Odpočinul Bůh od svého díla

Jaroslav Kernal, Praha 14. listopadu 2021

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí svatí. V dnešní neklidné době nás Bůh znovu shromáždil kolem svého Slova a vede nás k tomu, abychom z něj čerpali povzbuzení, potěšení, poučení, napomenutí, radost i moudrost, a to nejenom moudrost ke spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista (2Tm 3,15), ale také moudrost k praktickému každodennímu životu.

Jedna z největších výzev, nebo spíš jeden z největších problémů, jemuž čelí moderní společnost – a dnes se to projevuje v plné nahotě – je otázka identity člověka. Teď nemyslím otázku identity jednotlivce, ale úplně obecně otázku, co nebo kdo je člověk. Jeden z mých oblíbených kazatelů Ronnie Stevens řekl, že když člověk odmítá Boha, odmítá designéra, když odmítá designéra, odmítá design, formu. Když odmítá design, odmítá účel a jestliže odmítá účel, odmítá smysl. A tady je jádro problému moderního člověka – nemá smysl života, neví, kým je, proč tady je, poslouchá evoluční teorii, která říká, že je jenom dílem náhody, která jako svůj nejlepší nástroj zdokonalování v procesu přírodního výběru používá smrt. Tu smrt, před kterou se všichni chtějí zachránit, které se všichni bojí a snaží se ji vytěsnit ze své blízkosti. Jsem vděčný za to, že alespoň někteří právníci v dnešní době mluví v souvislosti se všemi nedůstojnými a totalitářskými opatřeními o lidské důstojnosti – a to jsou sekulární právníci. Jejich problém je, že mluví o nějakém konceptu lidské důstojnosti, který ale nemají na co postavit. Církve, které by měly mluvit o lidské důstojnosti, o nelidském zacházení s některými skupinami obyvatel, ty by měly na čem stavět, přesto mlčí. Ale víte, proč v mnoha případech mlčí? Protože nevěří tomu, co říkají první kapitoly knihy Genesis. A v těch vzácných případech, kde tomu věří, mají strach.

I dnes budeme mluvit o stvoření člověka. Dnes se podíváme na cíl, který je naznačen ve druhé kapitole knihy Genesis. Není zcela zjevný ze samotného textu, ale je naprosto jasný z širšího kontextu Písma. Pokud budeme vykládat Písmo Písmem a použijeme Nový zákon jako nástroj k vysvětlení Starého, bude to naprosto jasné. Pojďme přečíst Gn 2,1–15.

Než půjdeme do našeho textu, vraťme se ještě na chvíli do první kapitoly a společně ji projděme. Je tu popsaných 144 hodin, v nichž Bůh stvořil všechno, co je. Svět viditelný i neviditelný. A na konci šestého dne Bůh pohlédl na své dílo a viděl, že je velmi dobré (Gn 1,31). Pojďme si jenom rychle připomenout, jak Bůh tvořil – každý den je ohraničen dvěma výroky: 1. I řekl Bůh … 2. Byl večer a bylo jitro den … Co stvořil Bůh první den? Nebe, zemi, světlo. 2. den – klenbu, která oddělovala vody. 3. den – oddělil souš od vody a stvořil zeleň. 4. den – nebeská světla. 5. den – živočišná havěť, létavci, ryby, netvoři. 6. den – rozmanité druhy zemské zvěře, dobytek a plazy a nad to nade vše člověka. Jak Bůh stvořil člověka? K obrazu svému, aby panoval, množil se a plodil a naplnil zemi. A první kapitola končí slovy: Byl večer a bylo jitro den šestý.

I. Bůh uvádí člověka do odpočinku

• Gn 2:1 Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy.

Na začátku je tady shrnující výrok a všimněte si, co přesně tady čteme – Bůh říká: „Je dokonáno!“ To jsou slova, která námi hýbou, protože je velmi dobře známe z úst našeho Spasitele. Ne nadarmo Písmo mluví o církvi, o křesťanech, jako o novém stvoření. V Ef 2,10 čteme, že jsme jeho dílo – a v originále je tam použité zvláštní slovo, poiéma, umělecké dílo. To slovo je použité už jenom na jednom dalším místě, kde se mluví o poznání Boha:

• Ř 1:20 Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

Tady je řeč o tom fyzickém díle, celé stvoření je Boží umělecké dílo, které Bůh dokonal v šesti dnech. Nové stvoření je Boží umělecké dílo, které Pán dokonal – mimochodem, kterého to bylo dne, kdy Pán zvolal „Je dokonáno“? Bylo to na sklonku šestého dne! Druhého dne byl sabat, odpočinutí.

• Gn 2:2–3 Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.

Podívejte se, co se tady děje! Šestého dne Bůh stvořil člověka, a kam ho uvádí hned následujícího dne? Do odpočinutí! A neměla by nám uniknout jeden velmi důležitý detail, který se týká sedmého dne. Nechybí vám něco zde u sedmého dne? Chybí tu „večer a jitro, den sedmý“. Sedmého dne Bůh odpočinul od všeho stvořitelského díla. Není to tak, že by Bůh odpočinul v tom smyslu, že by přestal existovat, přestal fungovat, prostě dělal, že není. Pán Ježíš říká farizeům, že musí pracovat i v sobotu, protože i jeho Otec pracuje bez ustání. Bůh stále drží celé stvoření při životě, v existenci, stále pracuje ke své slávě. Ale netvoří tak, jako tvořil v šesti dnech na počátku. Odpočinul. A Adama s Evou hned druhý den jejich existence uvedl do svého odpočinutí. Adam ani nepracoval, natož šest dní, ale hned vzápětí po svém stvoření a po požehnání, které mu Bůh dal, ho Bůh uvedl do svého odpočinutí. To jsou jednoduchá fakta našeho textu, a to je také důležité pro naše další pochopení.

Mnozí lidé odkazují na stvoření a říkají, že tady ustanovení dne odpočinku, proto lidé mají zachovávat sedmý den jako den odpočinku a den svatý, protože Bůh ho oddělil a posvětil. Ale skutečně je něco v našem textu, co by nás k tomu vedlo? Rozumím tomu, že když se podíváme do Exodu 20, kde je desatero, je tam odkaz přesně na tento text a je tam nařízení světit sedmý den (ne první ani žádný jiný, ale sedmý, který jako jediný ze sedmi dnů má v hebrejštině jméno) a odpočívat. Ale všimněte si několika věcí. Bůh nepřikázal Adamovi, aby světil sedmý den nebo aby sedmý den odpočíval. Nic v Písmu nás nevede k tomu, že by Adam sedmého dne stvoření jednal jinak než v ostatních dnech. Bůh zde nenazývá sedmý den sabatem. Až do Ex 16 nemáme v Písmu jediný případ svěcení sedmého dne. A na tomto místě nám pomáhají další textu:

• Ezechiel 20:20 Svěťte mé dny odpočinku a budou znamením mezi mnou a vámi, abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Bůh.

Sabat byl znamením mezi Izraelci a Bohem. Když se po návratu z babylonského zajetí Izraelci shromáždili v Jeruzalémě a poslouchali čtení Božího slova a jeho výklad, dobrořečili Bohu a ve své chvále mimo jiné říkají o Izraeli:

• Neh 9:14 Učinil jsi jim známý svůj svatý den odpočinku, příkazy, nařízení a zákon jsi jim vydal skrze svého služebníka Mojžíše.

Bůh zjevil svůj zákon Izraeli, včetně dnů odpočinku. Měly být znamením mezi nimi a Bohem. Ale měly vést někam dál, ukazovat někam dál, kam nás vede náš text, jak za chvíli uvidíme – ale nejprve se ještě podívejme do proroka Izajáše – Bůh říká:

• Iz 58:13–14 Jestliže v den odpočinku upustíš od svých pochůzek, od prosazování svých pochůzek, od prosazování svých zálib v můj svatý den, nazveš-li den odpočinku rozkošným, svatý den Hospodinův přeslavným, budeš-li jej slavit tak, že se vzdáš svých cest, že přestaneš hovět svým zálibám a nepovedeš plané řeči, tu nalezneš rozkoš v Hospodinu „a já ti dovolím jezdit po posvátných návrších země a z dědictví tvého otce Jákoba tě budu živit.“

O čem to Izajáš mluví? Mluví skutečně o tom, jak prakticky zachovávat den odpočinku? Může nějaký skutek (a zachovávání dne je skutek) opravdu dovést někoho k tomu, že nalezne rozkoš v Hospodinu? Může nějaký skutek změnit lidské srdce? Ne! Kam nás vede Izajáš? Izajáš je evangelista Starého zákona a vede nás vytrvale k tomu jedinému, který je schopen změnit naše srdce – k Pánu Ježíši Kristu. Vzpomeňte si na Pánova slova:

• Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Přijdete ke mně a já vás uvedu přímo do odpočinku. On je náš sabat, v něm je naše odpočinutí. To je také jednoduché poselství 3. a 4. kapitoly listu Židům. Izraelci pod vedením Jozua nevešli do odpočinutí, protože to skutečné odpočinutí bylo ještě před nimi. Do něj vcházíme skrze Pána Ježíše Krista nyní v duchovním slova smyslu, ale jednoho dne také fyzicky. A pak už budeme navždy s ním. Budeme spočívat ve věčném odpočinutí tak, jak na to Bůh od počátku ukazoval. Bůh stvořil člověka pro společenství s Bohem, aby člověk spočinul v Bohu, byl oddělený pro Boha, svatý Hospodinu, nesnažil se dosáhnout spasení svým způsobem, svými skutky, ale tím, že se spolehne na Boha samotného a na jeho dílo. Ve světle zjevení Nového zákona nás tento text vede přímo a jasně k Pánu Ježíši Kristu a nikam jinam.

II. Bůh uvádí člověka do plnosti

Bůh stvořil člověka pro odpočinek, spočinutí v Bohu. To byl první bod a první tři verše. Nyní jdeme dál – Bůh stvořil člověka pro plnost a hojnost. Ve čtvrtém verši se poprvé v knize Genesis objevuje slovo „rodopis“. V tomto prvním případě se týká nebe a země, tedy stvoření, v ostatních případech se týká lidí. A zde je jednoduchý popis stvoření, který byl detailně popsaný v předchozí kapitole. Předchozím popisem byly zdůrazněny některé věci,  které se týkaly celého stvoření a jeho řádu, jeho uspořádání, jeho funkčnosti. Bůh vyjadřoval svou spokojenost se stvořením. Nyní jde dál a zaměřuje se na člověka. Znovu mluví o stvoření nebe a země, mluví o prázdnotě země a opakuje stvoření člověka:?

• Genesis 2:7 I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

Člověk se stal dosl živou duší. A potom čteme něco fascinujícího:

• Gn 2:8–9 A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Šestého dne Bůh udělal opravdu mnoho. Stvořil zvířata, stvořil člověka z prachu země, stvořil muže z prachu země, vysadil zahradu a postavil do ní člověka. Přivedl k člověku všechna zvířata, aby je člověk pojmenoval a potom z muže stvořil Evu, přivedl ji k muži a požehnal jim požehnáním, které jsme viděli minule. Na jeden den toho bylo docela dost, ale jak jsme viděli na konci předchozí kapitoly a na začátku této, šestého dne Bůh dokonal všechno své dílo. Tedy vše, co čteme dále do konce druhé kapitoly, se odehrálo šestého dne. Bůh pro člověka udělal zahradu!

O jaké zahradě je tady řeč? Je to nádherná zahrada pojmenovaná Eden, česky Ráj. Slovník nám prozradí, že hebrejské slovo eden znamená rozkoš, příjemnost. Tato zahrada byla vytvořena přímo pro člověka (a Eva byla stvořena zde nikoliv v divočině, jako Adam). Všechno, co tady bylo, bylo učiněno k tomu, aby to sloužilo k dobru a požehnání člověka. Bylo to rozkošné, příjemné, dobré, krásné, všechno podporovalo život, nic tady nechybělo, nebyl tu žádný nedostatek, problém, nebylo tu nic rozbitého ani zkaženého, nebylo tu nic zlého, co by vedlo k těžkostem. Bůh dal Adamovi jediný příkaz a Adam selhal. Srovnejte to s druhým Adamem, který přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Šel na poušť a čtyřicet dní nejedl, až vyhladověl, a přišel sám ďábel, který se ho snažil svést – a nepochodil. Chvála Bohu za Pána Ježíše Krista, který je dokonalým vysvoboditelem svého lidu!

Bůh uvádí člověka do plnosti, do hojnosti, do ráje. To znovu ukazuje směr, důvod, proč byl člověk stvořen. Je tady plnost, kterou má člověk zakoušet a ve které má žít. Bůh požehnal člověku a dal mu všechno, co člověk potřeboval. A totéž platí dodnes. Bůh žehná člověku a dává mu všechno, co člověk potřebuje. Proto se Pavel může ptát (1K 4,7): „Máš něco, co bys nebyl dostal?“ Bůh prokazuje člověku milost, hned od počátku ho zahrnuje svým milosrdenstvím, svou dobrotou. V Bohu máme všechno, co potřebujeme. V něm je všechno duchovní i fyzické požehnání. V Mojžíšově zákoně jsou celé kapitoly požehnání, která spočinou na Izraeli, bude-li Izrael zachovávat smlouvu a držet se Božích přikázání. My žijeme pod novou smlouvou, která je lepší než ta stará, protože v ní nám Bůh dal nové srdce, které je poslušné a miluje Boha (Ez 36,26–27).

• Ž 37:4 Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce.
• Ž 16:11 Stezku života mi dáváš poznat; vrcholem radosti je být s tebou, ve tvé pravici je neskonalé blaho.

Když přemýšlíme o Ráji, nemůžeme minout slova Pána Ježíše Krista, která řekl lotrovi, který byl ukřižovaný spolu s ním. Nejdřív se s tím druhým lotrem Pánu vysmíval, ale – co se stalo? Milost zasáhla jeho srdce, takže najednou obrátil a vyznal, že on sám dostává, co si zaslouží, ale Ježíš je odsouzen nespravedlivě.

• Lk 23:42 A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“

Ještě dnes budeš se mnou v Ráji (Lk 23,43), byla Pánova odpověď. Tak rychlé, tak jednoduché a tak přímé je spasení člověka. Je to vyznání našich úst, je to víra našich srdcí, je to spolehnutí se Pána Ježíše, na jeho dílo, na jeho Slovo, na jeho sliby, na jeho věrnost, na jeho požehnání, na jeho milost. Milovaní, spoléháte na Pána Ježíše Krista? Věříte v něj? Spolehli jste se na milost? Je-li tomu tak, můžete se těšit na jinou, novou zahradu, která bude na náměstí uprostřed nového Jeruzaléma, kde Bůh přebývá mezi svým lidem, kde bude stromoví života, které ponese ovoce dvanáctkrát do roka, a jeho listy budou mít léčivou moc. To je popis nového Ráje, kde bude dokonalá svoboda ve svatosti Boží, na níž budeme mít podíl, v milosti Pána Ježíše Krista a v lásce Ducha svatého. To bude život v plnosti, protože na tom místě nebude nic nečistého a nesvatého, a dokonce tam nebude ani žádná schopnost k něčemu takovému. Budeme proměněni, takže budeme jako Pán. Už před námi nebude žádný pád ani žádné pokušení, nebude už žádný pokušitel, protože smrt bude přemožena a její říše uvržena do ohnivého jezera. Pak už se budeme navěky radovat v Kristu. Proto přišel – do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Přišel, aby vysvobodil svůj lid z jeho hříchů. Přišel pro své ovce, aby měly život a měly ho v hojnosti (J 10,10). Dal svůj život za naše hříchy, abychom mohli být navěky s ním. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání. Bůh stvořil člověka a uvedl ho do odpočinutí. Bůh stvořil člověka a postavil ho do zahrady, která byla stvořená pro něj a byla plná života.

III. Bůh uvádí člověka do života

Bůh vdechl člověku dech, ducha života. Člověk se stal živou duší. Doprostřed zahrady, kam člověka postavil, dal Bůh strom života a ze zahrady vycházela řeka, která napájela, dávala život celé zahradě. Nejenom, že tu byla plnost hojnosti, ale byla tu také plnost života. Vidíte, jak se to opakuje? Jaký je tu důraz? A ten důraz je umocněný řekou, která vychází z Edenu. Napájí zahradu a rozděluje se do čtyř toků. To je velmi neobvyklé. Na světě existuje několik řek, které se rozdělují do dvou ramen (některé z nich dokonce tečou do různých moří). Tady je řeka, která se rozděluje do čtyř, a dvě z nich jsou pojmenované jako dvě řeky, které známe dnes, Eufrat a Tigris (Chidekel). Myslím, že bychom je neměli ztotožňovat s těmi dnešními řekami, i když jsou tam stejná jména a lokace (Chidekel teče východně od Asýrie – to vypadá jako něco, co znal Mojžíš a Izraelci). Ale musíme rozumět tomu, že potopa změnila celou zemi a také tvář celé země. A dává to smysl, jestli předpotopní lidé, kteří přežili potopu (Noe a jeho rodina), pojmenovali některé řeky a místa stejnými jmény, která používali před potopou. A kromě toho si nejsem úplně jistý, jestli nám Bůh na tomto místě zamýšlel dávat lekci ze zeměpisu. Je to klidně možné, ale současně si myslím, že je v tomto textu mnoho symbolického, co má ukazovat dopředu k nové zemi, k novým věcem, které Bůh v době Mojžíše ještě nezjevil, ale zjevoval je postupně a v plnosti přišly v osobě Pána Ježíše Krista. Bůh učinil člověka živou duší a uvedl ho plnosti života.

Tato slova četli Izraelci, které Bůh vysvobodil z egyptského otroctví. Kam je vedl? Do země zaslíbené, která byla za řekou Jordánem, do „země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem“ (Ex 3,8). Ta země vypadala skoro jako Eden. Zvědové, kteří tam byli vysláni, „uřízli ratolest s jedním vinným hroznem, dva ji museli nést na sochoru“ (Nu 13,23). Nebyl to Eden – byli tam obři a opevněná města, která museli Izraelci dobýt. Ale tento text jim dával naději, povzbuzoval je na jejich cestě. Nevstoupili do odpočinutí, nevstoupili do plnosti, nevstoupili do života, nevstoupili do Edenu, ale vedlo je to dál a mělo je to vést k tomu, aby jako Abraham vyhlíželi město s pevnými základy (Žd 11,10), jehož stavitelem je Bůh, aby vyhlíželi zahradu, kde Bůh přebývá se svým lidem.

Prorok Ezechiel věnuje šestinu (osm kapitol) svého proroctví popisu svatyně a města. Pro mnoho křesťanů je to velmi matoucí a nevědí, co si mají s tímto proroctvím počít. Mám za to, že Ezechiel starozákonními slovy popisuje novozákonní pravdy. Popisuje novou svatyni a nové město a součástí je také potok, který pramení zespoda prahu svatyně. Je to potok, který přináší život. Je to potok, který se vlévá do moře (a já bych řekl, že to je moře pronárodů) a uzdravuje vody toho moře.

• Ezechiel 47:9 Každý hemžící se živočich bude žít všude, kam se vlévá potok. A ryb bude velmi mnoho. Neboť kam se vlévají ony vody, tam se vody moře stávají zdravými a zůstane naživu všechno tam, kam se ten potok vlévá.

Ezechiel říká, že jméno toho města bude od onoho dne: „Zde je Hospodin“ (Ez 48,35). Hospodin tam přebývá (ČSP, KRAL), Hospodin je tam (B21), je tam Hospodin (Pavlík). Ve světle Nového zákona je tohle jako obrovský dálniční ukazatel, který nás vede na jediné místo – k Pánu Ježíši Kristu.

• J 7:37–39 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili.

Duch oživuje! Mimochodem to je také Ezechiel 36 a 37. Ježíš přijal Ducha svatého od Otce a vylil ho na svůj lid, na všeliké tělo. Každý, kdo je Kristův, přijal Ducha svatého, kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho (Ř 8,9). To je zahrada, která je napájena řekou, která z ní vytéká a rozlévá se do široka. A kam nás to vede nakonec? Do Zjevení 22, kde je řeka živé vody, čirá jako křišťál, která vyvěrá u trůnu Božího a Beránkova. Z obou stran řeky je stromoví života. A bude tam Boží trůn a Beránkův.

• Zj 22:3–4 Jeho služebníci mu budou sloužit, budou hledět na jeho tvář a na čele ponesou jeho jméno.

Sem nás vede už druhá kapitola Bible. Vidíte tu jednotu Božího zjevení? Vidíte tu linii, kterou nám Bůh ukazuje ve svém Slově od samotného začátku až na konec? Vidíte ten úhelný kámen, který to všechno spojuje k dokonalosti? To je Pán Ježíš Kristus – o něm to všechno je, k němu to všechno vede. Vedlo to k němu od začátku a povede to k němu tak dlouho, dokud nebudeme stát uprostřed té nové zahrady, kde bude jeho trůn a kde mu budeme sloužit na věky věků. Bůh stvořil člověka, aby s ním sdílel svůj život. To je poselství druhé kapitoly Bible. Ve třetí kapitole uvidíme tragický pád, kdy se člověk vzepřel Bohu. Ale Boží plán pro člověka stále trvá – být Božím obrazem, panovat nad stvořením, plodit se a množit se, naplnit zemi, vejít do odpočinutí Božího, přebývat v Boží hojnosti a mít život s Bohem. Jen musíme pochopit, že jedinou cestou k naplnění tohoto cíle, je víra v Pána Ježíše Krista. On je ta cesta, pravda i život. Jím a v něm je dokonáno. On je naším odpočinutím. V něm je plnost Boží, plnost moudrosti, plnost pokoje, spravedlnosti i radosti, v něm máme věčný život. On je vzkříšení a život. Nikdo nemůže vejít do odpočinutí, do života, do plnosti, nikdo nepřichází k Otci jinak, než skrze něj. On je Alfa i Omega, počátek i konec. O něm svědčí celé Písmo. On je úhelný kámen, na kterém stojí celá stavba, ale je také kamenem úrazu a skálou pádu – kdo na něj padne, roztříští se o něj. Bratři a sestry, chci vás povzbudit, abyste se na něj spolehli, k němu ještě víc přilnuli, v něm spočinuli, z něj čerpali, pro něj žili a o něm svědčili.

A pokud s ním nemáte osobní vztah nebo si tím nejste jistí, prosím vás, abyste volali: „Pane, zachraň mě!“ Věřte v Pána Ježíše Krista a budete žít. Vejdete do odpočinutí, vaše srdce naplní pokoj a vaše svědomí bude očištěné jeho krví. Vejdete do plnosti, do zahrady Edenu, zahrady rozkoší, které jsou v Pánu Ježíši – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání – jaká vznešenost a jaká krása. A budete zakoušet život věčný. Proudy živé vody poplynou z vašeho nitra a s radostí budete zvát druhé ke zdroji života, k Pánu Ježíši Kristu. Amen.