Biblická církev Praha

Dokonalost a nádhera vyvolení

Pavel Steiger, Praha, 19. srpna 2018

Než dnes přistoupíme k III. části pojednání o Božím nepodmíněném, svrchovaném vyvolení, zaposlouchejme se a vstřebejme následující biblický text:

• Neboť v Písmu stojí: `Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben´. Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to `kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným´, ale i `kamenem úrazu a skálou pádu´. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu také byli určeni. Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží; pro vás `nebylo slitování´, ale nyní jste došli slitování. (1Pt 2:6-10)

Ať jsou nám tyto verše páteří našeho dnešního zamyšlení nad Písmem. My jsme rod vyvolený! Kdysi jsme nebyli ani lid! Ale nyní jste došli slitování!!! Vryjme si slitovného Boha hluboko do svých srdcí!

Hospodin zaslíbil skrze Mojžíše Izraelcům, že budou výše zmíněným vyvoleným rodem, tj. Královstvím kněží, pod jednou podmínkou, totiž, budou-li Ho skutečně poslouchat:

• Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. To jsou slova, která promluvíš k synům Izraele. (Ex 19:5-6)

Žádný Izraelita nemohl skutečně poslouchat, žádný přirozený člověk nemohl dodržet zákon. Pouze člověk, nadpřirozeně počatý Duchem svatým v přirozeném Mariině lůně byl schopen zákon naplnit. A tak každý, kdo je pokřtěn (ponořen) v Krista a zapečetěn Duchem svatým, náleží k vyvolenému rodu, je knězem v Božím království. Jeho dluh zákonu (Bohu) je vymazán:

• [Kristus] Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám [zákon], a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Ko 2:14)

A. Vyvolení je Boží výnos

1. Vyvolení Saula

Nejpozoruhodnější je příklad svrchovaného zásahu Boha do nábožného života farizeje Saula, později apoštola Pavla. Okolnosti Saulova znovuzrození jsou jedinečné a neopakovatelné. Přesto v jeho spasení nacházíme prvky, které jsou společné všem vyvoleným nevěřícím před jejich znovuzrozením. Saul po Ježíši netoužil, nehledal Jej, nenáviděl Jej, měl namířeno do Damašku pronásledovat Židy, kteří uvěřili v Krista. A co se nestalo? Ježíš jej na cestě zastavil, aniž Jej Saul hledal, o něco žádal nebo po Něm vnitřně prahnul. V Saulovi nebyla jediná duchovní ctnost, kterou by mu Bůh mohl přičíst k dobru. V jeho přirozenosti, stejně jako v přirozenosti všech lidí, nebylo vůbec nic, co by Boha přitahovalo. Navzdory Saulovu falešnému duchovnu se k němu dobrý Bůh sklonil. Stvořil mu nové srdce. Takovému svrchovanému, tvořivému Božímu zásahu Saul nemohl odolat. Nikdo, ani sám Saul, nemohl zabránit, aby byl obdarován „spasením & vírou“, protože si ho Bůh před založením světa vyvolil, miloval ho odvěkou spásnou láskou, aby splnil, co mu uložil:

• Pán mu [= Ananiášovi] řekl: „Jdi, neboť on [= Saul, Pavel] je mou vyvolenou nádobou, aby přinesl mé jméno před národy i krále a syny Izraele. Ukáži mu, co všechno musí vytrpět pro mé jméno.“ (Sk 9,15-16) [ČSP]

Saul měl v srdci mnoho anti-kristovských plánů, ale Hospodinův úradek obstál (Př 19,21; 21,30). Odvěké Boží rozhodnutí je nezměnitelné a nikdo mu neodolá. To si po svém znovuzrození uvědomil i sám Pavel:

• Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku [= s nikým, ani sám se sebou, jsem to rozumově nerozebíral]. (Ga 1,15)

Saul, přirozený Adamův potomek, byl vyvolen ještě „před“ svým početím. Byl od věků zapsán v Boží knize života. Žádná duchovní mrtvola, ani Saulova, nemůže takový Boží výnos ani odmítnout, ani zvolit. Je jen otázkou Božího milostivého rozvrhu, kdy bude každý zaslíbený vyvolený v historii počat, narozen, znovuzrozen a ospravedlněn, posvěcován a nakonec vzkříšen do oslaveného těla. Bůh Saulovi vložil do nitra svého oživujícího Ducha, ačkoli Saul neměl sám ze sebe ani špetku víry v Ježíšovo záchranné dílo na kříži. Jen díky Božímu svrchovanému, tvořivému zásahu se stal novým stvořením, paradoxně když jel zatýkat Boží vyvolené do Damašku:

• Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové! (2K 5,17)

2. Vyvolení Abrahama, Izáka, Jákoba a jejich potomstva

Připomeňme si další důkazy z Písma, které potvrzují, že Bůh má své vyvolené, kteří jsou od věků zapsáni v Jeho knize života, pod naprostou kontrolou:

• Avšak Hospodin přilnul jenom k tvým otcům [= Abraham, Izák a Jákob jsou duchovní otcové všech vyvolených ze všech pronárodů; Gn 17,5-6; Ř 9,7-8; Jr 31,7], zamiloval si je [= znal je, miloval je odvěkou spásnou láskou] a vyvolil jejich potomstvo [= děti zaslíbení; Ř 9,7-8], vás, ze všech národů [= i z Čechů; Gn 17,5-7], jak tomu je dnes. (Dt 10,15)

Hospodin má svůj vyvolený lid, ke kterému přilnul – Izrael Boží, stvořený z Židů a pohanů, Abrahamovo potomstvo v Kristu (Ga 3,27-29). Etnický Izrael byl vyvolený, tělesný předobraz, stín novosmluvní duchovní skutečnosti – Izraele Božího (Ga 6,16), tj. společenství Izraele, církve, která zná Krista:

• Pamatujte…, pohané…, že jste v té době opravdu byli bez Krista, odloučeni od společenství Izraele, bez účasti na smlouvách Božího zaslíbení, bez naděje a bez Boha na světě [= nebyli jste Jeho tělo, Jeho církev]. (Ef 2,11a-12)

V tělesném předobrazu, starosmluvním, etnickém Izraeli většina lidu Boha neznala (Ř 9,31-33); jen vyvolený ostatek Jej znal (1Kr 19,18; Ř 11,4). V duchovní skutečnosti, novosmluvním společenství Izraele Božího, v pravé církvi Boha znají všichni bez výjimky (Jr 31,34):

• Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: „Poznej Pána“, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. (Žd 8,11)

Pouze tento zvláštní lid si k sobě Bůh přitáhl svým monergickým zápasem na kříži, bez jakéhokoli lidského vkladu. Jeden z významů jména Izrael znamená „Bůh usiluje, Bůh zápasí, Bůh vytrvává“. Vyvolený Žid, Řek, muž, žena, svobodný, otrok tvoří jeden svatý národ, protože jsou vyvolení, vykoupení a znovuzrození sourozenci v Kristu. Abraham (Gn 17,5-6), Izák (Ř 9,7-8) a Jákob (Jr 31,7) jsou jejich duchovní otcové, protože jsou živi skrze abrahámovskou víru (Ř 4,16-18). Všichni v Kristu jsou rovněž Božími dědici. Dědicem se člověk nemůže stát z vlastní vůle, ale jen z vůle toho, kdo vůli sepsal; a ta se stává platnou až po jeho smrti:

• Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,29)

3. Obecně o vyvolení

Podívejme se na další verše zabývající se Božím svrchovaným vyvolením, „spasením & vírou“:

• Blaze tomu, koho vyvolíš a přijmeš, aby směl pobývat ve tvých nádvořích. Tam se budeme sytit dary tvého domu, tvého svatého chrámu. (Ž 65,5)

Starozákonným svatým, Izraeli Božímu, který znal Hospodina, byl princip vyvolení zřejmý:

• Hospodine, rozpomeň se na mě pro přízeň, jíž svůj lid zahrnuješ, navštiv mě svou spásou, abych směl spatřit dobro tvých vyvolených, abych se radoval radostí národa tvého [= Izraele Božího, z Židů a pohanů], abych společně s tvým dědictvím o tobě s chloubou mluvil. (Ž 106,4-5)

Z tohoto Žalmu plyne, že spasení je pouze z Boha. „Navštiv mě svou spásou“ není v žádném případě podmíněno lidským rozhodnutím, které by dílo Pána Ježíše Krista na kříži teprve učinilo účinným. Šalamoun ví, že Bůh zahrnuje svůj lid přízní, spásou, po které touží, aby spatřil, viděl vírou dobro Božích vyvolených. Spasený ostatek etnických Židů, který duchovně patřil k Božímu Izraeli skrze abrahámovskou víru, dobře věděl, že záleží jen na Božím rozhodnutí, koho Bůh adoptuje, koho si osvojí za syna.

Pojďme dále. Ježíš řekl Nikodémovi, že se musí znovu narodit (J 3,7). Na to Nikodém odpověděl: „Jak se to může stát?“ Ježíš odpověděl:

• Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš? (J 3,10)

Ježíš u Nikodéma tuto znalost předpokládal. Nebyly to jen starozákonní verše o vyvolení, které měly Nikodéma přesvědčit, ale zejména verše o jednostranné, monergické, Boží tvořivé akci, jako např.:

• A dám vám [= Já Hospodin] nové srdce a do nitra vám vložím [= Já Hospodin] nového ducha. Odstraním [= Já Hospodin] z vašeho těla srdce kamenné a dám vám [= Já Hospodin] srdce z masa. Vložím vám [= Já Hospodin] do nitra svého ducha; učiním [= Já Hospodin], že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26-27)

Ezechiel zde prorokoval stvoření Božího lidu, církve, pravého Izraele Božího ze všech národů světa. Komu bylo stvořeno nové srdce (pasivní, trpný rod), nemůže mít na svém stvoření žádný podíl. Aktivní je výlučně jen ten, kdo tvoří, nikdy ten, kdo je tvořen. Vyvolení, starozákonní Židé „dodržovali“ Zákon nikoli proto, aby byli spaseni (Zákon totiž mohl dodržet jenom Kristus), ale protože spěli ke spasení, spěli ke Kristu, který Zákon naplnil. Zaslíbený příchod Mesiáše pro ně znamenal duchovní vzkříšení v Kristu:

• … a pili [= praví Židé, Izrael Boží na poušti] týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1K 10,4)

Oddělení, tzn. posvěcování vyvoleného ostatku starozákonních věřících Židů a novozákonní církve z Židů a pohanů bylo Boží dílo tehdy a je jím dosud.

B. Souvislosti vyvolení

1. Absurdnost nápomocné milosti

Arminiánská snaha obživit duchovně mrtvého člověka Boží nápomocnou milostí, aby mohl „svobodně“ přijmout, nebo odmítnout nabízenou milost, je stejně absurdní jako snaha přesvědčit mrtvého, aby vstal z mrtvých. Vždyť mrtvý Lazar nemohl svoje tělesné obživení přijmout, ani odmítnout, byl přece mrtvý, byl netečný. Mrtvého může vzkřísit jen Bůh (J 11,38-46). Totéž platí o prvním vzkříšení (Ef 2,6), narození z Ducha (J 3,8). Obojí, tělesné i duchovní narození, je pouze v Boží svrchované, tvořivé pravomoci.

Kdysi jsem věřil, že Bůh Duch svatý bez ustání přesvědčuje a přemlouvá všechny lidi, kteří slyší evangelium, aby činili pokání a obrátili se ke Kristovu spásnému kříži. To je, stručně řečeno, podstata arminiánské doktríny o nápomocné milosti, kterou přijímá většina evangelikálů a všichni katolíci. Dnes z Písma vím, že duchovně mrtvého člověka nelze přemluvit, není koho. Doveďme předpoklad přemlouvání Duchem svatým, jakési nápomocné milosti, jakéhosi předběžného obrácení či ovlivnění, až do absurdních důsledků.

První možnost: Pokud Bůh Duch svatý přemlouvá všechny nápomocnou milostí probuzené duše stejně přesvědčujícím úsilím, jak je možné, že jedny probuzené duše se nechají přemluvit a druhé ne? Proč jedni uvěří a druzí ne? Mají snad jedni probuzení jakousi vnitřní, inherentní, duchovní kvalitu, která Boží přemlouvání uposlechne, zatímco druzí probuzení ji postrádají a volání Ducha svatého odolávají? V čem nebo v kom tkví úspěch? Je to lidská citlivost? Inteligence? Hledání smyslu života? Touha? Víra? Chtění? Ať odpovíme jakkoli, uspokojivou odpověď pohřbíme ještě hlouběji. Pokud spasení není zapříčiněno nepodmíněnou Boží milostí, ale osobním rozhodnutím, jakousi vnitřní ctností nebo potřebou, pokud je účinnost Kristovy oběti aktivována nápomocnou milostí a následným skutkem lidského rozhodnutí, pak se mají všichni spasení navzdory Písmu čím chlubit (Ef 2,9).

Druhá možnost: Ta je taky čistě teoretická a ještě absurdnější. Bůh Duch svatý přemlouvá některé nápomocnou milostí probuzené duše více a jiné méně. Ty, na které tlačí více, kapitulují a odpoví „ano“; ty, na které tlačí měně, Jeho námluvám odolají. Takovou neschopnost působení Ducha svatého bezpochyby odmítne každý.

Co nám tedy zbývá? Pouze Pravda zjevená v Písmu. Bůh vylévá svou spásnou milost, vybírá svoje ze satanova domu se stoprocentní účinností. Tvoří si svůj lid pro sebe a pro svou slávu, protože se Mu to tak líbí. Bůh žádnou nápomocnou milost nepoužívá a na lidský souhlas nečeká, On jej svým dal. Když tvoří, nepotřebuje asistenci přímluvců a pomocníků. Stačí na vše sám:

• Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. (Ef 2,9)

Pokud nepřičteme našemu Stvořiteli a Spasiteli plnou zásluhu za náš duchovní zrak a sluch, za naše „spasení & víru“, pak v sobě chováme sebestřednou pýchu. Ústy můžeme vyznávat Boží lásku a milosrdenství, ale pokud někde v nejskrytějším zákoutí své duše skrýváme nárok na spasení, pokud se domníváme, že můžeme „svobodně“ svojí vůlí omezit svrchovaného Boha, potom raději dříve než později proveďme hlubinný audit své duše (2K 13,5).

2. Antagonismus arminianismu a kalvinismu

Oba tyto soteriologické systémy jsou v naprosté příčinné protichůdnosti. Arminiáni věří (příčina), aby byli spaseni (důsledek). Kalvinisté jsou „spaseni & věří“ (důsledek), protože jim Bůh již nové srdce stvořil (příčina):

• V arminianismu je víra příčina, v kalvinismu důsledek.
• V arminianismu je stvoření nového vnitřního člověka důsledek, v kalvinismu příčina.
• V arminianismu je Boží milost důsledek, v kalvinismu příčina.
• V arminianismu je podmíněnost Boha důsledek, v kalvinismu je nepodmíněnost Boha příčina.
• V arminianismu rozhoduje lidská „svobodná“ vůle, tzn. její odezva na nápomocnou Boží milost, v kalvinismu rozhoduje pouze svrchovaná, nepodmíněná Boží vůle.
• V arminianismu je Boží milost omezena v účinnosti člověkem, v kalvinismu je omezena v rozsahu Bohem.

Skutečně svobodná vůle je pouze v Kristu:

• Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu [= Mne] a pravda [= Já] vás učiní svobodnými.“ (J 8,31-32)

„Spasení & víra“ jsou zapříčiněny pouze a jenom Boží svrchovanou nepodmíněnou milostí bez lidského přičinění:

• Vítr [= Duch Boží] vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje [= nikdo neví, do koho Duch vstoupí]. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (J 3,8)

3. Církev, ekklésia, hlasitě vyvolaní

Jsem dalek toho, abych konstruoval teologii spasení jen na základě biblického názvosloví. Nicméně, biblická terminologie může často přiblížit podstatu věci. České slovo církev, ruské cerkev, skotské kirk, anglické church, německé Kirche jsou výrazy odvozené z řeckého slova kyrios (κύριος), což znamená vládce nebo pán. Nesporně, církev patří Pánu, ale kdo si dnes ze slovanských nebo germánských národů uvědomuje, od koho nebo čeho byl jejich název pro církev odvozen?

Dále, řecké slovo ekklésia (ἐκκλησία) bychom měli přeložit tak, aby co nejvíce odpovídalo původnímu významu. Slovo ekklésia je složeno z předpony ek (ἐκ) a slovesa kaleo (καλέω). Předpona ek- znamená z- ve smyslu změny stavu nebo vy- ve smyslu vyjmutí, podobně jako latinská přepona ex-. Sloveso kaleo znamená hlasitě volat.

Řecká ekklésia (ἐκκλησία), tedy česká církev, se týká všech, kdo byli, jsou a budou hlasitě vyvoláni Kristem na kříži z otroctví satanovy ekonomie. Zacharjáš prorokuje příjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma na oslátku, aby spasil na Sijónu, tzn. na kříži, své stádečko vyvoleného lidu (Za 9,9-17), a v další, 10. kapitole Duch svatý vkládá Zacharjášovi do úst mnohem expresivnější sloveso než „pouhé“ hlasité vyvolání:

• Hvízdnu na ně [= na ty, které jsem spasil] a shromáždím je, protože jsem je vykoupil, bude jich zase mnoho, jako jich bylo kdysi. (Za 10,8)

Boží lid se stává součástí Jeho místní církve prostřednictvím Božího povolání, nikoli prostřednictvím administrativního zápisu do seznamu členství.

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni [= hlasitě vyvoláni, na které Bůh hvízdnul] podle jeho rozhodnutí. (Ř 8,28)

4. Vyvolení přináší věřícím pokoj

Nepodmíněné vyvolení je úžasně uklidňující, protože je v Božích rukách. Kdyby Boží vyvolení bylo podmíněno lidskou „svobodnou vůlí“, potom by byli ti křesťané, kteří skutečně vidí hrůzu svého hříchem znečištěného srdce, těmi největšími neurotiky. Kdo se jakoby rozhodl sám a žije v „pohodě“, ten si děs svého srdce dosud neuvědomil. Podívejme se jen na tři upokojení plynoucí z vyvolení:

1. Žádný hříšník není natolik vzpurný, aby nemohl být spasen:

• … I nejvzpurnější k přebývání s námi, Hospodine Bože, přivozuješ. (Ž 68,19b) [BKR].

2. Ti, kdo rozhlašují zahynulému světu spásný kříž Ježíše Krista, se mohou spolehnout na to, že Bůh má své vyvolené, které si zaručeně přitáhne (J 6:44). Kdyby nebylo Boží vyvolení, marně by se namáhali rozsévači evangelia, mluvili by jen do větru. Jejich svědectví ale nemůže minout Bohem ustanovený cíl:

• Jedněm [= ponechaným v zavržení] jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým [= Božím vyvoleným] vůní životodárnou vedoucí k životu. Ale kdo je k takovému poslání [= být „spasen & věřit“] způsobilý [= uzpůsoben Bohem]? (2K 2,16)

3. Boží lid si je vědom, že kvůli své přirozené neschopnosti nemohl sám od sebe přijít k Bohu, ale že si každého jednotlivce Bůh nepodmíněně vyvolil a osvojil. To je ten pravý důvod, proč Boha z hloubi srdce chválí a oslavuje:

• A zpívali novou píseň: „Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras [= bez rozdílu, nikoli bez výjimky] a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí.“ (Zj 5,9-10)

5. Adopce, příklad z osobního života

Princip adopce, osvojení, je pro naše spasení naprosto stěžejní. Rodem nejsme Boží děti, jsme cizí děti, náš otec je ten Zlý (J 8,44; 1Pt 2,10). Když přijmeme cizí dítě za vlastní, adoptujeme je, osvojíme si je, už není cizí, je naším dědicem jako pokrevní děti. Přesně to pro nás učinil Bůh:

• Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. (Ef 2,19)

Někdy v roce 2006 nám syn a snacha, žijící v USA, oznámili, že chtějí adoptovat holčičku z Etiopie. Byli jsme zaskočeni. Vždyť už mají svoje tři děti. V mysli se mi honil skrytý nesouhlas, předpojatost, podezření atd. Zajímalo mě, jak na takový nápad vůbec přišli? Vysvětlili nám, že když ještě spolu chodili, slíbili si, že jejich poslední dítě bude adoptované. To mi vyrazilo dech. Moje dítě, které až do jinošství nezavíralo za sebou dveře, mě předčilo!? Musel jsem si popovídat o svém nepěkném nitru s Pánem Bohem. Když se nám v hlavě všechno rozleželo, s radostí jsme podepsali schvalující rodinné rozhodnutí pro adoptivní organizaci. Pak už jsme jen sledovali administrativní dění. Snacha koupila pořadač na zakládání dokumentů. Doklady v češtině, rodné listy, oddací list, úřední překlady do angličtiny někde v Texasu, následovaly překlady z angličtiny do amharštiny, naturalizační vysvědčení, návštěvy zprostředkující křesťanské organizace, sociálních pracovníků, dopisování s etiopským soudem a domovem pro opuštěné atd. atp. Hotové byrokratické tsunami. O finančních nárocích se nechci ani zmiňovat. Ověřených dokumentů nakonec bylo asi 180. Celá přípravná a schvalovací anabáze trvala déle než rok. Když přišlo konečné soudní vyrozumění, že osmiměsíční Santayahu je uvolněna k adopci a vycestování, syn se snachou odletěli do Etiopie. My, coby babička Klára a dědeček Pavel, jsme v Americe hlídali vnuky. Maličká Santayahu dostala nejen nové křestní jméno Jordan, ale byl jí vystaven nový rodný list se jmény adoptivních rodičů, naším synem a snachou.

Celá akce její záchrany z bídy opuštěného dítěte začala čtyři měsíce před jejím narozením. Vše mi postupně začalo docházet. Tolik papírování, překážek a úsilí kvůli někomu, kdo ještě nebyl na světě. Čím toto matkou a otcem opuštěné dítě přispělo ke své záchraně? Naprosto ničím. Její vyvolení do nové domácnosti, odlet do nového světa byly nezasloužené a nepodmíněné. Světsky řečeno, měla štěstí. Štěstí ale neexistuje, existuje jenom Boží Prozřetelnost. Jedno dítě z desetitisíců sirotků je takto vyvoláno k záchraně. Syn se snachou prokázali nepodmíněnou lásku dítěti, které neznali, neviděli, které ještě ani na svět nepřišlo. Tato osobní zkušenost nám dala obrazně prožít to, o čem je vyvolení. Na adopci naší vnučky jsem plně pochopil a prožil, co pro své vyvolené děti, které si nepodmíněně zamiloval, vykonal Bůh ještě před tím, než se narodily. Už měl pořadač na dokumenty – knihu života, už věděl, koho vykoupí, ne byrokratickou kalvárií, ale skutečnou kalvárií, že za své adoptované, osvojené děti zaplatí svým životem (Ř 8,15.23; 9,4; Ga 4,5).

• Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny [= osvojeni, adoptováni]. (Ef 1,5)

Sousloví „být přijati za syny“ je v řečtině hyothesia (υἱοθεσία) a znamená adopci.

Děkuji Bohu, že mi dal ze své svrchované, milostivé vůle syna a snachu, kteří mně a mé manželce prakticky ukázali, co to znamená nepodmíněné přijetí za syny. Stali se pro nás stínem pravé Boží adopce, osvojení Jeho vyvolených.

C. Člověk je odpovědný – kompatibilismus

1. Úvod do kompatibilismu

Kompatibilita znamená vzájemnou slučitelnost nebo snášenlivost dvou různých prvků, věcí, součástek, principů, zásad, tezí atd. Podobně, teologický termín kompatibilismus znamená, že padlá „svobodná“ vůle hříšníka a svrchované předurčení, vyvolení Bohem jsou kompatibilní, vzájemně slučitelné teze, tzn., že jedna nevylučuje druhou.

V pozemském, časoprostorovém kontextu jsou tyto dvě teze logicky neslučitelné, nejsou kompatibilní, jedna vylučuje druhou. Proto je kompatibilismus pro arminiány logicky nepřijatelný. Jestliže však uvážíme, že „svobodná“ vůle hříšného, přirozeného člověka působí v pozemském, časoprostorovém kontextu a Boží vyvolení v kontextu věčnosti mimo čas a prostor, potom kompatibilismus už nemusí být logicky nekonzistentní, tzn., může dávat jistý, logický smysl. Volby padlé „svobodné“ vůle pak nevylučují Boží předurčení a Boží předurčení nevylučuje odpovědnou hříšnou volbu padlé „svobodné“ vůle člověka. Proto je každý člověk za své konání odpovědný a bez omluvy.

Kompatibilismus definuje „svobodnou“ vůli jako svobodu, která jedná v předem stanoveném, determinovaném kontextu, aniž by byla jakkoli omezována dalšími osobami nebo institucemi. Ve světle Písma jsou lidské volby uplatňovány dobrovolně, nicméně okolnosti, které je vyvolávají, jsou určeny Bohem (Sk 2,23; 4,27-28):

• Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. (Sk 4,27-28)

2. D. A. Carson napsal:

Bible jako celek, a někdy i ve specifických textech, předpokládá nebo učí, že oba následující výroky jsou pravdivé:

1. Bůh je naprosto svrchovaný, ale Jeho svrchovanost nikdy nejedná takovým způsobem, že by omezovala, minimalizovala nebo alespoň mírnila lidskou odpovědnost.

2. Lidé jsou morálně odpovědné bytosti, které si s plným vědomím volí rebelovat, poslouchat, věřit, vzdorovat, rozhodovat se atd.; proto jsou plně odpovědni za svoje činy. Nicméně, tento jejich povahopis v žádném případě nezmenšuje svrchovanost Boha v tom smyslu, že byl na lidských volbách závislý.

První výrok – Bůh je svrchovaný

Jestliže jsou ptáci krmeni, je to podle Ježíše proto, že je živí Otec (Mt 6,26); dokud polní tráva roste, je to proto, že ji obléká Bůh (Mt 6,30). Bůh stojí za všemi tzv. přírodními procesy. Proto pisatelé Bible raději řeknou: Bůh sesílá déšť, než jen prostě: Prší, a to i přesto, že znali princip koloběhu vody. Proroci rozuměli doteku Boží moci:

• Je mi známo, Hospodine, že cesta nezávisí na člověku ani jistota kroku na tom, kdo jde. (Jr 10,23)
• Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních. (Ž 135,6)
• On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání. (Ef 1,11)

Bůh stojí jistým, tajuplným způsobem, aniž by byl sám poskvrněn zlem, za neúmyslným zabitím (Ex 21,13), za rodinným neštěstím (Rt 1,13), za národní katastrofou (Iz 45,6-7), za osobním smutkem (Pl 3,32-33; 3,37-38) i za hříchem (2S 24,1; 1Kr 22,20-23). Avšak ani v jednom případě není umenšena lidská odpovědnost. Ačkoli Bůh ve svém hněvu podnítil Davida, aby uskutečnil zapovězené sčítání lidu (2S 24,1), je to David, kdo je odpovědný za své činy.

Druhý výrok – člověk je odpovědný

Druhý z mých dvou výroků je stejně silně podepřen Písmem. Existuje bezpočet textů, v kterých je lidským bytostem přikázáno poslouchat, zvolit si, věřit. Pokud tak neučiní, zodpovědnost leží na nich samotných. Bůh nás volá a vybízí, aby nás podnítil k pokání, protože nenalézá potěšení v smrti bezbožného (Iz 30,18; Iz 65,2; Pl 3,31-36; Ez 18,30-32; Ez 33,11).

V kontextu své doby Jozue vyzýval Izrael těmito slovy:

• Bojte se tedy Hospodina a služte mu bezvýhradně a věrně… Jestliže se vám zdá, že sloužit Hospodinu je zlé, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit… Já a můj dům budeme sloužit Hospodinu. (Joz 24,14-15)

Mocné pozvání evangelia již samo o sobě předpokládá hlubokou odpovědnost:

• Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen… neboť Písmo praví: „Kdo v něho věří, nebude zahanben.“ (Ř 10,9.11)

Samozřejmě, že nic z toho neohrožuje Boží svrchovanost. Jen o několik veršů výše apoštol Pavel cituje Písmo (Ex 33,19), aby prokázal, že Bůh se smilovává, nad kým se chce slitovat, a zatvrzuje toho, koho chce zatvrdit (Ř 9,18).

AMEN