Bojuj dobrý boj (1Tm 1,18-20)

1. Timoteovi

Boj o víru a dobré svědomí

Jaroslav Kernal, Praha 6. listopadu 2016

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Jsme na konci první kapitoly Pavlova prvního dopisu Timoteovi, a skrze Timotea církvi do Efezu. Přečteme celou první kapitolu, abychom si připoměli širší kontext a potom se budeme zabývat posledními třemi verši (1,18-20).

Pavel žádal Timotea, aby zůstal v Efezu a věnoval se nelehkému úkolu – dát do pořádku tamní církev, která byla rozbitá falešným učením. Podobně jako Titus na Krétě i Timoteus v Efezu měl na jedné straně zavřít ústa falešným učitelům a na straně druhé budovat svaté ve víře a v lásce ke Kristu. To je úkol, který je vpravdě nadlidský. Ani jedna z těch dvou věcí není jednoduchá a snadná, ani jedna z nich se nedělá dobře, ale stojí člověka mnoho sil, mnoho přemáhání i bolesti. To je důvodem, proč Pavel připomíná Timoteovi evangelium, protože tento úkol je možné udělat jedině z moci Boží, která se zjevuje v Kristově evangeliu.

1 Timoteovi 1:15 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.

Když potom ve čtvrté kapitole znovu mluví o boji s falešnými učiteli, kteří sváděli církev démonským učením, když Pavel mluví o zápase, který musí Timoteus podstupovat a o tom, že se má cvičit ve zbožnosti, znovu mu připomíná evangelium, které je základem, na kterém stojíme:

1 Timoteovi 4:9-11 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu. Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitel všech lidí, zvláště věřících. To přikazuj a tomu uč.

Evangelium je Boží mocí ke spasení (Ř 1,16) i Boží mocí ke svatému a zbožnému životu. Bez evangelia není možné žít věčný život a bez evangelia není možný žít svatý život. Prolitím Kristovy krve jsme už nyní ospravedlněni (Ř 5,9), prolitím jeho krve jsme jednou provždy dokonale posvěceni (Žd 10,14).

To je moc evangelia. Proto na něm musíme stavět, z evangelia musíme čerpat sílu, žít ve víře v evangelium a skrze evangelium růst v poznání Boha. Pavel vrací k úvodním slovům svého dopisu a znovu jimi povzbuzuje Timotea:

1 Timoteovi 1:5 Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

V našem textu povzbuzuje Timotea k boji tváří tvář protivníkům, kteří byli vlky v rouše beránčím. Tento boj je bojem o víru a o čisté svědomí, které má Timoteus zachovat. Pavel také ukazuje Timoteovi, jak on sám bojoval tento boj v Efezu, když ve víře přemáhal ty, kteří vírou a dobrým svědomím pohrdli.

I. Povzbuzení k boji (v. 18)

1 Timoteovi 1:18 To ti kladu na srdce, synu Timoteji, ve shodě s prorockými slovy, která byla o tobě pronesena, abys jimi povzbuzen bojoval dobrý boj…

Pavel dobře rozumí tomu, že práce, kterou musí Timoteus udělat v Efezu nebude žádnou procházkou růžovým sadem. Proto také v předchozích verších zdůrazňuje evangelium. Proto vzdává chválu velikému Bohu:

1 Timoteovi 1:17 Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků.

Připomíná Timoteovi, kdo je náš Bůh, připomíná mu, komu patří čest a sláva – jedině Bohu, který svou slávu nikomu nedá, který se nebude dělit s falešnými učiteli, s učiteli zákona, kteří se v Efezu stejně jako v Galácii chtějí jenom chlubit vnějšími věcmi. Pavel o nich napsal:

Ga 6:13 Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

Chtějí, abyste zachovávali zákon, aby se mohli chlubit tím, co je vidět navenek. Ale Bůh kraluje – nepomíjíjecí, neviditelný Bůh. Bůh, který nehledí na to, co má člověk před očima, ale který hledí k srdci! Co je před Bohem převzácné? Poslouchejte dobře, co o tom říká Petr:

1Pt 3:4 … to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch.

Co je neviditelné a nepomíjitelné, je před Bohem převzácné! Králi věků, neviditelnému a nepomíjitelnému Bohu buď sláva! Proto je v tomto kontextu tak důležité evangelium! Pavel Timoteovi jinými slovy říká totéž, co napsal křesťanům do Galácie, kteří od evangelia Kristova utíkali k zákonu:

Galatským 3:1-2 Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil - vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný! Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno: dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli?

Toto nařízení svěřuji tobě, synu Timoteji… Proto je evangelium tím základem, na kterém má Timoteus stavět. Je poslaný do boje a Pavel mu připomíná jednak evangelium a jednak prorocká slova, která o něm byla vyřčena. Připomíná mu evangelium v souladu s předchozím proroctvím o něm.

O Timoteovi bylo vyřčeno proroctví – podle prorockého pokynu mu byl dán dar, když na něj starší sboru vložili ruce. Nevíme přesně, kdy k tomu došlo, ale můžeme se domnívat, že se to stalo v Lystře, když se Pavel rozhodl vzít Timotea s sebou. Je dost pravděpodobné, že Timotea, o kterém bratří v Lystře a v Ikoniu vydávali dobré svědectví, vyslala tamní církev na cesty spolu s Pavlem. A součástí tohoto vyslání mohlo být pověření sboru, kdy na něj starší vložili ruce, modlili se za něj a jako církev ho vyslali na misijní cestu s Pavlem.

Všimněte si, že Pavel mluví o tom, že proroctví, které se týkalo Timotea, bylo v souladu s evangeliem, doslova s tím přikázání, o kterém Pavel mluvil v předcházejících verších. Je to drobný poznatek, který nám ukazuje, že ani osobní proroctví, které se týkalo jednotlivce a jeho služby, nebo jeho obdarování, nešlo za rámec, nad rámec nebo mimo rámec Písma.

Pro Timotea to mělo být povzbuzením. Důraz v tomto smyslu je položen na přikázání, tedy na evangelium, na to, co Pavel klade Timoteovi na srdce a proroctví, které bylo o Timoteovi vyřčené, je k tomu připojené. To, na čem měl Timoteus stavět, bylo Boží slovo zvěstované v evangeliu, nepohnutelné Slovo zapsané v Písmech – nebylo to proroctví, které by mělo být určující. Obojím – jak evangeliem, tak proroctvími, měl být Timoteus povzbuzen k tomu, aby bojoval dobrý boj, ale samotný základ, na kterém musel stavět, byl v Písmu.

Chci to zdůraznit, protože dnes se lidé – podobně jako mnoho Židů v Pavlově době – honí za zázračnými znameními, ale pomíjejí pravdu zapsaného Božího slova. Řídí svůj život pocity, zážitky, nejrůznějšími duchovními projevy, ale když je vedete do Písma, tak to je něco, čemu nechtějí svůj život podřídit. Ale podívejte se na Timotea! Pavel mu přikazuje, aby bojoval dobrý boj, a povzbuzuje ho k tomu. Neříká mu, že bez proroctví nemůže bojovat dobrý boj, jak můžete dneska občas slyšet, ale říká mu, že základem pro dobré bojování bude Boží slovo, evangelium, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky, které jde ruku v ruce s proroctvími, která byla o Timoteovi vyřčena.

Podívejte se do osmnáctého verše, jaký boj má Timoteus bojovat – na prvním místě je zde řečeno, že to je dobrý boj. V kontextu první kapitoly je to boj o církev, boj s falešným učením, boj s vlky, boj o pravdu evangelia – a Pavel takový boj nazývá dobrým bojem. K popisu boje používá slovo dobrý, kaloj, což se dá přeložit také jako krásný, znamenitý, vhodný, správný, dobrý v morálním slova smyslu. Tento boj je tím nejlepším, co může křesťan dělat.

Když se ve druhém listu Timoteovi Pavel loučí s Timoteem, protože očekává své brzké odsouzení, říká mu známá slova:

2 Timoteovi 4:7 Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval.

Dobrý boj – to je popis celého křesťanského života. Nevěřte falešným učitelům evangelia prosperity nebo falešného evangelia pohodlí a bezproblémového života – Bůh nám ve svém slově nikde neslibuje, že v tomto světě budeme mít ustláno na růžích. Je to přesně naopak – dokud budeme v tomto těle a dokud budeme v tomto světě, povedeme boj. Stejný boj, jaký vedl Pavel, stejný boj, k jakému povzbuzuje Timotea – boj o církev, boj s falešným učením, boj s hříchem a s vlastní tělesností, leností, pohodlností, boj se světem i s ďáblem. Když jsme uvěřili, stali jsme se vojáky Ježíše Krista a byli jsme nasazeni do boje. Z Boží milosti nejsme většinou v té největší vřavě, díky Boží dobrotě máme mnoho příležitostí a času k tomu, abychom si léčili rány a nabírali síly, ale nikdy nesmíme zapomenout na to, že pořád jsme uprostřed války, která se vede o lidské duše, která se vede o naší vlastní duši.

Evangelium je to, co z našeho boje dělá dobrý boj. Tento boj je velmi těsně spjatý s evangeliem, protože je to:

II. Boj víry (v. 19a)

V čem spočívá podstata boje, který vedeme? Víme, že se jedná o duchovní boj – dokonce i boj s falešnými učiteli, je duchovním bojem:

Ef 6:12 Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla.

Křesťanský boj, žádný křesťanský boj, není tělesným bojem. Nedobýváme fyzické království a zbraně našeho boje nejsou světské (2K 10,4). Svou sílu hledáme u Pána, v jeho veliké moci (Ef 6,10), což nám znovu ukazuje na to, jak náš boj souvisí s evangeliem – jak je nezbytné, abychom stáli na evangeliu, na tom, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Není žádné jiné místo, odkud bychom mohli čerpat sílu k dobrému boji, které vedeme. O jakém boji mluví apoštol ve svém dopise Timoteovi?

1Tm 1:19 … abys … bojoval dobrý boj a zachoval si víru i dobré svědomí…

Dobrý boj, který vedeme, je bojem víry. Boj o víru jednou provždy odevzdanou svatým. Je to boj o dobré svědomí. Podívejme se na tyto dvě věci trochu blíže, abychom porozuměli, jak souvisí s kontextem první kapitoly. V originálním není na začátku devatenáctého verše spojka, ale je tam přechodník přítomný slovesa mít (KRAL, ČSP) – maje nebo ještě lépe Pavlík – zachovávaje si víru a dobré svědomí. To nám ukazuje na charakter boje, který máme bojovat – je to boj o víru a ve víře, je to boj o pravdivost víry, je to boj o dobré svědomí. Celá podstata tohoto boje spočívá v tom, aby si Timoteus zachoval víru a dobré svědomí. Což je refrén celého prvního listu Timoteovi – jsou to slova, s nimiž se budeme opakovaně a nejrůznějšícho podobách setkávat v tomto listě stále znovu:

1 Timoteovi 4:16 Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.

To je dobrý boj, který vedeme. To je nejlepší odpověď na všemožné falešné učení, které se šíří napříč církvemi. To je způsob, jak bude Timoteus nejlépe připraven na umlčení falešných učitelů. Pavel ho povzbuzuje, aby:

A. Zachoval si víru

Co si máme na tomto místě představit? Co je to víra? Boží slovo říká:

Židům 11:1 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Křesťanská víra, víra, která vede ke spasení, se skládá z několika součástí – tento verš popisuje tři věci, které spolu dohromady tvoří křesťanskou víru. Jednak je tady obsah víry, tedy skutečnost, na kterou se spoléháme. To je něco, co souvisí s poznáním. Jedná se o zprávu evangelia, je to skutečnost, které věříme, je to informace, která musí být naprosto pravdivá a spolehlivá. Pokud byste se spolehli na to, co není pravda, budete zklamáni. I kdybyste sebevíc věřili tomu, že metrem dojedete do Ústí nad Labem, budete zklamáni. Můžete se spoléhat na to, že když se budete klanět kameni, tak vás to zachrání. Ale budete zklamáni, protože to je lež. Můžete se spoléhat na to, že Bůh na soudu nějak přimhouří oči a přihodí na misku vah nějaký ten dobrý skuteček, který jste náhodou spáchali, ale budete zklamáni, protože tak to rozhodně nebude. Nebo se můžete spoléhat na to, že Ježíš čeká na vaše rozhodnutí a protože jste se pro něj rozhodli, budete zachráněni. Ale znovu budete zklamáni, protože ani to není pravda. Mohli bychom mluvit o tom, že tady je intelektuální část víry – je tady nějaký soubor pravd, na které se spoléháme. Musí se jednat o pravdu, která bude průkazná, doložitelná a nezpochybnitelná. Musí se jednat o pravé evangelium, které Pavel v našem textu shrnul slovy:

1 Timoteovi 1:15 Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného souhlasu: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky.

Toto je místo, kde víra souvisí s doktrínou, tedy s učením. Proto mluvíme o tom, že se potřebujeme držet čistého učení Božího slova. Ale samotná čistota učení nestačí! Tím neříkám, že není důležitá – říkám, že je naprosto nezbytná, ale nestačí. K čistotě učení musíme připojit ještě přesvědčení, tedy jistotu. Jsme si jisti tím, co nevidíme. Nikdo z nás neviděl Krista, přesto v něj věříme.

1 Pt 1:8 Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte.

K tomuto přesvědčení musí být připojeno ještě spolehnutí se, důvěra. Můžu vědět o nějakých věcech – mohu vědět o Kristu, mohu být o Něm přesvědčen. Mohu si být jistý tím, že Kristus žil, zemřel, vstal z mrtvých a žije. Ale pokud se na to nespolehnu, tak to není skutečná víra. Pokud tomu nebudu naprosto bezvýhradně důvěřovat, nebudu spasen. Spolehnutí se, důvěra, se projeví poslušností, jednáním, skutkem víry – projeví se tím, že pravda, kterou jsem poznal, a o které jsem přesvědčen, se stane součástí mého života, tedy promění moje jednání, budu podle této pravdy, podle tohoto svého přesvdčení, jednat!

Kdykoliv v Božím slově čteme o víře, potřebujeme mít na paměti všechny tři tyto části – poznání, přesvědčení i spolehnutí se. I když je v různých textech a na různých místech položen důraz na některý z těchto prvků, vždycky tam budou obsaženy všechny tři. Když Ježíš říká ženě, která trpěla dvanáct let krvácením, že její víra jí zachránila, zdůrazňuje ono spolehnutí se, které tu ženu vedlo k tomu, že šla za tím, kterého poznala jako zaslíbeného Mesiáše, a o kterém byla přesvědčena, že on jediný jí může pomoct – proto se protlačila zástupem, aby se dotkla alespoň třásní jeho šatu. Když Ježíš říká v Janovi:

J 14:11 Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!

Zdůrazňuje ten prvek přesvědčení. Podívejte se na to, co dělám a přesvědčte se o tom, že jsem tím, za koho se prohlašuji. A jestli nevěříte slovům, podívejte se na skutky, které jsou dostatečným svědectvím.

Když nevlastní bratr Ježíše Juda píše křesťanům, aby zápasili o víru jednou provždy odevzdanou svatým (Ju 3), zdůrazňuje onen první, doktrinální aspekt víry – klade důraz na čisté učení, bez kterého nemůže existovat zdravá zachraňující víra. A totéž je důrazem také našeho textu.

V pátém verši první kapitoly Pavel psal o upřímné víře, nepokrytecké, tedy pravdivé víře. V patnáctém verši mluví o věrohodném slovu a nyní o tom, aby si Timoteus tváří v tvář falešným učitelům, kteří převraceli pravdu, zachoval víru. To je boj, který musí vést – aby zůstal v pravdě Božího slova, aby měl víru, která bude skutečnou, pravou, nepokryteckou vírou. Aby věřil věcem, na které se může skutečně spolehnout. Je to jenom pravda, která může člověka osvobodit a je to zase jenom pravda Božího slova, která člověka také posvěcuje. A to je náš zápas – musíme zápasit o to, abychom věřili pravdě. Abychom nebyli jako Hymenaios a Alexandr, kteří ztroskotali ve víře. Co to znamená? Dali se na prázdné řeči (v. 6) a to je vedlo k rouhání, tedy ke lživému, falešnému mluvení o Bohu. S tím úzce souvisí:

B. Dobré svědomí

Musíme rozumět tomu, že lidské svědomí a ani lidský rozum nejsou neomylné, nejsou to dokonalé a bezchybné nástroje, ale jsou poškozené hříchem, jsou porušené. Když Pavel mluví o nevěřících lidech, říká:

Titovi 1:15 Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny.

Jak se to projevuje? Podívejte se do dalšího verše:

Titovi 1:16 Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

Převrácené svědomí se projevuje pokrytectvím na prvním místě. Není to upřímná, nepokrytecká, pravdivá víra, ale je to převrácenost, která říká, že věří v Boha, ale svým jednáním to popírá. Pavel znovu popisuje takové lidi:

2Tm 3:5 … budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.

Znovu se podívejte do toho textu, protože dobře vysvětluje, jak to vypadá:

2 Timoteovi 3:6-8 Patří k nim ti, kdo vnikají do rodin, aby nalákali lehkověrné ženy plné hříchů, ovládané rozličnými touhami, které by se pořád chtěly učit, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy. Jako Jannés a Jambrés odporovali Mojžíšovi, tak i ti falešní učitelé odporují pravdě. Jsou to lidé se zvrácenou myslí, kteří ve víře selhali.

Všimněte si těch důrazů – lehkověrné ženy – tedy berou víru lehkovážně, nemohou přijít k poznání pravdy, odporují pravdě a jsou to lidé se zvrácenou myslí. Co o nich Pavel říká – že ve víře selhali. Pravda a víra jsou nerozlučným párem a jejich dítětem je dobré svědomí. Kde je dobrá víra, opravdová víra zakotvená v pravdě, tam bude také dobré svědomí. To je dobrý boj, který bojujeme. To je duchovní boj, ke kterému jsme povoláni. To je boj, který může vyrůstat jenom z čistého a nepokřiveného evangelia. Věříte evangeliu? Spolehli jste se na dokonalou oběť Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty? Potom bojujte dobrý boj a usilujte o to, abyste si zachovali ryzí a neposkvrněnou víru a čisté a dobré svědomí. Kéž je evangelium motorem, který vás požene k tomu, abyste se drželi Krista vzkříšeného z mrtvých, na něm budovali základy, do něj zapustili kořeny, k němu vzhlíželi, a tak bojovali dobrý boj víry.

Židům 12:1-2 Odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.
Filipským 3:12 Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.

V kontextu dobrého boje Pavel povzbuzuje Timotea a vedle pozitivních příkladů víry a dobrého svědomí, mu dává ještě negativní příklad:

III. Ztroskotanci víry (v. 19b-20)

1 Timoteovi 1:19-20 … zachoval si víru i dobré svědomí, jímž někteří lidé pohrdli a tak ztroskotali ve víře. Patří k nim Hymenaios a Alexandr, které jsem vydal satanu, aby se odnaučili rouhat.

Pavel povzbuzuje Timotea tím, že mu ukazuje, jak sám jednal s těmi, kteří selhali ve víře, kteří se odvrátili od pravdy a učili falešné věci. Druhá polovina devatenáctého a dvacátý verš nám ukazují vývoj hříchu, genezi hříchu – popisují, co se děje v člověku a s člověkem a tak nám ukazují, na co si musíme sami dávat dobrý pozor a kam musíme napřít své úsilí v boji víry. Jsou tady tři kroky, které vedou k odhalení nevíry uprostřed Božího lidu. Jsou tady dva lidé, o nichž toho mnoho nevíme, jejich jména se možná opakují v druhém listu Timoteovi, ale nemůžeme si tím stoprocentně jistí, ale není podstatné, jestli blíže známe tyto lidi – důležité je, co se z jejich odpadnutí můžeme naučit. To první, co u nich vidíme, je:

A. Pohrdli dobrým svědomím

Všimněte si, že když mluvíme o Hymenaiovi a Alexandrovi, tak v devatenáctém verši ještě nejsou na scéně. V devatenáctém verši Pavel mluví o mnohem větší skupině lidí – jsou to lidé, kteří pohrdli dobrým svědomím. Jsou to lidé, kteří byli v církvi, kteří vypadali jako křesťané, kteří vyznávali Krista, kteří rostli, ale… jakoby najednou se něco v jejich životech stalo: pohrdli dobrým svědomím. Pavel připomíná podobné lidi v listu Filipským:

Fp 3:18-19 Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže; jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.

Tady je něco, co přichází skoro nepozorovaně, co se pomalu a postupně vkrádá do života člověka, něco, co začíná drolit a podemílat dobré svědomí. Obvykle není na začátku něco velkého – i v našem textu je rouhání až na konci, je až výsledným projevem, který má své kořeny hluboko v neznovuzrozeném srdci člověka. To srdce sice chvíli – a mohlo jít i o celé dlouhé roky – na povrch vypadalo dobře, ale potom se ukázalo, že je to srdce falešné. Přišel malý kompromis – a kompromis to je narušení dobrého svědomí. Vím, že bych to dělat neměl, vím, že se to Bohu nelíbí, vím, že to je hřích, ale… Najdeme desítky a stovky takových „ale“ ve svých vlastních životech! Malý kompromis, „malý“ hřích, který je tak malý, že ho ani nepotřebujeme vyznávat, malý problém, který je tak malý, že ho nepotřebujeme ve svém životě řešit a místo toho najdeme spoustu dobrých důvodů – dokonce i biblických důvodů – proč to řešit nemusíme… Malý kompromis, který ničí dobré svědomí. Jestliže neobnovujeme své smýšlení Božím slovem, jestliže nevyznáváme své hříchy Bohu a neprosíme o odpuštění, potom tento malý kompromis povede k pohrdnutí dobrým svědomím. Cesta na toto místo může trvat velmi dlouha, může být velmi pomalá, ale odtud už se ubírá velmi rychle:

B. Tak ztroskotali ve víře

Otočte se mnou do čtvrté kapitoly:

1 Timoteovi 4:1-2 Duch výslovně praví, že v posledních dobách někteří odpadnou od víry a přidrží se těch, kteří svádějí démonskými naukami, jsou pokrytci, lháři a mají vypálen cejch na vlastním svědomí.

Pohrdli dobrým svědomím a tak ztroskotali ve víře. Pohrdli dobrým svědomím, takže nakonec zapřeli víru. Možná dlouho dobu byla jejich víra pokrytecká, ale nakonec se ukázalo, že pohrdli dobrým svědomím a odpadli od víry. Jejich srdce nikdy nebylo zakotvené v pravdě, jejich svědomí nikdy nebylo očištěné od mrtvých skutků (Žd 10,22). Jsou to lidé, kteří ztroskotali ve víře. Takovými lidmi byli Hymenaios a Alexandr. Možná se jednalo o starší efezského sboru, protože je mezi mnoha dalšími Pavel jmenuje jménem. Rozhodně to byli lidé, kteří byli známí – a znal je i Timoteus. Pohrdání dobrým svědomím je dovedlo k tomu, že zroskotali ve víře a:

C. Stali se rouhači

Místo aby oslavovali Krista a vyvyšovali ho, rouhali se mu. Možná tím, že používali Krista jako prostředek pro své obohacení, jak o tom mluví Pavel:

1 Timoteovi 6:3-5 Jestliže někdo učí něco jiného a nedrží se zdravých slov našeho Pána Ježíše Krista a učení pravé zbožnosti, je nadutý, ničemu nerozumí a jen si libuje ve sporech a slovních potyčkách. Z toho vzniká závist, svár, urážky, podezřívání, ustavičné hádky lidí, kteří mají zvrácenou mysl a jsou zbaveni pravdy, a zbožnost pokládají za prostředek k obohacení.

To je rouhání! Falešné učení o Kristu – to je rouhání. Převracení milosti v nezřízenost – to je rouhání. Přinášení rozporů, rozkolů a hádek do Kristovy církve, to je rouhání se Kristu. V tom nejširším slova smyslu – cokoliv se nepodřizuje Kristu, je rouháním.

Jak máme naložit s takovými lidmi? Pavel to říká: Vydal jsem je satanu! Co to znamená? Velmi jednoduše to znamená vyloučit takového člověka z Božího lidu. Ukažte mu, že k vám nepatří (2Te 3,14). Odstraňte zlo ze svého středu (1K 5,2). Ale cílem není „jenom“ zřeknout se takového člověka – cílem je náprava:

1 Korintským 5:5 … vydejte toho člověka satanu ke zkáze těla, aby duch mohl být zachráněn v den Páně.

To je důvod, proč v církvi musíme vykonávat kázeň, proč se musíme napomínat navzájem – a pokud se objeví někdo, kdo se nechce zříct svých hříchů, kdo nechce žít podle naučení Boží slova, máme mu ukázat, že k nám nepatří. Pokud je to někdo, kdo do té doby žil řádně jako křesťan, máme to dělat s nadějí, že bude naším důsledným a laskavým jednáním zahanben a povede ho to k pokání. A to musí být cílem našeho jednání. To bylo také Pavlovým cílem – aby se odnaučili rouhat, tedy aby se vrátili zpátky na cestu pravdy, ke zbožnosti, k lásce ke Kristu a ke svatým.

Jakubův 5:19-20 Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět, vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.
Galatským 6:1-2 Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení. Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.

Proto tak moc potřebujeme evangelium, proto si musíme připomínat, že Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. A vždycky musíme mít na paměti totéž, co dodává Pavel – já k nim patřím na prvním místě. Ale došel jsem slitování… Milovaní, bojujte dobrý boj víry, vzepřete se ďáblu, aby utekl, vzepřete se pokušení, nedovolte kompromisu, aby poskvrnil vaše očištěné svědomí. Jděte ke Kristu a svou sílu hledejte u něj, v jeho veliké moci. Amen.