Boží odpuštění (Jr 31,31–34)

.. jejich hřích už nebudu připomínat …

Jaroslav Kernal, Praha 11. ledna 2026

Ani dnes nebudeme pokračovat ve studiu knihy Soudců, vrátíme se k ní až na začátku února, konkrétně za čtyři týdny. Do té doby se budeme zabývat odpuštěním. Před pár měsíci jsme na toto téma ve sboru narazili, proběhla tu nějaká diskuze a bylo zjevné, že si v této otázce potřebujeme udělat trochu více jasno. Dneska máme před sebou první ze čtyř kázání této série – budeme mluvit o naprostém základu odpuštění, o tom, jak Bůh odpouští. Bez tohoto základu se totiž nedostaneme dále. Příště se podíváme na to, jak máme odpouštět my, následně se podíváme na to, že láska přikrývá množství hříchů a vysvětlíme si, které hříchy má láska přikrývat a které nikoliv. Nakonec se podíváme na vztah mezi odpuštěním a smířením, což jsou dvě rozdílné věci, které potřebujeme rozlišit.

Dnes se tedy budeme zabývat Božím odpuštěním a v této souvislosti se podíváme na tři věci – především na to, proč potřebujeme odpuštění od Boha. Potom se podíváme na cenu odpuštění, protože Bůh nemůže jen tak odpustit. Nakonec se krátce dotkneme toho, co to znamená pro nás. Pojďme nyní přečíst text, z něhož budeme vycházet – Jr 31,31–34.

„Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ Na to se dnes zaměříme. Je tady Boží rozhodnutí, že odpustí hříchy a slib, že je nebude připomínat. Tento slib souvisí s novou smlouvou, která byla zpečetěna Kristovou krví. Není jako ta stará smlouva, kterou Bůh uzavřel s Izraelem skrze Mojžíše a jejíž součástí byl celý Mojžíšův zákon. Tady je nová smlouva, která znamená nové srdce, znamená osobní poznání Boha, Boží zákon vložený do srdce. Ezechiel říká:

Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,25–27)

Tato slova, zaslíbení nové smlouvy, jsou původně řečena Izraelcům, nicméně nový zákon je jednoznačně vztahuje na ty, kdo jsou v Kristu, jak Židé, tak pohané. A na obou místech vidíme, že se jedná o Boží dílo, Boží iniciativu. Je to smlouva, která je jednostranná, a my jsme do ní z Boží milosti zahrnuti. Nejsou tady žádné podmínky – „Když se budete chovat hezky, dám vám nové srdce a odpustím vám hříchy.“ Myslím, že tomu dobře rozumíme. Ale co když to řekneme takto: „Když budete činit pokání a věřit, dám vám nové srdce a odpustím vaše hříchy.“ Není to takhle správně? Vždyť přece čteme:

Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy. (Sk 3,19)

Potřebujeme tedy něco udělat, abychom nám byly naše hříchy odpuštěny? To je velmi důležitá otázka. Jak to tedy je? Musíme pečlivě studovat Písmo, abychom nezaměnili příčinu a důsledek.

V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost. (Ef 1,7)
V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. (Ko 1,14)
Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. (Ko 2,13)
Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,8–10)

Odpuštění hříchů je v Kristu. Došlo k němu na kříži. Tam byly naše hříchy odpuštěny. Toto odpuštění přijímáme vírou, která je také Božím darem – to je to nové srdce, které Bůh dává, to je to vyučení od Boha. Bůh nám musel dát nástroj, víru, abychom mohli přijmout to, co nám v Kristu daroval. A tento dar nám dává skrze slyšení evangelia, kdy jsme voláni k víře v Krista a k pokání. Ale pojďme se na to podívat od začátku.

I. Proč potřebujeme odpuštění?

Přicházíme na svět jako potomci Adama a Evy, kteří se vzbouřili proti Bohu. Všichni jejich potomci se rodí jako vzbouřenci. Narodili jsme se na pirátské lodi a naším osudem bylo, aby se z nás stali piráti. Pavel to vysvětluje takto:

Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili. (Ř 5,12)

Smrt je důkazem hříšnosti člověka. Je mzdou, tedy spravedlivou platbou za hřích (Ř 6,23). A hřích je to, co odděluje člověka od Boha. Člověk nemůže mít vztah s Bohem, protože je hříšník. A Bůh je svatý. Takže to nejde dohromady. Ta hloubka oddělení je vidět například v tom, že Bůh vyhnal Adama s Evou ze zahrady Edenu, aby neměli přístup ke stromu života. Dal tu zahradu střežit anděly s ohnivými meči. Ve vztahu k Bohu je člověk mrtvý, oddělený od Boha. Tak jsme to slyšeli i v tom verši z Ko 2,13 – „když jsme byli mrtví ve svých vinách“. Stejná slova najdeme i na dalších místech Písma. Ř 5,6 říká, že jsme byli bezmocní, když za nás Kristus zemřel. A Efezským 2,1–2 říká, že jsme byli mrtví pro své viny a hříchy, v nichž jsme žili. To je stav přirozeného člověka. To je stav každého člověka, který přichází do tohoto světa, každého potomka Adama a Evy. Písmo mluví o odcizení a vzájemném nepřátelství mezi člověkem a Bohem – a to kvůli hříchu. Ko 1,21 říká, že jsme byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením a zlými skutky. To je problém hříchu. Mezi člověkem a Bohem je propast – kvůli smýšlení a zlým skutkům. V přirozeném člověku nepřebývá nic dobrého ve vztahu k Bohu. Pavel jde dokonce tak daleko, že tvrdí, že rozum i svědomí nevěřících lidí jsou poskvrněné, znečištěné, takže jsou klidně schopni tvrdit, že znají Boha, ale svým jednáním to popírají. A dodává:

Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku. (Tt 1,15–16)

Po pádu se člověk ocitl v zoufalém stavu, o němž ale nechce nic vědět. Naopak si myslí, že je všechno v pořádku, že zná Boha a že si může svým jednáním zasloužit Boží přízeň.

Hřích je jako zlá nemoc, která žere člověka zevnitř, aniž by si to vůbec uvědomoval. Proto potřebujeme vyřešit tento problém hříchu, uzdravit tuto nemoc. Ale lidské srdce je neuzdravitelné a nevyléčitelné. Prorok Jeremjáš dokonce říká, že lidské srdce je tou nejvíce převrácenou věcí pod sluncem. Na prvním místě nejvíce obelhává samo sebe. Myslí si, že se jako baron Prášil vytáhne za vlasy z bažiny, do které se propadá – a to i s koněm na kterém v té bažině sedí. To je pořád ten samý důsledek pádu – že člověk chce být jako Bůh a jako Bůh chce rozhodovat o tom, co je dobré a co je špatné. Myslí si, že má stejné poznání dobrého a zlého jako Bůh. Ale nic není vzdálenějšího od pravdy. Člověk přistupuje k poznání dobrého a zlého ze strany zla, takže o dobru má jenom velmi malé povědomí, pokud vůbec nějaké. Proto Pán Ježíš řekl, že jenom Bůh je dobrý, nikdo jiný. To ukazuje, že nejsme schopni se sami zbavit hříchu, uzdravit se, vyléčit se. Není to v moci člověka. Tak špatně na tom člověk je.

Židé, kteří očekávali Mesiáše, ho nakonec zavrhli. Byli tak pyšní na své skutky, na své náboženství, na svou tradici, že chtěli Krista zabít. A když jim řekl, že to je důkaz toho, že nejsou potomci Abrahama, ale že jejich otec je ďábel, byli vzteky bez sebe. A to platí pořád stejně a nejenom o Židech, ale všech lidech. I my jsme byli úplně stejně nepřátelští nebo povzneseně lhostejní. Nehledali jsme Boha a nezajímali se o něj. On tohle musel udělat v nás. Kdyby se nás nedotkl, kdyby nám nedal nové srdce, nikdy bychom neuvěřili, nikdy bychom ho nehledali, nechtěli bychom ho znát a rozhodně bychom ho nemilovali. Když nad tím dneska přemýšlíme, zůstává nám rozum stát, že jsme mohli být tak lhostejní, tak hloupí, tak zatvrzelí. Je tady bytost, která je dobrá a plná lásky, takže je ztotožňovaná s láskou, Stvořitel světa – kamkoliv pohlédneme kolem sebe, tam stvoření svědčí o tomto Stvořiteli, je tu Bůh, který o všechno pečuje a o všechno se stará, který dává všemu smysl a který je původcem života – a nám to bylo jedno. My jsme to prostě nechtěli vidět. Něco jako by bránilo našim očím, abychom ho poznali – to něco, byl náš hřích. A dokud není odňat, odstraněn, zůstává člověk slepý.

Proto potřebujeme odpuštění hříchů. Proto potřebujeme nové srdce, abychom tyto veliké věci viděli, abychom jim mohli uvěřit a činit pokání a následovat Pána Ježíše Krista. To převrácené a kamenné lidské srdce není schopné činit pokání a věřit, dokud ho Bůh nezmění v masité. S tím masitým srdcem je člověku dán také nástroj, jímž může uchopit tento dar odpuštění hříchů – to je víra. Bez ní se člověk nemůže zalíbit Bohu (Žd 11,6). A Židům 12,2 říká, že Pán Ježíš je původcem naší víry a také jejím dokonavatelem – vede ji od počátku až do konce. Takže člověk slyší evangelium o Kristu, o jeho díle, o jeho kříži, slyší, že má věřit a činit pokání a Bůh používá tuto zprávu jako nástroj proměny srdce a vložení víry, takže člověk může uposlechnout tuto výzvu. Proto se mluví o tom, že jsme znovuzrodili skrze živé a věčné slovo Boží (1Pt 1,23). A tak jsme došli, zakusili to, co bylo dokonáno na kříži – odpuštění hříchů. Jen takto můžeme mluvit o spasení z milosti.

II. Proč Bůh nemůže jen tak odpustit?

Ale je tady problém s odpuštěním, protože Bůh nemůže jen tak odpustit. Vzpoura Adama a Evy a následně všech jejich potomků, byla a je urážkou Božího majestátu. A Bůh, kromě toho, že je láska, je také svatý a spravedlivý. Protože je svatý, nesnese hřích a nemůže mít společenství s hříšníky. Protože je spravedlivý, nemůže dělat, že hřích nevidí, nemůže ho jen tak zamést pod koberec a tvářit, že se nic nestalo. Tím by se zpronevěřil spravedlnosti. Odpuštění znamená rozhodnutí nepřipomínat hříchy, tvářit se, nebo lépe řečeno zaujmout postoj, jako kdyby žádné hříchy nebyly. A jak jsme viděli, Bůh velmi jasně vyhlásil, co se stane s hříšníkem: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (Gn 2,17). Proto Pavel v Ř 6,23 říká, že mzdou hříchu je smrt. Je to spravedlivý důsledek hříchu. Takže musí být spravedlnosti učiněno zadost. Hříšník musí zemřít. Bůh nemůže hřích jen tak odpustit.

A je tu ještě druhá stránka spravedlnosti, která se týká té urážky Božího majestátu. Každý hřích – ať už je v našich očích malý nebo velký, více zlý nebo méně, úplně každý, je namířen na prvním místě proti Bohu, protože vychází z naší vzpoury proti němu. Je urážkou Boha. Někdy si říkáme, proč jedna malá neposlušnost v zahradě musela mít tak vážné důsledky. Je to kvůli tomu, kým je Bůh. On je stvořitel světa. Všechno v tomto světě funguje podle toho, jak on chce. Žádný elektron nemá právo vychýlit se ze své dráhy, pokud mu to Bůh nedovolí. Člověku dal možnost volby poslechnout nebo neposlechnout. A člověk si vybral, že bude lepší poslechnout stvořenou bytost, a vzepřít se příkazu stvořitele. To je vzdor. O něm čteme:

Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe jako krále. (1S 15,23)

To jsou slova, která řekl prorok Samuel králi Saulovi. Saul dostal skrze Samuela od Boha příkaz, aby pobil Amálekovce, od největšího po nejmenšího, aby pobil všechen jejich dobytek, aby prostě nenechal nic naživu, všechno vybil jako prokleté. Ale lidé, Izraelci, si chtěli ponechat ty nejlepší kusy dobytka. A Saul, protože se jich bál, jim to dovolil. A amáleckého krále Agaga nechal naživu. Zavrhl Hospodinovo slovo. Zavrhl Boha samotného. Úplně stejně jako Adam s Evou. Proto Bůh zavrhl Saula. Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako modlářství. Protože se obrací proti Bohu. Pohrdá Božím majestátem, jeho velikostí, důstojností, slávou a dobrotou. Proto nemůže Bůh hřích odpustit. Ani ten nejmenší hřích nemůže nechat bez povšimnutí. Protože i ten nejmenší hřích je urážkou té největší a nejdokonalejší bytosti, nekonečného Boha. Jak velká cena musí být zaplacena, aby pokryla odškodnění urážky nekonečného?

Nikdo nevykoupí ani bratra, není schopen vyplatit Bohu sám sebe. Výkupné za lidský život je tak velké, že se každý musí provždy zříci toho, že by natrvalo, neustále žil a nedočkal se zkázy. (Ž 49,8–10)

Člověk se nemůže vykoupit. Výkupné je tak vysoké, že nikdo není schopen ho zaplatit. Takže na jedné straně je tady nutnost nést důsledek hříchu, smrt a na druhé straně přinést satisfakci urážky nekonečného majestátu. Tohle je to, co vyžaduje Boží spravedlnost. A Bůh se musí ukázat jako spravedlivý. Proto je tím řešením vtělení Božího syna. Na jedné straně je tady člověk Ježíš, syn Marie, který se stane zástupnou obětí. Mohl se stát zástupnou obětí, protože nikdy nezhřešil – proto mohl dát svůj život za život někoho jiného. Současně je zde v jednom těle Boží syn, druhá osoba Boží trojice, Bůh sám, JHVH, Hospodin, který ke svému Božství připojil lidství. Bytost, která je nekonečná, takže jako jediná může přinést odpovídající zadostiučinění urážky nekonečného majestátu. Vzhledem ke své nekonečné hodnotě má schopnost zaplatit za všechny hříchy svého lidu.

To byl Boží plán, který Bůh naplánoval před stvořením světa. Součástí tohoto plánu byl pád, jeho součástí byla stará smlouva a zákon daný Izraeli a vrcholem je nová smlouva v Božím synu, zpečetěná jeho krví, jejíž součástí je odpuštění hříchů, tedy odstranění té propasti mezi člověkem a Bohem.

Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče. A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic. (Ga 4,4–7)

Hřích nás odcizil Bohu. Ale ten, který nepoznal hřích, byl kvůli nám ztotožněn s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti, abychom v něm měli odpuštění hříchů, přijetí za syny, vykoupení. To všechno je v něm. A to všechno udělal on. Nám to ze své milosti dává, tedy každému, koho povolává za syna. To celé je jeho dílo. Proto je nepohnutelné, proto ho nic a nikdo nemůže zrušit. Proto v celém stvoření neexistuje žádná moc, která by nás mohla oddělit od Boží lásky, která je v Ježíši. Když nás k němu jednou přivedl, už nás nikdy neodvrhne.

Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy. (Ř 8,29–30)

III. Co z toho vyplývá pro nás?

Vděčnost, chvála, radost a pokoj. V Kristu jsou všechny naše hříchy odpuštěné. Všechny. Nezůstal ani jeden, za který by nebylo zaplaceno. Ani jeden hřích Bůh nevytáhne proti vám. Rozhodl se, že je odpustí, tedy přikryje, a nikdy už na ně nevzpomene. Udělal to za obrovskou cenu – za cenu svého milovaného Syna. Prokázal se jako spravedlivý. My jsme bloudili jako ovce, ale jeho Hospodin postihl pro nepravost nás všech (Iz 53,4–6). Tohle je ta nejlepší zpráva, jaká existuje. Člověk může mít vztah s Bohem skrze Ježíše Krista, skrze víru v něj. Není nic víc, co by Bůh žádal – pouze věřit ve jméno jediného Božího syna. Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11). Jestli jsme pochopili, jak dobrá zpráva to je, potom bychom si ji neměli nechat pro sebe. Odpuštění hříchů, odpuštění vzpoury proti Bohu, pokoj s Bohem a láska k němu. Jeho láska k nám a naše láska k němu. Předtím jsme byli dětmi hněvu, byli jsme nepřátelé, ale když nás přenesl z moci tmy do království svého Syna, stali jsme se Božími dětmi. Máme Otce v nebesích. Jsme spoludědicové Božího království spolu s Kristem. Tahle nádhera by nás měla vést k tomu, abychom se o ni podělili s dalšími. Vždyť každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen (Ř 10,13). Ale Pavel pokračuje sérií otázek (v. 14): Jak mohou vzývat toho, v něhož neuvěřili? Jak mohou věřit v toho, o kom neslyšeli? Jak mohou uslyšet, když nikdo nezvěstuje? A završuje to známým textem:

Tedy víra z slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. (Ř 10,17 KRAL)

O tom už jsme mluvili. Jakub to vysvětluje tak, že z Božího rozhodnutí jsme se znovuzrodili slovem pravdy (Jk 1,18). Tak máme hlásat slovo pravdy, evangelium o našem spasení, o odpuštění hříchů a smíření s Bohem skrze Pána Ježíše Krista.

Zamyslete se nad tím – všechny vaše hříchy byly odpuštěné. Nezůstalo nic, co by nebylo odpuštěné. Není nic, co by Bůh někde schovával, aby to na vás mohl jednou vytáhnout. Všechno bylo očištěno krví Pána Ježíše Krista. Hříchy minulé, hříchy současné i hříchy budoucí. Hříchy vědomé i hříchy nevědomé. Pán Ježíš shrnuje zákon a proroky do dvou přikázání – láska k Bohu a láska k bližnímu. Víte, jak často nám chybí láska k Bohu? Láska z celého srdce, z celé duše, mysli, ze vší síly? Ani se nad tím pořádně nezamýšlíme! A i kdybychom se nad tím zamýšleli, stejně všechno nepostihneme a nevychytáme. To je jako kdybychom žili v permanentním hříchu, o kterém vlastně ani pořádně nevíme. A o lásce k bližním možná raději ani nemluvit, že? Ale je tady dobrá zpráva – všechny naše hříchy nám Bůh v Kristu odpustil. Haleluja. Nemusím se je všechny snažit vypočítat a najít. Můžu se spolehnout na to, že jsou odpuštěné. A současně se mohu zaměřit na to, abych miloval Boha a miloval bližního. To je cesta posvěcení, svatosti. On v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. To je to, co mám v Kristu, co mi přináší evangelium. Byli jsme očištěni. A kdykoliv zjistíme, že se proviňujeme proti němu, ať už tím, že ho nemilujeme nebo nemilujeme bližního, nebo mu nevěříme či vzdorujeme jeho slovu, potom jdeme k němu a vyznáváme mu toto své provinění, a protože on je věrný a spravedlivý, tak nám všechna naše přestoupení odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti (1J 1,9). Byli jsme vykoupáni. Nyní potřebujeme umýt nohy, které si pořád mažeme v bahně hříchu.

A konečně – a tím se více budeme zabývat příště – protože nám bylo odpuštěno, můžeme a máme i my odpouštět druhým. My nejsme Bůh, proto nemusíme hledat satisfakci. My nejsme ze své podstaty spravedliví, proto nemůžeme hledat vlastní spravedlnost. V Kristu nám byly odpuštěny naše hříchy, aniž jsme se o to jakkoliv zasloužili. Bůh to udělal ze své milosti a z lásky k nám. Je to projev jeho dobroty a jeho milosrdenství. Nyní máme i my odpouštět, jako Bůh v Kristu odpustil nám:

Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako Bůh v Kristu odpustil vám. (Ef 4,32)
Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. (Ko 3,13)

Pán učil své učedníky modlit se a do této modlitby patří také:

A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. (Lk 11,4)

Jestliže rozumíme tomu, co nám Bůh odpustil – všechny naše hříchy – potom by neměl být problém, abychom i my odpustili druhým. Jestliže rozumíme tomu, jak nám Bůh odpustil – plně a bezpodmínečně – potom i my musíme takto odpouštět. My jsme obdrželi odpuštění z milosti – nebylo to něco za něco, ale byl to dar Boží milosti. Totéž máme udělat i my vůči těm, kdo se proviňují proti nám.

Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. (Žd 12,3)

Myslete na Krista. Promýšlejte, co v něm máte. Co udělal pro vás a co udělal s vámi, co udělal z vás – osvobodil vás z otroctví hříchu, z otročení sobě samým. Zaplatil za nás, takže už nepatříme sami sobě. On je naším evangeliem, proto se k němu musíme vracet stále znovu, on je Boží mocí ke spasení i k novému životu. Bez něj to nejde.

Jemu všichni proroci vydávají svědectví, že pro jeho jméno budou odpuštěny hříchy každému, kdo v něho věří. (Sk 10,43)

Amen.

Jr31-31–34-osnova.pdf (215.74 KB)