Biblická církev Praha

O Božích soudech a záchraně před nimi

Jaroslav Kernal, Praha 5. října 2025

Pokračujeme v našem studiu knihy Soudců a dostáváme se k další známé postavě z knihy Soudců, ke Gedeónovi. Řekl bych, že nejznámější z celého příběhu je samozřejmě ono Gedeónovo rouno, ale kdybych se zeptal, proti komu Gedeón bojoval, křesťané by obvykle – pokud tedy nedrží v ruce dnešní osnovu kázání – asi velkou jistotu neměli. Dneska už víte, že to byli Midjánci a za chvíli si o nich povíme více. K samotnému Gedeónovi se dneska ještě nedostaneme. Zůstaneme u prvních deseti veršů šesté kapitoly, které tvoří opět takové shrnutí toho, co se v Izraeli dělo v té době a také nám dávají určitý vhled do toho, co budeme dále číst v příběhu Gedeóna. Takže neztrácejme čas a pojďme se na to podívat.

Myslím, že tento text není příliš složitý, ale je tam několik zajímavých momentů, u nichž bych se chtěl zastavit a také bych chtěl na základě tohoto textu říci něco více o Božích soudech obecně. Boží slovo nám říká, že Bůh soudí a bude soudit. Bůh je ten poslední soudce, před nímž nakonec stane úplně každý a bude souzen podle svých skutků. Je tady spravedlnost, která přesahuje tento svět a tento život, je to objektivní a dokonalá spravedlnost, takže se nemusíme bát, že by nějaké zlo nikdy nedošlo svého potrestání. Boží slovo nás v tom nenechává na pochybách. V knize Zjevení čteme:

• Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách. Moře vydalo své mrtvé, i smrt a její říše vydaly své mrtvé, a všichni byli souzeni podle svých činů. Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera. To je druhá smrt: hořící jezero. (Zj 20,12–14)

Samozřejmě, kdybychom skončili tady, mohlo by to vypadat, že spasení je ze skutků, ale je tam řeč také o knize života a o ní je také následující verš, který vyjasňuje, jak se věci mají:

• A kdo nebyl zapsán v knize života, byl uvržen do hořícího jezera. (Zj 20,15)

Bůh bude soudit podle skutků, ale je jeden zásadní „skutek“, který vede k tomu, že člověk je zapsán do knihy života, a to je víra v Pána Ježíše Krista. Kdo v něj věří, nebude souzen (J 3,18), protože za takového člověka byl odsouzen Boží syn, Pán Ježíš Kristus. Ale dokonce ani u takového člověka se to neobjede bez posouzení skutků – nicméně nejde o odsouzení, ale o odměny (1K 3,12–15). 

Ale Bůh nebude soudit jenom na konci věků, jeho soudy se projevují už nyní – o tom je náš dnešní text a o tom je také řada dalších textů v Písmu. A to nám jde, protože tohle je to, čemu potřebujeme porozumět, co bychom měli rozlišit, co bychom měli být schopni vidět. Když se zjevují Boží soudy, Kristova církev, duchovní Boží lid, je volán k pokání, protože nejspíš někde selhává ve svém vztahu s Bohem. Ale pokud nerozpoznáváme, že jde o Boží soudy, můžeme si myslet, že je všechno v pořádku a pokračovat v tom, co se Bohu nelíbí. Podívejte se do Zj 2–3 – jedna církev opustila první lásku a nevšimla si toho, další církev mezi sebou trpěla zastánce učení Nikolaitů, tedy učení Balaámovo, jiná trpěla ženu Jezábel a její svádění, další byla živá jenom podle jména a jejím skutkům chybělo mnoho před Bohem a jedna byla vlažná a myslela si, že má všechno a nic už nepotřebuje. Boží soudy jsou pro Boží lid zrcadlem a Božím hlasem, kterým nás Bůh volá k pokání. 

I. Kdy přicházejí Boží soudy?

Známý text z listu Římanům říká, že „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu“ (Ř 1,18). V listu Římanům se to týká nevěřících lidí, ale Bůh nás skrze jiná místa Písma – např. skrze zmíněné texty ze Zjevení 2–3 – nenechává na pochybách, že se to týká také Božího lidu. A možná bychom mohli a měli říci, že se to týká na prvním místě Božího lidu. Protože „soud začíná od Božího domu“ (1Pt 4,17). Náš text je velmi jasný:

• Synové Izraele se dále dopouštěli toho, co je zlé v Hospodinových očích. Proto je Hospodin vydal na sedm let do rukou Midjánců. (Sd 6,1)

Všimněte si v tomto překladu slovíčka „dále“ – není v jiných překladech, ale když je pečlivě porovnáte, zjistíte, že má své opodstatnění a dobře vystihuje situaci – Izraelci prostě pokračovali v tom, co bylo zlé v Božích očích. Nepoučili se. A máme tady jasný důsledek – Bůh je vydal do rukou Midjánců. 

Když se podíváme do celého toho oddílu, vyjasní se nám více i podstata toho, co bylo zlé v Hospodinových očích. V desátém verši je to shrnuto jedním slovem: neposlušnost. Neposlouchali Boha. Nejednali podle toho, co jim Bůh řekl. Jak se to projevilo prakticky? V devátém verši čteme, že Bůh je vysvobodil a dal jim zemi – ta země byla jejich, měli ji „jenom“ obsadit a zabydlet se v ní, měli z ní vyhnat pronárody, které tam sídlily, příp. je měli vyhladit a měli zničit jejich modly. Oni sice dobyli velkou část země (i když některé části ani nedobyli), ale neobsadili tu zemi, nechali ty pronárody žít mezi sebou, a jak čteme ve verši deset, dokonce se báli jejich model! Bůh jim řekl, aby se jich nebáli, ale oni ho neposlechli. Báli se kusů dřeva, kamene nebo kovu! Jak říká David: „Mají ústa, a nemluví, mají oči, a nevidí, mají uši, a neslyší, mají nosy, a necítí, rukama nemohou hmatat, nohama nemohou chodit, z hrdla nevydají hlásku“ (Ž 115,5–7). Prorok Izajáš to velice trefně popisuje, když mluví o tesařovi, který pečlivě vybere strom, který si vypěstoval a dá ho porazit: 

• Pro člověka je to na topení, něco z toho vezme a ohřeje se. Buď zatopí a upeče chleba, nebo zhotoví boha a klaní se mu, udělá z toho modlu a hrbí se před ní. Polovinu spálí pod masem, které bude jíst, upeče pečeni a nasytí se. Přitom se ohřeje a zvolá: „To jsem se zahřál, je mi teplo!“ Z toho, co zůstalo, si udělá boha, modlu, před kterou se hrbí a jíž se klaní a k níž se modlí a žadoní: „Vysvoboď mě, jsi přece můj bůh!“ (Iz 44,15–17)

Je to směšné, ale přesně tak to je a přesně tak jednali Izraelci. Jinde jsme četli, že si brali dcery Kenaanců pro své syny a své dcery dávali jejich synům (Sd 3,6). Není divu, že Bůh se rozhodl, že je bude soudit, že se zjeví jeho hněv z nebe, protože svými skutky potlačovali pravdu. Neposlouchali Boha. Ale kořenem jejich neposlušnosti byla čirá nevěra Bohu. 

A tohle je něco, co nás vede k nám samotným. Bůh stále vykonává soud mezi národy. Ty soudy nejsou úplně stejné, jako byly soudy nad Izraelem – to byly specifické soudy a týkaly se Izraele. Bůh si vyvolil Izrael za svůj lid a určil mu pravidla, jak má jednat. To neudělal s žádným pronárodem. Přesto v Písmu vidíme soudy nad národy – obvykle je to tehdy, když míra jejich zvrácenosti přesáhne nějakou mez, o níž ví jen Bůh sám. Problém Sodomy a Gomory nebyla „pouze“ sexuální zvrácenost, i když ta také, ale možná byla „jenom“ důsledkem toho hlavního, což byla pýcha, sebejistý klid a sytost chleba (Ez 16,49). Kenaanské národy byly také sexuálně zvrácené, a mnoha dalšími způsoby také – a Bůh řekl, že je vyhladí skrze svůj lid. Ale dostaly čas milosti, čas k pokání – od chvíle, kdy Jákob vešel do Egypta se svou rodinou, do vyjití pod vedením Mojžíše uplynulo 215 let! A pak dostaly ještě dalších 40 navíc. Bůh je plný milosti a slitování! Ale potom přišel soud. Bůh nevyžaduje po ostatních národech totéž, co po svém lidu. Přesto ty národy soudí. Ámos vyhlašuje soud nad Damaškem, tedy Aramejci, Gázou, tedy Pelištejci, Týrem, Edómci, Amónci, Moábci, jinde čteme o soudech proti Asýrii, Babylónu nebo Egyptu. Principy těchto Božích soudů jsou stejné, jako když Bůh soudí svůj lid, ale požadavky na pohany jsou mnohem nižší, než jaké má Bůh na svůj lid. 

A to nás vede k církvi, tedy k Božímu lidu. Už jsem to zmínil, že se Boží soudy zjevují také proti Božímu lidu, když Boží lid neposlouchá. Nyní je tu lid nové smlouvy, lid, jehož se Bůh nikdy nevzdá ani se ho nezřekne. Je to lid, do jehož nitra Bůh vložil svého Ducha a dal jim nové srdce. Může tedy tento lid neposlouchat Boha? Může. Znamená to, že jsou bez Ducha? Vůbec ne. „Jenom“ nezapírají sami sebe a nenásledují Krista. 

Pán přikázal učedníkům, aby až přijmou Ducha svatého, šli do celého světa a kázali evangelium. Ale oni se usadili v Jeruzalémě. Pochopte, velkoměsto … Proto Pán povolal svého Midjánce, Saula z Tarsu, který se pustil do pronásledování s takovou vervou, že „všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku“ (Sk 8,1). V Jeruzalémě nezůstala žádná církev. Na nějaký čas. Ale evangelium se rozšířilo. Nebo Ananiáš a Safira – lhali Duchu svatému a Boží soud zasáhl doprostřed církve. Nebo křesťané v Korintu, kteří byli sobečtí, nechtěli čekat při společném jídle a snědli ho druhým, nezajímalo je, že budou o hladu … a Pavel říká: 

• Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. (1K 11,30–31)

Musíme rozpoznat Boží soudy, Boží ruku v našich životech, v životě církve, v životě společnosti. Pavel dodává:

• Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni spolu se světem. (1K 11,32)

II. Jak se projevují Boží soudy?

V našem textu je to velmi jasné – Bůh posílá Midjánce. Bůh vydal Izrael na sedm let do rukou Midjánců. Zdá se, že těch sedm let bylo velmi intenzivních. Midjánci nepřišli zotročit Izraelce, ale přišli plenit. Jedním z nástrojů, které Bůh používá k soudům nad národy, jsou jiné národy. Bůh ustanovil národy. Byl to důsledek Božího soudu, kdy Bůh zmátl lidem jazyky při stavbě babylónské věže a rozehnal lidi do všech koutů světa. Lidé měli po potopě sami jít do všech koutů světa a naplnit zemi, ale místo toho zůstali pohromadě a rozhodli, že dosáhnout do nebe. Proto je Bůh rozehnal a tímto způsobem ustanovil národy. Každý národ je definován svým jazykem, vlastní kulturou, svou historií a také – většinou – územím, na kterém žije. Bůh ustanovil hranice lidských sídel a lidé by je neměli překračovat – přesto to lidé dělají a patří to ke zlu v tomto světě, které Bůh nějakým způsobem a do nějaké míry toleruje. A ne každý národ má svůj stát, a ne každý stát je tvořen jedním národem. Bůh také skrze proroka Daniele řekl, že se lidská pokolení, tedy národy, budou mezi sebou mísit, ale nepřilnou k sobě (Da 2,43). Není hříchem vzít si člověka z jiného národa, ale buď se musí člověk vzdát toho, čím byl, nebo zůstane cizincem mezi ostatními. Bůh tedy používá národy, aby skrze ně soudil jiné národy. 

Izraelci byli zotročovaní Aramejci (Sd 3,8), potom Moábci (Sd 3,14), Pelištejci (Sd 3,31), Kenaanci (Sd 4,2). To je způsob Božího soudu, když nad jedním národem panuje nějaký jiný národ. Každý národ má mít svou vlastní vládu – bez ohledu na konkrétní formu zřízení – a ta má být podřízená jenom Bohu samotnému a nikomu jinému. Pokud je to jinak, je to Boží soud. A je úplně jedno, jestli se jedná o poddanost nedobrovolnou nebo dobrovolnou. Kde vládnou cizáci, je národ pod Božím soudem. A někdy, což je náš případ, vydá Bůh národ do rukou plenitelů. Midjánci nechtěli zotročit Izraelce. Oni je plenili. Pustošili zemi. 

• Sotvaže Izrael zasel, přitáhli Midjánci s Amálekem a syny východu a přepadali jej. Položili se proti nim a ničili úrodu země až po cestu do Gázy. Neponechávali v Izraeli k obživě ani ovci ani býka ani osla. Přitáhli vždy se svými stády a stany; přihnali se jako kobylky v takovém množství, že nebylo možno spočítat je ani jejich velbloudy. Přicházeli do země, aby ji ničili. (Sd 6,3–5)

Přicházeli s cílem ničit. Ta země byla dobrá, úrodná, překypující hojností, ale cizí národ – a ještě poměrně z velké dálky – přicházel, aby tu zemi a její bohatství ničil. Nevytvářeli bohatství té země, jenom čerpali výhody, o které se zasloužil někdo jiný. A znovu platí to, že je to Boží soud, jak v případě násilného nájezdu, jako je to zde, tak v případě pomatení mysli obyvatel země, kteří své bohatství dobrovolně vydávají jiným. Např. Ezechiel často přirovnává Judu k nevěstce, která smilnila s každým cizincem a ještě jim za to platila. Kvůli tomu přichází Boží soud, ale i to samotné už je Božím soudem – viz Ř 1,18–32.

Když se vrátíme k Midjáncům, to byl lid, který vzešel z Midjána, syna Abrahama a jeho ženy Ketúry, kterou měl po smrti Sáry. Tento lid obýval zemi východně od Akabského zálivu (v dnešní Saudské Arábii), jižně od Izraele. Na sever od nich byli Edómci a nad nimi Moábci, a tyto národy už sousedily s Izraelem. Ani jedni z nich ale nebyli Kenaanci, Izraelci je neměli vyhladit. Mojžíš utekl do midjánské země a vzal si dceru midjánského kněze. Moábci se spojili s Midjánci, když Izraelci táhli pouští a povolali proroka Bileáma, aby jim Izrael proklel. Později to byly právě midjánské a moábské ženy, s nimiž Izraelci smilnili – dokonce známe jméno jedné z nich, Kobzí (Nu 25,14–15), kterou zabil kněz Pinchas i s Izraelcem, které s ní smilnil a tak odvrátil Boží hněv. Izraelci bojovali proti Midjáncům a zabili pět midjánských králů (Nu 31,8) a zajali midjánské ženy a děti. Ale přece jen to byl národ poněkud vzdálený – představte si to jako např. Srbsko, Chorvatsko, Slovinsko, Švýcarsko ve vztahu k nám. Tento národ plenil Izrael. Ničili úrodu a neponechávali nic k obživě. 

Tohle je něco, co vidíme v dnešní době, kdy do západních zemí, včetně té naší, přicházejí lidé, aby využili sociální a zdravotní systém. Přicházejí proto, že se jim z nějakého důvodu nelíbí v jejich zemi, ale místo toho, aby si tam udělali pořádek, jdou jinam. Nechtějí se stát součástí jiného národa a jiné kultury, ale chtějí mít svou zemi a kulturu, příp. i náboženství, tam, kde se jim dobře žije z cizího. To jsou moderní plenitelé. A stále jsou také taková místa na světě, kde jsou ještě i ti fyzičtí plenitelé, kteří přijedou, vyvraždí vesnici – obvykle křesťanskou, a zase zmizí. A jsou i ekonomičtí plenitelé, velké firmy, které se snaží vytěžit bohatství nějaké země – může jít o bohatství nerostné, může jít o půdu, na které se špatně hospodaří, může jít o vodu nebo o lidské zdroje, kdy zisk nejde místním lidem, ale jde jinam – také to jsou moderní plenitelé a je to Boží soud nad danou zemí. Je to způsob, jak Bůh volá lidi k pokání. 

Obecně Bůh používá čtyři druhy soudů v tomto světě: meč, hlad, dravou zvěř a mor (Ez 14,21). Meč, válka, násilí, bezpráví, zhroucení právního státu, kdy si každý dělá, co uzná za vhodné a bere spravedlnost do vlastních rukou. Hlad – často jde ruku v ruce s násilím a válkou. Ale dnes může mít i jinou podobu, např. velmi nekvalitního jídla, které nenasytí, ale vede k tomu, že lidé jsou nemocní, místo aby byli zdraví a silní. Dravá zvěř – to nemusí být jenom šelmy v našich lesích, kam chodíme na houby nebo medvědi na Slovensku, mohou to být divočáci na sídlištích či přemnožení potkani ve městech, v Egyptě to byli žáby, mouchy, komáři a kobylky. Mor, tedy nemoc, ne nutně skutečný mor, ale prostě epidemie – španělské chřipky, HIV, eboly, tzv. civilizačních chorob … To jsou Boží soudy. 

III. Jak uniknout před Božími soudy?

V našem textu čteme, že po sedmi letech plundrování země Izraelci volali k Bohu. Co slyšeli? Slyšeli o Boží moci a Boží velikosti, slyšeli také o vlastní nevěře a neposlušnosti. Nic víc. Když obyvatelé Ninive slyšeli o Božím soudu z úst Jonáše, začali činit pokání od největšího po nejmenšího. Izraelci ale pokání nečinili. Sice stále naříkali, ale dál jednali stejně. Uvidíme hned za okamžik v příběhu Gedeóna, kterému Bůh přikázal, aby rozbořil baalův oltář a pokácel baalův sloup, který nebyl ve vedlejší pohanské vesnici, ale který patřil jeho otci. A když to viděli mužové toho místa, Izraelci, chtěli kvůli tomu Gedeóna zabít! Sedm let se schovávali v horách, v dírách, živořili, volali k Bohu a uctívali baala. A v dějinách Izraele jsou jen světlé výjimky, kdy to bylo trochu jiné. Jeremjáš napsal:

• „Od nejmenšího až po největšího všichni propadli chamtivosti, od proroka až po kněze všichni klamou. Těžkou ránu mého lidu léčí lehkovážnými slovy: ‚Pokoj, pokoj!‘ Ale žádný pokoj není. Zastyděli se, že páchali ohavnosti? Ne, ti se nestydí, neznají zahanbení. Proto padnou s padajícími, klopýtnou v čase, kdy je budu trestat, praví Hospodin.“ Toto praví Hospodin: „Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid. Ale oni řekli: ‚Nepůjdeme.‘ Ustanovil jsem nad vámi strážné: Věnujte pozornost hlasu polnice! Ale oni řekli: ‚Nebudeme dávat pozor.‘“ (Jer 6,13–17)

Ale církev není jako Izrael! Církev je lidem nové smlouvy, lidem nového srdce, lidem, který je naplněný Duchem svatým. Může tedy církev jednat podobně jako Izrael? Už jsme viděli, že v mnoha směrech to tak skutečně může být. Rozdíl je v tom, že nyní Bůh svůj lid vychovává a tříbí, očišťuje a posvěcuje. I když jsme se z Boží milosti stali duchovními lidmi, nejsme imunní vůči hříchu, jsme stále svázaní se svou starou hříšnou přirozeností. Máme sice moc nad hříchem vítězit, ale nejsme příliš pohotoví k tomu, abychom tuto moc používali ve svých životech. Proto i církev může žít v klamu, jak jsme to viděli ve Zjevení 2–3. Proto Bůh ve svém Slově napomíná jednotlivé křesťany, aby si dali pozor na sebeklam, aby neklamali sami sebe tím, že žijí z víry, i když z víry ve skutečnosti nežijí. 

• Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. (2K 13,5)

Znovu a znovu se podobná slova opakují a týkají se všech oblastí našeho života. Neklamte se, špatná společnost kazí dobré mravy (1K 15,33), neklamte se, spravedlivý je, kdo činí spravedlnost (1J 3,7); neklamte se, kdo říká, že je bez hříchu, lže … (1J 1,8); neklamte se, Bohu se nebude nikdo posmívat, co člověk zaseje, to také sklidí (Ga 6,7); neklamte se, nespravedliví nebudou mít účast na Božím království (1K 6,9). Jak tedy můžeme uniknout? Jak se můžeme zachránit před přicházejícím Božím hněvem?

Můžeme úplně jednoduše odpovědět právě z knihy Soudců – potřebujeme soudce, který nás vysvobodí. V šesté kapitole Soudců je to Gedeón, který byl povolán Bohem, aby vysvobodil Boží lid. Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh jiného vysvoboditele, svého Syna, narozeného z ženy, aby vysvobodil všechny, kteří úpí pod jhem Midjánců tohoto světa, pod tlakem hříchu a pod bolestí nedokonalosti, aby zachránil svůj lid před Božím hněvem, před Božím soudem, který dopadá na tento svět. To je to slavné jméno Ježíš – On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů (Mt 1,21). K němu to celé směřuje. Jeho potřebujeme. Bez něj jsme ztracení. Bez jeho oběti bychom byli odkázaní jenom sami na sebe, na to, jak jsme dobří, jak jsme duchovní, jak jsme citliví, jak jsme nábožní a zbožní … a mnozí na tom dodnes staví. Ale to všechno jsou jenom lidské skutky, které jsou Bohu odporné. To jediné, co je Bohu příjemné a co se mu líbí, je práce jeho Syna, tedy kříž, na kterém Ježíš trpěl a mřel, kříž, na kterém Ježíš dokonal, kříž, na němž bylo ke spasení povoláno všechno, co má být spaseno. Ježíš svou smrtí dokonal vítězství, dokonal dílo spasení, dal sám sebe, abychom se nemuseli smrti a Božímu soudu poddat my sami. Toto je to slavné místo, bez kterého bychom neměli žádné vítězství. Jenom tady je ten jediný Pán, vítěz a král, bez kterého se nemůžeme obejít, protože on jediný smířil člověka s Bohem. Bez něj není žádná možnost úniku. 

Ježíš Kristus nás zachraňuje před přicházejícím Božím hněvem. V něm jsme skryti a jsme v bezpečí. On je naší pevností, naším hradem a úkrytem. On je naší jeskyní, skrýší nebo soutěskou. Na něj byl vylit Boží hněv namířený proti nám, takže nyní už nebude vylit na nás. Tohle je víra, která zachraňuje. Stačí se spolehnout na něj, na Krista. Každá cestička záchrany vede právě k němu a nikam jinam. V něm je náš život. On je náš zástupce, který nikdy nebyl neposlušný, ale vždycky jednal podle Boží vůle, nikdy nevynechal žádnou příležitost oslavit Boha a vyvýšit ho. On je vzorem dokonalého lidství. Jemu není možné vytknout nedostatek víry nebo nějakou modloslužbu. To jsou věci, které jdou za námi, jimiž se proviňujeme my ve svých životech. Ale on je svatý a spravedlivý. Nikdy se nebál žádných cizích bohů a nikdy se jim neklaněl. Vždycky vykonal všechno, co mu Bůh řekl, aby vykonal. 

Kniha Soudců je dálničním ukazatelem, který nelze minout, který ukazuje na našeho Spasitele. Bez něj kniha Soudců nedává smysl. Bez něj bychom byli odkázáni jenom svou vlastní sílu a na sílu své víry. Ale pokud je naše víra ukotvená v něm, potom má všechnu sílu, která je v něm. Potom už se nemusíme bát, protože on je naší zárukou, on je naším vysvoboditelem. Spolehněte se na něj  a budete žít. Věřte v něj a máte život věčný. Jděte k němu, protože on vás zachrání.