Charakteristické rysy antikrista
Jaroslav Kernal, Praha 29. září 2024
Pokračujeme v našem výkladu 2. listu do Tesaloniky a dostali jsme se do čtvrtého verše druhé kapitoly. Před námi je jediný verš, který je doslova nabitý významem. Než se ale do tohoto verše pustíme, pojďme přečíst celou tuto kapitolu.
Celý tento list, který máme před sebou, má za cíl povzbudit čtenáře, posílit jejich víru, zbavit je zbytečných pochybností, nebo nejistot, především ohledně Pánova druhého příchodu. V církvi se vždycky objevovali lidé – a trvá to dodnes – kteří do ní vnášeli nepokoj, kteří se špatným způsobem snažili znejistit křesťany. V církvích v Galácii to byli lidé, kteří učili, že křesťané se musí nechat obřezat a zachovávat Mojžíšův zákon. V Římě to byli lidé, kteří vyvolávali rozbroje kvůli nepodstatným věcem, které týkali jídla nebo zachovávání dnů. Na Krétě, kde Pavel nechal Tita, byli lidé, kterým bylo třeba zavřít ústa, protože protože pro hanebný zisk učili to, co se nesluší a rozvraceli tím celé rodiny (Tt 1,10–11). A říká, že to jsou hlavně ti, kteří lpí na obřízce, tedy na vnějších věcech, na vnějších znacích, znameních, na něčem, co je snadno viditelné a uchopitelné. V Efezu byli lidé, kteří chtěli být učiteli zákona, ale nechápali ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluvili (1Tm 1,7). Pavel přikázal Timoteovi, aby nedovolil takovým lidem učit, protože jejich učení vede k tomu, že se zabývají neužitečnými věcmi, vede „k jalovému hloubání a nikoliv k účasti víry na Božím záměru“ (1Tm 1,3–5). Církev v Pergamu měla mezi sebou zastánce učení Nikolaitů, a v Thyatirech trpěli ženu Jezábel, která se vydávala za prorokyni a svým učením sváděla ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách.
V Tesalonice byli lidé, kteří vnášeli do společenství nepokoj kvůli druhému příchodu Pána Ježíše Krista. Už v prvním listu můžeme vidět, že Tesaloničtí byli znepokojeni otázkou, co bude s lidmi, kteří ve víře zemřeli, aniž by je zastihl Pánův druhý příchod. Nyní jsou klamáni, vikláni a vystrašováni těmi, kteří říkají, že už to bude, už je to na spadnutí, musí to být každou chvíli. Byli tam lidé, kteří kázali takové věci, „prorokovali“ takové věci, odkazovali se na Pavla, na dopisy, které údajně pocházejí od něj nebo třeba na jeho údajné učení z takových dopisů. A Pavel se je snaží uklidnit, ujistit, upokojit a povzbuzuje je, aby se nedali vyvést z rovnováhy. Tito ve víře stále ještě mladí křesťané potřebovali – stejně jako my – růst do zralosti podle míry Kristovy plnosti, na něm postavit základy (Ko 2,7), do něj zapustit kořeny, aby nebyli zmítáni závanem kdejakého učení, ani lidskou falší, chytráctvím nebo lstivým sváděním k bludu (Ef 4,13–14). Proto jim Pavel opakuje to, co už vědí, co jim řekl, když byl u nich (jak uvidíme více příště v dalších verších), a připomíná jim to, co jim říkal o člověku nepravosti, synovi zatracení. My jsme to minule jen trochu nakousli, ale dneska půjdeme dál v popisu tohoto syna zatracení. V dnešním textu se mluví o tom, že to je 1. odpůrce, který se 2. povyšuje nad Boha, který 3. usedne v Božím chrámu a bude se 4. sám vydávat za boha. To je jednoduchá – a zcela výjimečně čtyřbodová – osnova dnešního kázání. Pojďme tedy společně k prvnímu bodu:
I. Boží odpůrce
Ekumenický překlad říká: „Ten se postaví na odpor.“ Je tam řeč o člověku nepravosti, synovi zatracení. Tady se nám zase maličko projevuje problém číslování veršů, které nám dělají v mysli mezeru mezi třetím a čtvrtým veršem, protože v originále ten text jde prostě souvisle dál. A to, co tady všechny naše moderní překlady překládají větou, je jenom další slovo v řadě – člověk nepravosti, syn zatracení, odpůrce (to je dosl. překlad použitého slovesného tvaru), příp. protivník, jak se to slovo překládá nejčastěji v Novém zákoně (je tam jenom osmkrát, např. Lk 13,17, 1K 16,9; 1Tm 5,14).
Takže je tady člověk, který je popsán jako člověk nepravosti, hříchu – mohli bychom také jednoduše říci „hříšný člověk“. A my všichni jsme takoví byli – byli jsme mrtví ve svých proviněních a hříších, dokud nás Bůh veliký ve svém milosrdenství ze své lásky, kterou si nás zamiloval, neprobudil k životu spolu s Kristem (Ef 2,1–5). Chci, abychom si to takhle uvědomili, protože se nám snadno vkrádá do mysli, že se tady mluví o nějakém zvrhlíkovi, masovém vrahovi, který je kombinovaný se všemi možnými lidskými zvrácenostmi. Ale tady je prostě napsáno hříšný člověk – jako jste byli vy nebo já, jako je váš soused, jako je váš kolega v práci. Navenek to může být velmi slušný a solidní člověk. Přesto se jedná o člověka hříchu. Jednoduše řečeno, hřích zabíjí. Malý i velký. Rád používám přirovnání k elektrickému proudu. Je jedno, jestli vrazíte hřebík do zásuvky, kde je nízké napětí a zastaví se vám srdce, nebo spadnete na vlakové troleje vysokého napětí (25 kV) či vylezete na stožár velmi vysokého napětí, kde je 400 tisíc voltů a spálí vás to na prach – ve všech případech je to smrt, bez ohledu na to, jak silný proud ji způsobil. Výsledek je stejný.
Je to syn zatracení. V Ef 2,3 se o nás mluví jako o synech hněvu – tedy těch, kdo byli propadlí Božímu hněvu, dokud se nad nimi Bůh nesmiloval. Tady je někdo, kdo je propadlý zatracení. Kdo nechce a nebude činit pokání. A na základě některých textů Písma bychom možná mohli říct, že ani nemůže činit pokání, protože „byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli“ (Žd 6,4–6). A znovu bychom mohli použít přirovnání k elektrickému proudu. Kde je ta hranice, kdy už se nejde vrátit zpátky? Kdy už nejde činit pokání? Boží slovo nás těmito a dalšími slovy varuje, abychom ji nehledali, ale abychom si dali pozor na každou zásuvku, kolem které s hřebíkem v ruce jdeme. Každá totiž může být smrtelná. Mluví se tu o člověku, který překročil nějakou mez – ale jsme schopni to poznat? Poznáme to sami u sebe?
Protivník, odpůrce – to je třetí slovo, které charakterizuje antikrista. Odpůrce proti komu? Proti Bohu! Ale znovu – co Boží slovo říká o nás, než jsme byli zachráněni? Byli jsme „nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky“ (Ko 1,21). Byli jsme Boží protivníci, Boží odpůrci, Boží nepřátelé. Milí přátelé, znovu a znovu je třeba si připomínat, že musíme vzdávat díky Bohu, který nás ze své milosti zachránil, který nás přenesl ze tmy do svého podivuhodného světla, který nám dal věčný život v Kristu Ježíši, který do nás vložil svého Ducha a dal nám nové srdce i novou mysl. A pamatujte na to, že bez Pána Ježíše Krista by nic z toho nebylo možné. Jemu patří naše chvála.
Tady je někdo, kdo vzdoruje Bohu. Záměrně to znovu říkám takto, abychom si nepředstavovali nějakou šílenou bytost, ale abychom si uvědomili, že jde o člověka – tedy o někoho, jako jsme my. Nejspíš to nebude postava ze sci-fi filmů, která je potetovaná od shora dolů, má vybroušené zuby, rohy, piercingy, řetězy nebo tak něco … Spíš to vypadá na solidního příjemného člověka, který dokáže všechno pěkně vysvětlit a zabalit a je natolik přesvědčivý, že mu to všichni věří. Ale když srovnáte to, co říká, s Božím slovem, vidíte, že se lže a rouhá se Bohu. Ale abychom toto rozpoznali, musíme nejprve znát Boží slovo. A to neznamená nic jiného než ho číst – pravidelně a stále dokola, studovat ho, zabývat se jím, rozjímat nad ním, aby proniklo až do nejhlubšího nitra naší osoby a stalo se tam tělem.
II. Boží ponížení
Druhý bod dnešního kázání jsem nazval Boží ponížení, protože to, co vidíme v našem textu, neznamená nic jiného:
- … povýší se nade všecko, co má jméno Boží nebo čemu se vzdává božská pocta … (2Te 2,4)
Tato slova nás vedou zpátky do Božího slova, přímo do Starého zákona – v Ekumenickém překladu jsou dokonce daná do jednoduchých uvozovek, aby bylo jasné, že se jedná o citáty ze Starého zákona. Je tady celá řada odkazů, např. na Iz 14, Ez 28, Da 7, 8 a 11. To všechno jsou místa, kde se mluví o osobě, která se povýší nade všechno. Na prvním místě je to sám satan, který si tato slova říkal, a to ho vedlo k pádu (Iz 14,13). Podobně ta slova používá prorok Ezechiel, když mluví o týrském panovníkovi, který se vydává za Boha (Ez 28,9). Pavel, znalec zákona, znalec Božího slova, skvěle spojuje celou řadu starozákonních textů, aby ukázal na toho, kdo se postaví proti Bohu – mluví o někom, kdo je cele člověkem, ale za kým stojí ďábelská moc. Prorok Daniel mluví o malém roku, který vyvrátil tři, které byly před ním, jehož ústa mluvila troufale. A co dalšího o tomto malém rohu říká?
- Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího. Bude se snažit změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času. (Da 7,25)
A i když můžeme tento malý roh z proroka Daniela identifikovat velmi konkrétně jako Antiocha IV. Epifana, který si dal titul Theos, tedy bůh, který mluvil proti Nejvyššímu, vedl válku proti starozákonnímu Božímu lidu, zastavil oběti, snažil se změnit zákon i doby, pronásledoval Židy a hubil a jeho teror trval tři a půl roku, přesto Daniel mluví tak, aby ukázal, že nejde o konkrétní osobu, ale spíše o typ antikristovské moci. Je to moc, kterou disponuje člověk – malý roh má oči jako člověk, tedy je inteligentní a má ústa, která mluví rouhavě – je vzurný a pyšný (Da 7,8). S odkazem na Daniela mluví i Pán Ježíš o znesvěcující ohavnosti, která bude stát na místě svatém (Mt 24,15) – Pán Ježíš znal příběh Antiocha IV., ale odkazuje své posluchače do budoucnosti. A v Matoušovi 24 tato budoucnost jednoznačně směřuje k římskému vojevůdci Titovi, který dobyl, vyplenil a zničil Jeruzalém v roce 70.
Pavel napsal svůj list před rokem 70, takže by se mohlo zdát, že mluví také o Titovi, ale podle následujících veršů (2Te 2,8), kde se mluví o tom, že tohoto syna zatracení zničí Pán Ježíš při svém příchodu dechem svých úst, je zjevné, že jenom protahuje trajektorii typu antikrista od Daniela, resp. od Izajáše přes Ezechiela a Daniela, přes slova Pána Ježíše Krista, tedy od řeckého Antiocha, který byl předpovězen proroky starého zákona, přes římského Tita, na kterého odkazoval Pán Ježíš Kristus, k zatím neznámému budoucímu antikristu.
V určitém slova smyslu bychom mohli říct, a za chvíli si to ukážeme ještě víc, že v podstatě v každé generaci můžeme hledat obraz, typ, přítomnost antikrista. A jednoho dne se zjeví TEN antikrist, jehož Pán Ježíš zabije dechem svých úst. Otázka, kterou si v této souvislosti můžeme klást, zní, zda to nebude třeba nyní, v naší době, mezi námi, a především, zda to máme rozpoznávat, nebo zda bychom o to víc měli usilovat o poznání pravdy, o poznání skutečného Krista, Mesiáše, o vztah s ním, o život s ním, o život v pravdě a lásce. Jak můžeme dosáhnout toho, že nebudeme v den příchodu Pána Ježíše Krista zaskočeni nepřipravení?
Tento týden jsem o tom více mluvil s Kájou – mluvili jsme o tom, jak si udržovat ono vědomí stálé přítomnosti Pána Ježíše Krista ve svých životech. Skrze drobné, malé věci – malé modlitby, jakou jsou modlitby za pomoc v aktuální práci, jako je místo na parkovišti, jako je síla k dalšímu kroku nebo úkolu v naší práci, jako je vděčnost za vyslyšenou modlitbu – tu malou, skoro bezvýznamnou za místo na parkovišti nebo za nepatrný projev Boží lásky, Boží přízně, Boží dobroty. To jsou maličké věci, které mění naši mysl a které nás vedou k tomu, že si víc a víc uvědomujeme Boží přítomnost v našich životech. A vedle nich jsou ty větší, kdy rozjímejme nad Pánovým dílem, kdy si připomínáme jeho kříž a všechno s ním spojené.
III. Boží chrám
Takže je tady odpůrce, který se povýší nade všechno, co je spojené s Božím jménem a co je hodné uctívání, co se uctívá a dokonce se usadí v Božím chrámu. Toto je téma, na které se budeme muset zaměřit samostatně příště. Dnes tedy jen krátce.
V Písmu máme celou řadu chrámů, které můžeme nazvat Božím chrámem. Těmi nejznámějšími jsou ony stavby v Jeruzalémě – chrám, který postavil Šalomoun a který byl zbořen Nebúkadnésarem. Na jeho místě byl postaven nový chrám, který nedosahoval slávy onoho předchozího (Ezd 3,12). Tento tzv. druhý chrám nechal kompletně přestavět Herodes Veliký, to byl ten, který nechal vyvraždit děti v Betlémě. Nejednalo se o nějakou opravu, ale o kompletní přebudování. Proto mohli říct Židé Pánu Ježíši:
- Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech? (J 2,20)
Pokud dobře počítám, byl to třetí židovský chrám. Byl zbořen v roce 70 a spolu s ním byly spáleny všechny záznamy a rodokmeny, takže už nebylo a není možné určit, kdo je z kmene Lévi, kdo je syn Áronův, kdo by tedy měl být veleknězem a kdo by měl sloužit v chrámu. Bůh udělal tečku za starozákonním náboženstvím. A nebylo to jako ta naše známá kovidová tečka, která byla první, druhá, třetí a dnes je x-tá, ale byla to tečka jednou provždy. Starý zákon skončil. Je tady nová smlouva zpečetěná Pánovou krví, je tady nové kněžství, a když se mění kněžství, dochází také ke změně zákona (Žd 7,12). Takže je tady nový zákon – už ne zákon Mojžíšův, ale zákon Kristův, zákon lásky. A je tady také nový chrám. Ale než se k němu dostaneme, chtěl bych se ještě na chvilku vrátit zpátky do staré smlouvy, resp. až ke stvoření.
Když se podíváme na to, jak Bůh tvoří zemi, můžeme tady vidět určitý obraz chrámu. Je tady stvořený svět, který je svatyní, a člověk ho má naplnit Božím obrazem, a je tady svatyně svatých, zahrada Eden, která je stvořená jenom pro člověka, a je tady velekněz, jímž je člověk, Adam. V některých žalmech nacházíme ozvěnu těchto věcí, např. když se mluví o tom, že celé stvoření má chválit Hospodina. Celý svět je Božím chrámem. Resp. je to předobraz Božího chrámu, nového stvoření, o němž je jasně řečeno, že už tam chrám nebude, protože jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek (Zj 21,22). Od samotného počátku nás Boží slovo vede ke konci a ukazuje nám na slavnou budoucnost, kterou Bůh zamýšlel od věčnosti a kterou musel naplnit pádem člověka, vtělením Božího syna a oslavením Kristovy nevěsty, církve.
Po příchodu Božího syna do tohoto světa, po jeho ukřižování a vzkříšení, po jeho vystoupení na nebe, došlo k tomu, že byl ustanoven hlavou církve, která je jeho tělem. A toto jeho tělo je chrámem Božím v tom plném slova smyslu. Rychle jen pár veršů, které jsou těmi zásadními:
- Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. (1K 3,16–17)
- Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ (2K 6,16)
- V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu. (Ef 2,21)
- I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. (1Pt 2,5)
- Doufám, že k tobě brzo přijdu. Ale píši ti to pro případ, že bych se opozdil, abys věděl, jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž je církev živého Boha, sloup a opora pravdy. (1Tm 3,14–15)
Kde usedne syn nepravosti? Jak tam usedne? Co vlastně znamená, že tam usedne? Stane se středem všeho. Všechno se bude točit okolo něj. Nebude pro něj problém, když ho lidé budou nadmíru chválit, když ho v podstatě budou uctívat, když si s ním budou dělat selfíčka na konferencích, když povede lidi za sebou, místo aby je vedl za Pánem Ježíšem Kristem. To je nakonec význam slova antikrist – na místě Krista.
IV. Boží falzifikát
Tohle všechno – vzpoura a vzdor proti Bohu, což jinými slovy znamená neochotu podřídit se Bohu a jeho Slovu, pocty vztažené na sebe, místo aby byly dávané Bohu (viz Pánovo slovo – Běda vám, když vás budou lidé chválit – Lk 6,26) – to jsou znaky antikrista. Současně vidíme, že to jsou věci, s nimiž musí zápasit každý z nás, protože jsou přítomné v našich vlastních životech. Usednutí v Božím chrámu už se možná týká méně lidí – na začátku jsem zmínil Nikolaity nebo Jezábel, což byli lidé, o nichž bychom v této souvislosti mohli uvažovat – v jistém slova smylu ovládli Kristovu církev, tedy usedli v Božím chrámu na místě, které jim nepříslušelo, a vztáhli na sebe božské pocty. Ale náš text jde ještě o krok dál:
- … bude se vydávat za Boha … (2Te 2,4)
Prohlásí se za boha, bude se za něj vydávat. Co to znamená? Bude sám vyhlašovat, že je bůh? Ano, přesně to to může znamenat. Ale může to mít také mnohem jemnější podobu. Nemusí se za boha prohlašovat, ale může se tak chovat. Kralická Bible tento text překládá tak, že „si bude počínat, jako by byl bůh“. Možná ho jako boha budou uctívat jiní. Vezme si to, co má božskou poctu, co je hodné uctívání. A musíme si říct, že žádný člověk ani žádné stvoření není hodno uctívání. Nic, co je stvořené, není hodné uctívání. Pokud je cokoliv stvořené – i kdyby to byl anděl z nebe – a vyžaduje to nebo to „jenom“ přijímá uctívání, je to modla a jedná se o modloslužbu, modlářství. To je duchovní smilstvo – to je nejhorší a nejodpornější modloslužba.
Možná si řeknete, že my jsme přece evangelikálové, nám se něco takového stát nemůže. Skutečně? Nejsou tady žádní lidé, kteří by měli přednost před jinými? Nejsou tu žádní učitelé, které bychom upřednostnili před jinými? Nejsou tu takové lidé, s nimiž bychom si chtěli udělat selfíčko jenom proto, abychom se mohli ukázat, s kým jsme se to vyfotili? Nejsou tady lidé, které na slovo poslechneme, aniž bychom přemýšleli nad tím, co vlastně říkají? V dnešní společnosti jsou takovými lidmi například lékaři, vědci nebo vládní úředníci. Když někdo řekne, že je vědec, lékař nebo se jedná o vládní autoritu, lidé hned zmlknou a pozorně poslouchají. A jednají podle toho, co říká taková autorita. I kdyby to mělo být v rozporu se zdravým rozumem, i kdyby to mělo být v rozporu s Božím slovem. Když to říká autorita, je to tak. To je modlářství současné západní civilizace. Lidé vyprázdnili svá srdce, vzbouřili se proti Bohu, nechtějí ho znát, ale staví se na jeho místo – to je hřích a ďábelská lež z ráje … „budete jako Bůh“ (Gn 3,5). To je trvalá touha v životě každého člověka, každého potomka Adam a Evy – být sám sobě bohem, odpovídat jenom sám sobě a nikomu jinému, nemít nikoho nad sebou, komu bych musel jednoho dne skládat účty. Tohle je to, co to znamená prohlásit se za Boha. O kom to mluví? Stejně jako v minulých případech to mluví o každém z nás, protože přesně to je v hloubi našeho srdce – chceme být jako Bůh. Věříme ďáblově lži.
Právě před tím Pavel varuje křesťany v Tesalonice. Nenechte se od nikoho oklamat … Nenechte si vnutit něco takového, že tady je někdo – kromě nestvořeného Boha samotného –, kdo má nad vaším životem takovou moc, že by mohl rozhodovat o vašem věčném údělu. Lidé budou chtít – a možná dokonce budou – rozhodovat o vašem časném údělu v tomto světě, ale jenom svrchovaný Bůh, Otec Pána Ježíše Krista, má moc rozhodnout o vašem věčném údělu. A ten závisí na vašem vztahu s Božím synem, Pánem Ježíšem Kristem. Znáte ho? Neptám se, jestli o něm víte. Většina lidí v naší společnosti o něm ví. Ale ptám se, jestli ho znáte! Jestli s ním míáte osobní vztah. Jestli můžete říci, jaký bude váš úděl, až opustíte tento svět? Opustíte ho v Kristu? Opustíte ho jako ti, kdou jsou plně podřízeni jenom té jediné hlavě – Kristu, nebo jako ti, kteří mají další hlavy v tomto světě? Na kom závisí vaše existence? Kdo rozhoduje o vašem věčném údělu? Je to Bůh Bible nebo jsou to lidé tohoto světa, tedy bůh tohoto světa? Jak odpovíte? Na koho se spoléháte?
