Ježíš je jediná naděje tohoto světa

Jaroslav Kernal, Praha 1. ledna 2023

Milé sestry, milí bratři v Kristu, dnes je první neděle v novém roce. Když Bůh stvořil svět, stvořil slunce a měsíc a vymezil dny, měsíce a roky. Bůh nám dal časy, období, roky i dny. Máme sedmidenní týden, protože Bůh stvořil svět v šesti dnech a sedmého dne odpočinul. Máme roky a jak každý den, tak také každý rok je pro nás příležitostí k zamyšlení, k reflexi, k tomu, abychom se vrátili zpátky a přemýšleli o tom uplynulém dni, měsíci nebo roce, abychom se dívali do budoucnosti a vkládali všechno do Božích rukou, abychom hledali způsoby, jak v tom následujícím dni, týdnu, měsíci nebo roce můžeme lépe sloužit Bohu, jak ho můžeme více poznávat a chodit s ním. Poslední den starého roku, případně první den roku nového může být dobrou příležitostí právě k takovému zamyšlení. V těch dvou nedělích před Vánoci jsme se zabývali setkáním nedávno narozeného Ježíše se starým Simeonem v jeruzalémském chrámu. A já bych dnes chtěl využít závěr tohoto textu z Lukášova evangelia k takové reflexi uplynulého roku a výhledu do roku, který dnešního dne začíná. Budeme číst Lk 2,25–38.

Máme za sebou dlouhý rok. Ne že by byl delší než jiné, ale nějak pocitově to vypadá, že to, co se odehrávalo přesně před rokem, jako by se stalo už velmi dávno. Mnozí z nás byli vládou odsouzeni stát se občany druhé kategorie a do společnosti byly vraženy masivní klíny, které ji rozdělily. Byli jsme manipulováni a stali jsme se svědky zlé diskriminace ve společnosti. A nejhorší na tom bylo, že církev se ve své majoritě společnosti jenom přizpůsobovala. A i když soudy mnohé nařízení nakonec, často tedy zpětně, odsoudily a zneplatnily, nikdo nebyl veden k nějaké odpovědnosti, od nikoho – ani ve společnosti a ani v církvi – nezazněla žádná omluva nebo nějaké zhodnocení. V důsledku se celá společnost propadá do stále většího chaosu, dochází k erozi práva a řádu, ke stále zřetelnější totalitě, tedy snahy vládnoucího režimu kontrolovat každou část lidského života. Do toho vstoupil konflikt mezi Ruskem a západem vedený na Ukrajině a spolu s ním migrační a energetická krize. To všechno zasahuje jednotlivce i celou společnost. A to nemluvím o náboženství zeleného šílenství a genderových zvráceností, což je něco, co už je tady delší dobu, ale s tím nastupujícím chaosem to nějak víc vystupuje na povrch a je to stále agresivnější. Opět jsme se dočkali zavedení cenzury a trestání lidí za jejich názory. To je jednoduché shrnutí toho, co přinesl uplynulý rok. A do toho samozřejmě jako jednotlivci prožíváme své vlastní radosti a bolesti, těžkosti, ztráty i nejrůznější požehnání. Co nám do toho všeho může říci Boží slovo, náš dnešní text, který jsme teď četli?

Chtěl bych se podívat na tři věci, které se můžeme z Božího slova naučit, které můžeme vidět v těchto dvou setkáních v chrámě, setkání Simeona a Anny s Ježíšem. Podíváme se na to, na čem stavěli své životy v době, v níž žili. Podíváme se to, jak se oni sami dívali do budoucnosti a co nám o ní prozrazují jejich slova a nakonec se zaměříme na to nejdůležitější, což vždycky byla a stále je přítomnost – v jejich případě to bylo ohromné požehnání, které přišlo do jejich života v podobě setkání s Pánem Ježíšem Kristem. To bylo naplnění jejich života.

I. Zaslíbení z minulosti

Setkání v chrámu je zajímavé z mnoha úhlů pohledu. Jednou z nich je skutečnost, že se jedná o mezigenerační setkání. Je tady osmitýdenní dítě, jsou tu jeho rodiče, Marie, jeho matka, které mohlo být mezi sedmnácti až dvaceti, je tu Josef, adoptivní otec, který mohl být i o dvacet let starší než Marie. Každopádně jenom hádáme jejich věk, ale jsou to rodiče a je tu prvorozený syn (po něm byli ještě čtyři, a také minimálně dvě sestry – Mt 13,55–56). A je tady starý Simeon, který už cítí, že se blíží jeho konec a je tu Anna, které bylo – v závislosti na tom, jak budeme rozumět řeckému textu – buď osmdesát čtyři, nebo něco ke sto deseti letům. A všichni, kdo jsou tady, jsou věrní Boží služebníci. Věří Božím slibům, staví na Božím slově, poslouchají Boha. Kdyby Marie neposlouchala Boha, nebyla by tady a nebyla by matkou Pána Ježíše Krista. Kdyby Josef neposlouchal Boha, nebyl by tu, protože by propustil Marii, když zjistil, že je těhotná – jak to měl v úmyslu. Viděli jsme, jak byl Simeon plný Božího slova, jak citoval Boží slovo a stavěl na něm, jak věřil zaslíbením ohledně Mesiáše. Spoléhal se na to, co mu Duch svatý předpověděl (v. 26). Jeho život byl zakotvený v Božím slově, měl to slovo ve svém srdci, proměňovalo jeho mysl a naplňovalo jeho srdce. Byl to zjevně věrný a tedy také věřící Izraelita, který se držel toho, co Bůh přikázal celému Izraeli skrze Mojžíše:

• Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. (Dt 6,4–9)

Farizeové Simeonovy doby brali tento Boží příkaz hodně doslovně a přivazovali se na čelo a na ruku krabičku (tefilin), do které dávali kousky pergamenu nebo papyru s verši Písma. Čím více a okázaleji chtěli dát najevo svou zbožnost, tím větší tefilin, krabičku na čele nebo na ruce měli. Mimochodem ortodoxní Židé to tak dělají dodnes. Ale podstata tohoto příkazu je ve verši šest, kde se mluví o srdci. A to, že má být Boží slovo přivázané na ruce, odkazuje mnohem víc na poslušnost a na jednání podle Božího slova, než na to, že má mít ruku omotanou Biblí, stejně jako to, že má být na čele – mysl má být proměněná a obnovená Božím slovem. Ale aby to tak mohlo být, musíme tu mysl do Božího slova pořád namáčet, Písmo tam musí zůstávat – jinak podle něj jen těžko budeme jednat, jinak bude jen těžko zůstávat v našem srdci – místo toho tam budou jenom naše výmysly a představy a lidské náboženství. A jen na okraj – toto znamení na ruce a na čele je popsané také v knize Zjevení, kde je to znamení šelmy, a ani tam se nejedná o fyzické znamení, ale o kopii toho, co čteme v Deuteronomiu, tedy o smýšlení a jednání lidí. Jejich mysl i jednání budou ocejchované znamením šelmy, budou se prokazovat zlem a lží, zatímco pro mysl a jednání Božích dětí bude charakteristická pravda, láska, spravedlnost, dobrota a milosrdenství. Ale to jsme trochu utekli od našeho textu.

Byla tu i prorokyně Anna. Pokud by Anně bylo více než sto let, znamenalo by to, že její rodiče se pravděpodobně narodili těsně po makabejské válce nebo v jejím průběhu, kdy Židé válčili se Seleukovci, a v Izraeli a na Židech bylo spácháno mnoho odporných zvěrstev. I kdyby jí bylo jen osmdesát čtyři, její prarodiče by si tyto věci jistě pamatovali a ona se narodila do malého okna v historii, kdy židovský národ zakoušel samostatnost a velkou prosperitu. Nicméně dobře si pamatovala, jak římský vojevůdce Pompeius dobyl v r. 63 před Kristem Judeu a učinil jí závislou na Římu. A v roce šest před Kristem Augustus udělal z Judeje provincii, kterou podřídil Římem dosazenému prokurátorovi. A samotná Anna žila dlouhých přinejmenším šedesát nebo oněch osmdesát čtyři let jako vdova. To byl skoro ten nejhorší úděl, jakého se člověku v té době mohlo dostat.

Na čem ale Anna stavěla? Na svém vztahu s Bohem. Byla prorokyně, tedy žena odevzdaná Pánu, která vyřizovala lidem Boží slovo, volala je k pokání a Bůh skrze ni promlouval. Mnozí lidé tvrdí, že od doby proroka Malachiáše až do Jana Křtitele Bůh nemluvil. Nevěřím tomu, protože „mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků“ (Žd 1,1). A tady je jeden z nich, Anna. Jan Křtitel povstal o čtvrt století později. Anna sloužila Bohu modlitbami a posty. Měla hluboký osobní vztah s Bohem. Možná za ní chodili lidé s prosbami, aby se za ně modlila, protože byla známá, jako žena, kterou Bůh vyslýchá, jako byli známí někteří další lidé v minulosti, jako třeba skotský reformátor John Knox. Byla neustále v chrámu a sloužila Bohu. Byla cele oddaná Bohu a podobně jako Simeon i ona vyhlížela Mesiáše. A Bůh jí dal tu milost, že mu pohlédla do tváře a zaradovala se.

Možná si připadáte příliš mladí na to, abyste už mohli sloužit Bohu nebo naopak příliš staří na to, abyste mu ještě mohli sloužit – ale podívejte se do našeho textu: Zde jsou staří i mladí a slouží svému Pánu celým svým srdcem, staví se na jeho Slovo, bez něhož žádná skutečná služba nemůže být, jednají podle jeho Slova a Bůh je tím prvním v jejich životě, tím nejdůležitějším, tím, bez koho si nedovedou svůj život ani představit. Tito lidé stavěli na slibech, které jim Bůh dal v Bibli a totéž musíme udělat i my. Oni žili v turbulentní době – jen si vzpomeňte, co všechno se dělo kolem narození Pána Ježíše Krista. Ale pevně se drželi toho, co jim Bůh zjevil a proto se mohli radovat ze setkání s Pánem.

II. Naděje do budoucnosti

A to nás vede dál, k budoucí naději. Simeon s Annou už si zjevně nedělali žádná velké plány pro budoucnost. Vypadá to, že se Simeon chystá jít domů, rozloučit se se svými blízkými, kteří mu ještě zbyli, ulehnout do své postele a probudit se v Pánově náruči. Anna je jako prorokyně ne-Jonášovského typu cele vydaná Pánu a zjevně vkládá svou budoucnost do Božích rukou. Naprostou většinu svého života žila jako vdova, což v tehdejší společnosti znamenalo, že byla naprosto odkázaná na lidi kolem sebe, buď na své příbuzné, nebo na toho, koho jí Bůh poslal. A Bůh se o ni celé ty dlouhé desítky let věrně a vytrvale staral. Vzpomeňte si, jak se Bůh postaral o proroka Elijáše – když přišlo sucho, které bylo Božím soudem kvůli izraelskému modlářství, Bůh poslal Elijáše k potoku Kerítu a posílal havrany, aby mu každý den přinášeli maso a chléb ráno i večer a z potoka pil vodu. A když voda vyschla, poslal ho Bůh k vdově do Sarepty (1Kr 17). Bůh je věrný a stará se o své děti, o své služebníky, o své proroky, o každého, kdo se k němu pokorně obrací s prosbou o pomoc.

Simeon s Annou byli zcela oddaní Pánu a natolik sytí svých dnů, že se nestarali o svou budoucnost. Přesto mluvili o budoucnosti a ukazovali na budoucnost druhých. Mluvili obecně, a Simeon také konkrétně – promlouvá do života Marie a říká jí, že i jejím srdcem pronikne meč. Je to řečeno v kontextu slov, která se týkají Pána Ježíše Krista, který dán k pádu i k povstání mnohých a bude znamením, kterému se budou vzpírat. Nejsme si jisti, čeho přesně se tento meč týká. Může být spojený s úzkostí, kterou jako matka prožívala vícekrát ve svém životě, když se bála o svého syna. Když ve dvanácti letech zůstal v chrámu a ona ho s úzkostí hledala (Lk 2,48) nebo když ho začal hledat Herodes, aby se ho zmocnil, ať už v jeho dětství (Mt 2,13) nebo později další Herodes v jeho dospělosti (Lk 13,31) nebo když se zákoníci a velekněží uradili, že ho zabijí. Může být spojený s hořkostí, s níž musela čelit pomluvám, protože počala svého syna ještě před tím, než se vdala – a takovou výtku můžeme vidět, když se zákoníci obracejí na Pána Ježíše a ptají se ho, kde je jeho otec (J 8,19) a něco dále mu říkají, že oni nejsou zrozeni ze smilstva (J 8,41). Řekl bych ale, že to byl meč, který pronikl srdcem mateřské lásky, když se dívala na to, jak jejího syna přibíjejí na kříž jako sprostého zločince.

A Simeon mluví o tom, že Ježíš bude znamením, kterému se Židé budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí. Kristus je úhelným kamenem, je skálou spásy i útesem, o který se mnozí rozbijí. Židé se mu vzpírali. Stal se znamením jejich zatvrzelosti, stal se důkazem jejich vzpoury, jejich dávné nevěry a odhalil mnohá srdce. Vždycky tady byl věrný pozůstatek Izraele, který se nyní radoval, který se těšil na Spasitele, který skládal všechnu svou naději v Boha a v jeho Slovo. Ale většina Židů odmítla Mesiáše. Z tisíců, které slyšely kázání Petra v den Letnic, se obrátily jen tři tisíce. My bychom byli šťastní, kdyby se v jediný den obrátili tři tisíce lidí, ale musíme si uvědomit, že  tito lidé tvrdili, že čekají na Mesiáše, tito lidé říkali, že Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, je jejich Bohem, ale když poslal svého Syna, který přišel do svého vlastního, tak ho odmítli. A nejenom to, oni ho zabili – přibili ho na kříž mezi dva vrahy, poplivali ho a pošpinili a nechtěli s ním mít nic společného. Skutečně vyšlo najevo myšlení mnohých. A to se děje dodnes.

Často, ne vždycky, ale přece jen poměrně často, můžete mluvit s lidmi o Bohu, a oni budou poslouchat a budou si nejspíš myslet své, možná s vámi budou i do nějaké míry souhlasit, protože mají své představy o Bohu a v mysli mají guláš synkretismu, tedy všech možných náboženství. Češi jsou typičtí „něcisté“, tedy věřící v to, že nad námi asi něco je … Takže myšlenku o Bohu jsou leckdy ochotni nějak přijmout. Ale zkuste začít mluvit o Ježíši! Zmiňte se o tom, že je to Boží syn, že to Bůh, který přišel v těle, řekněte něco o jeho výlučnosti, kterou si on sám nárokuje – tedy že jedinou cestou k Bohu, a nikdo nepřichází k Bohu než skrze něj. To bude oheň na střeše. To z vás hned bude sektář, hlupák, blázen, extrémista a kdo ví, co všechno. Ježíš je skálou, která drtí, je útesem, o který se roztříští, na koho ta skála padne, toho rozdrtí. Petr o nich napsal, že přicházejí k pádu svým vzdorem proti Slovu (1Pt 2,8) – proti zapsanému Božímu slovu i proti tomu vtělenému Slovu, které přebývalo mezi námi.

On je dán k pádu i k povstání mnohých. Skrze něho povstávají mnozí – často ti obyčejní, bezvýznamní, nenápadní, zašlapaní, utlačovaní, slabí a ubozí. Ale když přicházejí k němu, stávají se Božími dětmi, jsou přijímáni do Boží rodiny a usedají ke stolu se samotným Pánem a Stvořitelem všeho. Jsou osvobozeni od svých hříchů, jsou přesazeni do nového květináče, jsou vytaženi z bažiny a postaveni na skálu, už nejsou svázáni svou minulostí, svými hříchy, svými žádostmi, ale jsou svobodní. A i kdyby byli otroky, jsou svobodní ve svém nitru a ve svém srdci a tak se stávají těmi nejvýznamnějšími lidmi v tomto světě. Stávají se z nich velvyslanci na místě Kristově. Vzpomeňte si třeba na ty čtyři rybáře, Petra  jeho bratra Ondřeje a jejich přátele Jakuba a Jana. Herodes dal Jakuba popravit! Proč? Z rozmaru? Ne. Protože nenáviděl Boha a chtěl se zalíbit lidem. A protože měl před sebou člověka, který byl cele oddaný Bohu a jeho dílu, který miloval Pána Ježíše Krista a byl odhodlaný šířit jeho království i za cenu vlastního života. Tito lidé, kteří milovali Krista a jeho Slovo, proto byli označeni jako ti, kdo pobouřili celý svět (Sk 17,6). Ježíš Kristus je budoucnost svého lidu. On je i budoucnost tohoto světa. V něm je zjevená všechna spravedlnost, právo, pravda, milost, láska, dobrota, sláva i zbožnost.

Když dnes vidíme, jak se svět kolem nás noří do chaosu, to nejdůležitější a nejúčinnější, co můžeme dělat, je kázat Krista. Jenom on je Boží mocí ke spasení a jenom v něm můžou lidé dojít obnovy, jenom skrze něj může svět zakusit Boží bázeň a s ní poznat pravdu, spravedlnost a právo. Bez něj to nikdy nepůjde.

III. Požehnání v přítomnosti

To nás vede k poslední věci, kterou chci zdůraznit. Mluvili jsme o zakořenění v minulosti – a pro nás to znamená zakotvení v díle Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Jeho kříž je náš život, jeho kříž je naše kotva, v jeho kříži máme jistotu, v jeho kříži je spasení, jeho kříž ukazuje na Boží spravedlnost, na Boží soud a také na Boží lásku. Mluvili jsme o budoucnosti, která je nerozlučně spojená se vzkříšeným Pánem, s jeho příchodem, s jeho zvěstováním, jak to dělala stařičká Anna, která všem svědčila o Mesiáši. V něm je naše naděje. Ale tuto naději musíme uchopit nyní, a přesně to vidíme i v našem textu.

Simeon s Annou se setkali s Pánem a byl to vrchol jejich života. V tu chvíli byl jejich život naplněn a měli všechno, už nepotřebovali nic dalšího. Celý svůj život směřovali k této chvíli. Krok za krokem, den za dnem. A nyní se nacházejí přímo ve fyzické přítomnosti svého Spasitele. To je ohromné požehnání. A sami se stávají požehnáním. Simeon žehná Marii a Josefovi, Anna svědčí lidem kolem sebe, všem, kteří očekávají vykoupení v Jeruzalémě. Oba ukazují stejným směrem – na Pána Ježíše Krista, oba jsou jím plně zaujati a naplněni, žasnou nad tím, co jim Bůh ze své milosti dopřál. A spolu s nimi žasnou i Josef s Marií. Myslím, že ještě plně nerozuměli všemu, co slyšeli od Boha, od andělů, od lidí, ale žasnou nad tím.

I my často žasneme, a mnohdy naprosto nechápavě, protože rozumíme jen maličko tomu, co nám Bůh odhaluje ve svém Slově, skrze společenství s ním, skrze společenství s Božím lidem, skrze svět kolem nás. Jsme vděční za to, že nám Bůh dá koutkem oka zahlédnout jeho velikost a slávu, kterou naše mysl ani naše srdce nejsou schopni pojmout a porozumět jim, takže zůstáváme v němém úžasu. Žasneme nad tím, když se dozvídáme více o našem Spasiteli, když přemýšlíme o jeho díle, když si připomínáme jeho lásku, jeho zázraky, jeho milosrdenství, když přemýšlíme nad tím, jak jednal v našich životech – konec roku nebo začátek nového není lepší místo pro toto rozjímaní, uvažování, hodnocení a úžas.

Pro nás platí totéž, co pro Simeona a Annu – potřebujeme se setkat s Pánem Ježíšem Kristem. Setkání s ním naprosto radikálně mění život člověka. Kdokoliv se setká s Pánem Ježíšem se stejným postojem, pochopením a zjevením, jaké měli Simeon s Annou, nezůstane nedotčen, neproměněn. Ale nejde jenom o tu jednu jedinou zkušenost – pro Simeona s Annou to byl začátek na konci jejich života. I pro nás je to začátek -  a pro každého přesně tam, kde se právě nachází. Je to začátek chození s Bohem, začátek požehnané přítomnosti Pána Ježíše Krista v našem životě. Jakmile jednou vstoupil do lidského života ze své milosti skrze víru, bude tam přebývat už navěky. Nyní musíme poznávat jeho přítomnost, držet se v jeho blízkosti, nezanedbávat společenství s ním samotným.

Každodenní život s Pánem Ježíše znamená vracet se do minulosti, k jeho kříži, k jeho vzkříšení, k jeho životě zde na zemi, jít do jeho Slova, do Bible a dozvídat se o něm co nejvíc, trávit čas na modlitbách i ve společenství zbožných bratrů a sester. Znamená to v tichosti přijmout jeho Slovo a nechat ho zakořenit hluboko ve své duši. To je čerpání každodenního požehnání z Pánovy přítomnosti v našem životě. Jenom toto každodenní chození s Bohem je způsob, jak se dobře připravit na rok, který je zase před námi. A ve výsledku potom může být skoro celkem jedno, co ten rok přinese, protože když budeme věrní v našem chození s Bohem, budeme jím nasycení a naplnění, budeme zakoušet Boží pokoj, ať už se kolem nás bude dít cokoliv. Nic jiného nás na budoucnost nepřipraví. Pouze když budeme věrní Pánu nyní, budeme schopni být věrní i zítra, za týden, za měsíc nebo za rok. Jenom když zůstaneme věrní i v těch nejmenších věcech, budeme schopni obstát, když přijdou věci větší, když se země bude otřásat a budou ji stíhat Boží soudy – my budeme vědět, že v Pánu je naše útočiště, v něm je náš pokoj.

Možná vyhlížíte do nového roku s nějakými obavami, protože nevíte, co bude, jak budeme žít, zda nás nepostihne nějaká strašlivá krize, nebo dokonce válka, zda budeme mít co jíst, zda budeme mít práci, zda nepřijdeme o další svobody, zda stát nebude chtít ještě více moci a kontroly. A je rozumné mít takové obavy s ohledem na to, co všechno se děje. Ale je skutečně moudré se na prvním místě zaměřit na Pána Ježíše Krista a na vztah s ním. To je totiž to, co můžeme udělat nyní, co máme dělat a co je v našich silách. Možná budou nějaké praktické věci, které můžeme udělat pro to, aby se nenaplnily naše obavy, ale musíme rozumět tomu, že to nejsme my, kdo má náš život ve svých rukou, ale je to Bůh sám. Svými starostmi nevyřešíme problémy zítřejšího dne, ale můžeme kvůli nim ztratit radost a požehnání dnešního dne, nenahraditelně a nenávratně.

Proto potřebujeme svůj pohled upřít vzhůru, k Pánu, na místo po Boží pravici, kde je náš věrný přímluvce, k němu musíme směřovat a k nebeským hodnotám, k tomu, co má smysl pro věčnost. Do takových věcí máme vložit své životy podobně jako Simeon nebo Anna. Spolehnout se na Pána Ježíše Krista a svou sílu do každého dne hledat v jeho veliké moci. Jenom tak budeme moci obstát v tomto světě, ve dnech, které jsou před námi, které pro nás Bůh připravil i s mnoha dobrými skutky, na nichž se skrze nás oslaví. Kéž je v tom novém roce jeho jméno vyvýšeno ve vašich životech a vy jste shledáni věrnými před jeho tváří. Amen.