Co je modlitba

Jaroslav Kernal, Praha 26. května 2024

Minulý týden jsme ukončili sérii, která se týkala osoby a díla Ducha svatého a na ní navážeme další, ale kratší sérii, ve které se budeme zabývat modlitbou. Když jsme s Ríšou probírali to, na co se zaměřit v této a v následujících dvou nedělích, dospěli jsme nakonec jednomyslně k tématu modlitby. Takže v těchto třech nedělích budeme mluvit o modlitbě. Psal jsem vám, že bych chtěl začít u modlitby v Ježíšově jménu, ale potom mi došlo, že je potřeba začít na začátku, ne na konci. Takže dneska začneme úplným základem, tedy tím, co je to modlitba, příště se podíváme na obsah modlitby a nakonec se podíváme na ten způsob, tedy na modlitbu v Ježíšově jménu. 

Dnes půjdeme do dvou textů, které jsou velmi podobné – jeden je v Lukášovi 11 a druhý v Matoušovi 6. Na obou místech je to, co se nazývá „modlitba Páně“. Pojďme nejprve oba texty přečíst a potom se jim budeme věnovat. Lk 11,1 & Mt 6,5–8. 

Lukáš často představuje Pána Ježíše Krista v jeho lidství – jednou z charakteristických věcí, kterou nám takto ukazuje, je modlitba Ježíše. Na mnoha místech vidíme, jak se Ježíš modlí. Ježíš je dokonalým vzorem člověka. Proto ho také Písmo nazývá druhým Adamem. Je přesně takovým člověkem, jakým má člověk být. Perfektní Syn člověka. Boží Syn, který se modlí. Znovu a znovu nacházíme Ježíše na modlitbách. Ježíš nás učí, jak se modlit a jeho nejlepší způsob vyučování je vlastní příklad. Učedníci trávili svůj čas s Ježíšem a často viděli, jak se modlí. To byla pro ně veliká výzva. Marek hned v první kapitole svého evangelia říká, že Ježíš „časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil“ (Mk 1,35). Podívejte se na pár veršů z Lukáše, které nám ukazují Pána na modlitbách:

• … odcházíval na pustá místa a tam se modlil. (Lk 5,16)
• … vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. (Lk 6,12)
• Když se o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mne zástupy pokládají?“ (Lk 9,18)
• Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. (Lk 9,28)

Když jedl s učedníky beránka, modlil se (Lk 22,19), když je potom v horní místnosti vyučoval, modlil se (J 17), po cestě do Getsemane řekl Petrovi, že se za něj už předtím modlil, aby jeho víra neselhala (Lk 22,31–32), v Getsemane se modlil (Lk 22,41), dokonce když byl na kříži, tak se modlil (Lk 23,34). Není divu, že učedníci šli za Pánem a prosili ho, aby je naučil modlit se. A to nebyli lidé, kteří by neznali modlitbu. 

Jako Boží děti bychom měli každý den zakoušet alespoň několik zázraků. A ty dva nejdůležitější jsou, že Pán mluví k nám a my mluvíme k němu. Obojí je skutečný zázrak. Nekonečný Bůh, dokonalý, svatý, spravedlivý, plný slávy a zářivý se k nám sklání a promlouvá k nám ve svém Slově. Nepatrní lidé, nedokonalí, hříšní, nespravedliví, často v temnotě svých životů a svých pádů, omezení v čase i prostoru, v myšlení i jednání mohou mluvit s neomezeným a prostor i čas přesahujícím Bohem. Bůh nás vede k modlitbě a vyučuje nás, jak se máme modlit. Za co se ale máme modlit? O co máme prosit? Jaké jsou naše nejdůležitější potřeby? Co patří na druhé a na třetí místo? O co máme usilovat? Co má být cílem našeho života a každého jednoho dne? Tyto a mnohé další otázky si klademe a hledáme na ně odpověď. A to nás vede k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Výzva: Nauč nás modlit se!

Když Boží slovo mluví o modlitbě a o nás, říká nám poněkud depresivní věc, protože tvrdí, že ze své přirozenosti jsme na tom tak, že „ani nevíme, jak a za co se modlit“ (Ř 8,26). Ale podívejte se na učedníky – ani oni na tom nebyli lépe. Nedlouho po Ježíšově křtu byl Pán Ježíš obklopen zástupy na hoře (Mt 5–7) a vyučoval mimo jiné o tom, jak se lidé mají modlit. O více než rok a půl později se Ježíš na nějakém skrytém místě modlil a tehdy mu jeden z jeho učedníků řekl, aby je naučil modlit se (Lk 11,1). Minimálně někteří z Pánových učedníků byli původně učedníci Jana Křtitele – a tento učedník, který oslovil Pána, říká, že Jan učil své učedníky modlit se. Ale ve světle toho, jak se modlil Ježíš, učedníci chápou, že jejich modlitby jsou úplně jiné a že se potřebují naučit modlit se od Ježíše. A totéž potřebujeme také my. Tohle je místo, kde musíme začínat i pokračovat: „Pane, nauč mě modlit se.“ Ježíš své vyučování o modlitbě – o této modlitbě, která je zaznamenaná v Mt 6 a v Lk 11 opakoval nejméně dvakrát – jednou veřejně a podruhé v soukromí. Nebojí se opakovat své vyučování, protože dobře ví, jak moc to potřebujeme. Proto se ani my nemáme bát opakovat svou prosbu za to, aby nás Pán vyučoval modlitbě. Toto je jedna z nejmoudřejších věcí, které můžeme udělat a zároveň je to jedna z nejdůležitějších modliteb v životě křesťana – že půjdeme za Pánem a budeme ho žádat, aby nás učil modlit se. To je něco, co potřebujeme dělat v průběhu celého svého křesťanského života. Naučme se volat k Pánu: „Pane, nauč mě modlit se.“ Když ráno vstaneme, může to být jedna z prvních modliteb, které zazní z našich úst nebo z našeho srdce. Když přistupujeme k modlitbě ve své modlitební komůrce, prosme Pána, aby nás učil modlit se. Když v průběhu dne na krátký okamžik zastavujeme, protože se potřebujeme pomodlit – za to, co aktuálně děláme v práci, za situaci, v níž se nacházíme, za konflikt, do něhož se řítíme, můžeme a měli bychom vždycky doprovodit tuto svou obvykle velmi krátkou modlitbu také modlitbou za to, aby nás Pán učil modlit se. On to bude dělat. Když k němu takto budeme volat, on nás bude učit.

Když se k němu naučíme takhle volat, začne nám dávat hlubší porozumění tomu, co to znamená modlitba. Nejde o nějakou náboženskou povinnost, jako je to třeba v islámu, kde se musí správný muslim modlit pětkrát denně, nebo v katolicismu, kde správný katolík musí x-krát odříkat modlitby růžence. Modlitba je komunikace s Bohem, modlitba je o vztahu s Bohem. Správně se modlit znamená chodit s Bohem. A chodit s Bohem mimo jiné znamená modlit se. Ale vidíme, že modlit se, není samo sebou. Modlitbě je potřeba se naučit. Někdy se modlitba přirovnává k dýchání, a v jistém slova smyslu to tak skutečně je – nikdo nemusí novorozence učit dýchat. Začne dýchat hned po narození a poznáte to podle křiku, který se začne ozývat. A na druhé straně často lidé v dospělosti zjišťují, že dýchají špatně, a to nejenom tehdy když se chtějí věnovat nějakým sportům. A musí se začít učit dýchat správně, což není úplně jednoduché. 

Tak je to i s modlitbou. Každé Boží dítě se modlí zcela přirozeně – prostě volá k Bohu. Ale problém je, když se křik novorozence ozývá z úst dospělého člověka. A tak bych vás chtěl povzbudit k tomu, abyste se modlili – a abyste stále prosili Pána, aby vás on sám učil modlit. Někdy máme své představy a chtěli bychom se třeba modlit jako ten či onen, o nichž jsme četli. Ale Petr nešel za Ondřejem, protože viděl, že Ondřej se modlí líp než on, ani ten učedník, který se obrátil na Pána, nešel za jiným učedníkem, aby ho naučil líp se modlit, ale prostě se obrátili k Pánu a prosili jeho samotného, aby je naučil modlit se. A přesně toto musí udělat každý učedník Pána Ježíše Krista. Nejsme a ani nemáme být učedníky lidí, ale samotného Pána Ježíše. Je jistě jednodušší kopírovat lidi, ale žádný člověk nezobrazuje lidství v plnosti jako Pán Ježíš. On je naším Pánem, on musí být naším učitelem, on je naším vzorem, naší normou, měřítkem. Prosme jeho samotného a díky němu se budeme moci stát odborníky na modlitbu. To je totiž absolutní základ křesťanského života – to že půjdeme k němu na místě prvním a že se od něj budeme učit na místě druhém. A máme-li lépe rozumět modlitbě, potom se budeme muset ponořit také do jeho Slova a nasytit se jeho Slovem. Boží slovo je plné modliteb – a je to jeho Slovo, Pánovo slovo. Máme tady přímo knihu modliteb, což jsou Žalmy. To není nic jiného, než zaznamenané modlitby Božího lidu. Čtěte je, studujte, modlete se je, zpívejte je, učte se je zpaměti a potom sami uvidíte, jak poroste váš modlitební život. A kromě Žalmů jsou v Bibli desítky dalších modliteb – modlitby Abrahama nebo Eliezera či Jákoba v knize Genesis, Mojžíše v Exodu nebo Numeri, Jozue v knize Jozue, řada modliteb soudců v knize Soudců, modlitby Chany nebo Davida v 1. a 2. Samuelově, Šalomouna nebo Elijáše v 1. Královské, Elíši nebo Chizkijáše ve 2. Královské, modlitby Ezdráše, Nehemjáše, Izajáše, Jeremjáše, Ezechiela, Daniela, množství modliteb Pavla v jeho listech … Kéž je naše srdce ovládnuto touhou, aby nás Pán naučil modlit se!

II. Vysvětlení: Když ty se modlíš …

Pán Ježíš neváhal s odpovědí na modlitbu učedníků, aby je naučil modlit se. I my můžeme mít jistotu, že Pán Ježíš bude odpovídat, kdykoliv ho budeme prosit, aby nás naučil modlit se. A někdy – možná podobně jako učedníci – zjistíme, že už odpověděl mnohem dřív, akorát jsme si toho úplně nevšimli. Pojďme nyní do Matoušova evangelia do šesté kapitoly. Podíváme se nejprve na šestý verš, který je pozitivní, tedy říká, co máme dělat, a potom na verše 5, 7–9, které jsou negativní, jsou varováním před tím, jak modlitba vypadat nemá. 

• Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí. (Mt 6,6)

Pán Ježíš mluví o skrytosti modlitebního života. Toto je velmi důležitá věc, kterou dnes mnozí křesťané nechápou. V šesté kapitole Matouše Pán Ježíš mluví o třech podstatných věcech křesťanského života, o dávání, modlitbě a půstu, které mají zůstat skryté očím a uším ostatních lidí. Nikdo jiný nemá přesně vědět, co se děje, když jsme sami s Bohem. V lidském životě, křesťanský nevyjímaje, jsou určité věci, které nepatří očím a uším, mysli natož pak ústům jiných lidí. A modlitba patří mezi ně. Pán Ježíš odcházel na pustá místa a tam se modlil. Obvykle tam odcházel sám. Někdy, jako v Lukášovi 11, vzal s sebou také své učedníky. Někdy vzal jenom některé z nich, Petra, Jakuba a Jana – jako při proměnění na hoře nebo při modlitbě v Getsemane. Ale jak na hoře proměnění, tak v Getsemane poodstoupil od nich – ne úplně daleko, takže slyšeli, o čem s ním rozmlouval Mojžíš a Elijáš, stejně jako slyšeli jeho úpěnlivou prosbu, aby od něj byl vzdálen ten kalich, který byl před ním, tedy kříž a Otcův hněv. Křesťanská modlitba, osobní modlitba, je zvláštní věcí, která nepatří jiným – má probíhat za zavřenými dveřmi. Samozřejmě nemusí to být nutně dveře, ale probíhá mezi námi a Bohem.

Modlitební komůrka nemusí být nutně nějaký pokojík. Může to tak být, pokud někdo takový pokojík má. Minulý týden mi jeden nevěřící člověk vyprávěl o paní, které pronajímá byt a která je věřící jako já (protože jsme spolu mluvili o Božích věcech) a v tom bytě si zařídila jednu místnost jako modlitební místnost a polepila si zdi citáty s Písma a různými dalšími nápisy. Tak se ptal, jestli to ta paní nepřehání. Ale možná nemáte takovou místnost. Jeden bratr mi říkal, že jeho modlitební komůrkou je čas, kdy každé ráno běhá tři kilometry do práce. Nebo to může být vaše auto cestou do práce či procházka v přírodě. Jedná se prostě o čas, kdy je člověk sám s Bohem. 

To je čas, kdy se buduje a upevňuje náš vztah s Bohem zcela jedinečným způsobem. To je čas, kdy tzv. jdeme na hlubinu. Neznamená to, že to tak bude vždycky, a pravděpodobně ani ne moc často, ale z Boží milosti přicházejí takové chvíle – a kéž by jich bylo mnohem víc – kdy velmi silně zakoušíme Boží blízkost, kdy nám Bůh třeba otevře Písma (protože je dobré modlit se s otevřeným Božím slovem a nechat své modlitby inspirovat Písmem) a dá nám slovo ujištění, povzbuzení nebo vyučování, nebo kdy nám Bůh vloží nějaké věci na srdce – a mohou to opět být věci osobní, může to být ujištění o našem jednání nebo rozhodování, může to být vysvobození z hříchu, může to být nějaký podnět, abych mluvil s nějakým bratrem nebo sestrou nebo se za ně modlil. Je to skutečně o velké intimitě s Bohem, která takto patří do modlitební komůrky. To je modlitba – to je náš skrytý duchovní život. 

Tento princip platí i ohledně dalších modliteb – když manželé modlí spolu. Když se blízcí přátelé modlí spolu. To jsou chvíle, kdy se buduje jejich vztah s Bohem a také jejich vzájemný vztah. A platí zde totéž, co o modlitební komůrce jednotlivce – není to určeno žádným jiným uším ani očím. Co se děje na takových modlitbách, není často sdělitelné a nemá být sdělované. Patří to do manželství, do přátelství, a našemu Bohu. A stejně tak můžeme mluvit o modlitebních shromážděních církve, ať už se jedná o modlitební skupinky nebo o sborové modlitební shromáždění. To jsou věci, které patří danému sboru – nepatří jiným sborům. Ve Skutcích 13 se církev modlila a Bůh promluvil a řekl jim, aby oddělili Barnabáše a Saula k dílu, ke kterému je povolal (v. 1–3). A to je všechno, co nám o tom Písmo říká. Jak to proběhlo a co přesně se stalo, zůstalo v té církvi. Nebo ve Skutcích 4, když se bratři modlili po tom, co Petrovi a Janovi velerada zakázala kázat a oni to odmítli s odkazem na to, že je správné poslouchat Boha a ne lidi, čteme o tom, že se modlili slova Žalmu 2 a to místo se otřáslo a byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží. To je vše, co víme. Chtěli bychom znát detaily, chtěli bychom návod, byli bychom rádi, kdyby to u nás bylo jako jinde, kdybychom se modlili, jako se modlí tamten sbor nebo nějaký jiný. Ale to vede jenom ke srovnávání se s lidmi. Kde je hlava církve? Kde jsou ona slova učedníků: „Pane, nauč nás modlit se!“

A samozřejmě jsou tady i veřejné modlitby, když se modlíme ve shromáždění, kam jsou zváni všichni, aby slyšeli slovo Boží a sytili se jím, aby věřící měli společenství a společně lámali chléb. Ale veřejná modlitba není stejná, jako ta v modlitební komůrce. To je modlitba, která musí brát ohled na všechny ostatní – jak v otázce obsahu, tak ve způsobu – aby k ní všichni mohli říci své „amen“, aby s ní celá církev mohla souhlasit. To je modlitba, která má budovat církev. Není to vyučování, i když někdy si to lidé pletou, je to modlitba, je určená Bohu, ale je vyslovovaná také s ohledem na posluchače. O obsahu soukromé i veřejné modlitby budeme ještě více mluvit příště. Dnes chci, abychom viděli ten rozdíl a přemýšleli o něm.

III. Varování: Nemodlete se jako …

Pán Ježíš říká, že když se modlíme, máme něco udělat – vejít do pokojíku. A mimochodem všimněte si, že i když má člověk vejít do své modlitební komůrky sám, oslovuje Boha slovy „Otče náš“.

Ale kromě této pozitivní věci říká Pán Ježíš ještě několik negativních věcí, mluví o tom, čeho se máme vyvarovat. V osmém verši říká: „Nebuďte jako oni!“ Jako kdo? Jako pokrytci (v. 5) a jako pověrčiví pohané (v. 7). Podívejme se tedy na obě tyto věci, před nimiž tady Pán Ježíš varuje – nejen své učedníky, ale i ostatní lidi, zástupy, které se shromáždily kolem něj. 

• A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci: ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; amen pravím vám, už mají svou odměnu. (Mt 6,5)

V otázce dávání, půstu i modlitby staví Pán Ježíš proti sobě do kontrastu skrytost a zjevnost. Co je skryté lidem, nezůstává skryté Bohu, ale co se dává na odiv lidem, už má svou odměnu a nepřináší to Bohu žádnou slávu. Ježíš mluví o pokrytcích, kteří se modlí tak, aby byli vidět, aby lidé řekli: „Ach, to byla krásná modlitba, takhle bych se nikdy nepomodlil.“ „Ó, s jako horlivostí se ten člověk modlí, tak vroucně se já modlit neumím.“ Pán Ježíš říká, že takoví už mají svou odměnu. Tou odměnou je obdiv lidí, který nafukuje jejich pýchu. A vzpomeňte si na podobenství, které říkal o těch, kteří si na sobě zakládali a ostatními pohrdali (Lk 18,9–14). Farizeus, který se modlil: „Děkuji ti, Bože, že JÁ …“ A úplně vzadu celník, který se neodvážil ani oči k nebi pozvednout, bil se do prsou a říkal: „Bože, slituj se nade mnou hříšným.“ A o něco dále říká o farizejích, že vyjídají domy vdov a dlouho se modlí (Lk 20,47). Přesně to přeložil Petrů: „Vyjídají vdovám dům pod záminkou dlouhého modlení.“ Ti lidé přišli k vdově, aby se za ní pomodlili – jak zbožné, že? A potom se modlili až do oběda. Modlili se tak dlouho, dokud ta vdova neřekla: „Promiň, že přerušuju tvou úžasnou modlitbu, ale musím pro sebe připravit nějaké jídlo. Mohl bys jíst se mnou?“ To je skutečný vrchol náboženského pokrytectví. Ježíš říká: „Běda vám, farizeové, pokrytci!“ Když se modlíte, nebuďte jako oni. Nemodlete se jako pokrytci. Je stokrát lepší zůstat se svou modlitbou v komůrce, než se modlit pokrytecky, naoko, nebo kvůli druhým, nebo proto, že se to sluší, nebo proto, co by si jiní o mě pomysleli. A na druhé straně – nebuďte jako pokrytci, když uslyšíte modlitbu toho celníka vzadu, který ze sebe sotva dostane kloudné slovo. Možná v danou chvíli nic neřeknete, ale jak je na tom vaše srdce? Není jako srdce toho farizeje?

Bůh skutečně chce, abychom se ve shromáždění modlili. Mají se modlit muži i ženy (1K 11,4–5; 1Tm 2,1–10, zvl. 8–10; Sk 2,14; 12,5.13–17 – mimochodem všimněte si, že na tomto modlitebním shromáždění jaksi nebyli vedoucí církve – v. 17). Chci vás povzbudit k modlitbám – jak k těm v modlitební komůrce, tak těm ve shromáždění. Pokud však nezačínají v té komůrce, dávejte dobrý pozor, aby to nebyly modlitby pokrytců. 

Ta druhá věc, před kterou Pán Ježíš varuje, je pověrčivá pohanská mnohomluvnost nebo prázdnomluvnost. Prázdná slova jsou hříchem sama o sobě, natož pak, když jsou určená Bohu jako modlitba. Jedna z nejdelších modliteb zaznamenaných v Písmu je modlitba krále Šalomouna při zasvěcení chrámu (1Kr 8,23–53). Tentýž Šalomoun zapsal v knize Kazatel:

• Ústa spěšně neotvírej, neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem; vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi, tak ať jsou nemnohá tvá slova. Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. (Kaz 5,1–2)

Pohané a hlupáci si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. A o něco dál říká, že čím více slov, tím více pomíjivosti (Kaz 6,11). Vzpomeňte si na Pánovu modlitbu v Getsemane:

• Otče můj, není-li možné, aby mne tento kalich minul, a musím-li jej pít, staň se tvá vůle. (Mt 26,42)

A potom Matouš dodává, že se modlil stejnými slovy ještě dvakrát. Pavel se modlil, aby ho Pán zbavil ostnu v těle – asi to nebylo sáhodlouhé vypravování o tom, kde ho co píchá a jak by to bylo lepší, kdyby to tak nebylo, protože by mohl udělat mnohem víc a mohl by být užitečnější a mohl by se mnohem víc věnovat lidem a službě nebo šití stanů, když je to potřeba a tohle a tamto … Někdy lidé při modlitbě chtějí vysvětlit Bohu, co všechno se jim stalo během dne nebo týdne – i když má spíš podezření, že to chtějí říci lidem a ne Bohu. Ale o tom více příště. Dnes je tu varování před prázdnotou slov, před marným opakováním. Můžeme se samozřejmě za stejnou věc modlit víckrát, ale máme zkoumat své srdce, zda se modlíme za správnou věc a zda je náš postoj správný nebo jestli nám náhodou Bůh neodpovídá – ale třeba ne tím způsobem, který my zrovna nechceme slyšet, tak děláme, že neslyšíme a modlíme se pořád dál. Tohle se týká hlavně osobních věcí – myslím, že se to tolik netýká našich přímluv za druhé nebo modliteb za obrácení. 

Nemodlete se jako pohané ani jako pokrytci. Budujte vztah s Pánem Ježíšem Kristem ve skrytosti – a Otec, který je v nebi vám odplatí zjevně. Přistupujte ve víře k trůnu milosti, se spolehnutím se na dílo Pána Ježíše. On dokonal naše spasení. On udělal všechno a bez něho nemůžeme udělat nic. On ví, co potřebujeme. Jemu patří všechny zdroje stvořeného světa. Ale chce, abychom přišli k němu, abychom s ním o tom mluvili, abychom se k němu obraceli s důvěrou a ve víře – a potom bude vyslýchat naše modlitby ke své slávě a k našemu spasení. 

• Všechnu ‚svou starost vložte na něj‘, neboť mu na vás záleží. (1Pt 5,7)
• Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu. A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. (Fp 4,6–7)

Amen.