Ježíš Kristus je Pán

Jaroslav Kernal, Praha 12. února 2023

Milí v Kristu, dostali jsme se na konec naší minisérie, která se týká Pána Ježíše Krista. Podívali jsme se na tři úřady Pána Ježíše, na to, jak naplnil úřad proroka, kněze a krále, a následně jsme se zaměřili na jeho tituly: Syn člověka, Syn Boží a dneska se podíváme na jeden z nejdůležitějších titulů a zároveň ten nejpřirozenější ze všech, a to je titul Pán. Je to titul, který používáme, aniž bychom o něm příliš přemýšleli – prostě říkáme „Pán Ježíš Kristus“ nebo vyznáváme, že Ježíš Kristus je Pán. Trochu se obávám, že ne vždy úplně jasně vnímáme, co to vlastně znamená, když používáme to slovíčko „Pán“. Někdy totiž křesťané používají toto sousloví tak nějak mechanicky, aniž by nad tím více přemýšleli a možná to leckdy chápou jako oslovení, jméno a příjmení. Ale tak to rozhodně není. Ježíš je Pán a Kristus neboli Mesiáš, Pomazaný. Petr ve svém kázání o Letnicích řekl:

• Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem. (Sk 2,36)

Mluvili jsme o úřadech, mohli bychom také říct o funkcích: prorok, kněz a král – to jsou role, úřady, funkce, které Ježíš naplnil a v nichž stojí a koná. Přináší Boží slovo jako prorok, přičemž on sám je tím Slovem, usmiřuje Boží hněv jako kněz, přičemž on sám je tou obětí, beránkem daným za naše hříchy, a vládne jako král, který bude soudit celý svět. Všechna ostatní označení Ježíše jsou tituly, které mu náleží, které samozřejmě zase ukazují na něco, co dělá, čím je charakteristický – a mohli bychom na tomto místě zmínit například sedmero Ježíšových „já jsem …“ z Janova evangelia (chléb života, J 6,48; světlo světa, J 8,12; dveře, J 10,9; dobrý pastýř, J 10,11; vzkříšení a život, J 11,25; cesta, pravda a život, J 14,6; pravý vinný kmen, J 15,1). To jsou tituly Pána Ježíše Krista, které by stály každý jeden za samotné kázání, a u každého z nich bychom viděli, jak Pán Ježíš naplňuje svá vlastní slova, jak jedná podle toho, co říká o tom, kým je.

Dneska před sebou máme titul, který patří k těm největším a nejčastěji používaným, současně ale také nejvíce opomíjeným a zanedbávaným, titul „Pán“. Znovu se podíváme na to, jak se toto slovo používá v Písmu obecně a jak se to vztahuje k Pánu Ježíši Kristu a potom půjdeme k velmi specifickému významu slova Pán, ve smyslu Bůh, Hospodin, JHVH, a podíváme se, jak je to používané o Ježíši Kristu a nakonec se podíváme na nějaké aplikace.

Slovo pán je v Novém zákoně asi sedm set padesátkrát. Je ve více než šesti stech verších, proto jsem vám netiskl seznam těch veršů, protože to je víc veršů, než má Markovo evangelium. Používá se ve všech těch významech, o nichž budeme dneska mluvit.

I. Pánové kmánů

Slovo pán je řecky kyrios. U nás se používá v této podobě, z anglosaského prostředí se můžete setkat s podobou kurios, kdy ypsílon čtou jako u. V době, kdy se psal Nový zákon, se toto slovo nejčastěji používalo ve dvou hlavních významech. Nebylo to oslovení, jak to používáme v češtině (např.: „Pane, něco Vám vypadlo z kapsy.“). My to slovo používáme úplně všeobecně, takže nám to trochu zastírá jeho význam v Písmu, i když kdybychom se podívali do historie, nebylo to tak vždycky. V tom prvním hlavním slova smyslu se to slovo používalo o člověku, který byl vlastníkem – ať už věcí nebo lidí. Je to někdo, komu něco patří. V tomto smyslu Pavel používá slovo pán:

• Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. (Ga 4,1)

Nezletilý dědic nemá nic a je podobný otrokovi, není pánem toho, co mu náleží – stane se jím, až dospěje. V tomto smyslu najdeme slovo pán mnohokrát v evangeliích, např. když Ježíš mluví o pánovi vinice, tedy majiteli vinice, nebo o pánovi domu a jeho služebnících. Když Pán Ježíš poslal učedníky pro oslátko, na kterém vjel do Jeruzaléma, je tam řeč o jeho majitelích – a tímto slovem je to přeloženo v Ekumenickém překladu, ale v originále je množné číslo slova kyrios (kyrioi). To jsou vlastníci věcí. V tomto smyslu mluví Pán Ježíš také o sobě, když říká, že pánem nad sobotou nebo pánem soboty (Lk 6,5), nebo když mluví o pánovi žně, jehož máme prosit, aby vyslal více dělníků na svou žeň (Lk 10,2).

Když byli Pavel se Silasem ve Filipech (Sk 16), byla tam mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha. Když ho Pavel v moci Ducha svatého vyhnal, její pánové, vlastníci, si uvědomili, že přišli o značný zisk (Sk 16,16). Podobně Pán Ježíš mluví o vlastnících, majitelích otroků, o jejich pánech, např. že otrok není větší než jeho pán (J 13,16), nebo že pán domu přijde ve chvíli, kdy ho jeho služebníci (v řeč. otroci) nečekali (Lk 12,46).

Řečtina někdy používá ještě další slovo pro vlastníky, slovo despotés, ze kterého máme české slovo despota (v češtině negativně zabarvené, v řečtině neutrální). Je to synonymum slova kyrios – obojí se překládá jako pán nebo někdy jako majitel. I toto slovo je použité jak o Bohu (Sk 4,24; Ju 4), tak o Kristu (Sk 2,29; 2Pt 2,1; Zj 6,10). I když je použité v Písmu celkem jenom desetkrát, ale slovo kyrios sedmdesát pětkrát více.

Pro náš je důležité, abychom si pamatovali tento důraz na vlastnictví, protože to je jedna z věcí, která patří k Ježíšovu titulu Pán – on je majitel, je vlastník všeho stvořeného. Všechno bylo stvořeno pro něho (Ko 1,16). Všechno stvoření mu patří, je v jeho vlastnictví. A kromě toho ještě část tohoto stvoření vykoupil, zaplatil cenu, dal svůj život jako výkupné za svůj vlastní lid.

A je tady ještě druhý význam slova pán – a to odkazuje na někoho, komu náleží nějaká autorita nebo úcta. A znovu vidíme v Písmu, že to je řečeno jak o lidech, tak o andělech a samozřejmě o Bohu. Po ukřižování Pána Ježíše šli farizeové za Pilátem a chtěli, aby postavil ke hrobu stráž – a oslovují Piláta tímto slovem (pane, kyrie). Družičky takto oslovují ženicha (Mt 25,11), řečtí poutníci takto oslovují Filipa, když chtějí, aby je přivedl k Ježíši (J 12,21), Sára takto oslovila Abrahama (1Pt 3,6), protože jako její manžel jí byl dán jako hlava a jako autorita, které se má žena podřizovat. Setník Kornélius takto oslovuje andělu, který mu řekl, že má poslat pro Petra, který mu řekne evangelium (Sk 10,4) a Jan takto oslovuje jednoho ze čtyřiadvaceti starců v knize Zjevení (7,14). Jedná se o někoho, komu buď náleží autorita a moc nebo mu je prokazovaná úcta.

A znovu je i toto důležité, protože to náleží k titulu Pán, který patří našemu Pánu Ježíši Kristu. Jemu náleží veškerá autorita a moc, byla mu dána veškerá moc na zemi i na nebi. Jemu náleží veškerá úcta, protože to je Syn Boží. Takže když mluvíme o Pánu Ježíši Kristu, mluvíme o tom, kdo je vlastníkem. A v tomto smyslu musíme rozumět také tomu, že služebníci Pána Ježíše Krista se často označují jako otroci Ježíše – asi nejčastěji tak o sobě mluví Pavel. Velmi dobře rozuměl tomu, co znamená Pán ve smyslu vlastnictví. Velmi dobře také rozuměl tomu, co to znamená ve smyslu autority – jestliže je Ježíš Pán, potom ho musíme poslouchat. A jestliže je Pánem nebe i země, je zodpovědností a povinností nebe i země i všeho, co je v nich, ho poslouchat a ctít. Je to morální povinnost, a jestliže to někdo nedělá, potom hřeší. Ježíš o tom mluví v podobenství o hřivnách v Lukášovu evangeliu (Lk 19,12–27). Mluví o sobě jako o člověku, který odcestoval do daleké země, aby si odtud přinesl královskou hodnost. Pověřil své služebníky správou hřiven. A občané té země nechtěli, aby byl jejich králem. Po svém návratu zúčtoval nejprve se svými služebníky, ale potom řekl:

• Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte. (Lk 19,27)

Ježíš je Pán. Proto jsme četli na začátku text z listu Filipským, že před ním poklekne každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk vyzná, že je Pán. I ti, co nebudou chtít, budou muset. On je Pán pánů – je mu podřízena každá vláda, mocnost, moc, autorita. Má vrcholnou autoritu nade vším. Mluvíme o jeho, Kristově, svrchovanosti, vládě. Nic se nemůže vymknout z jeho ruky. Toto učení je balzámem pro křesťanovu duši. Ať už se ocitneme v jakkoliv těžké situaci, problému nebo průšvihu, můžeme se s jistotou opřít o svého Pána a vědět, že on má celou situaci pod kontrolou. On nás dovedl až sem, protože nás chce něco naučit, i kdyby to mělo být jenom to, že on je Pán, ale obvykle je to mnohem více. A on nás také vyvede ven. On je Pán!

Ukázali jsme si, jak Boží slovo používá slovo pán v celkovém kontextu, a ukázali jsme si také, jak se máme dívat na Pána Ježíše Krista z tohoto úhlu pohledu. Nyní musíme udělat ještě další krok, protože Boží slovo jde ještě o něco dál – to je další bod:

II. Pán – Hospodin

Abychom pochopili tento bod kázání, musíme zabrousit trochu do historie světa, historie Písma a dotknout se i překladu Božího slova. Bůh je Pánem dějin – je jejich vlastníkem, je jejich vládcem, je jejich tvůrce. Všechno působí svou mocí a všechno dělá podle svého záměru a ke své slávě. Proto v určité chvíli lidských dějin na nedlouhý okamžik pozvedl národ, který tisíc let bojoval o vládu s jiným národem – pozvedl Chaldejce a dal jim to, aby přemohli mocnost, která je po staletí více nebo méně ovládala – Asýrii. Nebúkadnesar dobyl velkou část Blízkého východu. Ale Boží slovo nám ukazuje, že to byl Bůh, kdo mu to dal – kdo mu dal autoritu, sílu i moc, a kdo ho také volal k odpovědnosti. Ale bylo to méně než jedno století, kdy Chaldejci ovládali celou oblast. Záhy je přemohla jiná mocnost – Peršané, kteří se spříznili s Médy. Na několik století ovládli celou oblast. Ale Bůh dal povstat jistému Evropanovi, Makedonci, jemuž jeho otec Filip (podle něho bylo pojmenováno město Filipy) dal jméno Alexandr, a my ho známe jako Alexandra Velikého. Ve dvaceti letech nastoupil na trůn po svém otci Filipovi a během následujících dvanácti let dobyl svět od Makedonie až po Egypt na straně jedné a řeku Indus na straně druhé. Během těchto krátkých dvanácti let se na celém tomto území prosadila řečtina jako hlavní jazyk a řecká kultura jako součást života obyvatel. Alexandr zemřel ve třiceti dvou letech a jeho říše se záhy rozpadla na čtyři menší a ty se dále štěpily na další a další. Nicméně řečtina zde přetrvala dalších několik staletí – což je naprosto neuvěřitelné. To není v moci člověka, to je dílo Boží. A do toho vstupuje historie Písma.

Nebúkadnesar vystěhoval Židy z jejich země a oni se postupně rozptýlili po celé nejprve babylónské, potom perské a následně řecké říši. Všude s sebou měli svá hebrejská Písma. Ale tím hlavním jazykem byla od čtvrtého století po celé této oblasti řečtina. Ve třetím století egyptský král Ptolemaios II. Filadelfos nechal přeložit tato hebrejská Písma do řečtiny. Takto vznikla tzv. Septuaginta, která se mezi Židy hojně používala také v prvním století po Kristu, tedy v době Pána Ježíše Krista a apoštolů. I když byli všichni apoštolové Židé, nepochybně rozuměli, mnozí z nich také mluvili a někteří určitě také psali řecky.

Celý Nový zákon je napsaný řecky. A mnoho citátů Starého zákona, které nacházíme v Novém, jsou právě ze Septuaginty. To ale neznamená, že by Septuaginta byla inspirovaným Božím slovem. Věříme a vyznáváme, že Bůh inspiroval původní texty Písma, tedy hebrejské a aramejské ve Starém zákoně a řecké v Novém zákoně. Nicméně pokud lidští autoři Nového zákona používali text Septuaginty, můžeme si být jistí, že v takových případech je tento překlad přesným významem hebrejských Písem. – Doufám, že jsem vás nezahltil a nezmátl. Nyní se dostáváme k samotnému jádru věci.

V řeckém překladu starozákonních Písem, tedy v té Septuagintě, Židé nepoužívali Boží jméno, tetragram JHVH, Jahve, který do češtiny překladatelé Písma překládají slovem Hospodin. Tam, kde je v češtině ve Starém zákoně slovo Hospodin, je obvykle v hebrejštině slovo JHVH. Ale v době Pána Ježíše většina Židů používala řecká Písma, Septuagintu, a v ní bylo místo JHVH slovo kyrios, tedy Pán. To byl zvyk, který Židé měli už v tom třetím století – když četli svá Písma v hebrejštině, nevyslovovali JHVH, ale místo toho používali hebrejské slovo adonaj, což znamená pán. V žalmu 110,1 čteme: Výrok Hospodinův mému Pánu …, tedy „Výrok JHVH mému adonaj. V Novém zákoně je tento verš citován čtyřikrát a pokaždé je tam citát ze Septuaginty: „Řekl Pán (kyrios) mému Pánu (kyrios).“

V řeckém Novém zákoně není ani jednou slovo JHVH. Pro označení Boha jsou tam jenom dvě slova: Bůh (řec. theos) a Pán (řec. kyrios). Ti, kdo překládali Bible do češtiny, se to pokoušeli svým čtenářům zjednodušit, pomoct jim, takže na některých místech, která zjevně mluví o Hospodinu, JHVH, přeložili slovo kyrios slovem Hospodin. Je to tak například v Matoušovi 22,37, kde je velké přikázání: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ V řeckém textu Matouše je: „Miluje Pána, Boha svého …“ Svědkové Jehovovi dokonce ve svém Překladu Nového světa Svatých Písem  jdou tak daleko, že používají slovo Jehova na skoro třech stech místech, ačkoliv ani jednou tam to slovo v řečtině není – je tam jenom slovo Bůh (theos) nebo Pán (kyrios).

A nyní se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – mnohokrát se to slovo Pán, které je ve Starém zákoně použité pro Hospodina, vztahuje na Pána Ježíše Krista. To je třeba v případě textu, který jsme četli na začátku, text z listu Filipským. Jedná se o citát z proroka Izajáše, který mluví o Hospodinu, JHVH:

• Obraťte se ke mně a dojdete spásy, veškeré dálavy země. Já jsem Bůh a jiného už není. Při sobě samém jsem přísahal, z mých úst vyšla spravedlnost, slovo, které se zpět nenavrátí. Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne: (Iz 45,22–23)

Ale apoštol ho přímo aplikuje na Pána Ježíše Krista. To slovo Pán v Novém zákoně často odkazuje na Hospodina ve Starém zákoně. Řečeno jinak, pisatelé Nového zákona ztotožňovali Pána ve Starém zákoně, tedy Hospodina, JHVH, s Ježíšem Kristem. Není to tak vždycky, takže potřebujeme pečlivě studovat Písmo a rozlišovat, ale je tak vícekrát. Ti, kdo zapsali Nový zákon v řečtině, byli přesvědčení o tom, že Ježíš Kristus je tělesné zjevní Hospodina, JHVH, Starého zákona. Ještě jinak řečeno – lidští autoři Nového zákona mluvili o tom, že Ježíš Kristus je Bůh, když používali frázi „Ježíš Kristus je Pán“ nebo frázi „Pán Ježíš Kristus“. A tohle je skutečně to nejdůležitější, co si máme vzít z toho titulu Ježíše Krista, tedy z toho, že je Pán!

Možná to vysvětlení bylo trochu komplikované a mám za to, že jako křesťané nepotřebujeme tohle všechno důkladně znát, přesto je dobré, abychom o tom věděli a mohli dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal o naději, kterou máme (1Pt 3,16). Tohle jsou věci, které nás vedou k samotnému závěru kázání:

III. Můj Pán

Jeden ze dvanácti učedníků, Tomáš, nebyl přítomný, když se Pán zjevil učedníkům v horní místnosti. Později Pán přišel tak, aby zastihl i Tomáše a mohl promluvit nejenom k němu, ale i k nám. Znovu se objevil v horní místnosti, kde byli učedníci shromážděni od chvíle ukřižování – a s nějakými přestávkami tam byli až do letnic, kdy na ně sestoupil Duch svatý. Těch sto dvacet učedníků bylo shromážděno právě na tomto místě. Ale tu druhou neděli po Pánově vzkříšení přišel Pán kvůli Tomášovi:

• Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,27–29)

Tomáš vyznal Ježíše jako Pána a byl zachráněn. To platí o každém, kdo vyzná, že Ježíš je Pán:

• Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10:9)

• ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. (Ř 10:13)

Toto je mimochodem další starozákonní citát, který ve Starém zákoně mluví o Hospodinu (Jl 3,5). Ale v Novém zákoně je přímo vztažen na Pána Ježíše Krista. Apoštol ztotožnil JHVH, Hospodina, s Pánem Ježíšem Kristem, a to navzdory tomu, že důkladně a důsledně rozlišoval mezi Otcem a Synem.

Takže jako první aplikaci – a jednu z těch nejdůležitějších pro nás – vidíme vyznání Ježíše jako Pána. Je to vyznání, které vede ke spasení. Je to vyznání, které zohledňuje celou šíři toho, co to znamená Pán v Božím slově – vlastnictví, autoritu i Božství. Kdo takto vyzná Ježíše, bude zachráněn. Tak jednoduché je spasení. Stačí vyznat Ježíše jako Pána. A přece Boží slovo říká, že nikdo nemůže v pravdě vyznat Ježíše jako Pána, pokud mu to nedá Duch svatý, pokud to není dílo Ducha svatého (1K 12,3). Vyznali jste a vyznáváte, že „Ježíš je Pán“? Potom vězte, že to ve vás způsobil Duch svatý, který obnovil vaše srdce, který vám dal nově se narodit, který vás očistil a vložil do Krista.

Ale pokud vyznáváte, že Ježíš je Pán, že je váš vlastník, že je tou poslední autoritou ve vašem životě, kterou vše chcete a budete poměřovat, potom to znamená, že se Pánu Ježíši budete také podřizovat, že ho budete poslouchat. Vyznali jste ho jako Pána, a to neznamená nic menšího, než že ho jako Pána budete také poslouchat. To jsou slova, která jdou přímo proti falešnému učení, které se rozšířilo v posledních desetiletích – že totiž člověk může vyznat Ježíše jako Spasitele, ale nemusí ho přijímat jako Pána, jako majitele. Jaká pošetilost! Jaká omezenost, pýcha a arogance se skrývá za tímto názorem – může to být jenom prázdná náboženská slupka, která je ochotná dojít k takovým závěrům. Na základě toho, co nám říká Boží slovo, musíme trvat na tom, že pokud není Ježíš Pánem, není ani Spasitelem.

A taková slova vedou k ne úplně příjemnému a jednoduchému závěru – kdo vyznává Ježíše jako svého Spasitele, musí ho také poslouchat jako svého Pána. Jeden kazatel chtěl dokázat, že Ježíš je Spasitel, a nemusí být kvůli tomu Pánem, takže se stal bankovním lupičem a tvrdil, že Ježíš je pořád jeho Spasitelem. To je zvrácenost lidské přirozenosti, která je schopná tvrdit i takové věci, jako že Ježíš je Pán, aniž by ho skutečně poslouchala. Ale kdo věří v Krista, kdo ho přijal jako svého Spasitele, ten ho bude poslouchat jako svého Pána. Přesně takhle, mojí milí, vyznáváme, že Ježíš Kristus je tím, za koho se vydávává. Je Pánem a Spasitelem – a nemůže být jedním bez druhého.

Kde není poslušnost Ježíši, tam není pravda o tom, kým doopravdy je. A tam není ani pravda v otázce spasení. To není otázka soudu, ale je to otázka srdce. Není to tak, že bychom někoho soudili, ale je to o tom, že na základě Božího slova rozlišujeme, a jestli v životě člověka chybí poslušnost Pánu – a s bázní před Pánem vyznáváme, že chybujeme, vzdorujeme, mýlíme se a mnohdy neposloucháme – potom tu není láska k Pánu a tedy tu není ani nové narození z Ducha svatého. Jenom ten, kdo ho miluje, zachovává jeho přikázání (J 14,23). To není o dokonalosti a bezchybnosti, ale je to o celkovém nasměrování, je to o způsobu života člověka. Je to o životě v pravdě, který stojí proti životu ve lži, v pokrytectví.

A ve výsledku je to o tom, jestli stavíme na Božím slově nebo ne. Jestli přijímáme Písmo jako slovo pravdy nebo si z něj bereme jenom to, co se nám hodí, co se nám líbí, čemu jsme ochotní naslouchat a čemu ne. A tohle je skutečně subjektivní, osobní záležitost, přesto je to věc života a smrti! Věříš, že Ježíš je Pán? Vyznáváš svými ústy Ježíše jako Pána? Podřizuješ se mu v každodenním životě? Jinými slovy, podřizuješ se jeho Slovu, tedy Bibli, v každodenním životě? Je pro tebe osobně Bible slovem pravdy, Božím slovem? A to se velmi jednoduše pozná podle toho, jestli to Slovo posloucháš nebo ne, jestli se jím chceš řídit nebo ne, jestli hledáš výmluvy, proč ho neposlouchat nebo jestli prostě a jednoduše důvěřuješ Slovu, navzdory všem slabostem, pádům, selháním a těžkostem, které to do tvého života přináší. Přesně o tom je Ježíšův titul Pán!

Vyznal jsi Ježíše jako svého Pána? Potom se můžeš radovat z jeho Slova a ctít ho ve svém srdci. Potom můžeš s důvěrou přistupovat k Bohu a spoléhat se na to, že tě nikdy nevyžene ven, že se tě nikdy nevzdá a nikdy se tě nezřekne. Amen.