Biblická církev Praha

Počátek Božího soudu nad Abímelekem

Jaroslav Kernal, Praha 22. února 2026

Pokračujeme v našem studiu knihy Soudců a dnes máme před sebou výjimečný text. Je to jeden z mála textů v celém Písmu, který nám, společně s těmi ostatními, dává nahlédnout za oponu dění, které můžeme vidět svýma fyzickýma očima. Proto bych chtěl, abychom dneska přibrzdili a tento text prozkoumali a spolu s ním i ty ostatní, abychom se z nich poučili a pokusili se z nich vytěžit také praktické aplikace pro naše každodenní chození s Pánem. Jsme v deváté kapitole knihy Soudců a máme tady co do činění s Abímelekem, který byl jedním ze sedmdesáti synů Gedeóna. Gedeón byl soudce v Izraeli a soudil Izrael čtyřicet let. Když Gedeón porazil Midjánce, Izraelci mu nabízeli, aby nad nimi vládl, ale on to odmítl s tím, že nad nimi bude vládnout Hospodin – to bylo velmi jasné a jednoznačné slovo. Nicméně po jeho smrti došlo k tomu, že se Izraelci odvrátili od Hospodina a jeden z jeho synů, syn otrokyně, Abímelek, se začal zajímat o královskou hodnost. Muži z Šekemu, bratři jeho matky, ho vyslyšeli, dali mu peníze a on zavraždil všechny své bratry, kromě jediného, nejmladšího Jótama, který utekl. Potom Abímeleka ustanovili králem. A minule jsme mluvili o tom, jak se Jótam postavil na horu Gerizím, pod níž leželo město Šekem, a vyřkl podobenství o trnitém keři, které bylo současně kletbou proti šekemským a Abímelekovi. V této souvislosti jsem se dopustil zase jednoho přešlapu – mluvil jsem o tom, že na té hoře byl postavený oltář z kamenů, které Izraelci vynesli z Jordánu, ale on stál na té protější hoře, Ébalu, ze které zněly kletby. Z Gerizímu znělo požehnání, z Ébalu kletby. Gedeón byl z kmene Manases a tento kmen byl mezi těmi, kteří žehnali z hory Gerizímu. Jótam byl na své hoře … ale pronášel kletbu. A naopak z Ébalu o nějakých dvě stě padesát let dříve mimo jiné znělo:

• Buď proklet, kdo vezme úplatek, aby ubil člověka a prolil nevinnou krev. A všechen lid řekne: Amen. (Dt 27,25)

Takže i když poslední verš deváté kapitoly (v. 57) mluví o tom, že Abímeleka a šekemské postihlo Jótamovo zlořečení, bylo tady něco závažnějšího – bylo tady Boží slovo, které odsoudilo Abímeleka i šekemské. A náš dnešní text nám ukazuje, jak k tomu došlo, nebo spíš, jak to všechno začalo. Podívejme se tedy na ten náš dnešní text:

• Abímelek panoval nad Izraelem tři roky. Bůh poslal mezi Abímeleka a šekemské občany zlého ducha a šekemští občané se vůči Abímelekovi zachovali věrolomně. Tak násilí spáchané na sedmdesáti Jerubaalovcích a jejich prolitá krev dopadly na Abímeleka, jejich bratra, který je povraždil, i na šekemské občany za to, že ho podporovali, když vraždil své bratry. (Sd 9,22–24)

Podobná slova se stejným obsahem čteme znovu na samotném konci kapitoly. Bůh je zopakoval, abychom se zastavili a nad jeho Slovem přemýšleli. V těchto třech verších je shrnutí toho, co se všechno stalo a je tady popis z Božího pohledu, který nám dává nahlédnout do zákulisí. „Bůh poslal mezi Abímeleka a šekemské občany zlého ducha.“ To rozhodně nejsou slova, která bychom v Písmu četli příliš často. Navzdory tomu bych si troufl prohlásit, že to není ojedinělé a vzácné Boží jednání. 

I. Boží soud nad bezbožnými

Druhá polovina deváté kapitoly knihy Soudců nepopisuje Abímelekovu královskou vládu, ale soud nad ním. Je to na začátku a na konci orámované těmi slovy o soudu, abychom si toho všimli. Abímelek se vzbouřil proti své rodině a povraždil své bratry, zachoval se vůči svému domu věrolomně a svedl šekemské, kteří se také zachovali věrolomně vůči Gedeónovu domu. Ale Bůh tu jejich věrolomnost nakonec obrátil proti nim samotným. Přesně tak, jak o tom mluvil Jótam – šekemští se zachovali zrádně vůči Abímelekovi, nechtěli se choulit ve stínu trnitého keře, takže z keře vyšlehl plamen a zničil je. Ale i oni sami zapálili plamen, který zničil Abímeleka. 

V Žalmu 7 David mluví o tom, že Bůh má každý den proč vzplanout hněvem (v. 12) a potom popisuje zlo, které přebývá v člověku, jak si člověk brousí meč a napíná luk a chystá léčku.

• To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne. (Ž 7,17)

Možná měl David na mysli také Abímeleka, když psal tento žalm. Každopádně se Abímelekovi zlo, které způsobil, vrátilo a nakonec dopadlo přímo na jeho lebku. Ale to je konec příběhu, zatímco my jsme teprve na začátku. A tady vidíme, že Bůh začíná soudit Abímeleka i šekemské kvůli jejich věrolomnosti a násilí. Bůh mezi ně poslal zlého ducha. V této věci je Boží slovo velmi jasné – Bůh vládne. Žádný duch, ani dobrý ani zlý, si nemůže dělat, co chce. Musí poslouchat Boha. A Bůh používá jak ty dobré, tak ty zlé, anděly i démony. O andělech, jak nazýváme duchovní bytosti, které nepadly spolu se satanem, nám Boží slovo říká, že jsou to Boží poslové, kteří jsou vysláni ke službě těm, kdo mají dojít spasení (Žd 1,14). Padlé anděly, démony, nacházíme mezi nespasenými. Tak je to i v tomto případě. Gedeón byl zbožným mužem, ale jeho syn Abímelek nikoliv. Obyvatelé Šekemu měli ve svém městě chrám baala smlouvy – to byli modláři. A Abímelek se je snažil přesvědčit o tom, že je „jejich“, že patří k nim – a své bratry nazývá podle jména, které dostal jejich otec, Jerubaal, odpůrce baala, jerubaalovci. Ale Bohu se nebude nikdo posmívat! Žádná nespravedlnost nezůstane nepotrestaná. A pokud nebude nějak postižená v tomto světě, rozhodně ji Bůh vyřeší při posledním soudu. Tomu unikne jenom ten, kdo svůj život vloží do rukou Pána Ježíše Krista, kdo se spolehne na jeho dílo, na jeho očišťující krev. 

I Abímelek mohl činit pokání a uniknout z dosahu démona, kterého Bůh poslal. Stejně tak šekemští. Ale jejich srdce byla zatvrzelá a démonické působení je zatvrdilo ještě víc. Bojovali proti sobě. Nakonec Abímelek město dobyl, všechny obyvatele povraždil mečem, město rozbořil, posypal solí a tisíc mužů a žen, kteří se schovali do sklepení věže, upálil. To je ďábelské! Mimochodem Šekem byl opět vystaven o dvě stě let později a vybudoval ho první král Severního Izraele, Jarobeám. Pán Ježíš na adresu ďábla říká, že:

• … byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (J 8,44)

Totéž platí i o andělech, které strhl svým pádem, vzpourou. A tak může Bůh tyto bytosti využít k soudu nad bezbožnými lidmi. Jejich charakterem je lež a vražda. Obyvatelé Šekemu zradili Abímeleka – za zradou stojí lež. Chtěli se ho zbavit, zabít ho. To je to ďábelské, démonické působení. Vidíme ho i jinde. Jeden z dalších takových soudů, je soud nad Egyptem, o kterém mluví prorok Izajáš v devatenácté kapitole. Bůh tam říká, že popudí obyvatele Egypta proti sobě navzájem (v. 2), takže budou proti sobě bojovat navzájem a nevražit jeden na druhého. O něco dále potom vysvětluje, jak to udělá:

• Hospodin namíchal do jeho nitra [tj. Egypta] ducha závrati, takže [jeho velmožové] zavedli Egypt na scestí ve všem jeho počínání, jako když opilec vrávorá ve vlastních zvratcích. (Iz 19,14)

To byl Boží soud nad bezbožným Egyptem. Bůh poslal zlého ducha na Egypťany. V Novém zákoně čteme o poslední době:

• Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. Proto je Bůh vydává do moci klamu, aby uvěřili lži. (2Te 2,9–11)

Lidé se hromadně zamilují do lži, do bludu, budou oslavovat vraždu a lež. To je Boží soud. Pavel tady mluví o konci časů, ale vidíme, že Boží soudy stíhají bezbožníky neustále po celou historii světa. A zjevně to tak bude až do druhého příchodu Pána Ježíše Krista, kdy soud nad těmi, kdo nemilují Boha a nevěří v Pána Ježíše Krista, vyvrcholí, takže přijmou znamení šelmy a budou se klanět jejímu obrazu nebo soše. 

Ještě jeden příběh chci zmínit, který by nám mohl dokreslit, jak věci fungují. Je to příběh krále Achaba, což byl král Severního Izraele. Vládl dvaadvacet let, byl to modlář (1Kr 21,25) a známe ho v souvislosti prorokem Elijášem a také díky jeho ženě Jezábel. Válčil s Aramejci, a když se přiblížil jeho čas, Bůh nám dal skrze proroka Míkajáše opět nahlédnout za oponu dění – Achab měl vytáhnout proti Aramejcům a v tom boji měl zahynout. Před Bohem se shromáždil nebeský zástup a Bůh se ptal, kdo svede Achaba. Jeden z duchů řekl, že on to udělá. Jak?

• On odvětil: „Vyjdu a stanu se zrádným duchem v ústech všech jeho proroků.“ Hospodin řekl: „Ty ho zlákáš, ty to dokážeš. Jdi a učiň to!“ A nyní, hle, Hospodin dal zrádného ducha do úst všech těchto tvých proroků. Hospodin ti ohlásil zlé věci. (1Kr 22,22–23)

Všichni falešní proroci mluvili stejně – vyhlašovali vítězství, jenom Míkajáš mluvil jinak. Prorokovali stejné věci, mluvili stejně, všichni opakovali stejnou lež stále dokola. To byl Boží soud nad Achabem a jeho královstvím. Tento příběh nás vede:

II. Boží výchova neposlušných

Takové věci Bůh používá v životě svých dětí, zvláště těch, které jsou neposlušné a vzdalují se od pravdy. V knize Soudců není příliš mnoho zbožných lidí – vidíme jenom Bohem povolané soudce, a jak ještě uvidíme, i oni někdy jednají dost zvláštním způsobem, hříšně. Zanedlouho budeme mluvit o Jiftáchovi a potom o Samsonovi. V tom našem textu jsou to bezbožní lidé – Abímelek a obyvatelé Šekemu, což byli nejspíš levité, protože jim to město mělo připadnout a mělo to být jedno z útočištných měst, tedy město, kam mohl utéci ten, kdo nešťastnou náhodou zabil svého bližního. Tam měl získat ochranu. Místo toho lidé z toho města chránili a oslavovali toho, kdo zavraždil sedmdesát svých bratrů. Zlý duch, kterého Bůh poslal, byl poslem Božího soudu a přinesl jim naprosté zničení. 

V případě krále Achaba to bylo trochu jinak. I jemu ten zlý duch, který se stal lživým duchem v ústech všech jeho proroků, přinesl Achabovi zkázu. Ale v tom příběhu kromě krále Achaba vystupuje také zbožný král Judy, Jóšafat, který vytáhl společně s Achabem do té bitvy. To on si vyžádal proroka Míkajáše. Bojoval v té prohrané bitvě, ve které Achab zemřel. Je možné, že se v této věci na chvíli poučil, protože když ho Achabův syn Achazjáš požádal o spolupráci, tak ji odmítl. Achazjáš brzy zemřel a po něm nastoupil jeho bratr Jóram, se kterým Jóšafat znovu vytáhl do boje. Bůh se ho tehdy zastal a dal jim vítězství. Boží slovo představuje Jóšafata jako velmi zbožného krále, který udělal mnoho dobrého v Judsku. Ale v té věci s Achabem i on podlehl svodu falešných proroků. Neposlechl Míkajáše. Nechal se obelhat. A v tom je pro nás velkým varováním. 

Když Bůh sesílá své soudy na tento bezbožný svět, když mluvící hlavy v televizi nebo na internetu mluví všechny stejně, musíme se jako křesťané mít na pozoru, abychom nepodlehli duchu klamu, který svádí svět do záhuby. Nežijeme na jiné planetě než nevěřící lidé. Pán Ježíš sice říká, že nejsme z tohoto světa, ale současně dodává, že jsme v tomto světě ponecháni (J 17,15–17). A prosí za nás, aby nás Bůh posvětil pravdou svého Slova. Když se nebudeme posvěcovat pravdou, potom snadno podlehneme lži. Mohou křesťané podlehnout lži? Mohou! Někdy se křesťané ujišťují slovy Pána Ježíše z Mt 24,24, že vyvolení nemohou být svedeni. Ale mám za to, že Pán Ježíš mluví o tom, že žádný vyvolený nebude sveden tak, že by přišel o své spasení. To ale neznamená, že nemohou být svedeni tímto světem. V první polovině 19. století mnoho zbožných křesťanů v jižních státech USA obhajovalo rasovou diskriminaci a podporovalo otroctví. A myslím, že i dlouho potom. U našich západních sousedů se ve 30. letech 20. století většina církve, tedy křesťanů, přiklonila k politice Adolfa Hitlera. V padesátých letech bylo u nás nemálo vyznavačů Krista, kteří podporovali komunismus. O šedesát let později naprostá většina církví v naší zemi přistoupila na nabídku římské církve, že je bude platit – prostřednictvím státu z peněz daňových poplatníků. Kolik jste slyšeli hlasů, které by se proti tomu zvedly? Mohli bychom snadno pokračovat až do současnosti, že?

Podívejte se na církev v Thyatirech (Zj 2,18nn). Trpěla ženu Jezábel! Falešnou prorokyni. Nebo církev v Laodikeji, která byla naprosto spokojená sama se sebou, že nepotřebovala ani Pána Ježíše Krista, takže stál vně církve za dveřmi a tloukl (Zj 3,20). Petr jasně říká, že v Božím lidu budou falešní učitelé (2Pt 2,1). Když o tom přemýšlíme, tak si říkáme, že jde o ty doktríny, o učení. Ale o co šlo v případě Achaba? O to, jestli vytáhnout do války nebo ne. Lživý duch je svedl. 

Bůh posílá lživé duchy do tohoto světa, aby skrze ně soudil tento bezbožný svět – o jeho bezbožnosti nelze pochybovat. Je toho tolik, co volá k nebi – vraždění nenarozených, mrzačení dospívajících, zabíjení starých. Lež se stala normou. Lidské slovo nemá žádnou váhu a slibem neurazíte. Vražda, lež … to jsme v knize Soudců, v deváté kapitole. Vidíme nesmiřitelného ducha rozdělení, a to nejenom v naší společnosti, ale v celé tzv. západní společnosti. Kolik věrolomnosti je mezi lidmi? To je Boží soud nad tímto světem. Což znamená, že jako křesťané musíme dávat dobrý pozor na to, abychom nedávali místo ďáblu, abychom mu nesedli na lep, abychom nepřikyvovali společně se světem tam, kde bychom měli jasně odporovat. Jak to rozlišíme? Velmi jednoduše – tím, že půjdeme do Božího slova a budeme všechny věci posuzovat optikou Písma. To samozřejmě není úplně jednoduché, protože i ďábel umí říct: „Je psáno …“ Takže potřebujeme být dobrými studenty Bible. A současně s tím se musíme stále více přimykat k Pánu Ježíši Kristu. Nedopustit, aby stál za dveřmi mého života nebo dokonce za dveřmi církve. On musí být v centru mého života a v centru církve. O něj totiž jde. On je Alfou i Omegou. On je tak Pravda pravd, stejně jako je Pán pánů. 

Jóšafat nedbal na slova Hospodinova proroka Míkajáše. Možná nechtěl budit rozruch. Vzbudil ho už tím, že ho nechal zavolat. Teď by ho měl poslechnout? Jednoho proti mnoha? Díky tomu šel do prohrané bitvy. Riskoval svůj život zbytečně. Tak to je, když přestaneme rozlišovat a necháme se svést lživým duchem, který světu přináší Boží soud. Marníme svůj život bitvami, do kterých nás Bůh nepovolal místo toho, abychom nesli ovoce Bohu.

III. Boží tříbení svatých

Bůh posílá zlé duchy do tohoto světa, aby skrze ně soudil tento svět. A aby skrze tento soud vychovával své děti, které se od něj vzdalují. A také aby své děti tříbil, přetavoval je. Nebyl to případ Abímeleka ani Šekemských, protože to nebyly Boží děti. Ale byl to případ Petra, kterého si satan vyžádal, aby ho směl tříbit. A Pán za něj prosil, aby jeho víra neselhala (Lk 22,31–32). Jóba Bůh tříbil skrze samotného satana. On ho za ním poslal. I v té knize nám Bůh dává nahlédnout za oponu. Bylo to k Jóbovu posvěcení a k poznání Boha. Davida Bůh tříbil skrze démona, kterého posílal na Saula. Byla to zkouška pro Davida, jestli vytrvá ve víře v Boží zaslíbení, nebo svévolně vztáhne ruku po království. A David obstál, i když to trvalo roky, kdy chtěl Saul Davida zabít. Nakonec to byl nejspíš ten duch, který dovedl Saula ke smrti – nejprve ho vedl za věštkyní a tomu, aby vyvolal ducha zemřelého, což byl další lživý duch, a následně na bitevní pole, kde Saul zemřel. 

Vražda, lež, rozdělení, nejednota, svár, boj … Často – i když ne vždycky – je to důsledek působení zlého ducha, možná v bezbožné společnosti, možná v našem okolí, možná na nás samotné. Pavel napomínal křesťany, aby se nekousali navzájem (Ga 5,15), protože by se jim mohlo stát, že se navzájem zahubí. Křesťanům do Efezu napsal, že nebojují proti tělu a krvi, tedy proti lidem, ale proti duchovním mocnostem. Podívejte se na ten text, na list Efezským. V prvních třech kapitolách Pavel do hloubky rozebírá evangelium (v listu Římanům ho ve dvanácti kapitolách rozebírá do šířky). A potom jde k aplikaci. Čím začíná? Jednotou církve (Ef 4,3). Jak jí mají křesťané dosáhnout? Růstem ve zralosti a tím, že budou pravdiví v lásce. Ne že se budou kousat a trhat. O tom, jak uchovat jednotu Ducha a růst jako křesťan mluví poměrně dlouho a završuje to příkazem, abychom se naplňovali Duchem svatým (Ef 5,19). Od církve a křesťanského života jde potom dál, nejdříve k manželství (Ef 5,21–33) – a mluví o jednotě a pokoji v manželství, kdy se žena podřizuje svému muži a muž miluje svou ženu, takže se za ni obětuje – ne že ji obětuje kvůli svým zájmům, ale své zájmy a sebe obětuje pro ni. Pak jde k rodině, kdy mluví o poslušnosti dětí a o zbožné a láskyplné výchově rodičů (Ef 6,1–4) – to je zase o jednotě a pokoji. A pak jde ještě dál – mluví o otrocích a jejich pánech, tedy o fungování společnosti – otroci mají poslouchat své pány a ti s nimi mají zacházet laskavě (Ef 6,5–9). A čím to končí? Oblečením Boží zbroje, protože svůj boj nevedeme „proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ (Ef 6,12). 

• A tak, bratří, svou sílu hledejte u Pána, v jeho veliké moci. (Ef 6,10

Znovu nás to vede – jak jsem to říkal před chvílí – k Ježíši Kristu, k jeho moci, k jeho slávě, jeho velikosti, jeho dobrotě. K pravdě, která je v něm. U něj musíme hledat svou sílu. Takže není divu, že Pavlův soupis duchovní zbroje končí mečem Ducha svatého, jímž je Boží slovo (Ef 6,17). Ruku v ruce s Božím slovem jde modlitba (Ef 6,18–20). Pavel popisuje zbroj římského vojáka, ale meč nebyl hlavní zbraní legionáře – to byla pomocná, osobní zbraň. Tou hlavní zbraní bylo vrhací kopí – zbraň, kterou se útočilo na dálku. Přesně to je modlitba. Abychom zůstali v pravdě, abychom byli zachováni a nepodlehli svodům, potřebujeme se modlit. Doslova bychom možná mohli říct, že máme v modlitbách viset na Pánu. Skrze modlitby se ho držet zuby nehty a zůstávat v jeho Slově. Potom nebude problém, abychom byli opásáni pásem pravdy, měli pancíř spravedlnost a boty pohotové služby evangeliu. Štít víry a přilba spasení budou samozřejmostí. 

Když jsme uvěřili, byli jsme uvrženi do vřavy bitevního pole. Byli jsme přeneseni ze tmy do světla, ale v tom světle zuří bitva a my jsme se v jediném okamžiku stali bojovníky. Ať už jsme jimi byli dříve nebo ne, nyní jimi jsme – a nebojujeme proti lidem, ale proti duchovním mocnostem. To je to, co nám ukazuje náš dnešní text z knihy Soudců. Za oponou světa viditelného tělesnýma očima je boj, který se vede o duše lidí. O naši vlastní duši. Ale kniha Soudců nás ujišťuje, že máme soudce a vysvoboditele, který je větší a mocnější než kdokoliv jiný. To je Pán Ježíš Kristus. Na kříži porazil smrt i ďábla. Slavil nad nimi vítězství. A přestože tady oba stále ještě jsou a s nimi i všechny jejich zbraně, o nichž jsme dneska mluvili, jsou to poražení nepřátelé. To neznamená, že jsou méně nebezpeční, ale znamená to, že je tady někdo, kdo je přemohl. 

Tento slavný vojevůdce nás nyní vede a stojí před námi v bitevní vřavě. Žádného svého vojáka nenechá padnout a nevydá ho nepříteli. Nikoho z nás se nikdy nevzdá ani se nás nezřekne (Žd 13,5–6). On je dobrý pastýř a my jsme jeho ovečky. A dobrý pastýř pokládá život za své ovce, stejně jako dobrý manžel pokládá život za svou manželku. 

Jediné nebezpečí by mohlo být v tom, že mu nepatřím, že jsem ho nevyznal jako Pána a neuvěřil jsem ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých (Ř 10,9), že stále spoléhám sám na sebe, na své vlastní zásluhy, na své skutky, na to že nejsem tak špatný, ale něco dobrého se ve mně nachází – proto by mě měl přijmout. Ale přesně to je ďáblův klam, jímž svádí lidi. My nemáme v rukou nic. My je můžeme jen prázdné vztáhnout k němu a prosit ho, aby do nich vložil svůj život, svou milost, své požehnání. Abímelek to neudělal, Šekemští to neudělali. Ale mnozí další ano. Kéž jsme i my mezi těmi, kteří nacházejí svou jistotu v Pánu a jeho díle na kříži Golgoty. Amen