Zákon neruší zaslíbení (Ga 3,15-18)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Smlouva s Abrahamem

Jaroslav Kernal, Praha 9. září 2018

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Sešli jsme se jako každý týden, abychom společně uctívali Boha a studovali jeho Slovo. Procházíme listem Galatským a mluvíme o křesťanské svobodě, kterou nám vydobyl Kristus. Mluvíme o vztahu víry a skutků zákona, hodně jsme mluvili o ospravednění z víry v Pána Ježíše Krista. Sledujeme Pavlův zápas o církve v Galacii, které se nechaly ovlivnit falešnými učiteli, kteří je uváděli do otroctví zákona. Ve třetí kapitole listu jsme v té nejtěžší části Pavlova dopisu. Pavel používá řadu argumentů, aby ukázal křesťanům v Galacii, že se nechali svést z přímé cesty následování Pána Ježíše Krista. Nechali se odvést od zaměření na Krista, k zaměření na sebe sama. Místo aby spoléhali na vedení Duchem svatým, začali spoléhat sami na sebe. A Pavel jim to trpělivě a laskavě ukazuje. Krok za krokem, argument za argumentem.

Na začátku třetí kapitoly jsme viděli argument, který souvisel s přijetím Ducha svatého – dává ho Bůh křesťanům proto, že konají skutky zákona, nebo proto, že uvěřili evangeliu? Odpověď je jednoduchá – kdokoliv uvěřil slovu pravdy, evangeliu, byl zapečetěn Duchem svatým. Další Pavlův argument vycházel z historie a ze způsobu, jakým byl zachráněn Abraham – z milosti skrze víru. A stejným způsobem jsou lidé zachraňováni dodnes. A potom Pavel pokračoval k ještě těžším věcem, k těžkému teologickému kalibru, kdy vysvětluje, že člověk nemůže být ospravedlněn ze zákona, protože ospravedlnění je jenom z víry, ale zákon nevychází z víry, nýbrž ze skutků. O tom jsme mluvili minule a viděli jsme, že Pavel završuje tento oddíl křížem Pána Ježíše Krista, který nás vykoupil z prokletí zákona a dílem Ducha svatého, kterého křesťané přijímají skrze víru. Náš dnešní text navazuje na předchozí oddíl. Ale zároveň otevírá novou část argumentů. Pavel začíná oslovením „bratři“, které v listu Galatským vždycky signalizuje začátek nebo konec argumentace, začátek nového oddílu. Právě tak je to i v tomto případě. Pavel přichází s dalším argumentem, který začíná ilustrací z běžného života, ale potom jde k hlubokým teologickým věcem – k Božím smlouvám, k Božímu záměru a nakonec k Božímu dědictví, které Bůh zaslíbil Abrahamovi.

Než se ale pustíme do těchto vážných témat, chtěl bych se ještě na okamžik zastavit u oslovení „bratři“. Když Pavel s Barnabášem založili sbory v Galacii, v každé církvi ustanovili starší (Sk 14,23). Když tytéž sbory vedené staršími začaly být sváděné falešným učením, koho Pavel oslovuje? Píše církvím v Galacii, nepíše starším církví v Galacii. Oslovuje bratry, tedy všechny křesťany v těch sborech. Volá každého jednotlivce, aby se zasadil o napravení toho, k čemu došlo – nejprve ve svém vlastním životě, ale tím také v církvi jako takové. Zodpovědnost za zdravé učení leží na bedrech každého křesťana, protože každý křesťan je knězem velikého Krále, každý křesťan byl vyučen od Boha, každý křesťan je volán k zodpovědnosti za svůj místní, domácí sbor. Starší se budou před Bohem zodpovídat za vzniklou situaci a její vyřešní, ale kromě toho má také každý křesťan svůj díl zodpovědnosti a list Galatským je toho dobrým dokladem, a to především v tom, čemu on sám věří a na čem staví.

Pojďme nyní do našeho textu. Musíme k němu přistoupit trochu jinak, než jsme zvyklí, ale začneme tím, na co jsme zvyklí – přečteme ještě jednou Ga 3,15-18 a potom se budeme zabývat některými pojmy z tohoto textu, které nám pomohou celému oddílu porozumět.

I. Boží smlouvy

První věcí, kterou se musíme zabývat, jsou smlouvy. Pavel začíná tím, že dává Galatským příklad z běžného života. Mluví o závěti, kterou nelze snadno změnit, není možné k ní jen tak něco přidat. Musí se změnit celá závěť. Pavel používá tento příklad, aby ukázal na slib, který byl dán Abrahamovi, o kterém mluvíme od začátku třetí kapitoly. Tento slib se nazývá v 17. verši smlouvou. A skutečně je smlouvou. Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu. Byla to nepodmíněná smlouva, což znamená, že v ní nebyly žádné podmínky, které by musel Abraham plnit, aby dosáhl plnění na Boží straně. Proto se také mluví o slibu. Byla to smlouva, která obsahovala zaslíbení. Podstatou a jádrem této smlouvy bylo zaslíbení potomka, v němž budou požehnány všechny národy země.

Smlouva s Abrahamem nebyla první smlouvou, kterou v Písmu máme. První zaznamenaná smlouva je v Genesis 9. Je to opět nepodmíněná smlouva, kterou Bůh uzavřel s Noem a s veškerým živým tvorstvem, v níž Bůh zaslibuje, že už nezničí zemi vodou. Tato smlouva se netýká spasení, ale země a života. V tomto smyslu se týká také spasení, protože Bůh v ní zaručuje, že země bude existovat, dokud se nenaplní jeho plán spasení. Po této smlouvě následovala smlouva s Abrahamem, který byl deset generací od Noeho (a 20 od Adama). Další smlouva, kterou Písmo zaznamenává, je podmíněná smlouva mezi Bohem a Izraelem. Nový zákon ji označuje jako starou smlouvu, jejímž prostředníkem byl Mojžíš, a tato smlouva byla založena na dokonalé poslušnosti zákona, který byl neoddělitelnou součástí této smlouvy. Jakékoliv odchýlení od poslušnosti zákonu vede k prokletí. Tato smlouva nebyla dána k tomu, aby někoho zachránila, ale měla sloužit jako fyzický obraz mnoha duchovních pravd, které mají být věřícími užívané dodnes, jak to vidíme právě v listu Galatským. Jednalo se o podmíněnou smlouvu a časově omezenou smlouvu:

  • Galatským 3:19 Jak je to potom se zákonem? Byl přidán kvůli proviněním jen do doby, než přijde ten zaslíbený potomek.

Byl přidán … jen do doby … je zde jasné časové ohraničení. To neznamená, že bychom mohli Mojžíšův zákon zahodit, ale musíme dobře rozlišovat mezi smlouvou/zákonem a Písmem. Písma popisují smlouvy a obsahují smluvy. Veškeré Písmo je vdechnuté Božím Duchem a v tomto smyslu přijímáme celé Písmo jako inspirované Boží slovo. Ale musíme rozumět Písmu a vykládat ho ve světle postupného zjevení – od smlouvy ke smlouvě až k samotnému vrcholu zjevení, jímž je Ježíš Kristus. Jeho se také týkala další nepodmíněná smlouva, kterou Bůh uzavřel s Davidem. Je to smlouva, která v jistém slova smyslu navazuje na slib daný Abrahamovi – že Davidův potomek bude velikým Králem, který bude kralovat navěky, který vybuduje Hospodinu věčný dům a skrze něhož dojdou požehnání všechny národy. Proto je Pán Ježíš nazván synem Davidovým a synem Abrahamovým (Mt 1,1). Bůh k naplnění smlouvy s Davidem neurčil žádné podmínky. Naplnění zaslíbení závisí cele na Boží věrnosti a nezávisí na poslušnosti Davida nebo Izraele. Fyzicky se zaslíbení naplnilo v Davidovu synu Šalomounovi, který se stal velikým králem a vybudoval chrám v Jeruzalémě. Ale jak chrám, tak jeho vláda byly dočasné a sloužily jenom jako obraz skutečného naplnění smlouvy, k němuž došlo skrze Mesiáše, Ježíše Krista.

Obě smlouvy, které se přímo týkají spasení – smlouva s Abrahamem a smlouva s Davidem, mají dvě roviny naplnění – fyzicky došlo k jejich naplnění velmi záhy po jejich uzavření v Abrahamově synu Izákovi a v Davidovu synu Šalomounovi. Zároveň je zde druhá rovina, duchovní, která v obou případech odkazuje k Ježíši Kristu. Obě tyto smlouvy nacházejí své vyvrcholení v tom, co Písmo nazývá novou smlouvou. Nová smlouva je zachraňující dílo Ježíše Krista. Ježíš svým utrpením a svou smrtí na kříži zaplatil za hříchy všech, které Otec vyvolil ke spasení. Přesně to si připomínáme každou neděli, když společně pijeme víno a jíme chléb na památku Kristova díla kříže, jak nám Pán přikázal:

  • Mt 26:26-28 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.

Když se vrátíme k našemu textu, čteme o slibu, který byl dán Abrahamovi. Bůh uzavřel s Abrahamem smlouvu. Byla to dohoda mezi Abrahamem a jeho zaslíbenými potomky. Je to obraz Božího plánu spásy, který byl odhalen prostřednictvím fyzických potomků Abrahama. A Pavel v listu Galatským ukazuje, jak tento slib souvisí, nebo spíš nesouvisí se zákonem. Znovu tak můžeme vidět, co učili lidé, kteří se vloudili do církví v Galacii. Zatímco Pavel ukazuje na neslučitelnost slibu Abrahamovi a zákona daného Mojžíšem, falešní učitelé mluvili o tom, že tyto dvě smlouvy patří k sobě a jedna nemůže být bez druhé. Ale na příkladu Abrahama Pavel ukázal, že pokud by to tak bylo, nemohl by být Abraham spasen, protože zákon byl dán až 430 let po zaslíbení potomka.

Bůh Abrahama povolal z Uru od uctívání model, a vedl ho do země, kterou mu zaslíbil. Abraham poslouchal Hospodina, věřil mu a spoléhal na všechno, co mu Bůh řekl. A co k tomu říká náš text? Že Bůh dal Abrahamovi slib, který nebyl závislý na Abrahamově poslušnosti ani na ničem jiném, co by pocházelo z Abrahama, ale byl cele postavený na milosti, a jako takový mohl být přijatý jenom vírou. Proto také čteme, že Abraham uvěřil Bohu a Bůh mu to počítal za spravedlnost. Abraham byl ospravedlněn z milosti skrze víru, nikoliv skrze zachovávání skutků zákona nebo na základě jakýchkoliv jiných skutků. Bůh přiřkl Abrahamovi dědictví z milosti svým slibem (Ga 3,18). A přesně o to jde. To je podstata smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem, to je podstata nové smlouvy, která je založená na milosti a přijímaná skrze víru.

  • Žd 10:1.12-18 V zákoně je pouze náznak budoucího dobra, ne sama jeho skutečnost. Proto stále stejné oběti, přinášené každoročně znovu a znovu, nemohou nikdy dokonale očistit ty, kdo s nimi přicházejí. … Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje. Dosvědčuje nám to i Duch svatý, když říká: ‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.‘ Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, není už třeba přinášet za ně oběti.

Ježíš Kristus je tím zaslíbeným potomkem, je naplněním smlouvy s Abrahamem, je potomkem Davidovým, Přesilným Jákobovým, je Strachem Izákovým, slávou Boží, kterou Mojžíš zahlédl zezadu ukrytý ve skále, je oblakovým a ohnivým sloupem, který provázel Izraelce na poušti, je Božím beránkem, který byl vyhlédnutý před stvořením světa, aby byl smírnou obětí za naše hříchy. Skrze smlouvy, které Bůh uzavíral s těmi, které si vyvolil, nám Bůh zjevuje svůj odvěký záměr. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Boží záměr

  • Galatským 3:16 Slib byl dán Abrahamovi a ‚jeho potomku‘; nemluví se o potomcích, nýbrž o potomku: je jím Kristus.

Ve  smlouvách, které Bůh uzavíral s lidmi, se postupně odhalovalo evangelium jako jediná cesta spasení. Evangelium bylo cele a v plnosti odhaleno a zjeveno skrze vtělení, ukřižování, smrt a vzkříšení Božího syna. Takže zde máme celé evangelium a nemáme ani nemůžeme se vracet k jednotlivým etapám jeho zjevení. Způsob spasení – záchrana člověka z milosti skrze víru – zde byl od počátku. První spravedlivý, o kterém Písmo mluví jako o spravedlivém, tedy ospravedlněném, byl Ábel:

  • Židům 11:4 Ábel věřil, a proto přinesl Bohu lepší oběť než Kain a dostalo se mu svědectví, že je spravedlivý, když Bůh přijal jeho dary.

Henoch věřil, Noe věřil, Abraham věřil, Izák věřil, Jákob věřil. Ti všichni a s nimi mnoho dalších byli zachráněni z milosti skrze víru v zaslíbení, které jim Bůh dal. Zaslíbení záchrany bylo dáno už prvním lidem, Adamovi s Evou. Bůh zaslíbil, že skrze muže narozeného z ženy přijde vysvobození. Krok za krokem se odhaloval Boží plán, který vyvrcholil příchodem a obětí Božího syna. Ježíš Kristus je pravým semenem Abrahama a všichni, kteří byli na kříži zastoupeni Ježíšem Kristem, jsou pravými Abrahamovými dětmi. Od počátku tak Bůh ukazoval, že není jiná cesta spasení, než z milosti skrze víru. A nic na tom nemohl změnit zákon, který byl přidán po 430 letech. Zákon založený na skutcích, smlouva, která byla podmíněna absolutní poslušností a dokonalostí v zachování všech přikázání.

Falešní učitelé se hlásili k Abrahamovi a k Mojžíšovi. Tvrdili, že není možné být potomkem Abrahamovým, jestliže nejste poddáni Mojžíšovi. Totéž můžete slyšet i dnes – jsou lidé, kteří tvrdí, že abyste mohli přijít k Ježíšovi, musíte přijít nejdřív k Mojžíšovi. Abyste mohli věřit, musíte být nejdřív odsouzeni zákonem. Pokud prý nebudete odsouzeni zákonem, pokud nepoznáte svůj hřích ze zákona, nemůžete prý poznat milost. Je to dokonce způsob, jak se mnozí snaží vyložit dokonce tento text, který máme dnes před sebou! Nebo to může být také obráceně – když už jste přišli k Ježíšovi, musíte teď jít k Mojžíšovi, abyste poznali Boží vůli, abyste věděli, jak máte žít, abyste byli posvěceni. Potřebujete zákon, který vám řekne, jak máte žít a který bude pravidlem pro váš život. Přesně to dělali falešní učitelé v Galacii a totéž dělá mnoho dalších dodnes. Jsi křesťan? Potom musíš dodržovat tenhle seznam pravidel. Musíš žít podle desatera, musíš dělat tohle a nesmíš dělat tamto, musíš rozdělovat jídlo, zachovávat dny – seznamy se budou lišit podle toho, na koho natrefíte. Jenom málokdy se už dnes setkáte s obřízkou, ale stále se s ní setkat můžete. List Galatským je pořád aktuální. Nic se nezměnilo a ďábel chce stále zničit Kristovu církev i životy jednotlivých křesťanů, chce je uvést do otroctví zákona a odvést od Krista.

Ale jak byl zachráněn Abraham? Skrze samotnou víru! Změnil snad Bůh svůj pohled na spasení, když dal Izraelcům zákon? Naprosto ne! Zákon byl v tomto smyslu jenom dalším ukazatelem na Krista. Ukazuje na beránka, který bude bez vady a bez poskrvny, který bude dokonalou obětí smíření za naše hříchy. Ale v žádném případě není zákon ani nástrojem spasení ani nástrojem posvěcení. Život křesťana je životem víry. Abraham dostal slib, který se týkal Krista. Kristus je smyslem a cílem celého Božího slova a je naplněním každé smlouvy, kterou Bůh se svým lidem uzavřel. Celé Písmo mluví o něm a ukazuje na něj. Sem směřuje Pavlova argumentace – jde o Krista samotného. O nic menšího. Proto začíná třetí kapitolu zvoláním:

  • Galatským 3:1 Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!

Copak vám Kristus nestačí? Abrahamovi stačil! Abraham uvěřil slibu, který mu Bůh dal, který se týkal potomka, jednoho potomka, Krista. Abraham uvěřil a zajásal. Spatřil Kristův den a zaradoval se. Ježíš o tom mluvil s židovskými učiteli, se zákoníky a farizeji. Odkazoval je k Mojžíšovi a říkal jim, že Mojžíš svědčí o něm:

  • Jan 5:46 Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.

A co vy? Věříte Mojžíšovi? Rozumíte tomu, že mluvil o Kristu a vedl k němu? Věříte v Pána Ježíše Krista? Je naprosto dostatečný pro vaši záchranu i pro váš každodenní život s Bohem? Nebo byste raději seznam pravidel a úkolů? Jistě je to pohodlnější a snadnější, ale je to způsob, jak žijeme vírou? Nebo je to – stejně jako v Galacii – způsob, jak se spoléhat sám na sebe, tedy život podle těla?

Pán Ježíš podobně jako o Mojžíšovi mluvil o Abrahamovi, na něhož se Židé odvolávali a jehož považovali za svého praotce. Po fyzické stránce jím Abraham skutečně byl, ale duchovně byli dětmi ďábla, který je vrah od počátku a dokázali to tím, chtěli Krista zabít a nakonec to i udělali. Ježíš jim řekl:

  • Jan 8:56 Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.

Abraham spatřil Kristův den a byl naplněn radostí. Složil svou důvěru v Boží slovo, ve slib, který mu Bůh dal a který se týkal Krista. Skrze víru v tento slib se stal dědicem požehnání. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Boží dědictví

Vrchol Pavlovy argumentace v tomto krátkém oddíle nacházíme v:

  • Ga 3:18 Kdyby totiž dědictví plynulo ze zákona, nebylo by založeno na slibu. Abrahamovi je však z milosti Bůh přiřkl svým slibem.

Co to znamená? Vrací nás to na začátek třetí kapitoly a k tomu, co se prolíná celou třetí kapitolou, k tomu, co je podstatou křesťanského života. Zaslíbení požehnání je v Kristu a zřetelným projevem tohoto požehnání je Duch svatý. Proto se Pavel ptal Galatských, jak přijali Ducha svatého – zda vírou nebo na základě skutků zákona (Ga 3,2)? Ale Ducha Božího nelze přijmout jinak, než skrze víru. A tady vidíme podstatu našeho spasení – tedy skutečnosti, že jsme spaseni jenom z milosti. Právě tak je to s tím dědictvím – kdyby plynulo ze zákona, byla by to povinnost, mzda, zásluha. Kdyby člověk musel dělat skutky zákona, aby získal nebo aby si udržel spasení, nebylo by spasení z milosti. Ale Abrahamovi Bůh dal slib z milosti, ne proto, že by Abraham něco dělal. Pavel stále staví do protikladu víru a skutky, milost a zákon, dvě nesmiřitelné stránky, které nelze spojit. Buď máte jedno, nebo druhé. Buď žijete z milosti, nebo jste pod zákonem. Buď chodíte vírou, nebo žijete tělesně podle skutků zákona. Jestli vás nějaký skutek může oddělit od Boží milosti, potom nežijete vírou a z milosti, ale ve skutečnosti stavíte sami na sobě.

Slib daný Abrahamovi zahrnoval pohany, zatímco smlouva uzavřená skrze Mojžíše, tedy zákon, pohany vylučovala. Abrahamova smlouva je požehnáním pro všechny, zatímco Mojžíšova uvádí všechny pod prokletí. Abrahamova smlouva je cele postavená na víře, zatímco Mojžíšova je cele postavena na skutcích. Abrahamova smlouva přináší ospravedlnění, zatímco Mojžíšova obviňuje. Abrahamova smlouva je o slibu, zatímco Mojžíšova o zákoně. Slib daný Abrahamovi byl bezpodmínečný, a proto mluvíme o milosti, která se v něm projevuje, zatímco smlouva uzavřená skrze Mojžíše byla podmíněná naprostou poslušností a důsledným, pečlivým zachováváním skutků zákona.

Abraham byl pohan stejně jako křesťané v Galacii. Bůh ho povolal z Uru Kaldejského, kde uctíval bohy svých otců, modly a vedl ho do země, kterou mu zaslíbil. To bylo Boží dílo v Abrahamovi a pro Abrahama. Bůh ho vyvedl z jeho pohanství a dovedl ho k naplnění zaslíbení. Dovedl ho do země, kterou zaslíbil dát Abrahamovým potomkům. Ale Abraham dobře věděl, že ta samotná země není cílem:

  • Žd 11:9-10 Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Skrze víru se stal Abraham dědicem budoucího požehnání, které on sám nezakusil. Upínal se k městu s pevnými základy, radoval se z Kristova díla, které spatřil očima víry, jásal, když zahlédl Kristův den, žil vírou den za dnem. Jeho život nebyl postavený na skutcích zákona, ale na slibu, který od Boha dostal. Bůh skrze něj požehná všem národům. Jeho potomstva bude jako písku na mořském břehu. Všichni skuteční potomci Abrahama obdrží dědictví Abrahamovo a přijmou zaslíbeného Ducha skrze víru v Abrahamova potomka, v Ježíše Krista. To byla Abrahamova radost. Zde byla Abrahamova jistota i jeho pokoj. Bylo to v naprostém spolehnutí se na Boha a jeho slib.

Na čem stavíte vy, milí křesťané? Žijete životem víry? Chodíte vírou pod vedením Ducha svatého? Je váš proměněný život jeho dílem, které je postavené na víře v Krista, nebo je to dílo vaší dřiny, vašich skutků a ve výsledku vašich vlastních zásluh? Jste lidmi víry nebo chcete být lidmi víry a skutků. Přesně to chtěli Galatští a nechápali, že jedno vylučuje druhé. K víře nelze přidávat skutky. Takové skutky naprosto znehodnocují víru a činí ji prázdnou. Pokud byste si chtěli své spasení odpracovat, Kristus vám nic nepomůže. Kdo chce dojít spravedlnosti na základě skutků zákona, odloučil se od Krista a pozbyl milosti (Ga 5,4). Ve skutečnosti takový člověk nikdy opravdovou milost nepoznal.

Ale na druhé straně skutečná víra nikdy není bez skutků. Skutečná víra se bude prokazovat skutky, ale nejedná se o skutky zásluh, o skutky těla, o lidské snažení, ale jedná se o ovoce Ducha, o Boží dílo v nás a skrze nás. Poslechněte si z jiného místa, co Bůh zaslibuje účastníkům nové smlouvy:

  • Ez 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Bůh bude jednat. Bůh udělá všechno. Přesně tak, jak to slíbil. Dal slib Abrahamovi a do posledního puntíku své slovo naplnil. Právě tak jedná a bude jednat v životě každého, kdo se spolehá na dílo Pána Ježíše Krista, kdo ve víře přijímá zásluhy Krista jako to jediné, co má před Bohem. Takový člověk je zachráněn z milosti skrze víru. To není z něj, je to Boží dar, aby se nikdo nemohl chlubit. Bůh dosvědčuje, že:

  • Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Bůh udělal všechno! Ze své milosti nás zachránil – poslal svého jediného Syna, který za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní, vylil svého Ducha na všeliké tělo, poslal své svědky, aby zvěstovali toto slavné spasení všem lidem až na sám konec země. Díky těmto věrným svědkům jsme i my slyšeli slovo pravdy, evangelium a Duch svatý nám dal nové srdce, které bylo schopné uvěřit a věřit. Uvěřili jsme zvěsti, kterou jsme slyšeli, a Duch Boží nás zapečetil pro den vykoupení. Učinil z nás svůj chrám a přebývá v nás, proměňuje náš život do podoby Božího Syna, Pána Ježíše Krista, zachovává nás ve víře a působí v našich srdcích lásku – k Bohu i k bližním, vede nás k tomu, abychom v této lásce jednali a naplňovali skutky, které nám on sám připravil. To nejsou skutky zákona, ale skutky lásky, které vycházejí z víry v Pána Ježíše Krista. Od začátku až do konce je to dílo Boží milosti. Nikde tam není místo pro naše vlastní „já“, pro lidské zásluhy, lidskou pýchu, snahu zasloužit si Boží přízeň a lásku.

Milí přátelé, je tohle popis vašeho života? Přijali jste Ducha svatého? Působí ve vás Duch svatý, že chcete i činíte, co se Bohu líbí? Jestli to tak je, chvalte Boha, protože to je cele dílo jeho milosti. Ale pokud vidíte, že to tak není, potom stále ještě žijete v hříchu, žijete pod prokletím, které přináší hřích a které je popsané v zákoně skutků. Nezbývá nic jiného, než jít ke Kristu, spolehnout se na něj, činit pokání, litovat své vzpoury proti Bohu, a věřit v Krista. Pán Ježíš slibuje, že nikoho z těch, kdo k němu přijde, nevyžene ven a nikoho z nich nikdy neztratí. Proto vás zvu, pojďte ke Kristu. Vy, kteří na něj spoléháte, pojďte k tomu, kterého milujete, a i vy, kteří v něj nevěříte, pojďte k tomu, jediný má moc vás vykoupit. Spolehněte se na jeho dílo, uvěřte slibům, které dává stejně jako Abraham a staňte se dětmi víry, dětmi Abrahamovými a dědici věčného požehnání. Amen.

Osnova kázání: