Biblická církev Praha

Dnešní kázání je úvodní, první ze série úvah, o „Boží svrchovanosti“.

První nosný text, který si dnes vyložíme je Iz 48,8-12. Hospodin mluví k Jákobovi, totiž ke všem svým zaslíbeným a povolaným:

• Nic jsi neslyšel [Jákobe], nic jsi nepoznal, tvé ucho předtím nic nezaslechlo. Vím, že jsi věrolomník věrolomný, říká se ti přece nevěrník už ze života matky; zdržoval jsem svůj hněv pro své jméno, pro svou chválu jsem se kvůli tobě krotil, nevyhladil jsem tě. Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavící peci utrpení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám. Poslouchej mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný. Já, já jsem ten první, já jsem i poslední. (Izajáš 48:8-12)

Druhý nosný text, který si dnes vyložíme je Ř 5,8-11:

• (8) Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (9) Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. (10) Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. (11) A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil. (Římanům 5,8-11)

Soustředěnost na člověka deformuje Písmo

Bůh nenávidí lidskou sebestřednost. Svébytný člověk, tj. ten který spoléhá jen na sebe, případně na jiné lidi, který si myslí, že žije z vlastních sil je v nepřátelském vztahu s Bohem. Veškerá sebesíla odporuje Bohu, poslouchejme:

• Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha [ani tělesně ani duchovně nežijeme z vlastních sil], jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. (Římanům 8,7-9)

Humanismus je filosofie, v jejímž středobodu je člověk, kolem něhož se vše otáčí včetně zeměkoule. Zde je jeho definice:

Humanismus je hnutí filozofie a etiky, které klade důraz na hodnotu a jednání lidských bytostí; individuálně, kolektivně a obecně upřednostňuje individuální myšlení a důkazy (racionalismus, empirismus) před zavedenými dogmaty nebo vírou (fideismem)

Prvotní hřích byl spáchán na základech humanismu. Adam s Evou toužili po bohorovnosti; toužili, aby se stali Bohem. To byl antropocentrismus par excellence, česky tzn. lidskostřednost v pravém smyslu slova. To je náš prvotní hřích, pýcha člověčiny.

Všimněme si, nakolik humanistické, rádoby biblické fráze soustředěné na člověka hluboce pronikly do celosvětového křesťanstva. Názor, že Bůh miluje stejnou spásnou láskou všechny hříšníky, jenom nenávidí jejich hřích, je dnes velmi rozšířený. Taková klišé zbavují Boha Jeho posledního, a tím i prvního slova. Písmo jasně prohlašuje, že ten kdo není v Kristu, je pod Božím hněvem:

• Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (J 3,36).

Nesmíme myslet lidskostředně, antropocentricky, humanisticky, musíme myslet bohostředně, tedy teocentricky. Bůh se nad námi nesmiloval kvůli nám (z antropocentrických důvodů), ale kvůli sobě (z teocentrických důvodů). Bůh v nikom z nás hříšných, nenalezl nic bohulibého, ani drobet.

Nicméně je mezi křesťany nemalý počet těch, kteří věří, kteří si myslí, že Ježíš Kristus z univerzální lásky k padlému lidstvu vykoupil na kříži každého člověka bez výjimky. Nabídl spasení všem, a dnes bolestínsky touží a čeká, až satanovi otroci vezmou Jeho kříž na milost a přijmou jej. Milost přece uděluje Bůh člověku, nikoli člověk Bohu!

Podívejme se na verše Izajáše 48,8-12:

I. Iz 48,8

• (8) Nic jsi neslyšel [dome Jákobův], nic jsi nepoznal, tvé ucho předtím nic nezaslechlo. Vím, že jsi věrolomník věrolomný, říká se ti přece nevěrník už ze života matky;

Každý člověk se věrolomníkem rodí. Svým zvráceným, padlým srdcem nic nemůže poznat, nic nemůže slyšet, a když si boha v mysli stvoří, tak jen džina v láhvi; vylez z láhve, splň mi mé potřeby a hybaj zpět do flašky. Popotopní stav lidstva je stejný, ne-li horší než předpotopní:

• Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: „Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil…“ (Gn 8,20-21)
• (9) zdržoval jsem svůj hněv pro své jméno, pro svou chválu jsem se kvůli tobě krotil, nevyhladil jsem tě.

II.  Iz 48,9

Studijní překlad je v tomto verši výstižnější:

• Kvůli svému jménu zdržuji svůj hněv a [pro] svou chválu se vůči tobě krotím, abych tě nevyhladil.

Dobře si všimněme, že pro svoji chválu, pro svoji slávu, se Bůh krotí a nevyhladí nás. Humanistické „křesťanství“ si myslí, že nás Bůh spasil kvůli nám. Vždyť v přirozeném člověku není nic pomilováníhodného! Bůh nás spasil kvůli sobě, nikoli kvůli nám, i když my, kdo jsme Jeho, z toho máme nesmírný užitek.

III. Iz 48,10

• (10) Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavící peci utrpení.

Spasení Božího lidu, církve, je předobrazeno v tělesném Izraeli:

• Ale vás [vyvolený Izrael] Hospodin vzal a vyvedl z tavicí pece, z Egypta, abyste byli jeho dědičným lidem, jak tomu je dnes. (Dt 4,20)

Naše spasení, naše přetavení v nového člověka není jako přetavení stříbra na stříbro, je to podle BKR přepálení, podle ČSP přečištění, je to přebrání, tzn. vyvolení v peci soužení nebo utrpení. B21 doslova říká:

• Hle - přetavil jsem tě, ač nejsi stříbrný, vyvolil jsem tě v peci soužení.

Latinská Vulgata přeložila takto:

…elegi te in camino paupertatis

Infinitiv od elegi je eligere = zvolit, vyvolit. A z eligere je odvozena elita; to jsou Ti, kteří byli zvoleni, vybráni, přebráni, ve volbách. Volby jsou latinsky electio a anglicky election. Bůh v podstatě říká, ač jsi věrolomník a nic si nemohl slyšet, přesto jsem Tě pročistil ve vyvolený (elitní) lid. Kde nás pročistil ohněm? In camino, v kamnech, tedy v peci. V jaké peci? V peci utrpení nebo soužení. Řecké ptocheia nebo latinské paupertatis znamená chudobu, potřebu, poníženost, nízkost, neurozenost. Strogův slovník překládá jako – chudobu, depresi nebo mizérii. Byli jsme tedy vyvoleni, přebráni v peci soužení, utrpení, chudoby, potřeby, poníženosti, nízkosti, v peci mizérie a deprese. To je pec, to jsou kamna ztracenosti, to je satanova domácnost, z které jsme byli vytaženi a přečištěni Kristovým křížem!

Mám-li si vybrat ze všech těchto synonym, slov souznačných tak budu raději parafrázovat paralelní text 1Pt 2,9. Bůh nás vytrhl z pece neurozenosti, ze satanovy tmy, přebral, pročistil a přetavil nás, spolu s Kristem nás převedl ze smrti do života, do Kristova světla, učinil nás urozeným rodem vyvolených, elitním, ale ve všem pokorným královským kněžstvem, stvořil si pro sebe a kvůli sobě svůj lid. To vše je monergismus, je to Jeho jednostranné, výlučné a výsostné dílo. Další, 11. verš to nad jakoukoli pochybnost potvrzuje:

IV. Iz 48,11

• (11) Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám.

Veškerá sláva za naše „spasení & víru“ patří jen Bohu; nebude se o ni s nikým dělit ani s námi, protože:

• Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. (J 15,16)

Bůh maže naše hříchy kvůli sobě. Podívejme se na Jákobův dům, na jeho zaslíbené potomstvo, podívejme se tedy na sebe. Jákob nás zde reprezentuje:

• Nebyl jsem to já, koho jsi vzýval, Jákobe [my, Boží vyvolený, elitní lid, jsme Boha nevzývali], kvůli mně ses neobtěžoval, Izraeli! Své jehňátko v oběť zápalnou jsi pro mne nepřivedl, nectil jsi mě svými obětními hody. Nenutil jsem tě sloužit mi obětními dary, ani kadidlem jsem tě neobtěžoval. Vonné koření jsi mi za stříbro nenakoupil, tukem svých obětí jsi mě neobčerstvil. Jenom svými hříchy chtěls mě nutit k službě, svými nepravostmi jsi mě obtěžoval. Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu. Připomeň mi to, můžem se spolu soudit, sám si spočítej, pro co bys mohl být ospravedlněn. (Iz 43,22-26)

Danielovi bylo zřejmé, že nemůže před Boha předstoupit s čímkoliv, co by mohlo být bohulibé, aby mohl být ospravedlněn. Daniel věděl, že spása vězí jen v Božích rukách:

• Panovníku, slyš! Panovníku, odpusť! Panovníku, pozoruj a jednej! Neprodlévej! Kvůli sobě, můj Bože! Vždyť tvé město i tvůj lid se nazývá tvým jménem. (Daniel 9,19)

To vše by nám bylo hned jasné, kdybychom opravdu věřili do posledního písmenka poslední 12. verš našeho textu Iz 48,8-12.

V. Iz 48,12

• (12) Poslouchej mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný [můj vyvolený]. Já, já jsem ten první, já jsem i poslední. (Iz 48,8-12)

Zde můžeme ztotožnit výroky:

(1) Já, já sám vymažu kvůli sobě tvoje nevěrnosti, na tvé hříchy nevzpomenu (Iz 43,25); a

(2) Já, já jsem ten první, já jsem i poslední (Iz 48,12).

Protože Bůh je první i poslední a všechno mezi prvním a posledním; protože Bůh je alfa i omega a všechno mezi alfou a omegou, nemůže dělat nic, co by nebylo pro Něho a kvůli Němu.

V textu, který jsme právě probrali (Izajáš 48,8-12) Hospodin nehovoří ke všem lidem bez výjimky, ale pouze k Jákobovu domu. V Jákobově domácnosti přebývá duchovní, zaslíbené potomstvo Abrahama, Izáka a Jákoba. Jákobův dům obývají Bohem zaslíbení a povolaní potomci. Sám Izajáš to potvrzuje:

• Dám vzejít z Jákoba potomstvu a z Judy tomu, kdo dědičně obsadí mé hory [Boží království]. Obsadí je moji vyvolení, budou tam přebývat moji služebníci. (Izajáš 65,9)

Bůh kvůli sobě vymaže nevěrnosti Jákobova domu, všech vyvolených. „Spasení & víra“ se vztahuje jen na nás, na všechny, nikoli tělesné, ale zaslíbené potomky Abrahama, Izáka a Jákoba, na Izrael Boží (Ga 6,16; Ef 2,12).

Podívejme se nyní na verše Římanům 5,8-11:

Dovolte mi ukázat na krátkém, ale úžasném textu z listu Římanům 5,8–11, že Bůh „spasení & víru“ určil jen svému lidu. Pavel píše svým duchovním sourozencům do Říma, kteří jsou v Kristu, které Kristus ospravedlnil prolitím své krve, tak jako pisatele tohoto dopisu, totiž apoštola Pavla. Proto je oslovuje přivlastňovacími zájmeny: nám, nás nebo slovesem jsme. Tím Pavel jasně vymezuje, definuje, na koho se „spasení & víra“ skrze Boží nepodmíněnou milost a Kristův kříž vztahuje. Vztahuje se na nás, kdo jsme v Kristu:

VI. Ř 5,8

• (8) Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

Všimněme si, jak je zde Bůh aktivní ve své lásce a smrti; zatímco naše aktivita je naše hřešení. Pokud jde o vykoupení, tam jsme ve všem pasivní. To je monergismus, tj. jednostranná Boží záchranná práce.

Naši arminiánští bratři, vidí tento verš ale jinak. Aby „neobvinili“ Boha z hříchu a nespravedlnosti tím, že prokazuje svou lásku a vztahuje Kristův kříž jen výběrově na vymezenou skupinu lidí, tak ta slůvka nás, nám, jsme, nahradili souslovím: všemi lidmi bez výjimky, modifikovali je, aniž by to Duch svatý v Písmu říkal. Náš verš tedy čtou takto:

• (8) Bůh však prokazuje svou lásku (k nám) ke všem lidem bez výjimky tím, že Kristus (za nás) za všechny lidi bez výjimky zemřel, když (jsme) všichni lidé bez výjimky ještě byli hříšní.

Tím vztahují Boží spásnou lásku a Kristův kříž na všechny lidi, kteří kdy žili, žijí a budou žít. Opravdu Bůh prokazuje svou lásku jenom k nám, kdo jsme v Kristu; nebo ke všem lidem bez výjimky? Zemřel i za ty, kdo již byli v pekle před tím, než přišel na tento svět jako Spasitel?

Bůh miluje spásnou láskou jenom svůj lid, jenom svoji nevěstu. Antropocentrické, tj. lidskostředné křesťansko-humanistické klišé, že Bůh miluje všechny lidi bez výjimky stejně, jenom nenávidí jejich hřích; že miluje Hitlera, Stalina, Mao Ce-tunga, za které také údajně zamřel, abychom zůstali v nedávné historii, stejně jako Abrahama, Izáka, Jákoba, Davida, Pavla, Jana, samařskou ženu, Lazara, žalářníka, lotra na kříži atd., nebo vás, kdo jste v Kristu, je lež.

1. Jan 4,10 je paralelní text, který potvrzuje náš verš Římanům 5,8. Pro Jana jako pro Petra platí totéž. Patří Kristu jako jeho adresáti. Jan píše svým duchovním sourozencům, proto je oslovuje: my, nás, naše:

• V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás [nezamiloval si všechny lidi bez výjimky] a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy [nikoli za hříchy všech lidí bez výjimky]. (1J 4:10)

Posuňme se k následujícímu verši k Římanům 5,9.

VII. Ř 5,9

• (9) Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.

Znovu, Pavlovi adresáti jsou křesťané, nikoli všichni lidé bez výjimky. Proto Duch svatý Pavlovi vdechl do pera slova: my jsme a my budeme; nevdechl mu, všichni lidé bez výjimky byli ospravedlněni prolitím Jeho krve a budou skrze něho zachráněni. Vidíme, jak se toto humanistické, arminiánské stanovisko hroutí. Nahraďme tedy, my jsme a my budeme všemi lidmi bez výjimky.

• (9) Tím spíše nyní, když (jsme) všichni lidé bez výjimky byli ospravedlněni prolitím jeho krve, (budeme) budou všichni lidé bez výjimky skrze něho zachráněni od Božího hněvu.

Všeobecné, univerzální, křesťansko-humanistické vykoupení Kristovým křížem se zde hroutí zatím jen z polovice. Každý arminián jistě přijme, že všichni lidé bez výjimky byli ospravedlněni prolitím Kristovy krve. Ani jeden však nepřijme, že všichni lidé bez výjimky budou zachráněni od Božího hněvu.

Bratři arminiáni modifikují, tj. přizpůsobují svému stanovisku celý verš Ř 5,8.

Ale, následující verš Ř 5,9 přizpůsobují jen z poloviny, protože dobře ví, že všichni lidé bez výjimky nebudou zachráněni, ale budeme zachráněni jen my, kdo jsme v Kristu.

Pokud jde o další dva následující verše Ř 5,10-11, ty už si nedovolí přizpůsobit svému předpokladu (že Kristus zemřel za všechny) ani jeden arminián. Podívejme se na ně.

VIII. Ř 5,10

• (10) Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.

Znovu, Pavlovi adresáti jsou křesťané, nikoli všichni lidé bez výjimky. Proto Duch svatý Pavlovi vdechl do pera slova: jsme, my a nás; nevdechl mu, všichni lidé bez výjimky.

Proveďme nahrazení, a verš se nám promění v nesmysl:

• (10) Jestliže (jsme my) všichni lidé bez výjimky, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše (nás) všechny lidi bez výjimky smířené zachrání jeho život.

To, že jsou všichni lidé bez výjimky Boží nepřátelé, s tím souhlasí nejen každý kalvinista, ale i arminián. Ale, ani jeden nepřijme, že jsou všichni lidé bez výjimky smířeni s Bohem smrtí Jeho Syna, a na tomto základě budou všichni lidé bez výjimky spaseni.

Poslední verš Ř 5,11, už nelze přizpůsobit předpokladu (že Kristus zemřel za všechny) vůbec. Podívejme se na něj.

IX. Ř 5,11

• (11) A nejen to: chlubíme se dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který nás s ním smířil. (Ř 5,8–11)

Znovu, Pavlovi adresáti jsou křesťané, nikoli všichni lidé bez výjimky. Proto Duch svatý Pavlovi vdechl do pera slova: my se chlubíme a nás; nevdechl mu, všichni lidé bez výjimky.

Proveďme nahrazení, a verš se nám promění opět v nesmysl:

• (11) A nejen to: (chlubíme se) všichni lidé bez výjimky se chlubí dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který (nás) všechny lidi bez výjimky s ním smířil. (Ř 5,8–11)

Závěr

Jasně vidíme, že jednoduchým nahrazením těch, kdo jsou v Kristu skrze Jeho kříž, všemi lidmi bez výjimky vnikla úplná pošetilost. Pro přehlednost, přečtěme si naše čtyři verše v celku; přizpůsobme je arminiánskému stanovisku, že Kristus zemřel za všechny lidi bez výjimky, abychom viděli ten nerozum:

• (8) Bůh však prokazuje svou lásku (k nám) ke všem lidem bez výjimky tím, že Kristus (za nás) za všechny lidi bez výjimky zemřel, když (jsme) všichni lidé bez výjimky ještě byli hříšní.
• (9) Tím spíše nyní, když (jsme) všichni lidé bez výjimky byli ospravedlněni prolitím jeho krve, (budeme) budou všichni lidé bez výjimky skrze něho zachráněni od Božího hněvu.
• (10) Jestliže (jsme my) všichni lidé bez výjimky, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše (nás) všechny lidi bez výjimky smířené zachrání jeho život.
• (11) A nejen to: (chlubíme se) všichni lidé bez výjimky se chlubí dokonce Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, který (nás) všechny lidi bez výjimky s ním smířil. (Ř 5,8–11)

Takové souverší, postavené na předpokladu, že Bůh prokazuje stejnou spásnou lásku skrze Krista všem lidem bez výjimky, by muselo zahrnovat naprosto každého, ať věřil nebo bude věřit čemukoli, ať žil nebo bude žít kdykoli. Opravdu se mohou všichni lidé bez výjimky chlubit Bohem skrze Ježíše Krista, že je zachránil od Božího hněvu prolitím své krve?

Ověřte si tuto absurdnost na mnoha jiných biblických textech tak, že vzhledem ke kontextu dosadíte za slova nám, nás, jsme, my atd. tzn. za znovuzrozené křesťany, všechny lidi bez výjimky.

Jak se na tuto věc díval Charles H. Spurgeon? Nikdy bych asi nenašel odvahu k tak tvrdým slovům:

(začátek citace)

…To, že se Kristus obětoval za všechny, vykoupil z hříchů všechny a usmířil se se všemi, a že by potom někteří z těchto lidí měli být potrestáni za hříchy, které již za ně odčinil Kristus, se mi jeví jako ten nejmonstróznější zločin, jenž by mohl být nanejvýš přisouzen Saturnovi, Janusovi, bohyni Thugů nebo nejďábelštějším divošským božstvům. Nedej Bože, abychom takto někdy smýšleli o Hospodinu, který je spravedlivý, moudrý a dobrý… (konec citace)

Bibličtí křesťané, bez rozdílu denominace, nejsou universalisté. Jistě se shodnou na tom, že všichni lidé bez výjimky spaseni nejsou a nebudou. Většina lidí se Bohem v Kristu přece nechlubí. Tedy, v souladu s těmito verši (Ř 5,8–11), Kristus za ně nemohl zemřít, nemohl je smířit s Bohem, nemohl je zachránit od Božího hněvu, protože Bůh neprokazuje odvěkou, sijónskou, spásnou lásku skrze Krista (J 12,15) všem lidem bez výjimky. Prokazuje ji jenom svým, tj. každému, kdo je zaslíbený (ne nutně tělesný) potomek Abrahama, Izáka a Jákoba bez rozdílu etnicity:

• Hospodin zaplatí za Jákoba [zaplatí pouze za jeho zaslíbenou linii, nezaplatí za všechny lidi bez výjimky], vykoupí ho z rukou silnějšího [satana]. Přijdou [Abrahamovo, potažmo Izákovo a Jákobovo zaslíbené potomstvo z Židů a pohanů; Gn 17,5–7; Ž 22,24] a budou plesat na výšině siónské [v Kristově království], budou proudit k Hospodinově dobrotě. (Jr 31,11–12a)

Modlitba:

Bože prosíme Tě, abychom veršům, které jsme si dnes přiblížili, porozuměli skrze Tvého svatého Ducha; aby nás přinutily více studovat Tvé Slovo. Učiň, abychom odložili své předsudky a předpojatosti. Připrav srdce těch, kterým Tvoje Slovo zvěstujeme. Dej nám do duše pokoj a mírnost, abychom neprovokovali emoce mnohých upřímných křesťanů, kteří Tě milují, kteří nebyli dostatečně vyučeni, aby viděli v kontextu nepatrných slovíček Tvoji pravdu. Prosíme Tě Duchu Boží o moudrost a chuť studovat Tvůj milostný dopis bez ustání a předsudků. Děkujeme, že jsi za nás zemřel a vykoupil jsi nás ze satanova sevření.

AMEN