Pravý sobotní odpočinek (Žd 4,1–11)

Naplnění soboty v Kristu

Tomáš Ondris, Praha 7. července 2024

Pokoj Vám a milost drazí v Kristu. Dnešního dne si společně otevřeme list Židům, a také mnohá další místa v Bibli. Téma dnešního kázání bude, naplnění zákona Pánem Ježíšem Kristem a konkrétně se podíváme na přikázání o odpočinku. Dnešního dne bychom si tak měli odpovědět na několik otázek, které s tímto souvisí:

  • Mají křesťané dodržovat, zachovávat nebo světit den sobotního odpočinku?
  • Jaký byl nebo je význam sobotního odpočinku?
  • Den odpočinku, který se má světit je v neděli nebo v sobotu nebo ani jedno?
  • Je svěcení dne odpočinku závazné ke spasení?
  • Je svěcení dne odpočinku užitečné pro posvěcení?
  • Jak se k přikázání dne odpočinku stavěl Ježíš?
  • Jak dle Bible skutečně odpočívat?
  • Co je pravý odpočinek?

Tak úvodním textem pro dnešní kázání jsem si vybral text z listu Židům kapitola 4,1-11, přečteme tento text, který je možná trochu složitější na porozumění. Ale možná hned z textu poznáme odpovědi na některé z otázek, které jsem nadnesl.

  • Střezme se, aby o někom z vás neplatilo, že v čase, dokud zaslíbení trvá, promeškal vstup do Božího odpočinutí. Nám se přece dostalo zaslíbení jako těm na poušti. Ale zvěst, kterou slyšeli, jim neprospěla, když ji vírou nepřijali. Neboť do odpočinutí vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili, jak bylo řečeno: ‚Přísahal jsem ve svém hněvu: Do mého odpočinutí nevejdou!‘ To řekl Bůh, ač jeho odpočinutí trvá od chvíle, kdy stvořil svět. O sedmém dni je přece v Písmu řečeno: ‚I odpočinul Bůh sedmého dne od všeho svého díla‘ [Gn 2,2]. Zde však čteme: ‚Do mého odpočinutí nevejdou.‘ Trvá-li tedy možnost, aby někteří do odpočinutí vešli, a ti, kterým ta zvěst byla nejprve ohlášena, pro neposlušnost nevešli, určuje Bůh jiné ‚dnes‘. V Davidových žalmech, tedy po dlouhé době, jak už bylo pověděno, říká: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!‘ Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou. Neboť kdo vejde do Božího odpočinutí, odpočine od svého díla, tak jako Bůh odpočinul od svého. A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti. (Žd 4,1–11)

Na začátek jenom malé vysvětlení, standardně je možná zvykem přečíst text a potom ukázat na témata, které tento text obsahuje a ten text vyložit, takovému kázání se říká výkladové. Já dostal nabídnuto mít slovo na téma, tak proto nejdříve jsem začal tématem a k němu jsem vybral tento složitější text z listu Židům.

Nicméně projdeme si také pár veršů ze Starého zákonu, abychom lépe porozuměli těm přikázáním o odpočinku, které vůbec byly dány. Pak se podíváme i na Nový zákon, jak se k přikázáním sobotnímu odpočinku staví Nový zákon, Pán Ježíš a apoštolové, ukážeme si, jak mít správně odpočinek v Bohu, a pak samozřejmě budeme i v tomto textu z listu Židům, abychom mu dobře rozuměli.

I. Přikázaný odpočinek ve Starém zákoně

Autor v listu Židům mluví o odpočinku a odkazuje se až na stvoření z Genesis 2, a pak také do Davidova Žalmu 95 a na příběh Jozua a lid, který vedl do odpočinutí. Tak koho by jen napadlo při čtení veršů Genesis 2,2-3, že autor spolu s Žalmem 95, a příběhem Jozua, vyvodí teologii o spasení v Novém zákoně a věčném odpočinku? Autor listu Židů tak použil tyto verše a pasáže ze Starého zákonu, aby ukázal, že Boží odpočinek stále trvá a je možné do něj vejít. A tak pojďme se podívat, co se v tom Starém zákonu píše: 

  • Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. (Gn 2,1–3)

V těchto verších vidíme, že je to Bůh, kdo odpočinul, a Adam vlastně do tohoto odpočinku přišel. Šestý den Bůh stvořil Adama, a sedmý den už je ohlášen odpočinek. A také Bůh zde neřekl Adamovi, že bude šest dní pracovat a sedmého dne si odpočine. Kdybychom přečetli širší kontext stvoření, tak můžeme vidět, že každý jeden den, kdy Bůh něco stvořil tak je pak zapsáno, že byl večer a bylo jitro. Byl večer a bylo ráno den první. Byl večer a bylo ráno, den druhý a takto to můžeme číst až do šestého dne. Ale sedmého dne, kdy Bůh dokončil své stvořitelské dílo, tak již není záznam o tom, že byl večer a bylo jitro, ale pouze, že sedmý den Bůh dokončil dílo a odpočinul. A zřejmě proto pisatel argumentuje v našem textu z listu Židům, že Boží odpočinek stále trvá a to již od stvoření světa.

Přikázání odpočinku ve Starém zákoně

S přikázáními pro den odpočinku se poprvé, kdybychom četli Bibli od začátku, můžeme setkat až ve 12. kapitole knihy Exodus, kdy lid Izraele dostal za příkaz mít slavnosti svátku nekvašených chlebů, poté co vyšli z otroctví z Egypta a pak v Exodu 16, kdy Izraelský lid sbíral manu na poušti. A potom nacházíme příkaz na kamenných deskách desatera, které dostal Mojžíš na hoře Sinaj v Exodu 20. A na tento odkaz se podíváme:

  • Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. (Ex 20,8–11)

Tak v tomto přikázání se také odkazuje do stvoření. Bůh určil zachovávat sedmý den, jako den odpočinku kvůli stvoření, aby jim byl ten den svatý. Aby byl oddělen ode všech běžných dní. To bylo přikázáno zákonem.

Dále se podíváme, co dalšího bylo přikázáno ohledně dne odpočinku. Bůh později přidával instrukce k tomu, jak tento den zachovávat a k čemu je. 

Co je zakázáno a co je povoleno 

Tak pojďme se na to podívat. V sobotní odpočinek byl zákaz dělat jakoukoliv práci (Ex 20,10 a další), zákaz rozdělávat oheň (Ex 34,1–3), zákaz nosit jakýkoliv náklad (Jr 17,27), zákaz kupovat a prodávat (Neh 10,31), zákaz věnovat se svým vlastním zájmům (Iz 58,13–14), zákaz péct či vařit (Ex 16,23), zákaz vycházet v sobotu ze svého místa (Ex 16,29). 

A věci, které se měli v sobotu dělat: Zachovávat tento den jako svatý (Ex 20,8), odpočívat (Ex31,15), nalézat rozkoš v Hospodinu (Iz 58,14), mít shromáždění (Lv 23,3). Také přikázání o odpočinku, obsahuje příkaz šest dní pracovat. Pro zachování dne odpočinku měli také přikázaný konkrétní čas, od večera do večera. Hospodin také určil trest za porušení tohoto přikázání a tím bylo vyobcování z lidu či dokonce smrt.

Víte, a na zachovávání přikázání o odpočinku právě podle Starého zákonu dbají i někteří křesťané. Někdy více či méně zákonicky – velmi rozšířená je např. skupina Adventistů sedmého dne, kteří si na zachovávání soboty dost zakládají.

Rád bych upozornil na úskalí, kterým takzvaní sabatariáni čelí, a jak je vlastně zákon může vést pod prokletí a někteří dokonce mohou být falešní konvertité, protože ve skutečnosti nejsou obráceni ke Kristu, ale k zákonu. Jejich Pánem ve skutečnosti není Kristus, ale zákon a spoléhají se na skutky Starého zákona v otázce spasení a i v otázce posvěcení.

Protože pokud někdo zachovává týdenní sobotní odpočinek, tak jak bylo přikázání dáno Izraeli, musím se ptát, zachovává ho přesně podle zákona? A co sváteční dny odpočinku?

Dny odpočinku, sváteční dny odpočinku, roky odpočinku a jubilejní roky odpočinku

V Leviticu 23, je takový seznam svátečních dnů Izraele, a ten seznam začíná každotýdenním odpočinkem sedmého dne.

  • Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Izraelcům a řekni jim: Slavnosti Hospodinovy, které budete svolávat, jsou bohoslužebná shromáždění. Jsou to mé slavnosti. Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude den odpočinku, slavnost odpočinutí, bohoslužebné shromáždění; nebudete vykonávat žádnou práci. Je to Hospodinův den odpočinku ve všech vašich sídlištích. (Lv 23,1–3)

A potom následuje výčet slavností, v nichž mají být stejně svatá bohoslužebná shromáždění. A ty jsou prvního a sedmého dne svátku nekvašených chlebů. Potom na svátek týdnů, svátek troubení, na den smíření a na první a osmý den svátku stánků, žádná práce. A to není vše. Zákon také dává povinnost slavit výroční sabaty. Každých sedm let, žádná práce. To můžeme číst v Leviticus 25:

  • Šest let budeš osívat své pole, šest let budeš prořezávat svou vinici a shromažďovat z ní úrodu, ale sedmého roku bude mít země rok odpočinutí, slavnost odpočinutí, odpočinutí Hospodinovo. Nebudeš osívat své pole ani prořezávat svou vinici. Co po tvé žni samo vyroste, nebudeš sklízet, a hrozny z vinice, kterou jsi neobdělal, nebudeš sbírat. Země bude mít rok odpočinutí. (Lv 25,3–5)

A pak ve stejné kapitole můžeme číst ještě, že po sedmi výročních sabatech bude jubilejní milostivé léto. 

  • Odpočítáš si pak sedm roků odpočinutí, sedmkrát sedm let, a vyjde ti období sedmi roků odpočinutí: čtyřicet devět let … Padesátý rok posvětíte a vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům. Bude to pro vás léto milostivé, kdy se každý vrátíte ke svému vlastnictví a všichni se vrátí ke své čeledi. Padesátý rok vám bude létem milostivým. Nebudete v něm sít ani sklízet, co samo vyroste, ani sbírat hrozny z neobdělaných vinic. Je to léto milostivé. Budete je mít za svaté. Smíte jíst z pole, co urodí. (Lv 25,8–12)

Ano, dny odpočinku začali každý týden, pak byly určité sváteční dny Hospodinových svátků, pak byly sobotní roky každých sedm let, a každých padesát let mělo být vyhlášeno Hospodinovo léto milosti. Tak z toho můžeme vidět, že všechny ty dny a roky odpočinku někam vedou. A otázka je, kam vedou? Co nám tímto ten zákon chtěl říct? A proč jsou přikázané? Všechny odpovědi najdeme za chvíli v Novém zákoně, u Pána Ježíše Krista.

Teď zůstaneme ještě chvíli ve Starém zákoně, abychom měli lepší základ pro porozumění toho, jak Pán Ježíš naplnil Zákon včetně přikázání o odpočinku.

Desatero přikázání na kamenných deskách

Podíváme se na to, co nám může Starý zákon říct o Desateru přikázání, které dostal Mojžíš na hoře Sinaj pro Izraelský lid. V Exodu 34,27–28 čteme:

  • Hospodin řekl Mojžíšovi: „Napiš si tato slova, neboť podle těchto slov uzavírám s tebou a s Izraelem smlouvu.“ A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. (Ex 34,27–28)

Důležitá věc opakuje se několikrát ve Starém zákoně, že Desatero je vlastně smlouvou mezi lidem Izraele a Hospodinem. A přikázání o odpočinku v této smlouvě mělo být jakýmsi znamením mezi Bohem a lidem Izraele.

  • Hospodin řekl Mojžíšovi: „Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. (Ex 31,12–13)

Otázka je, my máme také takovou smlouvu s Bohem a takové znamení smlouvy?

Jak uvidíme za chvíli, Nová smlouva nabízí a dává něco mnohem lepšího.

Jozue vedl lid do odpočinutí

Nyní se podíváme ještě na takový jeden předobraz, na který nám poukázal neznámý autor listu Židům. A to je, jak vedl Jozue lid do odpočinutí. Pisatel listu Židům, říká že:

  • Kdyby byl Jozue již uvedl lid do odpočinutí, nemluvil by Bůh o jiném, pozdějším dnu. (Žd 4,8)
  • Hospodin dal Izraeli celou zemi, jak se přísahou zavázal jejich otcům, že jim jí dá. Obsadili ji a usadili se v ní. A Hospodin jim dal odpočinutí všudy vůkol, zcela tak, jak přisáhl jejich otcům. Žádný ze všech jejich nepřátel před nimi neobstál. Hospodin jim vydal do rukou všechny nepřátele. Ani jedno ze všech dobrých slov, která Hospodin mluvil k domu izraelskému, nezapadlo: všechno se uskutečnilo. (Joz 21,43–45)

Vidíme tedy, jaký odpočinek dostali Jozue a lid Izraele. Dostali odpočinek od svých nepřátel a usadili se v zemi. Ale byl to jen předobraz. Nebyl to skutečný odpočinek. Který Bůh má ve svém díle spasení. Ano Izraelci padli na poušti, protože Bůh se zapřísáhl, že nevejdou do jeho odpočinutí. A tak do zaslíbené země vešli jenom Jozue, Káleb a potomci těch co zemřeli na poušti. O mnoho let později, co padli na poušti, pak byl napsán Žalm 95, kde je psáno: 

  • On je náš Bůh, my lid, jejž on pase, ovce, jež vodí svou rukou. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při sváru v Meribě, jako v den pokušení na poušti v Masse, kde mě vaši otcové pokoušeli, kde mě chtěli zkoušet, i když viděli mé činy. Po čtyřicet let mi bylo na obtíž to pokolení. Řekl jsem si: Je to lid bloudící srdcem, k mým cestám se nezná. Proto jsem se v hněvu zapřisáhl: Nevejdou do mého odpočinutí! (Ž 95,8–11)

Zde žalmista vyzývá, aby dnes, uslyší-li jeho hlas, nezatvrzovali své srdce. A tak i pomocí tohoto verše nám pisatel Židům ukazuje, že dnes stále je možnost vejít do Božího odpočinutí. A že Boží lid má stále Boží odpočinek před sebou. A že do něj vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili. A že ti v tom předobrazu na poušti, nevešli do toho předobrazného odpočinku, protože slyšené slovo, které k nim Bůh tehdy mluvil, jim neprospělo, protože mu nevěřili. A tak dnes my vcházíme do odpočinutí jak? Na základě jaké zvěsti musíme věřit dnes, abychom vešli do jeho odpočinutí? 

II. Přikázaný odpočinek v Novém zákonu

Milostivé léto

Nyní tedy přejděme do Nového zákona. Pamatujete ještě, jak jsme mluvili o milostivém létu přikázaném ve Starém zákoně? Každých sedm krát sedm výročních sabatů měl být jubilejní posvěcený rok zvaný Hospodinovo milostivé léto. Z historických pramenů jsem nedohledal, že by Židé někdy tento jubilejní rok slavili, údajně ani Josefus Flavius, slavný židovský historik, nemá záznam o tom, že by toto Jubileum někdy Židé plnily.

Ale máme jeden záznam v Novém zákoně, a tak pro mnohé to mohlo být docela překvapení, když Ježíš řekl tak jednou v sobotu v synagoze: „Přišel jsem, abych vyhlásil Léto Hospodinovy milosti.“ Tak podívejme se na tu pasáž, kde to Ježíš řekl:

  • Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno: ‚Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.‘ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny. Promluvil k nim: „Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ (Lk 4,16–20)

Vidíme tak, že Ježíš přišel s něčím, co vysoce přesahuje týdenní sabat, a dokonce ono léto Hospodinovy milosti, se kterým Ježíš přišel, má jakýsi duchovní přesah oproti tomu, co bylo dáno Zákonem. A duchovní přesah znamená, že Ježíš činí něco, co je oku neviditelné, když například vysvobozuje člověka ze zajetí démonů.

  • Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. (Lk 7,22)

To vzkázal Ježíš přes učedníky Janovi Křtitelovi, který byl tehdy ve vězení. Tak z tohoto můžeme vidět, že propuštění zajatců nebylo v tom proroctví myšleno doslova, že by Ježíš propustil všechny zajatce z vězení, ale něco většího a lepšího dělal, když vyváděl Duše ze zajetí Satana, když vyháněl démony. A tak můžeme vidět, jak Ježíš naplnil toto proroctví, ale také ten Zákon o milostivém létu. Pojďme dál.

Přikázání Starého zákona v desateru a přikázání Nového zákona

Přikázání dne odpočinku je čtvrtým přikázáním v desateru, nyní se trochu podíváme na to, jak Nový zákon se staví k přikázáním z desatera. Tak vzpomeňme na to, jak Ježíš učil v onom kázání na hoře v páté kapitole Matoušova evangelia, kde říká, jak nepřišel zrušit, ale naplnit zákon, a poté tam uvádí různá přikázání ze Zákonu a dává jim ještě větší vážnost a přísnost. Určitě to známe ty slova Pána Ježíše:

  • Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Mt 5,20–22)

Dále pak:

  • Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla. A jestliže tě svádí tvá pravá ruka, utni ji a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla. (Mt 5,27–30)

Tak tohle jsou jen dvě přikázání Starého zákonu a vidíme, že Kristus vůbec nezahazuje ani nepohrdá, přikázáními Starého zákonu, ale vyučuje s ještě větší vážností a přísností. Nicméně ono to nekončí těmi přikázáními a naším dodržováním, vůbec ne. Ježíš řekl, že naše spravedlnost musí být o mnoho vyšší než spravedlnost zákoníků a farizeů. A to asi nestačí jen o trochu lépe žít pod Zákonem. V apoštolských listech často nacházíme vysvětlení onoho Zákona:

  • Vždyť Kristus je konec zákona, aby spravedlnosti došel každý, kdo věří. (Ř 10,4)
  • Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze zákon, byla by Kristova smrt zbytečná. (Ga 2,21)
  • Je tedy zákon proti Božím slibům? Naprosto ne! Kdyby tu byl zákon, který by mohl dát život, pak by vskutku spravedlnost byla ze zákona. Ale podle Písma je všechno v zajetí hříchu, aby se zaslíbení, dané víře v Ježíše Krista, splnilo těm, kdo věří. (Ga 3,21–22)

A mnoho dalších míst je v Novém zákoně vysvětlující Zákon a spravedlnost z víry. A tak do odpočinku vcházíme jen my, kdo jsme uvěřili zvěsti o spravedlnosti z víry v Krista, a ti kdo jsou pod Zákonem, nemohou mít toto odpočinutí.

Jak se k přikázání odpočinku stavěl Ježíš

V Novém zákonu lze nalézt v podstatě reflektovány do evangelia všechny přikázání z desatera. Nicméně podívejme se na to, jak se Ježíš staví k dodržování  sobotního odpočinku. Zase těch příkladů, kdy Ježíš konfrontuje farizeje s dodržováním soboty, je spousta. Většinou je to však Ježíš, který je od farizeů obviňován, jako ten kdo ruší nebo znesvěcuje sobotu. Jeden z mnoha příkladů v Janově evangeliu v páté kapitole:

  • Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota. Židé řekli tomu uzdravenému: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Odpověděl jim: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď!“ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: Vezmi je a choď?“ Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl. Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil. A proto Židé začali Ježíše pronásledovat, že takové věci dělal v sobotu. On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ To bylo příčinou, že Židé ještě více usilovali Ježíše zabít, protože nejen znesvěcoval sobotu, ale dokonce nazýval Boha vlastním Otcem, a tak se mu stavěl naroveň. (Jan 5,5–18)

To je myslím velmi pozoruhodné, jak zákoníci mysleli si, že Ježíš znesvěcoval nebo v jiných překladech dokonce rušil sobotu. Ale to jen proto, že oni nepoznali, kdo on je. A pro co tu vlastně sobota byla. Ještě jeden příklad.

  • Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, kdo byli s ním? Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ (Lk 4,23–27)

Syn člověka je Pánem i nad sobotou. A on je Pánem i nad tím skutečným věčným odpočinkem, o kterém se zmiňuje pisatel Židům.

  • Tak má Boží lid pravý sobotní odpočinek teprve před sebou. (Žd 4,9)

III. Praktické aplikace – jak odpočívat v Bohu

Odpočinek v Kristu

Pán Ježíš nás volá:

  • Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (Mt 11,28–30)

Pán Ježíš nás zavolal, abychom přišli k němu a měli odpočinutí v něm,  jeho odpočinutí zde není jen jeden den v týdnu a není jen pro tento svět. Pán Ježíš neřekl, šest dní pracujte, dělejte si všechnu svoji práci a sedmého dne přijďte ke mně si odpočinout. Ne. Boží odpočinek v Kristu je tu stále, ne  jenom v sobotu. Ale v Kristu je odpočinek stále den za dnem a míří až do věčnosti.

Znamení mezi Bohem a námi

V první bodu jsme si řekli, že Desatero bylo smlouvou mezi Bohem a lidem Izraele, čtvrté přikázání desatera jim bylo znamením, že Hospodin je Bůh, ten který je posvěcuje. V Nové smlouvě je tomu však jinak. V Nové smlouvě nečteme, že dodržování sobotního odpočinku je znamením mezi námi a Bohem, protože máme větší, lepší a jistější znamení, které nám dosvědčuje, že jsme Boží děti. A to je Boží Duch.

  • Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Ř 8,16)
  • … že v nás zůstává, poznáváme podle toho, že nám dal svého Ducha. (1J 3,24)

V listu Efezským:

  • Nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. (Ef 4,30)

Služba Bohu lepším způsobem

A tak sloužíme Bohu jiným a lepším způsobem.

  • Nyní, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli spoutáni, byli jsme zproštěni zákona, takže sloužíme Bohu v novém životě Ducha, ne pod starou literou zákona. (Ř 7,6)

Nejsme pod starou literou Zákona. Proto bychom se neměli nechat zotročovat, různými pravidly a zákony, které by nám nakonec akorát bránily konat dobro v Duchu svatém, jako těm farizeům, kteří ani nedokázali ocenit, že třeba Ježíš uzdravil nemocného člověka v sobotu a tak konal dobro.

Zachovávání dnů

Pokud jde o nějaké zachovávání dnů v Duchu svatém, tak křesťané by se neměli nechat zotročovat ani zotročovat jiné do nějakých pravidel, protože každý má svobodu, kterou Kristus vydobyl, nějaké dny zachovávat nebo nezachovávat. Tuto svobodu dobře ilustrují slova z listu Římanům:

  • Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu. Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. (Ř 14,5–8)

A tak všechno bychom měli dělat jako by Pánu, ať už nějaké dny zachováváme, či nikoliv.

  • Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu,24s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte. (Ko 3,23–24)

A na závěr:

  • Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Ko 2,16–17)

Amen.