Boha si nelze ochočit (Sd 3,7–31)

Bůh povolává vysvoboditele

Jaroslav Kernal, Praha 7. září 2025

Jsme ve třetí kapitole knihy Soudců a slyšeli jsme náš dnešní text – dnes se setkáme s prvními soudci, kteří jsou zmíněni v této knize. S jedním z nich, s Otníelem, jsme se už setkali v první kapitole, ale teprve nyní se dozvídáme, že byl jedním ze soudců a vysvobodil Boží lid. Dneska projdeme tuto třetí kapitolu od sedmého verše do konce a podíváme se jednak na ty příběhy samotné, jednak na to, co si z nich můžeme vzít do našich životů a nakonec na to, jak tato pasáž ukazuje na Pána Ježíše Krista.

Křesťané často upadají do velkého nebezpečí, protože si myslí, že Bůh na ně nějak čeká nebo že potřebuje náš souhlas, aby mohl skrze nás něco udělat. Ale Bůh naprosto svrchovaný. Tím rozhodně nechci říci, že by byl nějak vrtošivý nebo nevypočitatelný, že by jednal v rozporu se svým charakterem nebo v rozporu s tím, co o sobě zjevuje ve svém Slově. Problém je v tom, že my to Slovo neznáme dostatečně a už vůbec neznáme Boha, takže se nám někdy zdá, že Bůh jedná úplně překvapivě. A teprve opožděně, někdy velmi opožděně nám dochází, že to až tak překvapivé nebylo. Někdy máme pocit, že Bůh jedná jenom tehdy, když to odpovídá našim představám a když jim to neodpovídá, tak Bůh nejedná, Bůh tam není. Ale Pána Boha nemůžeme zavřít do krabičky svého myšlení, do svých teologických přihrádek. V knihách Letopisy Narnie, které napsal C. S. Lewis, je lev Aslan, který odpovídá Lvovi z Judy, Pánu Ježíši Kristu. A několikrát se o něm dovídáme, že to není ochočený lev. Je sice mírný a milující, ale je také silný a může být velmi nebezpečný. Náš Bůh je milující, ale je také velmi nebezpečný a nikdo si ho nemůže ochočit. Bůh si používá, koho chce a jak chce – a vždycky to dělá v souladu se svým charakterem a se svým Slovem, v němž se nám dává poznat. Nikdy to není v protikladu.

Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. (Iz 55,8–9)

I. Bůh překvapuje

Náš dnešní text začíná smutnými slovy – jsou to slova, která tvoří refrén nejenom knihy Soudců, ale celého Božího slova, je to něco, co charakterizuje celé lidské pokolení od Adamova pádu až dodnes a Písmo nám ukazuje, že to nebude jiné, že to bude pokračovat až do příchodu Pána Ježíše Krista.

Izraelci se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Zapomněli na svého Boha Hospodina a sloužili baalům a ašerám. Proto Hospodin vzplanul proti Izraeli hněvem a vydal jej napospas Kúšanovi Rišátajimskému, králi aramského Dvojříčí. Izraelci otročili Kúšanovi Rišátajimskému osm let. (Sd 3,7–8)

Izraelci opustili Hospodina a začali sloužit modlám. Někteří komentátoři vykládají jméno Rišátajimský jako arcipadouch, nebo dvojzlovolník. Byl to tyran, jemuž Izraelci otročili osm let. Jestli chcete sloužit cizím bohům, musíte počítat s tím, že se dostanete pod jejich tyranii. Jestliže chcete sloužit hříchu, dostanete se pod tyranii hříchu! Přesně to řekl Bůh Kainovi (Gn 4,7). Řvoucí lev neustále obchází kolem a hledá další sousto. A kdykoliv se dostaneme do takové situace – není příliš těžké se do ní dostat, navzdory tomu, že máme nové srdce a novou přirozenost, protože v těchto botách ještě neumíme chodit a dělají se nám puchýře – kdykoliv to nastane, musíme udělat přesně to, co dělali Izraelci. Tady to trvalo jenom osm let, což ukazuje na to, že ta tyranie byla asi velmi krutá. Podívejte se do devátého verše:

I úpěli Izraelci k Hospodinu a Hospodin jim povolal vysvoboditele.

Otníel! To zní dobře. To je známá postava, dobrý rodokmen, synovec Káleba – to byl přece nějaký bojovník, ne? I Otníel byl bojovník – dobyl Kirjat-sefer, aby získal ženu, dceru Káleba. Bojovník a dcera bojovníka. Je to Boží požehnání, když Bůh dává národu takové lidi. Ale přesto musíme trvat na tom, že Bůh si nevybírá podle rodokmenu. Bůh si nevybírá ani podle zásluh nebo titulů, i když si to dodnes mnozí myslí. Na Otníelovi spočinul Duch Hospodinův a on se ujal soudu nad Izraelem (v. 10). Nemáme tady příliš mnoho detailů, ale jasně vidíme, že Bůh dal Otníelovi sílu vykonat to, co by jinak vykonat nedokázal. Vytáhl proti utlačovateli a zkrušil ho – čteme, že na Kúšana Rišátajimského, arcipadoucha, mocně dolehla Otníelova ruka. A země žila v míru čtyřicet let. Bůh jednal.

Byl to Bůh, kdo poslal Kúšana na Izraelce a byl to opět Bůh, kdo poslal Otníela na Kúšana. Byl to Bůh, kdo zajistil Otníelovi vítězství, byl to Bůh, kdo zachoval zemi čtyřicet let v pokoji. Ale vzpomeňte si, co už nám autor knihy Soudců prozradil dříve:

Avšak ani své soudce neposlouchali, dál smilnili s jinými bohy a klaněli se jim. (Sd 2,17)

Otníel soudil zemi čtyřicet let až do své smrti. A kdybychom tam žili, asi bychom viděli – tedy pokud bychom byli schopní si toho všimnout – jak to jde se zemí krok za krokem, rok po roce z kopce. Často si totiž takových věcí nevšímáme. Žijeme své každodenní životy, máme svého předvídatelného Boha zavřeného ve zlaté teologické klícce a zapomínáme na to, že to je lev, a není ochočený. Jako padlá stvoření máme neuvěřitelnou schopnost vymyslet a najít spoustu cestiček a výmluv, jak se vyhnout tomu, co po nás chce Bůh. Izraelci to dělali. A my to děláme úplně stejně, i když si to o sobě možná nemyslíme. Ale je to proto, že sami sebe nevidíme objektivně.

Izraelci se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto Hospodin dopustil, aby moábský král Eglón nabyl nad Izraelem vrchu, neboť se dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. (Sd 3,12)

Moábský král. Balák, který si zavolal Bileáma, aby mu proklel Izrael, byl moábský král. Tady je další. A Izraelci jsou jeho otroky osmnáct let. Ale Bůh znovu slyší úpění svého lidu a povolává vysvoboditele, Ehúda. Ehúd je trochu zvláštní. Asi sice ne tak moc, jak to vypadá z většiny našich překladů, ale přesto zvláštní je. Většina překladů říká, že nevládl pravou rukou. B21 říká, že byl levák. Fráze, která je zde použitá – že nepoužíval pravou ruku, nebo nevládl jí, je použitá také dále:

Ze všeho toho lidu bylo sedm set vybraných mužů leváků; každý z nich vrhal kameny prakem navlas přesně a neminul se. (Sd 20,16)

Vypadá to, že to byli muži, kteří byli vycvičeni k boji levou rukou. A totéž nejspíš platilo i o Ehúdovi. Byl z Benjamína, což je „syn mé pravice“, tj. „syn zdaru“, ale vládl levicí a došel zdaru. Takto podivného člověka si Bůh vybral, aby skrze něj vysvobodil Izrael. Nemohl si vybrat někoho, kdo vypadal jako ze škatulky? Kdo by tolik nevybočoval? Zrovna leváka? A kromě toho je těch divností v tom příběhu docela víc. Ale to podstatné je, že to byl Bůh, kdo vybral Ehúda, aby vysvobodil Izrael. Obsadili brod a pobili deset tisíc urozených Moábců. Moábský král byl zabit a s ním i mnoho urozených mužů. Moábci byli pokořeni. A země žila v míru osmdesát let. To je veliká Boží milost a velké Boží požehnání. Bůh si nevybírá podle našich představ, ale podle své vůle. A na konci kapitoly pak máme vloženou jednu větičku, která zmiňuje dalšího ze soudců, Šamgara. Nepatří k těm nejznámějším a také toho o něm moc nevíme. Byl to asi nějaký chlap od dobytka. A bodcem na skot pobil šest set Pelištejců. Bůh používá, koho chce. Nevybral si válečníka v plné zbroji, ale pastevce s holí s kovovou špičkou. Použil ho k tomu, aby vysvobodil Boží lid a aby soudil Izrael. A to nás vede k druhému bodu kázání.

II. Bůh se připomíná

Lidé zapomínají na Boha a Bůh je překvapuje. Skrze tato překvapení se Bůh také lidem připomíná. Bůh povolává vysvoboditele a tím se Bůh také připomíná. Bůh povolává své služebníky, které naplňuje svým Duchem a přináší skrze ně své požehnání. Nevypadají všichni stejně, jako třeba vypadají příslušníci některých sekt, které poznáte na dálku a nemusíte se s nimi ani bavit, abyste věděli, z jaké sekty jsou. Bůh povolává své služebníky, kteří jsou mnohdy velmi svérázní a specifičtí – a v knize Soudců to uvidíme snad u všech postav, k nimž se dostaneme. Bůh také připravuje rozličné způsoby vysvobození. Nic se v knize Soudců neopakuje. Není tu žádný ochočený lev, i když lev tady také bude.

Co si tedy můžeme vzít do našich vlastních životů a do života církve z toho dnešního příběhu? Na straně těch mužů, které tady máme, bych chtěl zdůraznit tři věci, které si z toho můžeme vzít. Tou první věcí je všednost, obyčejnost. Nebude to tak vždycky v knize Soudců – uvidíme soudce, který chtěl být králem, uvidíme soudce, který rozhodně nebyl morálním vzorem a byl velmi nevšední kvůli své síle a svému účesu. Je zvláštní – nebo možná není, jak se to vezme – že tento nejméně morální muž, Samson, je nejznámější ze všech soudců. Kdo kdy slyšel o Šamgarovi? Nebo o Tólovi? Ti tři muži v našem dnešním textu jsou obyčejní, všední. Syn Kénijce – Kénijci byli synové Mojžíšova tchána, kteří se připojili k Izraeli a dostali podíl v kmeni Juda. Levák Ehúd. Pastevec Šamgar.

Bůh nám skrze ně připomíná, že používá obyčejné lidi, jako jsme my. Kdo je v Kristu, je nové stvoření, byl přenesen z temnoty do světla, byl učiněn královským kněžstvem. Všichni stejně všední a všichni naprosto jedineční. To je veliké Boží dílo. Na církvi se nebeské mocnosti učí Boží mnohotvaré, rozmanité moudrosti (Ef 3,10). Chtěl bych nás, moji milí, povzbudit, abychom si v tom nejlepším slova smyslu zachovali svoji obyčejnost, všednost, abychom zůstali tím, kým jsme – pouze s tím, abychom díky pohledu upřenému na Pána Ježíše Krista byli stále více proměňováni do jeho podoby.

Druhou věcí, na kterou bych chtěl upozornit a se kterou se znovu budeme setkávat i nadále, je odvaha. Tady jsou odvážní soudcové. Muži, kteří se neváhali postavit do čela a bojovat proti tyranům. Odvaha je něco, o čem se dnes moc nemluví. Dokonce to vypadá tak, že z mužů se mají stát ženy a z žen muži. Ani jedno z toho není možné. Ale pokud jsou k tomu lidé vedeni a tlačeni – a jsou tady politické strany, které takové věci mají ve svých programech, i když to není napsané takhle otevřeně – potom muži přestávají být muži a ženy přestávají být ženami. V tomto schématu samozřejmě není místo pro odvahu. Ale chce to odvahu, aby muž byl v dnešním světě mužem a žena ženou, aby člověk byl člověkem a nestal se ubohým tvorem, který neví, čím je. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a v dnešním světě je toto jedna z oblastí, v níž jako křesťané potřebujeme odvahu, abychom se postavili proti proudu tohoto světa a odmítli nadvládu tyranů, kteří takové věci prosazují.

Boží slovo také zmiňuje odvahu v souvislosti s utrpením a s pronásledováním pro Krista.

Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. (Žd 10,35)

A samozřejmě potřebujeme odvahu ke zvěstování evangelia. To rozhodně není samozřejmost. Učedníci se za to modlili:

„Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.“ Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží. (Sk 4,29–31)

A to nás vede ke třetí věci, kterou jsem chtěl zmínit – a to je naplnění Duchem svatým. I když to v našem textu bylo výslovně řečeno jenom o Otníelovi, bez zmocnění Duchem by ani jeden ze soudců nebyl schopen udělat to, co udělal. A je to něco, bez čeho se neobjedeme ani my. I my potřebujeme moc Ducha svatého. Nebude se projevovat tím, že pobijeme nějaké lidi, ale především tím, že poneseme ovoce Ducha. A to je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23). To je ovoce Ducha. To je důkaz, že tam je Duch svatý přítomný. Kde není toto ovoce, tam může být cokoliv jiného, ale nemůžeme mít jistotu, že tam je Duch svatý. Moc a přítomnost Ducha svatého se bude také projevovat odvahou mluvit slovo Boží. To je zjevný vzorec v knize Skutků – kdykoliv byl někdo naplněn Duchem svatým, s odvahou mluvil Boží slovo. A někdy to Bůh ze své milosti doplnil také dalšími nadpřirozenými věcmi, uzdravením, vyhnáním démona apod. Ale někdy tady ne. Takže si potřebujeme osvojit to, co dělali Izraelci i to, co dělala první církev – abychom úpěli k Bohu, volali k němu a prosili ho, aby se nad námi smiloval, aby nás vysvobodil z našeho modlářství, z naší vlažnosti, aby nás kvůli Pánu Ježíši Kristu očistil od každé poskvrny a aby nás znovu naplnil svým Duchem. Pán Ježíš říká:

Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec z nebe dá Ducha svatého těm, kdo ho o to prosí! (Lk 11,13)

A tady se zase dostáváme k tomu, o čem jsme mluvili na začátku – k našim představám a k Bohu ve škatulce. Snažíme se Boha vtěsnat do našich představ a škatulek, ale Bůh je větší než všechny škatulky. Přesahuje všechny naše představy. Proto bychom neměli být rychlí k odpovědím a soudům, a to především co se týče nějakého Božího jednání – ať už s námi jako jednotlivci, nebo s jinými lidmi nebo dokonce se sbory.

Jaký je náš pohled na Boha? Jak ho známe? Vede nás k úžasu a k lásce? To je o našem osobním vztahu s ním. To je něco, co nemůže nikdo jiný ovlivnit. Teda, do nějaké míry může, jak jsme viděli minule v případě těch zvědů, které Mojžíš poslal na průzkum zaslíbené země, a oni ji všemu lidu svými zlými pomluvami pohaněli, takže lid začal reptat proti Mojžíšovi i proti Bohu. Ale pokud člověk stojí pevně a nenechá se svést pomluvami ani jiným pokušením, záleží jeho vztah s Bohem na něm. Jde o to, zda ho chceme víc znát nebo ne. A můžeme se spolehnout na to, že Bůh v tom není pasivní, ale vždy jedná.

III. Bůh nezapomíná

Nevíme, jak přesně na sebe navazovaly jednotlivé příběhy v našem textu. Už jsme mluvili o tom, že kniha Soudců není sestavená chronologicky. Ale kdyby to tak bylo, máme tady v jediné kapitole celkem 146 let (8+40+18+80), kdy lidé střídavě odpadali od Boha a potom pod tíhou nějakých tyranů zase úpěli k Bohu a Bůh je vysvobozoval. Bůh nezapomíná na svůj lid. Bůh posílá vysvoboditele. Bůh nezapomněl na svá slova, která řekl hadovi, že símě ženy mu rozdrtí hlavu. Bůh nezapomněl na svůj lid, a když se naplnil stanovený čas, poslal vysvoboditele, který zachránil svůj lid z jeho hříchů. A my ho můžeme vidět na všech třech postavách, o nichž jsme dneska mluvili.

Je tady statečný bojovník Otníel, na němž spočinul Duch Hospodinův a který se ujal soudu nad Izraelem a bojoval proti aramejskému králi a mocně na něm spočinula jeho ruka.

Bůh poslal svého Syna, aby se stal jedním z nás, a aby nás vysvobodil z rukou arcipadoucha, ďábla. Do jeho otroctví jsme se všichni narodili. David jasně mluví o tom, že byl hříšný od okamžiku, kdy ho počala jeho matka (Ž 51,7). A Pavel napsal:

I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu. I my všichni jsme k nim kdysi patřili; žili jsme sklonům svého těla, dali jsme se vést svými sobeckými zájmy, a tím jsme nutně propadli Božímu soudu tak jako ostatní. (3f 2,1–3)

Pán Ježíš byl počat Duchem svatým, Proto anděl mohl říci Marii, že její dítě bude svaté. Když Pán Ježíš dospěl, byl pokřtěn v Jordánu a potom na něj sestoupil Duch svatý v podobě holubice. V moci Ducha svatého konal mocné činy a zaměřil se na svůj hlavní cíl – na cestu do Jeruzaléma, kde měl být ukřižován. Šel na kříž a mocně tam rozdrtil ďábla, porazil hřích a přemohl smrt. Mocně na ně dolehla jeho ruka. A co přinesl těm, kdo v něho věří? Kromě svobody a odpuštění hříchů nám přinesl pokoj. Máme pokoj s Bohem. V něm, v Kristu je náš pokoj, náš mír, naše utišení, naše spokojenost, uspokojení. Nyní můžeme žít v pokoji – navzdory všem zmatkům, tlakům, bojům a všemu, co se kolem nás děje. Máme mocného vysvoboditele a soudce, který se o nás stará.

A podobně jako Ehúd zasadil smrtelnou ránu tomu zlému. Ehúd přinesl obětní dar moábskému králi a utlačovateli Eglónovi. Tak se dostal až do jeho nejtěsnější blízkosti a potom ho tváří v tvář zabil. Potom obsadil brody a vybojoval slavné vítězství nad Moábci. Úplně stejně pohlédl ten, který je nazván původcem života (Sk 3,15), do tváře smrti. Přinesl sám sebe jako obětní dar, přinesl vlastní tělo, na které nechal vložit naše hříchy a potom na něm snášel trest za ně. Bůh na něj vylil svůj svatý hněv a dal mu odměnu za hřích – smrt. Ďábel se možná v té chvíli radoval, že zvítězil, protože Boží syn, mocný vysvoboditel, zemřel a byl pohřben. Ale on byl svatý a sám o sobě se nikdy nedopustil hříchu. Proto ho smrt nemohla udržet ve své moci. Jako Ehúd vystoupil nahoru do horního pokoje krále Eglóna, Pán Ježíš sestoupil do nitra samotné smrti, aby ji zevnitř roztrhal na kusy. Do samotného srdce smrti vnesl život. A tak přemohl smrt. Nemohla ho udržet ve své moci. A přemohl také toho, kdo smrtí vládne, ďábla. Smrt i ďábel jsou poražení nepřátelé. Nyní je potřeba vyrazit s Pánem Ježíšem v čele k jordánským brodům a pobít zbylé nepřátele. Minulý týden jsme o tom mluvili, že tento boj začíná u nás, protože je to boj o naše posvěcení, boj o to, abychom zůstávali skryti v Kristu, aby on byl naším pevným hradem. On vybojoval to slavné vítězství, on přemohl toho zvráceného krále, on svolává své věrné, shromažďuje svou církev. A neshromažďuje nás jenom jako svou nevěstu, ale také jako nebeské vojsko. Muž, který nebojoval svou pravicí, ale položil za nás svůj život. Toho následujeme, za ním jdeme. Přijde nám vstříc jako válečník a postaví se do poslední bitvy. Z jeho úst bude vycházet dvojsečný meč a bude jím pobíjet své nepřátele. A my spolu s ním budeme soudit celou zemi.

Moji milí, to je slavný úděl Božího lidu. A to je slavný vůdce Božího lidu, který vybojoval mocné vítězství. Který se o nás také stará. Šamgar nastoupil po Ehúdovi. Země žila v míru osmdesát let – dost možná právě kvůli Šamgarovi. Místo Moábců, kteří byli rozdrceni, se na druhé straně začali zvedat jiní nepřátelé – Pelištejci. Ale Šamgar jich pobil šest set bodcem na pohánění dobytka. Obyčejnou věcí, holí, která slouží k ukáznění neukázněných. A náš Pán se o nás stará úplně stejně. Nedovolí nepřátelům, aby se přiblížili. Nic nás nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši (Ř 8,35). Jako dobrý pastýř Pán pase své ovečky a zahání zlé vlky, kteří by chtěli trhat stádo. Na jeho ovečkách potom je, aby zůstávaly v jeho blízkosti a nekoukali za plot, jestli tam náhodou není zelenější tráva. Stačí zůstat v něm a u něj. On nás miluje a nikdy nás neopustí ani se nás nezřekne.

Tak vidíme, že i z knihy Soudců se můžeme dostat k Pánu Ježíši Kristu. Jenom potřebujeme mít na mysli i na srdci jeho samotného. A tak pohleďte na původce a dokonavatele naší víry, pozvedněte zrak k našemu vysvoboditeli. Byl tak všední, tak obyčejný, Izajáš říká nevzhledný, že jsme po něm netoužili, protože jsme ho neznali. Ale dal se nám poznat a my jsme byli přemoženi jeho odvahou, se kterou šel na kříž, viděli jsme jeho jistotu, se kterou vrhnul do té nejhorší vřavy, kterou bychom nepřáli ani našim nepřátelům – na římský kříž. Viděli jsme, jak byl plný Ducha svatého a tam z toho kříže volal: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).

Pane, děkujeme ti, že jsi nám otevřel mysl, abychom rozuměli Písmům a že jsi nám otevřel Písma, abychom viděli tebe, našeho vysvoboditele, soudce a jediného pravého Krále. Pane, vyznáváme, že tě milujeme a prosíme tě o plnost Ducha svatého i odvahu, abychom mluvili směle tvé slovo a vyhlašovali evangelium všemu stvoření. Amen.

Sd3-7–31-osnova.pdf (221.43 KB)