Abímelek a jeho bratři (Sd 9,1–6)

Jaroslav Kernal
Starý zákon Soudců

Vražednost nezdravých ambicí

Jaroslav Kernal, Praha 8. února 2026

Dneska se po šesti týdnech vracíme zpátky do knihy Soudců, a to do deváté kapitoly. Od chvíle, kdy jsme otevřeli knihu Soudců, uplynula už nějaká doba (více než půl roku), takže bude jistě dobré si připomenout některé stěžejní momenty z knihy Soudců. Kniha Soudců má v Božím plánu jasné místo – má připravit prostor pro ustanovení krále, který bude od Boha. Bude to král, který bude usilovat o spravedlnost a právo, který sjednotí Izrael a který si podmaní nepřátele Izraele. 

V první instanci je to samozřejmě Bohem ustanovený král David, ale je hned následován svým synem, Davidovým synem, Šalomounem, který Bohu vybudoval chrám, který pozvedl Izrael nade všechny ostatní národy, který byl miláčkem Božím, a panoval nad celým územím, které Bůh Izraeli zaslíbil (1Kr 5,4). To všechno má ukazovat a vést k tomu, o kterém Matouš napsal: 

  • Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. (Mt 1,1)

Syn Davidův, syn Abrahamův – sem to celé vede. Sem vede celý zákon a proroci, všichni svědčí o něm, o Pánu Ježíši Kristu. Celé Písmo je o něm. Všechno o něm svědčí a všechno k němu vede – ne všechno úplně přímo a jasně, ale nakonec k němu vede všechno. On je plností všeho. V něm všechno dochází dokonalosti. On naplňuje všechno ve všem. To je cílem celého Písma – všechno a ve všech Kristus (Ko 3,11). V něm je všechno na nebi i na zemi spojeno k dokonalosti a k jednotě. To je mimo jiné hlavní téma knihy Soudců. 

Nyní jsme na začátku deváté kapitoly. Jak jsme se sem dostali? Viděli jsme, že Izrael nebyl schopen obsadit zaslíbenou zemi a mnoho částí země zůstalo Kenaáncům. Izrael se smířil s jejich sousedstvím a dával své dcery Kenaáncům a pro své syny bral ženy z dcer kenaánských. Ruku v ruce s tím také Izraelci uctívali jejich bohy. Opustili Hospodina a sloužili modlám. A Bůh na ně sesílal své soudy v podobě služby jiným národům – otročili Aramejsům, Moábcům, Kenaáncům, Midjáncům. Bůh byl ale plný milosti a slitování a posílal jim zachránce, kteří je vysvobozovali. Tím posledním byl Gedeón, který vysvobodil Izraelce z rukou Midjánců. Izraelci ho chtěli učinit králem, ale on odmítl. Ovšem jeden z jeho sedmdesáti synů neodmítl, Abímelek. A to je náš příběh. 

Z těchto šesti veršů se podíváme na to, co se tu vlastně děje, co si z toho můžeme vzít, nebo co se máme naučit a nakonec, kam nás celý tento příběh vede, což už by mělo být z toho, co jsme řekli poměrně jasné. 

I. Co se děje?

Objevujeme se uprostřed děje, který je vyvrcholením toho, co se odehrálo v předchozí kapitole. Je tady Gedeónův syn, jeden ze sedmdesáti synů, Abímelek. Jeho jméno znamená „můj otec je král“. Gedeón odmítl být králem, když mu Izraelci nabízeli, aby se jím stal (Sd 8,23). Prohlásil, že ani jeho syn jím nebude. Kéž by to byl prorok! Ale nebyl. Byl jenom soudcem, který soudil Izrael čtyřicet let – a Izrael v té době uctíval Hospodina. Ale nezdá se, že to tak bylo úplně všude. Obyvatelé Šekemu měli ve svém městě postavený dům boha smlouvy. Šekem, dnešní Náblus, nebylo nedůležité město. Na jihu bylo chráněno horou Gerizím a na severu horou Ébal … Kdo znáte Písmo, tak už jistě tušíte… Hora Gerizím byla horou požehnání, odkud měla polovina izraelských kmenů žehnat a na druhé straně, z hory Ébalu měla druhá polovina kmenů pronášet kletby. Šekem bylo místo, kam došel Abraham, když procházel zaslíbenou zemi, kde se nedaleko odtud usadil u posvátných dubů Mamreho. Bylo to město, kde se usadil Jákob a koupil díl pole, aby tam mohl postavit svůj stan. Synové Jákobovi vybili město Šekem ostřím meče, protože Šekem, syn Chivejce Chamóra zneuctil jejich sestru Dínu. Ten díl pole následně připadl Josefovi (Manasesovi – z tohoto kmene byl Gedeón) a Josef tam byl pohřben poté, co byly jeho kosti odnesené z Egypta (Joz 24,32´). 

Na hoře Gerizím byl vápnem obílený oltář z kamenů, které Izraelci vyzvedli z prostředka Jordánu, když vstupovali do zaslíbené země. Město Šekem bylo odděleno pro Boha jako svaté, jako útočištné město, kam měl utéci každý, kdo zabil (Joz 20,7; 21,21). Měli tam sídlit kněží. A měli tam postavený dům kenaánské modly, boha smlouvy. V Šekemu uzavřel Jozue smlouvu lidem a vydal mu nařízení a právní ustanovení (Joz 24,25). Šekem bylo důležité město v Izraeli!

Odtud pocházela matka Abímeleka. Byla to ženina Gedeóna, tedy ne manželka, ale spíš milenka nebo možná otrokyně, s níž měl syna. A vypadá to, že oba – Abímelek i jeho matka byli v Ofře. V Ofře měl Gedeón zlatý efód, a kvůli němu tam chodil celý Izrael. Nejspíš to byla vystavená kopie slavnostního roucha velekněze se zlatým náprsníkem na losy urím a tumím, pomocí nichž se lid dotazoval Boha na jeho vůli. Ale víte, v Šekemu nebyl jen oblek, ale byl tam chrám! Šekem byl důležitý. Chrám boha smlouvy. To sice vypadlo jako kenaánské božstvo, jako nějaká modla, ale to byl přece ten Bůh, který uzavřel smlovu s Izraelem skrze Mojžíše na Sinaji. El-berít, tedy Bůh smlouvy. 

Představivost může být velmi zrádná, ale v tomto případě můžeme trochu popustit uzdu fantazii a představit si, jak matka Abímeleka, kterému dal jeho otec Gedeón jméno „můj otec je král“ vypráví svému synovi o shromážděních a slavnostech pořádaných v Šekemu, které nejsou organizovány tím, kdo je nejmenší mezi otcovskými rody, ale přímo kněžími Izraele, levity – vždyť je to jejich město. A není tam jen obleček, ale je tam chrám s oltářem a sochou. Co nějaká Ofra! Šekem! To je to město. A tak se po smrti svého otce Abímelek vypraví k příbuzným své matky, k jejím bratrům, do Šekemu. 

  • Abímelek, syn Jerubaalův, odešel do Šekemu, k bratrům své matky a promluvil k nim i k celé čeledi rodu své matky takto: „Předneste všem šekemským občanům: Co je pro vás lepší, aby nad vámi vládlo sedmdesát mužů, samí Jerubaalovci, anebo aby nad vámi vládl jediný muž? Pamatujte, že jsem vaše krev a vaše tělo.“ (Sd 9,1–2)

Gedeón se nestal králem, ale vypadá to, že on a jeho dům měli přece jenom hlavní slovo v Izraeli. Byla to kolektivní vláda, nevládl jednotlivec, ale přesto to byli synové jednoho muže, jedna dynastie. To ale nebyl způsob, jak by chtěl spravovat svůj lid. Pro lidi je to vždycky jednodušší, když mohou svou zodpovědnost za rozhodování předat někomu jinému, ideálně jednomu člověku. Jsou pro to ochotni udělat poměrně hodně – v našem případě vzít z pokladu boha, jehož svatyni máme ve městě a dát to člověku, který nám slíbí, že se budeme mít líp. 

Obyvatelé Šekemu se poradili a vydali Abímelekovi sedmdesát šekelů stříbra z pokladu jejich boha. Mimochodem Gedeónovi dali jeho bojovníci tisíc sedm set šekelů zlata, z čehož učinil efód. Jeho syn dostal ubohý zlomek (půl procenta) této částky. A zatímco Gedeón vytvořil – byť to nebylo správné – efód k tomu, aby určoval Boží vůli pro celý Izrael, jeho syn, Abímelek si najal „lehkomyslné a bezohledné muže“ (Joz 9,4), s jejichž pomocí následně povraždil svých sedmdesát bratrů. Tohle byl ten důvod, proč mu šekemští vydali to stříbro. To bylo součástí dohody, jak se zbavit synů Gedeóna. Dali mu peníze, aby je zabil. To nebyla věc jenom Abímeleka, ale bylo to širší spiknutí, na němž se podíleli obyvatelé Šekemu – nezapomínejme na to, že to bylo město, které bylo dané Manasesovi, to byl Gedeón, a potom bylo vyňato, aby v něm byli hlavně kněží, resp. levité. Takže to byli příbuzní Gedeóna a ti, kdo měli dohlížet na zachovávání spravedlnosti a práva, na Hospodinův zákon. 

Když Abímelek dokonal dílo zkázy, když povraždil své vlastní bratry, sedmdesát mužů „na jednom kameni“, šekemští občané a obyvatelé Miló, což označuje nejspíš příbuzné jeho matky, ho prohlásili za krále. Abímelek se stal králem v Izraeli. Je tu první král – není to král Izraele, ale je to král jednoho města, je to král vlastní svévole a král zvrácené touhy jiných. Kde se stal králem? U posvátného dubu, u něhož byl sloup … Gedeón, otec Abímeleka, pokácel takový sloup a posvátný háj nebo strom u takového sloupu v Ofře. Jeho syn se nechal u jiného takového modlářského sloupu prohlásit za krále. Touha po moci, hříšné ambice, zvrácenost srdce jak jeho, tak obyvatel Šekemu je všechny dovedla na toto zlé místo. 

II. Co se můžeme naučit?

Na příběhu Abímeleka a šekemských nám Boží slovo nabízí velmi silné vyučování, které je velmi důrazným varováním před nezdravými ambicemi. Dá-li Bůh, zůstaneme v příštích dvou týdnech v této dlouhé a pochmurné kapitole knihy Soudců, takže uvidíme ještě mnoho dalšího. Dneska chci zdůraznit právě ty nezdravé ambice, které vedly k zavraždění Abímelekových bratrů – sedmdesáti vznešených mužů, kteří se nějakým způsobem podíleli na vedení Izraele. Je tady téma vedení, je tady téma nezdravých ambicí a je tu téma lidské lenosti a pohodlnosti v souvislosti s vedením – a to všechno na jediném příběhu Abímeleka. Podívejme se na několik věcí aspoň krátce. 

Jsou tady nezdravé osobní ambice. Abímelek dostal jméno, jaké dostal – nevíme, proč mu ho jeho otec dal, ani to, jak ho to v životě ovlivnilo. Ale Písmo nám naznačuje souvislost se Šekemem skrze matku Abímeleka. A vidíme jeho jednání. „Udělejte to po mém a bude vám líp.“ To je parafráze jeho slov. „Je lépe, aby vám vládl jeden člověk, než aby to bylo sedmdesát ‚jerubaalovců‘“. Není bez zajímavosti, jak Písmo používá to slovo „Jerubaal“, tedy odpůrce baala. Tak ho používá Abímelek. V Šekemu byl chrám boha el-berít, el je bůh, berít je smlouva, tedy bůh smlouvy. Jinde je označován jako baal-berít, přičemž to slovo baal znamená pán, ale zároveň to bylo takové obecné označení božstva, falešného boha, jednoho z baalů. Také to slovo el je všeobecné označení boha – a z kontextu je většinou jasné, jestli se mluví o Bohu Stvořiteli nebo o nějakém jiném bohu, modle. Bůh smlouvy byl modlou, baalem. Byl jedním z mnoha baalů, které uctívali Kenaanci. Gedeón byl anti-baal – odpůrce baala, odpůrce model. Zdá se, že ke stejné věci vedl také své syny – aby byli jerubaalovci, odpůrci baala. To snižovalo význam Šekemu, dělalo to z něj modlářské místo – a ve skutečnosti to modlářské místo bylo. 

Nechtěl bych něco svádět na Abímelekovu matku, i když se zdá, že Písmo něco naznačuje. Každopádně veškerá odpovědnost za rozhodnutí a jednání leží vždy na daném jednotlivci, v našem případě na Abímelekovi. A to je věc naší vlastní hříšnosti, která miluje modlářství a touží po něm. Která miluje to, co nám nepatří a chce to mít. „Když to svěříte mě, já budu rozhodovat ve váš prospěch, protože jsem přece jeden z vás!“ To zní jako dnešní politická propaganda. Člověk se od stvoření nezměnil a jeho srdce je stále stejně hříšné. „Otec odmítl být králem. Já stejnou chybu neudělám.“ A nemusím být úplně pasivní, mohu tomu jít také trochu naproti, ne? Jak to tedy je s těmi ambicemi?

Začněme u šekemských. Přišel za nimi Abímekek – a co jim nabídl? Je lepší mít jednoho vůdce, než mnoho nejasných a ještě navíc protivných jerubaalovců. Nemáme na to čas, abychom to prošli důkladně, ale z Písma je jasné, že Bůh chce a vždycky chtěl, aby Boží lid byl veden kolektivně, nikoliv individuálně. I když byl nakonec v Izraeli král, měl ukazovat na TOHO krále, na Pána Ježíše Krista, neměl být TÍM pastýřem, ale měl být podpastýřem. A nakonec v každé době, od samotného počátku až do doby první církve, byl Izrael spravován staršími. To byli muži, jimž ostatní lidé dali svou důvěru a svěřili jim část správy. Starší byl prostě člověk, jemuž ostatní z komunity důvěřovali. Musel tady fungovat tento vztah. To nebyl někdo, kdo by byl dosazený někým jiným. Takovému člověku z podstaty věci nedůvěřujete. Nechcete ho. A je to v pořádku. Tak funguje instituce, ale ne společenství. Ustanovení starší – tedy muži, kteří zasedali v bráně v Izraeli a muži, kteří vedli Kristovu církev na počátku církve – to byli lidé, za nimiž jste šli, když jste nevěděli kudy kam. To byli ti, jimž jste důvěřovali, protože jste je znali a oni znali vás, oni vám mohli dát dobrou a moudrou radu. Ale takto to funguje tehdy, když se zajímáte, když chcete být zodpovědní za svůj vlastní život, a to jako křesťané máme být. Ale hříšná lidská přirozenost hledá zkratky, hledá, jak si věci usnadnit, jak říct, že za to může někdo jiný, že já nenesu zodpovědnost. Kdo nesl zodpovědnost za smrt Gedeónových synů? Na prvním místě rozhodně Abímelek. Ale on by to nikdy neudělal, kdyby ho nepodpořili Šekemští, kdyby mu nedali peníze, aby si mohl najmout muže lehkomyslné a bezohledné. Možná chtěli mít od toho darebáka pokoj, a mysleli si, že to tím skončí. To byla jejich hloupost. Tím to naopak začalo. 

Abímelek chtěl být král. On to chtěl všechno řídit. Nechtěl se s nikým dělit o moc. On chtěl rozhodovat. To je varování z knihy Soudců. Musíme být velmi ostražití, protože kdekoliv se vyskytne takováto nezdravá ambice, bude mít tendenci přerůst v krvavý masakr. Písmo nám dává nejeden takový příklad – králové Izraele, kteří vyvraždili své bratry, aby nepřišli o moc (Jóram, 2Pa 21,4). Je tady muž, který si chtěl koupit Boží moc za peníze, Šimon kouzelník ze Samaří (Sk 8,19). Pro takové jednání máme pěkné české slovo, svatokupectví – kupčení se svatými věcmi, prodávání nebo kupování si Božích věcí, nejčastěji těch zjevných, jako jsou např. pozice v církvi. Jan Hus napsal, že „svatokupectví je nesprávná snaha vyměnit duchovní věc za časnou. Z toho vyplývá, že svatokupec je ten, kdo má nesprávnou touhu kázat, křtít, sloužit mši, modlit se, zpovídat, mazat olejem, oddávat, pohřbívat, žehnat, světit mazance, vzkládat ruce, světit kněží, kostely, kalichy, oltáře, ubrusy, biřmovat, rozdělovat úřady, prodávat místa na pohřeb v kostele nebo na hřbitově či v kapli. Stejně tak je svatokupec každý, kdo chce pomoci druhým k nějakému duchovnímu úřadu výměnou za službu nebo dary nebo to dělá pro své příbuzné nebo z jakékoliv jiné špatné touhy.“ Tolik Jan Hus. Apoštol Jan píše o Diotrefovi, který si osoboval právo být v církvi první a vylučoval ty, kdo s ním nesouhlasili (3J 9–10). To není něco, co by skončilo se středověkou církví. Pořád je tu touha po moci v církvi, snaha ovlivňovat dění podle toho, jak to vidím já, bez ohledu na to, kam mě Bůh postavil. 

III. Kam nás to vede?

Mohli bychom mluvit o mnoha různých věcech v dnešní církvi, které kopírují jednání Abímeleka. Na každém z nás je, abychom je promysleli, promýšleli a vztahovali je do svých vlastních životů. Sem nás totiž náš text vede na prvním místě. Nejde o to, jestli se bratr nebo sestra nechovají jako Abímelek, ale jde o to, jestli se tak nechovám já sám. Můžeme mluvit o Šimonovi kouzelníkovi nebo o Diotrefovi, ale co když jednám úplně stejně jako oni? Znovu a znovu si musíme připomínat, že jde na prvním místě o mé vlastní srdce, o mé vlastní ambice, o mé vlastní jednání. Takže jaké by měly být mé ambice?

Písmo je v tomto bodě velmi jasné. Máme usilovat o posvěcení (1Te 4,3), tedy o zbožnost a o pokoj (Žd 12,14). Tato zbožnost se bude projevovat péčí o sirotky a vdovy a bude se chránit před poskvrnou světa (Jk 1,27). Tohle je to místo, kde všechno začíná. Uvěřil jsem v Pána Ježíše Krista, znovuzrodil jsem se z Ducha svatého, proto chci, aby Duch svatý proměňoval můj život podle míry Kristova života. 

Mojí největší ambicí musí být můj vlastní vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Jestli toto není v pořádku, nebude v pořádku nic dalšího. Nejde o to hledat zalíbení u některých lidí, ale jde o to, chodit s Pánem, hledat to, co se líbí jemu, co chce udělat s mým životem. To je to, co musí být prioritou v mém životě, mou největší ambicí. A potom jsou další věci.

To další věcí je péče o své nejbližší v rámci vlastní rodiny. Bůh nám jasně říká, že kdo se nestará o své nejbližší, je horší než nevěřící (1Tm 5,8). A mluví zde o praktické péči o ty nejbližší, o nakrmení sirotků a vdov v rámci vlastní rodiny. Toto musí být skutečnou ambicí křesťana. To je naším povoláním v díle služby. Je to péče o manžela nebo manželku, je to výchova dítěte, jsme-li rodiče, je to vedení dítěte ke zbožnosti a víře, ke spravedlnosti, právu a pravdě. Toto jsou zbožné ambice křesťanů. To je Kristova láska, která se projevuje na prvním místě u těch nejbližších, ve službě jim. A pokud někde chybí tento krok, jsou všechny další marné a zbytečné. Naše služba začíná u nás doma, začíná v našem vlastním životě. Nezačíná někde ve světle reflektorů, na očích veřejnosti, ale začíná ve skrytosti, kde jenom náš nebeský Otec ví, co se děje a jak věci jsou. Tam potom odplácí zjevně. Je to otázka našeho srdce. 

Abímelekovo srdce bylo nastavené úplně špatně. Chtěl být vidět jako král, chtěl se ukázat před očima druhých i za cenu smrti svých vlastních bratrů. Smrt bratrů byla dokonce způsobem, jak se ukázat, byla cestou, jak se dostat na výsluní, pošlapání druhých bylo způsobem, jak vyvýšit sebe. To je Abímelekova cesta, to je varování před nezdravými ambicemi. A není to něco vzdáleného – za svého života jsem to viděl nejednou, jak ve světě, tak i v církvi. Viděl jsem člověka, který byl zkorumpován mocí, postavením, titulem, jehož dosáhl. Náhle se z něj stal jiný člověk. Nebylo to tak úplně – spíše oheň slávy a moci ukázal, jak to je doopravdy. 

Včera jsme byli v muzeu skla a bižuterie. A promítali tam dlouhý film, který popisoval výrobu nejrůznějších skleněných produktů. A byla tam jedna zajímavá věc – když se sklo dočišťuje ohněm. Sklenice, váza nebo karafa se vystavují ohni, vysokému žáru, aby se zpevnily a nabyly lesku (zde je odkaz na video). To je přesně to, co Bůh dělá s námi. Nechává nás projít žárem svých zkoušek, abychom byli pevní a vyleštění. Tohle je něco, co nelze prověřit dopředu, co musí být prověřeno až u hotového výrobku. Apoštol Pavel ustanovil starší v Efezu. Přesto musel těmto mužům, které znal a které sám vybral říci, že mezi nimi samotnými povstanou tací, kteří budou chtít strhnout učedníky na svou stranu (Sk 20,30). Proč Pavel takové muže vybral? Protože on sám nevěděl, jak obstojí v žáru zkoušek. O několik let později nechal v Efezu Timotea a dal mu úkol, aby ustanovil v církvi starší. Proč? Protože ti, které ustanovil on, selhali, přesně tak, jak řekl. 

  • Hříchy některých lidí jsou zjevné, ještě než dojde k soudu; u jiných vyjdou najevo až na soudu. Právě tak jsou zjevné dobré skutky; a pokud ještě nejsou zjevné, nezůstanou skryty. (1Tm 5,24–25)

Tohle je něco s čím musíme počítat dokonce i v Kristově církvi. Nejsme imunní vůči hříchu. Kéž bychom byli! Ale nejsme. Musí přijít výheň zkoušek, aby ukázala, kdo obstojí, kdo zůstane, kdo je věrný, kdo se stará o Kristovy ovečky a kdo se chová jako nájemce a uteče, když přijde vlk, kdo má druhé za potravu pro sebe a za žebřík, po kterém může ve svém životě stoupat vzhůru. 

Proto nemáme být naivní, a už vůbec ne hloupí. Proto nemám svou naději vkládat v člověka. Mohu s naprostou jistotou říci, že já vás zklamu. Mohu to říci své manželce. Já totiž nejsem Kristus. A chtěl bych vás povzbudit v tom, že nesmíte skládat důvěru a naději ve mně. Naše naděje nesmí být v žádném člověku, ale jen v Bohu samotném. Prorok Micheáš napsal:

  • Nevěřte bližnímu, nespoléhejte na přítele; před tou, jež uléhá po tvém boku, se střez otevřít ústa. (Mi 7,5)

My toužíme po jistotě a neustále ji hledáme u svých bližních. Ale tam není. Oni nás vždycky zklamou. Ten nejlepší přítel, ten nejlepší manžel, ta nejlepší manželka, ty nejlepší děti a nejvzornější rodiče – ti všichni nakonec jednoho dne selžou. Je jenom jeden, který nikdy neselže. Micheáš říká:

  • Ale já budu vyhlížet k Hospodinu, čekat na Boha, který mě spasí. Můj Bůh mě vyslyší. (Mi 7,7)

Žádný Abímelek, žádný král, politik a dokonce ani pastor nemohou dát člověku skutečnou jistotu. Jistota je jenom v Bohu, který se nám dal poznat ve svém Synu, v Pánu Ježíši Kristu. V něm je vtělena plnost Božství. Pokud chceme znát Boha, pokud chceme znát Otce, musíme se zaměřit na Syna. Jeho musíme vyvýšit, k němu musíme jít, jeho potřebujeme poznat. On je hlavou církve. On nikdy nezklame. On je počátek i konec naší víry. On nás dovede až do konce, ke spasení našich duší. Nikdo jiný to nikdy nedokáže. Amen.