Požehnané začátky církve v Antiochii

Jaroslav Kernal, Praha 31. ledna 2021

Dobré dopoledne, bratři a sestry, pokoj vám a milost, milovaní svatí. Dneska budeme pokračovat ve výkladu knihy Skutků. Minule jsme prošli skoro celé dvě dlouhé kapitoly, dneska máme před sebou jenom dvanáct veršů – závěr jedenácté kapitoly. Pojďme ho nejprve přečíst a potom se pustíme do textu.

Bůh nám ve své milosti krok za krokem ukazuje, jak se šířilo evangelium od samotného počátku, od vylití Ducha o letnicích v Jeruzalémě. Přesně jak to Pán Ježíš přikázal svým učedníkům:

• Sk 1:8 Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

Křesťané jsou svědky Ježíše Krista. V Antiochii, o které dnes budeme mluvit, byli učedníci poprvé nazváni křesťany, kristovci podle toho, že byli učedníky Pána Ježíše Krista. On také přikázal:

• Mt 28:19-20 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.

Učedníci získávali další učedníky Pánu Ježíši Kristu tím, že vyhlašovali evangelium, které je Boží mocí ke spasení i k životu s Pánem Ježíšem Kristem. Všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, nám Bůh dal, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy (2Pt 1,4). Kam učedníci přinesli evangelium, tam pomalu začala vznikat církev. I když v té počáteční fázi to asi bylo trochu složitější, zvlášť když církev byla jenom mezi Židy. Ono to bude trochu zřetelnější, jak půjdeme do dalších kapitol, kde už začali apoštolové kázat evangelium více pohanům – v těch městech často byli Židé a měli tam své synagogy a pokud uvěřili, zůstávali součástí židovské komunity a každou sobotu chodili do synagogy. Byli stejní jako ostatní Židé jenom s tím rozdílem, že věřili v Mesiáše, v Pána Ježíše. Tahle situace se začala měnit, když se evangelium začalo šířit mezi pohany – uvidíme to v Tesalonice, v Korintu v Efezu, že tam byli nejdřív obrácení Židé v synagoze, ale jakmile se začalo obracet ke Kristu více pohanů, vyvolalo to žárlivost Židů a všichni kristovci byli obvykle vyhnáni ze synagogy. Nakonec došlo k tomu, že někdy kolem roku 70, což je nějakých šest let po Skutcích 28, se církev a synagoga úplně oddělily, křesťané přestali být považováni za židovskou sektu, začali být vnímáni za nové náboženství a s tím začalo přicházet pronásledování ze strany vládní moci. Ale v tom dnešním textu jsme ještě na začátku, jsme u vůbec první církve, která vznikla především z pohanů. Je to církev v Antiochii, která má výsadní místo v Písmu, podobně jako církev v Jeruzalémě. Je to první církev, kde podstatnou část obrácených tvořili pohané a kde církev nebyla součástí synagogy. My se podíváme na čtyři věci, které Lukáš o této církvi napsal v závěru jedenácté kapitoly – jednak na Boží moc, která stála u zrodu této církve, dále na radost, kterou tato Boží moc vyvolávala, když se obraceli další lidé k Pánu, uvidíme také vyučování Božího lidu a milosrdenství prokazované Božímu lidu. Pojďme tedy do našeho textu.

I. Boží moc (v. 19-21)

Lukáš se vrací k pronásledování církve v Jeruzalémě:

• Sk 11:19 Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům.

Vede nás v čase zpátky na začátek osmé kapitoly, i když mezitím už popsal celou řadu dalších událostí – obrácení Samařanů, obrácení Saula, obrácení Kornélia i Petrův návrat do Jeruzaléma. Ale zatímco toto vše probíhalo, jinde se odehrávaly další věci – učedníci, kteří museli utéct z Jeruzaléma, šli na prvním místě do Judska a Samařska. Ale další šli dál – to ukazuje, že mezi učedníky v Jeruzalémě byli také Židé z diaspory, kteří šli dál, šli domů – podobně jako Saul, kterého bratři poslali do domů, do Tarsu. Důležité zde je, že slovo [evangelia] zvěstovali jenom Židům. Pořád vidíme tu dělicí čáru mezi Židy a pohany a můžeme dobře rozumět tomu, proč byli bratři tak rozzlobení, když slyšeli, že Petr byl s pohany a dokonce s nimi jedl.

• Sk 11:20  Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům.

Ve verši 20 je jedno z těch velkých biblických „ale“. Většinou kázali evangelium jenom Židům, aleněkteří z nich zvěstovali evangelium Ježíše Krista také Řekům, pohanům. Je tam to veliké „ale“. Podobně velké „ale“ najdeme v listu Efezským, kde je napsáno, že jsme byli hříšní a mrtví ve svých hříších a vinách, v nichž jsme žili, aleBůh bohatý v milosrdenství, z veliké lásky, jíž si nás zamiloval, zachránil nás ze své milosti skrze víru (Ef 2,1-5). Podobné ale je v našem textu – i toto ale se týká našeho spasení, protože se týká pohanů. Někteří kázali evangelium jenom Židům, ale jiní, ho kázali i pohanům. Díky nim jsme tady i my. Možná z nevědomosti židovských tradic, protože vyrostli mezi pohany, na Kypru a v Kyréně – to byla oblast na hranicích dnešní severovýchodní Libye a severozápadního Egypta, nebo možná právě proto, že pochopili evangelium lépe než samotní apoštolové, začali kázat Krista také pohanům v Antiochii. A naprosto zásadní slova čteme ve verši 20:

• Sk 11:21 Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.

Moc Boží byla s nimi! Moji milí, tady je klíč k úspěšné evangelizaci – moc Boží. Má to jeden podstatný háček – tento klíč není v naší ruce. Toto je něco, co si musíme vrýt hluboko do paměti i do srdce – moc Boží se nedá získat žádným lidským způsobem. Šimon ze Samaří si myslel, že se dá koupit za peníze. Jak moc se mýlil! Jiní lidé si myslí, že se dá získat určitým způsobem života – když lidé budou zachovávat nějaká lidská nařízení, držet se lidské moudrosti a lidských příkazů:

• Koloským 2:21 … neber to do rukou, nejez, nedotýkej se …

V našem textu je stejné slovo, které je ve Sk 1,8 – moc Ducha svatého. Zde je moc Boží, moc evangelia. Evangelium je Boží mocí ke spasení (Ř 1,16) – znovu je tam totéž slovo. Moc Boží byla s nimi, protože kázali evangelium, kázali čisté slovo Boží, kázali Bibli, nikoliv lidské nauky. Tento týden jsem mluvil s jedněmi lidmi, kteří hledají sbor, kde se káže Slovo Boží, čisté evangelium. Podle jejich slova, jsou už dlouho věřící, a poznali, že na mnoha místech se kážou lidské nauky a předpisy, nikoliv Slovo evangelia, které jediné má moc zachránit hříšníka a proměnit lidský život. Takže to nebylo nic speciálního na těch lidech, kteří kázali. Byli to lidé, kteří utekli před pronásledováním z Jeruzaléma. Byli to lidé, kteří měli strach, kteří chtěli zachránit svůj život, život své rodiny – a poslouchali Pánova slova v tom, co učil své učedníky ohledně pronásledování:

• Mt 10:23 Když vás budou pronásledovat v jednom městě, prchněte do jiného; amen, pravím vám, že nebudete hotovi se všemi izraelskými městy, než přijde Syn člověka.

Boží moc byla s nimi, protože kázali evangelium o Boží milosti, která je v Pánu Ježíši Kristu. Kdyby toto dělala církev i dnes, Boží moc by byla uprostřed církve. Protože kdekoliv se káže Boží slovo, Bůh je uprostřed práce, Bůh jedná. Nenechá své Slovo, aby spadlo prázdné na zem a nepřineslo žádný užitek, ale používá své slovo – ke spasení těch, které povolává k víře a k zatvrzení těch, které ve své svrchované moudrosti určil za nádoby svého hněvu. Ale na nás není rozlišovat, kdo je nebo není povolán ke spasení, ale věrně zvěstovat Boží slovo, protože to Slovo udělá svou práci. To je naše zodpovědnost. Kaž Slovo vhod i ne vhod. Kaž Slovo a lidé budou přicházet ke spasení. Se spasením potom souvisí další část našeho textu a další bod našeho kázání:

II. Radost z Božího díla (v. 22-24)

• Sk 11:22-23 Zpráva o tom se dostala k sluchu církve v Jeruzalémě a bratří poslali do Antiochie Barnabáše. Když tam přišel a spatřil, co se z milosti Boží děje, měl radost a povzbuzoval všechny, aby ve svém rozhodnutí setrvali a zůstali Pánu věrni.

Podívejte se na reakci Barnabáše a srovnejte to s reakcí bratrů z Jeruzaléma a z Judska ze začátku jedenácté kapitoly! Začali Petrovi vyčítat, že navštívil neobřezané lidi a jedl s nimi (Sk 11,1-2)! Po Petrově svědectví velebili Boha za to, že i pohany Bůh povolal k pokání, aby dosáhli věčného života (Sk 11,18). A potom poslali Barnabáše, aby zjistil, jak se věci mají. Slyšeli, že se pohané obracejí k Pánu a chtěli vědět, co se děje. Proto poslali muže, který měl srdce otevřené těm, kdo jsou za hranicí. Je možné, že kdyby poslali někoho jiného, třeba Nathanaela nebo Šimona, bylo by možná mnohem méně radosti a mnohem více předsudků vůči obráceným pohanům. Barnabáš byl syn útěchy – tak ho pojmenovali apoštolové. Byl tím, kdo se ujal Saula, když se ho všichni stranili a báli se ho. Nikdo s ním nechtěl mít nic společného, ale Barnabáš odhodil nedůvěru a předsudky a ve víře přistoupil k Saulovi, vyslechl jeho svědectví, a v důvěře v Pána přivedl Saula k apoštolům. To nebyla jenom útěcha, ale byla to také odvaha víry, hloubka Boží milosti a poznání Boží dobroty, které vedly Barnabáše. Apoštolové a spolu s nimi také církev v Jeruzalémě rozpoznali jeho obdarování a poslali ho do Antiochie. Jeho přístup, jak uvidíme na konci patnácté kapitoly, mu nakonec přinesl velké těžkosti, protože ho dovedl k tomu, že se nakonec rozešel s apoštolem Pavlem kvůli Janu Markovi. Ale Bůh má ve své dílně nejrůznější nástroje přesně podle své potřeby, a ne všechny musí nutně být spolu v dokonalém souladu. Tak to funguje i v lidském těle – jsou zde procesy, které samy o sobě mohou být nebezpečné, ale v kontextu celého těla jsou nutné, potřebné a užitečné.

• Skutky apoštolské 11:24 Byl to muž dobrý, plný Ducha svatého a víry; a tak bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu.

Barnabáš přišel do Antiochie a radoval se z Božího díla mezi pohany. Viděl, jak se lidé obracejí k Pánu a nepřistupoval k nim s nedůvěrou a podezíravostí, ale v důvěře v Boží moc a s laskavostí a povzbuzoval je, aby vytrvali ve víře a byli věrní Pánu. Barnabáš byl velikým Božím darem církvi. Když přišel do Antiochie, přinesl pokoj, milost a radost z Ducha svatého. A to bylo velikým povzbuzením pro nově vzniklou církev. Celá církev se radovala, že se lidé, pohané, obracejí k Pánu Ježíši Kristu.

To nás vede k otázce, jestli i my přistupujeme podobně k lidem, kteří se obracejí k Pánu. Máme dost milosti? Máme dost lásky? Jsme přístupní? Radujeme se z Božího díla? Radujeme se z toho, co Bůh dělá v životech druhých lidí? Je snadné kritizovat a mluvit o tom, co bychom si přáli vidět v životech druhých lidí. Moji milí, nikdo z vás by neobstál ve světle mých požadavků a mé kritiky. A já dobře vím, že nemohu obstát vašim požadavkům a vaší kritice. Proto se musíme dívat mnohem více na to, co Bůh dělá a ne na to, co podle našeho názoru chybí. Tím nechci říci, že bychom měli zavírat oči před hříchem nebo před nějakými nedostatky – vůbec ne. Barnabáš to nedělal. Podívejte se do našeho textu – on velmi zřetelně viděl naprosto zásadní nedostatek, který byl zjevný v církvi v Antiochii. A to byl nedostatek kvalitního biblického vyučování.

Měl radost z toho, co Bůh dělal mezi pohany. Lidé, kteří dříve uctívali kdejaké modly, se nyní obraceli k živému, pravému a jedinému Bohu, byli naplňováni Duchem svatým a z celého srdce milovali Pána Ježíše Krista. Ale byli tak slabí! Byli tak náchylní věřit kdejaké hlouposti! Byli tak naivní, že je kdekdo opil rohlíkem. Uvidíme to o pár kapitol dále, o několik málo roků dále. Přemýšlejte o tom – jsme přibližně v roce 42 po Kristu, a v roce 48 bude muset Barnabáš spolu s Pavlem řešit vážný problém, protože mnozí křesťané v Antiochii uvěřili, že aby mohli být dobrými křesťany, musí se nejdřív stát Židy, tedy nechat se obřezat a začít dodržovat Mojžíšův zákon. A dokonce sám Petr je v tom povzbudil svým pokryteckým jednáním. Trvalo to dlouho, než se církev v Antiochii stala pevnou, zralou a zdravou církví. A aby k tomu došlo, bylo potřeba dobrého a zdravého biblického vyučování. A to je další bod našeho kázání:

III. Vyučování Božího lidu (v. 25-26)

• Sk 11:25 Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula.

Řekl bych, že to byly tak dva roky, které uplynuly od chvíle, kdy bratři z Jeruzaléma poslali Saula domů, do Tarsu. Nyní Bůh dělá své veliké dílo v Antiochii. Antiochie je nějakých 700 km od Jeruzaléma a o dalších 250 km dále je Tarsus. Barnabáš nechtěl jít několik týdnů na jih zpátky do Jeruzaléma, ale rozhodl se jít do Tarsu za Pavlem. Vyhledal Saula. Z textu to vypadá, že to nebylo úplně jednoduché, že Saul prostě neseděl doma, a nešil stany. Zdá se, že byl aktivní, sloužil Pánu, pracoval na Boží vinici a kázal evangelium všude, kde byly otevřené dveře. Je dost možné, že v té době už vznikly nějaké sbory v Galácii, která sousedí s Kilíkií, jejímž hlavním městem byl Tarsus.

• Sk 11:26 A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany.

Několik postřehů z tohoto verše. Všimněte si, že to byl Barnabáš, kdo byl iniciativní. Ačkoliv byl Pavel Pánův apoštol, byl to Barnabáš, kdo ho vyhledal a kdo ho vedl do služby v Antiochii. Vypadá to, že Barnabáš měl zodpovědnost za práci v antiochijské církvi. Mnoho lidí uvěřilo – Barnabáš byl mužem víry a dobrého charakteru, takže mnozí byli přivedeni k Pánu.

Před chvílí jsem mluvil o Boží moci, která není závislá na člověku, ale na Bohu. Tady ale vidíme dvě věci, které Bůh s velkou radostí používá ke své slávě a ke spasení lidí – věrnost evangeliu a dobrý, laskavý charakter. Barnabáš byl Božím nástrojem, skrze nějž bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu. To je zjevné dílo Boží milosti. Bůh používá své lidi k tomu, aby další přivedl ke Kristovu kříži. Jsou výjimečné případy, kdy Bůh použije věrného křesťana jenom k zatvrzení. Takovým případem je například prorok Izajáš, jemuž Bůh dal službu zatvrzování:

• Iz 6:10 Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.

Ale obvykle Bůh dává milost, takže se lidé obrazí skrze službu věrných křesťanů. Je to jako s tím podobenstvím o rozsévači – tam, kde je zaseto do dobré půdy, bude úroda – někde menší, někde větší, ale bude zjevná (Mt 13,23). Skrze Barnabáše bylo mnoho lidí přivedeno k Pánu. A když viděl to množství lidí, kteří byli jako ovce bez pastýře, neváhal je opustit a jít hledat Saula. S ním potom sloužil v Antiochii. Co bylo jejich hlavní službou? Jejich hlavní službou nebylo křtít ani povzbuzovat, dokonce ani mít společenství – jejich hlavním úkolem v církvi v Antiochii bylo vyučovat. Zdravé učení je prioritou zdravé církve. Co vyučovali, můžeme vidět v tom našem textu – je to zjevné z toho, jak byli nazváni učedníci v Antiochii! Nazvali je křesťany, nebo doslovně kristovci. To ukazuje, co bylo tím nejdůležitějším v jejich životech – a to byl Pán Ježíš Kristus. To bylo jádro Pavlova a Barnabášova vyučování. Kdyby vyučovali Mojžíšův zákon, byli by nazváni židovskými konvertity, ale oni byli nazváni kristovci, protože to hlavní bylo:

• 1 Korintským 2:2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.
• Galatským 3:1 Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil – vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!

Pavel s Barnabášem kázali Krista. To byla alfa i omega jejich vyučování. To je skutečně to nejdůležitější. Jenom v Kristu je spasení, jenom on je cestou, pravdou i životem. V něm je život. On je naší moudrostí, spravedlností i posvěcením. V Kristu máme všechno a bez Pána Ježíše Krista nemáme nic. Tohle je skutečně velmi černobílé. Je to otázka pro každého z nás, jak tady jsme – je Pán Ježíš Kristus skutečně vším pro tebe, bratře, sestro? Nechci mluvit o slabostech, které máme v následování Pána Ježíše Krista, ale chci mluvit o tom hlavním – o tom, jestli to celkové nasměrování našeho života ukazuje ke Kristu nebo ukazuje ke mně samotnému. Je to o Kristu? Nebo je to o mně? Nakonec se to ukáže v praktických věcech, což je poslední bod:

IV. Milosrdenství Božímu lidu (v. 27-30)

• Sk 11:27-30 V těch dnech přišli z Jeruzaléma do Antiochie proroci. Jeden z nich, jménem Agabus, veden Duchem předpověděl, že po celém světě nastane veliký hlad. To se také stalo za císaře Klaudia. Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých možností pomůže bratřím v Judsku. Učinili to a poslali sbírku po Barnabášovi a Saulovi jeruzalémským starším.

Podívejte se na to, milovaní, jaké srdce dal Bůh této církvi. Kolik lásky a milosrdenství tam bylo tak krátce po jejich obrácení! Jak stará byla tato církev na konci jedenácté kapitoly? Dva roky?  Možná. Nebo možná o pár měsíců víc. Bůh jim dal velkou milost, takže se obrátilo velké množství lidí a Bůh pracovat v jejich životech a srdcích. Hltali zdravé učení, stavěli na evangeliu, byli zaměření na Pána Ježíše Krista, a rozlišovali! Byli schopni posoudit, co je z Boha a co nikoliv. Když k nim přišli proroci, rozpoznali, zda mluví z Ducha či nikoliv, což znamená, že byli velmi dobře zakotvení v Pánově Slově, v Bibli a jednali podle toho, co z Písma poznali. Měli pravou zbožnost, která se stará o vdovy a sirotky, tedy o všechny potřebné, a chrání se před poskvrnou světa (Jk 1,27). Stavěli na evangelium a čerpali z něj svou sílu a Boží moc proměňovala jejich životy.

V našem případě slyšeli Pánovo slovo, že bude hlad po celé zemi a proto udělali sbírku a poslali tuto sbírku starším v Jeruzalémě. To je, jak praktikovali svou víru. Mimochodem všimněte si, že tady už máme jasně napsáno, že církev v Jeruzalémě měla své ustanovené starší. Ještě nedávno tam byli jen apoštolové a diákoni. Když křesťané v Antiochii uslyšeli, že má přijít hlad na celou zemi, neodmítli pomoc církvi v Jeruzalémě. Bůh z nich udělal své děti, a oni poslouchali, co Bůh říká. To je veliké dílo Boží milosti. Takto Bůh proměňuje srdce hříšníků – činí z něj srdce měkké a poslušné. Nové srdce je takové, které chce poslouchat. Nespokojí s nějakým vnějším náboženstvím, ale z hloubky srdce jedná podle toho, co Bůh říká. Raduje se z toho, že Bůh je oslaven a vyvýšen a já jsem mohl být nástrojem v jeho ruce.

Nešli okázale s množstvím hudebníků a s množstvím obětí, ale šli v čistotě srdce, aby Bůh mohl jednat a použít takového člověka ke své slávě. Podle toho, jak kdo mohl a chtěl, přispěli na Boží dílo, na dílo milosrdenství, a pomohli bratrům v Jeruzalémě. Tady vidíme opravdovost první církve v Antiochii. A je to čistá a upřímná opravdovost. Církev v Jeruzalémě byla židovská církev, zatímco oni byli pohané. Ale evangelium nezná hranice a v tomto smyslu žádné hranice neexistují. V tomto týdnu jsem mluvil s jedním bratrem, který by se chtěl připojit k našemu on-line biblickému studiu. A jedna z jeho otázek byla, jestli nevadí, že je Rom. Pochopitelně to nevadí. Ale už samotná taková otázka ukazuje, s čím se ten muž ve svém životě setkal. Nesetkal se s pravou a čistou zbožností, ale setkal se s předsudky a s pokrytectvím. A to je něco, co musíme jako křesťané jednoznačně odsoudit. Bůh nikomu nestraní! Tady byla církev, která skutečně sloužila Pánu – nevybírala si, komu chce a komu nechce sloužit, nezaměřila se jenom na nějakou skupinu lidí, ale sloužila všem bez rozdílu a bez rozlišování. A Bůh se oslavil.

O kapitolu dále uvidíme, jak Bůh tuto církev použil, aby se evangelium rozšířilo po celém tehdejším světě. Církev v Antiochii se stala základnou pro zvěstování evangelia po celé římské říši. Z této církve vyšli Pavel a Barnabáš a nesli evangelium do celého světa. Kéž bychom i my byli takovou církví v našem národě. Kéž by Bůh dal svou milost a dal vyrůst takovým církvím v této zemi, které by rozšířili evangelium široko daleko. V minulosti už to udělal – a na jednou. Musíme se modlit, aby toto dílo své milosti znovu zopakoval.

Co můžeme udělat my? Upnout své srdce k Pánu Ježíši Kristu. Zaměřit se cele na evangelium o Boží milosti, které proměňuje lidské životy. Jenom tak bude proměněný i náš život, jenom tak přijde Boží moc také do životů dalších lidí. Hledejte Krista, moji milí. Na něj se soustřeďte ve svých životech a jeho zvěstujte!