Žijte v Duchu svatém

Jaroslav Kernal, Praha 18. listopadu 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Sešli jsme se, abychom společně uctívali Boha v Duchu svatém a v pravdě. Součástí našeho uctívání je čtení Božího slova, jeho výklad, jeho slyšení a jeho aplikace, tedy jednání podle Slova. A v tomto smyslu je potom celý křesťanův život uctíváním, protože aplikace Božího slova se nemůže omezit jenom na společné shromáždění, i když tam bude v určitém slova smyslu začínat (když slyšíme výklad a chápeme, co podle Písma máme dělat a jak máme žít). Aplikace Božího slova musí být součástí našeho každodenního života. Kdyby otázka náboženství byla omezena jenom na neděli, potom bychom se možná mohli označit za náboženské lidi, ale těžko bychom se mohli označit za křesťany. Křesťan je ten, kdo patří Kristu – a nelze omezit pouze na neděli. Buď Kristu patříte, nebo ne. A pokud mu patříte, potom se budete každý den podřizovat jeho vládě, jeho Slovu. Proto může apoštol napsat tak vzácná slova, jaká čteme např. v Římanům 12,1:

• Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Potřebujeme znát Boží vůli pro svůj život, potřebujeme se sytit hutným pokrmem z Božího slova a proměňovat svou mysl Božím slovem. Proto jdeme i dnes do Božího slova a budeme pokračovat ve výkladu Pavlova listu církvím do Galacie. Budeme číst Ga 5,12-16.

Pavel se ve druhé až čtvrté kapitole tohoto listu věnoval vysvětlení vztahu zákona a milosti. Mnoha argumenty vysvětloval křesťanům rozdíl mezi starou a novou smlouvou, ukazoval na jejich vzájemnou neslučitelnost, a na nemožnost vrátit se ke staré smlouvě, ke smlouvě z hory Sinaj, protože tato smlouva vždycky vedla lidi do otroctví. Ale křesťané žijí ve svobodě, kterou jim Kristus vydobyl. Tuto svobodu Pavel popisuje v páté a šesté kapitole. Jedná se o vysvětlení Kristova zákona, nové smlouvy a způsobu života v Kristu. Také v našem dnešním oddíle uvidíme velikost a nádheru svobody, kterou jsme získali z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, v jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. Pojďme tedy k našemu textu.

I. Svoboda ke službě (v. 13)

• Ga 5:13 Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.

Tu svobodu vám vydobyl Kristus (Ga 5,1). A nejenom, že jste byli vysvobozeni, byli jste ke svobodě povoláni. Ježíš Kristus svou obětí na kříži zaplatil cenu za vás, vykoupil nás z otroctví. Naším pánem už není ďábel, jehož jsme všichni vědomě nebo ještě více nevědomě poslouchali, ale máme nového Pána, který za nás zaplatil.

Byli jsme otroci hříchu, byli jsme pod soudem Adamova pádu. Hřích zásadním a  radikálním způsobem odděluje člověka od Boha. Člověk už nemůže mít s Bohem vztah, protože je padlé stvoření. V dosahu jeho jednání jenom zlo. Dokonce, i když chce dělat dobro, je schopen činit jenom zlo. To je důsledek Adamova pádu, díky němuž se každý člověk rodí mrtvý v hříchu. To znamená, že není schopen mít vztah s Bohem a z toho důvodu ani není schopen dělat to, co je skutečně dobré. Je schopen dělat to, co je dobré v jeho vlastních očích, a někdy se to může navenek i krýt s tím, co je dobré v Božích očích, ale protože to vychází z hříšného srdce, nemůže to Bůh přijmout jako skutečně dobré. Proto je napsáno, že přirozený člověk, nevěřící, není schopen žádného dobrého skutku (Tt 1,16). Hříšný člověk je v zajetí, v otroctví hříchu. Potřebuje vysvobodit, vykoupit z hříchu a jeho otroctví. A to není možné žádnou obětí zvířat, není možné zaplatit tak vysokou cenu, nemohl to udělat zákon nařízení a předpisů, protože nic z toho nemůže změnit lidské srdce, změnit motivaci lidského srdce. To může udělat jenom Bůh sám svým nadpřirozeným zákrokem, znovuzrozením.

Ale Bůh je spravedlivý a jaká by to byla spravedlnost, kdyby řekl: „Co bylo, bylo, zapomeňme, smažme to, udělejme tlustou čáru, všechno je OK …“ To nejde. Hřích je na prvním místě vzpourou proti Bohu. I ten nejmenší hřích je proviněním se proti svatému Bohu a proti jeho dokonalé spravedlnosti. Bůh musí hřích potrestat. A to udělal, když poslal svého Syna, aby za hřích zaplatil. Boží syn na kříži Golgoty zaplatil za všechny hříchy všech vyvolených. Zaplatil cenu, která byla dostatečná, úplná a dokonalá. Cenou za hřích je smrt. Boží spravedlnost může uspokojit jenom přiměřená oběť a tou je věčná, druhá smrt hříšníka. Ale Kristus se stal člověkem, dokonalý nekonečný a věčný Boží syn na sebe vzal lidské tělo a podstoupil smrt – smrt na kříži. Bůh jeho smrt přijal jako přiměřenou oběť, zástupnou oběť za hříchy vyvolených. Tato oběť dokonale uspokojila Boží spravedlnost, a touto obětí Boží syn vykoupil svůj lid z jeho hříchů. Touto obětí jsme zachráněni – ospravedlněni, posvěceni, oslaveni.

Tato oběť byla zaplacena jednou provždy a Duch svatý ji aplikuje do životů těch hříšníků, které Bůh před stvořením světa vyvolil, aby byli svatí bez poskrvny před jeho tváří. Skrze své Slovo, skrze kázání evangelia tyto hříšníky povolává, mění jejich srdce, naplňuje je vírou a láskou, vykupuje je z moci hříchu a uvádí je do svobody Božích dětí. Jste koupeni za cenu, nepatříte sami sobě, ale ne jako otroci, nýbrž jako synové, kteří jsou svobodní. A proto nemějte svobodu za příležitost pro tělo, jak zní doslovný překlad, ale služte jedni druhým. V originále je vyjádření, které bychom mohli asi nejlépe přeložit frází „skrze lásku buďte jako otroci zavázáni jedni druhým“. Jste povoláni ke svobodě a tato svoboda znamená, že budete v lásce sloužit druhým. Jako Boží děti jste svobodní. Slovy Pavla to znamená, že můžete všechno. Ale když Pavel toto říká, hned také dodává:

• 1K 6:12 ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ – ano, ale ničím se nedám zotročit.
• 1K 10:23 ‚Všecko je dovoleno‘ – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu.

Jste svobodní, ale ne pro sebe. Jste svobodní, ale patříte jinému – patříte Bohu samotnému. Jste svobodní, ale ne tak, abyste si žili sami pro sebe, pro svou tělesnost, pro své žádosti, vášně, touhy, pro své sobectví nebo dokonce pro hřích. Jste svobodní, a to znamená, že máte sloužit v lásce jedni druhým. Nikde nenajdeme lepší příklad, než na životě našeho Pána Ježíše Krista. I když se narodil pod zákonem, měl jako Boží syn dokonalou svobodu. Jak je to možné? Protože dokonale naplňoval zákon tím, že přede vším a na prvním místě vždy a za všech okolností miloval Boha celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly. A hned v těsném závěru miloval svého bližního. Jak se to projevovalo na jeho životě? Že nežádal nic pro sebe, ale sloužil druhým. Písmo říká, že na sebe vzal způsob služebníka, otroka a sloužil (Fp 2,7). Byl Boží syn! Přišel do svého vlastního! Mohl cokoliv! Ale on sloužil. Byl svobodný, a proto sloužil. Jak sloužil? Tak, že byl někdy naprosto vyčerpán, takže usnul na lodi uprostřed bouře. Sloužil s odvahou, když se stýkal s těmi, kteří byli společností vyloučeni, jako byli malomocní, nebo celníci a nevěstky. Sloužil se sebezapřením, když konfrontoval pokrytectví farizeů a musel zdržet svůj hněv, aby je okamžitě nesmetl z tohoto světa. Sloužil až do krajnosti, když svým učedníkům v poníženosti myl nohy. To je svoboda Božího syna. K této svobodě jsme povoláni i my, bratři a sestry. Jste svobodní ke službě druhým. Už nesloužíme sami sobě, ale máme na prvním místě své bližní. Kristův příklad služby nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Svoboda k lásce (v. 14)

• Galatským 5:14 Vždyť celý zákon je shrnut v jednom slově: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!

Byli jste vysvobozeni od hříchu, od smrti, z moci ďábla z odsouzení zákona a jste svobodní ke službě bližním, ke službě bratrům a sestrám v místní církvi na prvním místě, ke službě své rodině. Byli jste vysvobozeni k tomu, abyste milovali své bližní jako sami sebe. Tak naplníte zákon Kristův. Co znamená služba bližnímu? Co to znamená milovat bližního? Ježíš dává dobrý příklad, když vysvětluje farizeovi, který se chtěl vymluvit, kdo to je bližní. Je to známý příběh o milosrdném Samařanovi (Lk 10,29-37). Je to dobrý příklad toho, co to znamená naplnit zákon Kristův, ukázka toho, jak milovat svého bližního. Podívejme se na ten příběh, přečtěme ho.

Ježíš tady neučí spasení ze skutků, ale mluví o tom, že skutečná víra se pozná na skutcích. Na skutcích lásky k bližním. Na nezištných skutcích lásky. Víra bude zjevná v milosrdenství, které se ochotně dělí, které dává a nežádá zpět. Ti náboženští muži – kněz a levita, prošli okolo zraněného muže a nejenom že si ani nevšimli – oni se mu zdálky vyhnuli. Nebyli ochotní ani zavolat 112! Možná spěchali, možná se nechtěli rituálně poskvrnit, možná se ale jenom nechtěli snížit k té obyčejné a také trochu špinavé práci posloužit zraněnému člověku. Ježíš nevysvětluje jejich důvody a motivy – rozhodující je pro něj jejich jednání. Proč? Protože na teprve na jednání se ukáže láska k bližnímu, láska se bude projevovat na skutcích. Ten Samařan, který se postaral, měl také svůj program. Někam cestoval a počítal s tím, že se bude vracet stejnou cestou. Přesto neváhal, zastavil, byl pohnut soucitem, když viděl zraněného muže. Ježíš říká, že byl pohnut soucitem. Je tam slovo, které není mnohokrát v Novém zákoně, ale tam, kde je, je skoro vždycky použité o Pánu Ježíši. Když viděl zástupy, které byly jako ovce bez pastýře, byl pohnut soucitem (Mt 9,36) a vyučoval je. Když uviděl veliký zástup lidí, kteří přinesli své nemocné, byl pohnut soucitem a uzdravil jejich nemocné (Mt 14,14). Když viděl zástupy lidí, kteří s ním byli tři dny v pustině a neměli co jíst, byl pohnut soucitem a nasytil je (Mt 15,32). Když na něj křičeli dva slepci, aby se nad nimi slitoval, když odcházel z Jericha, bylo mu jich líto a vrátil jim zrak (Mt 20,34), když k němu přišel malomocný muž, byl pohnut soucitem a očistil ho (Mk 1,14), když potkal nešťastnou vdovu z městečka Naim, která šla pohřbít svého jediného syna, bylo mu jí líto a vzkřísil jejího syna (Mk 7,13). Pak už jsou jenom tři další výskyty tohoto slova – o králi, který se slitoval nad svým zadluženým služebníkem a všechny jeho dluhy mu odpustil (Mt 18,27), o Samařanovi, který poskytl nezištnou péči a o otci, který byl pohnut soucitem, když viděl, jak se vrací jeho marnotratný syn (Lk 15,20) – když byl ještě daleko, otec k němu běžel, objal ho, oblékl ho, dal mu na ruku prsten, dal porazit vykrmené tele a radoval se z návratu marnotratného syna. To je popis Boží lásky. To je láska, která jedná. Je to niterné pohnutí, niterný soucit, který je vyjádřený velmi prakticky, skutkem. Apoštol Jan napsal:

• 1 Janův 3:16-18 Podle toho jsme poznali, co je láska, že on za nás položil život. A tak i my jsme povinni položit život za své bratry. Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska? Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem.

V tom je shrnutý celý zákon! Láska je naplněním zákona (Ř 13,10). Zákon nelze naplnit tím, že se budete soustředit na jednotlivá přikázání a snažit se podle nich žít – to vede jenom k odsouzení, protože taková snaha je zaměřená na toho, kdo chce takto žít, soustředí se na sebe. Ale láska se nikdy nesoustředí na sebe, ale vždycky se soustředí na druhé. Poslechněte si, jak se projevuje křesťanská láska:

• 1K 13:4-8 Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.

Galatští se soustředili na zákon, tedy na sebe a žili podle těla, žili z vlastní síly. Prosazovali sami sebe. Místo aby se soustředili na Krista, který je vrcholným projevem Boží lásky k nám, který nás vysvobodil ke službě druhým a vede nás k tomu, abychom měli bližního za přednějšího než sebe. Proto jim Pavel připomíná, že celý zákon je naplněný v jediném slovu – budeš milovat. Budeš milovat Boha na prvním místě a budeš milovat bližního svého jako sebe samého. A jako sebe samého neznamená, že musím nejdřív milovat sebe, abych mohl milovat druhé, jak se dnes často chybně vykládá, ale znamená to, že padlý člověk v tomto světě nemiluje nic a nikoho víc, než sebe sama. Proto Ježíš v kázání na hoře shrnuje zákon takto:

• Matouš 7:12 Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci.

Jste povoláni ke svobodě, proto v lásce služte druhým. Máte svobodu 1. ke službě, máte svobodu 2. milovat druhé, a máte:

III. Svoboda od hříchu (v. 15)

Křesťané v Galacii zapomněli na lásku a místo toho se soustředili na skutky zákona. Chlubili se tělem, chlubili se svými skutky a to je vedlo k pýše, vedlo je to k odsouzení. Jejich špatná teologie je vedla k tomu, že začali špatně jednat. Jak popsal Pavel jejich jednání?

• Galatským 5:15 Jestliže však jeden druhého koušete a požíráte, dejte si pozor, abyste se navzájem nezahubili.

Místo toho, aby žili v lásce a sloužili si navzájem, tak se navzájem kousali a požírali. Pavel je znovu varuje – aby se navzájem nezahubili, a v kontextu celého oddílu je volá ke svatosti. Vždyť byli povoláni ke svobodě, byli vysvobozeni od hříchu! Jak je možné, že se navzájem koušou a požírají? Jaký je to kontrast k předchozímu verši, k naplnění zákona v přikázání lásky. Nemůže být větší! Pokud se lidé koušou a požírají navzájem, můžeme ještě mluvit o skutečných křesťanech? O pár veršů dále Pavel rozepisuje, co si představuje pod tím vzájemným kousáním a požíráním – jsou to skutky těla:

• Ga 5:19-21 Skutky lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci. Řekl jsem už dříve a říkám znovu, že ti, kteří takové věci dělají, nebudou mít podíl na království Božím.

Kdo dělají takové věci, nebudou mít podíl na Božím království. Kdo se kouše a požírá, kdo svým jednáním hubí druhé tím, že se povyšuje, že druhé ponižuje, odsuzuje na základě zákona, kdo brání druhým v přicházení k pravdě a v životě podle pravdy, o takovém nemůžeme mluvit jako o křesťanovi. Je to člověk, který nebude mít podíl na Božím království. Ale křesťan je svobodný od hříchu, protože byl z hříchu vykoupen. Spolu s Kristem zemřel hříchu.

• Ř 6:6-7 Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.

Proto může Pavel napsat Galatským, aby neměli svobodu za příležitost k prosazování sebe, za příležitost pro tělo, ale aby sloužili jedni druhým. Hřích už nad námi napanuje. Kristus zaplatil!

• 1 Korintským 6:20-21 Nepatříte sami sobě! Bylo za vás zaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha.

Podívejte se na křesťany v Galacii. Málem se navzájem zahubili. Ničili tělo Kristovo! Jednali s druhými špatně, nepokládali druhého za přednějšího než sebe, ale prosazovali sami sebe. Dělali rozdíly mezi sebou, hádali se, rozdělovali se. Chtěli být pod zákonem, a to je vedlo zpátky do náruče hříchu. Kde zůstala jejich svoboda? Tak snadno jí zaměnili za otrocká pouta zákona, za soustředění na sebe. Proto jim Pavel psal s takovou naléhavostí. Vždyť byla ohrožena samotná Kristova církev. Falešní učitelé způsobili rozkoly a sektářství. Pavel tady křesťanům říká, aby si dali pozor, aby se navzájem nezahubili. Pokud se začneme kousat navzájem a požírat se, pokud začneme ničit naši jednotu, kterou máme v Duchu svatém skrze Krista, kritizovat jeden druhého nebo se dokonce nenávidět, pokud dovolíme, aby se v našich srdcích rozbujel kořen hořkosti, potom by to také mohlo znamenat, že jsme vůbec nezačali žít z Božího Ducha. Že stále ještě žijeme v těle a nezakusili jsme moc evangelia.

Pavel tady křesťanům říct, že mají moc někoho duchovně zahubit. Ale je to kousavé a ostré varování, které evokuje představu divokých šelem, které spolu bojovaly v římském cirku. Navzájem se trhaly, kousaly a požíraly tak dlouho, dokud se nezahubily. Křesťan, tedy člověk, který byl vykoupen Kristem, nikdy nebude odloučen od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. Není žádná moc, která by ho mohla odloučit. Ale pokud se chová jako nevěřící, pokud věří věcem, kterým věří nevěřící – a Galatští se vraceli k živlům tohoto světa, i když to bylo pod rouškou Mojžíšova zákona, potom se brzo skutečně prokáže, že takový člověk je nevěřící a všechno, co dělá, dělá ke své vlastní záhubě. Buď žijete z moci Ducha svatého, nebo žijete pod mocí živlů a mocností, pod mocí ďábla a jeho démonů. Na jedné straně je služba v lásce, na druhé straně je otroctví hříchu, na jedné straně je budování Kristovy církve, na druhé straně je ničení a záhuba. Kde stojíte, moji milí? Komu sloužíte? Kdo je vaším Pánem?

IV. Svoboda ke svatosti (v. 16)

• Galatským 5:16 Chci říci: Žijte z moci Božího Ducha, a nepodlehnete tomu, k čemu vás táhne vaše přirozenost.

Milí křesťané, jste povoláni ke svobodě a tato svoboda je charakterizovaná mocí Ducha svatého. Byli jste vysvobozeni z moci hříchu a jste svobodní ke svatosti. Žijte Duchem, zní doslovný překlad. Váš život byl tělesný, ale Bůh vám dal svého Ducha, vložil ho do vašeho nitra, naplnil vás svým Duchem, Duchem svatým, Duchem pravdy. Proto jste povoláni ke svatosti. Žijte Duchem a žádosti těla nedokonáte. Pavel tady neříká, že už nikdy nepřijde žádné pokušení, že už nikdy nebudete pod tlakem těla, že nebudete zmítáni nejrůznějšími vášněmi a touhami nebo žádostmi. Žijeme v těle a tohle jsou věci, které patří k tělu, tedy k hříšné přirozenosti člověka. Ano, už jsme zemřeli starému člověku. Jak se to stalo? Skrze víru v Krista. Ale ještě jsme nezemřeli fyzicky, starý člověk ještě nebyl proměněn v prach nebo v novotu nového člověka, což se stane s těmi, které zastihne druhý příchod Pána Ježíše v těle. Skrze víru jsme zemřeli starému člověku a skrze víru žijeme nový život v Kristu Ježíši. Co je staré, pominulo (2K 5,17).

Díky Duchu svatému, díky jeho přítomnosti, díky jeho moci ale už nyní můžeme přemáhat hříšné touhy naší přirozenosti. Dříve to nebylo možné. Nemohli jsme změnit své srdce a museli jsme jednat podle žádostí a tužeb svého srdce. Ale nyní mocí Ducha přemáháme hříšné touhy. Písmo tady mluví o naplnění, resp. nenaplnění těchto tělesných tužeb. Tělesnost, hříšnost, už u křesťana nebude mít navrch. Budete muset bojovat. Pavel to vysvětluje:

• Galatským 5:17 Touhy lidské přirozenosti směřují proti Duchu Božímu, a Boží Duch proti nim. Jde tu o naprostý protiklad, takže děláte to, co dělat nechcete.

Je tady boj. Je to duchovní boj. Je to boj s hříchem, boj s naší vlastní hříšnou přirozeností. Tento boj bude trvat, dokud budeme v tomto těle. Z tohoto boje budeme vysvobozeni teprve odložením těla, což je buď v okamžiku, kdy zemřeme, nebo v okamžiku, kdy přijde Pán. Dokud toto nenastane, povedeme tento lítý boj s vlastním hříchem, s vlastní hříšnou přirozeností. Je to boj, který vedl i Pavel. Dokonce říká, že musí ranami nutit své tělo ke kázni (1K 9,27). A autor listu Židům nás vede k tomu, abychom běželi svůj běh, abychom žili svůj křesťanský život s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naší víru od počátku až do konce. Přitom máme odhodit každý hřích, který se nás tak snadno přichytí (Žd 12,1-2). A potom pokračuje o Kristu:

• Židům 12:3-4 Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev.

Boj s hříchem je krutým bojem, může být dokonce krvavým bojem. Ale je to dobrý boj. Je to ten nejlepší boj, jaký křesťan může vést. Ale může ho vést jenom v Duchu svatém. Jinak to není možné. Co to ale znamená? Jak to máme prakticky udělat?

Není to nic složitého ani tajemného. Teď jsme to četli v listu Židům. Pavel totéž napsal Galatským – s pohledem upřeným na Ježíše.

• Galatským 3:1 … vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!
• Koloským 3:1-2 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.
• 1 Korintským 2:2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Mohli bychom pokračovat dál a dál. Je to o soustředění se na Krista. To je dílo Ducha svatého, to je moc Ducha svatého. Duch svatý přišel, aby svědčil o Kristu. Nesvědčí o sobě, nebude vás přesvědčovat zvláštním vnitřním hlasem nebo pocitem, jakýmsi pohnutím nebo nutkáním – to může být a mnohem častěji také bude jenom dílo zrádného lidského srdce, dílo hříšné tělesnosti nebo dokonce ďábelské našeptávání. Duch svatý je Duch pravdy. Duch svatý inspiroval Slovo, které je slovem pravdy. Ježíš říká:

• Jan 6:63 Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.

Chcete žít Duchem? Ponořte se do Božího slova a hledejte Krista, pravdu k Ježíši na stránkách Písma. Odjinud se pravdu o něm nedovíte. Chcete žít v moci Ducha? Naplňte se Kristovým slovem a budete plni Ducha svatého. Chcete přemáhat hřích? Proměňte svou mysl i své srdce slovem pravdy. Chcete oslavit Krista? Syťte se jeho slovem a žijte podle něj. To je cesta Ducha, cesta víry a cesta vítězství!