Pokorná prosba o záchranu

Jaroslav Kernal, Praha 5. dubna 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Znovu dnes otevřeme knihu Žalmů a půjdeme do Žalmu 85. Je to žalm, který je voláním k Bohu, je prosbou o obnovení, probuzení. Je to jeden z mnoha žalmů, které je vhodné se modlit v naší současné situaci. Dříve, než půjdeme do tohoto Žalmu, ho přečteme a vyprosíme si od Pána požehnání a milost. Ž 85,1-14. 

Žalm, který máme před sebou, má nadpis „pro Kórachovce.“ Minule jsme v Žalmu 73 viděli, že byl pro Asafa. V knize Žalmů je jedenáct žalmů „pro Asafa“ a také jedenáct žalmů „pro Kórachovce“ (Ž 42, 44-49, 84, 85, 87, 88). Jeden z Kórachovců, Matitjáš, patřil k těm, kteří doprovázeli hluboký zpěv na citary (1Pa 15,21). Kórachovnci byli potomci Kóracha, který se spolu s Dátanem a Abíramem vzbouřili proti Mojžíšovi na poušti. Tehdy země rozevřela svůj chřtán a pohltila je i jejich obydlí spolu s dvěma sty padesáti dalšími, kteří byli s nimi (Nu 16,32; 26,10). Ale Kórachovi synové nezemřeli (Nu 26,11). Na nich je dobře vidět, jak Boží milosrdenství vítězí nad soudem. Byli to Boží služebníci, kteří, když byl postaven chrám, sloužili Bohu zpěvem a hrou na hudební nástroje.

Také tento žalm je o tom, jak Boží milosrdenství vítězí nad soudem. Není úplně jasné, kam historicky tento žalm zasadit. Ale to vůbec není podstatné. Nemusíme ho vztahovat k žádné konkrétní události, protože když se dobře zamyslíme a podíváme se na své životy, ten žalm popisuje každodenní realitu toho, co žijeme, jak se snadno a rychle vzdalujeme od Pána a jak voláme o jeho milost a aby nás navrátil zpátky k sobě. V podobné situaci čteme v Jeremjášově pláči:

• Pláč 5:21 Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých.

Náš žalm má dvě části, z nichž každou můžeme rozdělit na další dvě, takže dnes se budeme zabývat čtyřmi věcmi z tohoto žalmu. V první polovině (v. 1-8) je prosba, která se skládá ze dvou částí – vidíme, jak Boží lid připomíná Hospodinu jeho věrnost, jeho činy, jeho slitování, jeho milosrdenství. Připomíná si, jak Bůh jednal v minulosti. A vzhledem k tomuto jednání potom prosí o Boží jednání v současnosti. Od devátého verše dochází ke zlomu – nyní je tady reakce jednotlivce, který se obrací k Bohu a upíná celé své srdce na jeho slovo. Spolu s tím je tu i vyhlášení Hospodinova díla, nádhery obnovení – toto vyhlášení můžeme vidět také jako slib, zaslíbení, za které se můžeme modlit a které máme očekávat. Pojďme teď k prvnímu bodu:

I. Připomínka Božího jednání v minulosti

Ať už byl autorem žalmu David nebo kdokoliv jiný v pozdější době, začíná své prosby tím, že si připomíná Boží jednání.

• Ž 85:2-4 Hospodine, projevoval jsi své zemi přízeň, úděl Jákobův jsi změnil. Snímal jsi ze svého lidu nepravosti, přikrýval jsi všechny jeho hříchy. Svou prchlivost odkládal jsi zcela, přestával jsi planout hněvem.

Jak je to požehnané, když Bůh odpuští hříchy, když Bůh žehná. Každý z nás si musí připomínat, jak nám Bůh odpouští naše hříchy a jak se nad námi slitovává. Nemusíme se kvůli tomu vracet ke svým hříchům, ale máme se dívat na kříž, kde byla zaplacena cena za tyto hříchy. Pán Ježíš zaplatil svou smrtí. Na kříži byl odloučen od svého nebeského Otce a Bůh na něj vylil svůj strašlivý hněv obrácený ne na Syna, ale na hříchy jeho lidu, které na sebe vzal. Ale můžeme se samozřejmě dívat i do svého života a připomínat si, jak velké věci nám Pán odpustil, jak odkládal svůj hněv a nenechal na nás dopadnout důsledky našich hříchů, jak s námi nejednal podle toho, jak jsme si to zaloužili, ale jednal s námi milosrdně a laskavě.

Můžeme přemýšlet i nad požehnáním, které zakoušíme jako národ, jako stát. Nejsme starozákonní Izrael, o němž je na tomto místě řeč na prvním místě – byl to smluvní lid, který byl svázaný s Bohem Mojžíšovou smlouvou. Přesto i my můžeme vidět mnoho velikých požehnání té všeobecné Boží dobroty, která jako národ můžeme zakoušet.

A můžeme si také připomínat minulá požehnání, která Bůh prokázal této zemi. Jsme v mnoha ohledech požehnanou zemí. Víra v Krista a spasení z milosti skrze víru je přes všechny překážky a problémy na našem území doma už přes třináct století. Ještě před Konstantinem a Metodějem tady byli první misionáři, kteří volali lidi ke Kristu. V době Konstantina a Metoděje se skrze jejich práci – kázání Božího slova, překlad Písma a jeho šíření – skutečně rozhojnilo evangelium na našem území. I později Bůh vyléval svou milost na naší zemi, takže se lidé obraceli od svých hříchů. Když na začátku druhé poloviny čtrnáctého století kázal v Praze Konrád Waldhauser, lidé se odvraceli od svých hříchů a hříšného způsobu života. Po něm přišli další kazatelé, jako byl Milíč z Kroměříže, který vyučoval další kazatele a vysílal je kázat na venkov. Mistr Jan Hus a jeho následovníci – navzdory občanské válce se šířilo také evangelium, o tři generace dříve, než Martin Luther napsal svých 95 tezí, byla naše země plná lidí, kteří milovali Pána Ježíše Krista a jeho Slovo. A potom jednota bratrská – bratři, kteří se označovali jako „tišší v zemi“, kteří chtěli žít pokojně a zbožně podle slov evangelia. Od Waldhausera do posledního biskupa jednoty Komenského jsou to tři století naplněné evangeliem. A po stoletích náboženského útlaku znovu přišla milost, když císař Josef vydal tolerační patent a tisíce lidí se přihlásilo k evangelické víře, k uctívání Krista, k Božímu slovu. Bůh projevoval přízeň této zemi. Mohli bychom pokračovat až do současnosti. Bůh je věrný a zachovává svůj lid, Bůh odpouští hříchy. V jiném žalmu David vyznává (a apoštol jeho slova opakuje v listu Římanům):

• Ž 32:1-2 Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá, v jehož duchu není záludnosti.

Bůh ale také svůj lid soudí, jak je zjevné z našeho žalmu. Není to soud ve smyslu odsouzení, je to soud ve smyslu Boží výchovy. Petr nám připomíná, že soud začíná od Božího domu (1Pt 4,17) a je to zjevné i v našem textu. Proč žalmista připomínal – sobě i Bohu – veliké Boží skutky z minulosti? Odpověď je jednoduchá – Bůh soudil svůj lid, který se od něj vzdálil. Za prohlášeními z veršů dva až čtyři je nevyřčená otázka – tohle jsi, Bože, dělal, ale kde jsi nyní? Proč už nezakoušíme stejné milosrdenství, stejné požehnání, proč nezakoušíme stejnou proměnu, proč, Bože, neměníš náš úděl? Tyto otázky jsou nevyřčené, ale zároveň jsou naprosto jasné. A ve světle následujících veršů je to ještě jasnější. Boží lid se vzdálil od Boha a Bůh ho svými provázky milování přitahuje zpátky. Používá své nástroje v tomto světě, aby promlouval ke svému lidu, aby otřásl svými lidem, aby vychovával svůj lid. Proto žalmista pokračuje dále. Nejprve si připomínal Boží jednání v minulosti a nyní je tu:

II. Prosba za Boží jednání v současnosti

Autor žalmu velmi dobře rozpoznal, že na Božím lidu spočívá Boží hněv. Podle čeho to žalmista poznal? Podívejte se do toho textu, co vyznává a za co prosí:

• Žalm 85:5-8 Navrať se k nám, Bože, naše spáso, učiň konec svému rozlícení! Chceš se na nás hněvat věčně? Stíhat hněvem všechna pokolení? Což nám nenavrátíš život, aby se tvůj lid z tebe radoval? Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu!

Na Božím lidu spočinul Boží hněv. To může mít nejrůznější podoby. Nemusí se hned jednat o tragédie, ale může. Na začátku jsem zmiňoval vzpouru Kórachovců – tehdy se otevřela země a pohltila a vyšlehl od Hospodina oheň, který pohltil těch dvě stě padesát vzbouřenců, ale současně vyšel hrozný hněv a pohroma na Izraelce a Bůh zabil čtrnáct tisíc sedm set lidí (Nu 17,11-14). Když Pelištejci ukradli Boží schránu, Bůh na ně poslal mor, takže nakonec schránu vrátili. To jsou zjevné soudy. To jsou Boží metly, které dopadají tvrdě a zjevně. Bůh takto používá meč, hlad, divou zvěř a mor (Jr 24,10; Jr 29,17; Ez 14,21). Ale Boží soudy mohou mít i jinou podobu, která nevypadá tak „hrozně“. V první kapitole listu Římanům čteme o tom, že Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé nepravosti a bezbožnosti lidí (Ř 1,18). A ten text pokračuje, jak se tento hněv projevuje.

• Ř 1:28 … dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. 

Boží soud je, když Bůh nechá člověka napospas jeho zvrácené mysli, když přestane zadržovat hřích. Boží soud je, když si lidé najdou učitele, kteří lechtají jejich uši, kteří kážou to, co lidé chtějí slyšet. To není smůla těch lidí, že byli svedeni falešnými učiteli – oni je vyhledali, vyhledávají, chtějí je slyšet a následují je. A Boží slovo říká, že to je Boží soud.

Soud v této podobě není tak zjevný, jako v té první. Může být velmi pomalý nenápadný. Žalmista vidí Boží hněv, ale neříká nám, v jaké podobě. Něco můžeme vyčíst ze sedmého verše, kde čteme o životě a s ním spojené radosti. Zdá se, že se vytratila radost ze života Božího lidu, vitalita, šťáva. Boží lid se neraduje, a pokud se náhodou raduje, neraduje se z Hospodina, neraduje ze spásy. Žije jako v mrákotách. V pátém verši volá, aby se Bůh navrátil do Božího lidu, a v desátém mluví o tom, že v zemi zase bude přebývat Hospodinova sláva. To by mohlo odkazovat na událost z dějin Izraele, kdy Izraelci byli poraženi Pelištejci a schrána Hospodinovy smlouvy byla odvezena k Pelištejcům. Synové velekněze Élího byli zabiti, když to Élí uslyšel, padl mrtev k zemi a manželka jeho syna Pinchasa zemřela při porodu chlapce, kterého nazvala Í-kábód, což znamená „Je po slávě“, protože „Sláva se odstěhovala z Izraele“ (1S 4,22). Byl to Boží soud.

Když se vrátíme do našeho žalmu do posledních čtyř veršů, najdeme tam několik slov, která by nám také mohla přiblížit podstatu Božího hněvu, který spočíval na Izraeli. Mluví se tam o věcech, které se vrátí do země: milosrdenství, víra, spravedlnost, pokoj a pravda. Kde chybí tyto věci, tam přichází Boží soud. A Bůh volá svůj lid k tomu, aby se navrátil k němu, aby se radoval z něj, aby se obrátil k němu a měl život, aby zachovával milosrdenství a věrnost, aby šířil pokoj a spravedlnost a ve všem stavěl na pravdě. Když Bůh soudí svůj lid, je to k jeho nápravě a obnovení. Je to Boží milost, která vede k pokání.

Podívejte se na církve, kterým píše Pán Ježíš v knize Zjevení. Jedna se vzdálila od první lásky (Zj 2,4), další si ve svém středu držela falešné učitele a jejich následovníky (Zj 2,14), jiná dovolila svým členům, aby se podíleli na modlářských hostinách a smilstvu (Zj 2,20), další byl živá jen podle jména a jejím skutkům chybělo mnoho před Bohem (Zj 3,1-2) a ta poslední byla úplně zaslepená – to byla ateistická církev! Mysleli, že nic nepotřebují, že mají všechno – a přitom neměli nic (Zj 3,15-18). Pán volá:

• Zj 3:19 Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání.

Když se zjevuje Boží hněv proti Božímu lidu – jako je to třeba v naší situaci, kdy přinejmenším v celém západním světě jsou zavřené církve, neschází se k uctívání, k modlitbám, k povzbuzení Božím slovem – je to projev Boží lásky. Pán trestá ty, které miluje a volá je (a tedy také i nás) k pokání. To je jediná správná reakce na to, co se děje ve světě kolem nás. Máme volat k Bohu a činit pokání, hledat Boží tvář. Přesně to dělá autor žalmu. Připomínal si Boží jednání v minulosti, prosí Boha o smilování v současnosti, a:

III. Poddanost Božímu slovu v bázni

V devátém verši se dostáváme ke zlomu. Do osmého verše je všechno řečeno v množném čísle. Mluví tady Boží lid, z pohledu nového zákona je to církev, která v době Starého zákona ještě nebyla, ale vždy tady byl vyvolený a vykoupený ostatek mezi nevěřícím tělesným Izraelem. Starozákonní Izrael je nevěřícím tělesným obrazem pravého Božího lidu, jímž je církev. Mezi tímto tělesným lidem si Bůh vždy zachovával ty, které si povolal ke spáse. Do osmého verše mluví Boží lid. Je tady volání:

• Ž 85:8 Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, uděl nám svou spásu!

Ano, toto je skutečná touha Božího lidu. Chceme zakoušet Boží spásu, chceme na vlastních životech zakoušet Boží milost a milosrdenství. Ale v devátém verši se osoba mění a je tu už jenom jeden hlas, jsem tu jen já. Spasení má kolektivní aspekt, má kolektivní výsledek, protože všichni spasení jsou součástí jednoho těla, ale proces spasení a dílo spasení je zcela a výlučně individuální. Je to jenom mezi mnou a Bohem.

• Ž 85:9-10 Vyslechnu, co promluví Bůh Hospodin, zajisté vyhlásí pokoj pro svůj lid, své věrné, jenom ať se k své hlouposti nevracejí! Ano, jeho spása je blízko těm, kdo se ho bojí, v naší zemi bude přebývat sláva.

Je tady pokorná podřízenost Bohu a jeho Slovu, je tady důvěra v Pána a je tu i varování. Vyslechnu, co promluví Bůh. Půjdu do Božího slova. Díval jsem se kolem, hleděl jsem na Boží soudy, ale vedlo mě to k pokání. Nyní se budu dívat jinam – budu se dívat do Božího slova, poslechnu, co říká Bůh. Je tady závazek, je tady odevzdání se, oddanost. Tady začíná probuzení – v jediném srdci jediného člověka. Jediné srdce, které je odevzdané Bohu. V jediném srdci začíná hořet plamen, který zapaluje další a další. Všimněte si toho v našem textu. Je tam osobní, MÉ!, odevzdání se Bohu a jeho Slovu. Poslechnu, co Bůh promluví. Podřídím se jeho Slovu. Je to úplně stejné, jako když jsme minule mluvili v Žalmu 73 o okamžiku, kdy žalmista vešel do svatyně Boží a najednou se mu otevřely oči. Jenom když se budeme dívat Božím pohledem, otevřou se nám oči. Jenom když se podřídíme Božímu slovu, zahoří naše srdce. Jenom když bude naše mysl proměněná živým Božím slovem, tedy Boží přítomností, bude naše srdce hořet a naše oči uvidí pravdu.

Bez prosycení mysli Božím slovem nemůže růst naše víra, naše spoléhání se na Hospodina, nemůže růst náš pokoj, nemůže tu být ani ostré vidění, které bude varovat ostatní. Poslechnu Boží slovo, Bůh vyhlásí pokoj, ale pozor! Je tu i varování – jenom ať se nevracejí ke své pošetilosti, hlouposti. Ona hloupost není v našem textu nijak blíže popsaná. Je to bezbožnost, lhostejnost, praktický ateismus s nátěrem víry, jak jsme to viděli v oněch sborech ve Zjevení 2-3. Nakonec nejde o žádnou konkrétní věc, ale o ten fakt, že se nemají vracet k hlouposti. Hloupost říká, že Bůh tu není (Ž 14,1). Hloupost jedná, jako kdyby tu Bůh nebyl, jako kdyby byl daleko, jako kdyby neviděl, jako kdyby neslyšel, jako kdyby nevěděl, jako kdyby nejednal. Sem můžeme dosadit úplně každý hřích, jehož se jako křesťané dopouštíme, protože v takové chvíli je naše smýšlení právě takové, jak jsem ho popsal – Bůh tu není. Ale varování z našeho textu zní – už se ke své hlouposti nevracejte! To nejsou prázdná slova. To je varování.

Kdykoliv se jako pošetilci vracíme ke své hlouposti, Bůh znovu bere svou hůl a vychovává nás. A jeho ruka je o to víc těžší, oč více se vracíme ke své hlouposti. Jeho soud je o to přísnější. Jeho láska v tom všem trvá, protože nás vychovává jako své syny ke slavnému cíli, k podílu na své svatosti (Žd 12,10). Čím hlouběji se lidská duše propadá do pošetilosti, tím silněji potřebuje zakusit Boží vychovávající lásku. Je to smutné, když křesťan jedná jako hlupák i jenom jednou. Ale obracet se zpátky k hlouposti je něčím, co Bůh bude přísně trestat. Bohem probuzené srdce volá k pokoji s Bohem a varuje před tím, aby se člověk vracel zpátky ke své bezbožnosti nebo hlouposti.

A podívejte se, co říká desátý verš! Spása je blízko těm, kdo se ho bojí. Tady začíná cesta spasení, cesta moudrosti.

• Přísloví 1:7 Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci.

Kde je bázeň, tam přichází Boží sláva, tam je Boží sláva doma. Kde je pokorné srdce a bázeň před Hospodinem, kde je ochotná podřízenost Božímu slovu, tam je nové stvoření. To je srdce, ve kterém si učinil příbytek náš Pán. To je srdce, které spoléhá na moudrost Boží, kterou nachází v kříži Pána Ježíše Krista, a nespoléhá na moudrost lidskou, na náboženství, ani filozofii, ani na moudrost současného světa, tedy na náboženství vědy. Pán Ježíš Kristus je Alfou i Omegou a jeho Slovo je manuálem života. Taková je duše, která byla probuzena Duchem svatým – to je duše, která si připomíná minulá dobrodiní, která prosí o smilování v současné bídě, která se zavazuje k podřízenosti Pánu a jeho Slovu, a která také zakusí:

IV. Požehnané probuzení od Hospodina

Pohleďte na slavný závěr tohoto žalmu. Začali jsme v úplné bídě – v dávných vzpomínkách na Boží milost, na odpuštění hříchů, na minulá požehnání. Pokračovali jsme přes úpěnlivé prosby o smilování, o probuzení, o to, aby Bůh sám změnil úděl svého lidu. A potom jsme uviděli klíč – Boží slovo! Poddanost Božímu slovu, spolehnutí se na slovo. To je evangelium – slovo pravdy. Evangelium není jenom mocí ke spasení, ale je také mocí ke každodennímu životu s Bohem. Evangelium proměňuje lidské životy, evangelium nám dává sílu obstát v tomto světě, evangelium vede náš zrak vzhůru, kde Kristus sedí po pravici Boží (Ko 3,1-2). Evangelium obnovuje mysl křesťana a naplňuje srdce vírou v Boha. Evangelium nadouvá plachty naší lodi, která se jmenuje Putování životem. Jenom evangelium, Boží slovo zaměřené na Pána Ježíše Krista a jeho dílo, má takovou moc. Jenom toto evangelium o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista nám otevírá oči, takže vidíme požehnání milosti:

• Ž 85:11-14 Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení. Ze země vyraší pravda, z nebe bude shlížet spravedlnost. Hospodin dopřeje dobrých časů, svou úrodu vydá naše země. Před ním půjde spravedlnost a on bude kráčet její cestou.

To jsou slova zaslíbení, to jsou slova požehnání. To jsou slova, která jsou zkušeností každého Duchem svatým obnoveného srdce. Kde je plnost Ducha svatého, je i podřízenost Božímu slovu a tam se setkává milosrdenství s věrností, spravedlnost s pokojem. Tam je Boží lid obklopen pravdou, která raší ze země – je jako plodina, kterou se můžeme sytit a která je svlažována shůry spravedlností. Spravedlnost není možná bez pravdy ani bez věrnosti. A pokoj nemůže být tam, kde není milosrdenství a pravda. To jsou duchovní skutečnosti, jimiž se sytí Boží lid, které žije Boží lid a které jsou také ovocem Božího lidu.

Když Bůh dává své probuzení, tyto charakteristiky nikdy nechybí. Kdykoliv Bůh v minulosti vyléval svého Ducha, v různých dobách a na různých místech podle své milosti a svého zalíbení, vždycky to bylo doprovázeno milosrdenstvím, vírou, spravedlností, pokojem a pravdou. A nikdy to nemůže být jinak. Proto jsme postaveni před stejné věci jako žalmista a moje otázka pro vás zní: čekáte na Boží slovo? Chcete ho poslechnout? Vyhlížíte Boží navštívení? Modlíte se za probuzení? Za spasení? Za obnovení? Jsou to věci, po nichž toužíme jako Boží lid, ale které přijdou jenom skrze jednotlivá srdce, jednotlivé životy zaměřené na Pána Ježíše Krista a na jeho dílo na kříži, na evangelium.

Kde je probuzené srdce, tam přichází Bůh se svým požehnáním, tam dopřává dobrých časů – i kdyby všude kolem byly ty nejhorší časy, tam země vydá svou úrodu. Na prvním místě svou duchovní úrodu, takže lidé budou přicházet k Pánu Ježíši Kristu. Bůh sám sestoupí a bude kráčet uprostřed svého lidu. Jeho spravedlnost bude zjevná. Jeho sláva už neopustí Boží lid, jeho spasení bude vyhlašováno až na sám konec země a radost z Hospodina bude silou těch, kdo v něho věří. To je skutečné probuzení. To dílo Boží milosti, které potřebujeme zakoušet také ve vlastních životech. A nejenom v této těžké době, kdy Bůh přichází se svými soudy, ale pořád. Kéž by uprostřed Božího lidu zjevně přebývala Boží sláva, Bůh se procházel mezi námi. Kéž bychom byli naplněni bázní Hospodinovou a vyhlíželi jeho jednání jak v našich životech, tak v životech našich blízkých kolem sebe.

Žalm 85 je úžasnou modlitbou a já bych chtěl každého z vás povzbudit, aby se tuto modlitbu modlil. Bohu patří celá země. Pánu Ježíši Kristu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jemu patří naše zem, jemu patří náš národ. A on má moc změnit úděl každého člověka, který k němu bude volat. Tady je naděje pro každou duši – pojď k Pánu Ježíši, věř v něj a budeš žít. Spolehni se na Pána, spolehni se na jeho Slovo a budeš spasen. Čiň pokání, věř evangeliu a Bůh změní tvůj úděl – tvá duše se zaraduje v Pánu a tvůj duch bude jásat v Bohu, tvém Spasiteli. Amen.