Bůh dává novou naději

Jaroslav Kernal, Praha 20. února 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, sestry a bratři, milí v Kristu. Pokračujeme ve studiu knihy Genesis, mluvili jsme a dnes stále ještě budeme mluvit o největší katastrově dosavadních lidských dějin, kterou byla celosvětová potopa. Všechno živé na světě se zkazilo, země byla plná násilí a zlých skutků, zlého smýšlení a zlých motivů. Každý výtvor lidského srdce i mysli byl v každé chvíli jen zlý (Gn 6,5). Bůh se rozhodl zničit vše živé. Zaplavil zemi vodou z nebe i ze země. Jediný Noe našel u Boha milost (Gn 6,8). Noe postavil archu, do které na Boží příkaz vešel i se svou ženou a se svými syny a ženami svých synů, kam Bůh přivedl všechna zvířata podle jejich druhů a po sedmi párech veškerých druhů ptáků. Když vešli do archy, Bůh za nimi zavřel (Gn 7,16) a nastala potopa. V závěru sedmé kapitoly čteme:

• Genesis 7:23 Tak smetl Bůh vše, co povstalo, co bylo na povrchu země: od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo, všechno bylo smeteno ze země. Zachován byl pouze Noe a to, co s ním bylo v arše.

Dneska budeme pokračovat osmou kapitolou a uvidíme nový začátek na nové zemi. Ale než půjdeme k našemu textu, pojďme ho nejdříve společně přečíst. Gn 8,1–22.

Na pozadí strašlivých Božích soudů se zjevuje zářící Boží milost. Člověk je zkažený, ale Bůh je dobrý a prokazuje milost. Podíváme se na tři věci z tohoto díla Boží milosti – Bůh pamatoval na Noema i na všechno živé a zastavil běsnění živlů na zemi. Bůh znovu promluvil k Noemovi – Bůh mu řekl, aby vešel do archy, což Noe udělal, a potom za ním Bůh zavřel a rozpoutala se potopa. Nevíme, zda Bůh promlouval k Noemovi, když byl arše, ale nezdá se, že by to tak bylo. Teprve ve chvíli, kdy měl Noe vyjít z archy, Bůh řekl, aby šel. A nakonec uvidíme, jak Bůh dává zaslíbení – Noe uctívá Boha, Bůh je potěšen a zaslibuje, že už nikdy nebude zlořečit zemi kvůli člověku.

Bůh zachoval člověka, zachoval celé lidstvo a spolu s nimi všechno živé, co mělo v chřípí dech ducha života, všechno tvorstvo podle jeho druhů. Bůh dává nový začátek. Zachráněné lidstvo vystupuje z archy na novou zemi. Ona nebyla úplně nová – stále to byla země, ve dne bylo na nebi slunce, v noci měsíc, ale současně to byla země úplně nová. Nic z toho, co existovalo před potopou, už tam nebylo. Všechno začíná znovu od začátku. A i tady se projevuje Boží hojnost a štědrost. Bůh spolu s Noemem a jeho ženou zachoval také jejich syny s jejich manželkami. Mohl zachovat jenom Noema, nebo jenom jednoho z jejich synů, Šéma a jeho manželku. Z Šéma byli Semité a tedy Izrael, z něj je Pán Ježíš Kristus. Ale Bůh udělal mnohem víc a zachránil i další dva syny. Stejně tak Bůh mohl nechat vejít do archy jen několik druhů zvířat – ušetřilo by se místo, potrava, všechno by bylo jednodušší. Vůbec nemuselo být tolik druhů zvířat na světě. Většinu z nich ani neznáme a dokonce ani nepoznáme. Ale znovu se tu odráží Boží charakter – Bůh je dobrý ve své milosti a štědrý v hojnosti. O předpotopním světě Bůh prohlásil, že je velmi dobrý, a my nemáme žádnou představu, jak nádherný musel ten svět být. Přesto žasneme nad tím světem, který máme dnes, který je stínem toho, co bylo před potopou. Ale těšíme se na nový svět, který předčí oba předchozí v nádheře i slávě.

I. Bůh pamatuje (v. 1–5)

Noe nastoupil do archy a Bůh za ním zavřel. A potom nastal soud. Čtyřicet dnů vody mohutněly, až pokryly celou zemi. A dalších sto deset dnů pokrývaly celou zemi a nejspíš to vřelo a hýbalo se, protože muselo docházet k masivním pohybům zemských desek, které se lámaly a dělily a vzdalovaly se od sebe a zasouvaly se pod sebe. A zdá se, že Noe s rodinou seděli celou tu dobu ve tmě v nitru archy. A mohlo to vypadat, že Bůh na ně úplně zapomněl. Ale Bůh není jako my – Bůh nezapomíná:

• Gn 8:1 Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily.

Po sto padesáti dnech se jim přestal houpat žaludek. Bůh zase spoutal všechny živly a vody se uklidnily. Začal foukat vítr, voda se uklidnila a začala ustupovat, což znamená, že hory začaly vystupovat. Archu Bůh zastavil na pohoří Araratu. Nejspíš – ale nevíme to zcela jistě – se nejednalo o horu Ararat na východě Turecka (na hranicích s Arménií a Íránem). Bible mluví také o zemi Araratu (Iz 37,38), kam utekli synové asyrského krále Sancheríba poté, co zavraždili svého otce. Podle starověkého řeckého historika Plinia se jednalo o území, kde je pohoří, které dnes známe pod jménem Taurus. Nicméně je to plus mínus jedna oblast severně od Mezopotámie – kolébka lidstva. Pět měsíců archa plula po rozbouřených vodách a dalších sedm měsíců stála na místě a všichni byli zavření uvnitř. Ale Bůh pamatoval na Noema, na jeho rodinu a na všechno živé uvnitř archy. Bůh nezapomíná na své milované, na své děti, na ty, kterým dal svou milost, které zachránil. To jenom nás se to tak někdy zdá.

Bůh je věrný. Bůh zachraňuje a vysvobozuje. Přivedl nás k Pánu Ježíši Kristu, otevřel nám duchovní oči, abychom viděli Krista ukřižovaného a dal nám nové srdce, abychom uvěřili v Krista vzkříšeného, přenesl nás ze tmy do království svého Syna, vytrhl nás z moci ďábla a postavil nás do svého podivuhodného světla. Radujeme se z toho, že jsme byli spaseni, že nám Bůh dal nový život a můžeme s ním žít. Podobně se nejspíš radoval Noe, když mu Bůh oznámil, že se rozhodl ho zachránit a spolu s ním také celou jeho rodinu.

Ale musíme si uvědomit, že spasení, nové narození, není cíl, ale je to začátek. Je to začátek nového života, je to ale také začátek skutečného duchovního boje. Předtím jsme byli na straně ďábla, byli jsme v jeho moci, zaslepení a nepřátelští vůči Bohu. Nyní jsme na druhé straně fronty. Nicméně jsme pořád ve světě – už nejsme z tohoto světa, naše občanství je nebeské, ale Bůh nás nechal v tomto světě, abychom zde vyhlašovali jeho veliké skutky, abychom šířili evangelium a byli jeho svědky, abychom rostli v posvěcení a osvědčili svou víru až do konce. Teprve naším obrácením začíná duchovní boj. A teprve potom přicházejí chvíle podobné těm, které Noe strávil v arše.

Pět měsíců na rozbouřeném moři a dalších sedm zavřeni v temné dřevěné krabici – archa nebyla luxusní zámořskou jachtou s pětihvězdičkovým ubytováním a kuchyní plnou delikates. Byla to dřevěná bedna plná zvířat. Možná si Noe kladl otázky podobné těm, které si kladli Izraelci, když je Bůh vyvedl z Egypta – skrze ohromné soudy, které zčásti dopadly i na ně samotné, skrze „bouři“ pronásledování egyptskou armádou, skrze moře, které se před nimi rozevřelo – a vzpomenete si, jak k tomu došlo? Bůh rozdělil moře a poslal vítr, který vysušil dno, takže mohli přejít suchou nohou, zatímco když tam za nimi vešla egyptská armáda, Bůh moře zase zavřel a všechno vojsko vyhladil. A i když byli Izraelci takto slavně vysvobozeni, zanedlouho přišly potíže a oni začali reptat a chtěli se vrátit do Egypta, kde sice byli otroky, ale měli ryby zadarmo, okurky, melouny, pór, cibuli a česnek (Lv 11,5). Na co asi vzpomínal Noe? Na co vzpomínáme my? „Bože, proč to mám tak těžké! Proč zrovna já musím procházet takovými problémy, takovými bolestmi, nemocemi, těžkostmi v rodině nebo práci?“

Moji milí, Bůh pamatoval na Noema a utišil rozbouřené moře, Bůh pamatoval na Izraelci a dal jim na poušti vodu, manu i křepelky, Bůh pamatuje i na vás, na každého jednoho z nás. Bůh nezapomíná na své děti. Bůh nás postavil do boje, abychom bojovali, ne se schovávali a kňourali, abychom byli jeho vyslanci, abychom osvědčili svou víru a rostli v ní. Do našich životů přicházejí nejrůznější zkoušky, ale Bůh je stále s námi.

• 1K 10:13 Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

Bůh dává sílu, Bůh dává moudrost, Bůh připravuje východisko, Bůh na nás vždycky a ve všem pamatuje. I když přicházejí těžkosti, i když si připadáme jako Noe zavřený v arše, musíme si připomínat toto slavnou pravdu, že Bůh na nás pamatuje. Pamatoval na nás dávno před tím, než jsme se narodili, když poslal svého Syna, aby zaplatil za naše hříchy na kříži, pamatoval na nás před tím, než stvořil předpotopní svět a zapsal naše jméno do knihy života, odkud je nikdy nevymaže, pamatoval na nás, když se narodili a žili v temnotě hříchu v prázdnotě života, jak jsme to přijali od svých otců, a poslal nám do cesty svědky evangelia a skrze evangelium nás přivedl ke svému Synu a dal nám víru a spolu s ní i život věčný. Pamatuje na nás i po našem znovuzrození, protože nás zapečetil svým Duchem a pevně nás drží ve své ruce. Dal nám své Slovo, abychom se jím sytili.

• Římanům 8:28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

II. Bůh promlouvá (v. 6–19)

Bůh pamatoval na Noema. Promluvil k němu a řekl mu, aby vešel do archy. A potom za ním zavřel. Zakoušel Noe v arše Boží přítomnost? Nevíme. Byl zachráněn stejně jako my – z milosti skrze víru, ne skrze skutky, ne skrze vidění ani skrze pocity. Noe věřil Bohu a trpělivě čekal. Po sto padesáti dnech skončilo kymácení a archa se zachytila někde v horách. A Noe čekal. Za další čtyři měsíce Noe otevřel okno a vypouštěl krkavce, který se vracel, dokud se vody na zemi nevysušily. Po jedenácti měsících se k němu nevrátila vypuštěná holubice. Vody ustoupily a holubice si našla místo, kde mohla být. Ale trvalo to ještě další dva měsíce, než k němu Bůh promluvil:

• Genesis 8:16–17 Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí.

Noe tedy vyšel (v. 18). Už jsme to viděli v předchozí kapitole, kde se několikrát opakovalo, že Noe udělal všechno přesně tak, jak Hospodin přikázal. I nyní čekal Noe na Boha. Už poslal havrana … a ten se nevrátil. Poslal holubici – a ta přinesla olivový lístek, což znamenalo, že někde rostla oliva, nejspíš z doby předpotopní, ale mohla být i nově vyklíčená. A potom se ani holubice nevrátila. Bylo jasné, že země je suchá. Co na to Noe? Kde je? Je pořád zavřený v arše a čeká na Hospodina. A Bůh promluvil. Z pohledu Noema – a tak je to obvykle i z našeho vlastního pohledu – to bylo trochu pozdě. Jako kdyby Bůh říkal, že přijde ve dvanáct, a my jsme měli pocit, že už je čtvrt na jednu. Venku byla suchá zem, havran se nevrátil, holubice se nevrátila, všechno vypadalo dobře, ale Bůh nemluvil. A co dělal Noe? Čekal na Hospodinovo slovo. Teprve když mu Bůh řekl, aby vyšel z archy, Noe se pohnul. Možná už měsíc koukal ven a viděl, jak roste tráva a křoví, jak je země suchá, ale Bůh nic neříkal, takže Noe nic nedělal. Noe čekal na Hospodina. Vzpomeňte si, co jsme četli v šesté kapitole – Noe chodil s Bohem. On znal Boha. Znal Boží jednání, znal Boží hlas, věděl, na co má čekat. Byl Božím dítětem a Boží děti znají hlas svého pastýře. Pán Ježíš říká:

• J 10:27–28 Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.

To první místo, odkud zní naprosto jasný a nezpochybnitelný Boží hlas, je Boží slovo, Bible. Když Bůh zachrání člověka, dá mu nové srdce, které věří – ale nejedná se o nějakou slepou víru nebo nějakou mystickou, tajuplnou, neuchopitelnou víru, ale je to velmi jasně vymezená víra v Pána Ježíše Krista zjevovaného v Božím slově. Není to víra v nějakého Krista, není to víra v Krista z televize, není to víra v Krista lidských představ, ale je to víra v Krista Bible. Bůh nám dává svůj dar, je to dar víry, jehož součástí nebo spíš základem je spolehnutí se na Boží slovo. Bible je tím prostředkem, kterým k nám Bůh promlouvá. Bez tohoto základu nemůžeme mluvit o křesťanství, nemůžeme mluvit o spasení, nemůžeme mluvit o skutečné víře. Když Petr popisuje Boží lid, mluví o tom, že to jsou lidé, kteří se nově narodili z nepomíjitelného semene skrze živé a věčné slovo Boží (1Pt 1,23). A potom pokračuje a mluví o tom, že tyto novorozené děti mají touhu po nefalšovaném duchovním mléku, aby jím rostli ke spasení (1Pt 2,2). A toto mléko nacházejí v Písmu (1Pt 2,6), v němž je jim zjevován Pán Ježíš Kristus. Pro věřící je vzácný, ale pro nevěřící je to kámen úrazu a skála pádu. A tito nevěřící přicházejí k pádu svým vzdorem proti Slovu (1Pt 2,8). Bůh mluví a my posloucháme a věříme, spoléháme se na to, co je zaslíbeno.

Noe neměl žádné zapsané Boží slovo. Bůh k němu promlouval nejspíš přímo, a to takovým způsobem, že Noe naprosto jasně věděl, že to je Bůh, kdo k němu mluví. Musel to být nezaměnitelný a naprosto jasný hlas. K mnoha lidem v Božím slově Bůh promlouval nejrůznějšími způsoby, ale v posledním čase k nám Bůh promluvil ve svém Synu (Žd 1,1–2). Měli bychom čekat ještě nějaký další hlas, nějakou další promluvu? Ne! Můžeme mít a měli bychom mít hluboké zkušenosti s Bohem, můžeme a měli bychom zakoušet – přinejmenším čas od času – Boží přítomnost, zvláště na modlitbách nebo při čtení jeho Slova, při uctívání nebo při rozjímání nad Božím slovem. Ale vždycky nakonec musíme své zkušenosti podřizovat tomu, co nám Bůh zjevil ve svém Slově, v Bibli. Biblí měříme své životy, své zkušenosti, své zážitky s Bohem. Duch svatý, který v nás přebývá, nikdy nepůjde proti tomu, co nechal zapsat v Písmu. Tím si můžeme naprosto jistí. Stejně tak si ale můžeme být jistí, že Bůh s námi chce mluvit a bude s námi mluvit – a jak jsem řekl – v Písmu a skrze Písmo na prvním místě. Proto musíme zůstávat v Božím slově. Proto tak zdůrazňujeme Boží slovo. Proto když se sejdeme, čteme Boží slovo. Proto má ústřední místo v našem uctívání. Proto chceme slyšet výklad Božího slova. Nejsme tady, abychom dělali nějaké obřady, abychom se cítili dobře, abychom měli hezké vztahy, abychom měli pěkné společenství – to všechno jsou dobré věci, které patří k církvi, ale tím zásadním a nejdůležitějším je Boží slovo. Podívejte se na první církve v Jeruzalémě, co se dělo, když byl vylit Duch svatý:

• Sk 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Doslova je tam, že zůstávali v učení apoštolů. Je to na prvním místě a my to musíme nechat na prvním místě. Jestliže dáme stranou Boží slovo, dáváme stranou zjevení Pána Ježíše Krista. Ale nejenom to. Dáváme také stranou následování Pána Ježíše Krista, protože dáme stranou všechno to, co jako křesťané máme dělat, jak máme žít, jak máme budovat církev, jak máme vést svou rodinu, jak máme žít jako svědkové Ježíše Krista v tomto světě. Jak by mohl Noe poslechnout, kdyby neslyšel, kdyby k němu Bůh nemluvil? Jak by věděl, co má dělat?

Když byli učedníci pronásledovaní, když jim v Jeruzalémě hrozili a zakázali jim kázat Pána Ježíše Krista, učedníci se modlili a prosili Boha, aby odhodlaně mluvili Boží slovo, a aby Bůh vztahoval svou ruku k uzdravování, činil znamení a zázraky skrze Pána Ježíše Krista (Sk 4,18–31).

• Sk 4:31 Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.

Volali lidi k pokání a k víře v Pána Ježíše zjeveného v Písmu!

K tomu samému jsme povoláni i my. To vidíme také u Noema. Uslyšel Boží slovo a jednal podle něj. I my jsme slyšeli Boží slovo a jednáme podle něj. I my jsme dostali Boží slovo a zvěstujeme ho. Mluvíme s lidmi kolem nás a říkáme jim Boží slovo. To je nakonec to nejjednodušší, co můžeme udělat – že vezmeme Boží slovo, otevřeme ho a řekneme ho lidem. My sami nemáme moc někoho zachránit, ale to Slovo je mocné a živé. Boží slovo udělá svou práci. To není naše starost, ale je to moc Boží, která působí skrze Boží slovo a zachraňuje. Tak jsme byli zachráněni i my.

Bůh promluvil k Noemovi a řekl mu, aby vyšel z archy.

• Gn 8:1–19 Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy.

III. Bůh zaslibuje (v. 20–22)

Noe čekal na Boží slovo. Noe dostal ujištění, že Bůh na něj nezapomněl, Bůh k Noemovi promluvil a Noe jednal. Boží slovo dopadlo na úrodnou půdu a přineslo hojné ovoce, které vidíme v závěrečných verších osmé kapitoly.

• Gn 8:20 Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné.

Noe uctívá Boha. A všimněte si toho, jak ho uctívá. Z toho mála, co měl, vzal a dal to Bohu. Měl po sedmi párech čistých zvířat a ptactva. A z toho vzal a obětoval to Bohu. Tohle je skutečná oběť a skutečné uctívání Boha. Noe nedává z nadbytku. Měl v arše jenom po sedmi párech čistých zvířat. A z těch sedmi párů vzal a obětoval Bohu. Hlavní otázkou nebylo to, zda mu ten pár nebo to zvíře nebude chybět, ale hlavní otázkou bylo, jak může potěšit Boha, jak může Boha uctívat, co udělá Bohu radost. Proto obětoval zvířata, která mu Bůh dal. To je princip oběti. Někdy si možná myslíme, že když Bohu něco dáváme, dáváme mu to, co je naše. Ale kde se vzalo to, co je naše? Není to něco, co nám Bůh dal? Přesně tak to je. A Boha vždycky potěší, když mu dáme to nejlepší z toho, co nám dal – a nezáleží na tom, jakého požehnání se to týká, jestli jde o fyzické věci nebo věci duševní, jimiž nás Bůh obdaroval, nebo dary duchovní, jimiž máme sloužit ke společnému prospěchu celého Kristova těla. Nic z toho, co máme, není naše, ale všechno, včetně nás samotných, patří Bohu. A když mu něco z toho dáváme, neděláme milost my jemu, ale ukazujeme mu, že jsme si naprosto a cele vědomí toho, že jsme na něm samotném závislí, že bez něho nemáme nic. A v našem textu vidíme, že Bůh znovu promlouvá – nyní k sobě:

• Gn 8:21–22 I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“

Ještě pár postřehů než ukončíme osmou kapitolu – Bůh nyní promlouvá sám k sobě, sám při sobě se zavazuje. Je to slib daný lidem, ale současně je to slib, který Bůh dává sám sobě. Jsou to slova, která jsou naprosto pevná a jistá. Bůh si říká ve svém srdci, že už nikdy nebude zlořečit zemi kvůli člověku.

To je zaslíbení, které je více rozvinuté v následující kapitole. Po roce chaosu Bůh ustanovuje stabilitu, řád a pokoj. Máme mít jistotu, že Bůh už nikdy nezničí všechno živé. Máme mít jistotu, že Bůh bude udržovat podmínky života na zemi, aby lidé mohli žít, aby měli co jíst, aby nepřestala setba a sklizeň. Po násilí předpotopního světa a po soudu potopy přichází požehnaná jistota. Bůh sám se zaručuje za to, že dění v tomto světě bude mít svůj řád. Až do dne posledního soudu všechno poběží podobným způsobem, jako se to dělo před potopou. A bude to s Božím souhlasem. Dokud nepřijde onen den, den soudu, den příchodu Pána Ježíše Krista, který se zjeví v plameni ohně a pozře každou bezbožnost a nepravost, každé rouhání.

Bůh je naprosto věrný. Vytrhl nás z hříchu a z temnoty a postavil nás do světla. A zaslíbil nám novou zemi a nové nebe. Přísahal sám při sobě. O tom je naše víra, že půjdeme do jeho Slova, že ho vezmeme za slovo, že se postavíme na to, co Bůh řekl, co zaslíbil, a že ve víře v tato zaslíbení budeme žít v tomto světě jako jeho svědkové. I když jsme pokoušeni k tomu, abychom se dívali na věci kolem sebe, abychom se nechali strhnout okolnostmi, abychom dali na své pocity, Boží slovo nás vyzývá k tomu, abychom žili vírou. Abychom stejně jako Noe upřeli svůj zrak k tomu, co říká Bůh a ne k tomu, co vidí naše oči. Abychom se spolehli na to, co říká Bůh ve svém Slově a ne na to, co říkají naše zkušenosti. Abychom věrně hledali Boha a jeho království a spolehli se na to, že všechno ostatní nám bude přidáno. Abychom se opřeli o Boží sliby a nenechali se zviklat, i když se nacházíme v době velikých zvratů a změn, v době Božího soudu, kdy to s námi hází nahoru a dolů jako s Noemem v arše. Nespoléháme na to, co vidíme, ale na to, co Bůh zaslíbil. Spoléháme se cele na dílo Boží milosti, kterou nám Bůh zjevil v Pánu Ježíši Kristu. Proto se díváme vzhůru, kde Kristus sedí po pravici Boží. K němu směřujeme, ne k pozemským věcem. Amen