Pojďme se teď podívat na křesťany v Tesalonice, na jejich vytrvalou víru, která se tříbila v pronásledováních a souženích a díky které se prokazovalo, že jsou hodni Božího království.
Jedním ze společných znaků víry zbožných izraelských králů byla skutečnost, že se za všech okolností spoléhali na Boha, dokonce uprostřed bitevní vřavy nebo tváří v tvář několikanásobné převaze nepřátel.
Pavel a jeho společníci se radují z duchovního růstu církve a vyjadřují za to svou vděčnost Bohu. Tento duchovní růst vidí především ve dvou oblastech: Mluví o víře, která mocně roste a o jejich vzájemné lásce, která se stále zvětšuje.
Dnes zůstaneme jenom u úvodních dvou veršů a zaměříme se na autora, adresáty a pozdrav, které zde jsou, ale rád bych, abychom si nyní tento krátký list společně přečetli.
Víra vytrvalá v každém pronásledování a soužení
Věřit Bohu znamená spoléhat se na něj
Církev, která dělá radost Bohu
Úvod do druhého listu Tesalonickým
