíš vybojoval mocné vítězství. My jsme byli jako Lot – uprostřed Sodomy, zabydlení a spokojení, v otroctví nepřátel, pod vládou ďábla a světa. Ale Pán Ježíš přišel, aby vysvobodil zajaté. Vybojoval ten největší boj o naše duše, o naše životy na kříži Golgoty a zvolal: „Je dokonáno!“ A potom čteme, že vystoupil vzhůru, zajal nepřátele a dal dary lidem (Ef 4,8). Porazil mocnosti temnoty a zahrnul nás svým požehnáním.

Kdykoliv tedy dosáhneme vítězství, máme vzdávat chválu Pánu, protože to bylo jeho dílo a jeho ruka, která nad námi bděla. Máme být ochotní nejen přinést Bohu oběť chvály a radovat se ve společenství s věřícími, jako se radoval Abraham ve společenství s knězem nejvyššího Boha, Melchisedechem, ale také prokázat svou vděčnost ochotnou obětí materiálních věcí. V tom je nám Abraham vzorem, a kromě toho ukazuje také dopředu na Pána Ježíše Krista, na jeho dílo, na jeho milost, na jeho hojné požehnání. Abraham rozlišoval, Abraham dával a:

III. Bůh učí oddělovat se

Abraham se jasně oddělil od sodomského krále. Konečně se v našem textu dostává ke slovu sodomský král:

• Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: ‚Já jsem učinil Abrama bohatým.‘ Sám nechci nic, jen to, co snědla družina, a podíl pro muže, kteří šli se mnou; Anér, Eškól a Mamre, ti ať vezmou svůj podíl.“ (Gn 14,21-24)

Když se Abraham rozhodl pro Melchisedecha a odmítl krále Sodomy, udělal asi takovéto rozhodnutí: Nechci svět, ale chci Krista. Lot se mohl rozhodnout stejně, ale raději se vrátil ke svému životu v kompromisu. Už předtím se začal zabydlovat v Sodomě, ale nyní to muselo být ještě mnohem lepší – on byl synovec toho frajera Abrahama, který porazil armádu čtyř králů. Myslím, že si Lot mohl docela vyskakovat, když se teď ukázalo, jak mocného má spojence a příbuzného. Jak se zdá, tak si ještě nenatloukl nos natolik, aby se mu rozsvítilo. Věřím, že kdokoliv ze Sodomy mohl udělat podobný závazek, připojit se ke králi Šálemu a k Abrahamovi a spolu s nimi uctívat jediného Boha, nejvyššího Boha. Nikdo to neudělal. Ani ten Lot. Nakonec to byl jen on a jeho dvě dcery, kdo unikl Božímu hněvu.

Král Sodomy přichází k Abrahamovi s nabídkou: Dej mi lidi. Chce jednat jako Bůh. Chce vládnout nad lidmi, nad člověkem. Dej mi lidi – jsou to moji lidé. Já jsem jejich král. Aha, a kde jsi byl před chvílí? Kde jsi byl, když Abraham pronásledoval čtyři krále, aby jim ty „tvoje“ lidi vyrval? Jmění si nech … Počkat – to je jmění krále Sodomy? Všechno mu patří? Lidé i jmění? Byli snad jeho otroky? Ve čtrnácté kapitole dobře vidíme, co chce svět, co chtějí všechny světské vlády – protože to jsou vždycky vlády hříšných lidí. Chtějí ovládat a vlastnit. To byl problém Kedorlaómera stejně jako sodomského krále. Skoro nikdo se nechce postarat o zajaté jako král Šálemu.

Ale Abraham nechce udělat žádný deal s králem Sodomy. To nebyl jeho přítel, to nebyl ani Boží přítel. Skutečně s ním nechtěl mít žádné společenství. Nevezmu si od tebe ani nitku, ani tkaničku do boty. Abrahamův život a myšlení bylo cele poddané Boží slávě. Byl to důsledek jeho věrnosti a byl to také důsledek předchozího společenství s Melchisedechem. Bible nám znovu a znovu opakuje, jak důležité je mít společenství s bratry a sestrami v Kristu. Těžko můžeme růst bez společenství, těžko budeme odolávat pokušení bez společenství, těžko se budeme rozhodovat v boji proti hříchu bez společenství svatých.

Abraham se zavázal Bohu, že z ruky sodomského krále si nevezme nic. Nespojuje se se světem. Postaral se o zajištění nákladů: jen to, co snědla jeho družina. Udělal to, co bylo správné, když vysvobodil Lota a udělal to, co bylo k Boží slávě, když z toho nechtěl těžit, protože chtěl svým životem oslavovat nejvyššího Boha. Měl právo na spravedlivou odměnu a jako vítězi mu patřili lidé i jmění. Ale nechtěl, aby Boží jméno bylo pošpiněno tím, že ho někdo bude spojovat se sodomským králem. Nechtěl být závislý na světě. Nechtěl, aby si sodomský král myslel, že díky němu se má Abraham tak dobře. Jako kdyby znal Pavlova slova, že věřící se nemá nechat zapřáhnout do společného jha s nevěřícími (2K 6,14).

 Okolnosti donutily Abrahama, aby se postavil do jedné řady se sodomským králem – měli společného nepřítele. Ale neměli společného Boha, takže Abraham při první příležitosti dává jasně najevo, jak se věci mají. Když jde o prosazování práva a spravedlnosti – například v otázce svobody slova, svobody shromažďování, náboženské svobody, diskriminace nebo vraždění nenarozených dětí, mohou se křesťané ocitnout bok po boku s těmi, s nimiž by jinak nechtěli mít nic společného. Dříve či později však přijde chvíle, kdy je potřeba dát velmi jasně najevo, jak se věci mají. To není výzva k pragmatickému jednání – naopak, je to výzva k rozlišování, k obětování a k oddělení se, a to i za tu cenu, že to přinese ztrátu výhod, které nabízí tento svět. Ale pokud bychom se chtěli spojovat s někým jenom proto, abychom získali výhody světa (např. s ERC proto, abychom získali přístup do TV), je dost možné, že více milujeme svět, než Boha. A kdo miluje svět, není z Boha, protože v něm není láska Otcova (1J 2,15).

Vidíme, že Abraham rozlišuje – rozpoznává, co je duchovní a co je tělesné a jde za tím, co je duchovní. Upíná se k městu, které není z tohoto světa, ale jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. Abraham obětuje, dává desátek – na základě svého rozlišování je ochoten se vzdát toho, co má, protože ví, že všechno, co má, má jenom díky Boží milosti. A konečně se Abraham odděluje – odděluje se od falešných motivů, falešných slibů, falešných závazků, které by pošpinily Boží jméno. Jde mu cele o Boží slávu, slovy NZ o následování Pána Ježíše Krista, ať to stojí, co chce. Nedal se strhnout pozlátkem světa, pýchy očí, světského obdivu nebo titulů, ale nekompromisně následuje Pána tam, kam ho vede. A zanedlouho uvidíme, že jde na místo, kam by nikdo z nás jít nechtěl – k obětování svého vlastního syna Bohu, tedy k tomu, co udělal Bůh pro nás, abychom mohli být s ním navěky.