Mnozí v tomto městě patří k mému lidu

Jaroslav Kernal, Praha 30. května 2021

Pokoj vám a milost, bratři a sestry, milí v Kristu, posvěcení v Kristu Ježíši. Před námi je další část dnešního shromáždění, našeho společného uctívání Pána, a to je výklad Božího slova. To je centrální záležitost Kristovy církve. Církev se shromažďuje k uctívání Krista skrze slyšení jeho Slova. To je důležitá věta. Jsme církev, i když nejsme shromážděni. Ale když se sejdeme, viditelně reprezentujeme Kristovo tělo, jsme zjevným projevem plnosti Kristovy církve. A když se církev shromáždí, chce slyšet Boží slovo. Nejsme tady, abychom poslouchali moje nápady nebo představy možná inspirované Biblí, ale potřebujeme slyšet výklad Božího slova. Tedy co Bůh říká ve svém Slově a co to pro nás znamená dneska, jak s tím máme naložit ve svých životech. Otevřete si Boží slovo v knize Skutků, budeme pokračovat v našem výkladu této nádherné knihy církevní historie. Minule jsme došli na konec 17. kapitoly a dneska začneme kap. 18.

Na konci 15. kapitoly se Pavel se Silasem vydali na cestu ze Syrské Antiochie. Šli pěšky a navštívili sbory, které založili Pavel a Barnabáš na předchozí misijní cestě (Sk 13–14). Antiochie je poblíž toho nejvýchodnějšího cípu Středozemního moře – odtud vyrazili pěšky a než se dostali do Troady, odkud přepluli do Evropy, nachodili nějakých dva tisíce kilometrů. A na evropském kontinentě z Filip přes Tesaloniku, Beroju do Athén a následně do Korintu je to dalších asi tisíc kilometrů. Všude Pavel kázal evangelium a kamkoliv přišel, tam zůstali nějací učedníci – někde jich bylo hodně (Tesalonika, Beroja), jinde jen hrstka (Filipy, Athény). Ale všude Bůh pracoval svou mocí a obracel lidi k sobě. Nejinak to bylo i v Korintě. Zatímco do Athén Pavla doprovodili bratři z Beroje, do Korintu přichází Pavel úplně sám. To mu ale nebrání, aby i tady kázal evangelium. O tom je podstatná část 18. kapitoly. Dneska se podíváme na to, jak Pavel pracoval na Božím díle – pracoval jako dělník, aby se uživil a mohl kázat Boží slovo. Pracoval pro evangelium, když mu to situace dovolila a mnozí se obrátili ke Kristu. A pracoval dokonce i pro ty, kteří ještě ani neslyšeli evangelium a žili v temnotě a v marnosti tohoto světa. Pojďme do našeho textu a nasyťme se plností Božího slova.

I. Práce pro Krista (v. 1–4)

Pavel nečekal na Silase a Timotea v Athénách, jak měl možná původně v plánu, ale pokračoval dál – vydal se na západ a přišel do Korintu. Korint je pozemní vstupní branou na Peloponés. Bylo to velké rozložité město, s minimálně dvěma přístavy. Necelých sto let před Pavlovým příchodem ho po sto letech neexistence znovu obnovil Julius César. Podle učenců v městě mohlo žít až nějakých tři sta tisíc svobodných obyvatel plus skoro půl miliónu otroků. Takže velmi široké pole pro evangelizaci. A právě kvůli ní přišel Pavel do Korintu.

Ale zdá se, že mu došly prostředky, jimiž ho pravděpodobně zaopatřili bratři z Beroji, když od nich musel odejít, takže Pavel hledá způsob, jak se bude moci o sebe postarat a k tomu naplňovat to dílo, ke kterému ho Pán povolal. Bůh se postaral:

• Sk 18:2-3 Tam se setkal s jedním Židem, který se jmenoval Akvila a pocházel z Pontu. Nedávno přišel se svou manželkou Priscillou z Itálie, protože císař Klaudius vydal rozkaz, aby všichni Židé opustili Řím. Pavel se s nimi sblížil, zůstal u nich a pracoval s nimi, poněvadž měli stejné řemeslo – dělali stany.

Pavel byl židovský rabi, učitel. A každý rabín byl vyučený nějakému řemeslu, aby se mohl živit vlastníma rukama. Pavel vyráběl stany. Nevíme úplně přesně, co to znamenalo, protože to mohlo znamenat, že šil stany nebo také že připravoval kůži na výrobu stanů. To není úplně podstatné. Podstatné je, že našel manžele, kteří ho přijali do svého rodiného podniku – Akvilu a jeho manželku Priscillu. Byli to Římani, resp. Židé z Říma, Židé s římským pasem, podobně jako Pavel, kteří museli opustit Řím kvůli tomu, že byli Židé. Císař Klaudius přikázal všem Židům, že musí opustit Řím. Pavel se s nimi sblížil a zůstal u nich.

Nevypadá to, že by to byli křesťané, ale když se s nimi Pavel sblížil, nejspíš uvěřili. Nečteme nic o tom, že uvěřili ani kdy uvěřili. Ale jak uvidíme už na konci 18. kapitoly, tam už byli zjevně učedníky Pána Ježíše Krista. Později se podíváme také na jejich službu, což je velmi zajímavé, protože šli s Pavlem do Efezu, později je nacházíme v Římě (Ř 16,3) a potom byli znovu v Efezu (2Tm 4,19). Ale teď se podívejme na Pavla. Pavel od neděle do pátku pracoval společně s Akvilou a Priscillou a:

• Sk 18:4 Každou sobotu mluvil v synagóze a snažil se získat židy i pohany.

Pavel si potřeboval vydělat na své živobytí, takže přes týden – a je tady míněn židovský týden – pracoval a v sobotu, kdy Židé měli den odpočinku, mluvil v synagóze. Když byl v Athénách, každý den mluvil s lidmi na náměstí. Nyní se musel více věnovat práci, takže čteme o tom, že přes týden pracoval a v sobotu vysvětloval Židům i pohanům evangelium. A jsou nejspíš myšleni pohané, kteří už věřili v jednoho Boha, tedy ti, kteří se obrátili k židovství. Pavel pracoval pro Krista. Když později napsal jeden z listů do Korintu, psal v něm o tom, že je správné, aby ten, kdo káže evangelium, byl také živ z evangelia (1K 9,14). Ale také dodává, že on tohoto práva nevyužil, ale dobrovolně se ho vzdal a sám si vydělával na živobytí, případně využil nějakou podporu od dalšího sboru, kterou dostal, jak to uvidíme za chvíli. Z Korintu Pavel napsal svůj první dopis Tesalonickým. Timoteus mu přinesl zprávy o křesťanech v Tesalonice a o jejich víře a Pavel z toho měl velkou radost, když slyšel, jak pevně a odhodlaně tito křesťané stojí v Pánu a drží se jeho Slova. A poslouchejte, co jim mimo jiné napsal a pamatujte na to, že byl přesně v té situaci, o které právě píše. Otevřete si to se mnou:

• 1Te 4:11-12 Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získávat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni.

Zakládejte si … vaší největší ambicí ať je, že nebudete mít žádné ambice, ale budete žít pokojně, věnovat se své práci, doslova je tam „namáhat se v tom svém“, což bychom mohli chápat také ve smyslu, že se budou starat o sebe a neřešit životy druhých lidí a získávat obživu vlastníma rukama. A všimněte si dvou věcí – jednak říká, že už jim to dříve uložil. Kdy dříve? Mohly to být maximálně dva měsíce, co Pavel musel odejít z Tesaloniky. A byl tam všehovšudy sotva pár týdnů. Takže během těch pár týdnů považoval za nezbytné seznámit nově obrácené křesťany s tím, že mají pracovat vlastníma rukama a nestrkat nos do cizích věcí. A vypadá to, že to byl jeden z Pavlových důrazů, protože v druhém listu do Tesaloniky o tom mluví ještě víc, a podobně o tom mluví také v několika svých dalších listech. Když o několik let později psal list Koloským, napsal tam podobné věci otrokům, ale my je můžeme velmi dobře vztáhnout i na nás:

• Ko 3:23-25 Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. Kdo se dopouští křivdy, dostane za to odplatu. Náš Pán nikomu nestraní.

Zakládejte si na tom, co děláte, dělejte to, jak nejlépe můžete, protože to neděláte pro sebe, ale pro Pána. A to platí o každé oblasti křesťanského života a o každé roli, kterou zastáváme. Tohle je křesťanská služba. Křesťané někdy tyto věci oddělují – tohle je moje práce a tohle je moje služba, ale Písmo nám ukazuje, že naše práce je naše služba Pánu. Není to jediná služba, ale je to naprosto zásadní a podstaná služba. Ta nejdůležitější služba našeho života je náš osobní vztah s Pánem Ježíšem – ten za zavřenými dveřmi, kde to nikdo jiný kromě Pána nevidí. To je služba, která je důležitá pro každého jednotlivce osobně a má přímý dopad na lidi kolem nás i na církev jako takovou. Tou druhou nejdůležitější službou je naše práce. A má přesně ty dopady, jaké má mít služba – a to je ta druhá věc, které jsme si měli všimnout v 1Te 4,12 – tak zístáte úctu těch, kdo jsou mimo, tedy nevěřících lidí. Budete jim skutečným svědectvím, budete pro ně světlem, protože uvidí vaše dobré skutky a vzdají chválu vašemu Otci v nebesích. Ať už pracujete ve škole nebo na úřadě, v televizi nebo v nemocnici, nebo studujete či pracujete na sebe pro různé lidi, pamatujte na to, že to, co děláte, je vaše služba Pánu. Jste svědky Pána Ježíše Krista, ale nechodíte do práce proto, abyste evangelizovali, nestudujete proto, abyste evangelizovali, ale pracujete proto, abyste sloužili Pánu a tím ukazovali druhým lidem na Krista, tedy abyste byli jeho svědky tím, co děláte a jak to děláte. A když vám potom zbyde ještě nějaký čas, můžete jako Pavel jít v sobotu do synagógy a mluvit s lidmi o Pánu Ježíši Kristu. Doufám, že všichni rozumíme dobře tomu, že synagóga byla Pavlovo misijní pole – nechodil tam na prvním místě uctívat Boha, ale chodil tam kázat o Kristu a získávat učedníky. Byli tam lidé, kteří měli Boží slovo, ale neznali Pána Ježíše Krista. Když ho poznali, obvykle s Pavlem opustili synagógu, jak to vidíme i v našem textu. A to nás vede dál, k dalšímu bodu dnešního kázání:

II. Práce pro evangelium (v. 5–8)

• Sk 18:5 A když přišli z Makedonie Silas a Timoteus, věnoval se Pavel zcela kázání a dokazoval židům, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš.

Když přišli Silas a Timoteus, Pavel přestal vyrábět stany v rodinné firmě Akvily a Priscilly, a věnoval se cele kázání. Silas a Timoteus přinesli podporu od sborů, které Pavel založil v Makedonii, tedy od těch nových církví, nových věřících.

• 2K 11:9 Když jsem byl u vás a měl jsem nedostatek, nikomu jsem nebyl na obtíž, neboť čeho se mi nedostávalo, doplnili bratří, kteří přišli z Makedonie. Ve všem jsem jednal a budu jednat tak, abych pro vás nebyl břemenem.

V osmé kapitole téhož listu Pavel dosvědčuje Korintským, jak velkou milost dal Bůh církvím v Makedonii, jak se osvědčily v mnohém soužení a jak štědře podporovaly nejenom jeho práci, ale také svaté, kteří trpěli nouzí, křesťany v Jeruzalémě.

• 2 Korintským 8:3 Mohu jim dosvědčit, že dobrovolně dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost.

Pavel byl tedy nyní v Korintu zaopatřen a mohl se cele věnovat kázání – mohl dělat totéž, co dělal například v Athénách – mluvit s Židy i s pohany, mluvit s lidmi, kteří nevěděli vůbec nic o Bohu a uctívali pohanské, řecké bohy, modly. Předtím Pavel pracoval rukama, aby byl dobrým svědkem Pána Ježíše Krista a kromě toho o něm svědčil také svými ústy, což je podstata a základ křesťanského svědectví. Nyní usiloval o to, aby se osvědčil jako dobrý svědek skrze kázání evangelia.

• 2K 2:17 My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu.

Pavel se nesnažil zalíbit lidem. Když byl v Athénách, nesnažil se získat filozofy filozofováním a lidskou moudrostí, ale kázal Krista a jeho zmrtvýchvstvání, mluvil o Stvořiteli, který bude soudit svět skrze Krista. Když se podíváte do druhé poloviny první kapitoly listu do Korintu, uvidíte, co dělal Pavel v Korintu – kázal Krista ukřižovaného. Dokonce tam čteme, že se rozhodl, že nechce znát nic jiného než Krista ukřižovaného, protože Pán Ježíše je Boží moc a Boží moudrost. To neznamená, že by nějak násilně vytahoval z Božího slova Krista tam, kde není, ale že vykládal Boží slovo skrze Kristův kříž a celé Pánovo dílo. Bylo to něco, co později připomínal Timoteovi:

• 2Tm 2:15 Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy.

Pavel připomíná Timoteovi, na čem má stavět a jak to má dělat. Má pracovat ve Slovu jako dělník, tedy usilovně, poctivě, namáhavě a současně musí být jako chirurg při operaci mozku nebo jako hodinář (jestli ještě dneska nějací jsou) – precizní, tedy důkladný a přesný. Má správně zvěstovat slovo pravdy, přesně ho rozdělovat, doslova je tam krájet ho rozřezávat. Nekázat náboženství, ale Krista. Tady se zjevuje věrnost služebníků evangelia. Pokud tady chybí, není třeba ji hledat nikde jinde. Tohle je úhelný kámen. A zdravé kázání přináší ovoce – podívejte se do našeho textu! To vypadá jako stará známá písnička, něco, co jsme už vícekrát viděli – přesně tohle je dílo evangelia. Pavel dokazoval Židům, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš:

• Sk 18:6 Židé se však proti Pavlovi postavili a rouhali se. Proto setřásl prach ze svého roucha a řekl: „Vy sami jste odpovědni za svou záhubu. Já jsem vůči vám bez viny a od této chvíle se obrátím k pohanům.“

V Ikoniu Židé pobouřili pohany a poštvali je proti bratřím. V Lystře strhli Židé pohany na svou stranu a začali Pavla kamenovat. Ve Filipech to byli pohané, kteří přišli o zisk, když Pavel vyhnal věšteckého ducha z otrokyně, kteří vzbouřili město a hnali Pavla a Silase k soudu a do vězení. V Tesalonice se kázání evangelia a obrácení mnoha pohanů dotklo Židů, kteří byli naplněni hněvem a závistí (Sk 17,5), takže vyvolali srocení davu a pobouřili celé město. V Korintě se Židé „jenom“ rouhali. Tento okamžik byl pro Pavla vždycky znamením, že je čas odejít. Možná měl na mysli Pánova slova z kázání na hoře:

• Matouš 7:6 Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.

Když se lidé rouhají nebo posmívají Pánu, je čas odejít. Je to jedno, jestli je to při evangelizaci nebo při rozhovoru nebo při jiné příležitosti. Rouhání vždycky znamená snižování Pána a to je něco, čeho by křesťan neměl být účasten. Pavel jim dal najevo, že s nimi končí, že slyšeli všechno, co měli a odmítli to. A opouští je. Ne úplně jako v Athénách, ale lokálně. Jde o dům dál. Doslova.

• Skutky apoštolské 18:7 Odešel ze synagógy a působil v sousedním domě Tita Justa, pohana, který uvěřil v Hospodina.

Pohan, rozumějte Říman, Titus Justus, bydlel vedle synagógy, nejspíš v typickém římském domě, kde mohlo žít až kolem šedesáti nebo dokonce sta lidí (včetně otroků) a kde se mohlo setkávat klidně sto až sto padesát lidí. Takové byly typické římské domy, jaké byly v té době i v Korintu. Sem se přesunul Pavel a tady bylo nyní „ústředí“ korintské církve. To byl důsledek toho, že Pavel se začal věnovat kázání evangelia na plný úvazek, jak bychom řekli dneska. A evangelium se šířilo dál:

• Sk 18:8 Představený synagógy Krispus a všichni, kteří byli v jeho domě, uvěřili Pánu; také mnozí z Korinťanů, kteří Pavla poslouchali, uvěřili a dali se pokřtít.

Dva postřehy a půjdeme dál – Krispus uvěřil a Pavel ho pokřtil (viz 1K 1,14). Býval představeným synagógy, tedy správcem. Byl zodpovědný za chod synagógy. Když se stal křesťanem, stálo ho to jeho práci. O pár veršů dál čteme o jiném představeném synagógy, Sosthenovi (Sk 18,17). To je cena, kterou někdy křesťan musí zaplatit za evangelium – už nemůže dál dělat to, co dělal – možná kvůli náboženství, nebo kvůli morálce (dneska např. úplatky) nebo kvůli svědomí (barman, sázková kancelář).

Druhá věc se týká křtu. Uvěřili a dali se pokřtít. Jednoduché svědectví, které nám ukazuje, kam patří křest – do života věřícího člověka. Člověk uvěří a dá se pokřtít. To je křesťanský křest. Cokoliv jiného nelze z biblického hlediska nazývat skutečným křtem. Křest vodou je krokem víry, který následuje potom, co došlo k novému narození v životě člověka. A tady už nás Boží slovo vede k dalšímu bodu dnešního kázání:

III. Práce pro povolané (v. 9–11)

Pavel pracoval k Boží slávě – pracoval tak, aby bylo zřejmé, že patří Pánu. A pracoval pro evangelium – a záhy bylo zřejmé, jak mocný je Pán Ježíš Kristus, protože vysvobozuje z hříchu a ze smrti, vytrhuje z marného způsobu života. Pán zachraňoval Židy i pohany. Z obou listů do Korintu to vypadá, že z Boží milosti bylo stále více obrácených pohanů a že korintská církev rostla k Boží slávě. Ale kázání evangelia přineslo kromě rouhání Židů také pronásledování, které vedly Pavla k tomu, že se musel začít obávat o svůj vlastní život. Podívejte se do dalšího verše:

• Sk 18:9-10 Jedné noci měl Pavel vidění, v němž mu Pán řekl: „Neboj se! Mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo ti neublíží. Mnozí v tomto městě patří k mému lidu.“

Pavla přišel povzbudit sám Pán – a kromě ujištění o pokoji mu dává také ujištění o Božím lidu. Podívejme se na obojí. Ujištění o pokoji není univerzální. Přichází v konkrétní chvíli na konkrétním místě. Když byl Pavel v Beroji nebo v Tesalonice, nic takového se nestalo. Z obou těch míst musel odejít, utéct. Ale v Korintě mu Pán dává znamení, zjevuje se mu a posiluje ho. Pavel má zůstat v tom městě a nemá se bát, protože mu nikdo neublíží. To je velmi silné povzbuzení, zvlášť pro člověka, který káže tak radikálně, že ho chtějí zabít. Jak opačné je to dneska – dneska většina kazatelů nezakouší pronásledování kvůli tomu, co kážou. Naopak – často by mohli klidně kázat v synagóze nebo mezi muslimy či katolíky a nikdo by nebyl pohoršen, nikoho by se to nedotklo. Když někdo káže morálku bez Krista, mohl by klidně kázat mezi zákoníky a oni by ještě zatleskali.

Druhá část Pánova povzbuzení už je mnohem víc univerzální a můžeme jí vztáhnout i k nám. Pán povzbuzuje Pavla, aby neodcházel z Korintu, protože v Korintu jsou lidé, kteří patří k Božímu lidu, ačkoliv ještě neslyšeli evangelium, ještě možná ani nevědí, že nějaký Boží lid existuje, ještě žijí v marném způsobu života, jak ho přejali od svých otců. Znovu je to něco, co jsme už tak trochu viděli v knize Skutků – na Pavlově první cestě, když kázal v Pisidské Antiochii, je tam skoro stejná scéna jako je zde – Židé se začali rouhat a Pavel jim řekl, že bude dál kázat evangelium pohanům. Když to pohané uslyšeli, radovali se:

• Sk 13:48 … a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.

Mnozí z pohanů patřili k Božímu lidu. Podobně jsme to viděli u Lydie ve Filipech, které Pán otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval (Sk 16,14). Právě tak v Korintě byli mnozí, kteří patřili k Božímu lidu. Pán má v každé generaci svůj lid. Má ho na každém místě. Někdy se zdá, že to tak není – jako je to třeba dneska v naší zemi. Mnohé věci se dějí, je celá řada aktivit, pořádají se konference, vydávají se knihy, dělají se různé tábory, ale nevypadá to, že by do sborů přicházelo mnoho nových lidí, že by vznikaly nové sbory, že by se obraceli lidé ze světa. Když se podíváte na věci trochu blíž, uvidíte, že v církvích chybí kazatelé, že sbory chřadnou, dneska se vlastně ani mnohé sbory nescházejí, pouze provozují neosobní on-line fungování. Co dělat v takové situaci? Nemáme nic lepšího, než co dělal Pavel:

• Sk 18:11 A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu.

Pavel věřil, že Boží slovo je mocné. Spoléhal se na Boha, který používá své Slovo ke spasení lidí, k učení, k posvěcení, k sycení, k usvědčování, výchově i k nápravě. Boží slovo se nikdy nevrátí s prázdnou. Bůh je věrný. A i po nás chce věrnost. Mám rád svědectví Dona Carsona, které říkal o svém otci. Jeho otec byl misionářem ve francouzsky mluvící části Kanady, kam se svou manželkou přišli po druhé světové válce. Na začátku šedesátých let došlo k osamostatňování kolonií v Africe a to vedlo k mnoha krizím. V Belgickém Kongu byla občanská válka. A mnoho francouzsky mluvících misionářů odtud utíkalo na jiná místa ve světě. Mnozí přišli i do Kanady a obvykle chvilku spolupracovali s bratrem Carsonem. Ale po čase odcházeli. V Kongu sloužili tisícům lidí, zakládali sbory, nedělní školy, semináře, křesťanské školy. V Kanadě bojovali o každou jednotlivou duši. Když se Don Carson ptal svého otce, proč on nikdy neodešel někam jinam, ten mu řekl, že to je proto, že Bůh ho poslal právě sem a jeho úkolem je být věrný. Proto po většinu svého života kázal zástupům deseti až čtyřiceti lidí. Kázal věrně a vykládal Boží slovo. A přesně k tomu nás volá Pán zde, v České republice, v Praze. Abychom věrně vyučovali Boží slovo. Protože nakonec nejde o to, kolik lidí přijde, ale jde o to, jestli zůstaneme věrní – Božímu slovu a Božímu lidu. K tomu nás Pán povolal. Máme věrně stát tam, kam nás postavil. Sloužit mu tím, že budeme věrní. Sloužit mu tím, jak pracujeme. Sloužit také evangeliem, tedy tím, že budeme s dalšími lidmi mluvit o Pánu Ježíši, zvát je do sboru, vysvětlovat jim evangelium. A budeme se modlit za to, aby nás Pán vedl k těm, které si povolal k víře, ke svému lidu, který má v tomto městě.

To je práce na Boží vinici, to je práce pro evangelium, práce, která oslaví Pána Ježíše Krista v tichosti, trpělivosti a věrnosti. Díky věrnosti některých křesťanů, kteří nás předešli ve víře, jsme tu dneska my, protože někdo další s námi sdílel dobrou zprávu, že Pán Ježíš na sebe vzal naše hříchy a vnesl je na kříž, kde zaplatil plnou cenu za nás, abychom mohli mít vztah s Bohem. Nyní jsme my těmi svědky, kteří ponesou světlo evangelia dál. Kéž jsme věrní Bohu a Slovu jeho milosti. Amen.