Obsah modlitby

Jaroslav Kernal, Praha 2. června 2024

Pokračujeme v naší minisérii o modlitbě druhou částí ze tří. Dnes se budeme zabývat obsahem modlitby. V určitém slova smyslu je to velmi jednoduché, protože Pán Ježíš nám dal celkem jasný a jednoduchý návod. Podívejme se do našeho dnešního textu: Matoušovo evangelium 6,9–13 (vč. var.).

Minule jsme se dívali na to, co je to modlitba a vysvětlovali jsme si, že je to základ našeho chození s Bohem. A všimli jsme si, že modlitba musí začínat v modlitební komůrce, tedy o samotě s Bohem. Mluvili jsme také o dvou věcech, před nimiž Pán Ježíš varuje: farizejské pokrytectví, které staví modlitbu na odiv druhým a pohanská prázdnomluvnost, která se snaží množstvím slov – ať už jejich opakováním nebo množstvím prázdných slov – přesvědčit Boha. Dnes budeme pokračovat a podíváme se na obsah modlitby a zastavíme se u tří věcí: Nejprve se podíváme na modlitbu podle vzoru, který nám dal Pán Ježíš Kristus. Následně se podíváme na to, jak a jaká modlitba oslavuje Boha a nakonec si ukážeme nějaké praktické věci, které v souvislosti s modlitbou, která mění náš život. 

I. Modlitba, kterou nám dal Pán

Při jiné příležitosti (Lk 11,1) učedníci prosili Pána Ježíše Krista, aby je naučil modlit se a on jim odpověděl stejnými slovy, která učil jak učedníky, tak zástupy při kázání na hoře, tedy v našem textu. Jeho odpověď byla jednoduchá, rychlá a jasná. Dal učedníkům vzor modlitby, osnovu, podle které se mají modlit. Toto není jediný možný způsob modlitby, ale mohli bychom to nazvat takovým modlitebním manuálem. Určitě není na závadu, když se budeme modlit přímo tuto modlitbu, stejně jako když se budeme modlit jiná místa z Písma, která vyjadřují přesně to, co chceme říci Bohu. Ale je potřeba také říci, že není nutné se modlit právě tuto modlitbu. Pán Ježíš nedal učedníkům tato slova proto, aby je donekonečna opakovali. 

Není nic špatného modlit se modlitby, které jsou zapsané v Božím slově. Modlitby můžeme klidně číst a vyslovovat je Bohu jako modlitby. Na tom není nic špatného. Je to velké požehnání, že umíme číst a můžeme číst. Tím nejdůležitějším je ale vždycky postoj srdce. Někdo může chrlit slova modliteb jako gejzír, ale jeho srdce u toho vůbec nemusí být – a taková modlitba je potom pouze onou pohanskou prázdnomluvností. Modlitba celníka v chrámu, který stál docela vzadu a neodvažoval se ani pozvednout oči vzhůru (Lk 18,13–14), není vzorem krásných slov, není ani dlouhá ani vznešená, není nijak složitě promyšlená, přesto to byla modlitba, na kterou Bůh odpověděl, protože to byla modlitba ze srdce. Kdyby ten celník se stejným postojem srdce četl modlitbu Daniela (Da 9,4–19), v níž Daniel vyznává hříchy národa a prosí o smilování a záchranu, Bůh by nepochybně odpověděl úplně stejně.

Ježíš dává učedníkům jednoduchý návod, šest proseb, které mají ukázat priority v modlitbách. Na prvním místě jsou Boží věci, Boží zájmy: Posvěcení Božího jména a příchod Božího království a potom následují tři naše zájmy: Jeden fyzický, o zabezpečení našich tělesných potřeb, a další dvě prosby o věci duchovní, o zabezpečení potřeb duchovních.

Na prvním místě vede učedníky k tomu, aby se modlili k Otci. Později – a tím se budeme více zabývat příště – vede učedníky k tomu, aby se modlili také k němu. Ale v této modlitbě zní ta slova, podle nichž dostala tato modlitba své jméno: „Otče náš.“ Všimněte si toho, že vede učedníky k tomu, aby vešli do své komůrky, zavřeli za sebou dveře a oslovili Boha slovy „Otče náš“. V celém Písmu je to jenom Ježíš, který oslovuje Boha slovy „Otče můj“. To ukazuje na zvláštní a naprosto jedinečný vztah Boha Otce a Boha Syna. Najdeme oslovení Boha slovy „Bože můj“ nebo „Pane můj“, ale když Ježíš učí učedníky modlit se, říká jim, že mají oslovovat Boha slovy „Otče náš“. Přistupujeme k Bohu jako jednotlivci, jsme zachraňováni jako jednotlivci, ale stáváme se součástí těla. A to je něco, na co nikdy nemáme zapomínat, ani při modlitbě v modlitební komůrce. Pán Ježíš je ten, na kom se naplnila slova: „Já mu budu Bohem a on mi bude synem“ (2S 7,14). Ve vztahu k jednotlivci zjevil Bůh své otcovství jenom k Pánu Ježíši Kristu a teprve skrze Krista přistupujeme k Bohu my. Proto máme volat k Bohu „Otče náš“. 

Proto můžeme říci, že Ježíš učí učedníky modlit se jejich modlitbu, naší modlitbu. I když je tato modlitba nazývaná také „Modlitbou Páně“, je ve skutečnosti modlitba učedníků. Ježíš se vždycky modlil slovy „Otče můj“ a nikdy se nepotřeboval modlit za odpuštění vin, protože se nikdy ničím neprovinil. Takže i když mluvíme o tom, že to je modlitba určená pro modlitební komůrku, současně je to také modlitba, která je nám daná jako společná modlitba. Společně se modlíme k jednomu Otci, který je naším Otcem. 

Na prvním místě našich modliteb musí být Boží zájmy, Bůh, jeho jméno, jeho království. Máme se modlit, aby se posvětilo Boží jméno. To znamená, aby bylo odděleno a jako nejsvětější považováno za hodno nejvyšší úcty a slávy v celém vesmíru. Musíme pochopit a vidět, že Boží jméno, Bůh sám ve své podstatě má nejen nejvyšší hodnotu, ale je také zdrojem všech pravých hodnot, které máme. Bez této perspektivy nemůžeme správně nic zhodnotit. To je smysl onoho posvěcení Božího jména. Od Boha se všechno odvozuje, úplně všechno – nejen věci, jimiž jsme obklopeni, ale také lidé, vztahy, jednání, myšlenky – to všechno má svou hodnotu úměrně závislou na tom, jakou hodnotu má Bůh sám. Popřete Boha a všechny věcí ztratí smysl. Popřete Boha a život se stává bezcenným. Jestliže jsme jenom produktem slepé náhody, není žádný rozdíl mezi bytím a nebytím. Proto má být Boží jméno posvěceno, vyvýšeno a nade všechno chváleno a oslavováno. Čím více ztrácíme smysl pro Boží svatost, tím více jsou svaté věci zlehčovány a tím více a snáze propadáme hříchu spolu s celou společností. 

Ale napořád to tak nebude! Bůh má svůj plán a svoje záměry a nastolí své království všude, takže se jeho vůle bude dít na zemi stejně jako v nebi. Jeho jméno bude posvěceno a svaté věci budou zářit jako drahokamy nového Jeruzaléma na nové zemi. To je Boží záměr a ten se naplní. A tato modlitba nám ukazuje, že v tomto Božím plánu nejsme jen pasivními diváky, ale že se máme aktivně modlit za naplnění tohoto plánu, volat k Bohu, aby přišlo jeho království a nést evangelium všem národům. Boží cíl se musí stát také naším cílem. 

Napřed Boží zájmy a potom ty naše. Po hledání Božího království je správné modlit se také za své zájmy. Na první místo zde Ježíš klade prosbu za denní chléb. Fyzická existence je nutným základem naší duchovní existence. Ale nemůžeme ji přeceňovat ani jí nijak pohrdat. Teprve když chápeme, že všechno, co máme, máme od Boha, můžeme s radostí a s vděčností užívat to, co máme. Všechny své starosti máme předkládat Bohu. A k této modlitbě za fyzické potřeby přiřazuje Ježíš ještě další dvě za potřeby duchovní. Více než fyzické zabezpečení potřebujeme odpuštění hříchů minulých a ochranu před hříchy budoucími. A když se modlíme za odpuštění, nutně nás to vede k tomu, že také naši bratři a sestry potřebují odpuštění – naše odpuštění. I my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. To vůbec není nic jednoduchého, ale pokud máme před sebou ten pohled na přicházející Boží království, na slávu Božího jména a také onu skutečnost, že Bůh odpustil i nám, a také co všechno nám Bůh odpustil, potom nám to může velmi pomoci odpustit druhým. 

Ochrana před pokušením je poslední prosbou, kterou zde Ježíš uvádí. Je to preventivní ochrana před hříchem. Nemůžeme zabránit tomu, aby přišlo pokušení do našich životů, ale máme se modlit, aby to bylo co možná nejméně často a vyvarovat se příležitostí, které pokušení přivádějí. 

A jedna skupina rukopisů zakončuje tuto modlitbu slovy: „Neboť tvé je království i moc i sláva na věky věků.“ A i když se jedná jenom o jednu skupinu rukopisů, ve všech českých překladech Písma najdete tato slova buď přímo v textu Božího slova, nebo alespoň v poznámce pod čarou. Je to znovu chvála, vyvyšování Boha, oslavování jeho velikosti, připomínání si jeho moci. A přesně tam se potřebujeme neustále vracet. Pojďme se tedy na to podívat znovu z trochu jiného úhlu:

II. Modlitba, která oslavuje Boha

Podívejme se nyní na tuto modlitbu, kterou Pán Ježíš učil své učedníky tak trochu z nadhledu. Můžeme tady spatřit několik různých druhů modliteb – na prvním místě je tady uctívání. Když voláme k Bohu, aby se posvětilo jeho jméno, uctíváme Boha, vyvyšujeme ho. A to je něco, čím bychom vždycky měli začínat. Znovu si připomeňme, o čem jsme mluvili minulý týden – že modlitba je něčím, co se potřebujeme naučit. Není to jenom srdeční záležitost, je to také mentální záležitost, je to věc naší mysli. A je to také disciplinární záležitost, tedy věc kázně a určitého řádu. Jak se můžeme naučit uctívat Boha? 

Především tak, že budeme poznávat kdo Bůh je a co dělá, budeme poznávat Pána Ježíše Krista a jeho dílo. Pak budeme mít řadu důvodů, abychom Boha chválili. Ale to znamená, že nemůžeme zůstat jenom na povrchu, u povrchních věcí, u nějakých frází, u toho, co je vidět na první pohled, u reklamních bilboardů, které na nás z toho křesťanského mainstreamu křičí, ale musíme jít do hloubky, musíme se zastavit a přemýšlet, žasnout a děkovat. Jenom krátká ilustrace, abychom věděli, o čem mluvíme – dneska se hodně mluví o tom, že Bůh je láska. To je přímo z Písma! Ale mluví se o tom naprosto povrchně: „Bůh miluje všechny stejně.“ Opravdu? „Bůh miluje hříšníky.“ Skutečně? Kde takové věci čteme v Písmu? To je naprosto povrchní a ve své podstatě úplně nebiblické. Přesto si s tím mnozí vystačí a jejich bůh potom připomíná roztomilé koťátko na facebooku. Ale zamysleli se někdy nad tím, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna …“ (J 3,16)? Jak „tak“? Co znamená „miloval“ v tomto verši? Co stojí za tím, že ho „dal“? Jak ho „dal“? A koho vlastně „dal“? Syna? To nás vede do hloubky. To jsou otázky, které vedou k úžasu, které nás nutí padnout na kolena a vzdávat chválu a posvěcovat jméno Boží. Na tomto místě se modlitba protíná s jinou křesťanskou disciplínou, a to je rozjímání. A myslím si, že zde jeden z hlavních důvodů, proč jsou modlitby tolika dnešních křesťanů tak slabé, tak plytké a tak prázdné. Ruku v ruce jdou jistě také varování Jakuba:

• Chcete mít, ale nemáte. Ubíjíte a nevražíte, ale ničeho nemůžete dosáhnout. Sváříte se a bojujete – a nic nemáte, protože neprosíte. Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně. (Jk 4,2–3)

Jde vám o vaše vášně! Moji milí, tohle program dnešní doby, program dnešní společnosti. To má být náplň školní výchovy. Už nebudeme mluvit o školní výuce, protože cílem už není se učit, ale cílem je vychovávat, a to nejdůležitější ve výchově má být právě toto, tzv. „wellbeing“, tedy cítit se dobře. To není o tom, že tady je Bůh, který dává smysl lidskému životu, to není o tom, kým jste v Kristu, ale jde skutečně o lidské vášně, o uspokojení, které pramení z toho, že dělám to, co je mi příjemné a vyhnu se tomu, co příjemné není, co je namáhavé, těžké, při čem se umažu, nadřu a možná dokonce i zraním. A přesně takové je biblické rozjímání. Písmo ho přirovnává k těžbě stříbra, ke kopání pokladu – s tím jsou spojené věci jako krumpáč, lopata, mozoly, pot, dřina, nepohodlí. A co teprve když vykopete z Písma něco, co se vám nehodí do vašeho „wellbeing“, tedy pohodlného bytí. Není lepší se do takových složitějších akcí raději vůbec nepouštět? Jak ale chcete uctívat Boha? Jak můžeme poznat jeho lásku, milost, milosrdenství, slitování, dobrotu, svatost, moc, sílu, věrnost, trpělivost, ochotu, svrchovanost, prozřetelnost, neměnnost, nebo jeho hněv? 

Zmínil jsem svrchovanost a tu nalézáme v naší modlitbě – „přijď království tvé, buď vůle tvá“. To není možné jinak, než že vyznáme, že Bůh je naprosto svrchovaný, že vládne nad celou zemí, že zná minulost, přítomnost i budoucnost, že všechno vede ke svému cíli. To nás vede k uctívání, ke chvále, ke klanění se Bohu, k vyvyšování jeho jména, k oslavování jeho velikosti, slávy a dobroty. 

A teprve po uctívání přicházejí prosby, které se týkají nás. A i ty by měly začínat chválou a vděčností. Každý den bychom měli Bohu děkovat za to, že nám dal život – fyzický, tělesný život, a také duchovní život. Jsme jeho stvoření a tohle jsou věci, za které bychom nikdy neměli přestat být vděční. Můžeme děkovat Bohu za to, že dýcháme. To není v nás, to není pod naší kontrolou. Za to, že nám stále buší srdce. Stačil by jediný jeho dotyk, a bušit přestane. Znovu jsme u povrchnosti a hloubky. Stačí se jen zamyslet nad tělesným životem – a to bez ohledu na veškerou bídu, v níž se zrovna můžeme nacházet, kvůli nemoci, kvůli těžkostem, kvůli problémům, kvůli vnějším tlakům – a znovu vidíme, že musíme vzdávat Bohu chválu. Ale vedle chvály nás vede také k prosbám. Milí křesťané, Bůh sám nám říká, že chce, abychom se modlili za věci naší každodenní potřeby. Někdy to lidem připadá tak tělesné a světské, že se za to vůbec nemodlí! Ale Pán nás vede k tomu, abychom se modlili za každodenní chléb, za všechny potřeby, které máme. Neříká, že všechny naše potřeby naplní – někdy odpoví tak, že nám ukáže, že nějaká věc vůbec není naší potřebou. A vždycky nás vede k tomu, že naplnění všech našich potřeb je v něm samotném. Jestli hledáme spokojenost, nenajdeme ji ve věcech tohoto světa – a dokonce ani v těch „nejlepších“, jako je dobrá práce, vlastní bydlení, dobrý příjem, manžel, manželka, děti, vnoučata, zajištěný život … To všechno jsou dobré věci a Písmo o nich mluví jako o dobrých věcech. Ale v nich není naše uspokojení. Naše srdce nalezne radost a pokoj a to skutečné potěšení jenom v Pánu samotném. 

Měli bychom dál mluvit o vyznávání hříchů (odpusť nám naše viny), o přímluvách (jako my odpouštíme našim viníkům) a modlitbách za druhé, mohli bychom mluvit o vylévání našeho srdce před Pánem, což je součást našeho chození s Bohem, tedy něco, co patří za dveře modlitební komůrky, kam nemá přístup žádné jiné ucho ani oko. Ale skončeme tady a podívejme se na některé praktické věci, které nám pomohou. 

III. Modlitba, která mění život

Musíme si na tomto místě říci něco o charakteru modlitby, protože modlitba je jak duchovní disciplína, tak také spontánní životní potřeba znovuzrozeného člověka. Modlitba má tento dvojí charakter a nemůžeme zdůraznit ani jedno ani druhé bez toho, že bychom snížili tu druhou stránku. Na jedné straně je modlitba rutinní záležitost, která vyžaduje veškeré naše soustředění, naše úsilí, náš čas, naše plánování, naši kázeň, řád, odhodlanost, věrnost a prostě všechno další, co je spojené se snahou, s úsilím, s kázní. Ale vedle toho je to také živoucí srdeční záležitost, spontánní, vitální, nespoutaná, neomezená, dravá, strhující a živelná. To obojí patří k sobě a my potřebujeme skutečně obojí.  

U Pána Ježíše Krista nacházíme obojí. Odcházel na pustá místa a tam se modlil. To je ta rutina. To je to, co potřeboval. To je to, na co se soustředil, kvůli čemu si musel natahovat budík na čtvrtou hodinu ranní, kdy byla ještě tma – aby mohl odejít od ostatních a strávit čas jenom se svým Bohem a Otcem. I když byl naprosto vyčerpaný, protože dlouho do noci stál před jeho domem zástup těch, kteří chtěli uzdravit nebo potřebovali vysvobodit z moci démonů. I když se mu jako člověku nechtělo, protože by si mnohem raději ještě chvilku pospal, protože byl utahaný a měl toho dost. Ale prostě chtěl strávit nějaký čas jenom s Otcem. 

Tohle je ten čas, který potřebujeme plánovat, připravit, promyslet. To je čas, kdy potřebujeme myslet na modlitbu, kterou Pán učil své učedníky, kdy se musíme svou myslí zaměřit na uctívání, na vyznávání hříchů, na přímluvy a prosby, na chválu a vyvyšování. To je čas, kdy si potřebujeme rozvrhnout předměty modliteb, protože se už jenom z technických důvodů nestihneme modlit za všechno a za všechny. Proto je dobré, abychom měli modlitební seznam a v něm rozdělené předměty modliteb – za co se modlím v pondělí, za koho se modlím v úterý, ve středu atd. Vždyť když začnu u svých nejbližších, za které bych se měl modlit každý den (manžel, manželka, děti, rodiče) a přidám k tomu bratry a sestry ve sboru a chci se modlit za jejich životy, na to už mi nestačí pár minut, dokonce ani pár desítek minut. Když k tomu přidám jenom lidi z nejužší rodiny, za které se chci přimlouvat, už se dostávám na čas, který prostě nemohu každý den dát. A tak začínám se slovy: „Pane, nauč mě modlit se!“ A pak musím začít plánovat a přemýšlet. 

Máme se modlit za církev, máme se modlit za vedoucí církve, za šíření evangelia, za kázání Božího slova, máme se modlit za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc – a to by neměla být nějaká obecná modlitba, ale měli bychom se modlit velmi konkrétně, za konkrétní lidi a jejich jednání … A to jsme pořád jenom u přímluv. Kam zařadíme uctívání a chválu? Kam zařadíme vděčnost za vyslyšené modlitby? A jak můžeme vědět o vyslyšených modlitbách, když si nebudeme pamatovat, za co jsme se modlili? Proto je dobré, když si píšeme to, kdy a za co se modlíme – pak můžeme jasně vidět, kdy a jak Bůh odpověděl na naše modlitby. Současně je to také něco, co nám pomáhá vytrvat na modlitbách. Takto mě velmi zasáhlo, když mi bratr z Anglie přivezl modlitební záložku jejich sboru a já jsem na ní našel své jméno – a viděl jsem, že se ten sbor za mě, za mou rodinu i za náš sbor pravidelně modlí. Takové zjištění je velmi povzbuzující, je přemáhající a je to projev Boží lásky. To je něco, co mě vede ke chvále a k vděčnosti. 

A je to něco, co vede k té druhé rovině modliteb, k tomu, co rozehřívá srdce, co je aktuální, vitální, živé. Vede to k té modlitbě, kterou můžeme srovnat s chozením s Bohem. A mohou to být úplně „malé“, drobné modlitby, které se týkají věcí, v nichž se zrovna nacházíme – pomoc v práci, hledání místa na parkovišti, vyřešení probíhajícího konfliktu, moudrost do nutného a neodkladného rozhodnutí, prostě věci, které přináší život tak, jak plyne. A my se v modlitbě obracíme k Pánu Ježíši Kristu a prosíme ho o vedení, o nalezení řešení, o uzdravení, o moudrost, o pokoj, o vysvobození, o radost, o sílu k odpuštění, o odvahu k omluvě nebo o odvahu zůstat stát na pravdě Božího slova a nepohnout se ani o kousek. To je to chození s Bohem, to je každodenní život s Pánem Ježíšem Kristem. To je to, co má své kořeny v té každodenní rutině, kdy přicházíme k Pánu a znovu a znovu mu vydáváme své životy a prosíme ho, aby s námi jednal, aby nás budoval, aby posiloval naši víru, lásku a naději. 

Skutečná modlitba je nástrojem, který pozvedá náš duchovní zrak vzhůru k Pánu, vede nás do jeho náruče a k tomu, že jsme spokojení v něm samotném, že nakonec potřebujeme především jeho, abychom chápali, rozuměli, věděli za co a jak se modlit. Že musíme jít k němu a on nás potom povede dál, ke všem ostatním věcem, on nám vloží na srdce ta správná břemena a do úst nám vloží ta správná slova, jimiž se máme modlit. Tohle je způsob, jak je modlitba tím základem našeho vztahu s Bohem. 

• Dotazujte se na vůli Hospodinovu a jeho moc, jeho tvář hledejte ustavičně. (Ž 105,4)

Pojďme vzdát Bohu chválu v písni, což je zpívaná modlitba a potom se budeme společně jako Kristova církev modlit. 

Amen.