Křesťanská zralost VI.

Jaroslav Kernal, Praha 10. listopadu 2019

Pokoj vám a milost, milí svatí. Jsme v sedmnácté kapitole Janova evangelia a před námi je další verš, druhý, a s ním také pokračování naší série o křesťanské zralosti. V první části z knihy Skutků jsme se zaměřili na Krista a na církev a ukázali jsme si, jak Pán Ježíš buduje svou církev, jak vládne ve své církvi a jak motivuje církev. Nyní pokračujeme v Janovu evangeliu v sedmnácté kapitole, a viděli jsme, co je v základech křesťanského života – modlitba, jejímž dokonalým vzorem je modlitební život Pána Ježíše Krista na zemi. Minule jsme potom mluvili o tom, co je zaměřením křesťanského života – tím je Boží sláva. Znovu jsme to viděli na příkladu Pána Ježíše Krista, který ve všem oslavoval svého Otce, stejně jako Otec stále oslavuje Syna a Duch svatý svědčí o Synu a tak oslavuje skrze Syna i Otce.

Žít životem k Boží slávě znamená přestat se soustředit sám na sebe, a začít sloužit druhým, dávat druhým přednost před sebou. To je jednoduchá cesta ke zralosti křesťanského života. Tato zralost není nějakou nadstavbou křesťanského života, není to možnost, ale je to nutnost a současně je to také důsledek. Je to nutnost, protože je nám přikázáno, abychom rostli, a jestliže někdo duchovně neroste, nenese ovoce Ducha svatého, nezraje, jeho charakter není proměňován mocí evangelia, musí to nutně vést k otázkám, zda takový člověk vůbec poznal Pána Ježíše Krista, zda se nově narodil z Ducha. Proto musíem usilovat o zralost, o růst, o svatost, o zbožnost, o proměnu charakteru. Zároveň je ale zralost, tedy křesťanský růst, také přirozený důsledek Boží díla v nás. Petr to jednoduše popsal v několika verších:

• 2Pt 1:5-8 Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.

Pojďme teď do Janova evangelia. Dnešní text ukazuje na Pána Ježíše Krista, mluví o jeho moci, mluví o jeho díle a ve vztahu k našemu tématu, ke zralosti, mluví o tom, jak máme být zakotveni v Kristu, zakořeněni do něj. Ježíš se modlil:

• Jan 17:1-3 Otče, přišla hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe, tak jako jsi mu dal moc nade vším tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný. Toto pak je život věčný, aby poznali tebe, jediného pravého Boha a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.

Ježíš se modlil, aby Otec oslavil Syna. Otec už oslavil Syna, když mu dal moc nade všemi lidmi, doslova nade vším tělem. Nyní nám Pán Ježíš ve své modlitbě ukazuje, kdo je. Bez pravého pochopení toho, kdo je Pán Ježíš Kristus, nemůžeme růst ve zralosti. Ještě více to uvidíme příště, ve třetím verši, kde je poznání Boha, resp. trvalé poznávání Boha a Pána Ježíše Krista popsané jako věčný život. Nesmíme zaměnit příčinu a důsledek. Křesťanská zralost není na prvním místě o vnějších věcech, o chování nebo pravidlech, ale o vnitřní proměně charakteru skrze poznání Pána Ježíše Krista. Tato proměna, jak jsme četli, nezůstane bez ovoce, ale projeví se navenek, projeví se v chování a v uspořádaném životě. Kde vládne chaos, tam nevládne Duch svatý. Bůh není Bohem zmatku. Ale tato proměna, toto nové jednání musí vycházet z  hlubokého porozumění tomu, kdo je Pán Ježíš Kristus. A přesně na to se zaměříme v dnešním kázání. Uvidíme Ježíše jako svrchovaného Pána, vlastníka a zdroj života.

I. Ježíš – Pán nade vším tělem

Pán Ježíš ve své modlitbě říká, že Otec oslavil Syna, když mu dal moc nad veškerým tělem. V originálním textu je na tomto místě slovo sarx, které například Pavlík překládá naturalisticky jako maso. Ale to slovo neznamená jenom maso, ale můžeme ho vztáhnout na fyzické tělo, na tělesnost spojenou s hříchem, a v našem textu ho můžeme vztáhnout na všechno stvoření. Myslím, že nejde jenom o lidi, ale jde o celé stvoření, o všechno, co bylo stvořeno jak ve světě viditelném, tak ve světě neviditelném, o fyzické stvoření, i duchovní stvoření. Jan to vysvětluje už na samotném začátku svého evangelia, když mluví o Pánu Ježíši Kristu a popisuje ho jako Slovo, které bylo Bůh:

• J 1:3 Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.
• Koloským 1:16 … v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

On je dědic všeho a skrze něj byly stvořeny věky (Žd 1,2). Ježíš je prostředkem stvoření, nástrojem, jímž, skrze něj a pro něj vzniklo všechno, co jest. To také ukazuje na to, že nebyl stvořen, jak např. tvrdí Svědkové Jehovovi, ale musel být nestvořený, protože teprve skrze něj bylo stvořeno všechno, co jest. To je ta vláda, o které se tady mluví – Otec skrze něj tvořil, skrze Slovo a Slovem. A nejenom skrze něj, ale také v něm a pro něj. Otec mu dal moc nad veškerým tělem, nade vším stvořením. To jsou slova, která řekl Pán svým učedníkům:

• Matouš 28:18 Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.

Veškeré stvoření musí Krista poslouchat. Přečtěte si evangelia a uvidíte, jak stvoření poslouchá svého stvořitele. Bouře na moři se utiší na jeho slovo. Ryby v moři se shromáždí na jedno místo, aby je unavení rybáři mohli ulovit. Prokletý fíkovník do druhého dne uschne. Muž slepý od narození vidí. Démoni vycházejí z posedlých lidí. Hluší slyší, chromí chodí, čtyři dny mrtvý Lazar vychází z hrobu živý. Z pěti chlebů a dvou ryb se nasytí pět tisíc mužů spolu s ženami a dětmi a zbyde dvanáct košů nalámaných chlebů. Voda zpevní svůj povrch, aby mohl přejít ten, který svým slovem udržuje každou molekulu pohromadě. Tady je Pán nade vším tělem. Vládce všeho stvoření. Svrchovaný Pán. Patří mu všichni obyvatelé země, patří mu svět se vším, co je na něm, patří mu hlubiny oceánů i s tím, co skrývají, patří mu duchovní svět, se vším, co je v něm. Otec oslavil Syna. Poprvé to bylo před stvořením světa, kdy mu dal moc nade vším tělem – kdy skrze něj stvořil všechno stvoření a celé toto stvoření mu poddal. Podruhé je Syn oslaven na kříži, který je začátkem nového stvoření. Znovu je oslaven, znovu je vyvýšen, znovu je mu poddáno celé nové stvoření. Stal se hlavou církve, těla, které spasil. Ježíš vládne. Boží syn vždycky vládl a bude vládnout na věky. Vzpomeňte si na vidění Daniela ze sedmé kapitoly – Daniel viděl trůn slávy a na trůnu Věkovitého obklopeného slávou:

• Daniel 7:13-14 Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka; došel až k Věkovitému, přivedli ho k němu. A byla mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků. Jeho vladařská moc je věčná, která nepomine, a jeho království nebude zničeno.

Jeho vladařská moc je věčná. Je to vladařská moc, tedy výkonná moc. Různé překlady našeho textu používají slovo pravomoc nebo právo nebo autorita – Ježíš má autoritu nad veškerým tělem. To znamená, že je svrchovaným Pánem a vládcem. Bez jeho vůle nespadne jediný vlas z vaší hlavy, jemu patří každý váš dech. Všechno má pevně ve své ruce a nic se mu z ní nemůže vymknout. I když se narodil do tohoto světa jako bezmocné děcko, stále byl svrchovaným králem a vládcem. Přišel do tohoto světa, aby dal svůj život za své ovce, a dal ho dobrovolně. Nikdo mu ho nemohl vzít. Byl to on, kdo měl všechno pod kontrolou. Kdo dal svůj život smrti a kdo si ho vzal zpět. Je to on, kdo drží ve své ruce vládce i celé národy. Jemu patří a on s nimi nakládá, jak sám chce. Je to jeho právo. 

Toto vědomí jeho svrchované vlády v nás vzbuzuje bázeň i úžas, vrhá nás na kolena a do prachu země, abychom si zakryli tvář před svým stvořitelem, protože čelíme jeho majestátu. Mělo by nás vést k horlivým modlitbám, protože jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi. Mělo by nás to vést ke chvále, protože nevládne slepý osud, nevládnou bezcitní, sobečtí a zlí lidé, ale vládne Pán Ježíš Kristus.

Bez hlubšího pochopení jeho svrchovanosti ho nemůžeme více uctívat. Dokonce bych řekl, že pokud nechápeme jeho svrchovanost, nerozumíme tomu, s kým máme tu čest, neznáme skutečného Ježíše, toho, který se nám dává poznat v Bibli. Je jasné, že hlubší pochopení jeho svrchovanosti nám všem bylo a stále ještě je do nějaké míry skryté, ale pokud máme růst ve zralosti, tedy v poznání samotného Pána, neobejde se to bez tohoto základního kamene, tedy jeho absolutní vlády, jeho svrchovanosti. On není závislý na nás, ale my jsme cele závislí na něm. On nás nepotřebuje, ale my zoufale a nutně potřebujeme jeho. Čím více toto chápeme, tím více můžeme růst.

Kde lidé nepřijímají Boží svrchovanost, Kristovu svrchovanost, tam nemohou růst ve zralosti a v poznání Pána. Mnoho lidí dnes bojuje proti učení o Boží svrchovanosti. Někteří aniž to tuší, jiní záměrně a cíleně. Ale pokud budeme omezovat Pána v jeho absolutní moci nad veškerým tělem, nade vším stvořením, nemůžeme ho poznávat v pravdě a růst v tomto poznání. A musím zdůraznit, že se nejedná o intelektuální poznání nebo pochopení pravd o Ježíši, ale jde o zkušenost víry, jde o to, že doopravdy věříme tomu, co Pán Ježíš o sobě říká. Pokud tomu věříme, jednáme podle toho. Pokud podle toho nejednáme, ve skutečnosti tomu nevěříme, ať již tvrdíme cokoliv.

Toto je pevná skála, na které jsou vystavěné základy naší víry – Ježíš, který je Pánem našich životů a vládcem nade vším stvořením. Pojďme teď dál v našem textu, na další místo, kam nás vede náš Pán:

II. Ježíš – vlastník jemu darovaných

• Jan 17:2 … jako jsi mu dal moc nade vším tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný.

Ježíš vyhlašuje, že je vládce všeho stvoření. Jan to v tomto svém evangeliu vyhlašuje od samotného začátku. Hned v první kapitole mluví o tom, že v Kristu bylo stvořeno všechno, co stvořeno jest. A o pár veršů dál pokračuje slovy, která se týkají vlastnictví:

• Jan 1:10-11 Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Je stvořitelem, je vlastníkem všeho, a kromě toho, je opětovným vlastníkem těch, které mu daroval jeho Otec. V první kapitole se mluví to těch, kteří ho nepřijali. Ale hned v dalším verši Jan mluví také o těch, kteří ho přijali. Poslouchejte, co o nich říká:

• Jan 1:12-13 Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha.

Ti, kteří ho přijali, ti, kdo v něj věří, jsou z jeho moci, z pravomoci nade vším stvořením, která mu byla dána, Božími dětmi. On z nich učinil Boží děti. Jak se to stalo? Nestalo se to nějakým přirozeným procesem, nestalo se to mocí těla, nestalo se to z vůle člověka, ale stalo se to mocí Boží, narozením z Ducha, novým narozením. Později o tom Ježíš mluvil ve svém vyučování.

V šesté kapitole Janova evangelia je příběh o nasycení pěti tisíc mužů. Ježíš vyučoval ty lidi, i když byl unavený. Bylo to v době, kdy byl popraven Jan Křtitel. Ježíš předtím vyslal svých dvanáct a oni se v této chvíli vrátili. Chtěl s nimi být o samotě, odpočinout si a být s nimi. Proto odjel na pusté místo. Ale lidé se to dozvěděli a běželi tam napřed, a když je Ježíš uviděl, uzdravil jejich nemocné a vyučoval je. A večer je všechny nasytil z pěti chlebů a dvou ryb. Lidé byli nadšení a chtěli z něj udělat krále. Byl by to přece dobrý král, když je dokázal nasytit z ničeho. Nic by jim nechybělo. Ale Ježíš to odmítl a vyučoval je. Mluvil s nimi o Boží svrchovanosti, vysvětloval jim dílo spasení, které je cele Božím dílem a není závislé na člověku:

• J 6:37-39 Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.

Otec dal Pánu pravomoc nade vším tělem, ale kromě toho mu speciálně daroval určitou skupinu lidí za určitým cílem – těmto lidem má Ježíš dát život věčný. Ti, kdo jsou darováni Otcem Synovi, přijdou k Synovi. Nikdo jiný přijít nemůže. Ježíš říká:

• Jan 6:44 Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den.

Mimochodem, nikdo nemůže přijít k Otci, jestliže nepřijde nejdřív k Synovi. Jenom Syn je cestou, pravdou i životem a nikdo nepřichází k Otci, než skrze něj (J 14,6). A k Ježíši nemůže přijít nikdo jiný, než ten, koho přitáhne Otec. Co tím chtěl Ježíš říci? Jednoduchou věc – mluví o víře, mluví o novém narození. Mluví o tom, že činit pokání a věřit v Krista mohou jenom ti, kterým je to od Boha dáno. To jsou ti, kdo jsou darováni Synovi. Farizeům, kteří na něj tlačili, aby jasně prohlásil, že je Mesiáš, ale přesto v něj nechtěli věřit, řekl:

• Jan 10:26-28 Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.

Nevěřili, protože nebyli z těch, které Otec daroval Synovi. Jejich jména nebyla zapsána v knize života. Přestože se oháněli Bohem, nepoznali Otce, protože odmítli Syna. Odmítli pravdu o Synovi. Odmítli Syna v pravdivém poznání, které jim zjevil. Chtěli mesiáše podle svých představ. Chtěli přistupovat k Bohu, jak to oni sami považovali za správné. Měli svůj vlastní pohled na to, jak musí mesiáš vypadat, co musí mesiáš dělat, co musí naplňovat. Ale pravdu o Pánu Ježíši Kristu nepřijali. A dneska to není jiné.

I dnes je dost těch, kteří mají své vlastní představy, ale nechtějí slyšet pravdu Božího slova. Ježíš tady mluví o vyvolení, a to byl kámen úrazu pro mnoho lidí, kteří ho poslouchali. V Janovi šest nakonec úplně všichni kromě Dvanácti Ježíše opustili. Kvůli učení o vyvolení, kvůli učení o Boží svrchovanosti a naprosté výlučnosti Krista. V našem textu se k tomu Ježíš vrací a znovu to připomíná. Mluví o těch, které mu Otec daroval ze všech lidí, ze všeho stvoření, aby jim dal život věčný. Mluví o lidu, který byl určen, aby se stal zvláštním vlastnictvím Pána Ježíše Krista. A je to skutečně zvláštní vlastnictví, protože tento lid, Kristova církev, se stává Kristovým tělem. Ve svém zmrtvýchvstání byl Ježíš ustanoven hlavou církve, těla, které spasil. Církev se stala jeho nevěstou a v den jeho druhého příchodu bude svatba Beránkova, a ti dva se stanou jedním tělem. Budeme proměněni do jeho podoby, budeme mít podíl na jeho svatosti, budeme s ním navěky a on bude s námi. Nejsme jenom něco jako majetek, ale jsme milovanou nevěstou, kterou Pán očišťuje a buduje svým Slovem. Zahrnuje nás svou láskou, pečuje o nás. Ani jediný z těch, které mu Otec dal, nezahyne, ale Pán ho vzkřísí v poslední den. To je jeho láska k vyvoleným. To je potěšení a ujištění, které nám dává. Vidíme jeho svrchovanou vládu a zakoušíme jeho nekonečnou lásku. To je jistota, kterou Bůh dává svým dětem. To je jistota, kterou máme v Kristu Ježíši. A tahle jistota je součástí křesťanské zralosti. Je to hluboké zakotvení v Kristu, ujištění se o jeho lásce, je to pokorné přijetí pravdy Písma, která říká, že nás již:

• Ef 1:4-5 … před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.

Proto přišel Pán Ježíš, aby nám dal život. Proto mu Otec dal moc nad veškerým tělem, aby těm, kteří jsou jeho, dal život. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo, aby zachránil hříšníky, aby v jeho jménu, ve víře v něj, měli život věčný. Věříte v Pána Ježíše Krista? Radujte se, protože v něm máte věčný život. A to je poslední bod dnešního kázání.

III. Ježíš – dárce života

• Jan 17:2 … jako jsi mu dal moc nade vším tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný.

Ježíš přišel, aby dal svému lidu věčný život. Otec oslavil Syna, když mu před stvořením světa dal moc nade vším tělem a stvořil skrze něj všechno. Syn oslavil Otce, když všem, které mu Otec dal, dal život věčný, který je v poznání Otce a Syna (v. 3).

Ježíš je dárce věčného života, on je také původce věčného života. On je život sám. Znovu je to téma Janova evangelia od samotného začátku. Jan říká, že v Kristu, ve Slovu, které se stalo tělem, byl život a ten život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila (J 1,4-5). Ježíš je život. Ta slova prohlašuje hned několikrát.

• J 5:26 Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě.

Boží syn má život sám v sobě. Není existenčně závislý na nikom dalším. V šesté kapitole Jana je slovo život ve vztahu ke Kristu zmíněno čtrnáctkrát! Ježíš tam říká, že kdo v něj věří, má život věčný (J 6,47). Stejná slova už zazněla předtím ve třetí a ve čtvrté kapitole. A mluví také o životě ve vztahu k sycení se Božím Synem.

• J 6:48 Já jsem chléb života.

On je základní potravinou věčného života. Proto Petr říká, když se Ježíš ptá svých Dvanácti, jestli ho i oni opustí:

• J 6:68-69 Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.

A v sedmé kapitole Ježíš zaslibuje, že kdo v něj bude věřit, proudy vody života poplynou z jeho nitra (J 7,38). Kdo ho následuje, bude míst světlo života (J 8,12). A proto přišel, aby svým ovečkám dal život – hojnost věčného života (J 10,10). Martě, sestře Lazara před jeho vzkříšením říká, že on je vzkříšení a život (J 11,25). Jakého významu nabyla ta slova pro Martu, která milovala svého bratra Lazara, když za pár okamžiků vstal její bratr z mrtvých! A ve čtrnácté kapitole Pán znovu vyhlašuje, že on je ta cesta, pravda i život (J 14,6). Není jenom dárce života, ale je původce života a život sám. Jeho slova jsou v tomto ohledu velmi radikální. Buď je šílenec, nebo nestydatý lhář, nebo je přesně tím, za koho se prohlašuje, Boží syn a dárce života, původce života. Věřím, že není těžké poznat pravdu. Je těžké této pravdě podřídit svůj život, uvěřit této pravdě a žít podle ní. Vlastně je nemožné se této pravdě podřídit, pokud se nás Pán nedotkne svou mocí, dokud nás Otec nepřitáhne k Synovi, dokud nám Duch svatý nedá nové srdce a neoslaví v nás Krista.

Někdy lidé říkají, že nemohou věřit. Jindy se vymlouvají, že nejsou mezi vyvolenými, proto nevěří. To je ale jenom projev lidské pýchy a vzdoru proti Bohu. Bůh přikazuje všem lidem, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista. A je zodpovědností každého člověka, aby to dělal. Ne aby to jednou udělal, ale aby vytrvale volal k Bohu, prosil ho o smilování, bušil a tloukl na bránu milosti, dokud se neotevře a Pán se nesmiluje. I kdybychom měli při tom zemřít, máme vytrvat tak dlouho, dokud nezaslechneme ten lahodný hlas našeho Pána: „Služebníku dobrý, vejdi v radost svého Pána!“ (Mt 25,21).

Tuto odpověď dává Pán Ježíš už nyní všem, kteří k němu přicházejí a věří v něj, kteří věří v jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. Mluvili jsme o tom minulý týden, když jsme mluvili o jeho hodině, která se přiblížila. Byl přibit na potupný golgotský kříž – to je způsob, jak nám přinesl život, protože na tom kříži na sebe vzal naše viny a zaplatil za ně svou smrtí. Tak nám všechny naše viny odpustil. Za všechny vaše hříchy bylo zaplaceno smrtí Božího syna. Možná se trápíte kvůli nějakým špatným rozhodnutím, která jste v minulosti udělali, nebo kvůli špatným skutkům, jichž jste se dopustili, nebo kvůli zlým a tvrdým slovům, která vyšla z vašich úst. Milovaní, Pán Ježíš Kristus zaplatil svou smrtí za každý váš hřích, za každé špatné rozhodnutí, každý zlý skutek i zraňující slovo. Na kříži zvolal: „Je dokonáno!“ Spasení je dokonáno. Hříchy jsou odpuštěné. Život věčný je dán. Každý, kdo v něj věří, má život věčný. On neztratí ani jednu ze svých oveček. Nedopustí, aby někdo z těch, které mu Otec dal, zahynul, ale všechny nás drží svou mocí.

Milí svatí, tohle je ujištění, které v Kristu máme. Tohle je základ, na kterém můžeme směle stavět. Tohle je odpuštění, které skutečně vzbuzuje bázeň. Nevede nás k tomu, abychom dále hřešili, ale vede nás k tomu, abychom žili svatě a zbožně v tomto věku a očekávali příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista (Tt 2,12-13). Z tohoto základu vyrůstá veškerá naše zbožnost a zralost.

• 2 Petrův 1:3 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.

Máme všechno, co potřebujeme. I kdybychom se ocitli na tom nejhorším místě na světě, i kdybychom byli uprostřed svévolníků, i kdybychom na tom byli jako Josef, který byl pronásledován smilnou manželkou svého pána Potífara, jsme na tom mnohem lépe než on, protože máme skutečně všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu. Josef měl malá zaslíbení a velkou víru. My máme velká zaslíbení, ohromné jistoty, ale jaká je naše víra? Boží slovo jasně říká, že máme všechno, co potřebujeme ke zbožnosti a k růstu. Proč to potom s námi vypadá tak bledě? Jak je možné, že jsme často tak slabí? Protože nejdeme k tomu, v němž máme všechno požehnání nebeských věcí, nestavíme pevný základ na Pánu Ježíši Kristu. Možná říkáme, že věříme, ale prázdnota našich životů nás usvědčuje.

• Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Amen.